Odsouzen jsem byl za zběhnutí do ciziny a současně za přípravu ke službě v cizí armádě (paragraf 115 v souběhu s paragrafem 283).
Všechno ale začalo na rotě ČSLA, na východním Slovensku, kde jsem nastoupil povinnou základní vojenskou službu.
Byl jsem z Prahy, tak jsem pochopitelně kamarádil s Pražáky. Nevím už, jak k tomu vlastně došlo, ale vytvořila se tu malá skupina (včetně mě), která začala vypracovávat plán na násilný přechod do NSR. Hlavním organizátorem byl voják základní služby z Prahy, který byl zfanatizován vidinou služby v US Army a postupně prosazoval ozbrojený přechod přes hranice. K tomuto účelu jsme měli ze střeleb ulejvat munici.
I když jsem tenkrát s emigrací souhlasil, použití střelných zbraní mi bylo proti srsti. Pochopitelně jsem ale nadřízeným nic o spiknutí nenahlásil. Marně jsem se snažil z této situace vykličkovat, a nakonec jsem se to rozhodl řešit po svém.
Odešel jsem na vycházku, zakoupil civilní oděv a odjel vlakem k maďarské hranici. Hranici do Maďarska jsem přešel a chtěl jsem přejít i hranici do Rakouska. Důvod byl prostý. Pokud by se věc brzy provalila, spustil by se poplach na česko – rakouské hranici. Ale nikdo neměl tušení, že jsem k útěku do Rakouska zvolil cestu právě přes socialistické Maďarsko.
Maďarští pohraničníci na hranici MLR-Rakousko (foto ČTK).
Kvůli své naivitě, nedostatku informací a možná i hlouposti jsem ale v Maďarsku narazil na pohraniční hlídky, tím celá věc ztroskotala a já se ocitl ve vyšetřovací vazbě v ČSSR. Bohužel se u mě našel krátký dopis s poznámkami, který mou situaci zkomplikoval, a po týdnu vyšetřování jsem byl oficiálně zatčen, obviněn a nakonec odsouzen. Výkon trestu: Plzeň – Bory.
Úsek věznice 1/1 na Borech byl označován za politický. No nevím, já bych to nazval jinak. Nicméně jednu přednost měl – byl izolovaný od ostatních úseků, kde byli soustředěni zloději, násilníci a podobní.
Ve vězení jsem potkal několik zajímavých lidí, někteří byli bývalí emigranti, kteří se z různých důvodů vrátili, hodně jich tam bylo odsouzených za pokus o překročení státních hranic, také něco málo špionů, převaděčů a protistátních vtipálků.
Jedním ze zajímavých lidí byl bývalý třetí tajemník z Československého velvyslanectví v USA Vojtěch Vala (pokud si na jméno vzpomínám dobře). Po podmínečném propuštění z věznice si sestrojil malý vrtulníček a pokusil se přeletět do Rakouska. I když byl také major letectva, pokus se mu nepodařil, přistál ještě na území ČSSR. Možná jsou někteří příslušníci PS s tímto pokusem přeletět na Západ obeznámeni lépe.
Čas na Borech letěl a já jsem pochopitelně sbíral veškeré možné i nemožné informace o možnostech ilegálního přechodu na Západ. Výběr byl nepřehledný, já jsem věděl, že budu potřebovat něco originálního, protože jít zpět do vězení se nechce nikomu.
Věznice Plzeň Bory.
Bylo nás tam hodně nespokojených i tlachalů. Jediní, kteří byli velmi mlčenliví (a bylo jich málo), byli bývalí emigranti z USA, Kanady, NSR. Dnes vím proč...
Trest jsem si odseděl do posledního dne.
Po několikaletém „školení na kopečkáře“ jsem došel k názoru, že má jediná šance na překročení západní hranice do Rakouska nebo NSR nebude přímo z ČSSR, a to z jediného důvodu – služební psi. Z Pohraniční stráže jsem obavy neměl, ze psů ano. "Pejska" prostě nejde lehce oblbnout.
Potřeboval jsem cestovní pas, abych mohl legálně vycestovat do některého ze sousedních socialistických států. Po pěti letech jsem zažádal o výmaz v trestním rejstříku a zároveň o cestovní pas, který jsem obdržel. Celou dobu jsem sháněl co nejvíce informací o Železné oponě a jejím střežení.
Jednoho dne jsem někde slyšel, že v Bulharsku odstavili služební psy, protože stálo moc peněz je živit. Odjel jsem tedy do Bulharska, do Plovdivu a dále do Smoljanu. Pak jsem pokračoval k řeckým hranicím pěšky, ztratil se v horách a nakonec jsem to z bezpečnostních důvodů vzdal a vrátil se zpět do Smoljanu.
Bulharsko - jugoslávské hraniční pásmo (foto autora).
Při té příležitosti jsem měl možnost hovořit s bulharskými pohraničníky (rusky) a utvrdil jsem se, že moje rozhodnutí bylo správné, ale musím zvolit jiné místo.
Vrátil jsem se do Prahy a vypracoval plán, který jsem uskutečnil o dva roky později.
Rok 1985. V květnu jsem odlétal do Sofie za účelem překročení hranice z Bulharska do Jugoslávie a dále do Řecka. Celou akci jsem prováděl se svou 17-letou přítelkyní (mně bylo v té době 31 let), která se za každou cenu chtěla na útěku také podílet. Nebylo to zrovna rozumné, ale nedala se odradit.
Hranici do SFRJ (Jugoslávie) jsme překročil v blízkosti hraničního přechodu Novo Selo, na levé straně. Pět drátěných plotů! První dva nebyly žádná sranda, úvodní jsme museli podlézt, protože tam byla signalizace. Pak už to bylo snadnější. Ale jinak nám trvalo tři dny, než jsme se k prvnímu drátu na hranici dostali. Dělali jsme pouze noční přesuny.
Signální stěna na bulharsko - jugoslávské hranici.
Bulhaři měli v tom prostoru předsunutou strážní budku a vojáci v té době asi spali. Dovedu si představit, kdybych sáhnul na nohu střídající se pohraniční hlídce :-) (bylo to v těsné blízkosti hranice).
Z Jugoslávie do Řecka to už byla procházka, pamatuji si název první vesnice – Evzonoi.
Cesta z Evzonoi do Athén nám trvala kolem 8 hodin. Měli jsme štěstí, protože první řidič kamiónu mluvil česky, tak nás vzal.
Příjezd do obce Evzoni (foto autora).
1. června 1985 jsme byli v Athénách.
Metrem jsme se dostali na Phaliro, kde jsme na nepříliš vábivé pláži strávili první noc, ale aspoň jsme se vykoupali. Ale komárů a komárů, vůbec se nedalo spát, jak byli dotěrní.
Byla sobota a my museli čekat do pondělka, až se otevřou ambasády. Naše první kroky pak měly vést na švédské zastoupení. Byl k tomu důvod, znal jsem z Prahy osobně švédskou konzulku, se kterou jsem se před několika lety seznámil.
V pondělí ráno jsme se probudili v malém parku před řeckým parlamentem a vyrazili na ambasádu. K mému překvapení byla konzulka starší dáma, která se velmi dobře znala s konzulkou z Prahy, což způsobilo velký zvrat v celém dalším jednání a také v naší budoucnosti při řeckém pobytu.
Konzulka nám zařídila menší hotel, každý den jsme dostávali kapesné, čekalo se na exit visa. Bohužel, zpráva ze Švédska byla zamítavá.
Paní konzulka nás seznámila s několika jejími řeckými známými, novináři a dalšími lidmi. Přestěhovali nás do lepšího hotelu. Asi po týdnu nás naši noví známí vzali na Leonidio na malou dovolenou.
V té době mi můj známý prostřednictvím svých přátel z Kanady zařídil setkání na US ambasádě s jistým pracovníkem, který mi doporučil nepřihlašovat se řeckým úřadům. Když jsem se zeptal, co dělat, kdyby mě kontrolovali (neměl jsem v pase řecké vízum), bylo mi řečeno, abych jim dal jeho telefonní číslo. No, nakonec se nestalo nic, exit visa jsem nedostal.
Asi po 6 měsících jsme dostali pokyn přihlásit se řeckým úřadům a legalizovat pobyt, což jsem provedl prostřednictvím UNHC. Žádné výslechy, žádný lágr, v našem případě se dá říci „pouze formalita“. Mohl jsem klidně požádat o politický azyl, ale neudělal jsem to.
Vystěhovalecký pas vydaný Řeckem.
Od UNHC jsme v té době dostávali 100 dolarů měsíčně a zbytek peněz jsem si vydělával masážemi stehen paniček a mužských zad. Využíval jsem i jiných lehkých pracovních příležitostí.
Abychom si zpříjemnili pobyt, pronajali jsme si malý domeček v krásném a tichém prostředí Kirra-Itea. Byt v Athénách jsme si ale dále drželi, protože každý měsíc jsme se do Athén museli vrátit kvůli prodloužení pobytu.
Autor příběhu - u moře.
Bylo to něco jako dlouhá dovolená s mnoha a mnoha příhodami, někdy s penězi a někdy bez peněz.
Asi po roce jsem zažádali o vycestování do USA a bez problémů jsme dostali povolení se do Spojených států vystěhovat. Celkem jsme v Řecku strávili 18 měsíců. Pár měsíců před odletem si moje přítelkyně bohužel začala s jedním ženatým Řekem, využívali mě, tak jsme se rozešli.
Autor příběhu - památky v Řecku.
Do New Yorku jsme přiletěli 11. února 1987, ale už ne jako pár – každý sám za sebe. Ve Spojených státech žiju dodnes.
Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem emigroval, dnes bych mu odpověděl: „Emigroval jsem před budoucností roku 1989.“
(c) AUTOR & FOTO: Miloš
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?
Jak se hlídala hranice v Bulharsku: Последният граничар
Bulharský film HRANICE (rok 1994) .
Jak se hlídala hranice v Řecku: Πώς να φρουρήσει τα σύνορα στην Ελλάδα
Jak se hlídala hranice v Maďarsku: Maďarská díra v železné oponě
Film "Hranice" na webu VBOX: Граница (1994) Целия Филм
