Pohraniční stanice Železná Ruda.

Železná Ruda - Bayerisch Eisenstein, stanice rozdělená státní hranicí, kdysi i zdí a ostnatými dráty. 

Dnes se zde můžete pohybovat bez jakékoliv kontroly osobních dokladů.
Podívejme se trochu do jeho historie.

Až do roku 1945 spravuje celou stanici říšská dráha (DRB). 

Po příchodu americké armády je státní hranice ve stanici obnovena a obnovuje se také pohraniční provoz pod dozorem armád. Situace se normalizuje. 
Jsou tudy vedeny transporty odsunutých sudetských Němců. 

Po roce 1948 je postupně utlumována doprava. Dne 3. 9. 1953 dochází k úplnému zastavení dopravního styku s Německými drahami.

Všech 11 kolejí je přerušeno podél hranice plaňkovým plotem a na nástupišti 1 m od státní hranice dochází k výstavbě zdi z tvárnic. 

Ve štítu zvýšené české části budovy směrem do Německa pár metrů od hranice je vztyčena rudá pěticípá hvězda, pod níž jsou veliké portréty Lenina a Gottwalda. 

Po únosu rychlíku z Aše do západoněmeckého Selbu je na trati zřízena „speciální“ dopravna Debrník, což vlastně byla jen lichoběžníková tabulka s výkolejkou na širé trati, od níž ovšem měli klíč pouze příslušníci Pohraniční stráže. 

Provoz ve stanici měl zcela zvláštní charakter. 
Na německé straně běžně jezdily vlaky i s cestujícími na svoji „polovinu“ nádraží „k plotu“ a na opačné, tedy české, jezdily vlaky také až „k plotu“, a to kvůli úvrati MN vlaků obsluhujících pilu a manipulační sklad dřeva. Vše za přísného dohledu Pohraniční stráže. 

DB později omezují další spoje a vyhlašují ukončení provozu do Zwieselu. 
Na straně ČSSR je plánováno ukončení tratě v Železné Rudě městě.

Po pádu "železné opony" na přelomu 80. a 90. let byla za relativně krátkou dobu železniční trať i nádraží zrekonstruováno. 
Prvního červnového dne roku 1991 byla československá polovina nádraží znovuotevřena za účasti předsedy vlády Petra Pitharta a německého kancléře Helmuta Kohla.



Zdroje (c): 

http://www.vlaky.net/

http://zdeneksmida.bloger.cz/



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Nádraží Železná Ruda:  Kuriozita z dob železné opony

Bayerisch Eisenstein:  http://www.bayerisch-eisenstein.de/

Železná Ruda:  http://www.zeleznaruda.info/

Delikty na státní hranici ČSSR do roku 1989

Prezident Gustáv Husák v roce 1969 pravil, že „hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“ 

Nejširší a nejpřísnější okruh skutkových podstat deliktů lze zaznamenat v době československého komunistického režimu a zároveň studené války. Státní hranice s Bavorskem a Rakouskem byla zadrátovaná a bedlivě střežena příslušníky Pohraniční stráže. 

Tzv."Železná opona" tak oddělovala Západ od východního komunistického bloku. Státní hranice s ostatními státy byla střežena policejními a dalšími státními orgány. Nutno ale dodat, že nejvíce neoprávněných přechodů směřovalo přes železnou oponu. 

Ustanovení § 1 zákona č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic uvádělo, že k zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora míru a pokroku, a že ochrana státních hranic je proto povinností každého občana. Zákon zdůrazňoval myšlenku, že každý občan je povinen ze všech sil a podle svých možností přispívat k ochraně státních hranic. Státní orgány do praxe toto ustanovení zavedly tím, že zřídily jednotky pomocníků Pohraniční stráže.

Překračování státních hranic československými občany bylo možné na základě platného cestovního dokladu (zpravidla cestovní pas) a víza (pokud se nejednalo o bezvízový styk). Při vycestování na toužený Západ musel být cestovní pas opatřen výjezdní doložkou. Výjezdní doložka obsahovala údaje o tom, pro které státy, k jakému účelu, na kolik cest a na jakou dobu platí. Dále obsahovala zakódované údaje o cestující osobě a zejména o tom, jakému režimu kontroly má být podrobena u hraničního přechodu. 

 Obvyklý postup byl ten, že na hranicích převzal orgán OPK pas a výjezdní doložku. Po prověření dokladů byly rozkódovány údaje na doložce a teprve potom následovala celní kontrola, která mohla vyústit i v osobní prohlídku a demontáž auta. 

Vydání výjezdní doložky byl složitý byrokratický proces, který mohl kdykoliv zabránit vycestovat nepohodlné osobě za hranice i přesto, že měla platný pas. Vyřídit výjezdní doložku trvalo dlouhé týdny. Žádost o vydání výjezdní doložky tak musela být schválena celou řadou různých orgánů (osob). Počínaje výborem komunistické strany na pracovišti (ředitelem školy u studentů) a konče uličním výborem komunistické strany. Ve velkých podnicích schválení žádosti o výjezdní doložku zajišťovalo zvláštní oddělení, což byla v podstatě rezidence Státní bezpečnosti. 

Je třeba zajímavé, že poslední pracovní den před cestou někteří pracovníci zvláštního oddělení šli zkontrolovat pracoviště dotyčného, zda není přílišně uklizeno. Jsou známé případy, že byli lidé vráceni z československé hranice (respektive byla jim zabavena výjezdní doložka), jelikož pracovník zvláštního oddělení při kontrole zjistil prázdné zásuvky. Z toho dovodil, že se dotyčný již nemíní z cesty vrátit a ihned tedy podnikl příslušná opatření. 

Pokud se dotyčný občan z cesty do zahraničí nevrátil v termínu stanoveném výjezdní doložkou, zvláštní oddělení ihned všechny osobní dokumenty provinilého předávalo Státní bezpečnosti k zahájení trestního stíhání pro trestný čin opuštění republiky. Nejbližší pracovníci byli zpravidla předvoláni k pohovoru.

Asi nejčastějším trestným činem bylo podle § 109 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) právě opuštění republiky. Ustanovení uvádělo, že kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 5 let nebo nápravným opatřením.

 Stejně tak bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině. Trestní zákoník dále uváděl, že kdo tyto činy zorganizuje nebo přes hranice převede skupinu osob (nebo opětovně převádí osoby) nemající povolení, bude potrestán odnětím svobody na 3 až 10 let. 

Zejména "Králové Šumavy" byli touto kvalifikací postihováni. Překvalifikace trestného činu opuštění republiky na trestný čin vlastizrady nebo špionáže byla možná, pokud by opuštění republiky bylo jen prostředkem k zapojení se do vlastizrádné činnosti nebo špionáže.

Cizí státní příslušníci se při přechodu státní hranice do Československa vystavovali nebezpečí trestního stíhání trestným činem vniknutí na území republiky podle § 110 trestního zákona. Ustanovení dodávalo, že takováto osoba může být potrestána odnětím svobody na 6 měsíců až 3 roky. Objektem trestného činu je zájem republiky na tom, aby na naše území nevznikly osoby, které by zde mohly provádět nepřátelskou činnost proti našemu zřízení.

I když zejména příslušníci Pohraniční stráže měli povinnost prověřit respektive zadržet každou podezřelou osobu, při úkonech  trestního řízení bylo nutné přihlížet k některým aspektům. Soudím, že přísnější trest odnětí svobody hrozil za překročení železné opony než-li za přechod hranice u východních sousedů. Oproti tomu zabloudění cizince při sběru lesních plodů do československého hraničního pásma nelze kvalifikovat jako trestný čin vniknutí na území republiky – absentuje zde úmyslné pobývání. Stejně tak lze posoudit situaci, kdy československý občan sbírá borůvky a zabloudí do hraničního pásma.

Hraničním pásmem prakticky začínala tzv. železná opona. V hraničním pásmu byl uplatňován hraniční režim, tj. souhrn opatření týkajících se vstupu, pobytu a činnosti osob v určené části pohraničního území. Je patrné, že z drtivé části se jednalo o příslušníky Pohraniční stráže a jejich pomocníky. Dále to byly zejména civilní osoby, na které se v případě porušení opatření vztahovaly trestněprávní předpisy. 

Osoby pohybující (žijící) poblíž začátku hraničního pásma byly povinny podrobit se kontrole dokladů nebo strpět různá režimová opatření (zákaz stanování turistů, zákaz parkování, uzavření provozu na komunikaci, omezení prací v určitém terénním prostoru aj.). 

Začátek hraničního pásma byl označen zřetelnými tabulemi v takovém počtu, aby byl jeho průběh dosti zřetelný. Označení bylo velmi důležité pro případné vyloučení neoprávněných vstupů do pásma z neznalosti jeho průběhu. Kromě tabulového označení byly použity i dřevěné závory, na komunikacích vedoucích ke hraničnímu pásmu dopravní značky. 

Civilním osobám vstupovat do hraničního pásma a zdržovat se v něm bylo dovoleno jen pouze na platnou propustku nebo povolení (např. vyznačené v občanském průkazu). Děti do 15 let se mohly v hraničním pásmu zdržovat jen v doprovodu dospělých osob, pokud byly v jejich propustce do hraničního pásma zapsány. 

Bez dalšího povolení bylo civilním osobám v hraničním pásmu zakázáno zdržovat se zde od setmění do svítání mimo prostor veřejných cest a silnic, fotografovat a filmovat krajinu, budovy a zařízení, provádět náčrty krajiny a mapování, provádět práce související s udržováním průběhu státních hranic, vést rozhovory s cizími státními příslušníky na státních hranicích aj. Propustka se používala pro krátkodobý (chvilkový) pobyt. 

Povolenka se používala k dlouhodobějšímu, ba i trvalému pobytu v hraničním pásmu. Povolenka k trvalému pobytu se udělovala ve formě razítka na straně 14 občanského průkazu. 

Dalším povolovacím institutem byla hromadná propustka. Používali ji členové pracovních brigád k provedení naléhavých (většinou sezónních) zemědělských a lesních prací. Mohlo jít i o sportovní a kulturní zájezdy. K hromadné propustce musel být připojen potvrzený seznam osob. V praxi bylo obvyklé, že členové pracovních brigád i další hromadné výpravy byli doprovázeni příslušníky Pohraniční stráže.

Na závěr bych připomněl, že do 1. poloviny 60. let se uplatňovalo kromě hraničního pásma taktéž zakázané pásmo. Zakázané pásmo zahrnovalo vyznačený pruh území podél státních hranic a byl v něm stanoven přísnější režim nežli v hraničním pásmu, které na zakázané pásmo navazovalo. I to, zda-li byl tzv. narušitel zadržen v hraničním nebo zakázaném pásmu, mohlo hrát při rozhodování soudu o výši trestu nepatrnou roli.

Neoprávněný přechod státních hranic se nazýval narušením. Jako narušení státních hranic byl kvalifikován podle předpisů Pohraniční stráže i přechod státních hranic uskutečněný v místě k tomu nevyhrazeném, i když osoba disponovala příslušnými doklady. 

Je tedy zřejmé, že přechod státní hranice byl možný jen v místech hraničních přechodů nebo na dalších zvláštních místech konkrétně určených. Osoba, která narušila státní hranice nebo se o narušení pokusila, se nazývala narušitelem.

Obecně narušitelé podléhali odpovědnosti podle výše zmíněných a citovaných ustanovení trestního zákona.

(c) AUTOR:  Zdeněk Šmída

ZDROJ:  Web Pohraniční turistika 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?


Trestní spis: Opuštění republiky

Vybráno z voj.předpisu: OSH-I-1

Ochrana státní hranice: v praxi

Svátek všech ochránců státní hranice

11.7. DEN POHRANIČNÍ STRÁŽE.

11.7. slaví ochránci čs.státní hranice svůj svátek - Den PS.

Mnozí z nás se sejdou na setkáních pohraničníků,jenž se konají na různých místech bývalého Československa v červenci a srpnu,právě u příležitosti tohoto svátku.

Je tedy příležitost setkat se s kamarády, kolegy i veliteli, zavzpomínat na doby těžké služby na čáře,ale i složité práce v týlových útvarech,které poskytovali servis prvosledovým jednotkám PS přímo na státní hranici.

A připomeňme si i nelehký výkon služby příslušníků Oddělení OSH na "východní" hranici, stejně tak i odpovědnou práci našich kolegů na Odděleních pasové kontroly.

Vzpomeňme si i na ty kamarády a velitele,jenž už nejsou mezi námi, neboť i oni psali historii Pohraniční stráže.

"Hymna" vojáků Pohraniční stráže .

Bezruký Hanes.

Věnováno zesnulým přátelům G.K. z Mikulovic u Mostu a vlčákovi Gilovi.

Ne, že by snad děd Hanes byl úplně bezruký. Během války přišel jen o jednu ze svých horních končetin, ale zato v místě nad loktem. Zbývající pahýl mu tedy byl naprosto k ničemu. Snad kdysi, když byl mladý, nosil protézu skrytu rukávem kabátu či saka s vyčuhující černou koženou rukavicí. Ale spíše ne. Ostatně, nebyl mezi svými jediný, kdo ztratil ve válce nějakou tu končetinu, či jinou, významnější, část těla.

Hlavní hrdina příběhu, bývalý sedlář z Nové vsi, dříve Neudorfu je už na pravdě boží. Stejně tak i můj bývalý kolega, který mi tohoto zajímavého muže kdysi představil. Urostlý německý ovčák Gil, kterého jsem vypiplal od ukňouraného štěněte až k prestižnímu policejnímu psu spí svým věčným psím spánkem na zahradě mého domu. Dovolte mi zavzpomínat, na mé kamarády tak, jak mi zůstali v paměti z doby, kdy jsem opět, tentokrát již v „novém“ režimu, sloužil na státní hranici.

1

V putyce se válela mlha z laciných cigaret. I ty v pestře potištěných krabičkách světoznámých značek nestály za nic. Nebylo divu-byly pašované. Místní je kouřili proto, že za ně platili stejně jako za ty v krámu a navíc si jejich vyložením před sebe na stůl honili triko. Nebyl důvod. Všichni v kraji věděli, jak se to s těmi „amerikami“ doopravdy má.

Sedli jsme si spolu se starším nadporučíkem ke stolu poblíž výklenku, opasky s pistolemi hodili přes židle a objednali si pivo. „Tak co, mladej, odkud ty vlastně jsi,“ začal. „Z Prahy.“ „Aha, no ty tu máme nejraději a co tu vlastně děláš?“ „To co vy.“ „Hm, no tak popojedem, ju?“ 

Vnímavého čtenáře napadne, že dialog mezi dvěma uniformovanými muži musel nutně probíhat na severozápadě nebo severu Čech. Slovíčko „ju“ přeci není jen tak obyčejný výraz jako ryba nebo kudla. Nadporučík si otřel pěnu ze rtů a pátravě se zadíval na mé tři stříbrné hvězdičky na rameni. „Ale ty nejsi úplný zelenáč, viď?“ „Hm, pokrčil jsem rameny.“ „Už jsi sloužil tam někde u vás?“ Co jsem měl na to říci, za pár dnů se stejně všechno rozkecá. V kádrových materiálech to stálo černé na bílém. Od Bezpečnosti vyhozen v roce 1989 v hodnosti podporučíka, tedy propůjčené hodnosti podporučíka, která mi měla patřit dva týdny potom, co mne sbalili. Proč? To bylo možné si přečíst v rozsudku. Po listopadu 1989 rehabilitován, k demokratické „bezpečnosti“ přijat znovu dva roky po převratu.

Restaurace samotná mne fascinovala. Byla zařízena tak před sto lety v secesním domě postaveném ze sytě červených pálených cihel. Echt německá stavba. Hostinská místnost byla klenutá a kromě vypulírované mohutné výčepní stolice jí kralovala vysoká litinová kamna, kam čas od času hostinská nasypala lopatku uhlí. Česky moc neuměla, ale to nebylo v tomto kraji nic, čemu by se kdokoli podivoval. 

„Noch einmal?“ zeptala se paní v zástěře. „Ja, noch einmal, und bringen Sie uns etwas zum essen. Wir sind hungrig wie die Wildhunde´.“ Dodal jsem. „Ja, gleich,“ odpověděla a ukázala nám svou válečnou zubní kartu. Asi si myslela, že jsem jejich. „To zírám,“ obdivoval můj podhorský dialekt kolega. „Kde ses to naučil?“ „V práci,“ odvětil jsem.

Jen co nám hostinská přinesla vábně vonící guláš a pěkný kus krkovičky s domácími knedlíky, přitočil se k mému kolegovi starý děda. Na první pohled mi byl sympatický. Vyšší, stářím nachýlená postava, vrásčitý obličej a v koutku úst zažloutlým od pravidelné inhalace tabáku, fajfka. Zvláštní na něm byly dvě věci: prázdný levý rukáv saka a na horní čtyřce vlevo lesknoucí se zubní korunka. Vypadala, jak kdyby jí denně leštil. Buď měl děda drsný jazyk nebo byla protéza zhotovena z vysoce kvalitního zlata. 

„Servus, Hanes,“ oslovil příchozího kolega. „No pojď, posaď se.“ „Servus, Anton, servus,“ podal mu starý ruku, poté i mně. Byla suchá a pevná. Hanes si sedl na jednu z volných židlí a usmívajíce se hodnotil obsah našich talířů. „Na ja,“ prohodil směsí češtiny a němčiny: „Četnictvo se mělo vždycky fajn. Ne, že bych vám ten váš kus žvance nepřál, já už jed, ale věřte, že příjde doba, kdy bude jídlo v putyka zase pro obyčejné lidi luxus.“ „Na co narážíš?“ optal se nadporučík. „Na co. Na to, co se tady už druhý rok děje. Ty víš, že já hodně pamatuju, tady mladej vachmajstr ví pendrek, ale já v tomhle kraji prošel vším elentem, co ho sem kdo kdy přinesl. Ať už to byl Mazáryk, der Beneš, Hitler oder die Komunisten.“ „Ale za těch ti bylo nejlíp, starý,“ pošťuchoval příchozího nadporučík. „To jo, ale už jsou pryč. Všechno se vrací, počkej za pár let. To už bude jídlo v restaurant opravdu nur für Milionnären und für Gendarmerie. No nic, jsem rád, že jsem tě viděl, Anton, skoč ke mně někdy s mladým. Wiedersehen,“ rozloučil se Hanes a blýskl po nás zlatou korunkou.

„Zajímavá figura,“ podotkl jsem, jen co starý pán odešel od našeho stolu zpět ke svým a svému pivu s ohříváčkem. „Jak je starý?“ „O něco starší než tvůj otec. Myslím, že ročník 1920.“ Hm, je vidět, že podrobnosti z mých kádrových materiálů si velitel nenechal pouze pro sebe. Ale co se tady na vesnici dalo také čekat, jsme tady taková jedna větší rodina, jak mi bylo řečeno hned v den nástupu služby, když jsem fasoval pokutové bloky, které jsem musel podepsat a odevzdat zpět veliteli, jenž je pečlivě zamknul do trezoru. „Teď mne napadlo,“ pokračoval nadporučík, „říkal jsi, že budeš potřebovat upravit podpažní pouzdro na pistoli.“ „No,“ opáčil jsem. „Hanes je sedlář.“ Povytáhl jsem obočí. „Sice jednoruký, ale nejšikovnější v okolí.“ „A asi i jediný,“ doplnil jsem. „Máš pravdu, jediný. Myslím, že jsi mu padl do oka. Bydlí ve stráni nad Mariánským údolím, určitě se u něj stav. Udělá, co budeš potřebovat.“

2

Během týdne jsem se s starým Hanesem skamarádil. Navštívil jsem jej v chalupě, kde mi předvedl celou svou sedlářskou dílnu a veškeré nářadí, které sedláři ke své práci používají. On i jeho paní si oblíbili mého mladého vlčáka Gila. Kromě pouzdra na pistoli jsem potřeboval vyrobit i bytelný obojek a vodítko. Pes byl mohutný a silný a později, až zcela dospěl, jsem Hanesův ručně šitý obojek, zejména při výcviku, nadmíru ocenil. 

Vypili jsme spolu nejeden kalíšek rumu, ale snědli i nejeden pekáč buchet, který upekla Hanesova paní a nejedno srnčí, které jsem v době popřevratového chaosu střelil v revíru restituenta okolních lesů pana Lobkowitze. A co navíc, starý Hanes mne vyzval, abych mu tykal. Byl prý na to zvyklý ze šachty. Postupem doby jsem se dozvěděl celé jeho curriculum vitae. Alespoň jsem si to myslel. O první republice, bídě, nemocech. O stávkách a stávkokazech. O tom, jak přišel Hitler a jak se ze zdejších přátel stali nepřátelé na život a na smrt. Jen jsem od něj nikdy neslyšel to, co se tradovalo: že byl za války na frontě, kde jej měli ošklivě střelit do ruky. 

Povídal jsem i já. Zajímala ho má služba na hranici za minulého režimu, i to, jak jsem po vojně nastoupil k policii, odkud mne později vylili. Opět jsem si trénoval němčinu, navíc doplněnu o výrazy podkrušnohorského nářečí. Řeč samozřejmě přišla i na konec války tady v kopcích na Mostecku. No, nebyla to sranda. Napřed zfanatizovaní říšští i místní Němci, gestapo a nakonec Rusové a ti, kteří přišli dělat v osvobozené republice pořádek. A opět ta předposranost a ty samé lidské charaktery a ohnuté hřbety. 

„Ale tebe, Hanes neodsunuli, jak to?“ „Ale, skoro žádné místní neodsunuli. Byli to horníci, důlní specialisté, ale i kvalifikovaní dělníci, byť sloužili za války v armádě. Takové potřebuje každý režim, který stojí na těžbě a na průmyslu. Ti největší zločinci utekli ještě před tím než přišli Rusové, na těch co to nestihli, se vyřádili gardisti. Je ale pravda, že někdy kolem osmačtyřicátého a potom v osmašedesátém hodně místních Němců odešlo na západ. Byli ještě v produktivním věku. A když si mysleli že jim tam bude líp...já ale zůstal tady. Tady jsem se narodil a tady také umru. Konečně, ta moje je Češka, co by tam venku,“ máchl svou jedinou paží směrem k západu, „ asi tak dělala.“

-

Pozdě na podzim jsem coural po stráních a snažil se mezi spadaným navátým listím objevit vykukující hnědé hlavy posledních letošních hřibů. Bylo dobrým zvykem, zastavit se na kus řeči u známých, pozdravit, vypít šálek čaje, podat si s nimi ruku. A tak jsem se dozvěděl, že před dvěma dny musela pod kopec přijet sanitka. Starému Hanesovi se udělalo zle a leží v mostecké nemocnici. Nelenil jsem a ještě ten den jsem nastartoval embéčko a serpentinami se vydal k Jiřetínu a pak k magistrálou směrem k okresnímu městu.

Hanes ležel na jednom z oddělení mosteckého špitálu a vůbec nevypadal, že by ho něco trápilo. „Zdenek,“ vítal mne radostně a objal mne jednou svou končetinou napojenou na přístroje. „Co je s tebou, ty vojno stará,“ plácal jsem jej přes deku. „Aber Scheisse, udělalo se mi jenom blbě a všichni se z toho-jak dochtoři, tak stará, můžou posrat.“ „Podle toho, jak vedeš řeč, to vypadá, že jsi zase koštoval rum. A sám! Kdyby sis pozval kamaráda, mohl jsi běhat po kopcích.“ „Na ja, jsem já to ale „oxe“ stará, máš recht. Příště tě zavolám ke každé otevřené flašce, zubil se.“ „No, to bys měl.“ 

Netušil jsem, v čem přesně tkvěla náhlá změna zdravotního stavu tohoto lehce přes sedmdesátku starého, dosud jak řípa zdravého horala. Nechtěl jsem zavádět zbytečné otázky. Podle toho, že Hanes ležel na kardiochirurgii, však jeho stav nebyl takový, jak si on myslel a jaký bych si přál já a snad i všichni, kteří ho znali. 

„Zdenek,“ zavolal na mne z lůžka, když jsem byl na úrovni zárubní: „Komm herr.“ Vrátil jsem se do pokoje. „Na, ber.“ Udiveně jsem na Hanese zíral. Podával mi lovecký zavírací nůž v krásném provedení. Zajisté prvorepubliková ruční práce se střenkou z pravého paroží. „Ale Hanes, to já nemůžu, nech si ho, budeš ho ještě potřebovat.“ „Ja, budu, ale udělám si jiný. Ber,donerwetter, nebo si to rozmyslím!“ Váhavě jsem nůž potěžkal v ruce. Byl opravdu krásný a mohutný, měl několikero ostří z nerezové oceli. Poděkoval jsem a nůž zastrčil do kapsy. Rozloučili jsme se ještě jednou stiskem pravaček (jak také jinak) a já odjel zpět do hor. Večer mne čekala stálá služba, bude to jen tak tak.

-

Za dva dny Hanes zemřel. Ve spánku, klidně, tak jak by si to přála většina z nás živých. Jen co jsem byl stisknout ruku Hanesově manželce, odešel jsem do hospody ještě před pohřbem, zapít smutek. Ozvalo se ťukání na desku stolu. Je to starý německý zvyk, který naznačuje, že příchozí by si rád přisedl. Byl jím Jirka Moose, stále ještě praktikující učitel, Hanesův mladší spolužák z měšťanky. 

„Nimm Platz, Georg,“ vyzval jsem jej. Oba jsme mlčeli. „Podívej, co mi dal Hanes, než zemřel. Byl jsem za ním dva dny před tím v nemocnici,“ položil jsem před sebe překrásný nůž. Jirka se usmál. „Vidíš, to asi tušil, že už bude jeho konec. Lidi to prý dokážou vycítit stejně, jako zvířata.“ „Myslíš?“ „Vím. To, že tě Hanes obdaroval zrovna tímto nožem, to jen potvrzuje. Nikdy ho totiž za svého života nikomu nepůjčil.“ Zvedl jsem obočí. Jirka pokračoval. „Jo, ten byl totiž pravou příčinou toho, proč Hanes přišel o ruku.“ Nepřestával jsem se v duchu divit. „Ale zároveň mu ten nůž zachránil život.“ „Jak to,“ ptal jsem se. „Nevyprávěl ti?“ „Ne, nevím o čem hovoříš.“ „Ale to, že Hanes byl za války nasazen, víš.“ „To vím.“ „No tak. Asi ti ale neřekl, kde sloužil.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nechtěl se o tom bavit, já to pochopitelně respektoval. Jde tu o něco, co bych měl vědět?“ „No jistě, do hrobu si to jako on nevezmu. 

Hanes za války sloužil u SS.“ „Hm, takových jako on byla spousta,“ řekl jsem nejistě. „Richtig, ale nebyl to žádný válečný zločinec. Jako bývalý střelmistr ze šachty vedl výcvik ženistů v Unteroffizierschule a v ruce mu prskla rozbuška. To víš, i mistr tesař se utne,“ pokračoval. „Ta rozbuška byla ale nějaká silnější a ošklivě mu poranila zápěstí. Možná, že to narafičil sám, byl vždycky práskaný. Takovéhle zranění mu vyneslo lazaret a potom službu doma. Až se vyléčil, dál vedl výcvik nováčků. Skoro do konce války. Až na jejím konci vyhnali há-joty a osádku výcvikového střediska složenou většinou ze samých invalidů rozličných zbraní, střežit zajatecký tábor v Jezeří. A tam se to stalo. 

Jak Rusové postupovali od Krušných hor, padala na osádku tábora čím dál větší hrůza. Někteří zdrhli a našeho Hanese a pár jeho kamarádů z eses ostatní zavřeli do sklepa. Hanesovi se ale podařilo dostat na svobodu. Možná ho některý z těch aktivistů pustil, nevím. Pár dní se skrýval, tábor byl osvobozen. Esesáky, které zajali vlastní lidé, jen v jiných uniformách, Sověti někde v lese postříleli. Hanese nenapadlo nic lepšího, než si ve strachu z možného dopadení vyřezat z paže levé ruky kus svalu tak, aby odstranil tetování, kterým byli označeni téměř všichni vojáci sloužící v jeho složce, tedy esesáci. 

A pak už to šlo ráz na ráz: z nedostatečných hygienických podmínek zánět, otrava a pak už nezbylo nic jiného než potají navštívit lékaře. Byl to Hanesův známý, Čech. Ten jej provizorně odoperoval a jak jinak, než že mu byl nucen díky vážnosti poranění, amputovat paži. Pár dní u sebe kamaráda ukrýval a kurýroval. Pak musel Hanes zase ven. Skrýval se až do léta, potom se nechal zajmout Rusy. Podařilo se mu kdesi schrastit papíry jiného válečného invalidy, a tím asi unikl jisté smrti. Ten nůž pak nikdy nedal z ruky, tedy obrazně řečeno. Krájel s ním tabák, ořezával dětem píšťalky, kuchal upytlačenou zvěřinu a používal jej i coby pomůcku k manikúře. A bůhví k čemu ještě. Byl s ním zkrátka srostlý. Kdosi tvrdil, že si pomocí nože vyřídil i účty s těmi, kteří ho na konci války zaprodali. Ale o tom nic bližšího nevím.“ Moose dopil pivo, zvedl se a odešel. Nevnímal jsem jej. Zůstal jsem u stolu sedět sám.

Držel jsem v ruce otevřený nůž, který jsem od Hanese dostal a zadumaně jsem si jej prohlížel. Ne, nebyla na něm zaschlá krev. Ani zvířecí, ani lidská, jen se na jeho konci cosi zalesklo. Hostinská právě otevřela okno. Já si však byl v té chvíli jist, že odraz slunce a skla dopadl jinam než na jeho ostří a maně jsem si vybavil Hanesovu blyštivou zubní korunku, která se mu v ústech objevila vždy, když se můj starý kamarád smál.

(C) AUTOR:   Zdeněk Nagovský 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Příběh z podzimu 1986: Studna

Mysteriózní příběh z pohraničí:  Epitaf