VYSOKÁ MODRÁ ZEĎ – P V O S .
Protivzdušná obrana státu a západní státní hranice.
Každý, kdo tuto zažil dobu minulou,či se zajímá o historii zná tento fakt: "Zelenou" hranici střežilo vojsko Pohraniční stráže (PS), na "modré" hranici vztyčilo "vysokou modrou zeď" vojsko PVOS, jehož součástí bylo stíhací letectvo PVOS. Při západní hranici, v jakési pomyslné první linii, jej reprezentovaly 1. slp (stíhací letecký pluk) "Zvolenský" na letišti Planá u Českých Budějovic a 11.slp v Žatci, oba ve svazku 3.divize PVOS se sídlem v Žatci, náležící k 7. armádě PVOS. Hotovost k ochraně státní hranice (OSH) držel v této první linii také 5.slp v Líních u Plzně, náležející k 1.sld (stíhací letecké divizi) v Bechyni. Tato divize byla jinak především určena k součinnosti se vševojskovými armádami Západního vojenského okruhu v rámci 10. letecké armády.
Hodně přes 95% narušitelů zelené SH (státní hranice) tehdy směřovalo ven z republiky, a z nich více jak polovinu představovali občané NDR. Západní hranice jejich státu (NDR) byla střežena velmi ostře a nekompromisně, včetně využití signální stěny,různých nástrah a minových polí, což v té době bylo na naší hranici dávno zrušeno. Jedním z oblíbených prostorů, k jejich pokusu o přechod SH, byla rekreační oblast Lipenské přehradní nádrže v jižních Čechách.
Druhou početnou skupinou byli Poláci, známí svou zarputilostí a vytrvalostí. Někteří dokázali i několik dní postupovat terénem a vyhýbat se obydleným místům ve směru ke státní hranici i cestě veřejnou dopravou, aby nebyli prozrazeni. Českoslovenští občané byli až na třetím místě, ostatní národnosti byly zastoupeny sporadicky. Celkový počet osob směřujících z republiky na západ se každoročně pohyboval jen v pásmu svazku bPS České Budějovice, zahrnujícím většinu státní hranice v jihočeském kraji, kolem 200 osob, z nichž přibližně 5% bývalo úspěšných, pochopitelně, s výkyvy v jednotlivých létech.
U vojska PVOS převažovaly spíše zásahy proti narušitelům ze zahraničí, ale občas zasahovali i hotovostní stíhači PVOS proti narušitelům, pokoušejících se o přelet do Rakouska či NSR a to nejen občanům ČSSR. Ale to by bylo zase na jiné příběhy.
Úspěšnost zásahů byla ostře sledována, a jakýkoli neúspěch, při němž zpravidla vyplavaly na povrch různé nepořádky v systému ostrahy státní hranice, byl přijímán na vyšších stupních velení se značnou nelibostí. Údajně sám prezident republiky Dr. Gustáv Husák reagoval na zprávy o proryvech státní hranice velmi podrážděně, což inspirovalo lidové vypravěče ke stvoření několika anekdot na toto téma :-)
Následky pak, podle známého systému tzv.padajícího hovna směřovaly od nejvyšších stupňů velení až k samotným provinilcům. To je ostatně obvyklé ve všech vojensky organizovaných strukturách...
V protikladu ke snaze režimu izolovat veřejnost od reality západních zemí, sílil v okolním světě trend směřující k mírovému soužití obou znepřátelených bloků v Evropě. Ve dnech 30. července až 1. srpna 1975 se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), v jejímž závěru podepsalo 35 evropských států, včetně socialistických, závěrečný akt – takzvanou Chartu mírového soužití v Evropě. Nemá smysl reprodukovat její znění, jen stojí za zmínku jedna ze zásad v ní zakotvených. Podle té se signatáři zavázali uznávat lidská práva a základní svobody myšlení, vyznání a přesvědčení, a jednat v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a Všeobecné deklarace lidských práv, mezi něž náleží právo svobodného pohybu.
Je na bíledni, že tehdejší totalitní režimy, vládnoucí v zemích sovětského bloku, byly s tím vším, mírně řečeno, na štíru. Šlo však o velmi závažný dokument, důležitý pro další vývoj vztahů mezi Východem a Západem. Ani jedna strana již neměla zájem na konfrontaci zbraní a tak socialistické státy závěrečný dokument KBSE podepsaly, ovšem o lidských právech a svobodách jejich občanů se mohlo mluvit jen v mantinelech vymezených komunistickým třídním přístupem. Po tomto všeobecném úvodu a zarámování do souvislostí doby před více jak 30 léty, se dostáváme k vlastnímu příběhu.
První zpráva proběhla denním tiskem 20. srpna 1975. V ústředním deníku Rudé Právo toho dne vyšel článek s názvem "Odsouzeníhodný pirátský čin v prostoru Lipna, Hrubé narušení hranic". V dalších dnech nebylo jednoho, aby tisk nevěnoval případu pozornost. Hned druhý den, 21. 8. 1975, informuje o ostrém protestu čs. orgánů, tlumočeném velvyslanci NSR a o žádosti čs. FMZV (federálního ministerstva zahraničních věcí) o svolání mimořádného jednání československo-rakouské komise k prošetření případu. Celkově se celá kampaň našeho tisku nesla v duchu, obviňujícím vládu NSR z přímé účasti na případu, narušování helsinského procesu a ohrožování bezpečnosti osob na našem území, jak dokládá článek Rudého práva z 22. 8. 1975 "Hanebné pirátství".
Účastníci helsinské konference se skutečně zavázali respektovat nedotknutelnost hranic v Evropě. Konečně, pokud jde i o vzdušný prostor, vyplývá tato zásada i z úmluvy o mezinárodním civilním letectví z roku 1944, a právě na tuto strunu náš tisk vytrvale hrál. Skutečný motiv byl odsunut do pozadí a případ byl prezentován jako únos, předem pečlivě připravený, jak uvidíme dále, podle této logiky by musel být únoscem každý taxikář. Tvrdošíjně bylo trváno i na tom, že osádka vrtulníku ohrožovala palbou přilehlé okolí.
Nechyběly ani protesty rozhořčené občanské veřejnosti, zastoupené zhusta místními ZO KSČ, funkcionáři SNB, národních výborů, i konkrétními občany. Zejména regionální deník Jihočeská Pravda v tomto směru vynikl, když téměř denně zveřejňoval další a další protesty občanů. Většina protestujících ovšem o události věděla jen to, co si přečetla v novinách. Více světla vnesl do případu až článek v Jihočeské pravdě 23. 8. 1975 "Zahraniční tisk o akci na Lipně, Porušení helsinské dohody".
10. září 1975 byla zveřejněna zpráva o závěrech šetření událostí na Lipně, konstatující únos celkem 11 osob z ČSSR během tří letů a to 17. 8. 1974, 15. 8. 1975 a 17. 8. 1975.
Všechny akce provedl Barry Meeker, poslední z nich musel přerušit pro zásah čs. orgánů, které na místě zadržely jednu osobu ze skupiny občanů NDR a pomocníka Meekera, který s ním přiletěl z NSR. Všechny lety zajišťoval Meeker ve spolupráci s organizací Kay Mierendorfa ze západního Berlína, specializují se na obchod s lidmi. Při posledním letu měli být převezeni do NSR čtyři občané NDR.
O jaké lidi šlo, "dokazuje fakt, že se již dříve většinou dostali do konfliktu se zákony NDR, ´hlava´ skupiny, řidič z Berlína, dokonce šestkrát." Kampaň pomalu odeznívala, a po 20. září 1975 zcela ustala.
Již starý Řím ctil zásadu, "budiž slyšena i druhá strana". Podívejme se tedy, jak věc viděla napadená strana očima tisku v NSR. Známý týdeník Stern v čísle 36, na stranách 85 až 89, přinesl reportáž pod titulkem "Muž v pozadí", laděnou v celkem věcném tónu, bez hysterie a emotivních narážek na porušování lidských práv, jak bychom mohli očekávat, osvětlující příčiny a pozadí letů B. Meekera.
Podle Sternu byl inspirátorem a vůdčím duchem tehdy 49letý právník Dr. iur. Heinz Heidrich, původně občan NDR, který mimo jiné sjednával mezi vládami NSR a NDR povolení k vycestování do NSR pro politicky nespolehlivé osoby v NDR, odsouzené za pokusy o útěk, zradu, špionáž a vůbec protistátní činnosti. Spolková vláda platila 30 až 40 tisíc DM za osobu. Od roku 1972 takto do NSR vycestovalo přes 5 000 lidí.
V únoru 1973 ale dr. Heidrichovi idyla skončila. Z neuvedených důvodů, snad že příliš preferoval politické vězně, místo aby "prodával", jak chtěly úřady NDR, také kriminálníky, upadl v nemilost a 19. července 1973 v noci spolu se svou přítelkyní a její dcerou přeplavali Labe do NSR (mělo jít o vytipované místo, kde nehrozilo nebezpečí) a usadil se v Mnichově (podle líčených okolností útěku byl Heidrich s vysokou pravděpodobností agentem Stasi – pozn. red. CS-magazínu). Snažil se získat pilotní průkaz na vrtulník, což se mu nepodařilo, ale zato se spřátelil s Barrym Winslowem Meekerem, Američanem, drsným mužem dobrodružné povahy.
Tehdy 32letý Meeker měl za sebou nasazení ve Vietnamu, v NSR létal záchranné lety v bavorských Alpách. Tehdy dostal Heidrich nápad využít Meekerových schopností a pokračovat v přepravě občanů NDR na Západ, vždyť poptávka byla stále velká a zájemci byli ochotni platit značné sumy.
Plán byl jednoduchý:přízemním letem, neviditelným pro radary čs. PVOS, měl Meeker doletět na dohodnuté místo poblíž hranic v ČSSR, naložit čekající uprchlíky a vrátit se. Orgány řízení letového provozu v NSR a Rakousku samozřejmě neměly být informovány o přeletu hranic. Vzhledem ke způsobu letu nehrozilo ani z jejich strany nebezpečí odhalení.
Organizace podniku byla na dr. Heidrichovi. O jeho motivaci uvádí Stern rozporné údaje. Heidrichovi přátelé byli přesvědčeni o nezištnosti jeho pomoci lidem v NDR, ale například Thomas B. z východního Berlína měl zaplatit za převoz 20 tisíc DM.
První let podnikl Heidrich s Meekerem 17. srpna 1974 (byl zmíněn i v našem tisku), aby převezl do NSR svou ženu a syna. Druhý let, 15. srpna 1975, znamenal útěk pro 4 uprchlíky z NDR. Na onoho 17. srpna 1975 byl připraven třetí let. Pasažéry měli být již zmíněný Thomas B., rodiče Heidrichovy přítelkyně Günther a Helga Neukirchnerovi a jejich 14letá dcera Birgit. Günther, povoláním řidič, měl být zřejmě onou hlavou skupiny, 6x trestaným kriminálníkem, uvedeným v našem tisku. Stern o jeho morálním profilu nic nepíše, zato Thomas B. byl v březnu 1975 odsouzen v Berlíně k 15 měsícům vězení podmíněně, za prodej ilegálně dovezených rockových LP desek. Kvůli tomu se také nedostal na studium filmové režie a rozhodl se k emigraci.
Neukirchnerovi, jako téměř rodinní příslušníci, měli převoz zdarma. Všichni byli Heidrichem instruováni: vlakem do Prahy, pak autobusem do Dolní Vltavice u Lipenské zdrže. U silnice, vpravo před obcí, měli najít kapličku mezi dvěma duby a v ovesném poli za ní v neděli 17. srpna 1975 v pět hodin odpoledne očekávat vrtulník. Pro snazší orientaci pilota měli mít na sobě červené bundy. Jak se později ukázalo, dopustil se organizátor osudné chyby, když vůbec nepředpokládal prozrazení předchozího letu a ponechal stejný plán přeletu, bez změny nástupního prostoru.
V neděli, 17. 8. ráno, již byla skupinka uprchlíků v prostoru Dolní Vltavice. Čas do odletu využili ke koupání a slunění, a před 17. hodinou se vydali k určenému místu, kde ještě byla v poli znatelná kruhová plocha, vyznačená polámanými obilnými stébly od předchozího přistání vrtulníku. Nečekali nic neobvyklého, kolem poledne sice zaznamenali podezřelý vojensky vypadající nákladní automobil před jedním domem, ale jinak se nikde nic nedělo.
Meeker s pomocníkem Kobrzynskim odstartovat z letiště Riem u Mnichova, jehož letové kontrole nahlásil "lokální let", a kolem 17. hodiny se skutečně objevil na místě. Přistál asi 80 metrů od čekající skupiny, z níž se první do vrtulníku dostal Thomas B. a po něm Neukirchner. Jeho dcera Birgit však náhle vykřikla a upadla na zem s krvácející střelnou ránou ve stehně. Kobrzynski ještě stačil vytáhnout Birgit do vrtulníku a spěchal pomoci paní Neukirchnerové, která upadla asi 10 metrů od vrtulníku. Palba pokračovala a zasáhla vrtulník i pilota – do boku a levé paže, střelba stále pokračovala. Po zoufalém výkřiku – "musím okamžitě pryč, jinak jsme všichni mrtvi", Meeker okamžitě odstartoval.
V poli zůstal Kobrzynski a paní Neukirchnerová, zraněná na noze, oba byli zadrženi československými vojáky. Podle Sternu šlo o odstřelovače, očekávající vrtulník, autoři článku v německém listu jistě nemohli mít přesnější informace, ale bylo to trochu jinak, jak uvidíme dále.
Celé drama sledoval z vyhlídkové věže Moldaublick na rakouské straně dr. Heidrich dalekohledem. Na tu dálku zaregistroval jen přistání a odlet vrtulníku, zdálo se, že je vše v pořádku. Spokojeně tedy vyrazil k Mnichovu. Meeker přistál o 45 minut později přímo na heliportu nemocnice v Traunsteinu. Až odtud se Heidrich dozvěděl skutečný výsledek akce.
Jakou roli v popsaném případu sehrály složky, střežící státní hranici ČSSR?
Vniknutí vrtulníku do čs. vzdušného prostoru 15. srpna 1975, pravděpodobně i o rok dříve, 17. srpna 1974, bylo zaregistrováno hlídkou 1. roty PS Kyselov, spadající pod 15. brigádu PS České Budějovice, v jejímž úseku Meeker přeletěl. Hlídky PS kromě priority střežení zelené hranice měly povinnost též hlásit pozorované přelety letadel a vrtulníků. Informace pak byla předána stanoveným způsobem až na operační sál 53. rtpr v Třebotovicích, který vydal rozkaz ke startu hotovosti 1. slp "Zvolenského". Tak se stalo i v tomto případě.
Hotovostní L-29 Delfín, vyzbrojený dvěma kulomety MG 17 v pouzdrech pod křídlem, spěchal k hranici k místu zásahu vzdálenému přibližně 35 km vzdušnou čarou. Tam byl schopen dorazit za asi 10 minut. Meekerovi ovšem stačilo k překonání 5 km od státní hranice k místu přistání, naložení čekajících osob a návratu k hranici kolem 5 minut. Po příletu L-29 k Dolní Vltavici byl vrtulník skutečně již za hranicí.
Onu neděli 17. srpna 1975 se zpočátku opakoval stejný stereotyp, ale jen do doby přistání vrtulníku. Na základě beztrestného narušení před rokem i dalších okolností vyhodnotily se v průběhu roku hluchá místa v systému PVOS a jako jeden z nich byl shledán i prostor Dolní Vltavice, kde měla být zřízena vidová hláska PVOS, která by podávala informace přímo, bez zdržení součinností PS a PVOS. Hláska byla zbudována asi 200 metrů od kapličky v poli, právě tu neděli, pracovní skupinou od 53. rtpr, složenou ze dvou důstojníků a několika vojáků základní služby. Jejich vozidla (údajně jich měli více než jedno) také uprchlíci zaregistrovali.
Kromě potřebného nářadí a materiálu byla skupina vybavena i samopaly vzor 58 s ostrou municí, uloženými v uzamčené bedně, což byla běžná praxe při výjezdech do pohraničí.Nešlo o akci vyvolanou očekávaným opakováním situace z 15. srpna. Skupiny uprchlíků i vojáků se sešly v prostoru Dolní Vltavice v podstatě náhodou ve stejnou dobu. Přilétající vrtulník spatřili všichni téměř současně. Vojáci pochopitelně věděli o předchozím narušení, a tak při spatření u nás zcela neznámého létajícího aparátu ihned pochopili, co se děje.
Dilema, jak se zachovat, muselo být vyřešeno briskně a skutečně se tak stalo rychle a jednoznačně. Uražení zámku od bedny (jak to obvykle bývá, nebyl klíč zrovna rychle po ruce) bylo otázkou okamžiku, stejně jako nabití samopalu a zahájení palby.
Hotovost z Plané se objevila na scéně, tentokrát zesílena na dva letouny L-29, i v tomto případě pozdě. Oba piloti už jen spatřili v poli Kobrzynského s Neukirchnerovou, jeden z nich nalétl na místo, kde se zdržovali, aby je tak označil po zemi se blížícím vojákům. Ti je zadrželi a odvedli na hlásku, kde si je později převzaly orgány StB a VKR (Vojenské kontrarozvědky).
Poté PVOS přijala opatření k zamezení dalšího opakování proryvů SH. Bylo nařízeno nepřetržité hlídkování letounu L-29 podél státní hranice od úsvitu do soumraku v přízemním letu tak, aby nebyl spatřen ze zahraničí. Hluché místo v radarovém poli bylo vykryto instalací dalšího radaru a do provozu byly uvedeny kromě hlásky v Dolní Vltavici i další. Od 24. října 1975 byly k 1.slp převeleny letouny MiG-15bis od 30.sbolp (stíhací bombardovací letecký pluk) z Hradce Králové v síle jedné letky, které se svou vyšší rychlostí a účinnější výzbrojí nahradily v hotovosti Delfíny, jejichž hlídkování bylo zrušeno zhruba po jednom měsíci. Praktická účinnost tohoto opatření již vyzkoušena nebyla, další narušení se nekonala a hotovost 1.slp přešla na běžný režim.
Závěrečné dějství proběhlo ve dnech 15. až 17. října 1975 u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podle zprávy Jihočeské Pravdy ze 17.10. pod titulkem "'Slovo mají svědci z druhého dne trestního řízení proti narušitelům" vypovídala 16.10. u soudu Edita Schiemannová, 44letá občanka NDR, jedna z osob převezených 15.8. 1975, a Meekerův pomocník T. Kobrzynski. Jejich výpovědi potvrdily roli dr. Heidricha a způsob přípravy přeletu. Spolu se Schiemannovou letěla její dcera se snoubencem, který měl Heidrichovi zaplatit 13 tisíc DM. Schiemannová se záhy rozhodla k návratu, protože se jí nevedlo tak, jak předpokládala. Vypovídali i další svědci k údajné střelbě z vrtulníku, rekreanti a vojáci. Podle JP se všichni shodovali v tom, že z vrtulníku někdo střílel.
Rozsudek byl vynesen 17.10. 1975 a zprávu o něm přinesla Jihočeská Pravda 18. října pod titulkem "Poslední slovo soudu – trest narušitelům hranic". Prokurátor v závěrečné řeči rekapituloval tři lety B. Meekera, zhodnotil formy a metody činnosti převaděčských organizací v NSR. Charakterizoval obviněné a jejich jednání označil za společensky nebezpečné. Oba přítomní obžalovaní projevili lítost, ale nebyla jim nic platná. Soud uznal vinnými:- B. Meekera, souzeného v nepřítomnosti, dvojnásobným trestným činem porušování předpisů o mezinárodních letech a dvojnásobným trestným činem opuštění republiky. Soud vynesl trest 10 let nepodmíněně ve III. nápravně výchovné skupině.
- T. S. Kobrzynského trestným činem vniknutí na území republiky a trestným činem opuštění republiky, vynesen trest šest let nepodmíněně ve II. nápravně výchovné skupině.
- H. Neukirchnerovou pokusem o trestný čin opuštění republiky, vynesen trest tři roky nepodmíněně v I. nápravně výchovné skupině.
Po odpykání trestu měli být vyhoštěni z republiky. Nepovolené překročení státní hranice, tedy podle tehdejšího čs. zákonodárství neoprávněné vniknutí nebo opuštění území republiky, bylo u nás trestným činem, zatímco v západoevropských zemích bylo považováno za přečin, stejně jako nyní i u nás. Další tresty za činy, přisuzované zejména Meekerovi naším tiskem, jako omezování osobní svobody nebo nedovolené ozbrojování a obecné ohrožení, vyneseny nebyly, neboť ani únos ani střelba prokázány nebyly.
Žádný další případ tohoto druhu se již v následujících letech neopakoval. Více méně náhodný zákrok proti Meekerovi a uprchlíkům musel být asi dostatečnou výstrahou pro dr. Heidricha i jiné případné převaděče. Občané NDR se odstrašit nenechali. Jejich exodus pokračoval v neztenčené míře neustále, až v roce 1989 gradoval známými událostmi v Maďarsku a kolemvyslanectví NSR v Praze, hromadným odjezdem východoněmeckých uprchlíků do NSR.
Případ Meeker velmi krátce vzpomenul v roce 1994 Tomáš Polák v časopise Plastic Kit Revue, číslo 26, v seriálu "Žhavé výstřely studené války", avšak velmi povrchně, když pouze konstatoval několikanásobné narušení československých hranic v prostoru Lipenské přehrady v polovině 70. let vrtulníky US Army. Tato ozbrojená složka ovšem v případě nikterak nefigurovala.
AUTOŘI ČLÁNKU: Miroslav Irra
Jiří Šilha
ZDROJ: http://cspvo.presscont.eu/
Doplnění – výběr z diskuze k článku:
* V článku je mnoho nepřesností. Po pátečním narušení vzdušného prostoru rozhodlo velení, že postaví na bývalém stanovišti radarů P-15 (zrušeného v r.67 nebo 68) vidovou hlásku č 252, která vykryje prostor mezi hláskami 251 Horní Planá a 211 na Vítkově hrádku. K tomu byly během soboty vydány patřičné rozkazy. V neděli se na Dolní Vltavici sešlo možná až 20 vojákú a min. 2 vozidla GAZ 69 a min. 3 vozidla PV3S. Byla to budoucí obsluha hlásky narychlo stažená z dalších hlásek(1+4), velitel rtr Sv.Tomáš, velitel čety hláskařů, důstojník jako pomocník, z rtpr NŠ, ženijní náčelník, který organizoval stavbu dřevěné pozorovací věže a další voj. kteří stavěli nebo připravovali stanoviště. V 17.05, kdy přiletěl vrtulník práce byly prakticky ukončeny. Při zpozorováni vrtulníku zavelel NŠ" samopaly". Velitel hlásky otevřel bednu vz.61, kde byly samopaly Sa 24/26 a začala chaotická palba na vrtulník. Z vrtulníku palbu opětovali několika výstřely.
Po odletu vrtulníku přiletěla ostrá hotovost pravděpodobně MIG 15.
Po odletu vrtulníku přiletěla ostrá hotovost pravděpodobně MIG 15.
* Po tomto incidentu bylo celé PVOS přezbrojeno z Sa 24/26(někde asi ještě i 23/25) na Sa vz.58. V září urychleně ostré střelby a školení VZP a pak již samotné přezbrojení
* Vážení. Jsem fanda letectví. Častečně jsem to zdědil po tátovi, který byl letecký mechanik v Žatci a shodou okolností bydlím kousek od letecké základny Čáslav. Sloužil jsem u PVOS v letech 1984-86 na Sv. Tomáši jako operátor radiolokátoru. Narukoval jsem původně do Třebotovic. Až v posledních letech mě začala zajímat poválečná historie a zabrousil jsem i na tyto stránky. Zde publikovaný incident jsem slyšel z vyprávění vojáků na rotě. Sám jsem zažil montáž radaru na nízko letící cíle (krycí jméno Maják) a byl jsem i na něj školen. Kolegové měli na povel již zmíněné hlásky. Osobně jsem zažil dva incidenty a to pád vrtulníku Mi 2 PS do drátů VN (ověřil jsem si tehdejší neoficiální informace např. na http://fpage.sweb.cz/havarie.htm, zmizel mi totiž z radaru) a NVP v oblasti Lipna sportovním letounem z Rakouska. Tento přelet jsme tenkrát nehlásili, ale k naší smůle to nahlásil příslušník PS! A byl problém. Vím, že se tenkrát mluvilo o vlétnutí hotovosti (myslím L39) do vzdušného prostoru Rakouska. Informace o tomto incidentu jsem zatím nikde nenašel. Pokud o tom někdo něco víte, rád se o postřehy podělím.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Barry Meeker brachte den Kalten Krieg nach Traunstein.
Traunstein / Oberplan – 1975: Der Kalte Krieg hält die Welt in Atem, an der DDR-Grenze patrouillieren Scharfschützen. Wer flieht, riskiert sein Leben. Eine Welt, weit weg von Traunstein. Bis zum 17. August: Am Klinikum landet ein Hubschrauber. Kurz zuvor haben tschechische Scharfschützen auf ihn gefeuert. Auf ihn, den Piloten und die Menschen, die dem Honecker-Regime entkommen wollten. Es ist kein Zufall, dass der Helikopter dort hinuntergeht... 
FOTO: http://verlag.inndependent.de/images/report_8259__meekergross.jpg
Es ist Barry Meekers dritter Fluchthilfe-Flug in die CSSR. Den Auftrag hat der Amerikaner (34) von einem Münchner Rechtsanwalt erhalten. Er soll einen 60-jährigen Ostberliner, dessen Frau und Tochter (14) und einen Studenten per Hubschrauber in den Westen holen. Zunächst läuft alles nach Plan.
Überdurchschnittlich gebildet, ein Bücherwurm, unpolitisch. So charakterisierten Freunde Barry Meeker. Ein exzellenter Pilot sei er gewesen. Während seiner Zeit bei der US Army ist er in Vietnam stationiert. Das Ende seiner Dienstzeit erlebt er in Ludwigshafen. Anschließend bleibt Meeker in Deutschland, schlägt sich als Hubschrauberpilot durch. Eineinhalb Jahre davon in Traunstein: Er fliegt den Rettungshubschrauber Christoph 14.
Im August 1975 chartert er einen «Jet Ranger» und fliegt vom Flughafen München-Riem in Richtung Osten. Mit an Bord: Flugbegleiter Teddy. Die Männer geben an, lokale Flüge zu unternehmen. Ihr tatsächliches Ziel: das tschechische Oberplan. Hier sollen die Flüchtlinge warten. Niemand ist da.
Noch kämpfen die DDR-Bürger sich durch hohes Gras. Als die Überläufer endlich den Helikopter erreichen, fliegen Schüsse. Tschechische Scharfschützen treffen nicht nur den Jet Ranger, sondern auch das Mädchen. Barry Meeker trifft eine Kugel am Arm.
Im Kugelhagel bringt er den Hubschrauber in die Luft. Zu schnell für die Ostberlinerin und seinen Flugbegleiter. Sie fallen den tschechischen Behörden in die Hände. Der Jet Ranger ist stark beschädigt, der Leistungsverlust hoch. Barry Meeker fliegt direkt nach Traunstein, landet am Krankenhauses – wie so oft. Er ist blutverschmiert und schweißgebadet, erinnert sich der Traunsteiner Wilfried Arsan, Freund und ehemaliger Arbeitskollege von Meeker.
Die Klinik informiert die Polizei: Man behandle einen Mann mit Schussverletzung. Zeitungen und Fernsehsender berichten über den Vorfall. Drei Wochen bleibt Meeker in Traunstein. Er habe den Vorfall «ganz locker genommen», erinnert sich Arsan. Nur der Verlust seiner in Deutschland gültigen Fluglizenzen habe ihn getroffen. Er verlässt das Land.
Idealismus oder das große Geld, was bewog Meeker zu den Fluchthilfe-Flügen? Beides, glaubt Arsan, vor allem aber wohl das Abenteuer – «er brauchte den Nervenkitzel».
In den USA fliegt Meeker wieder – bis zu seinem frühen Tod 1982: Der Pilot stürzt nahe Oklahoma City ab. Ein Konstruktionsfehler. Er kostete dem Mann das Leben, der Vietcongs und tschechischen Scharfschützen entkommen war.ZDROJ: http://www.rosenheimer-nachrichten.de/zet_report_373_8259.html
ZDROJ: http://www.youtube.com/watch?v=XKSYROaw96M
Žádné komentáře:
Okomentovat