1.000.000 SLOVY MILIÓN

   Dovoluji si oznámit pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům  weblogu Pohraničník, že se podařilo počtem návštěvníků překročit magickou číslovku MILIÓN.  
Mám z toho opravdu velkou radost a tak si dovoluji se o ni podělit i s vámi.

   Původně jsem začínal s články o Pohraniční stráži na webu Bloguje.cz, kde jsem se tak nějak za pochodu učil všechno okolo vedení webové stránky (weblogu), neměl jsem nikoho, kdo by mě radil, takže to bylo na úvodních článcích znát. Bohužel, v roce 2012 oznámil majitel serveru Bloguje.cz, že tento web končí a bloggeři se musí přestěhovat jinam.

   Já jsem po nedlouhé době hledání zvolil americkou Blogger.com (Blogspot.com),ze dvou důvodů. Jednak proto, že patří pod silnou globální skupinu Google a je tedy menší šance, že "zavřou krám" tak, jak učinil web Bloguje.cz a pak i proto, že server je v zámoří, mimo jurisdikci České republiky a Evropské unie. Což znamená, že nevyhoví rozmarům kdejakého joudy z jakéhokoliv ouřadu v České kotlině, což je důležité zejména nyní, kdy zase, pomalu, přicházíme o svobodu slova a projevu.

   Narychlo jsem musel přetahovat všechny články z Bloguje na Blogspot, začal jsem ve svižném tempu, ale ani tak jsem to všechno nestihnul, článků na českém Bloguje bylo přes 300 a já stihnul přenést jen 204. Ve finále už jsem pak tahal ty nejvíce navštěvované, oželel jsem texty, které se přímo netýkaly PS OSH a ty, které vyvolaly jen minimální, nebo žádný zájem čtenářů.

   Průběžně, "pravidelným tempem" pak běžel weblog POHRANIČNÍK od roku 2013 až do současnosti. Kromě hlavní tématiky, kterou je samozřejmě Pohraniční stráž, ochrana státní hranice v časech studené války (soustředil jsem se na období 1951, kdy vznikla PS, až 1990, kdy skončila vojsková ochrana hranic), se na mém weblogu dočtete o ČSLA, třeba o Protivzdušné obraně státu PVOS, jenž střežila tzv."modrou hranici", nebo o pohraničních sborech sousedních států, ale třeba i o pohraničnících Bulharské lidové republiky, což je tak trochu "exotika" :-) 

   Velmi oblíbenou tématikou jsou "pohraničářské Akta X", které se věnují neobvyklým záležitostem, které lze bez nadsázky označit jako záhadné a tajemné, ať už se jednalo o UFO incidenty, ke kterým došlo v těsné blízkosti státní hranice, přes paranormální jevy jako je například časová smyčka.

   Vysokou návštěvnost také dosahují příběhy veselé, či s lehkým erotickým podtextem. Marná sláva, vojna dělá z chlapců muže a kde jsou mládenci v uniformách, tam se vyskytují i děvčata a ženy, což tak nějak patří k sobě a přináší to příběhy, které píše jen sám život.
Mimochodem, vzpomněl jsem si teď na jedno pořekadlo, které bylo oblíbené všude tam, kde byl výskyt pohraničníků větší než malý: "Podle peří poznáš ptáka, podle ptáka Péesáka".  :-) 

   Na weblogu Pohraničník jsou ale i příběhy akční, podbarvené střelbou ze samopalů, štěkáním služebních psů a září světlic osvětlujících noční oblohu v hraničním pásmu. Hranice dvou světů v časech studené války byla jevištěm akcí dobrodružných, ale i smutných a bohužel i těch, na které Pohraniční stráž není moc hrdá. Ale, ani těm se web Pohraničník nevyhýbá, neboť razím heslo, že zamlčováním se nepříjemné a tragické události neodstanou.

   Weblog Pohraničník bych ale nemohl vytvářet bez spolupráce bývalých pohraničníků, kteří mě oslovili a po dohodě mě začali posílat své vzpomínky na službu u PS, podělili se o své zážitky a příhody, mohl jsem je zde publikovat a zveřejnit  ve stovkách článků na tomto webu. Rovněž je zde i pár odborných článků, třeba o spojařích, které mě poslal ing.Petr Novák z chebské 5.bPS.
S velkým zájmem se setkal i odborný článek o Vojenské kontrarozvědce VKR a Zpravodajské službě Pohraniční stráže, který na moji prosbu sepsal pan Stanislav Kvasnička,jenž mj.také sloužil po nějakou dobu u 5.bPS Cheb. 

Technická poznámka.

K vyhledávání článků v archívu Pohraničníka využijte kolonku PROHLEDAT TENTO BLOG, kterou naleznete úplně dole. Viz: 

   
   Bohužel, byli tady i tací, kteří svatosvatě slíbili, že sepíšou zajímavé články a slibují je dodnes. :-)  Inu "slibem nezarmoutíš". A tak stále jen čekám a tajně doufám, že se, po přečtení tohoto textu nakonec pochlapí a splní svůj slib, neboť slovo dělá chlapa. Nesplněné sliby nechme politikům...

   Opravdu mě těší zájem čtenářů, těch pravidelných, ale i náhodných, kteří mnohdy pak zůstanou weblogu Pohraničník věrní. A pozor, nejedná se pouze o bývalé pohraničníky, vojáky ČSLA, policisty, nebo členy různých Klubů vojenské historie. Své čtenáře si příběhy a články zde prezentované našly i mezi "civilisty" vojenskou službou nepolíbenými. Proto se snažím články, i od jiných autorů, upravovat v textu tak, aby byly pochopeny těmi, kdož nikdy na vojně nebyli a vojenská terminologie i žargon je jim cizí. 

   Kupodivu je web Pohraničník čtený i v zahraničí. nemíním tím Slovensko, se kterým nás spojuje společná historie a nulová jazyková bariéra, ale země jako jsou USA (ze Spojených států je více návštěv než třeba z Ruské federace), Spolková republika Německo, Velká Británie, Polsko či Ukrajina, nebo Itálie. Jeden čas jsem dokonce zaznamenal stovky návštěv třeba z Izraele, což je docela exotická destinace :-)  
   
   Díky weblogu se mě ozvalo i několik bývalých vojáků US.ARMY, kteří sloužili na druhé straně hranice, v západním Německu a setkávali se s čs.pohraničníky při patrolaci, mnoho pohraničníků GT DDR z bývalé Německé demokratické republiky, nebo od Pohraničních vojsk SSSR či WOP Polské lidové republiky.  

   Co říci / napsat závěrem? Určitě to, že hodlám v práci na naší, pohraničářské webstránce pokračovat. Protože mě to baví, protože jsem bývalý pohraničník a protože vy, čtenáři sem rádi chodíte, o čemž svědčí nejen těch více než milión návštěv, ale třeba vaše komentáře, názory, v diskuzi pod jednotlivými články. Takže si myslím, že to má smysl. 

   Zároveň vás chci požádat o pomoc a spolupráci. Máte chuť se rozdělit o své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, ČSLA (zejména PVOS/hláskaři), Oddělení OSH na východní hranici, OPK/Celní správa na hraničních přechodech a podobně? Chcete se rozdělit o příběhy veselé, dobrodružné i ty smutné? Nedovolte, aby upadly v zapomnění. Sedněte k PC či notebooku, sepište je a pošlete do redakce weblogu POHRANIČNÍK, na adresu:  pohranicnik@gmail.com  Pokud máte k příběhu, článku i nějaké dobové fotografie, oskenujte je, klidně i ofoťte mobilem, nemáte-li skener a pošlete je jako přílohu k vašim vzpomínkám. 
   
   Neřešte pravopis, větnou skladbu ani to, zda máte "spisovatelské vlohy". Já si k tomu ve volném čase sednu, v rámci možností a svých schopností pravopisné chyby opravím, slohově poskládám a tady zveřejním. 

Je to jen na vás, budu se těšit na případnou spolupráci.     

Zdeněk - admin weblogu Pohraničník. 

POHRANIČNÍK - titulní strana weblogu. 

Weblog POHRANIČNÍK - počítadlo návštěv.

Weblog POHRANIČNÍK - statistika. (kliknutím na obrázek jej zvětšíte)

Zajímá vás více?  Klikněte si! 

** Pohraničník - 500.000 návštěvníků 

KDYŽ PS PŘESTALA STŘEŽIT HRANICE S NDR

   Je Nový rok 1966. Slavíme. Rota slaví. Střílíme světlice. Něco popijem. Tak jako vždycky na Vánoce a Nový rok. Ještě nic nevíme, že si NDR vydupalo v SSSR, aby hranice mezi NDR a ČSSR přestala být střežena. Jako, že bychom měli být přátelé a druzi ve zbrani. Hranice je dosud střežena běžným způsobem. 

Dobové foto: setkání pohraničníků NDR a ČSSR. 

   Velitel roty a zástupce velitele jezdí každý měsíc na brigádu PS, do dnes již jen Ostrova, na třídenní velitelské shromáždění. Nás, pár rot, Boží Dar a Loučná a Podlesí a Potůčky smí dojíždět vždy jedním Gazem, protože to mají blízko a na brigádě není dost míst na ubytování. Lednové shromáždění 1966 probíhá zcela normálně. Vyhodnocení jednotlivých činností a povinností rot. Poučení o mimořádných událostech, co bude v únoru za výcvik, finance rot a tak běžný chod vojskového tělesa. Samozřejmě i finanční náčelník, kromě jiných odborných náčelníků má svou hodinku. A tu se naznačuje něco, z čeho zůstáváme paf. Tedy, že by jako měla skončit vojsková ochrana SH s NDR a tedy, že se nebude vytvářet finanční plán brigády na rok 1966. 

    Jsme zaraženi, mlčky jedeme domů. Každému se ženou hlavou tisíce myšlenek, myšlenek hlavně těch, které se osobního života týkají. Šuškanda pracuje, zprávy přicházejí ze všech stran, často protichůdné. Aby přestala šuškanda, velitel brigády nám na únorovém shromáždění nalévá čistého vína. A to, co se šuškalo, je skutečností. Uklidňuje velení rot, že personální otázky se budou řešit z každým individuálně. 

   V průběhu začátku března přichází rozkaz velitele brigády k ukončení OSH k poslednímu dubnu 1966. Koncem března přicházejí kádrové rozkazy velitele brigády a první vojáci základní služby (VZS) jsou převelováni na západní hranici. 
   
    Přichází rozkaz k likvidaci spojení a SiS, celého systému fungování roty. Na rotě zůstává velitel a výkoňák a tak 15 vojáků k likvidaci objektu. Konec roty jsem nezažil. K 1.5.1966 jsem byl převelen na velitelství brigády a ubytován v bývalých ubikacích vojákú velitelských rot, kteří byli již také převeleni na západ, kde jsem pobyl do konce září 1966. 

Dobové ilustrační foto k článku.

     
     No pár se nás tam sešlo, tak deset svobodných. Každé ráno rozvod VZP do zaměstnání. První vojáci z povolání (VZP), kteří mají odsloužený šestiletý závazek za absolvování vojenského učiliště, přecházejí k Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie). Pohraniční stráž přechází na čtyři roky pod velení Ministerstva národní obrany (MNO). 

     První VZP jsou převelováni k útvarům MNO. Mohou si vybrat místo dislokace. Chtěl jsem na letiště do Mošnova. Smůla, příliš mnoho zájemců. Mám totiž odslouženo jen tři roky. Jsem přidělen k likvidaci archivu brigády. Velím postupně několika kolonám převážející archiv brigády na HS PS OSH do Prahy. Potkávám spolužáka Navrátila, slouží na Hlavní správě PS. Táta mu tam pomohl, ani jsme nevěděli, že má tátu Péesáka, má štěstí. 

     Po ukončení likvidace archivu, jsem přidělen k likvidaci chemického skladu brigády. Svážíme protichemický materiál z rot, materiál se třídí a připravuje k převozu na nově vzniklou Plánskou brigádu PS. Materiál je postupně odesílán na místa určení. Chemický náčelník odchází na Planou, dostávám nabídku jít dělat velitele protichemické roty v Plané. Odmítám. 

     
     Za nějaký čas dostávám nabídku jít dělat velitele hospodářské roty v Plané. Odmítám. Mým cílem je dostat se do města. Do pustiny jako byl Načetín, kde jsem pobyl šest týdnů už nepůjdu ani náhodou i kdybych měl závazek zaplatit. Počkám. No jinak paráda. Žádné služby, v Ostrově zábavy do sytosti i tanečky a jedna povolná paní mě má ráda,tak si i zaskotačíme v postýlce. Jak se na vojně říkalo, to přežiju i s bodákem v prdeli. A přežil. 

    Dostávám nabídku na umístnění u 72. motostřeleckého pluku v Karlových Varech. No konečně! Velkoměsto v maloměstě. Alespoň dříve to platilo. K 25.9.1966 nastupuji do automobilní poddůstojnické školy jako velitel čety. Se mnou velitel roty z Podlesí npor. Hastík. Tak skončil můj pobyt u PS MV. K VB jsem nesměl. MNO si to bedlivě hlídalo. Žádná sláva to ale nebyla. 

Ilustrační dobová fotografie.

   Armáda - ČSLA? Zcela jiný svět. Proti tomu armádnímu svrabu, byla Pohraniční stráž božská organizace. Ale to mluvím o organizaci, nikoliv o dislokaci. Tak čtu na tom našem webu Vojensko: vojsková ochrana hranice s NDR byla ukončena. Ale již nikdo nenapíše, že zároveň byly přetrženy, ukončeny, změněny lidské osudy. 

    Ač se pplk. Vrzal snažil jak chtěl, duševnímu strádání postižených pomoci nemohl. On nás byl schopen ještě brát jako lidi, ale pro politiky jsme byli jen materiál bez duše, bez mozku. Mnoho lidí odešlo později do civilu, protože nebylo schopno se sžít s novým způsobem života. A to hlavně ženatí. Ministerstvo vnitra (MV) učinilo na mnoha svých lidech těžkou křivdu, na lidech kteří mu poctivě, věrně a spolehlivě sloužili. Všichni měli pod MV zůstat sloužit jinde, jinak. Armáda to byla sračka běs a bída. Ti z PS co vydrželi, byli u ČSLA bez snažení a námahy jedničky. Tak krutý byl život, tak se nedivte, že jsem si užil, kde jsem mohl dokud to šlo. 

    Na západě bychom museli začít od začátku. Způsob OSH a celá filozofie ochrany hranic byla zcela odlišná od hranice s NDR. 

Reminiscence na PS. 

   Tak už je to několik roků za námi, ta obří rošáda. PS už je zase pod MV. Armáda, ta na hranice neměla lidi, ale hlavně zkušenost. V mém těle je ale stále kus Péesáka. Na Božím Daru otevřeli hraniční přechod. Všichni jezdí jako blázni do NDR nakupovat ložní prádlo, boty, oblékání, do obdoby našeho Tuzexu (Intershop) pro elektroniku. Jenže to vše se nesmělo. V NDR to bylo totiž nedostatkové zboží. A tak baby jezdily omotané ložním prádlem, boty měly pod sukněmi apod. 

    Pokud se to napsalo do celního prohlášení, naši celníci nedělali problémy. Ale problémy dělali celníci němečtí. Když posádku vozu vychytali, museli zboží nechat na celnici a propadlo. Nebo jet zpět a vrátit ho v prodejně. No a tak mě taky žena přinutila. Jedem. Nakupujem. Vracíme se. 

    Zajíždíme do celniště. Ale štěstí, štěstí nás někde opustilo... Všichni z vozu, všechno z vozu. Kromě salámu, samé zakázané zboží. Už umím dobře německy, žena umí velmi dobře německy. Škemráme, nic platno. Chytli jsme takovou gestapačku, žádné smilování. No, marky jsem musel koupit za 3 Kčs. Ty bestie! To zboží ti tu nenechám. Je už večer. Než dojedu do Aue, bude všude zavřené. 

    Ten pomyslný Péesák vystoupil z mého nitra a posadil se vedle mě. Proboha, vždyť ty tu čáru znáš říká, dělal jsi tu po zrušení Českého Mlýna demarkaci. Seber se hochu. Máš pravdu, mé druhé já. Plán zraje rychle v hlavě. Mezi tím volně projíždím silnicí z Božáku směr Aue. Ritersgrün, to je řešení. 

    Sjedu až do vesnice a otáčím. Ty vole, tam je přeci to stavidlo, no jasně, kousek od Českého mlýna. To je to místo. Balíme všechny věci do teplákového svetru, co mám v autě kvůli opravám. Třicítkou se šouráme, zde to musí být. A je. Mechanizmus stavidla prosvítá proti šedé trávě. Byl podzim. Zastavuji, nic nejede, žádná světla v dálce. Sbíhám ze silnice k potoku a balík věcí přehazuji přes hraniční Zlatý potok. Rychle do auta. Jedem. Za 15 minut jsme na přechodu. Gestapačka ještě slouží. Was bringen Sie mit? Lakonická odpověď, Nichts. Všichni z vozu, moje druhé já zůstává sedět. Hledala, hledala, nic nenašla. Čuměla jak dámské přirození z chlupů. 

   A už jsme v Čechách. Už mastím z Božáku směr Myslivny a doprava, směr Zlatý kopec. Tam býval hotel proměněný v lesáckou ubytovnu. Opatrně, zde by mohli mít stanoviště pohraniční policajti. Nemají, všade tma, nic se nehne. Kousek dál odstavuji auto do houští. Žena se mě strachy drží jako klíště. Popojdeme asi 500 metrů, před námi se otvírá louka svažující se ke Zlatému potoku, hraničnímu potoku. Ženo, tady budeš zašitá a ani si neuprdneš! Strach jí stříká z očí. Chceš boty, tak zalez a mlč. 

   Baterku nemám. Jdu z mírného svahu na vnitřní, léty vypěstovaný kompas. 20 metrů, k zemi, naslouchat. Za deset minut mám skoro celou louku překonanou. Už slyším šumění potoka. Odkud je šumění nejslyšitelnější tam je stavidlo Německého mlýna. Pozoruji silnici, je k desáté. Nic se nehýbe. Rychle ke stavidlu. Balík zboží byl i v té tmě k rozeznání. Chápu se ho a bokem ustupuji. Pozoruji terén. Přiklekám. Proti obzoru nic. Otáčím se, jdu, zastávka, jdu. Ke konci se už neohlížím, vyhlížím ženu. Je zalezlá v tom samém houští, ale čurat strachem musela chuděra řikrát. A už to metelím, Rýžovna, Bludná, Horní Blatná a to už jsme skoro, skoro doma. 

    Do Varů jsme dojeli před půlnocí. Ale vánoční dárky nakoupené v NDR máme. Tak se ze mě stal málem narušitel. Ale čáru, čáru jsem nepřekročil. 

   Můj péesácký duch se zase vrátil do mého těla a tetelil se radostí jak mi poradil. A tak mě provází celým životem, když je potřeba, vystoupí a poradí. Většinou mu musím dát zapravdu. 

Autor článku Zdeněk Holek na dobové fotografii.

(C) AUTOR: Zdeněk Holek.