VÁNICE .

Velikonoční příběh ze Šumavy

I když tento příběh mohl skončit tragicky, nebudou v něm příslušníci Pohraniční stráže dramaticky pronásledovat narušitele, nebudou v něm štěkat psi ani rachotit světlice. Hlavní roli v něm mají „troufalí“ rodiče. 

Rok 1970. Zima začala vlastně už na podzim předešlého roku, přihlásila se dřív než kdo pamatoval. V krátkém čase zasypal sníh celou Šumavu, kolikrát sněžilo nepřetržitě celé dny. K naší „radosti“ se přidaly i vysoké mrazy, takže se sněhová vrstva měnila na pořádnou ledovku.

Leden, únor, v březnu 1970 jsme všichni netrpělivě čekali na první jarní den. V hromadách sněhu se ale vůbec nezdálo, že jaro ještě někdy přijde. Ale příroda nakonec řekla „pánem jsem tady přece jenom já“. Modrá obloha, slunce hřálo. Po všech cestách i necestách se valila voda, která v noci opět zamrzala. Velikonoce ten rok připadly na poslední březnový víkend. Kdo mohl, vyrazil na svátky na Šumavu. Stejně tak i rekreanti z podnikové chaty Kožedělného a gumárenského podniku Tábor. Jejich chata byla jen několik desítek metrů od hraničního pásma. 

V podvečer o Velikonoční sobotě odcházela pohraniční hlídka do prostoru pevného stanoviště, vzdáleného od této chaty něco přes sto metrů. U chaty stálo několik zaparkovaných aut. Hlídka míjela chatu, před kterou se vyhřívalo několik rekreantů. Rekreanti popíjeli pivo, a jeden z nich si do procházející hlídky uštěpačně rýpnul: „Do službičky, do službičky...? Nikam nechoďte, jsou Velikonoce. Vykašlete se na službu. Kdo by vám kam šel, když je tak krásně?“ Velitel hlídky, naštvaný, že se na Velikonoce nedostal domů, odpověděl podobným tónem: „A já vám dám zase jednu dobrou radu. Ty auta si radši odvezte dolů k pile, nebo se od chaty vůbec nedostanete!“ A ukázal nad kopec Tetřev, kde se kupily růžové mraky – červánky. „Dnes v noci nebo zítra přijde sníh. A pak se odsud opravdu nedostanete.“ Muž chvíli mlčel a pak zabručel: „Vy jste nějakej moc chytrej...“ Pohraničník už nereagoval a kráčel dál. A jak vyvěštil, tak se i stalo.

Kolem půlnoci začalo sněžit a nad ránem se rozpoutalo hotové sněhové peklo. Sníh, hnaný větrem, bičoval stromy, chatu i zaparkovaná auta. Otevřená planina od Tetřeva přes Hraběcí huť směrem na Lesní domky nebyla vůbec vidět a vyfrézovaná cesta (mantinel měl něco přes metr) začala splývat s krajinou. Sníh přestal padat až v pondělí dopoledne. Obloha opět zmodrala a krajina se zvedla o další půlmetrovou vrstvu sněhu. Silnice, vedoucí od pily na Bučinu, zmizela. Stejně tak zmizela i auta u chaty. Nešťastní rekreanti se museli z chaty pěšky přesunout na autobusovou zastávku do vesnice, odkud odjely domů aspoň ženy s dětmi. Auta, uvězněná u chaty, vysvobodila sněhová fréza až ve čtvrtek. 

V úterý po Velikonocích rozhodl tehdejší velitel vyslat na demarkaci státní hranice hlídku, kterou vedl velitel 1. čety nadporučík I.K. Blížil se termín tzv. upřesnění zámyslu k L-OSH (letní ochrana státní hranice) s důrazem na zabezpečení překládky na Bučině. Hlídka měla za úkol zjistit stav ŽTZ a podmínek pro střežení. Zamýšlelo se, že se tento úsek předá ke střežení sousední rotě Knížecí Pláně.

Hlídka měla na splnění úkolu celý den. Sunuli se na běžkách po Bučinské cestě, směrem Bučina – SH. Když vyjeli z lesa, mohli si odpočinout, protože se před nimi rozprostírala velká otevřená pláň a prošlapávání cesty ve sněhu bylo namáhavé. Jak tak seděli, najednou se několik desítek metrů před nimi vynořila mávající a volající postava. Zaslechli slovo Hilfe. Okamžitě vyrazili. Z postavy se vyklubal muž a za větvemi, zatíženými sněhem, seděla o strom opřená žena. Žena měla na klíně hlavu holčičky, z druhé strany na ni byl nalepený chlapeček. Snažila se oba dva hřát svým tělem. Všichni vystrašení a uplakaní. Kolem se válely lyže a batohy; jedna lyže byla zlomená. Za stromem malé ohniště, z poloviny zapadané sněhem. Všichni byli vyčerpaní a holčička navíc velmi podchlazená.

Velitel hlídky vysílačkou oznámil, koho našli, a zároveň požádal, zda na pomoc může dorazit i sousední rota Knížecí Pláně. Hlídka měla naštěstí v lahvích čaj, který dala dětem. Přepravit nalezené bylo kvůli čerstvě napadanému sněhu opravdu obtížné. Pohraničníci nakonec použili starý sněžný skútr, za který se daly připojit saně. Saně měla k dispozici zpravodajská skupina, sídlící v jedné z budov u starého hotelu na Bučině. 

Z Knížecích Plání dorazili další pohraničníci s horkým čajem a dekami. Na ošetřovnu odvezli nejdřív děti, potom jejich matku a nakonec otce. Než všechny převezli, bylo už odpoledne. 

Byla to východoněmecká rodina, pocházeli od Halle. Do Československa se vydali na dovolenou, kterou si zaplatili na Churáňově. Cílem jejich dovolené nebyla rekreace, ale útěk do NSR. Otec neměl plán kdy a kudy přes hranice půjdou. Nejdřív chtěl zjistit, jaké podmínky a počasí na Šumavě panují. Všechno se mu zdálo ideální, sníh byl zmrzlý, nebyly na něm vidět stopy a nebořil se. O Velikonoční sobotě se rozhodl, že půjdou. 

Nepotřebné věci nechali v hotelovém pokoji, auto před hotelem a po obědě se přes Zlatou Studnu vydali směr Kvilda. Cestou prý zkoušel sněhovou vrstvu a všechno se mu zdálo dokonalé. Navečer dorazili až na okraj hraničního pásma nad Kvildu, kde měla rota cvičný opěrný bod. Ve cvičném bunkru počkali do tmy. Muž znal astronomii a spoléhal na to, že se dokáže orientovat podle hvězd. Hvězdy svítily a tak pokračovali dál. Souhrou náhod překonali trasu třetí lyžnice – v místě, kterým prošli, byla nefunkční výmětnice.

Opatrně postupovali lesem, ale obloha se najednou zatáhla a začalo sněžit. Kvůli dětem často odpočívali. Vtom se přihnala sněhová vánice. Muž začal ztrácet orientaci a dívka si navíc nešťastně zlomila lyži. Mají se ve vánici vrátit zpět, nebo pokračovat dál? Rozhodli se, že počkají, až se počasí umoudří. Čekali do rána, ale sněžení ne a ne přestat. Vydali se tedy opět na cestu. Šli ztěžka, dívka se s chlapcem střídala o lyže, pochod ve sněhu byl skoro nemožný. Otec byl zoufalý, nevěděl kudy k hranici. Děti byly vyčerpané. Rodiče se je ze všech sil snažili povzbudit. Nakonec se i pohádali. Tento strastiplný pochod ve sněhu trval dva dny!

V pondělí večer se rozhodli přenocovat pod velkým stromem. Vyčerpaní, zmrzlí, v mokrém oblečení. Otec se pokusil rozdělat oheň z papírků, které sundal z jídla a čokolád, ale oheň v tomto počasí neměl žádný účinek. Dívka vyčerpáním omdlévala. Nakonec usnula matce na klíně a potom se podařilo usnout všem. Tiskli se k sobě, aby se hlavně děti aspoň trochu zahřály. Pak otec v polospánku zaslechl hlasy. Opatrně vyhlédl a uviděl pohraničníky. Zoufalý ze situace a kvůli dětem se rozhodl zavolat pohraničníky na pomoc...

Ve čtvrtek ráno odvezli celou rodinu do Českých Budějovic. Děti a matku vezla vojenská sanitka, otec jel zvlášť. Nechybělo mnoho a dívka by vyčerpáním zemřela. 
Smyslem tohoto příběhu není hodnocení činnosti Pohraniční stráže. Chtěl jsem jen poukázat na to, že někteří jednali při přechodu hranic za každou cenu naprosto nepromyšleně. 


(c) AUTOR:  Standa K. (Stenlly)

FOTOGRAFIE:  http://www.vojensko.cz/ 

Korektura: Hana J.    

PS OSH - Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/

PS OSH - Lidé.cz: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832

VRTULNÍKY US.ARMY NAD STÁTNÍ HRANICÍ .

The 2nd Armored Cavalry Regiment vyzbrojená i vrtulníky OH-13 byla aktivovaná 23.5.1960 v Norimberku. Od roku 1967 se přesunula na letišti Feucht Army Airfield poblíž Norimberka. Vrtulníky AH-1 přišly do výzbroje v lednu 1976 a brzo podnikly první lety kolem čs. hranice. V květnu 1976 dokonce v noci s pomocí brýlí pro noční vidění.

Posádky prováděli průzkum německo-československé hranice. Deggendorf byl běžně používán jako zastávka při akcích v jižní části německo-československé hranice. Plnění paliva se provádělo v kasárnách Bundesgrenzschutz v Deggendorfu. Pro mise podél severní části hranice to byl Hof a Grafenwöhr. Redcatcher missions se ale odehrávaly často i nad naším územím.

V roce 1986 se situací na "železné oponě" zabýval britský časopis Defence Helicopter World. Prosincové dvojčíslo přišlo s velmi zajímavým článkem "On the border". Autor David Oliver zde vyzpovídal operační piloty 2. vrtulníkové brigády, kteří si říkali Redcatchers, tedy přeloženo jako Rudí lovci. Právě oni totiž byli nejčastějšími protivníky našich letců.

Aby se pilot mohl stát plnohodnotným Redcatcher s vlastním volacím znakem, musel absolvovat tvrdou přípravu - to znamenalo dokonale prostudovat reliéf krajiny včetně asi osmdesáti vizuálních kontrolních bodů, a odlétat 60 hodin s kvalifikovaným pilotem v kabině OH-58C. Článek potom popisuje průběh běžného letu, jehož účelem byl většinou průzkum. Létaly zpravidla jeden až dva vrtulníky, průzkumná Kiowa "jištěná" AH-1F Cobrou, někdy se přidaly i speciální průzkumné EH-1. Přesná trať i doba letu byly vždy v kompetenci jen a pouze velitele osádky či roje.

Vždy několik kilometrů před hranicí se vedoucí pilot mise ohlásil velitelskému stanovišti brigády a potom sklesal do výšky vrcholků stromů. Minout hraniční čáru šlo prý velice snadno, byla totiž rozeznatelná pouze podle patníků. Dále jen pozorovali, zda se objeví "Hinds" či L-39. Létalo se i za velmi složitých povětrnostních podmínek.

Letce bývalé Varšavské smlouvy však protivníci považovali za "sluneční piloty", kteří se příliš neobjevují ve špatném počasí (což mělo příčinu hlavně v lepším navigačním vybavení Američanů).

AH-1F (s označením II).  Tato fotografie je z Chebského okresu, obec Šlapany, na fotografii před Cobrou je vidět za tmavším pruhem trávy cesta  a je vidět několik bílých tyčí. Domy v pozadí jsou právě Šlapany, ta vyšší budova je bytový dům, a ty nižší domky vlevo vlastnilo zemědělské družstvo. Úsek je mezi rotou  Starý Hrozňatov  a  Svatý Kříž.


The first is the heritage of the Squadron as traced from what was then called Aviation Company of the 2nd Armored Cavalry Regiment, activated on 23 May 1960 at Nuremberg, Germany. Aviation Company consisted then of O-1 Bird Dog fixed wing aircraft, OH-13 Light Observation Helicopters, and a few radio-controlled drones.
In December 1966, the 52nd Colonel of the Regiment, James P. Cahill, officially redesignated the Regiment's Aviation Company as Air Troop, 2nd Armored Cavalry Regiment, and the following year moved the unit to Feucht Army Airfield. From Feucht, the Air Troop supported the Regiment's border surveillance mission. In July 1971, Air Troop again changed its designation to Air Cavalry Troop, 2nd Armored Cavalry Regiment.
In January 1976, Air Cavalry Troop fielded the new AH-1Q TOW Cobra armed helicopter, adding a third dimension to the Regiment's ability to engage threat armored vehicles. It was also noteworthy that in May 1976, the first border surveillance mission was conducted by an Air Cavalry Troop aircraft using Night Vision Goggles. A flight of 2 successfully flew the border trace using AN/PVS-5 goggles.
Throughout the late 1970's and early 1980's the Regiment's Air Cavalry Troop continued to grow and modernize. With this growth the Troop was divided in 2 in late 1976, forming Support Troop, and Air Cavalry Troop. Both Troops were responsible for surveillance along the Czechoslovakian border. 
On 16 October 1984, the Aviation Troops were again reorganized, this time as a Combat Aviation Squadron consisting of 7 troops, including 3 Air Cavalry, 2 Attack, one Combat Aviation (Utility Helicopter), and the Squadron Headquarters and Headquarters Troop. The eighth troop, the Aviation Unit Maintenance Troop (AVUM), was added on 11 July 1985.
In June 1987, the Combat Aviation Squadron was redesignated as the 4th Squadron, 2nd Armored Cavalry Regiment, the "Redcatchers." The Squadron's troops were officially designated as Headquarters and Headquarters Troop, N, O, P, Q, R, S, and AVUM troops, and in 1988 fielded UH-60A Blackhawks in S Troop. By November 1989, the 4th Squadron was no longer guarding against invading armies from the East, but was observing thousands who fled daily across the former Warsaw Pact border in search of freedom in the West.



(c) ZDROJ:  http://www.vrtulnik.cz/ 
FOTOGRAFIE:  Mark Carlisle

PS OSH Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/

PŘIŠEL TEN DEN .

Ze setkání pohraničníků v Poběžovicích .

V pátek třináctého července jsem spolu s kamarády Petrem S. a Petrem H. odcestovali na dlouho plánovanou cestu na západ naší republiky, do pohraničního městečka Poběžovice. Následující den proběhlo v místním hotelu Hubertus setkání bývalých pohraničníků 9. brigády PS Domažlice. Ale o tom později.

S oběma Petry jsme páteční den využili k prohlídce úseku roty Železná a k návštěvě soukromého muzea PS v Poběžovicích. Počasí bylo ten den typické hraniční. Sem tam pršelo, sem tam se mezi mraky objevilo slunce. Těsně nad lesy hraničních hor se převalovala mlha-předzvěst nastávající houbařské sezóny. Do Železné jsem se dostal opět po dvou letech. Kromě procházky úsekem bývalé pohraniční roty jsme ten den s pochopením pana starosty absolvovali i prohlídku samotné budovy roty PS.

Úsek se změnil. Ta tam je signální stěna a další vymoženosti tehdejší ochrany hranic. Jejich někdejší přítomnost je dnes patrná jen zkušenému oku bývalých hraničářů. A rota samotná? Budova na první pohled vypadá jakž takž. Ovšem vnitřek je stejně zpustlý jako její okolí. Přesto jsou v každém jejím koutě patrné zbytky po vojácích PS, více však po příslušnících pozdější Pohraniční policie, která fungovala až do nástupu „Schöngenu“. Spolu s Petrem H. jsme neodolali a požádali jsme dalšího kamaráda, aby nás vyfotografoval v místnosti DDR, kde jsme za našeho tehdejšího působení na rotě strávili snad nejvíce času. Petr byl tehdy důstojník-velitel čety, já četař v základní službě. Po pětadvaceti letech jsem se ocitl na stejném místě, kde jsem mimo službu po dlouhé dny usínal a daleko častěji vstával. 

Lidem, kteří něčím podobným prošli jistě nemusím vysvětlovat pocity, jaké jsme spolu s chlapy při návratu do známých míst měli. Každý pochopí, že jsme naše zážitky museli následně naředit pár loky něčeho, co dokáže alespoň na chvíli otupit rozjitřenou lidskou mysl.

V podvečer jsme navštívili bývalého pplk. PS z Nýrského praporu, který má v Poběžovicích malé muzeum. Jeho obsahem je vše, co souvisí s ochranou hranic. Od polního telefonu, přes výložky, čepice, odznaky…až po kroniky jednotlivých útvarů. Prohlídka s následnou besedou zabrala dobré dvě hodiny.

  N

ásledující den jsme vyplnili zčásti návštěvou téměř zlikvidované a nálety zarostlé roty Hraničná (Paadorf) a odpoledne jsme věnovali účasti na výše zmíněném setkání. Lidí bylo tolik, že jsme se jen tak tak posadili. 

   O dobrou pohodu se starala hudba a vzorná obsluha. Po letech jsem se setkal s bývalým velitelem brigády podplukovníkem V. Tentokrát jsme si vyměnili role: Během čtvrthodinového rozhovoru jsem s omluvou zůstal sedět a velitel stál. Příčinou rozhodně nebyla jakákoliv neúcta bývalého podřízeného vůči vysokému důstojníkovi, ale zcela prostá skutečnost-momentální nedostatek místa.

(c) Autor: Zdeněk Nagovský

---------------------------------------------------------

Facebook https://www.facebook.com/groups/326442737125/ 

Lidé.cz http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832 

ADMIN - kontakt:  pohranicnik@gmail.com 

POHRANIČNÍ KONFLIKT SSSR - ČLR .
Incident na ostrově Damanskij 1969 .

Ostrůvek o rozměrech 1700m délky a 500m šířky,byl předmětem sporu,na kterém se 2.3. a 15.3. 1969 odehráli boje. Tato událost byla součástí operace „Odplata“ ,které velel zástupce velitele Šenjanského voj.okruhu Sjao Cuanfu. Plán operace byl schválen 25.1. 1969 a korigoval ho sám Mao .

V noci na 2.3.1969 se 300 čínských vojáků přeplavilo skrytě na ostrov a vybudovali maskovaná palebná postavení. V týlu na levém břehu měli soustředěné zálohy + dělostřeleckou a minometnou podporu. Ráno pak zahajují palbu po pohraničnících(55),kteří se přibližují k ostrovu. Ti zaléhají,opětují palbu a žádají o další posily. Brzy jim přijíždí na pomoc sousední hlídka s 2 BTR60 z oblasti Kulebjaniny sopky. Pokusí se o útok,ale minometná palba je donutí opět zalehnout,nikoliv však ustoupit. Sověti přeskupují své síly a provádí nový útok s pomocí BTR60. Část jich provede čelní útok(za velkých ztrát) a další obcházejí ostrov a zaútočí na Číňany na křídle. Tím je donutí ustoupit a opustit svá postavení na ostrově. Při těchto bojích 2.3. zahynulo 32 sovětských pohraničníků a 14 bylo raněno. 15.3.1969 ráno přešli Číňané opět do útoku. Posílili svou sílu na velikost pěchotní divize + posílené zálohy. Útoky jsou vedeny metodou „lidské vlny“ a po velmi tvrdých bojích se povedlo vytlačit sověty. Ti povolávají na pomoc tankový oddíl ze stavu Imanských pohraničních sil lokalizovaných v Dolnoj Michajlovke a Kulebjaniny sopky pod vedením plk.Leonova. Číňané však s nasazením tanků počítají a mají připraveno dostatečné množství PT zbraní. Protiútok je zastaven,také proto,že Leonov se pokusil zopakovat stejný obchvat po křidle jako jeho předchůdce 2.3. Číňané tentokrát nebyli překvapeni,ale připraveni. V tomto směru měly již okopy se střelci s RPG. Leonovův tank je zasažen a sám Leonov je zabit,když se pokouší spodním otvorem opustit tank. Dvěma dalším tankům se sice podaří dosáhnout ostrova a pomohou ještě 2 hodiny čelit „lidským vlnám“,ale po vystřílení veškeré munice se z Damašského stahují. Neúspěch protiútoku a ztráta nových tanků T-62 s tajnou aparaturou vedlo sovětské velení k úsudku,že tento styl boje není dostatečný k porážce dobře připravených Číňanů. Byla povolána 135 motostřelecká divize,která se rozvinula podél břehu řeky Ussuri. Divize měla ve výzbroji raketomety BM 21,které nyní dostaly povolení k palbě na pozice Číňanů na ostrově. Bylo to jejich první bojové nasazení a zároveň první útok,kdy raketomety vyřešily konflikt. Většina čínských vojáku (přes 700) na Damaňskom zahynula v „ohnivé vichřici“ Tímto úderem faktické boje na Damaňskom prakticky končí. Od května do září 1969 však v prostoru ostrova Damaňskij ještě proběhlo přes 300 lokálních přestřelek. Ty též probíhali i v oblasti Čínsko-Kazašské hranice. Při bojích v březnu 1969 zahynulo celkem 58 sovětských vojáků a 94 těžce zraněno. Za tuto akci bylo 4 vojákům udělen titul Hrdina SSSR – 2 im memoriam. Bitva na Damaňskom byla první bitvou po 2.sv válce,odehrávající se na území SSSR s regulérní bojovou sílou jiné země. Na mírových rozhovorech Čína – SSSR v září 1969 bylo dohodnuta neměnnost dohodnutých hranic,včetně ostrova Damaňskij. V další dohodě z 19.5.1991 bylo dohodnuto,že hranice povede středem řeky a předat ostrov Damaňskij Číně. Čína pak následně zasypala průtok ze své strany řeky a Damaňskij se tak stal součástí čínského břehu řeky Ussuri.

ZDROJ: http://www.palba.cz/

KOREJSKÁ HRANICE - 38.ROVNOBĚŽKA.
...očima bývalého čs. pohraničníka


Když jsem se před kamarády pochlubil,že chci dovolenou strávit  v Korejské lidově demokratické republice,vím,že někteří si po straně klepali na čelo ,cože je to za bláznivý nápad cestovat do země,která je současnými západními médii, naše v to nevyjímaje,líčena jako země s krutým diktátorským režimem , země chudá, stíhaná hladomory, s nesvobodným utiskovaným lidem , která navíc prý především svým jaderným programem a silnou armádou ohrožuje světovou bezpečnost.

Ale stalo se a my jsme  díky našim korejským přátelům, jsme mohli  projet tuto krásnou zemi křížem krážem. Navštívili jsme desítky  pamětihodnosti,shlédli překrásné přírodní scenérie, do sytosti jsme mohli naše těla protáhnout v příjemném moři a vyhřát na písčitých plážích  ještě nedotčených civilizací,nebo naopak zchladit v dravých horských řekách a bystřinách.
A nutno říci, že jsme po setkání s místními  nabyli poněkud jiného dojmu než o této zemi šíří propaganda. Naprosto volně jsme mohli hovořit s lidmi v nemocničních zařízeních,ve fabrikách, na vesnicích, nezapomenutelné zážitky jsme si odnesli ze setkání s dětmi,kde péče o jejich bezplatné vzdělání, je státní prioritou.

Pravda, na rozdíl od západní civilizace a jejího konzumního způsobu života, zde lidé žijí velice skromně. Země nemá dostatek zemědělské půdy a navíc samotná produkce je velmi často ničena neřízní počasí a tak jsou Korejci závislí na zahraniční potravinové pomoci. Připočteme – li k tomu důsledky hospodářské blokády ze strany zemí vedených USA k nimž se Česká republika servilně přidává ,pak na žádný rozmařilý způsob života, jak ho známe, skutečně není.

KLDR se navíc dodnes potýká s následky ničivého válečného konfliktu z padesátých let minulého století a následného násilného rozdělení země, kdy dva národy dělí od sebe těžko překonatelná železobetonová zeď.

Je možné ji vidět  ptali jsme se našich přátel ? Prý žádný problém a tak mé „peesácké „ srdce zaplesalo .Přeci  se jen taková příležitost tak často  nenaskytne. A tak hurá do Pchanmundžomu k 38. rovnoběžce , podle níž bylo vytvořeno  demilitarizované pásmo jimž vede demarkační linie mezi oběma korejskými státy a to na základě podepsané dohody  o příměří z 27.7.1953, platné dodnes,neboť mírovou dohodu se ani po  bezmála  šedesáti letech, podepsat nepodařilo.

Stanovená hranice nejenže rozdělila 120 obcí,na dvě stě silnic a 4 železniční tratě,ale především celé rodiny s čímž se dotčení nesmířili dodnes a i proto je z obou stran taková touha po znovu sjednocení ,tolik, v historii zkoušeného, národa.

Samotná hranice je poněkud jinou „čárou“  jakou známe z našich zeměpisných šířek a vlastních zkušeností z její ostrahy. 

Vyrostla zde  240 kilometrů dlouhá železobetonová zeď,5 až 8 metrů vysoká, ve spodní části až 12 metrů silná a v horní části až 3 metry široká. Z obou stran pochopitelně vojensky střežená z té jihokorejské i s pomocí 25 tisícího amerického kontingentu s  nejmodernější technikou.

Když  jsme ji  porovnali s tou nám známou berlínskou tak jsme se shodli že ta byla jen jakýmsi plůtkem mezi oběma německými národy. S tímto kolosem soupeřit rozhodně nemůže.

Jen tak odhadem prý bylo pro její postavení  potřeba 14 milionů kubíků betonové směsi a tisíce tun železa. Co by asi,napadne vás, místo toho  bylo bytů,silnic a podobně. 

Když jsem o tomto reliktu horké a studené  války z padesátých let,hovořil na jednom semináři pořádaném právě k  problémům rozděleného světa, kamera veřejnoprávní ČT běžela na plné obrátky,ale jen do té doby,než jsem účastníkům položil řečnickou otázku „ kdo myslíte že ono monstrum postavil“? 

No,samozřejmě Severokorejci, zareagoval hbitě vedoucí televizního štábu.Tak to jste pane vedle jak ta jedle.Tu zeď postavila protistrana a to s pomocí USA. 
Na to se ozvalo: kamera stop - a natočený příspěvek nebyl nikdy odvysílán. Proč asi ?Pravdu však nelze umlčet a je jí třeba šířit dál a i proto  jsem  pro vás ,milí čtenáři tento příspěvek napsal.

Pavel Pilný

příslušník Sušické brigády PS (1963 - 1965)

11.červenec - Den Pohraniční stráže .

Všem bývalým pohraničníkům, příslušníkům OPK a O OSH přeji u příležitosti našeho svátku všechno NEJ a pevně věřím,že se společně i s našimi sympatizanty a zájemci o historii ochrany hranic Československa budeme i nadále scházet na tomto (nově lokalizovaném) weblogu POHRANIČNÍK . 

S pozdravem Admin  - Zdeněk.  pohranicnik@gmail.com 

PS OSH Facebook https://www.facebook.com/groups/326442737125/