Marko byl můj pes a byl
mi přidělen koncem měsíce srpna v roce 1964. Na snímku
zprava, na levé straně je Harry, útočník na pravé straně roty.
Marko, byl v té době mladý a nezkušený, absolvoval jen
základní výcvik a zřejmě ze zlomyslnosti byl u něho nacvičen
reflex pro odmítání potravy, čímž bylo ztíženo naše
seznamování. Co přibyl na rotu, nosil jsem mu do kotce pamlsky, on
je vytrvale odmítal a zuřivě mě napadal.
(Foto lze zvětšit kliknutím na obrázek).
Dva dny nato byl k obědu
vepřový řízek a bylo dosti zbytků. Nabral jsem jich a běžel za
ním do kotce. Za dobu co se řádně nenažral, mu už značně
vyhládlo a řízky byly pro něho velice lákavé. Zuřivě vrčel,
slinil a po nějaké době po prvním řízku opatrně chňapl, ihned
se vzdálil a hltavě sousto pozřel. Tak to pokračovalo, dokud jsem
mu nedal i poslední kus a potom jsem běžel co nejrychleji pro
další, cestou se utěšujíc, už je to dobrý, ale nebylo,
opakovalo se to znova. Řízky došly, Marko, byl nasycený a ten den
jsem ho už nechal, s tím, že zítra snad bude líp.
Doopravdy
bylo, pes už na mne neútočil, seděl opíraje se o oplocení
kotce, po očku mě sledoval, zřejmě proto, zda mu zase něco
dobrého nesu. No jasně, bez kloudného sousta bych si u něj
nepolepšil a proto jsem předtím od kuchaře vyškemral pro dobro
věci kus voňavého salámu. Nemohu si zde
odpustit poznámku, takového, co tenkrát
byl k mání v každém našem uzenářství.
Pes salám zhltl, pustil jsem ho z kotce ven, a aby naše
seznamování mohlo lépe pokračovat, nechal jsem ho volně pobíhat.
Sám jsem si sedl na trávník doprostřed plochy mezi kotci, kůlnou
a seníkem.
Tenkrát stával napravo od kotců mohutný smrk a jeho
věk, jak jsme později podle počtu let zjistili, když byl ze
zvláštních důvodů odstraněn, čítal jedno sto čtyřicet pět
let. Pod tím smrkem stála pozorovatelna strážného, pes pobíhal
sem i tam, znenadání ke mně přiběhl, zvedl nohu a řádně si mě
označil. Strážný na pozorovatelně se zachechtal ještě spíš,
než jsem ucítil teplo, na svém rameni. Tím však naše sblížení
bylo zpečetěno a přijmout mne za přítele se rozhodl asi proto,
neboť poznal, že mu neubližuji ani tehdy když mu dávám něco
dobrého k snědku.
Marko byl plánován
k výcviku útoku na volno, na stanovišti Kamenná. Proto
většinou naše služby byly vedeny na levou stranu úseku roty a
ihned po našem úspěšném seznámení jsme spolu chodili do
služby.
První naše společná„ostrá“ akce se odehrála na
tomto stanovišti za piketem, kde z důvodu poznatku, na nějž
upozornil pes Ajax, psovoda Jana V. Hlídku se psem Ajaxem jsme před
večerem střídali zde na Kamenné a na tuto hlídku, už čekal GAZ na Překopu.
Pes Ajax se určitě nemýlil, věděl jsem, že nikdy
nereagoval na zvěř a proto jsem se snažil postupovat opatrně a
myslel jsem na to, že velitel piketu tuto situaci správně
neodhadl, když mě sem poslal samotného. Velikou potíž mi
způsoboval můj pes, v tu dobu se už šeřilo a narazil jsem
na nečekaný problém, neboť psa nebylo možné dostat ani do
blízkosti křoví, natož a to už vůbec do jakékoli temné
prostory. Tahal jsem ho na vodítku za sebou a takto jsme ušli mezi
dvorci keřů, kterých zde bylo mnoho, prvních asi sto metrů, když
jsem zaslechl hluk v protějším křoví a pak dupot běžícího
člověka. Vyrušená zvěř by nejspíš ihned unikla volným
prostorem a neprodírala se znovu křovinami, jak bylo nadále
slyšet.
Pes byl vyděšený a byl mi jen na obtíž, ale zanechat ho
někde samotného, jsem nemohl, a proto jsme postupovali spolu dál.
Šeřilo se stále víc, a abychom se posunuli dopředu, musel jsem
vybírat jen ty nejvíce otevřené prostory, už jen v blízkosti
křoví pes vůbec nereagoval. V tuto chvíli jsem si pomyslel,
a ujišťoval jsem se, že o tom nikomu povídat nebudu. Bylo to
nepochybně tím, že mladý nezkušený pes v žádné podobné
situaci ještě nikdy nebyl a musí přivyknout.
Zároveň s těmito
úvahami jsme postoupili o dalších asi sto padesát metrů, a když
jsem psa přitahoval na dlouhém vodítku k sobě, sesmekl se mi
samopal z ramene a ten mu dopadl na hlavu. Pes zakňučel
bolestí. Tato volnější prostora porostlá keři byla zakončena
hradbou lesa a odtud bylo dále zřetelně slyšet, dupot, klopýtání
a praskání větví. Táhni odsud pitomče!
Já tě tady pak budu někde vytahovat z drátů?
Zadupal jsem na místě a hladil Marka na hlavě, kde mu naskočila
boule. Pojď, jdeme, kašlem na něho, na vola
jednoho. Ulevoval jsem si a Marko, jakoby
pochopil, že už ten strašný zážitek skončil, neboť celou
cestu zpět, šel klidně u nohy.
Když jsme došli k piketu,
byla už téměř tma, ve dveřích přešlapoval velitel piketu "Milunka". O tuto přezdívku se zasloužil sám, neboť každého
takto oslovoval a pro všechny to nemohlo být jinak, než že
Milunka je právě on. Kde jsi byl tak dlouho?
Měl jsem o tebe strach, chtěl jsem už za tebou poslat kluky. Co
tam bylo? Vyplašili jsme tam stádo srn. Odvětil
jsem, a myslel jsem na to, že tohle neznámému vetřelci muselo
stačit a první zastávku k odpočinku si asi dopřál až v
obci Studánky.
Brzy nato byl zahájen
výcvik v útoku na volno a Marko, postupně získával
sebedůvěru. Výcvik útoku se prováděl denně za drátěným
zátarasem a to prve zadržení na vizuální kontakt za dne,
s postupným zvětšováním vzdáleností na obě strany od
stanoviště. Dále za šera, až nakonec za úplné tmy a na stále
větší vzdálenost, až na osm set metrů. Pes se pohyboval volně
kolem drátěného zátarasu, ve kterém bylo vysoké napětí, proto
bylo nutné ho od vstupu do zátarasu odrazovat.
Prováděl jsem to
tak, že jsem jej čenichem přitlačil k signální stěně
SP60 a na čenich jsem mu přiložil dva dráty signální stěny.
Potom jsem ho převedl za DZ, kde bývaly zpravidla dva dráty jako
zábrana a k těm drátům jsem jej zase přitlačoval. Když se
bránil, byla jeho reakce správná. Časem sám přišel na to, že
není radno na signální stěnu ani močit, o což se asi dvakrát
pokusil.
Do útoku jsem psa vypouštěl vždy se speciálně
upraveným obojkem, na kterém bylo kožené pouzdro a v něm
baterie. Po zapnutí vypínače, za zátylkem psa svítilo světlo,
které bezpochyby ještě více umocňovalo psychologický účinek
útočícího psa. Baterie pro svoji váhu byla na obojku, vždy
v nejnižší poloze a světlo naopak. V případě, že by
narušitel překonal DZ a pokračoval v útěku směrem do
zahraničí, psovod měl možnost sledovat pohyb psa, při
pronásledování. Zde musím s povděkem konstatovat, že se
nám nikdy při útoku na volno, „nepodařilo“ žádného
opravdového narušitele zadržet, ve všech případech šlo
vždy jen o figuranta.
Během výcviku bylo nutné vyřešit též
to, že Marko, nechtěl, nebo nemohl pustit rukáv při zadržení.
Nepomohlo nic, než použít, zásah na nejcitlivější místo. Po
povelu pro odvolání, jsem se dotkl jeho slabiny. Potom vždy stačil
a to i za tmy jen nepatrný pohyb pravou rukou a pes okamžitě
pustil. Pamatoval si to tak dokonale, že když jsem po čtyřech
letech na vojenském cvičení s ním znova chodil do služby na
jiné rotě, i tam během zadržení při útoku na volno, reagoval
stejně. Bylo to na Horním Dvořišti v roce 1969. V té
době jeho psovodem byl Jiří B. A suploval jsem za něj z důvodu,
že byl služebně mimo.
Znova se vrátím do
roku 1964, do doby ukončení výcviku útoku na volno na rotě v Mnichovicích, který byl dovršen koncem měsíce října.
K Markovi byl přidělen, jak bývalo v té době zvykem, další psovod mladšího ročníku, Ríša Z.
Noční stanoviště
na Kamenné byl dřevem zapažený okop, kde členové hlídky seděli
tváří proti sobě a každý sledoval hlavně prostor za zády
kolegy. Marko, jak jsem už zmínil, byl mladý, rozverný a hravý.
Když se mu zrovna nechtělo na stanovišti nečinně ležet a
případně pospávat, přinášel klacky a provokoval nás, abychom
se s ním o ně přetahovali. Pokud jsme na tuto hru přistoupili,
tahal a cukal s námi oběma vždy tak dlouho, až nám klacek
z rukou vytrhl a hned nám vždy ten samý klacek nabízel
znova. Když jsme byli utahaní, ruce jsme měli odřené od klacků
a nechtěli jsme se přetahovat, pofrkával a přešlapoval kolem
nás. Když jsme se úplně zasekli, upustil nám klacek do okopu a
šel najít další, patrně v naději, že ten co přinese,
bude lepší a budeme se zase přetahovat. Někdy to dopadlo tak, že
nás klacky na stanovišti doslova zaházel.
Jednou, když jsme po
odslouženém čase na stanovišti přišli do piketu, Marko skočil
na lůžko, chtěje se tam uvelebit. Vykázal jsem ho na místo za
kamny a on se zklamaně přesunul. Usínal jsem, když Marko
s velikou opatrností aby se mne ani nedotkl, přelézal mě na
lůžku až ke stěně, tam se natáhl podél mého těla, hlavu
položil na podhlavník a funěl mi do obličeje. Nedokázal jsem ho
znovu vyhnat, přemítaje o tom, že pro kamarádství musí člověk
přece něco obětovat.
Z našeho soužití, se postupně
vytrácely povely, ty jsem používal jen a hlavně při útoku na
volno, v jiných situacích jsem na něj mluvil. Na stopě jsem
nepoužíval vodítko. Pokud se při stopování příliš vzdálil,
počkal na mě a dokonce jsem ho dokázal zastavit, kdy došlo
k nedopatření a na konci stopy místo na figuranta zahájil
útok na jiné lidi.
Z důvodů, že se na piketech občas
střetávalo více psů, bylo nařízeno, že pro psy musíme brát
sebou do služby náhubky. Marko, si bral svůj koš sám z regálu
v psovodské kuchyni, když zapomněl, po upozornění se
rozběhl zpět a za chvilku byl u nás i s košem. V zimě
vynášel z piketu na noční stanoviště bufy a ráno je zase
nosil zpět. Dělal takové věci rád a bylo třeba mu jen ukázat,
co má udělat.
Útok na volno byla
docela náročná služba a byli jsme prověřováni téměř každou
noc. Jako poplachová hlídka jsme prověřovali všechny poznatky a
často jsme vybíhali z piketu i v době odpočinku.
Zpočátku se stávalo, že hned po vyslání do útoku, přišla na
psa náhlá fyziologická potřeba. Musel jsem zakročit, neboť
nebylo možné čekat, čas neúprosně běžel a velitel prověrkové
hlídky vše pečlivě znamenal. Zpočátku jsem bral sebou při
prověřování, zkratovací tyč, kterou jsem ho popoháněl. Byla
to trubka z izolačního materiálu asi jeden a půl metru
dlouhá, v ní byl zasunut kovový drát ohnutý na konci. Když
jsem trubkou mlátil třeba jen o zem, drát v trubce chvěním
zvučel. Marko, se časem naučil vykonávat potřebu téměř za
běhu, s přidřepnutím snad jen vteřinovým. Mám několik
záznamů o času prověřování a uvedu jen jeden, patrně ten
nejlepší. Dne 6.5.1965, 1,45 min. Marko ze stanoviště Kamenná po
Klamnou.
Jak jsem se už zmínil,
naposledy jsem se s Markem setkal v roce 1969 na rotě v
Horním Dvořišti, na snímku dole. Rád bych se dozvěděl něco o
jeho dalším osudu, proto prosím, kdo o Markovi a o jeho životě,
cokoliv ví, uvítal bych, kdyby se připojil s komentářem
k tomuto článku.
(Foto lze zvětšit kliknutím na obrázek).
Na této fotce jsem já
sám s Markem. Vím jistě, že vždy chodil i sedal u mé levé
nohy, přičemž na této fotografii je vše obráceně i můj účes
je zde na opačnou stranu. No zkrátka stává se někdy, že se
nepovede všechno úplně dokonale, ale vůbec mi to nevadí.
