EXECÍRKA VE VOJENSKÉM PROSTORU DOUPOV

Koncem září 1966 jsem přešel od Pohraniční stráže  k 72. msp, VÚ 2071 Karlovy Vary – Dvory II. Prvně jako velitel čety automobilní PŠ na rámcové 6. rotě pod kpt. Hodkem, pak na 8. rotě 3. mspr., později na 3. msr. 1. mspr. Ale to jen tak okrajově.

 Po konci tzv.Pražského jara, tedy roce 1968 a příchodu okupačních vojsk Varšavské smlouvy, které nám do každé branky a brány mířila tankovým kanonem a převzetí politické moci novým Husákovským politickým vedením bylo třeba našim ´´bratrům´´ ve zbrani ukázat jak je ČSLA bojeschopná, velení politicky uvědomělé, no prostě, že jsme opět pevným článkem Varšavské smlouvy. A protože 20. msd. byla Doupovu nejblíže, tak ji Ministerstvo národní obrany přidělilo úkol předvést velení Varšavské smlouvy ukázku útoku pluku z chodu.

Ilustrační foto - VVP Doupov

  Lehce se řekne, těžko vykoná. Žádný z pluků 20.msd. nebyl na plných stavech u všech pluků byly rámcové prapory, které v případě mobilizace byly doplňovány záložníky, kteří měli celou výbavu mimo zbraně uloženou doma, takže nastupovali k útvarům plně vybaveni. A tak pluk který měl cvičit byl složen z mspl. M. Lázně, Cheb a části Tankového pluku Podbořany a části Dělostřeleckého pluku M. Lázně, tak, aby cvičící pluk byl na plných stavech s vojáky základní služby. Cvičení proběhlo v září 1969,  před odchodem druhého ročníku do civilu, tedy vojska byla maximálně vycvičena.

  No jo, ale takové ukázkové cvičení se musí řádně předpřipravit a pak nacvičit. A tak k předpřípravě cvičení byly vybrány od Karlovarského pluku všechny jednotky mimo Dělostřeleckého oddílu houfnic 122 mm, PTŘS baterie, PL baterie, BZK baterie. V polovině června začalo velké stěhování 72. mspl. Z Karlových Varů do Doupovského vojenského prostoru, také nazývaného Vojenský ujezd Hradiště.

  Pluk vystavěl stanové městečko v Dolním Žďáru, do kterého se přestěhoval s veškerou výbavou kromě osobních zbraní. Prostě se z nás stal pracovní útvar.

Ilustrační dobové foto k článku.

  Hlavními zbraněmi se staly, lopata, krumpáč, pila, sekyra a hrábě. Pobyli jsme na Doupově od půli června do konce září. První činností ženijní roty bylo vystavění pozorovatelny pro generalitu, pevnou a rozměrnou, vedle pozorovatelny stan pro občerstvení, když se generalita pozorováním unaví. Pod pozorovatelnou protékal potok a louky byly podmočené. Úkol zněl, pokrýt louku hatěmi, tak, aby mohly projet tanky a za nimi OT-64 jednoho praporu, ostatní jeli po tvrdém podkladu. Hatě = snopy proutí. Tak jsme asi 3 týdny řezali proutí a vázali snopy. Proutí muselo být propletené, aby se nerozpadlo. Snopy se zamáčkly do teténu a louky byly zprůjezdněny.

  Aby bylo vše jako ve skutečnosti, musela se vybudovat obranná postavení nepřítele. Muselo se vybudovat první, druhé a třetí pásmo obrany nepřítele, tedy zákopy 60 cm hluboké, aby nebylo z pozorovatelny vidět na dno. Předprsně, pokrýt drny, jako maskování. Naštěstí drny ve velkém loupal civilní buldozer. Největší a celodenní dřina bylo ruční kopání zákopů, tam kde bylo kamení a zákopový pluh od ženijního praporu v Kadani se do terénu nedostal. 

  Budovaly se spojovací zákopy s kulometnými hnízdy pro boční palbu, no prostě vše jako v opravdové obraně, ale jen do hloubky 60 cm.

  Z technických opraven divize v Podbořenech byly do terénu rozmístněny vyřazené tanky T 34, samohybné houfnice zvané Kačeny a vyřazené ruské OT BRT. Dělostřelci si museli vybudovat palebná postavení a zastřílet se. A tak jsme mívali odpoledne volna a dělostřelci mydlili do toho, co jsme vykopali, abychom další den měli co opravovat. Po dokončení zákopového systému se budovaly cesty. Tatry dovážely šotolinu, grejdry šotolinu rozhrnovaly a my jsme s hráběmi dorovnávali kraje. Pak to válce vše uválely.

Ilustrační dobové foto k článku.

  Celé léto panovala neuvěřitelná horka. Uprostřed tábora vyvěral termální Pramen svobody. Dozorčí pramene neustále stáčel kyselku do várnic a vejtřasky je rozvážely jednotkám. Zemní práce se pomalu chýlily ke konci. A tak cvičíci jednotky navagonovaly a po bývalé trati do Doupova dojely do Dolního Žďáru, kde byla vykládací rampa. Vyrostlo nové stanové městečko cvičících jednotek. Každé dopoledne se nacvičovalo, odpoledne do večera jsme opravovali naše díla.

Pozemní stavby Karlovy Vary postavili na kraji Doupova z vyřazených panelů Potěmkinovu vesnici, jako cíl pro naše letectvo. Při nácviku s ostrými bombami se netrefili do cvičných baráčků a nasypali to do Doupovského hřbitova. Dva dny jsme po okolí sbírali kosti. Nepěkná práce.

  A tak jednoho dne, za účasti jen české generality, nastala generální zkouška. To jsme si s veliteli družstev naší třetí roty prvního praporu nemohli nechat ujít. Měli jsme takovou vlastní pozorovatelnu v malém čedičovém lomu zarostlém borovicemi, takže nás nebylo vidět. No jako správný útok pluku to začalo dělostřeleckou přípravou. Dany ani Grady tehdy ještě nebyly. A tak hlavní slovo měly houfnice 122 a 155 mm.

  Pal! A začaly to prát do prvního zákopu. Byli jsme od něj tak 500 m. Kurňa, to byl rachot. Pral to tam celý děl. oddíl našeho pluku a 155-ky od děl. pluku z M. Lázní.

Najednou jekot a pic. Dva až tři metry za našimi zadky se zasekla do země střepina jak talíř. To jsme upalovali! Ale jen na chvíli, než dělostřelci přenesli palbu na druhý zákop, to už jsme byli zpátky.

  Tak a teď vyrazily tanky T 55 a za nimi motostřelci na OT 64. Z boku kousek před námi to do vraků tanků a aut pražily PLDVK, BZK a PTŘS, ty jsem viděl v akci úplně poprvé, byly přísně tajné v té době. Z BZK jsem na střelnici střílel. V zákopech byly samopadací figury, do nich to valili motostřelci z ručních zbraní. První zákop, házení ostrých granátů, mockrát nacvičené. Tanky z kanonů perou do vraků obrněné techniky. Technika překonává první zákop, ale to už dělostřelcí perou do druhého zákopu. Rachot až uši zaléhají. A tak se to opakuje i u třetího zákopu a vše mizí za horizontem, konec generálky.

Ilustrační dobové foto k článku.

  A máme zase co opravovat. Naostro jsou vraky naplněny náložemi a naftou, aby po zásahu byl efekt. Ukázkové cvičení se povedlo, velení Varšavské smlouvy bylo nadšeno a už jsme zase byli jejím pevným článkem. Ale ty čtyři měsíce byly krušné. Vojáci z povolání byli odvezeni 1x za 14 dnů domů v sobotu, tak říkajíc na skok a v neděli zpět. Vojáci základní služby nic. 

Ono toho bylo více, těch zážitků, ale tohle bylo gró věci.

Autor (c) Zdeněk Holek 

Foto: www.vojensko.cz 

          www.vscr.cz 

          idnes.cz

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 1.ČÁST

  4.4.1972 jsem narukoval do chebských kasáren 5.bPS, kde nás vystrojili a ještě ten den odvezli do Aše na Keller, zde jsme byli ubytováni a rozděleni dle zařazení. Zařazen jsem byl do družstva psovodů a podle toho také vybaven výstrojí. Druhý nebo třetí den při ranním nástupu velitel výcvikové roty přečetl v rozkazu jména vojáků, které vybraly do psovodské péešky. Byl jsem vybrán také. Velitel se nás zeptal, zda máme dotaz a já se otázal, zda péešku mohu odmítnout. Velitel prohlásil, že pokud se někdo přihlásí dobrovolně, tak že pojede místo mne a jinak, že mám smůlu a platí rozkaz. Měl jsem štěstí, jeden nadšenec jel místo mé osoby.  :-) 

  Praxi ve výcvikáči jistě každý zná tak ji tady nebudu celou zmiňovat. Jen na okraj zmíním, že celá rota psovodů prodělala průzkumnický a bojový výcvik. Ten trval něco přes dva měsíce a poté nás rozdělily na roty.(jakým klíčem nás rozdělily nevím a ani jsem se o to nezajímal). I když před střelbami nás upozorňovali, že kdo nenastřílí 
limit tak na rotu jít nemůže. Tolik asi z výcvikáče v Aši.     

  Zmíním jednu perličku která bude mít dohru, za půl roku, na 2.rPS Pastviny. 
Před ostrými střelbami velitel roty vyhlásil,že kdo nastřílí ze tří ran třicet bodů pojede na opušták. A představte si, že se to jednomu vojákovi povedlo a nastřílel onen plný počet bodů. Byl to člen našeho psovodského družstva s přezdívkou "Johana se zlatejma zubama". Opravdu měl přední zuby zlaté. Na opušták odjel o týden později, až na Slovensko. Jméno si už nepamatuji, ale jistě by se dalo vyhledat, neboť byl odměněn velitelem Chebské brigády za odvahu při zadržení na 2.rPS. O tom zadržení někdy příště, jenom dodám, že po výcvikáči nás rozdělily jako psovody na roty, mě na 1r.PS.Trojmezí a "Johanu" na sousední 2rPS.Pastviny.

Dobové foto: 1.rPS Trojmezí v 70.létech.

  Po výcvikáči nás rozvezli po rotách, ve spojovací chodbě roty Trojmezí nás všechny nováčky (všech zařazení) přivítal tehdejší velitel roty mjr. Jan Fedas. S památnými slovy, "vojáci tohle jsou vaše poslední dva roky, kdy se o vás bude někdo starat jako maminka. Tak si toho važte, plňte si svoje úkoly na státní hranici a budeme spolu vycházet". Moudrá slova tohoto frontáka, to víte jako osmnáctiletý jsem bral taková moudra s úsměvem. Ale kdybych potkal mjr.Fedase dnes, už bych se nesmál, ale řekl bych mu že měl doslova a do písmene pravdu. 

  Tím nechci říct že by jsme byli neschopní nebo rozmazlení, ale ten servis už mít nikdy nebudu. Vždyť dozorčí roty nás vždy třicet minut před jakoukoli služební činností upozornil, aby jsme měli čas se připravit,třeba do služby, psovody na trenýrovky se psy, taky na oběd či večeři. Jen na poplach tě nikdo nepřipraví. 

  Co mne ještě překvapilo, že na rotě jsou záložáci, kteří námi sloužili až do konce roku 1972. V dalších letech už u nás na rotě nebyli. Po velitelově proslovu se představili ostatní důstojníci roty: VR mjr. Fedas, ZVP kpt.Hokeš, kynolog roty nrtm.Toník Firýt, vel.autoparku rtm.Tobolík a výkonného praporčíka vykonával rotný Šaňo Mozeš. Ještě důstojnický sbor doplňovali základáci čet. absolventi ve funkci velitelů čet, a zároveň sloužily služby jako DDR, plus kontrolní hlídky. 

  Ještě ten den jsme nafasovali veškerou výzbroj a výstroj, včetně připravených postelí a lůžkovin. A hned si nás podle zařazení rozebrali velitelé družstev, aby nás seznámily s rotou a jejím zázemím. Co na mne ty první dny jako na nováčka nejvíce zapůsobilo nebo mne překvapilo? 

  Zejména to, že jsem neviděl známky vyvyšování nad jiné, že jsi nemusel na každém rohu salutovat jak ve výcvikáči. Řízek jsi dostal jako mazák, ne-li větší, základní potraviny v jídelně k dispozici kdykoliv, komukoliv, nonstop 24 hodin, žádné "pozor, pohov" atd. Prostě. proti výcvikáči nebe a dudy. 

 Druhý den od nástupu na rotu, si nás nováčky psovody hned ráno převzal velitel družstva desátník Michal Mihajlovič. Odvedl nás ke kuchyni a kotcům pro psy, kde nám přidělili služebního psa. 

 Já vyfasoval fenu NO jménem Evelína (v té době byli na rotě v Trojmezí služebními psi pouze fenky). Evelína byla sedmiletá, původem zasloužilá matka z chebské chovné stanice, jenž po splnění rodičovských povinností byla opět vrácena do služby na státní hranici. 

Dobové foto: služební pes Evelína rok 1972

 Jakmile jsme nasadily přiděleným psům obojky,velitel zavelel "následujte mne a udržujte odstupy, aby se vám psi neporvali". A odvedl nás přes můstek potoka Rokytky k lesu na cvičnou louku s dřevěnými překážkami pro tréning psů. Tam nás seznámil se zásadami péče o svěřeného psa - našeho opravdu nejlepšího přítele. Zároveň určil kdo bude mít službu u kotců a bude zodpovídat za čistotu a pořádek. 

 Služba v kotcích spočívala také v tom, že se muselo každé ráno vařit, aby psi měli vždy čerstvé a teplé jídlo a zároveň čistou pitnou vodu. Mytí misek a kotců už byla pro nás samozřejmost. Už jenom proto, že každá kontrola, ale i důležitá návštěva chtěla vidět naše psy. 

Dobové foto: výcvik služebních psů v Trojmezí.

  No a tím začal můj (a nejen můj) dennodenní kolotoč povinností na rotě Pohraniční stráže v Trojmezí, který byl každý den potvrzen na rotě při bojovém rozdělení v šestnáct hodin, přímo velitelem roty, nebo jiným důstojníkem. V mém případě se jednalo o dennodenní výcvik služebního psa a až poté průzkumnou službu v týlu, v předem určených okruzích a zároveň kontroly nádraží v Hranicích a přístupových cest od Hranic do hraničního pásma. 

 Služby se rozepisovaly nepravidelně po dvou až pěti hodinách na celých čtyřiadvacet hodin, aby v tom nebyla pravidelnost. Nakonec jsem mohl za to poděkovat Evelíně, protože měla služební zařazení P2 (pátrací/stopař) a jako pátrací pes musela být často v terénu (zachycovat cizí pachovou stopu) a tedy v dosahu, při případném vyhlášení pohraničního poplachu. Denně (spíše nočně) jsem měl tři až čtyři průzkumy, podle délky okruhu a o pár měsíců později mi přidali ještě kontrolu demarkace od hraničního mezníku HM 1/1 až ke styku s druhou rotou v Pastvinách. Že by mi průzkumy vadily, to rozhodně ne. Rád na ně vzpomínám i dnes, vždyť to byly procházky krásnou čistou přírodou a ještě k tomu s nerozlučným přítelem všech pohraničníků.  

Dobová fotografie z 1.rPS Trojmezí.

  Dny a noci mi na rotě hrozně utíkaly, služba plus starost o služebního psa nám, mladým, zabrala veškerý volný čas. Snad v tom byl i záměr, aby jsme neměli čas na stesk po domově, což chápu až dnes a bylo to jedině dobře. I když, samozřejmě kdo si na vojně aspoň občas nezasteskne,že? 

  Jen dodám, že psovodi nedělali úklid ani rajóny na rotě, ale pouze v psích kotcích. Jako nováček jsem chodil prvního půl roku do služby (na průzkumy HP) jedině ve dvojici s déle sloužícím vojákem a samozřejmě s Evelínou. Po bezvadné orientaci v terénu naší roty, jsem stále více chodil na průzkumy sám,jen se služebním psem. 

  Evelína byla velmi klidná a pozorná fena, černá s hnědými znaky typu Rex. S poslušností na tom byla velmi dobře, což potvrzovala u kondičních zkoušek. Pachovou stopu dokázala vypracovat bezvadně, zvlášť když přivezli cizího značkaře a i z tohoto důvodu byla zařazena jakopes do tzv. pátračky (Psk). 

  Dny a měsíce na rotě v Trojmezí ubíhaly bez jakékoliv mimořádky. Je tady polovina července já se zrovna věnuji Evelíně a vyčesávám ji, když tu náhle dozorčí důstojník vyhlásí Pohraniční poplach. 
Kdo má ruce a nohy utíká se seřadit do spojovací části roty, rychle  pro rozkazy a informace. 

  Mezitím již poplachovka PchH, v počtu tří pohraničníků se psem, vyráží na místo spatření tzv.narušitele. Já určený jako druhý psovod a člen pátrací skupiny, nasazuji Evelíně obojek s vodítkem a přibírám stopovací postroj. Běžíme spolu rovněž do spojovací chodby roty a zařazujeme se do pátrací skupiny,kde velitel pátračky přebírá informace a zároveň rozkazy od DDR k přehrazení pravděpodobného postupu narušitele státní hranice. 

  Bylo zjevné že se nejedná o cvičný poplach neboť dozorčí roty okamžitě vydává patřičnou výzbroj. Informace přišly od hlídky na stanovišti VS-1(které bylo vzdušnou čarou necelý kilometr od roty PS) s tím, že na okraji lesa, směrem k rotě, byla spatřena jedna osoba v zeleném plášti, která se po chvíli v lese ztratila. 

Pátračka již vyzbrojena a vystrojena a tak vyrazila pěšky tímto směrem a my s Evelínou s nimi.  

  Když jsme dorazili na místo kde byla naposledy spatřena neznámá osoba,tak velitel pátračky zavelel stát a nařídil nasadit psa na vyhledání stopy po neznámé osobě. První psovod nasadil své feně Alici stopovací postroj a začal okamžitě vyhledávat stopu. Psovod i jeho Alice ale byli poměrně zbrklí a rozrušení tak, že stopu nezachytily a ještě místo spatření osoby tzv.podupali. Tím znesnadnily případné vyhledání stopy druhému psovodovi,kterým jsem byl já s Evelínou. 

  Po krátké poradě velitel pátračky rozhodl že druhého psa nenasadí s tím že místo je pro další práci služebních psů znehodnocené.Nařiďil psovodům z pátračky, aby odděleně zalehli za smrčky s výhledem na louku před lesem. Ostatním členům pátrací skupiny a vojákům, kteří zatím doběhli z roty, nařídil oběhnout část lesa a vytvořit rojnici s postupem směrem k louce kterou jsme střežily. 

  První psovod ležel se služební fenou Alicí a ještě jedním vojákem (při jakékoli akci vždy psovoda zajištuje střelec) asi čtyřicet metrů od nás, ani nebyli v té trávě za smrčkem vidět, spíš jsme je pouze tušili. Já s Evelínou a druhým vojákem (mazák Rudolf Repčík, do konce života to jméno nezapomenu) jsme leželi za smrčkem, blíže k onomu prohledávanému lesu. 

  Rudolf byl nejenom fajn mazák ale i hrozný kliďas, (až později jsem pochopil z čeho pramení ta jeho jistota a klid) za což získal přezdívku Dolfi. A Dolfi mi povídá "Miro keby sa niečo dialo tak klud a nepuštaj psa, ja to vybavím". A taky že jo, Evelína se rozštěkala a z ničeho nic se tak patnáct až dvacet metrů před námi v trávě postavil chlap jak hora v kabátě a s bílou boxerskou rukavici na pravé ruce. Kráčel přímo k nám, přesto, že musel slyšet štěkat Evelínu. 

  Dolfi na mne syknul: "Miro klid a nepuštaj psa", samopal si posunul na záda, aby měl volné ruce, udělal pár kroků vpřed a stoupl si před neznámou osobu. Co jsem viděl bylo pak dílo okamžiku i když by se o tom daly psát celé stránky. 

  Jakmile neznámý muž spatřil Dolfiho, tak k němu přiskočil, napřáhl pravačku s boxerskou rukavicí, která vystřelila na Dolfiho hlavu. Dolfi jako by ten útok čekal, tak se před ranou sehnul a zatímco ta osoba šla jakoby za ranou. Dolfiho levačka vystřelila do protipohybu na bradu cizince a ten padl v dokonalém K.O na záda. A bylo po boji. 


  Tak jsem se stal účastníkem u svého prvního zadržení aniž bych na to měl jakýkoliv vliv. Dolfi mě pak povídá: "Miro, tak jsme to zvládli" a já koukal jako puk, protože se vše událo tak neuvěřitelně rychle. 

A ještě  k oné Dolfiho jistotě a klidu: později jsem zjistil, že Dolfi byl mistr Slovenska ve welterové váze, dozvěděl jsem se to na rotě v Trojmezí od jiných chlapců ze Slovenska, on sám se s tím nikdy nechlubil a ani to nikdy nezneužil. 

Jo - a ten narušitel byl Němec, občan Německé demokratické republiky,chlap jako hora, vysoký 195cm a Dolfi, při své výšce jen 170cm byl proti němu,v porovnání, opravdu, ale opravdu malý :-) 

Autor vzpomínek, Miroslav, na dobové fotografii.

AUTOR (c) - Miroslav 
FOTO - archiv autora a web Vojensko.cz

ZKUŠEBNÍ KOMISE

  Motto: "Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět".

  Příběh, s kterým se chci podělit, se nestal v prvosledové pohraniční jednotce, ale v poddůstojnické škole v Zadním Chodově v březnu 1977. Blížil se závěr zimního běhu PŠ a nás čekaly závěrečné zkoušky.

  Já byl spíš vychrtlé postavy a velké svaly by na mě mnozí marně hledali, takže jsem měl dosti velké obavy ze závěrečných zkoušek z tělesné přípravy na překážkové dráze (dnes s odstupem času ovšem vím, že jsem tehdy měl nejlepší kondici v životě). Naopak mě vždy bavily společenské vědy a tak jsem v PŠM uměl okecat cokoliv.

  Velitel čety por. Benda, který byl mladým důstojníkem a byl to jeden z mála, který, když na taktické přípravě při – 10° C na proslulém cvičišti „B“ zjistil, že v četě nemá někdo rukavice – zavelel „rukavice dolů“ (pro sjednocení ústroje jednotky) a sám si kožené rukavice sundal také! S podobným smyslem pro elementární spravedlnost jsem se už potom po zbytek vojny nikdy u žádného důstojníka a praporčíka nesetkal. Pocit pro spravedlnost je ale jedná věc, a prospěch vojáků vlastní čety je věc druhá.

  Když nastal den závěrečných zkoušek, přišli za mnou právě VČ por. Benda a VD svob. Glacner a zeptali se mě, zda bych neudělal zkoušky z PŠM za vojáka z vedlejší roty, který je skvěly v tělesné přípravě a mohl by mi to oplatit. Já samozřejmě okamžitě souhlasil a ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco mohl pokazit. O podfuku věděli všichni až na hlavního zkušebního důstojníka – nějakého staršího majora z praporu.

Ilustrační dobové foto (Vojensko.cz) 

  Zkoušky z tělesné přípravy proběhly v pořádku, a já aniž bych hnul prstem, měl známku za 5 z tělesné přípravy (Hodnocení 5 znamená u armády výtečný, podobně jako v civilu 1).

  Nyní byla řada na mě. Velitel čety mě zavedl na vedlejší rotu, řekl mi příjmení vojáka, za kterého jsem se předpisově ve zkušební místnosti zahlásil a vytáhl si otázku o tom, jak budu jako velitel pohraničního družstva prosazovat cíle SSM směrem k podřízeným. Okamžitě jsem spustil, jak to budu v praxi na pohraniční rotě realizovat. Major na mě koukal jako na zjevení a já si naivně myslel, že se mu moje odpověď líbí. Dřístal jsem páté přes deváté asi 5 minut a když se mi zdálo, že už není k danému tématu co říci, skončil jsem s pocitem dobře vykonané práce :-).

Ilustrační dobové foto (Vojensko.cz)

  Major na mě kouká a pak se mě ptá: „jak chcete prosazovat politiku a cíle SSM jako VD, když tady čtu ve vašich lejstrech, že sám vůbec nejste svazákem“? Ve mně by se krve nedořezal! Stál jsem tam jak „nahý v trní“ a bohudík mě napadlo prohlásit duchapřítomně, že jsem nestihl vstoupit do SSM v civilu, ale že je to můj celoživotní sen a také osobní závazek, stát se členem SSM právě u Pohraniční stráže. Major to „spolkl i s navijákem“ a díky Bohu a Marxovi jsme všichni v tom zimním běhu PŠ zdárně ukončili, dostali „frajtry“ (hodnost svobodníka) a rozjeli se po rotách.



   Ten příběh má však po dlouhé době své volné pokračování. Uběhlo zhruba 30 let a v televizi vidím, že v pražském Spořilově nějaký bezdomovec zachránil v zimě odhozené nemluvně z odpadkového kontejneru. Nalezené miminko tehdy dostalo jméno Vendelín Čtvrtek a z bezdomovce se stál na chvilku mediální hrdina. Dokonce se v tom osobně angažoval i pražský primátor.

  Kolem tohoto bezdomovce vznikl poté kuriózní a tehdy dobově velmi aktuální problém s dluhem vůči zdravotní pojišťovně za pobyt a regulační poplatky v bohnické psychiatrické léčebně, který se ale úředníkům záhy podařilo vyřešit plně v duchu starého Stalinova hesla: „není člověk, není problém“. Bezdomovec se v Bohnicích sám udusil kouskem salámu u snídaně.

Foto: Miroslav Szamszeli

  Onen bezdomovec maďarské národnosti pocházel z Karviné a jmenoval se Miroslav Szamszeli a byl to ten pohraničník, který spolu se mnou před léty podvedl zkušební komisi v Zadním Chodově.
  Tímto se mu chci poklonit za jeho záslužný skutek, kterým zcela jistě vykoupil své morální pochybení před mnoha lety.
   Bývalý poddůstojník Pohraniční stráže Miroslav Szamszeli jednoznačně prokázal, že společenský status mnohdy velmi klame a člověk v nouzi a bez přístřeší mnohdy prokáže neskutečnou osobní a občanskou statečnost.


Autor příběhu (C) Vladislav Lojek