SILVESTR 1972 V TROJMEZÍ

Epizoda s prezidentem Svobodou byla za námi a Silvestr před námi. 

   Také 31.12. na Silvestra bylo bojové rozdělení, které nám přečetl jediný důstojník, který zůstal na rotě a to byl nrtm.Toník Firýt, který současně vykonával službu dozorčího důstojníka roty (DDR). Vyfasoval jsem tři průzkumné služby, tu první s nástupem ihned v 17.00 hodin. 

   Tonda Firýt mne, jakožto dozorčí důstojník přesně v 17.00 vyslal na průzkum terénu, s určením trasy od roty,směrem na Cinka, dále po cestě k můstku přes potok Rokytka, kde bylo skryté strážní stanoviště. Tam se telefonicky na rotu zahlásit signalistovi (DSP) a střežit do 19.hodiny, po ukončení střežení nahlásit opět DSP průběh služby a pokračovat dál ve skrytu lesa, směrem po vytýčené trase, s návratem ve 21.00 hodin na rotu. 

   Moji průzkumnou trasu měli kluci z roty dávno nastudovanou z Plánu služeb a tak na mne počkali před rotou s tím,že až půjdu okolo hospody U Cinka, tak ať koupím pár lahví "životabudiče". Peníze mi strčily do kapsy a hotovo. Jeden z kluků na mě houknul, že počká u psích kotců, aby nám to Toník nesebral. Tašku mi nedali a protože jsem šel sám, jen se svým štěkajícím doprovodem, tak jsem přemýšlel, kam to asi dám, aby mě to nevypadlo. V kotcích jsem si vzal své psí kamarády a vyrazil do terénu (tedy k Cinkovi). Ještě jsem si všimnul, jak DDR nrtm Firýt stojí na chodbě, kouří a kouká ke kotcům, jak odcházím do té zimy. 

Ilustrační dobové foto z 1.rPS Trojmezí 1972 - služební psi.

   Dojdu k Cinkovi, svítí se ze všech oken a aby ne, chystají se na Silvestrovskou zábavu. Kouknu do lokálu, zatím tam moc lidí není. Paní hospodská mě zmerčila a hned mě odvedla bokem do kuchyně, abych nebyl na očích, kdyby přišel někdo z důstojníků. Sdělil jsem hospodské své přání a ta mě vybavila, za obdržené finance, vším potřebným. Ještě než mne vyprovodila, tak se podívala ven, aby mě nikdo nespatřil. Nechtěla, aby mě někdo načapal tam, kde nemám být.  

Pohostinství U Cinka (Jednota) - dobová fotografie.

  Dorazil jsem na skryté stanoviště za mostkem přes Rokytku, ohlásil se pojítkem signalistovi na rotě a začal jsem střežit. Zima jako na Sibiři, čtyřnohý huňatý doprovod mám na svých nohou,ale furt je zima. Říkám si, na co mám životabudič? Otevřu láhev vodky a loknu si, je to lepší, ale samotnému mě nechutná.  

  V určenou hodinu jsem se odhlásil hovorem na rotu ze stanoviště, srovnal si za pasem nakoupené flašky alkoholu tak, aby necinkaly a já mohl jít lesem potichu jako myška.V klidu jsem vyrazil po určené trase směrem k rotě. 

  Když jsem se blížil k trojmezské rotě, očekával jsem, že u kotců, kam musím dojít nejdříve, abych zavřel psi, bude někdo z kluků čekat. Ale nikdo tam nebyl. Tak jsem si řekl, že tekutý proviant uložím do skřínky, anebo si to kluci vezmou na pokoji, protože projít okolo místnosti DDR a samotného Tondy Firýta bylo,s takovým nákupem, značně riskantní. 

  Ovšem, stalo se,co jsem nečekal. Vycházím od kotců,po schodech vzhůru k rotě a na schodišti před rotou vidím nrtm.Firýta,jak tam postává a pokuřuje. 
Kamarádi koukají nenápadně z oken,co se bude dít a vůbec je v dané chvíli nezajímá Silvestrovský program v televizi. 

 

Ilustrační dobové foto z 1.rPS Trojmezí (1972).

  Tonda měl snad rentgenové oči,nebo letitou zkušenost (vyloučit se u něj nedá vůbec nic), houkl na mě: "Vojáku nejdete ňák moc brzo ze služby? A co nesete?". 
Odpovím že nic a kráčím na druhý schod naproti stojícímu dozorčímu důstojníkovi. Toník mi stroze nařizuje: "Vojáku stůjte a zvedněte ruce!". 

  Ptám se proč,ale on opakuje znovu: "Zvedněte ruce". Tak je zvedám,ale to jsem ale neměl dělat protože mi začaly z kožichu propadat ven jedna láhev za druhou na schody, kde se rozbily všechny až na jednu. Teď už Tonda dělal, že nic nevidí, neslyší a povídá: "Pojďte zahlásit konec služby a pak si vezměte koště a zameťte to, ať se nikdo nepořeže". 

  Kluci mi dali co proto, taková škoda a podobně,bla, bla, blá, ale že si nikdo z nich nepřišel do kotců pro objednaný alkohol,jak bylo domluveno, o tom ani slovo. Přes tuto ztrátu (mimochodem zrovna ta otevřená vodka se zachránila) jsme oslavily Silvestr 1972 a příchod Nového roku 1973, velice, velice slušně. Ještě, že jsme měli našetřeny světlice a "dělbuchy". 

No a takový byl Tonda Firýt. Nic nám nesebral,nikam nic nehlásil,on nám to rozbil. :-) 

(C) Autor: Miroslav 
Fotografie: Vojensko CZ

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy z Trojmezí.

* Psovodské vzpomínky - 1.část

* Psovodské vzpomínky - 2.část 

* Psovodské vzpomínky - 3.část 

* Takový byl Tonda Firýt  

 -------------------------------------------------------------------------------------------------- 

KAPR PO VOJENSKU

Adventní příběh z roty PS Železná.

   Vánoce byly za dveřmi. V roce osmdesátém šestém mé druhé a poslední strávené ve stejnokroji poddůstojníka PS v základní službě. Byli jsme tehdy spolu se dvěma dalšími kolegy ze stejného ročníku - Hušinou a Máriem  taková malá partička, které mívali naši kamarádi občas plné zuby. Hlavní velení také. Velitelé čet s námi byli raději zadobře. S Hušinou jsem sdílel společnou světnici, s Máriem v civilu společné město, oba jsme byli a dosud jsme „ti Pražáci“. Společně jsme sbírali houby, které jsme sušili u Hušiny na akumulačkách v Čovce, o kterou se staral, společně jsme chodili na ryby, společně jsme tu a tam něco menšího picli,…občas jsme se i společně ožrali. Vykuřovali jsme zásadně cigarety lepších značek, zejména před ostatními a dávali jim tímto furiantským způsobem najevo, že máme všechny a všechno tak nějak na háku.

Dobové foto: rybník poblíž 6.rPS Železná.

   „Budou kapři?“ ptali jsme se proviantního pár dní před štědrovečerní hostinou. „Zajisté,“ potvrdil František, který v civilu působil jako číšník s maturitním vysvědčením v jednom z mariánskolázeňských hotelů. „Aha, a bude nějaký navíc?“ ozval se Hušina, který v sobě opět nezapřel svou rodovou příslušnost k někdejším velkým sedlákům. „No, to už se nějak dohodnem. Na co ho budete potřebovat?“ „Ále, tady Zdenál rád vaří a slíbil, že vyrobí nějakou specialitu. Tak právě proto.“ Franta se na mne podíval. „Hm, hlavně u toho buďte zase tak šikovní jako minule…“. Narážel na nedávnou událost před pár týdny nazpět, kdy se nám díky déle trvajícímu pohraničnímu poplachu podařilo malinko připéct v troubě divokou kachnu. Vše ale dobře dopadlo, kuchyň se vyvětrala a my kachnu zkonzumovali bez kůže. „Stejně je pod kůží cholesterol,“ utvrzovali jsme se, jen co jsme byli nuceni před samotnou konzumací ptáka poněkud ořezat. Kůže navíc nebyla úplně stoprocentně zbavená peří. U vaření se holt nemá spěchat. Ale vysvětlujte to nadřízeným, kteří velí.

   Ráno před Štědrým dnem mne zavolal Franta na dédéerku, kde jsem tou dobou trávíval ostatně jako měsíce před tím i potom, dost času. „Chceš ho rovnou zabít, Zdenále?“ Nevěděl jsem hned koho František myslí, ale jen co jsem se vzpamatoval, potvrdil jsem, že ano. „A rovnou ho kuchni, nemám teď na to čas.“ „Dobře, budeš ho mít v lednici.“ „Fajn,“ poděkoval jsem a slíbil Frantovi plechovku koly a krabičku amerik. Obojí z Máriových tuzexových zásob. Protože povinnosti je třeba dělit. Já kapra připravím, Mário zacvaká a Hušina sežene flašku vína, nejlépe bílé „svíce“, kterou k pochoutce společně vypijeme.

   Kapřík nebyl velký, měl něco do dvou kil, ale pro naše účely zcela dostačující, jelikož jsme neměli ve zvyku s kýmkoliv se o cokoliv dělit. Smaženého mělo být na rotě dost, byl jsem tedy požádán, abych kapra připravil tak nějak jinak. Na zelenině? Načerno? Ale fuj! Napadlo mne tedy, že bychom mohli vyzkoušet starý šumavský recept, jak jej popisuje Jaroslav Hašek v jedné ze svých povídek-kapra namodro. Nejednalo se o jakýkoliv Haškův opilecký nápad, ale jak jsem napsal, o regulérní kulinářskou specialitu, přičemž se k modření ryby používá vřelý ocet. Pokrm se konzumuje za studena.

   Jen co jsem pokrájel zeleninu, dal dohromady koření a dal vařit něco málo osolenou vodu, sáhl jsem do přihrádky po láhvi s octem. Ale ouha! Bylo jí uvnitř něco na prst. „Sakra,“ vyrazil jsem na kuchtíka, „to je vše co máte?“ „Hned se podívám,“ odběhl kuchař, ale vrátil se se zklamaným výrazem ve tváři. „ No nic, půjdu za paní Kadečkovou,“ napadlo mne. Seběhl jsem tedy se schodů a přes bránu zamířil k velitelce našich pomocníků. Zastihl jsem ji v plné práci. „Moc se omlouvám, paní Kadečková, ale nemáte alespoň půl láhve octa?“ optal jsem se s nadějí. „Ale to víš že jo. Bude kapr na modro?“ podávala mi celou, ještě uzavřenou láhev. „Zbytek nemusíš vracet. Nevadí že je z Ruska?“ „Ježiši, to né,“ odpověděl jsem pokrytecky a pomyslel na to, že na octu snad nemají ani Rusové co zkazit. „A jak jste k němu přišla?“ prohlížel jsem si na plastové láhvi nápisy psané azbukou. „Od jejich oficírů ze Zvonu, přijeli na podzim a chtěli, abych jim zavařila houby po našem. Přivezli mi k tomu jejich ocet a vodku.“ „Tu jste do hub taky přidala?“ smál jsem se a mazal pryč, aby si paní Kadečková své dobrodiní snad ještě nerozmyslela.

   Vše jsem tehdy udělal tak, jak jsem měl. Přesně podle receptu. A za asistence svých věrných přátel jsem čekal na okamžik, kdy ryba, přelévaná vřelým octem, začne modrat. K tomu ovšem nedošlo! Jakmile se ocet ocitl na kapří kůži, začaly porce zvolna zelenat, až nabraly sytě brčálovou barvu. Kapr vypadal jakoby obalený žabincem. 

   „Asi jsme uvařili vodníka,“ konstatoval Mário. Pohlédli jsme na sebe navzájem a pak začali studovat malá písmenka plastové nádoby. Tam stálo: „12% uksus“. „Myslím, že budou na vině procenta nebo že by další komponent?“ mudroval Hušina. „Náš ocet je přeci osmiprocentní.“ Kapr ale vypadal nádherně. I jeho tyrkysová zeleň byla s ohledem na situaci symbolickou. Dokončil jsem tehdy jeho přípravu, kapra jsme nechali odležet a mírně zatuhnout. Poté jsme se na něj přeci jenom vrhli.

   Musím říci, že na rybě a vínu jsme si opravdu pochutnali. Dokonce jsme porušili jednu z nepsaných tradic našeho neformálního společenství a dali ochutnat i jiným. Nikdo neprotestoval. Až na jakási zlá ústa, která nám poradila, ať si kapra necháme patentovat na velitelství Pohraniční stráže v Praze. Když to tam s Máriem máme tak blízko.

Pro čtenáře weblogu Pohraničník sepsal:

Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS.

Autor příběhu Zdeněk Nagovský u 6.roty PS Železná (07/2017).

CHCETE DALŠÍ PŘÍBĚHY OD ZDEŇKA NAGOVSKÉHO? Klikněte si. 

** Kočička 

** Čum na ty dráty 

** Studna 

** Epitaf 

** Kačer

ZIMA, VÁNOCE A SILVESTR 1965 NA STÁTNÍ HRANICI

  Zima 1965 nezačala nijak mimořádně. Rota sídlí v údolí u okresní silnice. Na pravé straně úseku SH máme nejvyšší kopec jménem Rudná-852 metrů vysoký. Na levé straně, skoro u styku s rotou Jelení,je Hraniční hora vysoká 960 metrů. Není výjimkou, že sníh padne kolem 20. října a na kopcích už zůstane.V údolí však mizí. 

  Na čáru začátkem října přišli z výcvikáče nováčci a řada z nich ještě nestála na lyžích. Zatím to ale není tak daleko. Do prosince probíhá jelení říje. U piketu se vrata v signální stěně (SiS) netrhnou, aby tam pomalu hlídka stála trvale. Papaláši všech kalibrů, brigádou PS počínaje a vládou konče, každý si chce střelit kapitální kus. 

  Dráty ŽTZ nepouštějí naše jeleny ven a ti němečtí nemohou k nám. Tak se soustředí u kontrolního pásu (KP) a SiS a hlídky si mohou uběhat nohy, z toho jak v láskyplné touze chtějí za laněmi, tam, či sem, ale SiS jim stojí v cestě, takže signál za signálem a to i ve dne. To jsou zbraně,co si na to papaláši nosí, jen oči přecházejí!A tak v setmění a po setmění střelba jak o Vánocích. Nechodí tam sami, musí s nimi zpravodajec. No, museli být pěkně naštvaní, denně a ta samá otrava. 

   Ale vzhledem k hustotě jelenů to nikdy netrvá dlouho. Rána, jelen složen, zlomek s krví (větvička) za klobouk. Otevřít jelena, no a co s ním dál. Vozidlo GAZ z útvaru dopraví jelena na rotu. Střelec si bere trofej, jagerrecht (játra) a také jednu kýtu. Kam by zvěřinu (maso) dal? Mrazniček tehdy ještě tolik nebylo. Chudáci kuchaři, makali dlouho do noci. Stáhnout kůži, rozporcovat…, co s masem? No přece do sudů. Do láku, do soli, máme sice obří hotelový mrazák, ale tam smí být jen vepřové nebo hovězí. 
   
   Pod rotou je 80 metrů dlouhý pivní sklep. Tam odpočívalo až osm dvěstělitrových sudů masa. To maso byla vítaná pomoc, jak se ukáže později. 

   Je třeba říci, že rota byla samostatně hospodařící jednotka. Provianťák vedl, tehdy raritu, podvojné účetnictví. Jak mě to v učilišti nebavilo, ale jak se mi to po roce 1989 hodilo, velmi. Zkázy schopné potraviny se nakupovaly v obchodech, jen tvrdé potraviny zavážela brigáda. A tak jsme šetřili korunku ke korunce, blížily se Vánoce. 

   Před Vánoci už bylo penízků dost a tak výkoňák (staršina) s provianťákem po "světě jezdili a dárky nakupovali, jednoduché to neměli". I ten poslední vojáček dostal dárek v rozmezí 500 až 1000 Kčs, na tu dobu slušné peníze, když jsem měl měsíční plat 2300 Kčs. 

   A už chumelí slušně, Štědrý večer, vánoční stromek, ozdoby i purpura z NDR, která voní na klubovně. Salátu obří hrnec, řízků kolik kdo snědl. Salát se dojídal jako zpestření ještě celý příští den a to byla jelení svíčková. Kuchťáci si i vlastní majonézu vyrobili. 

   Dozorčí roty píská poplach, tehdy děda Mráz, přestrojený provianťák, přichází, má pomocníka, dva pytle plné, bude rozdávání dárků. A teď jednomu po druhém rozdává dárky a rotní bavič Venca Šebek (který později zahynul při havárii), každého vtipně komentuje nějakým průšvihem nebo „fópá“, co se přihodilo. Všichni se smějí, nikdo z těch co nemohli domů, nevěší hlavu. Kolem jedenácté se to opakuje v menším, to se vracejí hlídky z terénu. 

    Velitel roty měl rodinu a dvě děti, tak jsem služby i vše táhnul já. Na Silvera jsme si to prohodili. I nějaké pivíčko jsme vypili a štamprdlička do toho padla, kromě hlídek, co šli o jedenácté večer do služby. 

   Je silvestrovská půlnoc, čára začíná z německé strany doslova hořet. Všechny signální pistole ven, bedny se světlicemi a palba jako u Verdunu, nemůžeme zůstat za Němci pozadu. Pálím šrapnely, nízko nad zemí, aby rány byly co největší. Nabíjím, nevím co jsem dělal, asi držel spoušť. Rána, zápach spálené tkaniny, šrapnel udeřil do vrat garáže Gazu. Spálený roh saka, koule jsem si málem ustřelil… 

  Šup a už je leden, už se nedá do terénu bez lyží. Každou chvíli nějaká zlomená. Výkoňák šílí. Je plánovaný výcvik v lyžování. Táhneme nad zastávku vlaku, co je na kopci nad rotou, lyže na rameni. Stráň, to je kopec a údolí tak naproti Maxovic baráku. Jezdíme, padáme, fotíme, legrace kopec. Alespoň jsme nováčky naučili lyže správně namazat , aby to neklouzalo, chodit na lyžích a sjet kopec s holemi mezi nohama. Nikdo si nohy nepolámal a do konce března lyže nesundali. 

     V těch časech bylo v našich horách, tak polovina obyvatel, neodsunutí Němci, řemeslníci, antifašisti, jáchymovští horníci. Ti znali naše hory nejlépe. Platila tu taková pranostika, že každý rok přichází masopustní sněhová bouře a pak josefská sněhová bouře. A výraz, to se čerti žení, vůbec nevystihuje podstatu věci. Pokud přijde jenom jedna, o to je silnější. 

   A přišla. Masopustní a tak o deset dnů dříve. Sněžilo jak jsem ještě neviděl, fujavice, jít se muselo v předklonu. Kluci chodili v bílých maskáčích, beranice a na obličeji univerzální dvojitou šálu, nataženou jako masku. První den dojel pro zásoby ještě GAZ na všechny náhony, druhý den už jen PV3S, motorizace, mechanizace s dechem u konce. Dva dny ještě vozka se sáněmi a pak už měl kůň sníh až po hruď. 

   Maso bylo z jelenů, ale co chleba, salám máslo sýry, vejce? Jednoduché řešení. Deset chlapů z čety co měla mít výcvik, lyže, tlumoky plné polní a zásobování jak za polárním kruhem. Nejvíc byl naštvaný provianťák, ten musel pokaždé. Aby kluci v té bílé tmě nezabloudili, jeli kolem trati. Telefonních drátů se mohli místy přidržovat. Velitel napjatý, vrátí se zdraví, vrátí se všichni? Silnice zavátá trať zavátá, pluhy neprorazily. Tři týdny jsme byli zapadlí vlastenci. 

    Slunce už zase září, sníh je umrzlý. Přibíhá dozorčí roty (DR), něco se děje. Jdeme před rotu, slyšíme burácení. Je to nálet? Co je to? Už to od zásobovačů víme. Probíjí se k nám vlak. Ale jaký? Vpředu plochý vagon, na něm motor z tryskáče, za ním cisterna s palivem, vagon pro osádku a tlačí to lokotraktor. Z Nejdku se k nám probíjel tři týdny a to není víc jak 15 km.Už byl život veselejší. Silnici pak do týdne vyčistila fréza na Krasu z Karlovarského letiště. 

    Takže se nám spojily obě sněhové bouře v jednu. Všichni jsme ve zdraví přežili, ani doktora jsme nepotřebovali. Zima sice ještě neskončila, ale už to bylo v normě. Sníh na kopcích v lese tál až do května. 

(c) AUTOR: Zdeněk Holek 
  Fotografie: Vojensko CZ

TIP NA DLOUHÉ ZIMNÍ VEČERY

Nudíte se? Nekupujte si medvídka mývala, ale zahrajte si deskovou hru.

Když jsem dnes otevřel webové stránky Reflexu, nevěřil jsem vlastním očím. 
A ihned se mě vybavilo heslo "Dohnat a předehnat".  :-) 
Po něčem tak hloupém, jako byla "Pohádka o železné oponě", nebo seriálu "Svět pod hlavou", přichází mnohem vyšší level, hra s názvem "Přes železnou oponu".

Cituji z webu REFLEX: 

  Je to trochu jiná desková hra. Tahle se jmenuje „Přes železnou oponu“ a byla inspirována skutečnými příběhy lidí, kteří se v době totality pokusili dostat přes ostnaté dráty do svobodného světa. 
 "Pozvěme k té hře své přátele. A přemýšlejme, o co se hraje v této hře a o co se hrálo před takovými třiceti lety ve skutečnosti," říká jeden z tvůrců hry, publicista a spisovatel Luděk Navara, autor Příběhů železné opony. 

V tom okamžiku mě bylo vše jasné.
Vidím - Luděk Navara. Tím se vše vysvětluje.

  O revolverové články, knihy a bláboly o zlých pohraničnících již není zájem a panu Navarovi asi vyschnul zdroj příjmů. A tak opět sáhnul k osvědčenému zdroji výdělku, kterým je dřívější existence Pohraniční stráže v bývalém Československu. To se osvědčilo, z tématu PS OSH vždy L.Navara nějakou tu tisícovku vyždímal. Proč by to nevyšlo i tentokrát? Ale jinak. ("Myslete politicky, svobodník Halík. Politicky!") 

 Samozřejmě, že pan Navara nemá tolik fištrónu, aby hru vymyslel a záměr realizoval. Kdepak. Opět budu citovat z článku (rozhovor s L.Navarou) v časopisu REFLEX: 

  Herní systém vytvořil mladý polský designér stolních her Karol Madaj, který je v tomto oboru již uznávaným tvůrcem ve své vlasti. Nepřirovnal bych hru k tradičnímu Člověče nezlob se, je to osobitý systém, který byl vytvořen pro toto zadání. Hra trvá asi 45 minut a může se jí zúčastnit až šest hráčů. 

  Na vzniku hry má zásadní podíl výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová. Ta dala dohromady tým.


Ecce!  :-) 
Takže, tvůrce je ve skutečnosti jakýsi Polák a prachy do toho nasypala evropská "neziskovka". Tudíž, je docela možné, že celá tahle hloupost může být placena z našich daní, které nám stát sebere, ať se nám to líbí, nebo ne. Tím se vysvětluje zbytek této záležitosti. 

  Tak či onak, pan Luděk Navara ztratnej nebude, něco mu z toho kápne a jímá mě předtucha, že si letos udělá tento "mravokárce" hezké Vánoce, nebo příští rok prima dovolenou. Inu, "po práci legraci".  

Jan Jareš · 

Vše

Za 485,00Kč je to dílo přímo zadarmo 

To se mi líbí · Odpovědět · 50 min

V diskuzi jsem se dočetl, že celou tuhle srandu si můžete údajně koupit za 485,- kč. 
To je za hubičku ne? Neberte to za tyhle peníze  :-)  

Co říci závěrem?
Budu citovat Jana Wericha: "Tohle je blbý, to se bude líbit ". 


ZDROJ:  časopis Reflex.cz
AUTORKA: Jana Bendová
FOTO:  časopis Reflex.cz


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? KLIKNĚTE SI. 

* Pohádka o železné oponě 

* Pohraniční stráž pod hlavou 

NOČNÍ LUMPÁRNA

Další příběh z roty PS Potůčky - pouze pro dospělé.

   Je nějaký všední den,kdesi mezi rokem 1964 až květnem 1966. Sloužím jako DDR a den po denním rozkaze uplývá svým volným tempem. Už jsme po večeři a četa, která má po službě, jako vždy v takových případech, může na vycházky. Vojíni ve všední den do 22 hod., poddůstojníci do 23 hod. a kdo má vzorňáka, o hodinu déle. První výkonnostní většinou nemá nikdo. 

   A tak se chlapi po rozkaze, aniž čekají na večeři rozprchnou. Průserů moc není, sem tam zarach za přetaženou vycházku. S tím je problém navázaný na příjezdy vlaku motoráku. Vlak přijíždí od Nejdku v 22:10 hod., to se toleruje. V sobotu a neděli, když je hraniční volno, vlak přijíždí směrem z vnitrozemí o půl druhé, takže se z toho nedělá věda. 

Dobové foto pohraniční roty.

   Toho červnového dne, žádný problém, všichni se vrátili z vycházky včas. Vysílám hlídky před půlnocí a mohu se oblečený s opaskem a pistolí v místnosti DDR natáhnout. Obyčejně tak do dvou hodin, pak odcházejí další hlídky na střídání. 

   Podřimuji, klepání, sedám si, vstupte! Vstupuje mazák, slušňák, jméno nepovím. Co potřebujete vojíne? Máme takový problém, nevím jak bych vám to pověděl. Žádný strach, ven s tím, nikdo se to nedozví. No to jsem si dal, takovým slibem. 

   Soudruhu poručíku, nechtěl by jste ženskou? Jak, jakou ženskou!? No víte, kluci přivezli vlakem z Horní Blatné ženskou, brigádnici, co dělá v lese, sází stromky, Polku. No a co? Víte, oni ji tam v psí kuchyni mají na stole... Cóóóó!? No jestli by jste si nechtěl vrznout.... 

Ilustrační dobové foto - psovodi z roty PS.

   Musím tedy říci, že to byla od kluků vysoká důvěra, se svěřit, ale obecně průser jako mraky. Jdem! 

    Holka leží na stole, zjevně cosi popila, od pasu dolů nahá, horní díl prádla pod bradou, na ní jeden z vojáčků a zadkem mydlí jako o závod. Nohy jí ve výšce drží čekatelé, už ji umdlévájí, stehna, bříško, prsa, vše pocákané "bílou tekutinou". 

   Tak a babo raď, co teď? Zatrhnout to? Holku vyhnat? Ale zas tak často si kluci nezašukali, určitě někteří z nich dnes přišli o panictví. Můžu jim to udělat? No a protože sám rád páchám nemravnosti, tak nebudu ani jiným kazit radost. 

   Chlapi, já nic nevím, já jsem tu nebyl, celou noc jsem neopustil kancl. A zkuste něco kecnout, že života vám peklo udělám! Jdu pryč, do toho "semenného rybníka" se mi vážně nechce. Do rána nespím, jsem napnutý. Kolem třetí se vraceli další hlídky, no a ty chtěly taky zemřít v náručí oné Polky. 

   Nad ránem zase klepání. Tak a je průšvih. Nebyl. Přihasil si to absík. Máme průser, ona nemůže chodit. Rychle organizuji s absíkem kontrolu na piketu, aby mohl vyjet terénní Gaz. Naložte ji, ať je z roty. 

   Dva ji podpírají ze stran a vedou do Gázu. Kde má boty? Někde je v tom tumlu ztratila. Hlavně, aby se Gazík vrátil z cesty v pořádku. Vrací se. Rychle do garáže. 

   Ten den, ti co měli po službě, spali jako zabití a ti, co šli do služby, se sotva šourali. No, chlapi, takovou noc vám nezapomenu. A nezapomněl jsem. 

   Vzal jsem za kolegy velitele čet výcvikový den. PŠM, pořadová, protichemická a zlatý hřeb: zrychlený přesun na 5 km. Takový zrychlený přesun, to nebyla legrace. Výstroj lehká polní, zbraň, lopatka, plynová maska, no prostě všechen vercajk, kromě tlumoku plné polní. 

   Třetí až čtvrtý kilometr v plynové masce. A vpřed, po silnici, směr Horní Blatná, vy kanci. Do mírného kopce. Běžíme, první kilometr celkem bez problémů. Druhý kilometr se to roztahuje. Zpomaluji, aby na třetí kilometr byli všichni pohromadě. Plyn, masky nasadit! Za mnou, poklusem klus. Kdo to nezažil běžet v masce, ten nic nezažil. Já to běhal moc a mockrát ve vojenském učilišti PS. Vlasy mokré obličej mokrý, po těle vám leje voda, i zadek vám čvachtá. 

   No, roztáhlo se to pořádně, někteří už nemohli a jen šli. Ale masku si nikdo netroufnul sundat. Zkrátil jsem to na 4 km. Masky sejmout! Za normální situace by všichni remcali. Nikdo ani nemuknul. Zpět jsme se vrátili volným krokem. 

   A aby ti,co byli ve službě, nepřišli zkrátka, tak jsme si to příští den zopakovali. Další, na tehdejší dobu novinka - skupinový sex, se, alespoň pokud vím, už na pohraniční rotě nepořádal. 

   Nikdo se nic nedozvěděl. Kluci si to odnesli do civilu, já však na to dosud nezapomněl. Kulisy jsem trochu upravil, ale příběh je pravdivý.

(c) AUTOR: Zdeněk Holek. 
FOTOGRAFIE: archív autora.

Zajímá vás více z této tématiky? Klikněte si: 

* Učitelka sexu 

* Nemravnosti ve vojenském stanu 

* Není žena jako žena

JAK JSME RUKOVALI A ZAČÍNALI NA VOJNĚ

Pohraničářská vzpomínka na vojnu v Železné Rudě. 


  29.9.onoho roku jsem dostal od mistra v práci pracovní volno k  "... vyřízení nezbytných osobních záležitostí před nástupem na ZVS". 
   Měl jsem nárok na tři dny, ale i ten jeden jsem dostal průměrově zaplacený. Ostaní dny jsem si odpracoval. Kolem přestavovaného rodinného domu bylo stále co dělat. K večeru jsem si zašel k sousedce, která měla "pod národním výborem", jak se tenkrát říkalo, domácí holičství a kadeřnictví.      Vlasy jsem tenkrát nosil sportovně krátké, opálený krk; nemělo být neurčité zvěsti, jak nás budou na vojně kudlat, ani bych k ní nešel. Dana moji situaci odhadla více než perfektně : 
"Ten krk vezmeme krátce více do běla. Bude si Ti to tam vyjímat. Jinde dlouhé vlasy nemáš. A kdyby se to vojenským pánům nelíbilo, oni by si to upravili".

  Doma jsem si začal balit pingl - obnošené kalhoty, sešlapané polobotky, utahaná silnová bunda.. Prostě nic, v čem bych šel na Šumavu honit módu. Navíc jsem si dělal představu, že asi na vojně mají cennější oděvní součástky tendenci "... se ztrácet". Kupodivu toho nebylo moc i když jsem přihodil do tašky necesér s holicími potřebami, kartáček a pastu na zuby, mýdlo v krabičce a skleničku Pitralonu (Víme co to bylo? Pamatuje si to ještě někdo?). Starostlivá máma přihodila jen ručník. Ten podvečer byl doma hodně rozpačitý. Táta mne do žádné práce nehonil, i když jí kolem domku bylo hodně. Nikdo toho moc nenamluvil. Po večeři jsme šli všichni brzy na kutě. 
Spal jsem jako vždy normálně, brzo usnul.

  Probudilo mne až světlo za otevřenými dveřmi z chodbičky. Do mé cimerky vcházela plačící máma a za ní táta.
"Míšo, vstávej jdeš na vojnu". 
Trochu se mu klepal hlas. Nikdy jsem toho k snídani moc nebral - stačil krajíc chleba s máslem a domácí marmeládou, pár hltů čaje a bylo odbyto. Táta obřadně vycouval naší starou Oktávkou z garáže. Máma ještě měla starost, jestli mám propisovačku, abych mohl napsat. Pár kilometrů do Zdic uteklo jako voda. Rodiče museli na ranní směnu do práce. Máma pochopitelně se slzami...


  Chrchlavý amplion hlásil do nádražních prostorů na jakouže kolej přijede vlak pro povolance. Slušně jsem se tam dostavil a připletl se do cesty nějaké pracovnici ČSD. Baba jak kyrysar, modrý pletený svetr s bílými sobíky. Táhla za sebou kodrcavý čtyřkolák se spěšninami.
"Uhni, mladej!"
Uctivě jsem ji uvolnil cestu s obavou, abych neskončil pod koly šíbujích souprav. Motoráček byl příjemně vyhřátý. Dobře by se v něm pospávalo, nebýt různě hlasitých přiopilých hlasů povolanců. V Příbrami jsem jakýkoli pokus o spánek totálně vzdal. Cesta však utekla poměrně rychle; za necelou hodinu nás vítaly Volary.


  Vystupuji z vagonu a vidím na nástupišti několik pohraničníků se samopaly na zádech.
"Až tak?" ptám se sám sebe. Pak se ale utěšuji, že by to mnohem hůře vypadalo, kdyby měli ty mašinkvéry s nasazenými útočnými noži pro ti té mase povolanců v různém stupni opilosti... 

Ilustrační dobové foto: příchod povolanců do vojenských kasáren.

  "Nechceš-li si hubu pálit - musíš mlčet, nebo chválit" vzpomněl jsem si na slova Karla Havlíčka Borovského. Chválit jsem neměl co. Spíše z neznalosti. Za vstupní branou jsem odevzdal povolácí rozkaz, o pár metrů dál i občanský průkaz a za něj dostali jakousi načmáranou kratičku s našimi základními generáliemi. Pak nástup do dlouhého stanu. Tady jsem asi 6x musel opakovat svoje osobní údaje, lékaři ukázat svoji "mužskou zbraň", do papírového pytle naházet svoje svršky a spodky a za ně jsem dostal nové zelené s širokým a dlouhým rukávem, trencle.

  Konečně se mi ozval někdo neformální, přátelským hlasem :
"Co čumíš, bažant. Když už jsi ofikanej, tak padej dál! Nezdržuj provoz!" Takže krátce přistřižený vlas na krku byl přece jen k něčemu dobrý...

 Pak jsem oblékán a obouván do vycházkové uniformy. Ženy výstrojního odboru s námi měly trpělivost. Překvapila mne otázka :
"Jak se v tom cítíte, soudruhu?". V tu chvíli mne osvítil poetický duch. Měl jsem chuť odpovědět :
"Jak bych šťovík, trnky jedl. Nahý do křovího lehl." Zdvořile jsem poděkoval. Skutečně mi vybraly ty ženy dobrou míru.


  Dostává se nám i pohoštění - segedinský guláš. Můžeme si vybrat zda k němu knedlík, či jen chleba. Volím chleba - podle něj poznáš, do jakého kraje ses dostal. Byl výborný. Jak chleba, tak guláš. Vracím použitý talíř a lžíci s poděkováním. Mladičký kuchař se jen udiveně dívá : 
"Nechceš nášup? Asi jsi měl málo, když jsi ten talíř tak vytřel" Beru ještě jednu porci guláše. Skutečně byl výborný...


  Pak jsme dostali do ruky zbrusu nový vulkanfíbrový kufr. Do něj nám byly naházeny košile podle zvolené velikosti, příslušný pár letních i zimních ponožek, spodků a dalších hadrů (správně - výstrojních součástek),které jsem neuměl ani pořádně pojmenovat. Pak nástup do aut, dostal jsem se do Železné Rudy. 


  V podvečerní pátek nás uvítalo pár poddůstojníků. Zjevně byli "unaveni" předchozí službou či nějakým dalším jiným vojenským zaměstnáním. Rozvedli nás po ubytovacích prostorech, byl nám na mapě ukázán rajon ubytovacího prostoru, který jsme nesměli opustit a naposledy přivedeni k jídelně, kde pro nás byla připravena večeře. Tu si dopřálo jen asi 10% z přítomných. Po večeři pověsit unifáč do skříně a mít k dispozici jen teplákovu soupravu, kecky, pantofle a pyžamo. Na chodbě za kouře lepších cigaret už mnozí plánovali, jak s lampasáky zatočí, jak s nimi praští o zem, jak to tady všechno srovnají, jak oni jim udělají vojnu... 

Ilustrační obrázek: ložnice mužstva, nebo-li tzv."cimra".

  V deset hodin jsme museli vyšplhat na kutě a paťatý, malý desátník, zhasl světlo, popřál dobrou noc s tím, že ráno se dozvíme více. Ze tmy se ozývaly z různých míst různé zvuky - i pláč, tlumené výhružky, nesouvislé výkřiky ze spaní.


  Ráno mne kupodivu neprobudil žádný zupácký křik. Pospíchám na "onu místnost" vybavený i do umývárky. Po cestě na ložnici se setkávám zase s tím paťatým desátníkem. Kdesi jsem četl, že tito pomenší a zakrslí dovedou být zakomplexovaní hajzlíci - tedy pozor na něj. V náručí má nějaké papíry. Rozdává nám je ještě před snídaní. Máme si je přečíst, seznámit se s jejich obsahem, listy č. 3,6 a 8 podepsané před obědem odevzdat. Jak pozoruji, značná část mých soukmenovců jsou dyslektici a dysgrafici. I čtení jednoduchých (až prostoduchých) textů jim dělá potíže a pochopení jejich obsahu i problémy. 


  "Bože dobrej! To bude spolupráce!" v duchu si myslím... Po snídani je otevřená kantína-ARMA. Dá se zde koupit káva, cukrovinky, sladkosti, pohledky se známkou. Mě přišla k chuti káva s pišingrem a nutnost napsat našim domů - dojel dobře, mám se dobře, moje adresa je... 
  
   Dopoledne se táhlo neuvěřitelně pomalu. Oběd byl jednoduchý, ale dobrý. To jsem skutečně nečekal. Po něm mne zase čekalo jen to nesmírně přiblblé povídání "vojnobijců". Raději si oblékám tepláky a kecky a jdu se projít po rajonu roty. Zejména by mne zajímalo, co že je to ten "Tělovýchovný gorodek". Nic světaborného - sešikmené lavice na procvičování sklopek, betonové činky, šplh po tyči i po provaze. Vyzkouším si od každého. Stejně už jsem z té dvoudenní nečinnosti celý "rozlámaný"...

  Byl jsem zrovna na vrcholu šplhové tyče, jal se přeručkovat k lanu, když jsem byl oslovený důrazným hlasem :
"Vojíne! Dolů!" Poslušně jsem sjel tzv. "hasičákem" po laně dolů k malému paťatému desátníkovi. Jmenoval se Šafář a rozšafně se, s rukami za zády, houpal stylem "pata-špička". Jemně mne seřval, že už mne půl hodiny hledá a co že dělám na gorodku, když tady nemám žádnou záchranu pro případ úrazu, pádu či jiné mimořádné události. Vysvětlil jsem mu, že jsem nebyl poučen o zákazu vstupu na gorodek samostaným vojskům. Zacukalo mu v koutcích.

  "Jdeme!" byl jeho úsečný rozkaz. Zatlačil mne do místnosti dozorčího, kde jsem mu měl pomáhat luštit vyplné tiskopisy. Byli jsme s tím hotovi až v neděli odpoledne. K večeři byl poctivý kus salámu, dva trojúhelníčky taveného sýra a chleba.
Znamení toho, že první víkend vojny máme za sebou.


  "Denní rozvrh zaměstnání jste dostali všichni a všichni jste ho vzali na vědomí. Zítra ráno začínáme naostro! Šetřte energii, budete ji ještě potřebovat."
Ráno mne probudilo řvaní dozorčí směny : "Budíčééék! Vstávám a jedu, jedu, jedu! Nástup na rozcvičku - ústroj sportovní!" To by mi nedělalo problém. Vybíháme z brány kasáren. 

  Po asi 400 metrech začínají odpadat první - hlavně ti vojnobijci, co lampasákům ukážou, co je to vojna. Chytají se za boky, ve kterých jim píchá.
I přes tyto zdravotní potíže se ozývají hlasy smělých, že je k tomu příště nikdo nedostane ani párem volů, že se na takovou vojnu mohou,atd. Jako ateista děkuji tomu nahoře, že mi dopřál fyzickou průpravu už před "zeleným vandrem". 

Ilustrační dobové foto: vojenský úklid, nebo-li tzv.rajóny.

  Pak nástup na úklid rajonů a snídaně. Po ní rozvod do zaměstnání. Fasujeme zbytek vojenského vybavení včetně zbraní. Dopoledne na učebně začátky střelecké přípravy, seznámit se se samopalem vzor 58, jeho sborka, rozborka, znát jeho vlastnosti, takticko technická data, pro nezasvěcené : K čemu je to dobré, co to umí, jak se s tím zachází, jak se to opatruje a ošetřuje. V lavici na učebně jsem našel perko - svinutou pružinku z propisovačky. Podstrčil jsem ji jednomu z "vojnobijcům", (který tvrdil, že: "M-16 je stejně lepší, než tenhle krám"), s tím, že mu to upadlo na podlahu :-) Další hodinu v samostudiu špekuloval, kam že se má ta pružinka zamontovat... Postupně se ptal i dalších příslušníků čety a nechápal, za co se mu dostává výsměchu. Vrchol všeho byl, když se dotazoval i samotného desátníka Šafáře. Ten jej vzal k názornému plakátu, kde byl vyobrazený samopal rozebraný i s pojmenování jednotlivých částí. Pružinka tvarově podobná té z propisovačky mezi nimi nebyla. 

  Tento vojnobijec začal řvát, že má doma dvouměsíční dítě a že on tady není od toho, aby jeho děcko vyrůstalo bez otcovy péče. Desátník mu na to jen klidně odpověděl, že pokud má dítě,tak  on sám, jako velitel družstva výcvikové roky, v tom prsty, ani jinou část těla nemá, což vyvolalo v gaudeu přítomného vojska salvu smíchu. Nemohlo být jinak. 

Ilustrační dobové foto: z vojenského výcviku nováčků v tzv."přijímači".

  Úzko mi začalo být až po obědě. Desátník si mne a dalších pět zavolal do kanceláře a vysvětlil nám, že zítřejšího dne budeme jeho pomocníci při vedení rozcvičky. Běh na jeden kilometr, činnost na tělovýchovném gorodku. To všechno předpokládalo jen maličkost - my ubozí budeme ti, kteří doběhnou první do cíle kilometru, předvedeme padesát benčpresů s dvacetikilovou činkou, třicet sklapovaček s čelem až na kolena a pak šplh po laně a po tyči bez přírazu - t.j ze sedu ze země bez využití nohou ve šplhu a pak totéž, ale v rychlejším tempu s přírazem - tedy za pomoci nohou. 

  Těch dalších pět to mělo v sobě - házenkář druhé ligy dorostu, fotbalista z krajského přeboru, pětibojař začátečník a na další sportovní disciplíny ostatních si už nevzpomínám. To odpoledne na učebně proběhlo v tichu a v klidu.


  Ranní rozcvička následujícího dne vyzněla téměř komicky - 1/4 čety neobstála. Hrdinně se vzdávala snídaně ve prospěch ostatních. Po obědě opět nástup šesti statečných. Desátník nás vzal na vycházku k překážkové dráze. Sám popsal způsob překonávání jednotlivých jejich částí a také to i předvedl. Leccos bych zvládl, ale poslední potvora - stěna z fošen vysoká 2,20 m byla pro mne dost tvrdý oříšek až ořech. Naběhnout na ni z boku se mi zdálo nelogické a vyhodit nohu, která se měla kolenem zaklesnout o její horní část bylo stupidní. 

  Ostatní to zvládali, ale já jsem se držel postupu, který jsem si osvojil u mladých dobrovolných požárníků, naběhnout z přímého běhu, silný odraz, chytit se za horní okraj, rychle a prudce se přitáhnout rukama a šup - už jsem za ní. Horní fáze připomínala, že snad nad touto bariérou dělám krátce něco jako trochu šikmou stojku. Desátník Šafář dával oči v sloup. Polemizovali jsme o tom, jestli nějaký vojenský předpis ukládá, jak se konkrétně ta překážka má překonávat. Musel uznat, že "... je možno jakýmkoliv způsobem". A pak mne poslal do... No, však víte kam. Musím přiznat, že tento rozkaz jsem nikdy nesplnil. Asi proto jsem dneska tady.

Ilustrační dobové foto: vojenská přísaha příslušníků Pohraniční stráže.

  Po přísaze jsme už mohli žádat o vycházku. Pravda jen do desáté večerní, ale i to stačilo. Jednoho sobotního odpoledne jsmpe vyrazili společně s Jirkou, už si nevzpomínám na jeho příjmeni. Prohlédli si urmlčí prkna u Kapličky barabů a obloukem se vraceli do Železné Rudy. Začínalo porchávat a zatažená obloha slibovala vydatný déšť. A skutečně ho i dodala v hojném množství. Zašli jsme na krytou verandu jakési rekreační chaty ROH, kde sundali tzv."duklapláště" a setřásli nepříjemný mokrý chlad. Neušli jsme pozornosti muže, který k nám vešel z útrob chaty. Promaštěná kuchařká halena, zástěra, v minulosti snad černobíle kostkovaná, cigareta přilíplá na spodním rtu.

"Co tady děláte?"
Slušně s omluvou vysvětlujeme, že jsme se na chvilku jen přišli schovat před deštěm.
"No to vidím. Ale proč nejdete dál?" Nechápavě jsme se po sobě všichni tři dívali. 
"No pojďte. Mám tady jen pár důchodců. Už je po prázdninách, na lyže to ještě není, tak se tady skoro nudím." Vstupujeme. Pro zahřátí si dáváme grog, pak výborný kotlíkový guláš a nakonec pivo. Cítíme se tady podstaně lépe, než pod kontrolou mužů se sokolským držení těla, kteří v jiných restauračních zařízeních svým ostřížím zrakem kontrolovali naše konzumační lístky. Ostatně - tady jsme žádné na stole ani neměli.
Zaplatíme, a loučíme se. 
"Jo, kluci, když budete mít cestu, zajděte." Velkoobchodní ceny jsou pro nás lákavé. Zvažujeme tedy i další návštěvu útulné odborářské jídelny.

Ilustrační dobové foto: vojáci na tzv.vycházce v hospodě.

  Na bráně odevzdáváme vycházkové a vojenské knížky. Pomalu se vrací i další vojska z vycházky. Občas někteří musí podpírat zmožené soudruhy. Vše je pečlivě dozorčí směnou zapisováno do nezbytné knihy. Opět moje pověstné štěstí - desátník Šafář si sundavá červenou pásku pořádkové hlídky a vizuálně zaregistruje náš příchod.
"Kdepak vy dva jste nasávali, že jsem vás nikde nepotkal?"
Moc toho z nás cítit není a tak se můžeme v pohodě vzdálit z jeho dosahu. 

  Tříměsíční výcvikáč utekl jak voda. Před Vánoci zajdeme naposledy do odborářské chaty - rozloučit se. Oba dva víme, že v Železné Rudě nezůstáváme, ale počátkem nového roku budeme přesunuti na jednotky prvního sledu. Kam, to prozatím nevíme. Stačili jsme pozvednout s kuchařem-číšníkem skleničky první rundy, když tu klika cvakla, dveří letí a - Šafář vchází do dveří. Brigadýrku pod levou paží a opět to jeho rozšafné pohupování stylem "pata - špička". Jeho tříměsíční snaha byla pro něj konečně korunována úspěchem. Bezpečně zjistil, kam že jsme se chodili občerstvovat...

  S kuchařem se asi zná - tykají si a oslovují křestními jmény.
"Mohu přisednout?" ptá se desátník obřadně.
V pohodě, v dobrém rozmaru přetřásáme zážitky předchozích měsíců. Přisedají si k nám i tři důchodci se svými vojenskými vzpomínkami. Večer uplynul v pohodě. Konec vycházky se nezadržitelně přiblížil. Končíme podáním rukou a příslibem, že se zastavíme, až budeme mít cestu do Rudy. Vracíme se k poslednímu přespání. Ne sice pořadovým krokem, ale důstojně, bez toho, že bychom budili nějaké pohoršení.

Železnou Rudu jsem pak navštívil už jen jednou - s mírně prošedivělými vlasy a po více jak pětatřiceti letech.

Jenže to to už je jiná kapitola. 
Snad se trpělivý čtenář dočká...

(c) AUTOR:  Michal

FOTOGRAFIE:  Vojensko CZ 

PROTOKOL O POUŽITÍ ZBRANĚ

  Tento příspěvek nebudu nijak komentovat, neboť to myslím ani není potřeba. Nechme mluvit holá fakta z 13.8.1967, kdy došlo k níže popisovanému incidentu s použitím zbraně, na hraničním přechodu České Velenice - Gmund.

  Technická poznámka: kliknutím na odkaz pod fotografiemi si můžete obrázek zvětšit. Zvětšení lze rovněž dosáhnout kliknutím přímo na obrázek.

LINK - scan č.1

LINK - scan č.2

LINK - scan č.3

LINK - scan č.4

LINK - scan č.5

LINK - scan č.6 

-------------------------------------------------

Komentář autora na závěr - screenshot z Facebooku .