Kdysi jsme, buď tady, na weblogu Pohraničník v rubrice Komentáře, nebo na některé z diskuzí v pohraničářských skupinách na Facebooku a Whatsapp, řešili náročnost výcviku v přijímači po nástupu k Pohraniční stráži, myslím, že ji tenkrát vyvolal můj známý, Franta "Folfran".
Rozdělili jsme se tenkrát na pomyslné dvě skupiny, kdy jedna tvrdila, s určitou nadsázkou, že celý výcvikáč byl o pohodě a druhá, kam jsem patřil i já, si stála na tom, že výcvik u PS byl docela záhul. Ano, je pravda, že bylo těžké nastavit jednotné kritérium, neboť , nepochybně se musel lišit výcvik a jeho tvrdost v letech šedesátých, sedmdesátých a v osmdesátkách (kdy jsem ho osobně poznal já).
V té chvíli mě tak nějak začala v hlavě zrát myšlenka, že bych o tom mohl pro web Pohraničník napsat článek. Myslel jsem si a pořád myslím, že kdo nastoupil k PS, dostal pořádně do těla a to i ve srovnání se zahraničními armádami. Co mě vede k této myšlence? Můj kamarád a spolubojovník od PS, Zdeněk Nagovský (mimochodem uspěšný autor dvou detektivních knih Zpověď policajta a Anděl roní slzy, kde je vždy věnováno úvodem pár vzpomínek na službu u Pohraniční stráže) v jedné diskuzi vzpomněl, že v dobách ČSSR, zanechávali někteří "turisté" ve vlacích, na trasách poblíž západní a jižní hranice, v nichž cestovalo i mnoho pohraničníků, letáky, vytištěné zřejmě kdesi ve "sladké Francii", vyzývající pohraničníky ke zběhnutí na Západ a k nastoupení "dobrodružné" služby u Cizinecké legie. Jistě uznáte, že hlavním motivem takové verbovky bylo získání mladých a dobře vycvičených vojáků.
Shodou okolností se mnou navázal kontakt pan Mirek Katzl, jenž kdysi, v 80.létech, emigroval přes Jugoslávii na Západ a dostal se až do Spojených států amerických. A proč se o tom zmiňuji? Protože Mirek Katzl nastoupil službu v americké armádě a během služby ji poznal od A do Zet. Během naší mailové komunikace a diskuzí přes FB Messenger, kdy přišla řeč i na téma, o němž píšu výše, se Mirek nabídnul, že sepíše pro náš weblog článek o tom, jak probíhal výcvik nováčků v americké armádě, abychom mohli porovnat náročnost obou vojenských složek, s přihlédnutím k tomu, že US.ARMY působila i na československo-západoněmecké hranici.
Přečtěte si článek a stanovisko si učiňte sami. Nebudu vás, čtenáře, nijak ovlivňovat svým názorem, ten si nechám až do případné diskuze, která je vždy otevřena dole pod článkem (Komentáře). Děkuji, že jste si přečetli moji předmluvu a nyní už "dávám slovo do Spojených států".
Zdravím
čtenáře! Blog si vždy s chutí přečtu. Je tam pořádný a
hlavně nezkreslený kus vojenské historie a pravdivých osobních
zážitků.
Sám jsem z ČSSR zdrhnul v roce 1984, ale hraničnímu pásmu
jsem se vyhnul přes Jugoslávii. Nechtěl jsem PS přidělávat
práci a hloupě riskovat své zranění nebo zadržení. Pak jsem 4
roky sloužil v U.S. Army.
Jako
bývalý voják, sice na druhé straně, ale i tak, pokládám bývalé
pohraničníky za své kolegy. Prostě jste konali svou povinnost a
ta služba musela být tvrdá.
Zrušení
PS považuji za chybu. Stát, který pořádně nedbá na ochranu
vlastních hranic, si nezasluhuje suverenitu. Evropská unie si neumí, nebo nechce své hranice hlídat a tak se odsuzuje ke zničení.
Nedokážu posoudit, do jaké míry je to neschopnost a do jaké
záměr. Smrdí to ale velkým průšvihem.
Mirek Katzl
-
Zde je jedna z mých
vzpomínek na U.S. Army:
U.S. Army,
základna Fort Jackson, South Carolina, 2. září - 1. října 1986
———————————————————————————————————————
Instruktor
výcviku nás odvedl na kopec před dřevěné baráky z druhé
světové války. Bylo nás asi čtyřicet mladých mužů. Ženy
procházely základním vojenským výcvikem odděleně.
Pryč byla nuda přijímacího střediska, kde na nás řvali
civilové amatéři. Teď na nás budou řvát opravdoví
profesionálové.
„Vítejte na Tankovém pahorku,” hlasem jako zvon k nám
promlouval vysoký instruktor s tradičním plstěným kloboukem.
„Jsem instruktor Miles a udělám z vás vojáky. Vůbec se vám
to nebude líbit. A ani se vám to líbit nemá.”
Ukázal na druhého malého, ale vymakaného instruktora. „Tohle je
instruktor Molnar.”
Instruktor Molnar se s tím nepáral a rovnou řval, „Budete mě
oslovovat jako Drill Sergeant.”
Řval dál, „Nevidím před sebou žádné chlapy. Vidím jen bandu
chudáků a zasranejch buzerantů!”
Začínal nás obcházet.
„Vy,” zastavil se před hubeným chlapíkem. „Odkud jste,
vojíne?” Slovo „vojín” seržant Molnar vyplivl jako tu
nejhorší nadávku.
„Z Kalifornie,” říká hubený chlapík.
„Cože?” instruktor Molnar zařve.
Hubený chlapík byl zmatený. „Drill Sergeant,” někdo mu
napověděl, „Drill Sergeant.”
„Z Kalifornie, Drill Sergeant,” řekl hubený chlapík.
„Kalifornie je stát pro buzeranty. Vypadáte jak buzerant. Jste
zasranej buzerant?” instruktor zase řval a na jeho tváři se
objevil zlomyslný úsměv.
„Ne, Drill Sergeant,” řekl chlapík.
„Cože?” instruktor Molnar zařval. „Vůbec vás neslyším!
Mluvíte jak buzerant.”
„Ne, Drill Sergeant,” hubený chlapík se pokusil zařvat.
„K zemi a dvacet!” poručil instruktor. Hubeňour dopadl na zem a
udělal sotva patnáct kliků.
„Co tady dělá tohle tlustý prase?” instruktor ukázal na
obtloustlého mladého muže.
„K zemi a dvacet!”
Tlouštík udělal stěží deset kliků.
„A vy,” instruktor se obrátil na drobného Hispánce. „Tahle
armáda je pro chlapy, a ne pro malý chlapečky jako jste vy. K zemi
a dvacet kliků!”
Konečně došla řada na mě. „Vojíne,” prsknul mi instruktor
do obličeje. „Odkud jste?”
„Z Československa, Drill Sergeant!” řval jsem z plných plic.
Instruktorovi zamrznul úsměv a na vteřinu zaváhal. Později jsem
zjistil, že instruktor Molnar byl Maďar.
„Cože? Ze zatracenýho Československa?” řval. Jeho tvář
byla od mé jen několik centimetrů a já jsem cítil, jak mi jeho
sliny přistávaly na obličeji.
„Ano, Drill Sergeant!” zařval jsem. Pro změnu mu teď mé sliny
přistávaly na jeho ksichtě.
„Jste zatracenej špión?” instruktor vyštěkl. „Zatraceně”
byl jeho oblíbený výraz. V armádě bylo všechno zasrané,
zatracené nebo pojebané. Nebo kurva sračky.
„Ne, nejsem, Drill Sergeant!” zařval jsem mu do obličeje a on
ucuknul.
„Dvacet kliků!” štěkl a šel se věnovat dalším
nešťastníkům.
Na mentální a morální náročnost základního výcviku jsem byl
připravený. Koneckonců jsem zažil leccos. Ale fyzická náročnost
výcviku, to byla jiná.
Těch dvacet kliků dost bolelo. Jako mnozí nováčci základního
výcviku jsem byl z formy.
Tak tohle bude těžké. Zasraně a zatraceně těžké. Kurva.
*
První běh a já myslel, že to nepřežiju.
Pak jsme vyčerpaní někam pochodovali. Nebo se o to pokoušeli.
„Roto! Stát!“ zavelel seržant. V nastalém chaosu jsme do sebe
vráželi a někteří upadli.
„Jste snad kurva hluchý?“ řval seržant Molnar. „Když řeknu
ROTO, tak dávejte pozor na další povel. A když pak řeknu STÁT,
nemyslím tím do sebe vrážet!“
„Být voják znamená dávat pozor,“ připojil se seržant Miles.
„Řádně a včas reagovat na povely. Jasné?“
„Jasné, Drill Sergeant!“ odpověděla celá rota jako jeden muž.
Začínali jsme se učit.
Stáli jsem před holičstvím.
„Jeden po druhým dovnitř!“ štěkl seržant Molnar.
Během několika minut jsme měli hlavy skoro dohola. Holič pracoval
rychle a po bleskových útocích jeho strojku mně na hlavě zůstalo
několik šrámů. Za to jsme pak každý museli zaplatit čtyři
dolary. Někdo na vojácích slušně vydělával.
Venku již stála sklíčená řada holohlavých. Málem jsem se
rozesmál, ale pak mně došlo, že tak sám vypadám. Nikdo neřekl
ani slovo.
Další běh zpátky do baráků a seržant Miles se řehtal, „Haha,
tak tohle funguje vždycky! Tak co? Už se začínáte cítit jako
vojáci?“
Proměna osobnosti začala. Nikdo z nás již nebude nikdy stejný.
Vypadali jsme jak obludy. Ti, kteří vyfasovali armádní brýle
byli ještě hnusnější. Jako já. Masivní černé vojenské brýle
byly známé jako „Armádní antikoncepce.“ Zaručovaly totiž,
že s nimi jen tak rande nezískáte. Mnoho let poté se ty samé
obroučky staly módním symbolem a kdo je nosil byl „cool.“
*
Ubytovali jsme se v jednom z dřevěných dvoupatrových baráků,
které stály v řadě v jedné z uliček na pahorku.
Původně jsem si myslel, že Tankový pahorek své jméno dostal po
tanku Sherman, památníku na druhou světovou válku na vrcholu
pahorku, ale někdo mě poučil, že pahorek se nazýval podle obří
nádrže na vodu, do které se vešlo až šest miliónů litrů vody
a která se stala symbolem základny. Nádrž se totiž anglicky
řekne „tank.“
Dřevěné baráky ve své historii sloužily jako dočasný domov
tisícům mužů. Mnozí z nich pak šli z jedné války do druhé.
Uprostřed dlouhé místnosti lemované vlevo a vpravo vojenskými
palandami procházel prázdný prostor na nástup. Linoleum na zemi
zářilo leskem. Dostal jsem spodní patro palandy, plechovou skříň
u postele a dřevěnou truhlu na věci před palandou.
„Tyhle postele budou pořádně ustlaný,“ hřímal na nás
seržant Molnar. „Když sem příště přijdu a hodím na postel
minci, ta mince se musí od deky odrazit jako od trampolíny.“
„Světla se zhasínají ve 21:00,“ pokračoval. „Bude tady
takový ticho, že chci slyšet, jak tady v rohu chčije myš.
Budíček je ve 03:15. Oholíte se a uklidíte baráky. V 04:30 je
nástup venku a pak začneme nový skvělý den pořádnou
rozcvičkou. Tak, a přesně za deset minut vás chci vidět
nastoupený venku!“
Na začátku základního výcviku jsme žili mezi nástupy, úklidem,
pochodováním, klikami a běháním. Pořád jsme dělali všechno
špatně, a proto nás naši dva seržanti v jednom kuse seřvávali.
Každý den přinášel nová utrpení. Ve dne jsem brečel bolestí
ze cviků a běhání a v noci ze svalových křečí, ale tělo
pomalu si postupně zvykalo. Začínal jsem se dostávat do formy.
*
„Chlapi, jste tu jen pár dní a už jste mě dokázali nasrat!“
řval kapitán Smith. Měl zvučný hlas, mohl udělat kariéru v
opeře.
Stáli jsme na ústředním pískovém cvičišti, kde pak každý
z nás během základního výcviku nechal snad hektolitry potu.
Ne nadarmo jsme tomu místu říkali „mučírna.“
„Někteří z vás neudělají ani deset kliků!“ přeháněl
kapitán Smith.
V rotě se šířila pověst, že kapitán Smith před patnácti lety
absolvoval elitní vojenskou akademii West Point, a to že byl pořád
jen kapitán znamenalo, že musel udělat nějaký průšvih. Působil
na mě jako nešťastný člověk, ale v každém případě si nás
rád zgustnul. Jeho koníčkem bylo stát u jídelny a odpočítávat
nám čas, který jsme měli na jídlo. „Jeden, dva, tři…“
Když dopočítal do dvaceti, služba pomalejším jedlíkům sebrala
tác s jídlem a tác letěl do odpadků. Pak takové vojáky onen
dobrý kapitán ukázkově „zjebal.“ Totiž seřval.
Než jsme si všichni zvykli do sebe naházet jídlo během dvaceti
vteřin, byli jsme o hladu. Tento zvyk mně vydržel dodnes. Již
nikdy jsem se nenaučil jíst pomalu.
Na Tankovém pahorku jste mohli potkat nejrůznější týpky.
Černošský seržant vedlejší roty se vyžíval v trápení
černých vojáků. Jeho oblíbenou metodou mučení byla „Motorka.“
Černý voják si v podřepu „sednul“ na pomyslnou motorku a
předstíral, že závodí. Nešťastník rukama kroutil pomyslnými
řídítky pomyslné motorky a napodobal hluk motoru, zatímco se mu
po tvářích koulely slzy z bolesti a pod ním rostla kaluž potu.
Pokud „nejel správně“ nebo se pokusil uvolnit, „jel další
okruh.“ Někdy to trvalo hodiny. „Zkuste mě nasrat a vydusím
vás tak, že nebudete stíhat,“ seržant své vojáky často a rád
informoval.
Pod námi byly baráky ženské roty, které měly na starosti ženské
instruktorky výcviku. Některé z nich prosluly svou krutostí.
Často jsem nechápal, co jsem tam viděl. Nebo chápat nechtěl.
Krátce před mým příchodem na Tankový pahorek jedna mladá
vojákyně spáchala sebevraždu. Ze střeleb si schovala ostrý
náboj, vzala svou zbraň M16 a na záchodě se zastřelila.
Stávaly i případy, kdy nováčci tlak nevydrželi a vzepřeli se.
Putovali do vojenského „nápravného zařízení“ a vraceli se
jako někdo úplně jiný. O tom, jak je tam napravovali nechtěli
ani za nic mluvit.
Vojáka z civila prý uděláte tak, že ho napřed zlomíte a pak ho
znovu stvoříte. Jenže dejte některým lidem naprostou moc nad
ostatními a následují tragédie.
Ještě v šedesátých letech se stávalo, že instruktoři do
vojáků nováčků kopali až jim praskaly žebra. Velení pak došlo
k závěru, že to bylo pro nové vojáky poněkud demotivující, a
navíc tak vznikala zbytečná zranění. V roce 1986 už na vojáka
nesměl instruktor vztáhnout ruku. Nebylo to ani vůbec potřeba.
Ne každý na Tankovém pahorku byl sadista. Oba naši seržanti byli
sice velmi tvrdí, ale féroví vojáci, kteří léta sloužili v
bojových jednotkách ve Vietnamu a jinde.
Náš instruktor seržant Miles nám říkal, „My vás tady učíme,
jak mizerný je život vojáka. Voják to musí zvládnout. Vy budete
vojáci a zvládnete to. Sem jste přišli jako chlapečci a odsud
odejdete jako chlapi.“
Náš druhý instruktor seržant Molnar byl bývalý mariňák a
dobrý chlap, ale i on měl někdy své chvíle. Jednou zastavil
tělnatého vojáka, který se vracel z marodky s kožním problémem
v citlivých místech.
Seržant Molnar mu přede všemi serval kalhoty. „Tak a teď se
všichni na tohle prase podívejte!“ řval. „Někdy si tu tlustou
prdel umyjte a bude po problémech.“
Ponížený voják se ale brzy dočkal zadostiučinění. Následující
neděli jsem obcházel barák, když jsem si všiml hlouček vojáků
seskupených u rohu baráku.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Pšššt,“ zašeptal jeden z nich. „Bacha. Koukni se támhle
za roh. To se posereš.“
Za rohem stál v pozoru náš seržant Molnar. Před ním stála jeho
manželka a pořádně ho seřvávala. Teď byla instruktor výcviku
ona a on byl vojín.
„Tak tomu říkám spravedlnost,“ zašeptal tělnatý voják.
*
Jednou se mě seržant Molnar zeptal, „Katzl, vy jste z
Československa, jo?“
„Ano, Drill Sergeant!“ předpisově jsem vyštěkl.
„Pohov, vojíne,“ řekl. „Jste Čech nebo Slovák?“
„Čech, Drill Sergeant.“
„Dobře,“ má odpověď ho, zdálo se, potěšila. „Tohle pro
vás nebude sranda. Já jsem Maďar a u mariňáků jsem to taky
neměl zrovna lehký. Jako cizinec musíte být v armádě mnohem
lepší než ostatní. Vy to ale dokážete, podle mě máte i na
důstojníka a k tomu na nějakou zatraceně vysokou hodnost. Ale
trochu se víc chlape snažte. Odchod.“
První přátelská slova na Tankovém pahorku.
*
„Dobré ráno, pane!“ salutoval jsem nadporučíku Dunnovi před
barákami.
Nadporučík Dunn byl ranger, bojová elita americké armády. Mladý
muž a jeden z nejlepších vojáků, které jsem kdy potkal.
„Pohov,“ řekl. „Prý jste z Československa?“
„Ano, pane.“
„Když k vám v roce 1968 vlítli Rusové, tak mě to pořádně
nasralo,“ řekl.
„Mně taky, pane. Děkuji, pane.“
„Co máte za vojenskou odbornost?“ zeptal se.
„Zdravotnické zásobování, pane.“
„To je zatracený plýtvání,“ řekl znechuceně. „Měl byste
být tlumočník nebo u speciálních sil. Nejste náhodou nějakej
zasranej špión?“
„Ne, pane.“
„Tak na zem a dejte mi dvacet,“ zavelel.
„Ano, pane!“
Udělal jsem dvacet kliků a vstal.
„Určitě nejste zasranej špión?“ zasmál se nadporučík.
„Ne, pane. Určitě ne, pane.“
„Tak dalších dvacet.“
Byl jsem u desíti, když mě zastavil.
„Stačí,“ řekl se smíchem. „Vztyk a odchod, československý
playboy.“
„Ano, pane!“
Kdykoliv jsem na nadporučíka Dunna narazil, opakoval se stejný
rituál. Pokaždé se mě zeptal, zda nejsem zasranej špión a já
ho pokaždé ujistil, že nikoliv. Po dvaceti klikách následoval
krátký rozhovor. Nadporučík měl na rozdíl od většiny
Američanů slušný přehled o světě, a tak jsem se na pokec s ním
vždy těšil.
*
Byla sobota a nadporučík Dunn se zničehonic objevil v našem
baráku. Kontrola pořádku a skříní vojáků. Voják vedle mě
otevřel svou skříňku a nadporučík chvíli zlověstně mlčel.
„Tak to jste vojíne pěkně posral!“ pak nadporučík zařval a
obsah skříně letěl zem. Nadporučík se pak letmo podíval na mou
skříňku a jen pokýval. Vše bylo srovnáno do „komínků“ jak
mělo být.
„Komínky,“ hromady složených věcí ve skříňce musely
řezat, být téměř na milimetr stejně široké a vysoké.
Seržanti měli na jejich měření dokonce zvláštní pravítka.
Přilba a plynová maska se na vás musela po otevření skříňky
„dívat“ z horní přihrádky skříňky.
Někteří vojáci nebyli ze svých rodin na pořádek příliš
zvyklí, a tak měli problémy, než se to naučili. Já jsem byl na
takové „inspekce“ celkem připraven. Když jsem byl dítě, můj
otec někdy o víkendech vtrhl do pokoje, kde jsem spal, a křičel
německy „Auf!“ Pak šel do mé skřínky, chvíli něco mumlal o
prasečím chlívku a všechny věci mi ze skříňky vyházel na
zem. Poté si vzal na paškál moje boty. „Takhle vypadají boty?
Čuně!“ A boty letěly z okna našeho panelákového bytu v šestém
patře. „Mazej pro ně! A až se na ně příště podívám, budou
se lesknout tak, že mi z toho musí rozbolet hlava.“
Má matka tomu učinila přítrž. Jednou mé boty přistály
nebezpečně blízko našeho souseda, který se venku procházel se
psem.
*
Konečně někdo usoudil, že jsme hodni držet zbraně a dostali
jsme automatické pušky M16 o ráži 5,56 milimetrů. Byly tak
patnáct let staré. Pušky byly poměrně lehké a dost přesné a
také se snadno rozebíraly a skládaly. Problém byl, že se nám
občas při střelbě zasekávaly. Párkrát si vystřelíte a pak tu
pušku dvě hodiny čistíte.
Naše přilby M1 byly překvapivě lehké a pohodlné. Vnější
přilba „ocelová skořápka“ se nasadila na vnitřní přilbu
„skořepinu“ z plastu. Výhodou přilby byla možnost používat
její vnější ocelovou přilbu na nošení vody, sezení nebo i
vaření. Snad i proto jsme přilbám říkali „hrnec.“ Později
jsem ve službě nosil nové kevlarové přilby, které sice vojáka
lépe chránily, ale byly těžké a nepohodlné.
Dva páry kožených šněrovacích vysokých bot, které jsem na
základně Fort Jackson vyfasoval mě věrně provázely celou mou
čtyřletou vojenskou službou. Po tisících naběhaných a
napochodovaných kilometrů vypadaly pořád skoro jako nové a nosil
jsem je i roky poté. Lepší obuv jsem nikdy neměl.
Na základním výcviku instruktoři kontrolovali, zda boty denně
střídáme. Proto měl jeden ze dvou párů bot vzadu na patě
vyznačené bílé tečky.
Uniformy BDU, bavlněné maskáče v lesním vzoru, byly sice
pohodlné, ale příliš nás nechránily před chladem. Ještě dnes
si vzpomínám, jak jsme se v nich na manévrech pořád klepali
zimou.
*
Nacpali jsme se do dobytčáku, autobusu, který nás vezl na
střelby. Pak jsme klusali směrem ke střelnici. V jižanském horku
a vlhku se mi najednou udělalo nevolno a zhroutil jsem se. Když
jsem přišel k sobě, skláněl se nade mnou seržant Molnar a
poléval mě vodou ze své polní láhve.
„V pořádku, Katzl?“ zeptal se.
„Ano, v pořádku, Drill Sergeant. Díky, Drill Sergeant,“ řekl
jsem, vstal a připojil se k rotě.
Umění střelby mně zpočátku dlouho unikalo. Seržant Miles se mi
ale pak pečlivě věnoval až do doby, než jsem to pochopil. Třetí
den na střelnici jsem si při střelbě vysloužil střelecký kříž
druhého stupně.
Po střelbách jsme běželi jsme do kasáren a seržant Miles běžící
vedle nás na mě volal, „Výborně, Katzl! Dobrá práce!“ Voják
potřebuje občas povzbudit.
Zpátky v barácích mě zastavil jeden voják z naší roty, „Katzl,
klobouk dolů,“ řekl. „Jsi cizinec a střílíš líp než
většina nás Američanů.“
Potěšilo mě to.
*
„Už nejste občané Spojených států,“ poučil nás v učebně
seržant Williams. „Dobře se podívejte na svoje uniformy. Co je
tam napsáno? U.S. Army. Jste majetkem armády.“
Taková představa mně příliš nevadila, americký občan jsem
stejně nebyl.
Jiný seržant převzal lekci. „Jste připraveni za svou zem
zemřít?“ zeptal se třídy.
Proč má člověk pořád za nějakou zem umírat? dumal jsem. Proč
ne pro svou zem raději žít? Ano, voják může při službě
ztratit život, ale to je riziko povolání. A měl jsem já vůbec
ještě nějakou zemi?
„Seržante, ano, ale nejsem na to ještě připraven,“ řekl
mladý voják.
„Fajn,“ zabručel nespokojeně seržant. „A co vy?“ ukázal
na jiného vojáka.
„Jó, tak asi jó, když to jinak…“ voják začal, ale seržant
ho přerušil.
„Cože?!“ zrudnul ve tváři seržant a z jeho očí šlehaly
blesky. „Ven!“
Voják odešel na výkon trestu. Asi bude venku hodinu dělat kliky.
„A co vy?“ seržant se obrátil na mě.
„Seržante, a kterou zemi máte konkrétně na mysli?“ zeptal
jsem se nevinně.
Další hodinu jsem spolu s málo vlastenecky uvědomělým vojákem
stál venku před učebnou. Ve třiceti pěti stupňovém horku jsme
se vzpřímenými pažemi vysoko nad hlavou drželi naše samopaly.
Když to děláte delší dobu, slušně to bolí. Naše paže
umdlévaly vysílením a naše uniformy vypadaly jako po důkladné
sprše.
Najednou se u mě zastavil seržant Williams. „Katzl, z jaký jste
to země?“ zeptal se.
„Z Československa, seržante!“ předpisově jsem vyštěkl.
„Aha,“ řekl. „Vidím, že U.S. Army dneska bere kdejaký
hovno.“
„Ano, seržante!“ hlásil jsem. Na podobné „lichotky“ jsem
už byl dávno zvyklý a musel jsem sebrat veškerou vnitřní sílu,
abych se nerozesmál.
„Do prdele,“ řekl seržant Williams, „já kurva nechápu, proč
byste vy chtěl bejt v týhle armádě. U.S. Army dělá pěkný
svinstva po celým světě. Něco vám ale Katzl poradím,“
pokračoval. „Naučte se konečně držet hubu. Moc vám to
prospěje.“
Seržant Williams byl muž okolo čtyřiceti a předtím působil v
bojových jednotkách. Přes pravou tvář se mu od vlasů až po
bradu táhla hluboká jizva. Měl už něco za sebou.
Jeho radu jsem si vzal k srdci. Umění ve správnou chvíli mlčet
ukázalo jako velmi užitečné, a to jak v armádě, tak v civilním
životě.
V armádě se naučíte mnohé a leccos z toho vám prospěje i v
civilu. Jako třeba právě držet hubu a krok.
*
Výcvik pokračoval a dny se měnily v týdny. Naučili jsme se
používat protipěchotní minu Claymore M18. Je to záludná věc,
střílí ocelové kuličky ve výseči šedesáti stupňů dále než
do sto metrů a rozseká vše, co je v její cestě. Stačí zavadit
o nastražený drát a moc z vás nezbude.
Cvičili jsme protitankovou zbraň raketomet M72 LAW, obdobu
československé pancéřovky RPG-75. Je to taková trubka, ze které
se na tank vystřelí raketa. Byl jsem rád, že jsem nešel k
tankistům. Tank je díky takovým zbraním rakev na kolečkách. Při
používání této zbraně bylo životně důležité, aby za sebou
voják měl dost prostoru, jinak by ho při střelbě mohl zranit či
zabít zadní výbuch ze zbraně. Tedy plyny, které při střelbě
ze zadní části trubky vyšlehnou.
Další den nás pobavil seržant, který postával na mýtině,
zatímco na něj jiný voják střílel granátometem. Slyšeli jsme,
jak granáty sviští vzduchem a dotyčný seržant předpovídal,
kde granát přistane, a vždy z místa včas utekl. Jen jsem doufal,
že nepoužívali ostrou munici.
Učili jsme se ručními granáty ničit kulometné hnízdo. Kulomet
je něco. Střelba z kulometu M60 o ráži 7,62 milimetrů bylo snad
to nejlepší z celého výcviku. Když jsem jím zasáhl barel vody,
barel letěl vysoko vzduchem jako ptáček. Zvláště krásná byla
střelba kulometem v noci, kdy jsme používali světelné střely
M62 Tracer. To bylo jako z jiného světa. Na chvíli jsem zalitoval,
že jsem nešel k bojovým jednotkách. Jenže jak dlouho trvá život
vojáka v akci? Moc dlouho asi ne.
Naučili jsme se základy topografie, chemické ochrany, první
pomoci, přežití a radiokomunikace. Otestovali jsme naše plynové
masky v plynové komoře plné slzného plynu, kde jsme si je museli
sundat a drahnou chvíli počkat, než nás z komory pustí.
Venku pak postávaly nebo klečely hloučky plačících a
zvracejících vojáků.
Zajímavý byl nácvik braní zajatců. Zatímco na dotyčného
míříte zbraní připravenou k palbě, nesmíte z něho
spustit ani na okamžik oči a držet ho v bezpečné
vzdálenosti. Ne každému se to podařilo na poprvé. Instruktor,
který hrál zajatce něco před vojáka hodil, voják se podíval na
zem a už ho instruktor držel s dýkou pod krkem. Nebo
instruktor v roli zajatce udělal pohyb k vojákovi a voják
včas nezmáčkl spoušť.
„Tak a už je po vás, vojíne,“ suše mu oznámil
instruktor-zajatec. „Tohle budeme nacvičovat dokud to ten poslední
z vás pořádně nezvládne,“ dodal instruktor. „Jinak by
stačilo pár zkušených protivníků a v reálu by z týhle
celý roty zůstali tak tři vojáci.“
To všechno mě bavilo, ale jednu část bojového výcviku jsem
opravdu nenáviděl. Bajonety. Na pušky M16 jsme nasadili bajonety
M7. Byly ostré jako břitva a mohli jste s nimi jedním tahem
rozříznout pneumatiku auta. Jedním zásahem protivníkovi otevřete
břicho a vypadnou mu střeva.
Poprvé v životě jsem hleděl do tváře smrti. Ve tváři
dvacetiletého vojáka, který se se mnou střetl jako pomyslný
nepřítel v souboji s bajonety. Asi viděl totéž, co já, zbledl a
třásl se.
Obou nám to došlo. Postavte proti sobě dva muže a dejte jim na
výběr: buďte zabijete toho druhého nebo on vás. To byla ta
hnusná pravda toho, co to znamená být voják. A z pravdy se může
člověku udělat špatně.
*
„Člověče, tady nejste v pruský armádě,“ řehtal se černý
seržant. „V U.S. Army paty při hlášení nesrážíme. Ven a
znova!“
Seržant hrál roli velitele, kterému jsem se jako voják měl řádně
hlásit. Hlášení bylo součástí závěrečných zkoušek celého
výcviku.
Vrátil jsem se a musel se hodně soustředit, abych ty paty při
salutování zase nesrazil. Dril americké armády byl původně
založen na pruském drilu. Jen pár věcí vypustili, jako třeba
právě ono srážení pat při hlášení nadřízenému
důstojníkovi.
Náš základní výcvik se blížil ke konci. Dokázal jsem to, stal
jsem se vojákem. Byl jsem také v nejlepší formě svého života.
Konečně přišel vytoužený den. Nastoupili jsme před baráky v
zelených vycházkových uniformách.
Naši dva seržanti nám popřáli hodně štěstí a my byli na
cestě na odborný výcvik. Ten můj mě zavede na základnu Fort Sam
Houston v Texasu.
Sbohem základno, sbohem seržante Milesi a seržante Molnare. A dík
za vše!
Obrázek 1: Základna
Fort Jackson, stát Jižní Karolína, základní výcvik, nástup
Zdroj: https://www.sandboxx.us/blog/fort-jackson-base/
———————————————————————————————————————
Obrázek 2: Základna Fort Jackson, stát Jižní Karolína, základní
výcvik, naše staré baráky na Tank Hill
Zdroj:
https://www.bobcatmazon.com
——————————————————————————————————————
Obrázek 3: Základna
Fort Jackson, základní výcvik, noční cvičení
Zdroj:
https://www.facebook.com/161Roadrunners/posts/1-61-in-night-infiltration-course-nic-where-trainees-lowhigh-crawl-80-meters-und/10157271124771648/
——————————————————————————————————————
Obrázek 4: Typický
„pojeb“ instruktorem výcviku u mariňáků (USMC)
Zdroj:
https://www.pbs.org/newshour/show/marine-recruits-death-uncovers-pattern-abuse-drill-instructors
——————————————————————————————————————
Obrázek
5: Autor, U.S. Army, 1988
Zdroj:
archiv autora článku
_-_preserved_part_of_Iron_curtain.JPG){kind=link}
