13. července 2022

VOJENSKÉ LÁSKY U PS A ČSLA.

 

    Na weblogu Pohraničník se už dlouho neprobíralo téma, které bylo na mladým mužům v uniformách, nejen vojákům základní služby, ale i mnohým jejich velitelům, důstojníkům, blízké. Mám tím na mysli, jak titulek napovídá, dívky, ženy, zkrátka vojenské lásky.


    Většina vojáků v základní službě, ať už té dvouleté, roční, nebo náhradní, pětiměsíční, měla doma svoji holku, nebo dokonce už manželku. Podobně na tom byli i studenti vojenských škol, ať těch v rezortu Ministerstva národní obrany, tedy ČSLA, nebo Federálního ministerstva vnitra, ať už byli v uniformě Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo Hradní stráže. Nezapomněl jsem na nikoho?


    Vím, že k tomuhle tématu by byl oprávněn vyprávět každý, kdo si vojenskou službou v bývalém Československu prošel. Byly by to tisíce příběhů, vzpomínek, milých i smutných, nebo dokonce tragických. Když se sejdou bývalí vojáci, bez rozdílu funkce a hodnosti a vzpomíná se na vojnu, povídání se vždy stočí na téma ženské a vojna :-)


Protože článek píšu já, bude ovlivněn mými vzpomínkama na hezčí polovinu lidstva.

    Mnozí z čtenářů vědí, že jsem v letech 1981-1985 studoval na vojenské škole SOŠ PS a VMV v Holešově a poté, v letech 1985 – 1991 jsem sloužil přímo na státní hranici, v Ašském výběžku, na 1.rPS v Trojmezí. V letech 1991 – 1992 jsem si ještě střihnul službu u Pohraniční policie, na polské hranici ve Vávrovicích u Opavy, ale, to už je jiný příběh, neboť to už jsem nebyl voják, ale policista.

     Nebudu rozhodně prozrazovat identitu dívek a žen, s kterými jsem se tak nějak sblížil, nebo, které prošly mojí ložnicí. V tomhle jsem diskrétní jako prvorepublikový herec Oldřich Nový. A pak, nebudu vyprávět o sobě, ale hodím tady na "sklo" pár vzpomínek ze svého okolí na vojenské škole PS, nebo to, co se odehrálo okolo mě v době vojenské služby na pohraniční rotě v Trojmezí.


     Když jsem byl na SOŠ PS a VMV, zjistili jsme brzy, že Holešov je takové typické "vojenské" město. Pro samé zelené uniformy v ulicích měst, výčepech a vinárnách nebylo kam plivnout. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že když v Holešově hodíš kamenem, trefíš buď děvku, nebo vojáka :-) Zdůrazňuji, že to byly zlé jazyky, já se s touto formulací až tak úplně neztotožňuji.


      Ale, znáte to, každé město s velkou vojenskou posádkou mělo své špecifiká a lidovou slovesnost. Vojáci ČSLA kteří sloužili městě Louny měli pořekadlo "Louny, Louny, vojna pro blbouny". Znám ještě nějaké další, z jiných měst, ale ty jsou, ehm, poněkud vulgární, tak je zde, přímo v článku, publikovat nebudu. Ale, pokud znáte podobné slogany, uvítám je pod článkem, v rubrice Komentáře, ať si doplníme vzdělání.


     Byli jsme, coby studenti střední školy, náctiletí puberťáci, v nevýhodě, oproti civilistům. Moc jsme se ven nedostali, vycházek do města zase nebylo tolik ,takže ulovit nějaké děvče na muchlovačku, nebo najít si vážnou známost, bylo rozhodně složité.

     Pravda, bylo mezi námi pár ostřílených borců, co skórovali a nějaké děvče si našli už v prváku, nebo ve druháku, mnozí dokonce předkládali k uvěření historky "o zásunu", ale jímá mě předtucha, že se jednalo o značně přehnané bajky, v reálu se odehrálo leda tak nějaké letmé sáhnutí pod sukni, nebo pohlazení zadečku či ňader dmoucích :-)


    První taková větší možnost, jak se seznámit v masovém měřítku, byly taneční. Naše vojenská škola měla v tomto směru kooperaci s místním gymnáziem, kde bylo studentek něúrekom, zato chlapců málo. Tudíž se spojilo příjemné s užitečným.


Dívky - 80.léta. Ilustrační foto. 


     Upřímně se přiznám, že jsem taneční vyloženě nesnášel. Jsem totiž úplné dřevo, ke společenskému tanci zcela nepoužitelný a i pověstný taneční mistr Játro by ze mě ronil krvavé slzy. Ale co už. Nakonec jsem do tanečních chodil. Jen, ušetřím vás svých vzpomínek na mé taneční kreace.


     Vyfasoval jsem tam ale docela hezkou partnerku. Jméno vám samozřejmě neprozradím, jen napíšu to, že jsem ji přezdíval "Beruška" a že byla z blízkého Fryštáku.

     Samozřejmě, že jsem se do ní zamiloval. Želbohu, dál než k občasnému držení za ruku, když jsem ji doprovázel na zastávku, jsem se nedostal. Mé vzplanutí nemělo dlouhého trvání, páč Berušku mě přebral jeden můj spolužák a bylo.

     Tím skončila i má docházka do tanečních a já jsem tenkrát zůstal na dlouho bez lásky a dodnes neumím tancovat. Další dívku, slečnu Mirku, studentku z Chropyně, jsem našel až ve třeťáku, ale, finále také nijak slavně nedopadlo, protože nás dělila vzdálenost, nejen mezi našimi internáty, ale i domovy, ona z Rychnova, já z Ostravy.

     Tak nějak cítím ve vzduchu vaši čtenářskou otázku, kdy bylo moje poprvé a kdy jsem přišel o tíhu svého panictví. Zde se o tom rozepisovat nebudu, ale, pokud by někoho zajímalo, jak mě, sedmnáctiletého mladíka, o poctivost připravila třicetiletá občanka Německé demokratické republiky, může si o tom přečíst v článku "Nemravnosti ve vojenském stanu", stačí si kliknout.


      Období vojenské školy uzavřu vzpomínkou na mého spolužáka z ročníku, který zasunul zcela jistě. A byl tak šikovný, že se ještě na škole ve čtvrťáku musel ženit. My ostatní jsme mu silně záviděli, protože bylo jisté, že má, na rozdíl od nás, sex jistý. Byli jsme ale mladí, neklidní a hloupí, netušili jsme, co manželství kromě sexu ještě obnáší. Ostatně, třikrát, čtyřikrát rozvedení muži by jistě pokývali hlavou. Nechť kývají, ale já nikdy nepochopím, že někomu jedno, případně dvě nepovedené manželství nestačí a dá si repeté i po třetí, či, nedej Bože i počtvrté. Ano, i takové znám.


ČSSR 70.léta. Ilustrační foto.


     V srpnu 1985 jsem nastoupil službu na čáře v Trojmezí. Vojenskou školu jsem vyměnil za vojenskou jednotku. Místo spolužáků tady byly tři čety vojáků a jedné z nich jsem dělal velitele čety. Mě tehdy bylo osmnáct let, takže všichni vojáci byli starší bež já, zkušeným mazákům bylo většinou 21 let a i ti nejmladší bažanti měli 19 roků. Takže, jistě pochopíte, že to pro mě nebylo jednoduché. 

     Mladší než vojáci na rotě, nic jsem neznal, jen teorii z vojenské školy, o terénu a systému ochrany státní hranice v Trojmezí jsem netušil vůbec nic.

     Ale, byl tady i pozitivní prvek. Měl jsem k vojákům věkově blízko, na rozdíl od ostatních důstojníků z velitelského sboru, takže jsem byl spíše jako jejich kamarád, než velitel. A dozvídal jsem se věci z jejich soukromí, včetně toho, jak jsou na tom s děvčaty. Kdo má holku v místě výkonu služby, ve městě Hranice v Čechách, nebo třeba v blízké Aši, kdo má děvče doma.

    Takže jsem věděl i to, co je trápí, když měli podezření, že je jim jejich děvče doma nevěrné. Nebo když to vypadalo na rozchod. Nejhorší bývalo, když vojákovi přišel dopis, že mu jeho dívka dává sbohem, nebo, pamatuji i variantu, že voják dostal dopisem "kopačky" okořeněné informací, že holka je těhotná s někým jiným.


     Když jsem se takovou věc dozvěděl, měl bych podle dýnstreglamá postupovat tak, že bych to musel sdělit veliteli roty, nebo politrukovi. Ti zase měli oznamovací povinnost směrem k Vojenské kontrarozvědce (VKR).

     No, nikdy jsem to neudělal. To, že se mě voják s tímhle svěřil (znáte to, sdělená starost, poloviční starost) jsem bral jako důvěrnou informaci, něco jako zpověď u faráře, ten také nikde nesmí vykecat, co se dozvěděl.

Ilustrační obrázek - foto z 80.let.


    Tohle všechno s vědomím, že docela riskuji, neboť takový voják by se v zoufalství mohl zastřelit, nebo, zběhnout na Západ. A to by se pak děly na rotě věci. Ale, nikdy se nic nestalo, díky Bohu a můj flagrantní přístup k nařízením seshora vychází na světlo až nyní.

    V souvislosti s tím, co jsem teď napsal, se mě vybavila jedna vzpomínka, direkt z Trojmezí, která se dokonce týká jednoho mého kolegy, vojáka z povolání.

    Onen kolega, na rotě v Trojmezí, byl ve funkci technika roty, měl pod sebou tedy autopark, veškerou spojovací a ženijní techniku a odpovídal i za stav ženijně – technického zabezpečení na čáře, pohonných hmot atd.

    Ten kolega se zamiloval, začal chodit s dcerou jednoho z důstojníků Oddělení ochrany státní hranice (O OSH), které bylo ve městě a mělo na starost ochranu čáry s tehdejší NDR (DDR). Dívku jsem také znal, byla vážně moc hezká, sympatická a žádnou legraci nepokazila. Ale, jak už to tak bývá, tahle holčina se zakoukala do někoho jiného.

A kolega dostal kopačky, "čau pipi, tvoje Máňa" – jak se tehdy říkalo. Tím to ale nekončí.


    Jednoho dne jsem měl službu Dozorčího důstojníka roty a protože velitel roty byl pryč, natáhl jsem se drze na kanape už dopoledne, nohy hodil nahoru, na rádiu si naladil Bayern-3 a spokojeně jsem si medil, jako, že takhle by se ta služba dala vydržet. Jediná starost ,kterou jsem měl, byla, co je dnes dobrého na oběd.


     Chystal jsem se křiknout na bednistu DSP, který seděl u spojovací techniky ve vedlejší cimře, ať zavolá do kuchyně a poptá se co a jak, když se tu náhle do místnosti Dozorčího důstojníka bez klepání vřítil řidič PV3S, svobodník Honza Macák a volá: "rychle, rychle nahoru, k technikovi!".

     Myslel jsem, že je to zase nějaká vojenská legrácka, tak klidně říkám: "nedělej si ze mě kozy a neser mi" (nebo něco v tom smyslu). Ale, svobodník se nedal odbýt a křičel dál: "Rychle, technik se chce zastřelit!". Ihned jsem pochopil, že se nejedná o žádný žertík.

     Zvedl jsem se z kanape a s řidičem valíme do prvního patra, kde byly kanceláře. Vtrhli jsme k technikovi a tam výjev jak z filmu o kapitulaci Třetí říše pod budovou berlínského kancléřství. Technik roty, bledý jak stěna, oblečen ve slavnostní uniformě s bílou košilí, právě páskoval munici do zásobníku samopalu Sa-vz.61 (tzv.Škorpion). Vrhli jsme se na něj se svobodníkem, vyrvali mu z ruky zbraň, zásobník a náboje smetli ze stolu na podlahu. Tomu se říká zásah na poslední chvíli.

     A pak jsem se dozvěděl, o co jde. Technik roty (jmenovat ho nebudu) neunesl rozchod se svojí holkou. A nenapadlo ho nic jiného, než myšlenka o tom, že život nemá smysl a tak zvolí čestnou smrt prachem a olovem. Vyzvednul si na zbrojárce kvér, pod záminkou, že ho jde čistit. Ze skříně vytáhnul slavnostní uniformu, obléknul si ji a začal manipulovat se zbraní a municí. A v tom okamžiku vešel do kanceláře svobodník, který potřeboval od technika podepsat knihu jízd, nebo co. Hned věděl která bije. A ostatní už znáte.


    Jasně, že kontráše ani fízly z Prahy jsme nevolali :-) Zavolal jsem veliteli roty, kapitán Juříček se dostavil ve svém zeleném Moskviči v rekordně krátkém čase, který by mu mohli závidět i vojáci elitních paradesantních jednotek.

    Nikam se nic nehlásilo, velitel technikovi mluvil otcovsky do duše, já jsem jeho řeč podporoval slovy "ta flundra nestojí za to", páč mnoho dramatických zkušeností jsem jinak neměl. Nakonec velitel roty našemu zachráněnému technikovi doporučil, ať se jde pořádně ožrat, páč resetovat mozek alkoholem je v této situaci nejvhodnější a u důstojníka vůbec nejlepší. Dosáhli jsme tedy koncenzu, velitel dokonce našeho zachráněného sebevraha odvezl autem do Hranic, kde jej vysadil před jednou z hospod.

    Jak říkají Američané "problem solved". Technik se zhulákal jak Rudý námořník, velitel roty byl rád,že nemá na rotě mimořádnou událost a má živého technika, svobodník měl na kontě dobrý skutek ,kterým si vylepšil karmu a mě čekal dobrý oběd.


Konec dobrý, všechno dobré, nikdo se nic nedozvěděl, ani vojenská kontrarozvědka, ani inkvizitoři z HS PS OH Praha. Až teď vy, milí čtenáři weblogu Pohraničník.


AUTOR: Zdeněk - blogující pohraničník

FOTO: Vojensko.cz 

KONTAKT:  pohranicnik@gmail.com



Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.

Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.  

Děkuji.


Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.

Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, podle svého uvážení,každá i malá částka pomůže a počítá se. 

Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):

109 555 800 / 0300 

Pro příspěvky ze zahraničí: 

IBAN:  CZ09 0300 0000 0001 0955 5800

BIC: CEKOCZPP

Návštěvnost našich webstránek (červenec 2022) je cca 1.462.000 zobrazení. 

Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem odmítnul, vy ani já jistě nechceme mít pohraničářský weblog, který bude zaplevelený reklamními banery.

Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.

Děkuji.


44 komentářů:

Standa Haláček řekl(a)...

Ahoj Zdeňku. Dík za krásný článek a připomenutí toho jaké to bylo fajn mít na vojně holku. Ta moje vydržela skoro až do konce, chybělo mi do civilu půl roku. A k tomu s Honzou Macákem a nešťastným technikem... to si vůbec nepamatuju, nebo to bylo tak utajené že jsme se to ani nedozvěděli? Vždyť Honza byl moje číslo :-O

Pohranicnik řekl(a)...

Ahoj Stando, díky za komentář.
Zdá se, že Honza dodržel slovo a nikomu nic neřekl, stejně jako kpt.Juříček a já.
Kontráši také nic nevyčmuchali, tak to vážně zůstalo jen mezi námi.

Anonymní řekl(a)...

Skvělý článek. To byl dobrý velitel.

Když jsem sloužil v U.S. Army na základně Fort Stewart, stát Georgia, tak tam to bylo dost podobné. Hodíš kamenem a trefíš buďto vojáka nebo štětku. V roli štětek na základně a i mimo působily hlavně Korejky, které si vojáci přivezli z Jižní Koreje. V Koreji prý šly doslova za pytel rýže. Znal jsem jednoho seržanta, který v Koreji chytnul kapavku a just se měl vracet k manželce do USA. Tak uprosil velitele, aby ho v Koreji nechal do vyléčení.

Sloužil jsem ve vojenské nemocnici a tam bylo dost vojaček. Jenže, jenže. Dost z nich byly lesby, jiné byly vdané za jiné vojáky a za to bych šel sedět. Pak byla zvláštní skupina holek, které daly každému. Nechtěl jsem nic chytit.

Poblíž bylo městečko Hinesville a místní holky se s námi nechtěly moc bavit.

Ještě taková vzpomínka. Je z knížky Jak se (ne)stát Američanem.

„Já jsem Olivia,“ představila se žena, která vedle mě seděla v letadle.

Byla pravda, co se říká? Že ženy mají rády muže v uniformě? Nevím, ale tato mladá žena se mnou sama začala konverzaci hned poté, co naše letadlo vzlétlo z letiště v Atlantě.

Letěl jsem do místa své první služby. Měl jsem plnou hlavu starostí, a tak jsem si pramálo všímal, kdo vedle mě sedí.

Olivia byla hezká a příjemná dívka ve věku něco přes dvacet let. Zcestovala kus světa a znala také Evropu. Nevadilo jí, že jsem cizinec, a to mě příjemně překvapilo. V Seattlu ženy většinou ztratily zájem o další konverzaci hned jak zjistily, že nejsem Američan. Nebo alespoň bohatý cizinec.

Olivia byla jiná. Těsně před přistáním ve městě Savannah řekla, „Mirku, u východu mě čeká maminka. Chci vás představit.“

„Bude mi ctí,“ řekl jsem udiveně. Tak tohle se mi stalo i předtím. Proč mě ženy pořád chtěly představovat svým maminkám?

Její matka byla milá dáma. Dala mi adresu a pozvala mě, abych je přijel navštívit na ostrově Hilton Head. Olivia trvala na tom, abych si vzal její telefonní číslo.

Nikdy jsem Olivii nezavolal. Někdo mi na základně řekl, že na adrese, kterou jsem dostal od její matky žijí jen boháči. Olivia určitě nechtěla nějakého chudáka z Československa. Se mnou by to moc nevyhrála. Možná jsem ji zaujal jako exot z východní Evropy, ale i exotika časem omrzí. A až se to stane, nechá mě, a má hrdost dostane další ránu.

Bál jsem se to risknout, a přitom jsem zapomněl na to, že kdo není ochoten nic riskovat, nic nevyhraje.

Pýcha předchází pád. Další dva roky jsem pak neměl rande. Dobře mi tak.

Mirek Katzl

Pohranicnik řekl(a)...

Díky, Mirku, za tvůj příspěvek. Vždy se rád dozvím nějaké informace z druhé strany Železné opony :-)

Anonymní řekl(a)...

Takových vzpomínek mám v zásobě hodně. Tedy pokud to někoho zajímá. Jednou mně velitel napařil službu hlídat černošského vojáka obviněného ze znásilnění vojačky.

Služba beze zbraně. Ten chlap byl asi třikrát větší než já. Jen jednou vylezl ze dveří, kouknul na mě a mazal zpátky do pokoje. Přitom pořádně bouchnul dveřmi. Kdyby mi jednu vrazil, tak skončím v nemocnici. V lepším případě. Asi se mu nelíbil můj ksicht.

Mirek Katzl, 47th CSH, U.S. Army

Pohranicnik řekl(a)...

LOL :-)
S AfroAmeričany nejsou žerty.

Anonymní řekl(a)...

No, to bylo Zdeňku různé. Byly mezi nimi velké rozdíly. Velká část černochů v armádě byla v pohodě. A zbytek měl problémy.

Jednou jsem na základně potkal opravdu krásnou černošku. "Hele, nechceš si mě vzít?" zeptala se mě laškovně. Já na to, "Jó, ale napřed bysme si asi měli dát rande, ne?" K tomu nikdy nedošlo.

Předtím mě balila jedna černošská vojákyně. Byla milá, chytrá a bylo mi s ní dobře. Jen se mi moc nelíbila. Bral jsem ji jen jako kámošku.

Pak jsem v barácích bydlel s jedním černošským vojákem. Ten se divil, "Tys fakt nikdy neměl černou kundu? Tak to musíme napravit."

Nic nenapravil.

Mirek Katzl

Anonymní řekl(a)...

Teď už asi odbočuji, ale když jsme u těch černochů. Sloužil jsem s jedním a ten mi říkal, "No, Amerika je taková velká basa beze zdí. Ale zas tak špatný to tu Mirku není. Jestliže tvá duše touží po rodné zemi, tak se tam vole vrať. Jinak tady nebudeš nikdy šťastnej. A o co víc jde?"

Unknown řekl(a)...

Sloužil jsem na rotě 15 rps Březí u Mikulova asi půl roku před civilem jsem potkal dívku ze sousední dědiny a začali jsme spolu chodit. Bylo to v roce 1982.No a máme tři už dospělé děti a jsme spolu dodnes.Jirka.T.

Anonymní řekl(a)...

Jak říkal Shakespeare, "Dobrý konec vše napraví." Jirko, přeji Vám ať se Vám i s paní nadále daří!

No, u nás tyhle vojenské lásky většinou skončily dost blbě.

Mirek Katzl, 47th CSH, U.S. Army

Anonymní řekl(a)...

Jak říkal Shakespeare, "Dobrý konec vše napraví." Jirko, přeji Vám ať se Vám i paní nadále daří!

No, u nás tyhle vojenské lásky většinou skončily dost blbě.

Mirek Katzl, 47th CSH, U.S. Army

Pohranicnik řekl(a)...

Požehnané slova, Mirku.
Ale, takový je život. 🤷‍♂️

Anonymní řekl(a)...

Tohle je klasika: https://www.youtube.com/watch?v=27c7BMRT97k

Mirek

Pohranicnik řekl(a)...

LOL :-)

JIF řekl(a)...

Se zatajeným dechem jsem toto pojednání dočetl až do konce, který byl okořeněn dramatickou zápletkou se šťastným koncem. Inu, služba v ozbrojených složkách v éře Varšavské smlouvy nebyla procházkou růžovým sadem, přesto se však navždy zapsala do životů nás, kteří se v nich řízením osudu ocitli. A k tomu nám dopomáhal Pán Bůh a také sličné ženy a dívky hrdinky všech možných tvarů a zaměření. V úctě věrný čtenář tohoto blogu, JIF.

Anonymní řekl(a)...

Tohle taky nemá chybu!

https://youtu.be/hmdPcc8XK4Y?t=31

Pohranicnik řekl(a)...

Děkuji za komentář, pane inženýre a děkuji, že jste weblogu Pohraničník zachoval věrnost. Upřímně, těší mě to více než tři dny KVOP vojáka základní služby.

Anonymní řekl(a)...

Pane, tak to fakt chybu nemělo. Drž hubu a lehni. Ten pán byl velmi zkušený.

Mirek

Anonymní řekl(a)...

Nevím, zda je toto k věci, ale přesto. Jednou jsem vyrazil za ženskýma do města Savannah v Georgii. Se mnou šel kapitán z New Yorku a černý seržant. S Newyorčanem se všechny ženy odmítly bavit a s černochem také. Oni ti lidé z New Yorku nejsou na Jihu příliš oblíbení. A ani nikde jinde. Což docela chápu.

Jen se kupodivu bavily se mnou. Ptaly se, "Odkud jsi?" Já na to "z Československa. Je to hned vedle Německa."

Na Severu USA se s námi ženský moc nebavily. Chudý cizinec tam nikoho nezajímal. Na Jihu to bylo úplně jinak. Tam je zajímaly jiné věci než jen prachy.

Ony na to, "Tak to je v pořádku." A ty druhé dva kámoše ignorovaly. Jako by tam ani nebyli.

Pak jsem zjistil, že bar byl veden KKK. Asi patnáct kilometrů od naší základny byl hlavní štáb KKK. Tak jsme černé vojáky vždy schovali pod deku na zadním sedadle auta. Tehdy měl KKK v Georgii dost velkou moc.

Na rozdíl od severu v USA mě ale ti kluci brali. Přestože jsem byl cizinec.

Jednou se mnou sloužil kluk, jehož otec byl vůdcem amerických skinheadů. Jméno zde nebudu prozrazovat. Ptal se mě, "Máte v Československu negry?"

"Ne, nemáte," opáčil jsem. "Možná tak africký studenty."

"Ty vole, tak to fakt máte štěstí." řekl.

Mirek, 47th CSH, U.S. Army

Anonymní řekl(a)...

Oni ti Jižané měli trochu jiné starosti. Na prachy a auto se mě neptali. Spíše je zajímalo, jestli jsem křesťan. "Ano, chlapci," řekl jsem. "Jsem Husita."

Následovala hodinová debata o reformaci. Tak to mě bavilo. Dokonce mnozí Jana Husa znali z historie. To mě dost překvapilo. Což se o Severu říci nedá.

Mirek, 47th CSH, U.S. Army

Pohranicnik řekl(a)...

Re: Mirek Katzl

Vždy rád čtu tvé vzpomínky na dobu, kdy jsi na "druhé straně železné opony" nosil uniformu US.ARMY, neboť jsou to informace z první ruky, bez ideologických slimejšů a navíc od člověka, který pochází ze stejného prostředí, jako my tady, tedy z Československa.

A ještě, když píšeš o tom, že mnozí lidé ve Státech věděli, kdo byl Jan Hus, tak se si vzpomněl na story, když moje sestra s manželem byla na delší cestě po USA, během dvou týdnu projeli kus Ameriky, vozidlem z půjčovny.

No a zrovna na svátek sv.Václava byli na prohlídce muzea, už přesně nevím kde, snad v Atlantě, tam co je CNN. A když průvodkyně, rodilá Američanka, zjistila, že jsou z České republiky, hned zmínila svatého Václava a historii kolem něho. To víš, že to potěšilo.

Já mám k USA a Američanům celkem pozitivní vztah. Bavíme se o běžných Američanech. Nikdy jsem v USA nebyl a už se tam asi nikdy nepodívám, ale každý z mého okolí, kdo ve Státech byl, tak Amíky chválil, že o jsou velmi dobrosrdeční lidé, příjemní, ochotni pomoci, když máš nějaké turistické trable a že Amerika je krásná země.

A jasně, svině a křiváci jsou všude, jak tam u vás, tak tady v Evropě. Zejména politici, nebo tzv vojenští jestřábi, kteří by si klidně lízli i termonuklearní válku, do posledního života těch jiných. K zblití.

A pořád říkám a budu to říkat, neboť už jsem v seniorském věku, že doby Studené války byly staré dobré časy, kdy byl svět ještě v pořádku. 70.a 80.léta pamatuji velmi dobře.

Howgh.

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, souhlas. Většina Američanů je vstřícná a ochotna pomoci turistům. Někdy jde sice jen o pózu a sviní a křiváků je tu taky dost, jako asi všude. Zvláště v politice, tam přežijí jen psychopati. Jako asi všude.

Jenže poslední dobou to tu jde taky do kelu. V Kalifornii jsou milióny bezdomovců, a mnohdy jde o normální lidi, ne o blázny. V některých státech na Severu vládnou super politicky korektní šílenci. Ve městě Seattle chtěli zrušit policii--prý byla rasistická--a pak začaly vraždy za bílého dne a nikdo s tím nic nedělal. Bílí Američané se nemají na co těšit. Zbývá snad jen několik poměrně normálních států, jako třeba Florida nebo Texas. Jenže teď k nám denně z ostatních států prchají tisíce lidí. Tedy těch, co si to mohou dovolit. A to dělá kotrmelce s cenami všeho.

Ale mluvili jsme o ženských. Kdysi jsem s kamarádem chodil na taneční zábavu v Seattlu. První otázka, kterou se mi holka zeptala byla, "Jaký máš auto?" Řekl jsem, "Forda dvacet let starýho." A tím to zhaslo. Ty holky chtěli někoho s prachama. Ani jsem se jim nedivil. V americkém systému ti zadarmo ani nikdo nenakope prdel. I když to možná jo, pokud budeš Ameriku kritizovat.

Pak, když jsem byl v ČR počátkem 90. let jsem potkal bohaté Američanky. To bylo úplně něco jiného. Hodně z nich mělo zájem o vztah se mnou, nebo alespoň o aférku. Takže Evropané frčí více u těch bohatších Američanek. To jsem již v armádě nebyl a tvářil jsem se jako důležitý hovno. Jako ve fotbalu, domácí mají výhodu.

Navíc se má angličtina po všech těch letech zlepšila. Chodil jsem na večírky jazykové školy Caledonian a tam mluvil s jihoafrickým přízvukem. A oni mi to hlavně Britové sežrali. Ale těch ženských tam bylo vždy hodně. To byly časy.

Kdysi mi jedna Američanka řekla, "Mirku, děláš to blbě. Ženská chce být alespoň maličko zneužívaná nebo využívaná, Tak dělej, že na ně sereš."

Tak sorry, zase jsem se trochu rozkecal.

Mirek

Anonymní řekl(a)...

Tak Zdeňku, tohle sem asi fakt nepatří, ale tuhle historku si neodpustím. Jednou, kdysi dávno jsme se ženou jeli ze Severní Karolíny na Floridu přes Georgii. Jenže jsem to pálil skoro na sto mílí za hodinu, asi tak 160 kiláků. Samozřejmě nás na hranicích mezi Georgií a Floridou zastavil policajt. Oni mají Floriďany asi tak rádi jako Brňáci Pražáky.

"Tak si pane, vystupte," řekl policajt z Georgie. To není moc obvyklé.

"Ano, pane," řekl jsem a vystoupil.

"Víte, co jste udělal?" ptal se policajt.

"Ano, pane, jel jsem o 35 mílí než je dovoleno."

Ten policajt šel do kolen. Pak mi to vysvětlil místní kamarád, dnes u kriminálky. Řekl, "Oni nám ty lidi pořád lžou. A když řekneš policajtovi pravdu, pak jsou v šoku."

Policajt mi řekl, "Hele, pokuta nebude, ale jeďte do prdele."

"Ano pane, a děkuji," řekl jsem a jel jsem do prdele. Teda na Floridu.

Mirek

Pohranicnik řekl(a)...

No, příběh se odehrál na hranici, tak to sem patří :-)
Hezká story, ten policajt byl sekáč.

Anonymní řekl(a)...

To byl. Navíc jsem měl Georgii rád. Na nic si tam tehdy nehráli. Úplně normální lidi. Byli to takoví američtí Evropané. Na rozdíl od Severu.

Anonymní řekl(a)...

Tak snad ještě jedna historka ze života. Ve městě Tacoma, stát Washington, mě jednou zastavila policajtka.

"Chlape," řekla. "Vám nefungují zadní světla, jel jste bez pásů a moc rychle. A navíc máte prošlou espézetku. To bude tak za 450 dolarů"

"Já vím, madam," řekl jsem. "Omlouvám se."

Pak si policistka všimla, že mám na sobě maskáče U.S. Army.

Slitovala se nade mnou. Řekla, "Tak fajn, jste voják a sloužíte. Můj otec byl taky voják. Teď budu dělat, že někoho pronásleduju. Ale ty světla si opravte, noste pásy a zaplaťte poplatek za prodloužení SPZ. A zpomalte, člověče. Jinak mě příště fakt dost naserete."

Zapla sirény a odjela.

Já starý flákač jsem pak učinil vše, co mi ona policistka řekla.

Mirek

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, chci se zeptat. Měl jsi během své služby u PS nějaké zkušenosti s příslušníky VB? Pokud ano, jak se k Tobě chovali?

Já jsem před 2 roky učil vojáky anglicky v Ruzyni. Jednoho poručíka zastavil policajt. Když si všiml jeho uniformy, jen řekl, "Pane poručíku, tentokrát to bude jen domluva. Ale zatraceně zpomalte."

Mirek

Anonymní řekl(a)...

Ještě snad k vojenským láskám. I když v našem útvaru na základně Fort Stewart ve státě Georgia šlo spíše o sex. Nahoře nad námi bydlely vojačky. Jeden kamarád voják je ojel snad všechny. On bral všechno, zvláště, když se pořádně zlil. Jednou, když dosouložil s jednou vojačkou, ta druhá na pokoji prohlásila, "Hele, Jime až skončíš, tak se stav i u mě."

Stavil se.

Bílí se většinou drželi bílých holek. Ale byly i výjimky. Jeden bílý seržant si vzal za ženu černošku, moc hezkou. Řekl, že mu po svatbě někdo pomazal auto hovnama.

"Tak to bylo dost blbý, ne?" řekl jsem.

"To jo," opáčil. "Jen mě zahřálo vědomí, že ti debilové to hovno museli napřed zvednout."

Pak jsme měli ve vojenské nemocnici vojenskou sestru, Havajanku, která měla dítě s černochem. Dala ho k adopci.

Druhá bílá sestřička to okomentovala, "S negrama přece nešukáme."

Jednou jsem se ptal černého vojáka, jestli má radši bílé nebo černé ženy.

"Jasně, že bílý, vole," řekl. "Je s nima mnohem větší sranda. Ty černošky po Tobě pořád něco chtějí a furt s něčím otravují."

Mirek, 47th CSH, U.S. Army

Pohranicnik řekl(a)...

Ne, nikdy jsem nevlastnil osobní auto, takže jsem žádný incident s dopraváky VB neměl :-)

Pohranicnik řekl(a)...

LOL, tato vzpomínka je dnes poněkud politicky nekorektní, chicht.

Anonymní řekl(a)...

To ano, Zdeňku, ale jestli je pravda politicky nekorektní, pak na politickou korektnost víš co...

Mirek

Anonymní řekl(a)...

Zdeňku, zase odbočuji od tématu, ale přesto. Můj bratr si kdysi odkroutil dva roky u ČSLA a říkal, že na útvaru měli kromě Cikánů také pár slovenských Maďarů, kteří snad ani slovensky neuměli. Bylo to také tak u PS? Byly nějaké problémy s národnostními menšinami?

Kdysi jsem se v U.S. Army bavil s jedním důstojníkem. "Je to pěkně v prdeli," řekl. "Spousta našich vojáků pomalu ani neumí psát a počítat. Když vydám povel, Běžte za sebou na vzdálenost dvou metrů, tak vůbec neví, o čem mluvím (U.S. Army používá nebo má používat metrický systém). Navíc jiní snad ani neumí anglicky. To je pak těžký." dodal.

Mirek Katzl, 47th CSH, U.S. Army

Anonymní řekl(a)...

Ještě se chci zeptat. Pokud někdo udělal civilní VŠ a chtěl se stát vojákem z povolání, jak to probíhalo? Bavme se o PS. Jakým vojenským výcvikem musel projít a pokud to zvládl, v jaké hodnosti začínal?

Mirek Katzl

Pohranicnik řekl(a)...

Ne, Mirku, pokud vím, Cikáni u PS nesloužili, aspoň ne v prvním sledu, přímo na čáře. Nebo, aspoň já nikdy Cikána v uniformě PS neviděl.
Maďaři, jako menšina u PS sloužili, i přímo na čáře. Někteří předstírali, že nerozumí, ale, mazáci a poddůstojníci jim velmi brzy zapomenutou slovenštinu osvěžili :-)

Pohranicnik řekl(a)...

To by bylo nadlouho.
Do komentářů to není, zvláště když odpovědi ťukám přes mobil.
Možná na tohle téma napíšu článek pro weblog Pohraničník.

Anonymní řekl(a)...

Haha. Tak se budu těšit! To by mohl být velmi zajímavý článek. Určitě by tam mohlo být i hodně komentářů od bývalých vojáků.

V U.S. Army sloužily snad všechny možné rasy a národnosti. V 80. letech si tam nikdo moc nehrál na politickou korektnost. Naši velitelé byli všichni běloši. Černí či hispánští důstojníci tvořili spíše výjimku. Ale byli i takoví a dalo se s nimi většinou rozumně mluvit.

Mirek

Jirka - Praha řekl(a)...

Mirku, když se ptáte na ty cikány. U VMV, na Kladně, byla speciální rota, oficiálně nazývaná Výcviková, neoficiálně Cikánská. Tam rukovali výhradně cikáni z celé ČSSR, a úkolem bylo udělat z nich lidi. Takže naučit je kázni, hygienickým a pracovním návykům a poskytnout alespoń základní vzdělání. Jediní bílí tam byli poddůstojníci - velitelé družstev a pak velitelé čet, což byli absíci, kteří vystudovali pedagogickou fakultu, tedy budoucí kantoři. Dokonce velitel té roty byl Cikán v hodnosti majora. Velmi slušný a hezký člověk, v té uniformě vypadal jak italský oficír :-)
Narozdíl od ostatních, kteří rukovali jen v řijnovém termínu, cikáni jen v dubnu.
Narozdíl od bílých je ostříhali dohola a odvšivovali. Vždy to bylo stejné- první dva týdny bylo každé ráno kolem jejich roty vyloženo na sluníčku množství slamníků, protože jim někdo nakukal, že když se budou pochcávat, pustí je domů :-) Přísahu skládali ve vycházkové uniformě, s přilbami a polními lopatkami, sapíky snad ani neměli. Vypadali jak parta zákopníků. Na přísahu se vždy sjelo početné, ale opravdu početné příbuzenstvo. Úsměvné bylo vidět plán činnosti. Zatímco ostatní roty měly střeleckou, taktickou, chemickou apod. přípravu, cikáni měli čtení, psaní, počítání, vlastivědu. Říkalo se, že do civilu dostávají od MV potvrzení o absolvování základního vzdělání. V druhém roce byli odesláni k pracovním jednotkám na stavby. Takže do civilu si odnášeli i nějaké vydělané peníze. Narozdíl od ostatních :-(
Jinak nepamatuji, že by s nimi byly nějaké problémy, jen občas někdo z nich utekl k cikánům, kteří bydleli na okraji Kladna, ve Vrapicích nebo Brandýsku. Ale to bylo známě a eskorta si tam pro ně vždy dojela. Nijak se to nehrotilo, pár dní basy to spravilo.

Pohranicnik řekl(a)...

Jirko, tohle je opravdu hodně zajímavý příspěvek.
Moc děkuji.

Jirka - Praha řekl(a)...

U VMV v Kladně, když jsme kroutili poslední půlrok v r.1980 spáchal jeden mladý ze strážní roty sebevraždu. Dostal od slečny dopis se svatebním oznámením. Když byla jeho rota na střelbách na střelnici ve Vinařicích, tak na palebné čáře, po obdržení nábojů a napáskování, zasunul zásobník do sapíku, zahnal ostatní od sebe a otočil zbraň proti sobě a vystřelil. Podle vyprávění přímých svědků ho přítomná sanitka nakládala ještě živého, ale do nemocnice už živý nedojel. Čin měl evidentně dobře rozmyšlený, ve skřínce měl kromě dopisu i roztříděné věci, co se budou vracet staršinovi, a zabalené osobní věci, co se budou posílat domů. Následně byl nastoupen celý prapor a velitelé nám pohovořili do duše, s tím, že máme-li problém, můžeme se svěřit veliteli nebo politrukovi. Úsměvné bylo, že k nám, 19-20 letýnm klukům otcovsky hovořili poručíci a nadporučíci cca 25-28 let.
Jeden kluk z mého ročníku, takový správný řízek, co míval vždy velmi trefné poznámky, událost komentoval slovy : To je ale cyp, takých pičí po světě běhá a on se kvůli jedné zastřelí.
Je to už víc než 40 let, ale vždy si na něj a jeho hlášku vzpomenu, když slyším, že si někdo kvůli ženské sáhne na život.

Jirka - Praha řekl(a)...

Mirku, ještě něco k těm slovenským Maďarům. Ano, po narukování to zkoušeli, jako, že nem tudom. Přestože i v maďarskojazyčných školách měli slovenštinu. Takže samozřejmě rozuměli a i mluvili, jen s hrozným přízvukem a divným skloňováním. Smůlu měli obvykle v tom, že i mezi druhoročáky byli jejich krajani a ti jim vše vysvětlili :-) Na vojně se totiž spolu nedrželo podle národnosti, nebo bydliště, ale výhradně podle čísla.
Vojáci si mohli objednat denní tisk ve své mateřštině. Takže na Kladno jsme, pochopitelně se zpožděním, na rotu dostávali kromě Obrany lidu a Rudého práva i slovenskou Pravdu a Új szó, což bylo v podstatě Rudé právo v maďarštině :-)

Anonymní řekl(a)...

Tak maďarové, nebo cigošové, nebo gdo? Nemúžeš stejnej smyšlenej příbeh vyprávjed ve stejnej den!!

Pohranicnik řekl(a)...

Ach jo.
Blahoslaveni chudí duchem...

Anonymní řekl(a)...

Jirko, dík za články!

Mirek Katzl

Anonymní řekl(a)...

Jirko, myslím, že taková vojenská služba mohla Cikánům jen prospět.

V U.S. Army jsem jediného Cikána nepotkal. Jinak tam byly snad všechny možné rasy a národnosti. Jednou mě dokonce balila vojačka původem Číňanka, leč se mi moc nelíbila.

Ve státě Washington Cikáni byli, ale žili jako kočovníci. Bílých se dost stranili. Zvláštní bylo, že pokud v onom státě někde pracovali, pak hlavně jako prodavači ojetých aut.

Tohle je pravdivý příběh o Cikánovi v ČSLA:

Nemocnice Bulovka, Infekční oddělení 3

Praha, srpen 1982


“Kurva, di s tim do píči!” úpěl cikán Bartoloměj.

Zrovna mu lékař odebíral injekcí vzorek míšní tekutiny z páteře. Zřejmě jsme všichni někde chytli meningitidu. My ostatní tři spolu pacienti jsme oním zákrokem prošli o něco dříve. Nebylo tu vůbec příjemné a navíc jsme pak museli ležet na zádech 24 hodin. A to byla docela nuda.

Naštěstí jsme si mohli alespoň povídat. Dva další pacienti byli mladí hudebníci Československé filharmonie a další byl syn slavného sportovního komentátora.

Bylo o čem mluvit. Jenže právě cikán Bartoloměj se ukázal jako profesionální bavič. Nikoho tak zábavného jsem snad v životě nepotkal.

“Tohle ležení mě už fakt sere. Já z toho snad vyteču,” záhy hrdě prohlásil. “Jdu do města.”

“Neblbni, vždyť ten doktor říkal, že ti bude blbě,” varoval jsem ho.

“Ať si ten kokot vysere voko,” věc uzavřel Bartoloměj. A vylezl ven oknem, hrdě oděn do nemocenského pyžama s velkým nápisem BULOVKA INFEKCE 3.

Když se někdy o druhé ranní vrátil, vlezl omylem do jiného pokoje a šlápl na pacienta v posteli. To byl řev.

To ale nebylo nic proti tomu, jak ho pak seřval lékař, armádní kapitán. Bartoloměje brzy začaly trápit velké bolesti.

„To jste úplně blbej?“ kapitán hřímal na cikána. „Jasně jsem vám řekl ležet! Berte to jako rozkaz. Jako voják musíte mít trochu disciplíny.“ Bartoloměj byl totiž studentem střední vojenské školy.

„Já snad vyteču,“ po hodině prohlásil Bartoloměj. „Jebu na to, jdu do města.“

Další den se opakovala stejná věc. Lékař kapitán byl nepříčetný vzteky. Kdyby měl u sebe pistoli, tak snad Bartoloměje zastřelil.

„Vy hovado,“ řval na něj. „Tohle je neuposlechnutí rozkazu. Hned to nahlásím vašemu veliteli.“

„Píču nahlásíš, kokote“ řekl Bartoloměj poté, co lékař odešel. „Náš velitel tě akorát pošle do prdele, vole,“ smál se.

*

„Jó, jednou jsem se poflakoval po Praze,“ vyprávěl Bartoloměj. „Neměl jsem na sobě uniformu a zašel do Bílý Labuti.“ Bílá Labuť je pražský obchodní dům, snad jeden z nejstarších v celé zemi.

„Najednou mě někdo pořádně vzal za rameno,“ pokračoval. „Málem jsem se pochcal bolestí. Otočím se a za mnou stojí dva policajti.“

„Tak cos tady zase ukrad, cikáne?“ řekl jeden z nich. „Teď pojedeme na hezkej výlet.“

„Ten výlet stál za hovno,“ řekl Bartoloměj. „Skončili jsme na stanici v Bartolomějský ulici, kde mě vrazili do židle.“

Bartolomějská ulice v Praze dodnes slouží jako velká služebna Policie ČR. Kdysi tam sídlila i StB.

„Jak se cikáne jmenuješ?“ začal vyšetřovatel.

„Bartoloměj… Ten chlap mi natáhnul takovou, že jsem letěl i se židlí přes celou místnost.“

„Z nás si srandu dělat nebudeš,“ křičel policajt.

„Jenže do dvou hodin na stanici přišel náš plukovník a děly se věci. On ty policajty tak zjebal, až se třásli a bylo jim do breku.“

„Já měl rozbitej frňák a chcala ze mě krev, ale tak dlouho jsem se nezasmál.“

„Tohle je vzorný voják a cikánská budoucnost,“ hřímal plukovník. „A vy debilové to takhle poserete!“

Mirek Katzl, 47th CSH, U.S. Army