Setkání v Chodové Plané

Půllitr chodovaru za cenu osmi kaček? K obědu dvacetidekový smažený řízek se salátem a k večeři poctivá porce sekané, upomínková listina a odznak plánských hraničářů v ceně vstupného? Ne, nejsme v době před dvaceti lety, ale 25. srpna 2012 v Chodové Plané, v budově kulturního střediska, sídlícího na ulici Pohraniční stráže, kde proběhl sraz nejen příslušníků 12. brigády PS, ale všech „bývalých“, kterým stojí za to vzpomenout na léta strávená v uniformě a jejich vážených příznivců.

Mezi veterány byli i ti, kteří přišli do pohraničí těsně po válce či pár let po ní. Byl mezi námi i pamětník bojů s banderovci či bývalí velitelé pohraničních brigád, praporů, rot…a jak podtrhl hlavní organizátor celé slávy emeritní kapitán PS Standa Kvasnička, přibyli mezi námi mladšími zejména bývalí vojáci PS v základní vojenské službě. 

Sám jsem jedním z nich a plánskou brigádu jsem poznal coby frekventant poddůstojnické školy. Pravda, legrace se tam tehdy příliš neužilo a v době svého vojačení bych těžko věřil, že poblíž svého prvního působiště budu jednou vzpomínat na zážitky z doby před téměř třiceti lety s nefalšovaným dojetím. Ale pryč s „paní“ Nostalgií. Spolu s bývalým kynologem, cetvinským tygrem Petrem, jsme z Prahy přivezli dámu zcela jiného formátu, která náklonnost k bývalým PS netají a je ochotna na veřejnosti nejveřejnější-během zasedání Parlamentu České republiky-své sympatie a úctu všem, kteří na státní hranici poctivě sloužili, bezostyšně vyjádřit. Jistě jste v ní poznali poslankyni Martu Semelovou.

Po oficiálním zahájení hrála k poslechu dudácká kapela s repertoárem tradičních chodských písní a já poprvé v životě viděl na vlastní oči „fanfrnoch“. Odpoledne příjemně utíkalo, potkávali se dávní známí, včetně nás, kteří se jednou ročně scházíme v Praze na Admiře. Některé kamarády jsem dodnes znal pouze z internetu a jsem rád, že jsem je díky plánským ochráncům hranic mohl potkat osobně. Monumentální byla výzdoba sálu a přilehlé výstavy, která se skvěla nejen psaným slovem a fotografiemi z historie PS, SNB a dalších složek ozbrojených sil, ale i originály metálů, uniforem a dalších reálií bezpečnostních složek bývalého Československa. 

Vše hezké jednou končí, museli jsme se tedy dnes rozloučit i my, pohraničníci. Ale nevadí. Srazů veteránů bude ještě dost na to, abychom si vybavili v záhybech myslí uschované zážitky z doby služby a zavzpomínali na kolegy, kteří se dnes na nás koukají z hraničářského nebe, naše čtyřnohé kamarády nevyjímaje. Tedy: Pokud budete chtít zavzpomínat i Vy, nasát přátelskou atmosféru a třeba něco dobrého zakousnout, do Chodovky určitě příští rok přijeďte. Navíc Vám slibuji, že na vlastní oči uvidíte „fanfrnoch“! 

(c) Autor:  Zdeněk Nagovský

12.bPS Planá: http://www.planstichodove.cz/

Čum na ty dráty!

Na výcvikové rotě v Zadním Chodově byl těsně před večeří obvyklý šum. „Nástup na spodní chodby,“ mísily se hlasy poddůstojníků pro výcvik s hlasy dozorčího a jeho pomocníka. „Fofrem, jedu, jedu.“ Brrr, ještě nyní se otřásám při vzpomínkách na své první týdny na poddůstojnické škole Pohraniční stráže na podzim roku 1985. Jako by nestačil fakt, že se člověk na dva roky rozloučil se světem, který jej až dosud obklopoval. Nicméně, vojna není kojná a z chlapců dělá chlapy. Tudíž není možné, aby se nadřízení k vojáčkům-nováčkům, chovali jako maminky k batolatům. Že nás, nové frekventanty ale čeká s příchodem na vojnu až tak rapidní změna, málokdo počítal. Nástupy, rozkazy, tělesná na střídačku s pořadovou, chemická, pohraniční a kromě rajónů zase tělesná-před směnou v kuchyni znějící stejně jedovatě jako „vanilková“ Haškova četnického náčelníka, jenž z dechu svého podřízeného analyzoval ingredience, kterými se milý závodčí během eskorty přivedl do stavu naprostého oblouznění.

Jak už to bývá, někteří nadřízení na vojně byli fajn, někteří ne, s některými člověk musel vycházet s trochou lsti, jiní byli tvrdí jako kámen. Byli samozřejmě i tací, kteří byli tvrdí jen potud, pokud neucítili žádný odpor. Jedním z posledně jmenovaných byl i náš milovaný mazák desátník Kulhánek (jméno raději změněno). Kulhánek byl mazák se vším všudy. Od vzpurně vytvarované brigadýrky přes pádlo na zadní části těla, vyblýskanou přezku opasku, až po křížem zapjaté řemínky kanad. O nadřazeném chování nemluvě. Shodou okolností pocházel stejně jako já z Prahy. Snad by se našel i nějaký ten společný známý…Kulhánek sice nebyl velitelem našeho družstva, ani čety, nicméně rád přicmrdával. Většinou proto, aby ukojil svou touhu po sekýrování. Jeho péče byla vskutku dotěrná. Ale to si každý, kdo podobným zařízením prošel, dokáže představit.

Vraťme se nyní k nástupu na spodní chodby. To byla chodovská specialita. Na spodních chodbách kontrolovali velitelé většinou upravenost vojáků, stav výstroje, čistotu jídelních potřeb. Neříkám, že to byla věc zbytečná. Ovšem je zde třeba rozlišovat mezi teorií a praxí. Přišívat si odhalený nezapnutý nebo uvolněný a následně utržený knoflík v časovém limitu jedné minuty včetně doběhnutí na ložnici a zpět, je přeci jen příliš, nehledě na to, že nezvládnutelný limit je záměrně stanoven proto, aby si dotyčného mohl příslušný poddůstojník následně podat. A to byla jen jedna z mnoha lahůdek místního koloritu. V podobných disciplínách vynikal nade vše již zmíněný kaprál Kulhánek. Během kontroly na chodbách se byli nuceni všichni vojáci dívat do stejné výšky. A to do výšky natažených černých elektrických kabelů, které se táhly těsně pod stropem chodby. Rčení: „Čum na ty dráty,“ bylo Kulhánkovou specialitou podobně jako „Lhone, přesedat…,“ stejně protivného desátníka Himelstosse z Remarqueovy knižní prvotiny. Jednou mi jeden spolubojovník, říkejme mu třeba Luboš, potichu prozradil, že se mu o těch drátech a o Kulhánkovi v noci kolikrát i zdává. Luboš byl vůbec Kulhánkovým oblíbencem. Měl dobře zapamatovatelné příjmení a to bylo pro něj mnohdy osudné. Čištění toalet žiletkou absolvoval pod vedením Kulhánka nesčetněkrát. Dokonce v plynové masce, aby se snad nepřiotrávil uvolňujícím se chlórem z rozsypaných protichemických balíčků, jimž se latríny provizorně desinfikovaly. Koho jednou v nose zalechtala vůně reagujícího chlorového vápna s kyselinou močovou, nikdy nezapomene.

Měsíce plynuly, rok utekl rychle jako voda v řece Úhlavě a vojna se začala krátit. Tytam byly naše začátky na péešce. Začali jsme stříhat metr a těšili se na civil. Kulhánek si jej užíval už skoro rok. A pak přišel ten den. Civil! Naskákali jsme na véesky a hurá domů. 

Někteří z nás, kteří okusili pár měsíců onoho tolik vytouženého civilu, zjistili, že vše není až takové, jak si po dva roky představovali. Vzhledem k tomu, co znali, padli do oka náborářům z různých součástí ozbrojených sil. Proč ne. Peníze tam byly slušné, kariérní postup zaručen a možnost získání bytu byla pro potencionální ženichy silně motivační. O omezení spočívajícím v zákazu vycestování do kapitalistické ciziny stran řadových příslušníků složek ministerstva vnitra, tehdy ve svých o něco více než dvaceti letech, nikdo neuvažoval. A tak se stalo, že v jeho řadách skončila i Lubošova maličkost. „Cesty páně jsou nevyzpytatelné,“ říkávají s oblibou úlisní velebníčci. A toto pravidlo se potvrdilo i v případě Kulhánka a jeho bývalého „oblíbence“, Luboše. Kulhánek totiž mezitím, co jsme kroutili druhý rok vojny, začal pracovat jako taxikář a jak jinak, než že se podílel na všech nekalostech tehdejší doby spojených s šedou ekonomikou. Od jízd načerno, přes veksl a obchod s lepými děvami. Dnes s naprostými samozřejmostmi doprovázejícími vyspělou ekonomiku jedné ze zemí Evropské unie, přičemž výnosy z oněch „samozřejmostí“ jsou paradoxně započítávány do výše hrubého domácího produktu. A tak se tedy stalo, co se nutně stát muselo. Při jednom ze zátahů tehdejší Bezpečnosti, uvízl v síti i obratný řidič taxislužby, bývalý desátník PS výcvikového střediska v Zadním Chodově, soudruh Kulhánek. Jaké bylo překvapení, když za psacím strojem na místním oddělení ve Školské ulici narazil na svého bývalého podřízeného. S tím rozdílem, že milý Kulhánek stál před Lubošem s pouty na rukou a kamarád se s sadistickým výrazem ve tváři pohupoval na židli za psacím strojem. Podle toho, co mi Luboš vypravoval, byl milý Kulhánek pěkně přešlý. Ne jenom proto, že mu hrozily minimálně dva paragrafy, ale navíc proto, že musel během výslechu stát a koukat se na pokyn Luboše-no kam myslíte? Přeci do výšky natažených elektrických drátů.

Kulhánek byl nakonec vyšetřován na svobodě, na přímluvu zaměstnavatele nebyl ani odsouzen k nepodmíněnému trestu. No a za dva roky přišel převrat. Doba, kdy se zlodějina a šmelina staly hrdinstvím a jedním ze symbolů odporu k minulému režimu. Případně kvalifikací pro vstup do politiky. Můj kamarád tehdy od policie odešel. A milý Kulhánek? Taxíkem už nejezdí. Před pár lety jsem jej zahlédl nastupovat do luxusní limuzíny opatřené logem známé partaje, která má cosi společného se starosty, před pražským magistrátem. Nelenil jsem a nahlédl do seznamu agentů bývalé Stb. A ejhle. Kulhánkovo jméno se tam skvělo v celé své kráse i s datem zverbování. Ano, bylo to tak. Datum verbovky se nápadně krylo s dobou, kdy byl milý Kulhánek zadržen. A propos. Najel jsem si ještě na jedny stránky, kde jsem o dnešním Mgr. Kulhánkovi získal další informace. Pokud by si kdokoliv myslel, že to byly stránky Plzeňské právnické fakulty, tak se hluboce mýlí.

Pro čtenáře blogu Pohraničník s letním pozdravem: Zdeněk Nagovský

FOTO: http://www.vojensko.cz/objekty-ps

PS OSH - Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/



PS OSH - Lidé.cz: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832

Weblog POHRANIČNÍK doporučuje webové stránky: 

               SMÍRČÍ KŘÍŽE (CZ)

  I když je zrovna okurková sezóna a já původně zamýšlel přidat další článek na weblog POHRANIČNÍK až v září,přeci jen se tady objevuje příspěvek,k němuž mě byla inspirací vzpomínka na moji službu u 1.rPS v Trojmezí,konkrétně na chvíle,kdy jsem jako součást výkonu služby prováděl tzv.demarkaci státní hranice,což byla,jak většina z vás ví,pochůzka za signální stěnou,přímo na státní hranici,kdy se kontrolovaly hraniční mezníky, vytýčení průběhu SH bíločervenými sloupky + získávání poznatků zpravodajského charakteru, tedy vše o pohybu hlídek US.ARMY, Bundesgrenschutz, bavorské Grenzpolizei z druhé strany společné západoněmecké-československé hranice.

  Na demarkaci jsem chodíval rád,zejména na jaře,či v létě,kdy to byla docela příjemná cca tříhodinová procházka v místech,kam se kdekdo díky panujícím přísným režimovým opatřením nedostal (a žádná kontrola z brigády PS či praporu vás tam nemohla "zdivočit"),kde člověk dýchal "západoněmecký vzduch",jak jsme v legraci říkávali a oko důstojníka PS mohlo se zalíbením spočinout na malebných vesnicích v Bavorsku a leckdy prohodit i pár slov s někým z druhé strany (vím, vím,bylo to zakázané,ale zákazy jsou od toho,aby se porušovaly) a dozvědět se nezkreslené informace o běžném životě ve Spolkové republice - a já vždycky s povděkem vzpoměl na své rodiče,kteří mě už na základní škole přihlásili do kursů německého jazyka (s němčinou jsem pak pokračoval i na vojenské škole PS v Holešově),díky čemuž jsem mohl takové "velezrádné" hovory na čáře vést,nebo jsem mohl podléhat "ideologické diverzi" při sledování západoněmecké televize ARD, ZDF a BR :-)  

  Ale,zpět k tématu článku. Při demarkaci jsem také občas prozkoumával místa,kde byly zbytky stavení po odsunutých Sudeťácích a se zatajeným dechem jsou pátral po různých sklepeních zda NĚCO neobjevím (neobjevil jsem nikdy nic,ten geniální nápad prohledávat ony místa měly už předemnou předchozí generace pohraničníků či po válce různých "zlatokopů). 

   Ovšem,ještě jedna záležitost mě vždy zajímala. Podél cesty k hraničnímu mezníku HM 1/1 ,kde se stýkaly hranice NDR,NSR a ČSSR, byly takové zvláštní,velké kamenné kříže. Nechci teď lhát,už je to čtvrt století,co jsem demarkaci chodíval,ale mám dojem,že poblíž cesty byly dva a jeden byl schovám jakoby v lese.

  Poprvé jsem se s těmito kamennými objekty setkal v létě 1985, když mě, coby nově příchozího rotmistra, zaváděl do úseku roty můj velitel,kapitán Miroslav K. Ptal jsem se ho,co ty kamenné kříže znamenají,velitel roty mě sdělil,cosi ve smyslu,že to kdysi byla součást nějakého trestu,cosi jako součást pokání.

  O něco později jsem šel opět demarkačku,tentokrát s politrukem, kapitánem Lubošem B. a když jsem se ho opět na kamenné kříže ptal,vysypal ze sebe několik hrůzyplných příběhů,ke kterým v oněch místech někdy v 18.století došlo a že prý ty kříže tam jsou na věčnou paměť oněch událostí.

  Mezi námi,kdyby ty historky podle vyprávění ZVP byly pravdivé,byl by to docela slušný základ pro nějaký hollywoodský blockbuster,vedle nějž by Freddy Krueger z hororu Nightmare on Elm street vypadal jako trapný břídil :-)

  Dneska už vím,že to byly jen tzv."urban legends",nicméně tenkrát mě z těch historek běhal mráz po zádech a kdykoliv jsem v ona místa šel,obcházela mě posvátná hrůza. 

  A proč o tom všem píšu? Předpokládám,že i mnohý z vás,bývalých pohraničníků,či místních obyvatel v pohraniční oblasti jste se s těmito kamennými artefakty setkávali a třeba vám můj článek oživí vzpomínky na smírčí kříže tam u vás. 

  Je i docela možné,že někoho z vás téma zaujme více a tak si dovoluji zde přidat odkaz ne jedny specializované webové stránky,které se onou záležitostí zabývají. 

  

   Jsou to SMÍRČÍ-KŘÍŽE.CZ  http://smirci-krize.cz/  

Zájemce na tomto webu nalezne něúrekom informací a hlavně fotografií i s patřičným popisem - a kdoví,třeba to pro někoho z vás bude i inspirací nyní,v čase dovolených,některé z míst,kde se smírčí kříže vyskytují,navštívit. 

(c) Autor článku:  Pohranicnik@bloguje.cz 

Použité fotografie - z internetu:  

http://www.vojensko.cz/ 

http://www.novinky.cz/ 

Článek s obdobnou tématikou: 

http://www.novinky.cz/cestovani/212977-tajemne-krize-v-bavorsko-sasko-ceskem-trojmezi.html 

PS OSH - Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/ 

PS OSH - Lidé.cz: 

http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832

Milostný trojúhelník .

Podle výpovědi zadržených se děj tohoto příběhu začal odehrávat na samotném konci roku 1973.

Je Silvestr 1973. Jaroslav a Petr, dva svobodní kamarádi, vyráží za zábavou do pražských ulic. Na své cestě nemíjí ani slavnou nábřežní kavárnu Slavia. Kavárna je sice plná k prasknutí, ale Petrovi stačí ukázat svůj průkaz příslušníka Veřejné bezpečnosti a jsou uvnitř. Zábava je v plném proudu. Kamarádům takřka okamžitě do oka padnou tři dívky, které sedí samy na baru. Zamíří k nim a za chvíli se všichni báječně baví. Všechny dívky jsou milé. Ale jedna se kamarádům líbí přece jen víc. Jana. Jakmile si Jana odskočí, začnou se kamarádi zbývajících dívek vyptávat: Je Jana svobodná? Má nějakého přítele? Ano, Jana je svobodná. Ne, žádného přítele nemá. Jaroslav s Petrem můžou být spokojení. A do Jany se ten večer zakoukají oba.Tančí s Janou na střídačku, ale Jaroslav Janu v kole protáčí přece jen častěji. Myslí si, že má vyhráno. Petr je rozmrzelý, chtěl by Janu jen pro sebe. Nakonec to vzdává. Omlouvá se,  musí ráno do služby, a ze Slavie odchází. 

Za několik dní zazvonil u Petra doma telefon. Na druhém konci Jana ze Slavie, chtěla by se s Petrem sejít. Petr se schůzkou samozřejmě souhlasil. Jana se mu svěřila, jak se věci mají. Sice o ni usiluje Jaroslav, ale jí se líbí Petr. Silvestrovský večer už bez něj prý nestál za nic. Jaroslav se opil a vyprávěl děvčatům o svém skvělém přátelství s Petrem. Jana využila Jaroslavova stavu a vytáhla z něj Petrovo telefonní číslo. Po několika dnech váhání zavolala. 

Začali spolu chodit, jen to nechtěli prozradit Jaroslavovi. Petr se mu vymlouval na služební povinnosti. Jana se Jaroslavovi vykrucovala jak mohla, i když se s ním přece jen občas sešla, aby nevzbudila ani stín podezření. Vztah se podařilo tajit až do léta. V srpnu 1974 dostal Jaroslav nápad. Vyjedou si všichni tři na Šumavu! Jana s Petrem nechtěli Jardovi kazit radost. Ale slíbili si, že po dovolené se mu konečně přiznají. Jejich šumavská pouť začala u Černého jezera. Jaroslav dokonale naplánoval trasu, včetně míst, na kterých budou přespávat. Chlapi nocovali ve stanu a pro Janu upravovali ležení v Petrově autě. Jednoho večera dorazili na louku u Františkova (dnes je na tomto místě pomníček převaděčům). Přejeli dřevěný můstek přes Vltavu a auto odstavili asi sto metrů od silnice pod lesem (Petr do protokolu uvedl, že si vůbec nevšiml cedule se zákazem vstupu do hraničního pásma).

Jednoho srpnového pondělního rána byla do služby vyslána pohraniční hlídka „Pátrač“. Hlídka měla určený směr postupu Kvilda – Vilémov – Olšinka – Františkov (na styk s 8. rPS), a pak po hlavní silnici zpátky na Kvildu. Při tomto typu hlídky mohli vybraní vojáci nosit civilní oděv a pohybovali se mimo hraniční pásmo. Chodili po přístupových cestách, vedoucích k pásmu. Vybavení byli radiostanicí, pistolí ČZ vz. 50 a náhradním zásobníkem. Věci měli uložené v batohu nebo brašně, pistoli v podpažním pouzdru. Služba toho dne probíhala bez problémů, dokud „Pátrač“ nedošel na styk ve Františkově. Pod lesem stálo odstavené Petrovo auto. Pátrač se vydal blíž. Myslel, že by mohlo patřit některému z lesních dělníků. Ale auto mělo pražskou spz a byly v něm poházené věci. Pátrač chtěl vysílačkou zavolat na jednotku, ale signál nebyl dostačující. Proto odešel do nedaleké rekreační chaty, jejíž správce mu dovolil na jednotku zavolat (chata patřila českobudějovické VŠ zemědělské). Po chvíli k odstavenému vozu dorazila poplachová hlídka. Prohledala místo, na kterém auto stálo, i jeho okolí, ale bez výsledku. Auto bylo samozřejmě zamčené. U Františkova se objevil i kvildský zástupce velitele praporu kapitán František W. s další skupinou pohraničníků PsK. Kapitán měl rozhodnout, jestli se vyhlásí pohraniční poplach na rPS a na sousedních rotách. Signální stěna nabyla narušena, od rána nebyl zaznamenán jiný zkrat než zkušební. Poplachový vůz řídil vyučený automechanik, nabídl se, že odstavené auto otevře. Kapitán souhlasil. V palubní schránce našli služební průkaz příslušníka VB. doklady od auta, Janinu občanku a mapu. Na mapě byly vyznačeny trasy ke státní hranici v Západočeském i Jihočeském kraji.  Okamžitě byl vyhlášen pohraniční poplach na Kvildě i sousedících rotách. SiS na trase byla zakryta pohraničníky. Pátrací skupina začala prohledávat okraje lesa směrem k hranici. Pes zachytil stopu a asi po čtvrthodině dovedl hlídku k seníku u Vlasaté cesty. Na seníku se objímali Jana s Petrem. 

Toho rána Jaroslav navrhnnul, že půjdou do lesa na houby. Vždyť Šumava je houbařský ráj! Trojice se vydala do lesa; že jsou v hraničním pásmu věděl jen Jaroslav. Ten po chvíli prohlásil, že nemá cenu, aby pořád chodili vedle sebe. Rozdělí se a tak za hodinku se sejdou u auta. Zabloudit se přece nedá, stačí jen jít z kopce k řece a proti proudu dojdou k autu. Jana s Petrem neměli samozřejmě ani tušení, že Jaroslav o jejich poměru ví už od května. Petr se tenkrát zase jednou vymluvil a Jaroslav ho sledoval. Janino odmítnutí a Petrova přetvářka ho pořádně zklamala. Navíc ho už delší dobu štvaly i poměry v Československu. Rozhodl se, že republiku opustí a při té příležitosti se „hrdličkám“ pomstí. Naplánoval dovolenou na Šumavě, pečlivě vybíral místa. Petr byl přece jen příslušník VB a Jaroslav věděl, že s jeho průkazem jim přestupky možná projdou. Věděl také, že průkaz nechává Petr ve schránce auta. Na mapě si označil fiktivní trasy přechodů přes hranici a mapu strčil do schránky k průkazu. Chtěl, aby Jana s Petrem měli problémy v práci a aby Petra navíc podezřívali ze spoluúčasti na jeho útěku. Když se trojice rozešla (Jana zůstala s Petrem, prý se v lese sama bojí), zmizel Jaroslav v mlází. Byl přesvědčený, že mapu má dokonale uloženou v paměti a vydal se vzhůru do kopců. 

Velitel Psk se zatím u seníku vyptával Jany s Petrem, co tu hledají. Po pravdě odpověděli že houby, jako důkaz mu ukázali tašku s několika nasbíranými hříbky. A že jsou tři a jeden z nich je někde v lese, taky hledá houby. „A proč máte ve voze mapu s vyznačenými přechody přes hranici?“ vypálil na ně velitel nakonec. Petr s Janou oněmeli úžasem. Až po chvilce se Petr zmohl na odpověď že o mapě nic neví. Hlídka o situaci informovala velícího důstojníka pohraniční akce. Ten nařídil, aby Janu s Petrem hlídal jeden voják, poslal k nim toho, co zatím čekal u odstaveného auta. A samozřejmě přišel rozkaz najít třetího houbaře.

V té době vedla vedla ještě trasa SiS podél Bučinské cesty až před „Alpskou vyhlídku“, kde se lomila vpravo a podél lesa pokračovala až za starý hotel, a potom z kopce na Knížecí Pláně. Po roce 1975 došlo k přebudování trasy SiS, která byla posunuta více do vnitrozemí kvůli snadnější kontrole. Vedla podél Židovské cesty směrem k cestě z Borových Lad na Knížecí Pláně. Jaroslav spěchal lesem k hranici. S Janou a Petrem se rozešli asi před hodinou. V jednom momentu Jaroslav zahlédl signální stěnu, ale vyplašil ho zvuk jedoucího auta. Rozhodl se raději dál postupovat lesem. Přešel Židovskou cestu a po chvilce byl na kraji lesa. Teď už si musel odpočinout. Najednou se z lesa ozval hlas psovoda, který pobízel psa. Jaroslav se rozběhl přímo přes louku. Marně. 

Všechny tři převezli na prapor k výslechu. Po nějaké době Jaroslav přiznal, proč se pokusil utéct. Pro Janu s Petrem si přijela pražská kriminálka, Jaroslava odvezli do vazební věznice v Českých Budějovicích. Jaké byly jejich další osudy netuším. 

(c) AUTOR:  Standa K. (Stenlly)


FOTOGRAFIE:  http://www.vojensko.cz/ 


Korektura: Hana J.    


PS OSH - Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/



PS OSH - Lidé.cz: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832