Píše se listopad roku 1965, jsme na 13. rotě PS Karlovarské brigády ,v obci Potůčky, na hranici s NDR. Hranici v obci cca. v délce 2 km, tvoří hraniční potok. Na německé straně je hned vedle potoka silnice. Na české straně silnice, na krajnici drátěná stěna vysoká cca 4 metry, na druhé straně silnice halda bývalých Jáchymovských dolů. Žádná signální stěna, žádný kontrolní pás. Tento úsek je proto od setmění do rozednění trvale silně osvětlen. Úsek v délce cca 400 metrů je střežen trvale jednočlennou hlídkou ze špačkárny. Asi 10 metrů za špačkárnou už začíná signální stěna a kontrolní pás.
Dobové foto - Johanngeorgenstadt 1965
Na německé straně v Johanngeorgenstatu je vlakové nádraží, koleje pokračují až k nám do Karlových Varů. Mašiny se jezdí otáčet na točnu do Německa. Na kolejích je brána, již zapojená do signální stěny. Filozofie narušitelů známá z výslechů zadržených, je následovná. Přijedu do Johannu /naše zkratka/ na nádraží, v dohledu signální stěny, nikoliv hranice, ujdu tak 2 km, překonám signálku. Na nádraží v Potůčkách do vlaku nastoupit nemohu, tam by mohly být hlídky PS (ač se tam nikdy nestavěly), dojdu tedy do Horní Blatné a tam nasednu do vlaku do Karlových Varů. Další postup si plánovali tak, že dojedou do Karlových Varů, nasednou na vlak do Chebu, poslední stanici před Chebem vysednou, dojdou k čáře, překonají hlídky a signálku a jsou v NSR.
Nováčci, kteří nastoupili koncem září z přijímače ve Vejprtech jsou již zacvičeni druhoročáky a prošli všemi stanovišti roty. Na pozorovatelny už chodí ve dne, na osvětlený úsek i v noci samostatně, druhý člen hlídky sedí na špačku za slévárnou, vzdálený cca 400 metrů.
Toho dne byl do noční směny na pozorovatelnu v místě, nazvěme ho Pod haldou, denním rozkazem určen vojín, říkejme mu Zelinec. Běžný hoch z vesnice na Oravě. Dalo by se předpokládat, že kluk z vesnice nemá v terénu problém. Přes to tu jeden ukrytý problém byl a o tom to vyprávění je. Milý hoch měl mírnou vadu řeči, trošičku zadrhával, ale žádné koktání. Je dost možné, že to byl jeho první samostatný noční, zdůrazňuji noční, posez na pozorovatelně. Denních už měl několik za sebou, je cca 23:00 hod. Potok šumí a hučí, je po podzimním několikadenním dešti.
Náš narušitel, nazvěme ho Klaus, se spouští z Německé strany po ohnuté břízce do potoka, proud je silný, jeho vůle je ale silná také. Potok je regulovaný žulovými kvadratickými kameny. Klaus se po nich vyškrábe na břeh. Před ním však drátěná stěna. Sundává část svršků a roztahuje oka v drátěné stěně, není to signálka. Zatím se mu daří. Vzpřimuje se a chce přejí silnici na české straně.
V ten okamžik ho spatřuje vojín Zelinec a chce provést to, co ho celé tři a půl měsíce učili. Zadržet narušitele. Běžný postup, výzvy, výstražný výstřel a případně použití zbraně. Čeká ho opušťák za zadržení, doma na Oravě bude hrdina. Ale.., ale ono nic. Ta maličká chybička v psychice, výše popsaná, zablokovala veškeré dění v jeho organismu. Z jeho úst nevyšel ani hlásek, ani zakvílení, prst na spoušti zcela ztuhnul a nedalo se jím ani pohnout. Na to, že má u pasu signální pistoli si ani nevzpomene… A co náš narušitel Klaus? Přejde v pohodě silnici, už se drápe po kamenech haldy, mizí v lesním porostu u železniční trati a mizí v dáli.
Dobové foto - obec Potůčky.
Po asi 10 minutách povolí ochrnutí vojína Zelince. Zmůže se k vyjmutí pojítka z pouzdra, napichuje se a koktavým hlasem, jen málo srozumitelně, sděluje obsluze ústředny signální stěny, k čemu došlo. Do konce vojny už nepřestal koktat a na hlídku se už nikdy nedostal. Nakonec dělal kotelníka a to velmi mizerného. Pak zůstal v dosahu roty jako lesní dělník a koktal až do své smrti. Doktoři ho bohužel špatně odhadli. U pěšáků ČSLA mohl být šťastným člověkem.
No a co bylo dál? Začalo hotové peklo. DDR vyhlásil hraniční poplach. Všechno na nohou, ti po službě ti před službou, ti po vycházce s pár pivy pod čepicí, vše připraveno k nasazení. Poplachovka během z roty na místo proryvu. Pokryla to poplachovka z roty, protože to bylo v dosahu a nemusela sedět na piketu nebo v zemljankách. Na drátech svetr, pro psa parádní stopa. Pes přeběhl silnici a začal se škrábat na haldu. Ale chyba lávky, kamení ujíždělo psovi pod nohama a hlídka, hlídka ta už neměla šanci vůbec. Od proryvu uběhlo tak 20 až 25 minut. To už byl Klaus cca 1 km od místa proryvu. DDR a pak VR podávají hlášení operačnímu na brigádě. Ten zvedá sousední roty do stavu připravenosti k okamžitému nasazení na clonách.
Velitel brigády u operačního brigády vydává rozkaz, vzhledem k možnému postupu narušitele provádět propátrávání terénu v pravděpodobném směru postupu narušitele. Jsem v čtyřčlenné hlídce postupující nejblíže pravděpodobné ose postupu narušitele. Střídavě nesu R105, vysílačku s dosahem cca 8 km. Les se spíše podobá pralesu, popadané stromy, větve. Těžba se tu prováděla naposledy za Němců. V hlídce máme psovoda se psem Míšou. Míša byl nejmladší a nehloupější pes u roty. Skákat psovodovi na koleno a hejbat zadkem uměl dobře, ale stopu udělal tak maximálně 1 hod. starou…
Vojenská radiostanice R 105
Tak se trmácíme terénem ve směru Potůčky - Horní Blatná a začínáme toho mít plné kecky. A hle, před námi uzavřený velký seník se senem pro jeleny. Dva jistí venku, psovod a velitel hlídky jdou do seníku. Sapy připravené ke střelbě dávkami, za krkem mrazení, nervy napjaté k prasknutí. Před dvěma roky narušitel z Německa zastřelil 4 záložáky na Přísečnici. A úplně první pes Míša, dostává povel k vyhledání, pobíhá, hledá… nenachází.
Mezi tím už sousední roty rozložily na předpokládaném směru první clonu. Dotrmácíme se až k ní a jsme vyřízení. Ale ani Klaus na clonu nedorazil. Předpoklad brigády je, že Klaus se někde zašil a čeká na denní světlo. Velitel roty vydává rozkaz dalším hlídkám znovu propátrat terén možného postupu narušitele se zaměřením na úkryty, kde by se narušitel mohl ukrývat.
A co myslíte,že se stalo? Po stejné trase co šla naše hlídka, vyrazila další hlídka. No, ale samozřejmě s jiným psem. A zde musím říci, že i psi byli mazáci a bažanti. Hlídka prohledávala všechna zákoutí, skalky, shluky padlých stromů, až dorazila kam? No přece k tomu seníku!
Pes už venku nastražil, pustili jej tedy dovnitř a psovod nemusel ani dávat povel a pes sám provedl zadržení. Klaus spal zahrabaný v seně. A byli jsme slavní, zadrželi jsme si narušitele sami. Ostatní roty nás jen jistily. Opušťáky a u piva v hospodě na Haldě jsme si o tom dlouho povídali.
Poučení: služební psi byli stejní hrdinové čáry jako pohraničníci.
AUTOR (c) Zdeněk Holek.
