12. prosince 2019

STŘÍPKY VZPOMÍNEK - TENTOKRÁT JINAK

V době, kdy publikuji tento článek, je adventní čas, doba před Vánoci. A tak jsem si řekl, že by bylo vhodné dát na weblog nějaké příjemné čtení, takříkajíc oddychovku. Vzpomněl jsem si, že už pár měsíců mám v archivu uložené nějaké texty, které mě posílal kamarád, kolega od PS - Jirka. 

Své vzpomínky, formou velmi krátkých textů, mě Jiří posílal během měsíce září a října 2019, časem se tyto střípky vzpomínek nashromáždily a teď, v prosinci, mě připadá vhodná doba ke zveřejnění. 

Takže, uvařte si šálek vonného mocca, udělejte si čaj, nebo svařák, případně nalejte sklenku dobrého vína či stakan velejemné pálenky a dejte se do čtení. 


Jak je všeobecně známo z dob T.G.M. hraniční pruh má být čistý a prostý všech překážek v šířce tří metrů.


 
FOTO: hraniční pruh na státní hranici ČSSR - BRD


Říká se však, že kdesi kdysi stála hospoda, kdy výčepem procházela státní hranice. Na západě se čepovalo bavorské a na východě české pivo. Možná bylo, možná nebylo.

Ale co bylo určitě? 
Místo na státních hranicích, kde docházelo k burze informací mezi Bavorskou hraniční policii a Pohraniční stráží. Stane se třeba, že když muži zákona najdou vzájemné pochopení ze služby na hraničních přechodech. A to se tenkrát stalo. Vzájemné důvěry se rozhodnou využít vysoce postavení páni. 

A tak, když bylo potřeba, vyrazil náš major o výšce dvou metrů a váhy něco kolem 160 kg. Teda nepřehlédnutelný. Zvlášť když měl batoh.

V tu chvíli vyšel také německý policejní úředník (Polizeibeamter). A jako na potvoru si sedli zády ke stromu, který, nevím jak je to možné, zůstal v hraničním pruhu. 

Otevřeli pivo, kořalku, vybalili něco k snědku a v družném pohovoru poseděli. Každý dostal informace, které se smělo "prodat" a pokyny, jaké informace má "koupit". Fungovalo léta k plné spokojenosti pánů v Praze i v Mnichově. Nikdy se nesmělo říct jak informace byly získané, ale, za "tepla" se využívaly. 

Při jedné mé pozdější cestě, v bavorském Chamu, jsem zjistil, že ač doba trhla oponou, tito dva pánové se stále na pivu scházejí.Už nikomu nemusí nic hlásit a oba ví, že šlo poctivý obchod,tak tedy, proč by se na sebe mračili?

* * * * *

  Jako "vedlešák", ke své hlavní funkci, jsem se stal zástupcem hraničního zmocněnce na hranici s NDR, v úseku Západočeského kraje. Nebylo mi čtyřicet, byl jsem major. Mým protějškem byl generálporučík. Sedmdesát let.

  Prostě jsem byl proti němu ucho, ucho, ucho. Mým štěstím bylo, že na Úsekovém oddělení sloužil německý rodilý mluvčí, později můj vážený kolega, bez kterého jsem se prostě neobešel. Znal i Egerland (Chebsko). O čemž se oficiálním tlumočníkům Federálního ministerstva vnitra mohlo jen zdát.
   
  Co se stalo při prvním setkání. Pepa, zde uvedený můj kolega, jen co promluvil, pan generál okamžitě zbystřil, přerušil jednání. Pepu si vzal bokem a dlouze a opravdu dlouze spolu hovořili. Soudruhovi generálovi bylo jasné, že Pepa je rodilý Němec. Nemohl jenom pochopit, že on, jako Němec, slouží bez problémů v československé ozbrojené složce.

Nutno podotknout, že následují jednání, možná pro výše popsané, byla naprosto srdečná. 

* * * * *

Franta přišel na oddělení z pasové kontroly v hodnosti kapitána, ve věku kolem padesáti let. Dostal "speciální" pracoviště, kam bylo možné dostat se přes kuchyňku. Vznikla tak "zašivárna" kam se chodil ukrýt i velitel brigády, aby s Frantou zafilozofovali o životě a tak vůbec.

Frantovo výtvory jsem dostával ke kontrasignaci, než byly postoupeny dál. Všiml jsem si, že hodnost píše "Kpt." a ne "kpt". 
Ptal jsem se proč? Odpověď: "Hodnost kapitána mám sedmnáct let a ta časem nějak povyrostla na velké Ká". 

Po všech dotazech bůhví kde všude jsem se dozvěděl, že na hodnostní postup nemá Franta nárok. Absolvoval sice vojenské učiliště, ale toto vzdělání nebylo postaveno na úroveň maturitního. Takže nic.

Jednou za dva roky se zpracovávalo komplexní hodnocení, které jsem, jak jinak, musel zpracovat. Mimo jiné byl stanoven úkol, kam se hodnocený měl ubírat. Na mysl mi přišel ruský spisovatel Gogol a jeho "mají univérzitěty". Prostě Franta měl vystudovat vysokou školu studiem života. 

Náčelník, když to viděl, tak ječel. Zpupně jsem odvětil, že nic předělávat nebudu, on má sekretářku. Asi poslechl, myslel jsem si, protože bylo ticho. Pak si mě přeci jenom zavolal do kanceláře a potutelně mě vybídl ať si Frantovo hodnocení prohlédnu. Valil jsem bulvy. Mnou navržený úkol podepsal nejen velitel brigády, ale i generál Šádek.

Využili jsme jedné návštěvy velitele brigády u Franty v "noře". Začali jsme rozvíjet teorii jak je Franta moudrý člověk, který snad absolvoval vysokou školu studiem života. Velitel nadšeně přikyvoval. Tak jsme před něj předložili komplexní hodnocení Franty s konstatováním, že zadaný úkol splnil. Když velitel viděl svůj podpis tak stuhnul. Ale pak se rozřechtal, až mu slzy tekli - "von to podepsal i Šádek!"

Ale pak bylo zase ticho a klid před bouří.   

Byl hnusný listopadový den, samé spadané listy a vlhko vůkol. Všichni byli už pryč. Seděl jsem ve své kanceláři, protože se mi nechtělo k mé rozhádané ženě. Franta, jako šťastně rozvedený, také nikam nespěchal. Ticho rozřízlo telefonické zvonění a podle kontrolky přímo od velitele brigády. "Je tam ještě Franta"? ""Jo, sedí v noře". "Tak ať nikam nechodí a ty přijď ke mně"! Stalo se. 

"Hele, když jste si utahovali ze mně, tak teď vám zatnu tipec" 
"Právě jsem dostal od Šádka rozkaz, že Franta je povýšen na majora".
"Tak ho přiveď".

"Franto, mám tě předvést před velitele brigády". 
"Copak, copak, co jsem provedl"? 
"Utopil jsem žáka základní školy nebo jsem spáchal jiný hrdinský činů? 
"Nevím, ale snad dostaneš hodinky". 
"Jéééé, těch já mám..."

   Jsme před velitelem brigády. Ten bez okolků vypálil text kádrového rozkazu o povýšení. Při pohledu na Frantu jsem se opravdu bavil. Býk na jatkách, který právě obdržel smrticí ránu. Nohy roztažené, ruce roztažené, prsty roztažené, huba na plno rozevřená, oči vyvalené. A nikde ani hlásku. 

   Velitel přistoupil, dal Frantovi výložky majora, poklepal po rameni a řekl: "Příště abych tu měl doktora". "Ale lidskýho, ne toho co máš vedle sebe".
"Tak běžte chlapi".

   Na cestě do "nory" říká Franta: "Tos mi nemohl něco říct?"! 
"Franto nemohl, to sem si nemohl nechat ujít". 
"Víš co mě to stálo nervů"?

Druhý den byl pátek a ranní nástup velitelství brigády na nástupišti. I my tam chodili v uniformách. To ráno přišel Franta v uniformě, na náramenících hodnost majora. 
Kolegové chodili okolo. "Franto na tobě je něco divnýho".
Ale až na apelu jim došlo, po oficiálním vyhlášení, že Franta je major.

Poznámka: Do výslužby odcházel v hodnosti podplukovník.

* * * * * 
FOTO: hraniční tabule BRD.



   Vojenská kontrarozvědka měla vždy pochopitelný strach z úniku informací, nebo ze zrady. Jenomže, normální život na hranicích chce běžné vztahy, studená válka sem, studená válka tam. Dnešní, tzv.Pražská kavárna občas blábolí o "zemi nikoho". To je prý území mezi "dráty" a skutečným průběhem státních hranic.

   Samozřejmě nesmysl. Za "dráty"  byla spousta pastvin a na nich mnoho jalovic a býčků. Přes den, přes noc. Někdy se skot vyplašil, někdy jen z "plezíru" šel na návštěvu do Bavorska.
   
   Ráno měl zástupce hraničního zmocněnce, což byl příslušný náčelník Oddělení pasové kontroly, nótu "na krátko" na stole. Zástupce velitele brigády si nechal nahlásit škodu. Něco kolem 1.200,- DM. Kde by Státní statek sehnal devizy? Jak dlouho by to případně trvalo? 

Náčelník OPK se tedy zeptal, kolik by v Bavorsku stál pytel pšenice. Po přepočtu bylo jasné, že by škodu bylo možné uhradit malým valníkem obilí. Bavorský sedlák spokojený, Státní statky otřely zpocené čelo.
   
   Posledním problémem však byla západoněmecká ZOLL. Protože však na obou stranách hranice byli rozumní "sedláci", Bayresche Grenzpolizei se s pohraničníky dohodla. 
V době kdy ZOLL byla mimo službu, na "čáru" přijel rychle jedoucí traktor s valníkem, a zaměstnanci statků přeložili pytle na přistavený německý valník.

Důstojník PS se vojensky pozdravil s příslušníkem německé BGP a nad mezinárodním konfliktem se zavřela voda.  




* * * * * 
FOTO: varovná tabule na státní hranici DDR.



  Události na státních hranicích s NDR jsme operativně řešili na místní úrovni. Jako vytečení škodlivé látky na přechodu Bad Brambach, kdy tam zajížděli naši, tehdy požárníci. Udržování přechodů pro mimořádné události, atd, atd.

  Jednou, na plánované schůzce s mým protějškem z NDR se stala "nesmírně vážná událost". Z mého pohledu "krávovina", protože dobytek seběhl z území ČSSR do Saska. Pan generálporučík měl hlavu v "pejru". Kde tak narychlo sehnat veterináře, kamiony k přepravě přes hraniční přechod cca 50 km vzdálený? A co opatření na hraničních přechodech?

  Můj protinávrh, po zkušenostech z Bavorska, byl: zahnat zpět, škodu zaplatit v naturáliích. Mohu rozhodnout sám a na místě. On, že musí projednat s Berlínem.

  Požádal jsem o odklad jednání na pozdní odpoledne. Odjel jsem do Chebu, volal na odbor Federálního ministerstva vnitra. Vzala jakási kapitánka s milým hlasem a jiskřivým smíchem. Vysvětlil jsem, ona pochopila. 

  Za dvě hodiny mi volala, že Berlín souhlasí. Zajistil jsem si, aby se na místo útěku krav dostavili odpovědní zaměstnanci statků . Všichni jsme přišli na místo, Němci nahnali krávy k nám, naši je kvapem hnali dál do vnitrozemí, němečtí a naši statkáři se dohodli na vyrovnání škod. Hotovo.

* * * * *

   Jednu dobu se Američané chovali dost neurvale. Vrtulník Cobra učinil přelet nad plukem ČSLA v Domažlicích a rychle zmizel mezi kopci. Při druhém přeletu na vrtulník vyrazila naše stíhačka. Jenomže ta spíš měla problém udržet se nad naším územím a Cobra bez nesnází uletěla.

   Při dalším pokusu Cobry přiletěl náš letoun Delfín. Byl rychlejší než Cobra, letět mezi kopce mu nečinil problém. Z palubních zbraní vypálil dávku, která se zaryla pod Havraní vrch. Americký pilot měl dozajista problémy s neposkvrněností spodního prádla. Vícekrát se už nad naším územím neobjevil :-)


FOTO: americký vrtulník Cobra.


Napadlo nás něco vyzkoušet. 
  
  Do té doby nám byly přidělovány vrtulníkové oblety z letky FMV. Využívaly se k bezduchému kopírování "drátů". Pravda, každé porušení bylo z výšky dobře vidět.
  Nyní jsme se rozhodli využít vrtulníků k monitorování situace přímo na "čáře". Zároveň jsme aktivizovali náš odposlech, abychom znali ohlas složek ochrany státních hranic na bavorské straně. Znali jsme čas našeho průletu, čas hlášení hlídek protivníka a tak s porovnáním hlášení odposlechu jsme odkryli stanoviště skrytých hlídek.

Americká Cobra nás sice doprovázela, ale v uctivé vzdálenosti. Armáda totiž v té době obdržela nové "vzteklé" vrtulníky a ty se občas kolem trasy našeho letu objevovaly. Nutné konstatovat, že byly tak šikovně konstruovány, že z pohledu ve vzduchu z nich byla vidět jen úzká čára. 

* * * * * 

   Náčelník správy jednou prohlásil: "Franto, ty kdybys nic jiného nedělal a jen byl, tak jsi pro oddělení požehnáním". Měl pravdu. S náčelníkem jsme kolem sebe  obíhali jako dvě planety. Nebylo nic jednoduché, jiskry sršely. Ale, ve výsledku bylo oddělení velice úspěšné a profesionální. S náčelníkem jsme se celý den hádali. Pak nás vzal Franta do hospody a za 15 minut jsme se dohodli.

  Franta byl fenomenální i v tom, že každou stresující situace v sobě přetavil, dal věci jiný úhel pohledu, přidal zakončení. A všichni nám záviděli cože krásného jsme opět prožili.

Samozřejmě jsme mu nic neodpustili jako příklad:

   Franta byl rozvedený a tak se občas nějaká ta přítelkyně objevila. My říkali, že nastala fáze divokých telefonátu. Pak přišla fáze: "vezmi mi ten telefon". 
"Prosím, Franta ...(gestikulace nejsem tady) tu není". 
"Kde je?" 
Franta šeptá " Jsem ve vyhnanství".
"Mladá paní, je ve vyhnanství, tady na služební cestě v Rozvadově". 
"Jak dlouho"? 
Franta vztyčuje tři prsty. 
Údaj té paní hlásím, slibuji, že Frantu budu pozdravovat.

Za chvíli Franta leze do skříně, balí a žádá mě o auto.
"To víš, já půjdu z práce a ona bude u brány, anebo se u mě bude večer svítit".
"Nic,jedu do Rozvadova".

Moc se mi líbilo Frantu nenásilně posílat na několik dní do Rozvadova. 
S prázdnou se nikdy nevrátil.

* * * * * 


  Výskyt hlídek Spolkové ochrany hranic (BGS) jsme museli znát, protože při přechodu čáry by jim, naší lidé (zpravodajci), padli přímo do náruče. Málem se nám nepovedlo vypustit do Bavorska člověka odněkud z rovníkové Afriky. Právě, když měl překročit hranici, zjistili jsme, že na směru jeho postupu zaujala skryté stanoviště hlídka ZOLL
Ovšem po jejich odjezdu bylo bezpečno a "náš" člověk se mohl vydat dál.


FOTO: Hlídka německé BGS na státní hranici.


  Jindy jsme měli vysadit agenta jiného spřáteleného státu. 
V úkolu však měl "ilegálně" překročit státní hranice. Kdybychom zorganizovali vše kolem akce na státních hranicích pod signálem "proryv", to by se nám velitel brigády pěkně poděkoval za "díru". Při solidaritě k veliteli jsme udělali vše jinak.

  Milého "kamaráda" jsme naložili v Plzni. Ukázali jsme mu místo, kde si vzal "stopa"a cestou jme ho upozorňovali na důležité zajímavosti v terénu.
  Vystoupil na Přimdě. Pozorně si prohlédl kamion a řidiče TIR z Německa, který tankoval. Přestoupil do UAZu a ověřil si, jak postupoval terénem, aby se vyhnul kontaktu s lidmi. Náhle byl před dráty. Nechápavě se díval. Ukázal jsem mu izolátor a vybídl, aby se pozorně na stěnu podíval. Pochopil, že nikde na stěně izolátory nejsou, čili žádné vysoké napětí.


FOTO: signální stěna v hraničním pásmu.


Další úkol byl vysvětlit, proč ostnaté dráty na stěně jsou souběžné. 
Pochopil, že by mohl vyvolat zkrat. U sloupu jsme vodiče vytáhli i se skobičkami z původního připevnění a přiklepli cca 2 cm nad přízemní vodič. Tak jsme postupoval nejdřív dolů a pak nahoru až vznikl kosočtverec a tím "kamarád" proskočil. Vodiče jsme uvolnily. stopy společné zahladili smrkovou větví. Dostal pokyn přihlásit se německé policii, co nejdřív na území NSR a způsob překonání pak podrobně popsat vyslýchajícímu úředníkovi.

Bylo nám jasné, že brigáda nebude mít "díru" a Němcům bude naprosto jasné, proč nedošlo k vyhlášení poplachu na české straně. Přidanou hodnotou pak byla naprostá důvěra v prostředí kam byl "kamarád" vyslán.

Bylo nám to později potvrzeno ve velice srdečném poděkování z vysílající rozvědky.

* * * * * 

  Každoročně bylo dohodnuto překračování státních hranic z bavorského Waldmuenchenu na českou stranu, pod horu Čerchov, za účelem čištění studní. Němci prostě brali vodu z Čech a museli za ní platit.

   Nelíbilo se to tehdejšímu představiteli mnichovského prezidia Bavorské hraniční policie, panu Enderovi. Zjistil, že obdobně teče voda z Bavorska do Chebu. Chtěl vzájemný zápočet a stále nechtěl pochopit, že Cheb čerpá vodu ze svého vlastního zdroje v tzv. "Chebském lese". Bavorská vláda sice zakázala, aby oprávněný vlastník se svým majetkem nakládal, ale vodu si odstřihnout netroufla. Pan Ender byl i v chebské archivu, ale s věcí nic nezmohl. Voda ze studní pod Čerchovem byla zpoplatněna, ta chebská ne.

Chebský les "propadl" nadaci až v poslední době, díky slabosti chebského zastupitelstva. 

* * * * * 

  Mnoho českých spisovatelů a malířů v dobách národního obrození popisovali s nadšení vlastenectví Chodů. Ve skutečnosti šlo o pevnost vztahů uvnitř chodských klanů a rodin. 
I v socialistických dobách toto pevné sevření trvalo. Například obyvatelstvo Domažlic natvrdo rozlišovalo mezi Onďáky, Náplavou a Ksindlem. 

Onďák = prarodiče prarodičů na místním hřbitově.
Náplava = přiženil se/přivdala se. 
Zbytek obyvatelstva řádně přihlášeného byl Ksindl, který většinou bydlel na Kozinovo poli.
  
A tak my, Ksindl, vědomí si, že vše podpultové v Domažlicích pro nás není a tak jsme nakupovali jinou cestou. 


FOTO: Domažlice (ČSSR).


Venca, jinak řečený "Obchodní příručí " nevynechal  jediný obchod. Neopomenul ani domažlické náměstí. V železářství chtěl nějakou drobnou součástku k vodovodní baterii. Paní prodavačka navrhla ať si koupí celou baterii. Pak se rozpovídali a když prodavačka zjistila, že Venca bydlí na Kozinovo poli, na chvilku odběhla dozadu a požadovanou součástku přinesla. 

Na dotaz mého kolegy, "kolik platím", odvětila, že není možné platit za něco, co nemají. 
"Tak kde jste to vzala"? 
"Vymontovala z baterie". 
"Ale ta je teď vadná". 
"Jistě, budu ji reklamovat". 
A pak řekla tu památnou větu, kterou si budu pamatovat celý život, která mi nesčíslně pomohla když jsem si ji v duchu opakoval:

"MY, KSINDL, SI MUSÍME POMÁHAT" :-)


* * * * * 

  Problém migrantů není věcí poslední doby. Před rokem 1990 došlo několikrát k zadržení migrantů z Indie, kteří si chtěli vyšlápnout přes "zelenou" hranici, ve skupinách přes padesát osob a byli pochopitelně zadrženi. 

  Pak mnoho a mnoho papíru bylo popsáno, aby nakonec skončili na Ruzyni. Ne v base, ale na letišti, odkud byli odesíláni mimo území ČSSR. 
  My, jako pohraničníci, bychom neměli problém, kdyby imigranti klidně pokračovali dál, protože měli víza opravňující k opuštění ČSSR. Jen zvolili jiné místo než hraniční přechod k tomu určený. Což bylo z principu nepřípustné.

  Indové tedy zvolili jinou metodu a zavčasu z vlaku nevystoupili. Míč byl na naší straně. Víza k opuštění republiky měli, byli na oficiálním hraničním přechodu na odbavení, ale neměli německá víza. 

"Nemůžeme je dál pustit, protože nám je Němci vrátí". 
"Co je nám do Němců, ať je raději vrátí Němci, než je mít "na zelené". 
"Poradím jim, až vlak bude před státními hranicemi, ať pasy vyhodí z okna vlaku".

 Za dvě hodiny Němci hlásili, že od nás přijela skupina Indů, že je nám vrátí. Naše odpověď byla, že samozřejmě, pokud odbavovacím razítkem z Chebu bude potvrzeno, že od nás hranice skutečně překročili. Žádný takový doklad nebyl předložen a  tudíž nebyl důvod Indy převzít.


Ilustrační dobové foto: Pasová a celní kontrola na hraničním přechodu mezi ČSSR a BRD. 


Asi dva měsíce byl klid. 
Pak hlášení z hraničního drážního přechodu:"Máme tu další skupinu Indů, udělat jako posledně"? Jak jinak.

Ovšem stala se chyba. Pasy padaly na německé území. Hlídky Bavorské hraniční policie prohledávaly okolí železniční tratě a pasy úspěšně našly. Vítězoslavně nám pasy předaly a Indy nahnaly na hraniční most. Ti posedali a vyhlásili, že nehnou. Už byl listopad, v noci pěkná zima, oni v sandálech a oblečení jen nalehko. 
Provoz na hraničních přechodech byl zastaven. Užití jakéhokoliv násilí jsme Němcům odmítli. Jim a nám bylo jasné, že drsnost podmínek pracuje za nás. Přivezli jsme várnici čaje, s tím, že snídaně je připravena v budově na naší straně.

Za dvě hodiny se šli najíst a autobus je odvezl do pražské Ruzyně na letiště. 
A odtud byli rozeslání do světa.

Jen jedno nechápu - kde byla masmédia, aby referovala, jak jsou k nám z Bundesrepubliky zpět nahánění lidé toužící po svobodě?    

* * * * * 

Mnoho se nyní hystericky hovoří o útocích psích smeček na volno. Osobně vím jen o jedné, na Bystřici. Psi byli v kotcích mimo rotu a vyráželi na zásah na základě akustického nabuzení od dozorčího roty.

Naše zkušenost byla taková, že do prostoru krytého tímto způsobem, vnikli čtyři Poláci. Psi byli vypuštěni a do prostoru ihned vyrazila Poplachová hlídka a možný směr pravděpodobného postupu byl zajištěn Skupinou překrytí.

Když "poplachovka" na místo dorazila, naskytl se ji zábavný pohled. Poláci stál k sobě obráceni zády a snažili se do kroužících psů kopat. Psi se evidentně bavili. Zábavu jim pohraničníci zrušili, psi zavřeli do kotců a Poláky převezli na rotu k zahájení úkonů trestního řízení.

Psům ani Polákům se nic nestalo. Důležité bylo, že pohraniční rota v obtížném prostoru získala čas.

Samozřejmě jsme se snažili situaci vyhodnotit. Aktivizaci psů prováděli vojáci v uniformách. Čili, psi byly vycvičení na vojáky a ne na civilní osoby.

   Také se u těchto psů více projevila jejich přirozenost. Jako šelmy pronásledují utíkající. Kdo se zastaví přestává být kořistí. Pokud se člověk zastaví, sedne si, hlavu mezi kolena, tak psi budou sedět a čekat až přijede hlídka. Kdo se psy aktivně bojuje, je prohrávající. Stejně tak, kdo se zastaví na varovný výstřel je v bezpečí. Kdo neuposlechne, bývá zasažen.

Platí i dnes. Policie ČR, když může, pálí bez zaváhání i za cenu, že jsou poškozené nezúčastněné osoby (spolujezdkyně), jak víme ze zpravodajství.


Ilustrační foto: demarkační hlídka PS na hranici ČSSR - BRD.

18. listopadu 2019

NA PIVO DO NĚMECKA

   Pořád si říkám, že bych se měl, jako admin weblogu Pohraničník a bývalý důstojník PS, podělit se svými čtenáří o další ze svých průšvihů, které jsem spáchal v letech 1981-1991, kdy jsem nosil uniformu Pohraniční stráže. 

   Možná si někteří vybaví mimořádnou událost, kterou jsem "vymamlasil" během výkonu služby na 1.rPS v Trojmezí, ve funkci velitele čety. Napsal jsem o ní ZDE (klikněte si). O mém poklesku tehdy dokonce vydalo velení chebské 5.bPS tzv."Bleskovku" (něco jako oběžník), který byl vyvěšen na nástěnkách všech podřízených pohraničních rot, vyfasoval jsem, myslím, tři dny domácího vězení od velitele praporu a za trest jsem byl na jedno výcvikové období odvelen sice ne do zaplivaného garnizónu kdesi v Haliči, ale do výcvikového praporu Aš - Východ, což se nakonec ukázalo být pro mě pozitivní, neboť jsem, na rozdíl od pohraniční roty v Trojmezí, měl pohodové zaměstnání 07:00 - 16:00 hod, víkendy volné, žádné poplachy a neustálé běhání kdesi v hraničním pásmu. 

Objekt výcvikového praporu Aš-Východ v současnosti.

    Nicméně, u jednoho průšvihu nezůstalo, neboť jsem byl mladý a neklidný, z vojenských "dýnstreglamá" jsem si moc nedělal a o předpisech jsem se (mylně) domníval, že jsou od toho, abych je porušoval. Zkrátka a dobře, uvědomnělé vojenské kázně bylo ve mě pomálu :-) 

   V době, kdy jsem jeden ze svých větších průšvihů spáchal, bydlel jsem ve svém prvním bytě v Hranicích u Aše, v ulici, kde byla budka PNS a za rohem restaurant a hotel Praha. Za boha si nevzpomenu jistě na přesné číslo bydliště, mám ale dojem, že to byla Husova ulice č.666 (uff, děsivé číslo popisné, že?). Takže jsem to měl do putyky pár kroků z bydliště.

Hranice v Čechách - dobové foto z 80.let 


    Další nálevna nedaleko ode mě byla Beseda. Tam jsem chodil raději než do hospody Praha, neboť v Besedě bylo mnohem lepší pivo /tenkrát se tam čepovala chebská Hradní 11°/ a výčepního tam dělal pan Zdeněk Vítek, starší pán, také z Moravy jako já a spolu s ním tam šenkovala i jeho manželka, rovněž velmi milá paní. Rád na ně vzpomínám i na příjemné posezení u nich ve výčepu.

Pohostinství Beseda v Hranicích u Aše - současnost.


    Proč o těch hospodách píšu? Je to důležité pro průběh událostí, který se chystám popsat.
Jak jste jistě pochopili, na čepované pivo, skleničku velejemného destilátu či stakan sprosté kořalky jsem to rozhodně neměl daleko. Ovšem, mě to bylo málo.

    Nedaleko od města Hranice, za státní hranicí ČSSR - DDR , byla obec Ebmath, kam z Hranic vedla silnice. Stačilo, abych se dal ze svého přízemního bytu vpravo a šel stále po této vozovce, až bych došel k hraniční závoře, situované hned vedle hraničního mezníku (HM) číslo 12. Do smrti na číslo HM 12 nezapomenu :-)  A hned za závorou byly první obytné domy ve východoněmeckém Ebmathu.

HM 12 - státní hranice DDR - ČSSR u obce Ebmath (dobové foto 80s).
Fotografie byla pořízena z německé části státní hranice.


   A já takhle jednou večer dumal, zda jít na pivo či ne. Zřejmě jsem u toho koukal na vysílání DDR Fernsehen, neboť jsem dostal onen geniální nápad, zajít ochutnat německé pivo. Ovšem, to se v Hranicích, ba ani v Trojmezské hospodě U Cinka nečepovalo. Bylo tedy třeba vyrazit do východního sektoru Německa.

   Nejbližší hraniční přechod byl daleko a já stejně neměl jak se tam dostat, neboť jsem nevlastnil auto, ba ani motocykl. Tudy cesta nevedla. Řešení tu bylo: prostě přejdu ilegálně státní hranici v prostoru HM12, kde se proplížím kolem nehlídané hraniční závory a poté, předstírajíce, že jsem domorodec z Vogtlandu, vyhledám Gasthaus, kde v klidu a pořádku vypiju 3 - 5 piv a poté se vrátím zpět na území ČSSR. Měl jsem u sebe cca 50,- M (tedy ty špatné marky od dobrých Němců), což bylo více něž dost, v té době (1987) stálo ve východním Německu jedno pivo cca 1,-M, v přepočtu na československé koruny to bylo 3,- kčs. Pohoda :-) 

   Obléknul jsem se a vyrazil. Bylo to myslím na podzim, kolem 17.hodiny už byla celkem tma, ovšem, noc byla ještě mladá. Zrychleným přesunem jsem se v pohodě dostal za 30-40 minut až k hraniční závoře. Trochu jsem se bál, že cestou potkám patrolujícího příslušníka OSH z místního oddělení v Hranicích, ale nikde ani noha. Buď mládenci z O-OSH hlídkovali jinde, nebo se drželi v teple služebny.

   Chvilku jsem, ponořen ve tmě, schován za stromem, pozoroval dobře osvětlené území na druhé straně hranice. Nikde nikdo, žádná hlídka GT DDR ani Volkspolizei, za okny domů modře blikaly televizní obrazovky. Dodal jsem si odvahu a přeběhl státní hranici z ČSSR do východního Německa.
   Došel jsem ke křižovatce a po krátkém zaváháni se vydal vlevo, směrem k dalším domům, kde bylo lze tušiti kýženou hospodu. 

HM 12 Ebmath - 90.léta. (Já jsem ten "Man in black" vpravo).
Fotografie byla pořízena z české části státní hranice.


     Celou dobu během mého postupu obcí Ebmath kolem mě neprojelo jediné auto, žádný Trabant, Wartburg, nebo, nedej Bože, policejní Žiguli. Měl jsem kromě peněz u sebe i svůj československý cestovní pas, ovšem razítko z OPK potvrzující můj legální vstup na německé území v něm chybělo. Jímá mě předtucha, že bdělým soudruhům od Volkspolizei bych to nevysvětlil.

    Nakonec jsem pohostinství, pravý německý Gasthaus našel. Smířený se vším jsem vstoupil dovnitř, do zakouřeného sálu a pozdravil "Guten Abend". Jen jsem dosednul, už byl u mě výčepní a já si poručil pivo:"Ein Bier, aber gross". Nechtěl jsem totiž lemtat pivo z třetinky, jako většina hostů v hospodě, ale z půlitru, jak jsem byl zvyklý. Což byla možná chyba.



    Dostal jsem svoje velké pivo a vypil ho snad na ex, měl jsem žízeň po té cestě. Abych jen tak nečučel do blba (seděl jsem u jednoho ze stolů sám, páč jsem nechtěl někam ke štamgastům, moje němčina rozhodně nebyla brilantní) vzal jsem si ze stolku u výčepu noviny a jal se studovat Neues Deutschland, což bylo něco jako československé Rudé právo.



    Zkrátím to. Vypil jsem snad tři, nebo čtyři piva, zaplatil a nechal dýško, slovy "Das stimmt", pak už jen "Aufwiedersehen" a davaj pryč. Všechno v klidu, pohodě, bez jakéhokoliv problému.Cestou zpět jsem si pochvaloval, že to bylo "Einfach".  Jak jsem se mýlil...
     
    Státní hranici jsem překonal bez nejmenšího problému a zanedlouho byl doma, ještě jsem stihnul na ZDF jakýsi americký film, co dávali večer, takže jsem pak usínal s pocitem dobře prožitého dne.

     Týden, deset dní se vůbec nic nedělo, můj život i služba na státní hranici v Trojmezí běžela ve vyjetých kolejích. Ale, bylo to ticho před bouří... 
     
      Jednoho rána, kolem šesté hodiny, slyším bušení na okno mého přízemního bytu. Moc mě to nepřekvapovalo, byl jsem na takové občasné buzení pozdě v noci, nebo k ránu zvyklý, když pro mě přijela spojka z útvaru, aby mě odvezla, spolu s ostatními důstojníky, na rotu v Trojmezí, protože se na hranici něco semlelo. 

   Buď byl zadržený tzv.narušitel státní hranice, což byl ten lepší důvod budíčku i přesto, že nás čekalo spousta papírování, anebo,když nám narušitel frnknul na Západ, což byla ta horší varianta, neboť nás, kromě spousty papírování, čekal i "pojeb" od velitele praporu z Aše, někdy i velitele brigády z Chebu a "cérez" nám udělali i inkvizitoři z HS PS OSH Praha.

     Jdu ven, otevřu dveře a tam velitel roty major Král. Což mě překvapilo. Hned na mě spustil: "Co máš za průšvih"? "Dostal jsem z Chebu rozkaz přivést tě okamžitě na rotu". Pochopil jsem, že velitel zatím nic konkrétního neví a tak jsem se rozhodl dělat blbého. Jasně, že mě v hlavě spustila kontrolka "Red Alert" a tušil jsem, že se asi bude jednat o můj nelegální výlet do Německa. 
     
    Nicméně, nebyl jsem žádná "Vyplašenka" , ani naivní koloušek, abych se okamžitě sesypal, protože, jak známo "třikrát běda tomu, kdo se přizná". Ostatně, na nějaké polehčující okolnosti je vždycky dost času.
     
    UAZ 469 se mnou a bědujícím velitelem roty uháněl k Trojmezí, kde jsem měl na rotě vyčkat příjezdu orgánu VKR  a velitele praporu pplk.Martínka. Přiznávám ale, že mě dobře nebylo a měl jsem velmi chmurné myšlenky. 

Dobové foto: velitel roty mjr.Král druhý zprava a já, dřepící,druhý zleva.(80.léta Trojmezí).


     Kolem osmé hodiny se na bráně objevila červená škodovka velitele praporu a za ní škodovka místně příslušného důstojníka VKR. Být katolíkem, pomyslel bych si "Consummatum est".
     
    Byl jsem povolán do kanceláře VR, kde už seděl velitel praporu, kontráš a velitel roty, měnící barvy v obličeji, z čehož jsem seznal, že byl plně seznámen s mým pokleskem proti předpisům, zákonům i cti důstojníka PS.

     Nebudu vás zdržovat zdlouhavým popisováním toho, co se odehrálo v kanceláři během mého výslechu. Kdo byl na vojně, ten si to umí představit a kdo je vojenskou či policejní službou nepolíbený, ten by chápal jen těžko, nebo by nevěřil. Mohu jen dodat, že důstojník VKR kpt. Jan Š.byl pragmatický a věcný, velitel praporu pplk.Jiří Martínek se ani tentokrát nenechal vyvést z míry a hovořil klidným hlasem, jen velitel roty mjr.Roman Král se nezdržel emocí a dílem mě spílal a vyhrožoval, dílem bědoval a naříkal.

    Zkrátka a dobře, všechno se provalilo. Podcenil jsem bdělost a místní znalost občanů obce Ebmath, pomocníků VP, kterým můj nelegální pobyt na území NDR neuniknul, někdo z nich informoval (zřejmě) orgány Volkspolizei, ti to meldovali východoněmecké STASI , ta potom spolupracovala s naší VKR, nebo Zpravodajci a za těch cca 10 dní bylo vymalováno a já se dočkal výše popisovaného budíčku. Takhle jsem se to dozvěděl až mnohem později, to dopoledne v kanceláři VR ještě ne. To jsem byl jen vyslechnut, dostal první pojeb,  provedl jsem očistnou sebekritiku a projevil upřímnou lítost :-)

    Tím to neskončilo. Můj případ byl stále ve stádiu rozpracování. Takže jsem za pár dní fičel do Chebu, na výslech k Vyšetřovateli brigády. (Ta funkce byla něco jako nižší stupeň prokurátora).
Jméno onoho vyšetřovatele si již nepamatuji, ale byl to buď podplukovník, nebo plukovník.
Výslech byl veden korektně, nikdo na mě neřval, inu, právník, vzdělaný člověk, to bylo hned vidět.
     
    Vzpomínám si na takový detail. Vyšetřovatel mě říkal, že jsem se dopustil Trestného činu opuštění republiky. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, že jsem mu sdělil, že s jeho právním názorem nesouhlasím, páč jsem se dobrovolně a neprodleně vrátil zpět na území republiky a nenaplnil tak skutkovou podstatu zmiňovaného trestného činu. A ne, nedělám chytrého :-) Na vojenské škole v Holešově jsme totiž měli jako maturitní předmět i Československé právo a za ty čtyři roky studia jsem přeci jen ledacos pochytil. Možná i proto se mě nakonec vyšetřovatele zželelo a o žádném trestném činu už pak nebyla řeč.

    Proběhnulo ještě pár výslechů a nějaký ten vojenský pojeb, ovšem, to u takového bezstarostného floutka, jako jsem tenkrát byl já, nepadalo na váhu :-) Všechno už spělo do finále.

   Nakonec jsem byl pozván na vyhlášení trestu k veliteli chebské brigády, plukovníku Trávničkovi.
   U něj v kanceláři jsem se sešel já a můj velitel praporu. Teď už se tomu směji, ale tenkrát jsem měl docela bobky, strachy jsem byl celý bledý a nohy jsem měl jak z hadrů. Protože, marná sláva, velitel brigády, plk.Trávníček, to bylo něco jako papež pro katolíky, zástupce Boha na zemi.
 
   Jasně, nejvyšší papaláš byl v Praze, ministr vnitra, nebo aspoň náčelník HS PS OSH. Ale znáte to "Praha daleko, Pánbůh vysoko". Tuhle věrchušku jsme znali jen z TV, nebo propagačního tisku, ale nikdo z nás (v podstatě) tyhle papaláše osobně neviděl. Ovšem, velitele brigády jsme vidět mohli, většinou, když někoho trestal, nebo odměňoval. A já si pro odměnu nejel, to bylo jisté.

  Plukovník Trávníček držel kratší řeč, kde apeloval na hodnoty, které by měly být každému pohraničníkovi vlastní, že jsem špatný příklad pro podřízené vojáky, nejen v mé četě, ale i celé pohraniční roty, že státní hranici mám chránit a ne narušovat. A že je mou přitěžující okolností, že ač mám, jak mu řekl velitel praporu,hospody přímo v místě bydliště, stejně jsem šel na pivo do Německa. Jediným mým štěstím je, že soudruzi v NDR to smetli ze stolu jako klukovinu a nikdo u našich přátel v Německé demokratické republice nepožaduje mé exemplární potrestání (což si myslím, že kecal, soudruhům v NDR to bylo šumafuk, zkonzumované pivo jsem zaplatil a výtržnosti nečinil).

  Zkrátka a dobře, vyfasoval jsem 14 dní domácího vězení. Sice pálka, ale to jsem mohl mluvit o štěstí. Za tohle bych mohl klidně vyfásnout prokurátora a byl bych vděčný za podmíněný trest.

  Konec dobrý, všechno dobré :-) Ano, uvědomuji si, že jsem nebyl dobrým kádrem, ale vzhledem k tomu, že jsem neměl ambice na vyšší velitelské funkce, bylo to šumafuk. A pak, kdybych byl vzorným kádrem, na co bych dneska vzpomínal? Na vzorné plnění služebních povinností? 

  Ve službě na státní hranici v časech studené války jsem toho zažil opravdu hodně, toho dobrého i zlého. Ale, nakonec zůstanou jen ty veselé příběhy. Kdo byl na čáře, tak mě to potvrdí.



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 
Téma "Průšvihy na státní hranici"? Klikněte si:

*1 Mimořádná událost - autonehoda v Trojmezí 

*2 Mimořádná událost - incident s hlídkou US.ARMY 

*3 Mimořádná událost - poprava u železné opony

2. října 2019

KAREL GOTT A POHRANIČNÍ STRÁŽ

    Dnes - 2.října 2019, jsme se my všichni dozvěděli tu smutnou zprávu, že zemřel zpěvák a showman Karel Gott, po dlouhé nemoci. Nebudu zde plýtvat smutnými slovy, to za mě učinili a ještě učiní v masmédiích jiní, povolanější. 



 
   Za sebe chci jen napsat, že hudbu v podání Karla Gotta jsem za reálného socialismu, ani dnes, v kapitalismu bez lidské tváře, moc neposlouchal, mám rád jiný druh muziky. Ale za socíku, stejně jako dnes jsem uznával, že Karel Gott umí a je profesionál každým coulem. A nikdo nemůže prohlásit, že byl protěžovaný minulým režimem, neboť "Goldene Stimme aus Prag" velmi úspěšně vystupoval v západním Německu, Rakousku a dokonce měl téměř roční angažmá v Las Vegas (USA). A tam, jak jistě všichni uznáte, žádná stranická protekce nedosahuje.

  Nyní se pomalu vracím k tématu "Karel Gott a československá Pohraniční stráž". Nebojte, nejedná se o žádný tzv.clikbailt. Opravdu zde budu psát o tom, co jsem slíbil v titulku článku. A tak trochu z vlastní zkušenosti.

  Ti, kdo sloužili u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, nebo u jednotek ČSLA potvrdí, že k vojenským útvarům příjížděli muzicírovat umělci "z Prahy", aby přímo v objektu kasáren pro vojáky odehrály nějaký ten koncert. Samozřejmě, bylo to vše v jednodušších podmínkách, kasárna nejsou žádné Národní divadlo, Lucerna ba ani Kulturní dům JZD Marná snaha :-) Ale, kde je vůle, tam je i cesta, že?

  Kupodivu občas umělci , od hudebníků až po komiky (kdysi třeba Jarda Štercl) dojížděli přímo až na pohraniční roty, jenž byly často, třeba na Šumavě, až "na konci světa". Pravda, většinou to byla taková ta šmíra, kumštýři II. nebo III.kategorie, co nebyli natolik dobří, aby vystupovali v televizi, tak, jako prvotřídní baviči. Šmíra většinou musela vzít za vděk rozličnými festivaly politické písně, koncertováním po tzv.oblastech, anebo hrát vojákům v kasárnách různě po Československu. Když se snažili, občas si mohli zakoncertovat v Sovětském svazu, což bylo i tak terno, neboť za angažmá kdesi na Ukrajině, nebo v Kazachstánu byli pak doma, v Praze, placeni v tuzexových bonech.

PAVEL LIŠKA & BOBINA.

  Sám jsem u nás v Trojmezí, na pohraniční rotě, zažil improvizované vystoupení zpěváka Pavla Lišky i s Bobinou, které směle zařazuji mezi výše zmiňovanou šmíru. Celá ta kultura odbyla se ve spartánských podmínkách na PVS (politicko-výchovná světnice). Vojáci z toho měli švandu, ale, Pavel Liška i Bobina si mohli odfajfkovat další: "splněno" a opět byli blíže tuzexovému vystoupení v Murmansku, nebo Alma-Atě.



Ovšem, musím a chci být být objektivní.
Za pohraničníky jezdili i prvotřídní komici, jako třeba, v Československu velmi populární, Jarda Štercl se svojí suitou. Píšu o něm proto, že jsem kdesi na webu Vojensko.cz , nebo na nějakém diskuzním fóru pohraničníků na Facebooku ,viděl fotky z kroniky kterési roty PS, kde byla zmínka a fotogalerie z návštěvy Jardy Štercla. 

HANA HEGEROVÁ.

    Neboť jsem sloužil na 1.rPS Trojmezí, vybavuje se mě, jak na rotě starší důstojníci, nejvíce výkonný praporčík, živá kronika roty, nprap.Tonda Firýt vzpomínal na návštěvu tehdy velmi, velmi populární Hany Hegerové. A její návštěva v Trojmezí byla opravdu ve velkém stylu celebrity.

    Na vystoupení v objektu pohraniční roty přiletěla vrtulníkem Ministerstva vnitra, doprovázena několika papaláši, pupkatými plukovníky z pražské HS PS OSH. Improvizovaný koncert proběhl v pořádku, vojsko, důstojníci i jejich paničky, všichni byli nadšeni. Aby taky ne.
Po koncertu se šlo na pivo, do místní, nejzápadněji položené nálevny v ČSSR, hospody "U Cinka", neboť, jak kumštýři vědí, po vystoupení vyprahne. 

Pohostinství družstva Jednota "U Cinka" (80.léta).


     V hospodě Hana Hegerová ukázala, že tak, jak dobře zpívá, umí i pít. Jak bývalo zvykem, pilo se pivo (chebská Hradní 11°) a vodka (Seliko 40%). Hostinská paní Woldertová nalila frťána vodky, Hana Hegerová ho do sebe hodila a když ji hostinská chtěla znovu dolít, požádala zpěvačka o větší sklenici. A pak se to stalo. Hostinská donesla dvoudecový hořčičák a nalila jej plný vodky. Ano, dvě deci. A Hana Hegerová ho do sebe kopla, tak, že by se za to ani maršál Malinovskij stydět nemusel. 
Přítomným důstojníkům se jen orosila čela :-)  

    Tahle situace, jak mě vyprávěl staršina nprap.Firýt, se opakovala asi dvakrát. Pak se dopili pivka a po rozloučení odfrčela zpěvačka Hana Hegerová i s plukovníky PS vrtulníkem zpět do Prahy.



   Zpěvačka Hana Hegerová si rovněž vydobyla popularitu nejen v bývalém Československu, ale i na Západě, známá byla například ve Francii, což je u ní, jako šansoniérky, pochopitelné. 


KAREL GOTT MIT UNS.

    Nyní se konečně dostávám ke zpěvákovi Karlu Gottovi a jeho, řekněme vztahu, k Pohraniční stráži a to vše bude vzpomínáno v souvislosti s 5.bPS Cheb (PS útvar 8842), v jehož úseku se to odehrálo. 

    Jak všichni víme, Karel Gott velmi často koncertoval v německy mluvících zemích, včetně Spolkové republiky Německo, kde mu vycházelo, třeba u Polydoru, mnoho LP desek a kam často jezdil koncertovat a vystupovat v západoněmecké televizi ZDF. 
    
    Koncertování v západním Německu znamenalo, že tam i zpět jel nejen Karel Gott, ale i hudebníci, zpěvačky a zpěváci z doprovodného sboru (třeba Jitka Zelenková), různí technici a další, obslužný personál. To znamená kolonu osobních aut, autobusy, dodávky atd.

   Karel Gott a jeho doprovod jezdili do západního Německa často přes hraniční přechod OPK Pomezí, což je, jak jsem uvedl, v střeženém úseku 5.bPS Cheb. Tuhle informaci jsem jako důstojník z pohraniční roty, patříci pod chebskou bPS, párkrát od kolegů, co sloužili na 8.rPS Pomezí, zaslechnul. Ale nějak moc mě to nezajímalo. 


Dobové foto - OPK Pomezí 80.léta


   Až jednou (snad v roce 1988) jsem se dozvěděl od kolegů z Chebu, že se Karel Gott vrací z Reichu a že odpoledne bude pořádat v areálu kasáren 5.brigády PS koncert pro vojáky, důstojníky a zvané hosty (papaláše z ONV Cheb apod.). Říkal jsem si, "ty jo, tak to je fičák, božský Kája dělá koncert pohraničníkům přímo v kasárnách". Napadlo mě, že se FMV, nebo snad HS PS OSH pěkně finančně prohne, páč Karel Gott není žádný Pavel Liška, jeho vystoupení nebude jen za pár tisíc kčs. Vím, že ještě pak přišel na rotu po telefonní síti Ministerstva vnitra nějaký fonogram, který o tomhle koncertu informoval. Nakonec jsem i tohle pustil z hlavy.

    Za pár týdnů jsme pak v Chebu měli shromáždění velitelů čet všech rPS patřících pod chebskou brigádu. A o přestávce přišla řeč i na koncert Karla Gotta v místních kasárnách. 
    Poznamenal jsem, že se Vnitro asi prohnulo, že takový koncert něco stojí. Chebští kolegové se začali smát, že jsem naivní jak koloušek Bambi. A pak mě vyjevili realitu. 
    
    Řekli mě, že Karel Gott a jeho doprovod koncertovali v kasárnách zdarma. A proč? Prý existovala nějaká (snad nepsaná) dohoda, že při návratu ze Západu, nebudou příslušníci Pasové kontroly ani Celní správy kontrolovat, co si kdo z Reichu veze. Od elektroniky, přes bílou domácí techniku, oblečení, no prostě na co si vzpomenete. Žádná kontrola, žádné placení cla, nebo zabavování zboží. Co si kdo koupil v Německu, to si mohl dovézt domů a nikdo se neptal, kde na to vzal DM marky. 

   Realizace koncertu byla pak zrealizována jako tzv."stranický úkol". Nechci tvrdit, že byl K.Gott v KSČ. Tenhle stranický úkol mohl dostat třeba Pragokoncert, nebo jak to bylo. Nevyznám se v tehdejším zákulisí. Takhle přesně mě to kolegové, sloužící v Chebu a na OPK Pomezí řekli. Jak jsem koupil, tak prodávám. 

  A to je k tématu vše. Pokud se mezi vámi, čtenáři weblogu Pohraničník, najde pamětník této události, nebo dokonce někdo přímo z OPK Pomezí, ozvěte se prosím buď zde, anonymně do rubriky Komentáře pod článkem, nebo na můj e-mail:  pohranicnik@gmail.com  Děkuji. Anonymitu, jako ostatně vždy, zaručuji. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------------
Z diskuze na Facebooku (2.9.2019).