11. června 2012


Poslední služba na státní hranici ČSSR.

Rota Pohraniční stráže Děvínská Nová Ves – 25.3.1981. 

25. 03.1981 – konečně přišel den,kdy jsou na programu poslední dvě služby. Já vstávám ráno ve čtyři hodiny a jdu do služby na levou stranu. Vrátím se večer v osmnáct hodin. Kluci mi už volali, že poslední službu mám od půlnoci až  do pěti hodin rána na stanovišti Zahrady. Nejhorší služba! Všichni kluci už budou na rotě a já budu jako jediný ještě sloužit na hranici. U rozkazu jsem neodolal a prohodil jedovatou poznámku, co jsem komu udělal, že mám tak dlouhou službu a ještě k tomu tak pozdě. Devěťák mi řekl, že to tak velitel naplánoval.

Je 26. 03. 1981. Služba se táhne jako chromý šnek. Očima pozorně sleduji okolí, ale myšlenkami jsem někde v dáli za horami doma. Oči mám unavené, že se mi zdá, že se stromy pohybují. Čas se vleče a někdy mám pocit, že se mi snad zastavili hodinky. Mám dost času přemýšlet nad službou. Na jednu stranu se těším, že za pár hodin to všechno skončí a na druhou stranu je mi i trochu líto, že to skončí.
Ve čtyři hodiny ráno mi zavolal velitel čety,přezdívaný Kato, který si vzal službu dozorčího důstojníka na rotě, že můžu opustit stanoviště a vydat se přes vesnici na rotu. S radostí jsem stanoviště opustil a naposledy se rozhlédl po okolí státní hranice. Doufám, že to je naposledy, co jsem tyhle dráty viděl.



Pomalým krokem jdu na rotu. Mikrotelefon, který mi můj holub spojař Mirek Pytlíček udržoval v perfektním stavu po vzoru starších kolegů odcházejících do civilu už dříve položím na zem a kousek cesty ho táhnu za šňůru jako dřevěného kačera. Pak dostanu strach, že se šňůra telefonu přetrhne a já telefon ztratím a to bych velice nerad. Schovám ho raději do pouzdra. Mirek mě prosil, abych mu svůj telefon nechal, tak mu přání splním.
Cestou se rozhlížím kolem a ptám se sám sebe, kolikrát jsem tudy šel za těch jednadvacet měsíců? Kolik nocí jsem tu v létě marně odolával náletům a  štípancům komárů a v zimě odolával štiplavému mrazu a poslouchal praskání ledu na Moravě.
Na rotě mně už čekají kluci z ročníku. Pobízejí mně, abych rychle odevzdal zbraň, uniformu a šel si za nimi sednout. Někteří už pijí od večera a je to poznat. Já jsem poslední, jinak už jsou všichni na rotě.
Odevzdávám náboje a Mirkovi, který má dozorčího roty mikrotelefon. Mirek ho vytáhne z obalu a vidí, že je celý obroušený z té vozovky. Strčí ho do zásuvky a zjistí, že je v pořádku. Stačí natřít a napsat nové číslo.
Jdu odevzdat zbraň výkonnému praporčíkovi. Musí se pořádně nakonzervovat. Zajdu na zbrojárku, dvěma prsty jedné ruky uchopím samopal za nosič mušky a druhou rukou nalévám do hlavně olej přímo z láhve. Chvíli počkám, až olej steče do nábojové komory a pak několikrát zacvakám závěrem,aby se olej dostal do každé skuliny. Držím samopal stále za hlaveň, abych se olejem nepotřísnil a předávám ho výkonnému praporčíkovi.
Pak jdu svléknout stejnokroj a dávám si pořádnou sprchu. Říkám si, že musím ze sebe smýt ten vojenský prach. Obléknu si civil a jdu odevzdat uniformu. Kluci popíjejí v Armě a já si jdu sednout k nim. Hned jsem vyfasoval placku s trikolórou, kterou mi někdo připnul na klopu.



Je šest hodin ráno a já jsem dvacet šest hodin nespal. S klukama jsme se domluvili, že zajdeme v Bratislavě do vinárny k Františkánům. Máme tam zamluvený stůl. Každý z nás dal tři stovky na občerstvení. Mám takový plán, že posedím se svými spolubojovníky do půl jedenácté a v jedenáct hodin pojedu domů autobusem.

Konečně jsme se dočkali. O půl osmé dal velitel roty rozkaz vyhlásit poplach. Celá rota nastoupila na chodbě a začíná loučení. Velitel roty nám poděkoval za výkon služby a  odevzdal nám Vojenské knížky. Nějaký plukovník z brigády nám předal čínské pera na památku. Začalo velké loučení, někteří pohraničníci nedokázali skrýt dojetí a ukápla i nějaká slza. Je až neuvěřitelné, že tihle vycepovaní chlapi dokážou být tak měkkosrdcatí. Podali jsme si ruce a velitel vydal poslední rozkazy : ,, Záložáci pozor!! Do civilu rozchod! Na vozidlo nastoupit!!“

Venku čekal náklaďák s připravenými schůdky. Nastoupili jsme na auto a jako velitel vozu jede kapitán Dostál (Kato).  Celé osazenstvo roty nás vyprovází a mává nám na rozloučenou. Přivezl nás na nádraží a počkal až pojede vlak na Bratislavu. Někdo skočil vedle nádraží do bufetu pro dvě láhve vodky a nějaké kelímky. Připili jsme si s velitelem čety na rozloučenou. Už má po službě a my koneckonců taky. Nechal nás nastoupit do vagonu a až se vlak rozjel, odjelo i auto.
Ve vlaku bylo rušno, pohraničníci z jiných rot už zpívali a my je doplnili.Tady se můj plán odjezdu začal hatit. Vlak přijel do Bratislavy hodně pozdě a já nestihnu autobus do Jeseníku. V Bratislavě na nádraží jsme se spořádaně zhoufovali do skupin a se zpěvem se rozešli do města. Sedli jsme si k Františkánům a popíjeli červené víno. S kolegy jsme poklábosili a ve tři hodiny odpoledne zaplatili útratu a zašli do restaurace Grand nad vinárnou na oběd. V Grandu jsme se rozloučili. Možná se už víckrát neuvidíme.
V pět hodin odpoledne  nás asi polovina nastoupila do vlaku směr Břeclav. Vlak se postupně vyprázdnil, spolubojovníci postupně přesedli na jiné spoje a z Olomouce už jedu sám. Přemáhá mě spánek, ale musím to vydržet. Nerad bych někde přejel nebo zapomněl někde přesednout. Nejhorší je cesta přes hory do Jeseníku.
V jednu hodinu ráno jsem v Jeseníku a zbývá ještě třináct kilometrů. Je tady pořádná zima. Vykračuji si k domovu a stále si opakuji, že teď už nemusím spěchat, teď už mám času dost, ale nohy nechtějí poslechnout. Spěchají a než se vzpamatuji stojím u domku své slečny a házím kamínky do okna. Po chvíli se otevřou dveře a tam stojí Ona. Vede mně k sobě do ložnice. Jsou tři hodiny ráno. Sedmačtyřicet hodin jsem nespal. Přivítáme se několika polibky. Chvíli si povídáme a najednou mně někdo budí.

Zvyklý na buzení cinkáním píšťalkou o nábojnici, kterou nosí dozorčí roty na červených šňůrách a drsný mužský hlas. A najednou mi to buzení zní jako rajská hudba. Otevřu oči a uvidím před sebou paní domu. ,,Dobré ráno“ řekla, usmála se a pokračovala: ,,Dcera říkala, že tě mám v devět hodin vzbudit. Říkala, že máš jet do Šumperku pro občanku. A ještě říkala, že jsi čtyřicet sedm hodin nespal. Když tě viděla, jak spokojeně spíš nechtěla tě budit. Přinesla jsem ti snídani. V deset hodin ti jede autobus do Jeseníku. Najez se a dej pozor, ať ti to neujede.“

Celý vyplašený jsem odpověděl na pozdrav a vyskočil z postele. Poděkoval jsem a chvatně se začal oblékat. Paní se znovu usmála a odešla z ložnice. Na nočním stolku stál tácek a na něm v hrníčku čaj a na talíři dva krajíce chleba s máslem a se salámem. Snědl jsem snídani a šel jsem se umýt do koupelny. Opláchl jsem si obličej a rozmasíroval otlačenou tvář od knoflíků na polštáři a sešel dolů do kuchyně.

Mamka mé dívky seděla v kuchyni u stolu. Položil jsem tácek na stůl a ještě jednou poděkoval a rozloučil se. Paní sice namítala, že na autobus mám ještě čas a že budu zbytečně čekat na zastávce, ale já se vymluvil, že si chci zapálit a že nebudu zdržovat. Nebyl jsem na takové setkání připravený. Byli jsme s milou domluveni, že mně ráno vzbudí a pojedu s ní autobusem domů. Ona pojede samozřejmě do práce. Postavila mně před hotovou věc a dělej, jak umíš. Sednu do autobusu a jedu do Šumperku pro občanku. Cestou přemýšlím nad tím probuzením.

Na oddělení VB jsem odevzdal povolávací rozkaz a převzal občanku. Jsem opět občan :-) Musím ještě zajít do JZD a zeptat se kam mám nastoupit do práce. Musím taky  nahlásit ,,ministrovi války“, že jsem se vrátil z vojny.


DĚKUJI SPOLUBOJOVNÍKŮM VE ZBRANI.  RÁD JSEM S VÁMI SLOUŽIL. DÍKY,KLUCI.  
Byl jsem u toho. 

PS: ...Myslel jsem, že budu mít od armády pokoj, ale ani ve snu jsem si nemyslel,kolik zážitků ještě zažiji ve stejnokroji. Ale to už by bylo na jiné příběhy... :-)




© AUTOR PŘÍBĚHU: http://www.lide.cz/JIRKAMAC


Žádné komentáře: