Není život vždy úsměvný, veselý. Nutně k němu patří i ty chvíle nejsmutnější.
Měl jsem chřipku jako trám a vrchnost mi milostivě dala "bednu". Tzn. obsluhu telefonní ústředny a signálního přístroje. Po večeři volal předseda MNV z jakéhosi "Vořežprutova". Chtěl spojit velitele, ptal se, jestli u nás slouží Tomáš (příjmení už jsem zapomněl). "Starej" zrovna ten sloužil déderáka (dozorčího důstojníka). "Bedna" mi hlásila ukončení hovoru a chvíli na to se opřel velitel o futra dveří bez dveří do místnosti dozorčího roty. Očima zrentgenoval místnost a pak ukázal na mne.
"Přiveďte mi do kanceláře Tomáše. Ať příjde jak je oblečený".
Tomáš byl novopečený svobodník, velitel jednoho z motostřeleckých družstev. Tichý, mírný, klidný. Když velel ani dva metry nebylo jeho šeptání slyšet. Zrovna v teplákách a tričku četl na kavalci nějakou knihu - ohromný knihomol. Došli jsme. Příchodovou gymnastiku v kanceláři velitel setřel mávnutím ruky.
"Tomáši, sedněte si". Chtěl jsem odejít, ale velitel jen utrousil :
"Počkejte chvilku".
Pak to z něj vypadlo. Chladně, věcně. Úmrtí Tomášovy maminky včetně datumu pohřbu. Odcházel s pláčem. Velitel nekondoloval, jen jsem všiml, že to jeho poplácání po Tomášovu rameni bylo napůl pohlazení. Starej měl před sebou Knihu služeb. Ta se psala obyčejnou tužkou; až po té, co všechno prošlo podle plánu se přepsaly jednotlivé řádky propiskou. Žiletkou ořezával do popelníku tužku a hleděl do tlusté velké knihy v zelené vazbě.
"Máme jeden GAZ,druhý je na generálce v Českém Dubu, třetí rozstřelil ten nový řidič. Tomáše dostaneme na vlak jen na lyžích."
Přicvrnkl mi na stole krabičku jeho oblíbených Startek bez filtru.
"Dejte mi na něj pozor. Je to nečitelný klouček. Vzal byste jeho doprovod? Pozítří pojede. Ráno bude končit dozorčího roty, půlím mu služby. Vy máte hávéčko (hraniční volno). Dostane tři plus cesta."
V jedenáct hodin v noci se rozsvěcovala jen nouzová orientační světla. Obešel jsem cimry,ložnice pro mužstvo. Všude ticho. Abych ten posvátný klid nerušil, měl jsem píšťalku a hilznu ( dekorační náboj) na červené pletené šňůře zastrčenou do vnější náprsní kapsy. Tomáš ležel,ale nespal. Na světlezeleném podhlavníku se rozpostírala mokrá skvrna od slz. Nevěděl jsem, co mu mám říci. Zbaběle jsem dělal, že jsem ho našel spícího.
Byla to pro mne kontroverzní služba. Odmítnout? Ne, to prostě nešlo.
Organizačně to bylo jednoznačné. Bílé zastíráky, lyže, na hřbet jsem si dal batoh plné polní. V ní Tomášova brigadýrka, polobotky, taška s proviantem a dvě ploché gumy s háčky. Velitel mi přidělil jako zbraň škorpiona (Sa vz.61), desítku nábojů do té malé potvůrky,plus dvakrát dvacet v dlouhých zásobnících v jedné sumce. Byla to pro mne pocta. Žel, ne u příliš veselé záležitosti.
Na Tomášův odjezd jsme nastoupili do vyjeté lyžnice. Mírně vlnitý terén nám nedělal potíže. Dovedla nás až na nádraží v Nové Peci. V teplé čekárně se Tomáš převlékl a přezul.
Ještě jsme spolu pokouřili po cigaretě. Svázal jsem jeho lyže s hůlkami, popruhem od sapíku je přehodil přes záda. Přikodrcala lokálka, Tomáš mi ještě zamával z okna. Asi patnáckrát mi děkoval. Nevěděl jsem za co.
Tomík se ve stanovený čas vrátil. Táhl s sebou velkou krabici a naditou tašku.
"To napekla teta. Kluci, vezměte si".
Řízky, buchty, sladké řezy - nu, bylo toho spousta. Ale nějak nám to nešlo do krku. Ani ti největší žrouti se nějak neuměli rozhýbat ke své obvyklé činnosti. Bylo to spojeno s tím, co nikdy v té chvíli neuměl definovat. Musel jsem jít příkladem. Silou jsem do sebe nacpal dva řízky, tři buchty k čaji, dva sladké řezy. Pak se pomalu začali přidávat i ostatní...
Utíkaly týdny a měsíce. Přišel čas prázdnin; tedy období, kdy vojenská vrchnost povolovala příjez soukromých osobních vozidel až k závoře roty - ovšem mohlo se jednat jen o rodinné příslušníky a návštěva musela být předem hlášena. V polovině prázdnin jsem ukončil jednu z "oblíbených" služeb,tzv.přesah. Měl jsem možnost spánku do 14:30.
Těsně před polednem mě ale vzbudil dozorčí roty se zprávou, že mám návštěvu. V rozespalosti jsem přemýšlel, kdo že by to za mnou mohl přijet. Rodiče,ti by se ozvali předem, Jitka mi dala "kopačky" (viz jeden z mých předchozích příspěvků),a "kolena mi nikde neujely", (nevěděl jsem o tom, že bych se mohl stát tatínkem-čekatelem), takže, kdo by to tak mohl být? Nezbylo než si opláchnout čuňu, obléci se a vyjít z budovy.
U závory stál Trabant Combi. Strážný mi hlásil - "Ten bělovlasý pán s tou hezkou holkou tě shánějí".
Neznal jsem je. V pohodě, v klidu, po vojensku i se salutem se jim představuji.
"Jsem Tomáš starší a tohle je to moje nejmladší dcera". Muž podal upracovanou ruku tesaře, dívenka se mi představila jako Maruška. Děvče asi tak patnáctileté. Políbila mne na tvář a rozplakala se.
"Klid Maruško. Snad jen čas to všechno spraví, ale úplně nezahojí".
Najednou je mezi námi rozpačitost. O čem mluvit? Bělovlasý muž vyndavá z kufru tráboše velkou krabici.
"Tohle napekla moje sestra. To je pro tebe".
Pracně vysvětluji, že změny v plánu služeb se týkaly i jiných, takže i jim ta odměna náleží. Muž pokyvuje svojí hustou bílou hřívou. Rozpačitost přetrvává. Až do doby, než z roty vyběhne Tomáš.
"Máš vycházku. Převlékni se a pojedeme".
Tomáš mi tu vycházku vyjednal sám, velitel podepsal. Nešlo odmítnout, jako tenkrát v zimě za velkého sněhu...
Sjeli jsme do Nové Pece. Poseděli v restauraci, oba Tomášové mi ukazují fotografie, přestavovaný rodinný domek, záběry z přísahy Tomáše, oslavné posezení u příležitosti jeho povýšení. Muž zde na fotkách má ještě jen lehce prošedivělé vlasy, vedle něj sympatická usměvavá paní.
Přišel čas rozloučení. Děvče si srdnatě sedlo za volant. No tak to jsem špatně odhadl její věk,když už má řidičák.
S Tomášem pomalu vyšlapáváme kopec na rotu. Přemýšlím a nakonec mě to nedalo. Vracím k barvě vlasů Tomášova otce.
"Tak ty jsi si toho všimnul?"
"Takhle otec zešedivěl během pár týdnů..."
(c) Autor příběhu: Michal.
CHCETE VÍCE PŘÍBĚHŮ OD TOHOTO AUTORA? Klikněte si na odkazy.
1* Jak jsme od dívek dostávali "kopačky".
2* Moje nejkrásnější Vánoce na vojně.
3* Návštěvy.
Měl jsem chřipku jako trám a vrchnost mi milostivě dala "bednu". Tzn. obsluhu telefonní ústředny a signálního přístroje. Po večeři volal předseda MNV z jakéhosi "Vořežprutova". Chtěl spojit velitele, ptal se, jestli u nás slouží Tomáš (příjmení už jsem zapomněl). "Starej" zrovna ten sloužil déderáka (dozorčího důstojníka). "Bedna" mi hlásila ukončení hovoru a chvíli na to se opřel velitel o futra dveří bez dveří do místnosti dozorčího roty. Očima zrentgenoval místnost a pak ukázal na mne.
"Přiveďte mi do kanceláře Tomáše. Ať příjde jak je oblečený".
Tomáš byl novopečený svobodník, velitel jednoho z motostřeleckých družstev. Tichý, mírný, klidný. Když velel ani dva metry nebylo jeho šeptání slyšet. Zrovna v teplákách a tričku četl na kavalci nějakou knihu - ohromný knihomol. Došli jsme. Příchodovou gymnastiku v kanceláři velitel setřel mávnutím ruky.
"Tomáši, sedněte si". Chtěl jsem odejít, ale velitel jen utrousil :
"Počkejte chvilku".
Pak to z něj vypadlo. Chladně, věcně. Úmrtí Tomášovy maminky včetně datumu pohřbu. Odcházel s pláčem. Velitel nekondoloval, jen jsem všiml, že to jeho poplácání po Tomášovu rameni bylo napůl pohlazení. Starej měl před sebou Knihu služeb. Ta se psala obyčejnou tužkou; až po té, co všechno prošlo podle plánu se přepsaly jednotlivé řádky propiskou. Žiletkou ořezával do popelníku tužku a hleděl do tlusté velké knihy v zelené vazbě.
"Máme jeden GAZ,druhý je na generálce v Českém Dubu, třetí rozstřelil ten nový řidič. Tomáše dostaneme na vlak jen na lyžích."
Přicvrnkl mi na stole krabičku jeho oblíbených Startek bez filtru.
"Dejte mi na něj pozor. Je to nečitelný klouček. Vzal byste jeho doprovod? Pozítří pojede. Ráno bude končit dozorčího roty, půlím mu služby. Vy máte hávéčko (hraniční volno). Dostane tři plus cesta."
Ilustrační foto - rPS Nová Pec (60.léta).
V jedenáct hodin v noci se rozsvěcovala jen nouzová orientační světla. Obešel jsem cimry,ložnice pro mužstvo. Všude ticho. Abych ten posvátný klid nerušil, měl jsem píšťalku a hilznu ( dekorační náboj) na červené pletené šňůře zastrčenou do vnější náprsní kapsy. Tomáš ležel,ale nespal. Na světlezeleném podhlavníku se rozpostírala mokrá skvrna od slz. Nevěděl jsem, co mu mám říci. Zbaběle jsem dělal, že jsem ho našel spícího.
Byla to pro mne kontroverzní služba. Odmítnout? Ne, to prostě nešlo.
Organizačně to bylo jednoznačné. Bílé zastíráky, lyže, na hřbet jsem si dal batoh plné polní. V ní Tomášova brigadýrka, polobotky, taška s proviantem a dvě ploché gumy s háčky. Velitel mi přidělil jako zbraň škorpiona (Sa vz.61), desítku nábojů do té malé potvůrky,plus dvakrát dvacet v dlouhých zásobnících v jedné sumce. Byla to pro mne pocta. Žel, ne u příliš veselé záležitosti.
Na Tomášův odjezd jsme nastoupili do vyjeté lyžnice. Mírně vlnitý terén nám nedělal potíže. Dovedla nás až na nádraží v Nové Peci. V teplé čekárně se Tomáš převlékl a přezul.
Ještě jsme spolu pokouřili po cigaretě. Svázal jsem jeho lyže s hůlkami, popruhem od sapíku je přehodil přes záda. Přikodrcala lokálka, Tomáš mi ještě zamával z okna. Asi patnáckrát mi děkoval. Nevěděl jsem za co.
Ilustrační foto - nádraží ČSD Nová Pec (současnost).
Tomík se ve stanovený čas vrátil. Táhl s sebou velkou krabici a naditou tašku.
"To napekla teta. Kluci, vezměte si".
Řízky, buchty, sladké řezy - nu, bylo toho spousta. Ale nějak nám to nešlo do krku. Ani ti největší žrouti se nějak neuměli rozhýbat ke své obvyklé činnosti. Bylo to spojeno s tím, co nikdy v té chvíli neuměl definovat. Musel jsem jít příkladem. Silou jsem do sebe nacpal dva řízky, tři buchty k čaji, dva sladké řezy. Pak se pomalu začali přidávat i ostatní...
Utíkaly týdny a měsíce. Přišel čas prázdnin; tedy období, kdy vojenská vrchnost povolovala příjez soukromých osobních vozidel až k závoře roty - ovšem mohlo se jednat jen o rodinné příslušníky a návštěva musela být předem hlášena. V polovině prázdnin jsem ukončil jednu z "oblíbených" služeb,tzv.přesah. Měl jsem možnost spánku do 14:30.
Těsně před polednem mě ale vzbudil dozorčí roty se zprávou, že mám návštěvu. V rozespalosti jsem přemýšlel, kdo že by to za mnou mohl přijet. Rodiče,ti by se ozvali předem, Jitka mi dala "kopačky" (viz jeden z mých předchozích příspěvků),a "kolena mi nikde neujely", (nevěděl jsem o tom, že bych se mohl stát tatínkem-čekatelem), takže, kdo by to tak mohl být? Nezbylo než si opláchnout čuňu, obléci se a vyjít z budovy.
U závory stál Trabant Combi. Strážný mi hlásil - "Ten bělovlasý pán s tou hezkou holkou tě shánějí".
Neznal jsem je. V pohodě, v klidu, po vojensku i se salutem se jim představuji.
"Jsem Tomáš starší a tohle je to moje nejmladší dcera". Muž podal upracovanou ruku tesaře, dívenka se mi představila jako Maruška. Děvče asi tak patnáctileté. Políbila mne na tvář a rozplakala se.
"Klid Maruško. Snad jen čas to všechno spraví, ale úplně nezahojí".
Najednou je mezi námi rozpačitost. O čem mluvit? Bělovlasý muž vyndavá z kufru tráboše velkou krabici.
"Tohle napekla moje sestra. To je pro tebe".
Pracně vysvětluji, že změny v plánu služeb se týkaly i jiných, takže i jim ta odměna náleží. Muž pokyvuje svojí hustou bílou hřívou. Rozpačitost přetrvává. Až do doby, než z roty vyběhne Tomáš.
"Máš vycházku. Převlékni se a pojedeme".
Tomáš mi tu vycházku vyjednal sám, velitel podepsal. Nešlo odmítnout, jako tenkrát v zimě za velkého sněhu...
Sjeli jsme do Nové Pece. Poseděli v restauraci, oba Tomášové mi ukazují fotografie, přestavovaný rodinný domek, záběry z přísahy Tomáše, oslavné posezení u příležitosti jeho povýšení. Muž zde na fotkách má ještě jen lehce prošedivělé vlasy, vedle něj sympatická usměvavá paní.
Přišel čas rozloučení. Děvče si srdnatě sedlo za volant. No tak to jsem špatně odhadl její věk,když už má řidičák.
S Tomášem pomalu vyšlapáváme kopec na rotu. Přemýšlím a nakonec mě to nedalo. Vracím k barvě vlasů Tomášova otce.
"Tak ty jsi si toho všimnul?"
"Takhle otec zešedivěl během pár týdnů..."
CHCETE VÍCE PŘÍBĚHŮ OD TOHOTO AUTORA? Klikněte si na odkazy.
1* Jak jsme od dívek dostávali "kopačky".
2* Moje nejkrásnější Vánoce na vojně.
3* Návštěvy.
