28. dubna 2013

Expedice SH Trojmezí - Rusovce 2013.

Cyklo expedice za pozůstatky pohraničních rot ,za pomníky lemujícími státní hranici od Aše po Bratislavu byla zahájena v sobotu 27.4.2013 u objektu 1.rPS v Trojmezí.







Expedice startuje zde http://www.vojensko.cz/1-rps-trojmezi a ukončena bude tady http://www.vojensko.cz/13-rps-rusovce




Stránka na Facebooku:  Expedice SH

Info na diskuzi Lidé CZ:  PS OSH





Kontakt na organizátora a vedoucího expedice:

Facebook

Lidé CZ


Prozatím přijaté fonogramy o expedici:

1. den Expedice Státní Hranice.
Dnes ráno v 7 hodin vyrazila dvojčlenná hlídka po vytýčené trase od 1.rPS Trojmezí ( 5.Chebské brigády) přes 2.rPS Pastviny, 3.rPS Újezd, 4.rPS Ašská, 5.rPS Nový Žďár, 6.rPS Polná, 7.rPS Dubina, 8.rPS Pomezí, 9.rPS Horní Hraničná, 10. rPS Svatý Kříž a ukončili svojí cestu na 11.rPS Starý Hrozňatov, kde dnešní den ukončili a přespí. Pří své cestě navštívili pomníčky padlých pohraničníků. Počasí bylo zatažené s občasným deštěm. Cestou se přidal k expedici Standa Kvasnička. Všichni zdraví a v dobré kondici.

Den 1. z mého pohledu.
Rozkaz vedoucího expedice byl jasný. Ráno v 07.00 hodin odjezd od roty Trojmezí. Do města Hranice mě dopravil mladší synátor někdy v 06.40 hodin. Ponuré město, zahalené hustou padající mlhou. Ulice totálně vymetené, snad tak jak
 před příjezdem chrabré U. S. ARMY na počátku května 1945. Představoval jsem si ty vyvěšené bílé fangle tu a tam mně probleskl v představách i obrázek s jinými fanglemi, které zde jistě v hojném počtu visely v roce 1938. 

Ač jsem u 5. chebské působil tři roky, byl jsem zde poprvé v životě ! Syna jsem poslal zpět aby stihl své pracovní povinnosti a já začal odhadovat, kde by asi mohla být rota Trojmezí. Po vystoupání do poměrně prudkého kopce - tabule Hranice zastávka. Malá skupina usedlostí, nikde ani živáčka, čas se blíží. Já bez mapy v husté tekoucí mlze, neznámo kde. Pokouším navázat spojení s náčelníkem Láďou, telefon nedostupný. Čím dál lepší …. Vracím se zpět do Hranic-centra z kopce do kterého jsem se před chvílí lopotně vyškrábal. Vidím vyjíždět z vilové čtvrti nějaké vozidlo. Rozhoduji se okamžitě. Dohoním, předjedu, zastavím a zeptám se. To se mi podaří po dalších dvě stě metrech a já se od starší paní dozvídám, že rota Trojmezí leží ve směru ze kterého jsem přijel ve vzdálenosti cca 3 km. Začínám svůj boj o čas. V 07.10 hodin dorážím před objekt roty. Z vyvěšených vlaječek a plakátu je zřejmé, že čas odjezdu byl dodržen. Pokouším se opět marně navázat spojení. Nedaří se, proto vyrážím ve směru pravděpodobného postupu hlídky Ládi Nekvapila. Trojmezí – SH. Dorážím na pověstné trojstátí. Mlha se mezitím změnila v poměrně soustavný déšť. Spojení - opět nefunguje. Rozhoduji se okamžitě, je potřeba dostat se na trasu SiS a zahájit pronásledování. Vracím se zpět a tipuji, že pokud překonám louku nad kterou očekávám horizont je dost pravděpodobné, že by zde mohla být cesta bývalé SiS. Asi po 300 metrech zjišťuji, jak hluboce jsem se mýlil. Na horizontu cca 25 metrů kamenné mezníky značící průběh SH býv. NDR. No ku.va říkám si, to jsi zeměpisář, ještě ke všemu bez mapy. Tím se nemůžeš nikde chlubit. Vracím se zpět na místo posledního ukazatele. Konečně jsem na býv. SiS. Odbočuji vpravo a pokračuji v pronásledování. Ukazatel Pastviny mě přesvědčuje o správnosti zvoleného směru. Je 08.30 zvoní telefon. Kde jsi, ptá se mě velitel Láďa. Zjišťuji, nejsem pronásledovatelem, ale pronásledovaným. Ta hodina čekání je dost dlouhá, déšť sice ustává, ale já začínám chladnout. Kraťasy a pouze dvě trika pod bundou, to je jasné podcenění klimatických poměrů tohoto Bohem a i všemi ostatními zapomenutého kraje. Konečně se v dáli objevují dvě postavy v dlouhých kalhotách zachumlaných v pláštěnkách. Láďa, a jak se dozvídám rovněž bývalý kolega Libor. Pokračujeme dále společně. Ač je mi zima jako sviňa, ve třech se to lépe táhne. Konečně se dostáváme do úseku mého bývalého mateřského 2. praporu, 5. bPS Cheb. Dubina, Hohenberg, Ohře, Pomezí, Skalka, Hraničná, Svatý Kříž, Šlapany, Hrozňatov. Místa mého mládí, kde jsem poprvé po dvaceti pěti letech. Co místo, to hrst vzpomínek. Většinou dobrých, nezapomenutelných. Co rota, to velké množství jmen lidí, které bych rád viděl. Končíme v krásné teplé hospůdce pod hrozňatovským hradem. Teplý vývar, smažák, několik piv – nádhera ! S kamarády se loučím kolem 19.00 hodin a vyrážím k domu. Budu v myšlenkách s nimi, protože vím co je ještě čeká. Jsou to bez nadsázky hrdinové dnešní doby, zasluhující si naše uznání a díky. Ladislav NEKVAPIL obzvlášť! Hoši díky !!! Kvasnička Stanislav


2. den Expedice Státní Hranice.
Dnes ráno vyrazili členové Expedice Státní Hranice od 11.rPS Starý Hrozňatov a pokračovali přes 12.rPS Mýtina, 13.rPS Dyleň a u 14.rPS Slatina byla expedice zadržena a předvedena na rotu k důkladné prohlídce. O půl třetí byli členové propuštěni a pokračovali k 15.rPS Broumov, 16.rPS Branka, 17.rPS Pavlův Studenec a vjeli na území 9. Domažlické brigády a projeli 1.rPS Vašíček, 2.rPS Stoupa a ukončili na 3.rPS Hraničky. Navštívili pomníčky padlých a historické mezníky. Dnešní den byl oblačný, zataženo, cesta blátivá. Najeto kolem 139 km. Všichni jsou zdraví a unaveni.

3. den Expedice Státní Hranice.
Členové expedice vyrazili do dalšího náročného dne. Překonali největší kopečky na své cestě. Kdo nestoupal z Nemanic až Čerchovské rotě, ten neuvěří. Počasí prozatím moc nepřeje. Oblačno, mlha a deštivo. Dnes navštívili 3.rPS Hraničky a pokračovali směrem na 4.rPS Nový Dvůr, 5.rPS Diana, 6.rPS Železná, 7.rPS Pleš, 8.rPS Rybník, 9.rPS Hraničná, 10.rPS Nemanice, 11.rPS Čerchov, 12.rPS Bystřice a dnešní náročnou cestu ukončili na 13.rPS Folmava a navštívili pomníčky a zaniklé roty. Dnešní noc přespí na Babylonu v penzionu Magda.


4. den Expedice Státní Hranice.
Čtvrtý den členové expedice dojížděli poslední roty 9. brigády Domažlice. Terén byl náročný a úmorný. Počasí dnes bylo příjemné. Po strávené noci na Babylonu v penzionu Magda dnes navštívili 14.rPS Maxov a pokračovali na 15.rPS Všeruby, 16.rPS Sruby, 17.rPS Svatá Kateřina a 18.rPS Pod Ostrým – Hamry. Tímto ukončili cestu po Domažlické brigádě a dojeli na 1.rPS Černé Jezero 7. Sušické brigády, kde si vychutnali přírodu Černého Jezera. Dnes se ubytovali a přespí na ubytovně pod Špičákem, aby nabrali sílu na zdolání 1315m vysokého Poledníku. Přejme naším členům expedice do další cesty mnoho zdraví a klidnou cestu.

5. den Expedice Státní Hranice.
Pátý den této expedice byl veden po cestách náročný na terény. Zdolali 1315m vysoký Poledník. Návštěva některých bodů trasy byla pozměněna množstvím zbytkového sněhu. Vyšla i chvilka na postavení sněhuláka. Počasí bylo průměrně při teplotě kolem 14°C. Dnešní trasa vedla z 1.rPS Černé Jezero 7. Sušické brigády a pokračovala na 2.rPS Svárožná, 3.rPS Debrník, 4.rPS Polom, 5.rPS Prášily, 6.rPS Javoří Pila a cestu ukončili na 7.rPS Kvilda, kde jsou ubytování kousek od roty, kterou mají na dohled z okna. Podle informací se se tato rota začne v nejbližší době bourat. Nejhorší části, mají za sebou. Do dnešních dnů ujeli kolem 350 km. Zítřejší etapou se účastníci dostanou až k vodní nádrži Lipno.

6. den Expedice Státní Hranice.
Členové expedice po zdolání nejhorší části cesty, zamířili k vodní nádrži Lipno a dojíždějí poslední úseky Šumavy. Po přenocování na Kvildě se vydařili dále po úseku 7.bPS Sušice k 8.rPS Borová Lada, 9.rPS Žďárek, 10.rPS Dolní Silnice, 11.rPS České Žleby, 12.rPS Stožec, 13.rPS Nová Pec, 14.rPS Zvonková, 15.rPS Kyselov a dnešní expedici ukončili na 16.rPS Pasečná, která po přestavbě, byla předělána na penzión Dobík. Dnešní den byl oblačný a najeto kolem 100 km. Zítra expedice najede do Novohradských hor a to do působností 15.bPS České Budějovice.

7. den Expedice Státní Hranice.
Tento den se expedice rozloučila se Sušickou brigádou a také se Šumavou a ukrojila pár kilometrů z úseku 15.brPS České Budějovice a dorazila do Novohradských hor. Po přespání na 16.rPS Pasešná pokračovali k 17.rPS Spáleniště, 18.rPS Mnichovice a k poslední roty Sušické brigády 19.rPS Mlýnce a vjeli do úseku 15. br. České Budějovice 1.rPS Horní Dvořiště, 2.rPS Dolní Dvořiště, 3.rPS Kamenná, 4.rPS Cetviny a tento den ukončili na 5.rPS Černé Údolí a přespali v jejích prostorách přejmenovaný na hotel U Pralesa. 

8. den Expedice Státní Hranice.
Členové expedice po přespání na 5.rPS Černé Údolí – hotel U Pralesa pokračovali v úseku 15.bPS České Budějovice pokračovali k 6.rPS Šejby a dál k 7.rPS.Nové Hrady, kde navštívili v tento den otevření nového muzea u celního přechodu Celňák , kde si prohlédli nově vystavenou signální stěnu a další věci přesunuté z bývalého muzea v Borovanech. Po prohlídce pokračovali na 8.rPS Fišerovy Chalupy, 9.rPS České Velenice, 10.rPS Krabonoš a pomník voj. Adama Rusa, 11.rPS Tokániště a dnešní den ukončili na 12. rotě PS Chlum u Třeboně předělaný na penzión Medenice. Dnešní počasí se vydařilo a členové mají najeto přes 500 km. Po opravě několika defektu a pořádné hygieně se uložili k nabrání dalších sil na další cestu.


9. den Expedice Státní Hranice.
Po noci strávené na 12. rotě PS Chlum u Třeboně předělaný na penzión Medenice, expedice tento den dojela poslední roty 15. brigády PS České Budějovice a najeli první kilometry 4. brigády PS Znojemské brigády. Pokračovali na 13.rPS Hajnice a navštívili pomníček mjr. J. Sklenáře, projeli 14.rPS Nový Vojířov, 15.rPS Smrčná, 16.rPS Artoleč, překonali SIS U70 – Navary, 17.rPS Staré Město, 18.rPS Slavonice, 20.rPS Písečná, 21.rPS Rancířov a tímto se přesunuli na Znojemsko. Zdolali 1.rPS Vratěnín, 2.rPS Stálky, 3.rPS Šafov a 4.rPS Hájenka. Dnešní den ukončili v obci Vranov nad Dyjí.


10. den Expedice Státní Hranice.
První zastávka v novém 10 dni expedice patřila zaniklé rotě PS Čížov s umístěnou expozici PS. Její součástí je cca 1000m původní SIS a pozorovatelna. Poté členové expedice pokračovali na 5.rPS Lukov, 6.rPS Podmolí, 7.rPS Hranice, 8.rPS Šatov, zaniklá rota Hatě, 9.rPS Hatě, 10.rPS Ječmeniště, 11.rPS Jaroslavice, 12.rPS Dyjákovice, 13.rPS Hevlín a dnešní den ukončili na 14.rPS Hrušovany. Po pěkném dni členové expedice strávili večer u dobrého vínka.


11. den Expedice Státní Hranice.
Předposlední, jedenáctý, den expedice, členové zavítali do kraje vinohradů a delty řeky Dyje, až k soutoku s řekou Moravou. Tento soutok, který tvoří troj statní bod České republiky, Slovenské republiky a Rakouska. Následně překročili státní hranice Slovenska a ukrojili první kilometry 11. Bratislavské brigády PS. Po pěkném stráveném večeru expedice vyrazila za pěkného počasí k 15.rPS Březí a pokračovala dále k 16.rPS Mikulov, 17.rPS Sedlec, 18.rPS Valtice – Rajsna s muzeem Železné opony, 19.rPS Valtice – C. Úřad, 20.rPS Boří Dvůr, 21.rPS Poštorná, 22.rPS Lány a poslední 23. rota PS Ruské Domy 4. Znojemské brigády PS a vjeli na území 11. Bratislavské brigády PS a pokračovali k 1.rPS Moravský Sv. Ján a dnešní den ukončili návštěvou 2.rPS Malé Leváre a nocují v obci Gajary v penziónu Ajka. Přejme Expedici Státní Hranice do posledního dne šťastný dojezd do cíle.


12. den Expedice Státní Hranice.
Poslední 12. den 3. ročníků Expedice Státní Hranice byla oficiálně zakončena. Kola ukrojila zbývající metry 3. ročníku expedice a zdolána poslední 13. rota PS Rusovce celé sestavy Pohraniční stráže a, bylo ujeto celkem 1000 km. Cestou navštívili řadu pomníčků, památníků, zaniklé roty. Kolik jich bylo? Zůstává jen souvislá řada vzpomínek, které již nikdo nevymaže členům expedice z hlavy. Dnešní den expedice vyjela od 3.rPS Gajary a pokračovala k 4.rPS Suchohrad, dále pak k 5.rPS Záhorská Ves, 6.rPS Vysoká při Moravě, 7.rPS Děvínské Jazero, 8.rPS Děvínská Nová Ves, 9.rPS Děvín, 10.rPS Petržalka, 11.rPS Kopčany, 12.rPS Jarovce a slavnostní ukončení bylo před 13.rPS Rusovce. Úkol, který byl vydán pohraniční hlídce, byl splněn na 100%. A co příští rok? Bude se konat další, čtvrtý ročník Expedice Státní Hranice? 

Zájemci o bližší informace z Expedice, mohou přijít na setkání GMU dne 31. května 2013 v 17 hodin do restaurace Havránek v Ostravě – Starém Zábřehu. Kde vystoupí se svými zážitky z cesty vedoucí a hlavní organizátor expedice Láďa Nekvapil. 
Ještě jednou posíláme blahopřání členům Expedice za její výkon, který museli vykonat. Gratulujeme. Hurááááááááá......

22. dubna 2013

Déja vu alebo Keď sa emigrant a pohraničník znovu stretnú.


Neuveriteľné! Pripomenula sa mi vec, ktorú som pred tromi rokmi opísal vo svojej knihe „Hačava“. Táto udalosť  sa odohrala 26. marca 1981. Rukoval som vtedy spolu s tisíckami rovesníkov na vojnu. Na dva roky. Boli sme mladí, neskúsení a naivní. Netušili sme, čo nás čaká. Mňa povolali k pohraničnej stráži do Českých Budějovíc. V tom čase sa na vtedajšej československo-rakúskej hranici odohrávala dráma.
Zamestnanec roľníckeho družstva prechádzal s koňom a saňami za signálnu stenu. Robil tak často, pohraničníci ho poznali a dôverovali mu. Na saniach viezol náklad sena, ktorým prikrmoval zver. Za ostnatý drôt ho prepúšťal vojak, ktorý mal ísť o štyri dni do civilu. Veľmi sa tešil domov. Rovnako ako družstevník, ktorý sa tešil na život v slobodnej krajine…

Uhádli ste. Muž s koňom a saňami plnými sena sa už nevrátil. Ba čo viac, zistilo sa, že pod senom ukrýval ďalších šesť ľudí, z toho tri malé deti. Vojak sa dostal do civilu až v máji. Celý mesiac ho vypočúvali spravodajskí dôstojníci, ktorí sa pokúšali vnútiť mu teóriu, že bol s utečencami dohodnutý.

Prešlo tridsaťdva rokov a tí dvaja sa stretli. Narušiteľ a pohraničník. Nie priamo, ale prostredníctvom internetovej diskusie. Narušiteľ, dnes občan Kanady, chcel pozdraviť vojaka, ktorý ho vtedy pustil za signálnu stenu. Vojak sa ozval a pripomenul mu, aké problémy mu svojim útekom spôsobil. Bol polosirota a doma ho čakala matka. Absolvoval vojenský súd a skomplikovalo mu to život na ďalších osem rokov. Emigranta v neprítomnosti odsúdili na tri roky. Iba preto, aby mu štát mohol zhabať majetok.
Tí dvaja si odpustili a na diaľku podali ruky. Neodpustili si však iní, ktorí sa zapojili do diskusie. Bývalí emigranti a pohraničníci. Aj po rokoch si nadávajú do vlastizradcov a červených gestapákov. Kádrujú a navzájom sa obviňujú. Každý z nich má svoju vlastnú, úzkym pohľadom videnú pravdu.
„Je to hrozné,“ napísal mi bývalý spolubojovník Milan, ktorý v roku 1986 tiež emigroval do USA. „Ľudia by si aj dnes išli po krku. Ako je to možné? Veľa krajín prežilo horšie veci. V španielskej občianskej vojne zahynulo pol milióna a ľudia sa s tým dokázali vyrovnať.“
Myslím, že Milan to pomenoval presne. Aj my sme v tom čase boli v občianskej vojne. Bola to síce „studená“ občianska vojna, ale zato trvala štyridsať rokov. Komunistická strana, ktorá vtedy vládla v Československu, postavila proti sebe vlastných občanov. Tých, ktorí túžili skúsiť šťastie inde, a tých, ktorí im v tom mali zabrániť. Jedni i druhí veľa riskovali a neobišlo sa to bez obetí. Zahynuli nevinní ľudia, ďalší nevinní sedeli v base a celým nevinným generáciám to pokazilo životy.
Obaja aktéri môjho príbehu prežili a odpustili si. Nakoniec, obaja v tom boli nevinne. Obaja majú rodiny a dnes sú z nich dedovia. Ako napísal kamarát Milan: „Ten, čo žije v Kanade, vychoval deväť detí a zdá sa, že je to dobrý a pracovitý človek. A ten, čo ho pustil, tiež.“

(c) AUTOR: Rasťo Piško
Rasťo Piško

Autor: Rasťo Piško

Humorista, moderátor a imitátor. Spoluautor viacerých humoristických programov. V roku 1998 vydal knihu rozhlasových a televíznych humoresiek "Z druhej ruky". V roku 2004 divadlo Nová scéna uviedlo jeho komédiu "Hände hoch! alebo Bude ako nebolo". Napísal romány Hačava (2010) a Bohémska kolonáda (2011).


DISKUZE 4.rPS: http://www.vojensko.cz/4-rps-cetviny


Útěk Leopoldov
ERNY Šutka | 3.1.2011 17:25 | id 24494 | nahlásit

Zdar Tygři,
Již jsem psal o útěku na Leopoldově,
ale pro Ty co to nečetli a nebo nečtou již zadané příspěvky píšu znova.
Jsem jedním z těch kteří ,tam v té době sloužili.
80-82
Bylo to někdy začátkem zimy,myslím rok 81,Jestli se pletu,tak at´ mě někdo opraví.Ten den jsem zrovna měl průzkum okolo Kp.
Na Leopoldově byla hlídka ,můj spolubojovník
Franta Spišák a Pepa Soukup.
Samozřejmě v té době málokdo z nás věděl co se stalo.
Kluci ráno na Leopoldově ,propustili jistého Krejcara
za ŽTZ,měl platnou propustku.
Jel na saních,tažených konmi.
Bohužel, nebo bohu dík, dnes těžko říci jestli Bylo správné že tyto saně se senem jak se již psalo
nepropíchali železnými bodci.Podle nařízení to udělat měli. Ruku na srdce......... Ale, ale kolik z nás by to asi udělalo??? nevím, těžko říct,ale myslím že by se nás našlo dost ,kteří by to neudělali.
Jsou pouhé spekulace a i můj názor je takový,že Krejcar,když už šel přes čáru ,byl určitě ozbrojen a kdyby k něčemu došlo začal by střílet.Myslím že potom už by mu asi bylo všechno jedno.
Provezl 6 osob,z toho nejmladšímu ,bylo prý několik měsíců.
V případě dětí,co jsme si v té době mysleli,muSeli je mít určitě uspané práškama aby nebrečeli,protože by se hned všechno prozradilo.
Se saněmi jel, několik kilometrů podél Malše, která tvořila vlastní demarkační čáru,nebyla hluboká,ani široká.Krejcar v určitém místě provedl pravoúlhou otočku a už tam byl.
Qpět podotýkám že kluci si v tomto případě náhodnou benevolencí možná zachránili život.
Pepa to tenkrát měl snad do civilu za 4 dny ,nebo tak nějak.
Potom se dostal do vyšetřovací vazby v ČB.
Nevím dodnes jak dlouho tam byl, ale nakonec ho pustili,protože se za něj zaručilo JZD V Nedvědicích kde pracoval před vojnou a naše Svazácká org.
Franta Spišák to s námi odkroutil na rotě až do konce vojny. VR Blablu přeložily na vedlejší rotu a my dostali npor.Kuchaře.
Pepík bydlí 6 km tady ode mě a jezdí jako TIRÁK. Erny
 
Re: Útěk Leopoldov
Jarda | 3.1.2011 22:06 | id 24519 | nahlásit

Krejcar co řídil ten koňský zápřah převezl na saních v seně členy své rodiny,anebo to byli cizí lidi?Vlastně on asi utek totéž s nima,tak předpokládám,že to byla jeho rodina.Nenechal koně a sáně u nás,ale prošel s povozem za čáru.Pak čtu níže,že koně se sáně rakušané vrátili přes hran.přechod D.Dvořiště.Tak to je zajímavý proryv.Totéž si myslím,že Krejcar mohl být ozbrojen.Zdravím.
 
Re: Re: Útěk Leopoldov
ERNY Šutka | 3.1.2011 22:30 | id 24521 | nahlásit

S tím návrate koní to bylo ze strany Rakušáků,legálně provedeno na Dvoříšti.
A protože Krejcar a ostatní požádali o politický azyl,Byli braní jako političtí utečenci a tím pádem voda na mlýn západu. Jinak myslím že to byly dvě nepříbuzné rodiny.
Erny
 
Re: Re: Útěk Leopoldov
Vlastimil Dokoupil | 4.1.2011 19:10 | id 24559 | nahlásit

Už nevím jak se ten kluk jmenoval , ale v Leopoldově v piketu byl jeho vzkaz,,Posledních 12 hodin tatko"Nevím jestli byl ozbrojen ten co prošel přes vrata sedmi statečných, ale když jsem nastoupil na Cetviny,byli jsme s Blablou jako nováčci projížďet mezinárobní cestu(jako nováček jsem byl v r.81 v rakousku), a to seno a ty koleje od saní tam ve sněhu jsem viděl na vlastní oči.
 
Re: Útěk Leopoldov
kubo | 3.1.2011 22:32 | id 24523 | nahlásit

Podobný útek bol cez Leopoldov uskutočnený začiatkom roku 88.Vtedy tiež na vlečke so senom ťahanej asi traktorom,vraj pracovník vlastniaci priepustku previezol za Sis a následne do Rakúska 3 osoby,svoju ženu a dva deti.Lenže on traktor alebo kone,už neviem nechal na ceste u nás,pár metrov od hran.pätníkov asi v priestore pod starou rotou Ulrichov.Tak aspoň sa povrávalo po mojom príchode na Cetviny 7/88.Tiež sa večer hliadke na Leopoldove zvýšila jedna priepustka.VR mjr.Lovaše vymenili v lete za npor.Klíchu.Kto vie,či to bolo kôli tomu.S vojakmi čo tiež nepoprepichovali seno,pred vpustením za ŽTZ,už neviem ako to dopadlo,čo sa týka trestov.Zdravím.
 
Re: Re: Útěk Leopoldov
Honza Jadviščok | 8.1.2011 19:53 | id 24818 | nahlásit

Ahoj Kubo,v jednom článku píšeš o tom ,jaké byly na rotě "manévry",když přišel někdo na návštěvu za někým na rotu.To mně připomněl příběh asi z r.1980 až 82,kdy jsem byl s rodinou a bráchou,ktérý rovněž sloužil u PS trávili dovolenou na L IPNĚ a chtěli se jet podívat na Cetviny.Již v Malontech nás odchytili a nejbližším autobusem poslai do Kaplic a dál na Lipno.Bylo toho více ,ale tosnad až někdy jindy,nebo snad v nějaké knížce...Ahoj Honza
 
Re: Útěk Leopoldov
milan | 4.1.2011 14:45 | id 24538 | nahlásit

ten utek nebol na leopoldove ale myslim na kote 8542alebo tak niejak a neviem či to nebola jožkova posledna služba inač erny mal si my zohnať kontakt na jožka soukupa
 
Re: Re: Útěk Leopoldov
ERNY Šutka | 4.1.2011 16:06 | id 24541 | nahlásit

Ahoj Milane,
Mezi vraty na 854.2 a na Leopoldově byla ještě jedny vrata,když se šlo z kopce dolů,tak právě tam utekli.Otvírala je hlídka sloužící na Leopoldově.
Pokud se týká,spojení na Pepu, tak jsem Ti jeho číslo mobilu posílal obratem,ale pokud jsi ho nedostal tak ještě jednou: 608 329 656
a když budeš chtít i adresu ,tak tu neznám ,ale můžu Ti jí sehnat.

Zatím Erny
 
Re: Re: Re: Útěk Leopoldov
Vlastimil Dokoupil | 4.1.2011 19:17 | id 24560 | nahlásit

Ahoj Milane, Ty vrata jsou známy pod přezdívkou sedum statečných, jsou to první vrata od leopoldova smerem na 854. Džumpapa
 
Re: Re: Re: Re: Útěk Leopoldov
Vojta | 4.1.2011 20:10 | id 24567 | nahlásit

Zajímavé je,proč Krejcar utíkal těmi vraty a ne vraty na Leopoldově.Možná i proto,že tam nebyli bodce.Moc tomu nerozumím.Hlídka byla na Leopoldově.Kdo ho propustil?Byla tam další jiná hlídka např.s Přibrání,anebo Krejcar přivolal hlídku od Leopoldova?Propouštělo se těmi vraty povýš běžně,anebo to byla výjímka?Vrata sedmi statečných byli asi od Leopoldova povýš lomu do kopce,pak tam poblíž ústila svážnice,která vedla od školky mezi Bělou a Malonty.On asi přijel od Pohorské Vsi.Kdo ví,kde pak za Sis přesně šel.Podle mně šel lesní cestičkami,nešel hlavní silnici přes Baronův most a Pohoří.Když jel na saních,tak musel jet tam,kde byl na cestě sníh.Zdravim.
 
Re: Re: Re: Re: Re: Útěk Leopoldov
Vlastimil Dokoupil | 4.1.2011 22:10 | id 24574 | nahlásit

byla to jedna s prvních sdužeb na rotě,Cetviny co jsem odsloužil. Přes vrata sedmi statečných prošlo všech 7 civilistů, byla to hlídka z Leopoldova co je propustila za ŽO. Ty vrata se používala málo, ale proslavili se dost
Zde již nelze dále reagovat
 
Re: Re: Re: Re: Re: Útěk Leopoldov
kubo | 4.1.2011 23:55 | id 24581 | nahlásit

Čo sa týka využívania vrat cez Sis,tak celoročné prepúšťanie lesných,poľnohospodárskych a iných pracovníkov sa vykonávalo za nás len na Leopoldove,kde bola stála denná hliadka cez pracovné dni.Dopoludňajšia a popoludňajšia smena.Potom na Janovej Vsi bola hliadka cez pracovné dni len v jarných a letných mesiacoch.V zime nebola.No a na Přibrání bola nepretržitá 24 hodinová poplachová hliadka,rozdelená na tri smeny,v noci 4-členná.Tam prepúšťali len väčšinou k večeru myslivcov.Iné vrata sa používali len sezónne,nárazovo napr.pri zvážaní dreva.Preto si tiež myslím,že Krejcar musel byť prepúšťaný na tých bočných vrátach nejak výnimočne.A museli to dopredu lesníci hlásiť,aj dôvod prepúšťania na vrátach bežne neužívaných.Tiež asi vedel,že na Leopoldove sú na prepichovanie sena bodce a tam niesu.Ja len toľko.Zdravím.
Zde již nelze dále reagovat
 
Re: Re: Re: Útěk Leopoldov
Ilja Drahonínský | 26.1.2011 09:13 | id 25597 | nahlásit

Pozdrav Pepu a doufám , že se mu daří dobře.
 
Re: Útěk Leopoldov
Vlastimil Dokoupil | 4.1.2011 18:54 | id 24555 | nahlásit

Ahoj Erny tady Vlastik 81-83 Blabla za mě sloužil na Cetvinách pořád nebyl převelen. Npr.Chovanec byl super chlap, proto taky na to doplatil. Džumpapa
 
Re: Re: Útěk Leopoldov
Vlastik Bonček | 8.1.2011 18:46 | id 24809 | nahlásit

Ahoj Erny a Vlastíku!Potvrzuji,že Blablu nepřevelili .Velitel roty byl pan Kuchař,uměl to s náma,moc si ho vážím, tak jak pana Chovance.A jsem rád že za Džumpapou šlapu na počítači a ne v prašanových návějích místy po prsa.Vlasťo a děkuji za rady.Křemínek pod jazyk,aby nebyla žízeň.A místo igelitu noviny do bot,aby jsme neomrzli.I ten rozestup jsme dodržovali ,aby nás neměl někdo jednoduše.Už se těším na sraz.Buďme ,Tygři!Bony
 
Re: Útěk Leopoldov
Soukupová Jana | 18.1.2011 20:18 | id 25276 | nahlásit

Piši Vám za mého meže Pepu Soukupa velice me potěsilo,že jste si na mého muže take vzpomneli.Bohužel je stále na cestach,ale urcitě by se s vámi rád sešel.Vzpomíná na tu dobu a na ten poslední den nikdy nezapomene.Přeji vám hezký večer Soukupová.
 
Re: Re: Útěk Leopoldov
Vojta | 20.1.2011 21:48 | id 25355 | nahlásit

Velmi pěkně zdravím pani Soukupová.Nejpřesnější popis útěku by nám samozřejmě opsal jedině váš manžel a náš bývalý kolega Pepa,který toho Krejcara při poslední službě propouštěl.Díky bohu to tehdy dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo,poněvadž někdy to na čáře dopadlo i hůře.Pozdravuje ho cetvinský tigr Vojta mladšího ročníku služba 86/88.
 
Re: Útěk Leopoldov
Ilja Drahonínský | 26.1.2011 09:10 | id 25596 | nahlásit

Tak ten utěk byl opravdu na jaře s posledním sněhem. soukup snad nikdá před tím ani nesloužil u propouštění. A ta brána nad Leopoldovem se zase tak často nepoužívala. Tenkrát Blabla pěkně i ostatními VR pařili snad na kiosku v D. Dvořišti. Soukup ve vazbě v ČB strávil asi měsíc. Dokonce jej hlídal snad tygr , který tam po vojně nastoupil. Jo a ty bodce na probodávání snad vymysleli až po tom průjezdu. Mějte se Fajn a vzpomínejte jen na veselé věci .



16. dubna 2013

Vzpomínky na minulost.

   Už od první knížky Na čáře v Dolním Dvořišti - Dolňáku (Oftis Ústí nad Orlicí, 2009), v které se Luděk Kozlovský (1962) vyzpovídal ze svých zážitků při výkonu základní vojenské služby u Pohraniční stráže, se autor netajil úmyslem, že se chce věnovat historii PS v oblasti Novohradských hor. Slova jsou často jedna věc a následné činy druhá. Kozlovský to myslel doopravdy a tvrdohlavě šel za svým cílem. 

O rok později přichází s knížkou Proryvy – útěky na státní hranici ČSSR s Rakouskem (Oftis, 2010)



   Třetí knihou byla Kronika pohraniční roty Žofín (Oftis, 2011). Pokud v první zpracoval vlastní vzpomínky, v druhé a třetí tvořily základ materiály získané z archivu MV v Kanicích, doplněné dobovými fotografiemi, mapkami, dokumenty; lze napsat, že už šlo o literaturu faktu.


   


   V pořadí čtvrtá knížka VZPOMÍNKY NA CETVINY vyšla zásluhou Podorlického Klubu českého pohraničí štábního strážmistra SNB Josefa Hendrycha v České Třebové ve vydavatelství Oftis Ústí nad Orlicí v závěru října 2012. Má 240 stran a mimo text obsahuje mnoho fotografií, mapek, plánků ale i kopií dokumentů, například o poválečném odsunu Němců z oblasti Novohradských hor. 




   Kozlovský znovu čerpá z archivu, ale navíc tu jsou vzpomínky poměrně širokého okruhu spolupracovníků. Nejde o žádnou fikci, kde by si autor přizpůsobil děj k obrazu svému, ale o realistický pohled těch, kteří si na Cetvinách prožili své, a i přesto, že tam byl život drsný a někdy až krutý, protože rota byla daleko od civilizace, neustále vzpomínají. Ty dva roky se jim doslova zadřely pod kůži, zůstaly v paměti natrvalo. Převážně vypovídají bez velkých emocí, a jak už to bývá, s odstupem času zůstává to nejdůležitější.
   


   Po úvodu, v němž autor vysvětluje, proč se rozhodl tuto knížku realizovat, přichází historie osady Cetviny a nejbližšího okolí prostřednictvím Kroniky cetvinské farnosti, poté je na řadě Kronika SNB od roku 1938 až 1945, následuje archiv MV v Kanicích a zcela zákonitě výňatek z knihy Kluk z Polenského zámku na hranicích vlasti (Oftis 2008), kterou napsal Jan Krátký, jenž sloužil na Cetvinách jako důstojník z povolání. 
   Po jejím přečtení se Luděk Kozlovský s autorem setkal a získal k němu velice dobrý vztah, dokonce tehdy uvažoval o natočení dokumentárního filmu, v kterém by Jan Krátký přímo na Cetvinách hovořil o svém působení v těch místech. Bohužel k tomu nedošlo, zasáhla nemoc a poté i smrt.
   V dlouhé řadě příspěvků vyniká ten od psovoda služebního psa Rivala, který se na Cetvinách ocitl až z východního Slovenska, a to ne pouze délkou, ale i obsahem.
   

   Velmi oceňuji velice otevřenou zpověď mladé ženy podepsané jako Ali, která vzpomíná na svého dědu, bývalého pohraničníka roty Cetviny, jenž se toužil ještě před smrtí podívat na Cetviny. Přestože jde o smutnou záležitost ze závěru života jejího dědy, vyvolává v člověku nádherný pocit lidské sounáležitosti, bohužel ne zcela běžné pro tuto naši dobu. Zatímco nás, kteří víme o minulosti své, příběh vnučky a dědy dojme, předpokládám, že do tváří těch, kteří Pohraniční stráž a její příslušníky všelijak očerňují a nemohou jim přijít na jméno, se vloudí výsměšná grimasa. Napadá mě, jak dlouho jim vydrží, pokud nepatří k těm horním majetným vrstvám…





Autor: MILAN DUŠEK

ZDROJ:  http://www.obrys-kmen.cz





Může Vás zajímat:  Knihy o Pohraniční stráži. 


(Výhodná nabídka knih přímo od zadavatele tisku. Knihy nejsou k dostání v běžné obchodní síti).


O rotě PS na webu Vojensko.CZ  4.rPS Cetviny (Foto+diskuzní fórum)




9. dubna 2013

Jak jsme dostávali „kopačky“


   (c) AUTOR: Michal "Jezerák" 

   Pomalu se mi přibližoval termín příjezdu návštěvy. Tenkrát jsem jí říkal velká, jediná, nekonečná, navždy… Psala pravidelně, jednou (před půlrokem) už mě i navštívila – shodou okolností také z Trojmezí, ale z toho severního. 




Pohodově utíkal čas i služba a blížil se den její návštěvy. Návrat z jedné odpolední služby všem mým plánům udělal důrazný škrt : NE! Už strážný mě informoval :
„Máš nějaký dopis“
„Prišiel ti list“ – další upozornění od kolegy v psí kuchyni.
„Vyzvedni si dopis na nástěnce“ sděluje dozorčí při vybíjení.

  Sakra – to je najednou nějaké péče! Po zahlášení návratu ze služby jsem si dopis z laťkové nástěnky sundal. Podlouhlá obálka, nečitelné razítko odesílací pošty, cizí, neznámé písmo, třicetihaléřová známka. Na pohmat bylo citelné, že v nezalepené obálce je nějaký kartonový list. Zadní trojúhelník  chlopně zasunutý do spodní části, byl trochu pomuchlaný. Celkově obálka dopisu trochu ušmudlaná… nesla nepochybné stopy o tom, že tento dopis byl vícekrát rozebrán. Padá na mne neblahé tušení, které se po chvíli ukázalo pravdou až hořce neskutečnou…




  Zlaté písmo na rozevřeném dvoulistu, dvě kýčovité holubičky nesou v zobáčcích srdíčka. Nezbytný veršík od klasika, informativní sdělení kde, kdy a kdo že je ten druhý, který tam  bude stát vedle Jitky. A už vedle ní v minulosti zřejmě i více než stál. A nejen on, hlavně jemu… Slušně předem oba dva děkují za projevená blahopřání. V duchu si říkám :
„Inu – není zač“. Ke svatební hostině do restaurace hotelu U lípy ve V.Š jsem pochopitelně přizván nebyl.

  Roztomilé na tom bylo to, že zlaté datum na kartonu bylo datem plánovaného příjezdu Jitky za mnou na Šumavu. Samotné oznámení – ušmudlané. Kriminalisticky čitelný na něm byl mastný otisk prstu, šedočerná šmouha i rýha nehtu. Že by takto vypravil dopis odesílatel? Obsah si přečetl nepochybně každý z roty, kdo byl v okolí a měl zájem. Stalo se. Nebylo nad čím přemýšlet. Ani v duchu jsem jí nic nevyčítal. Ale bolelo to moc. Ten, kdo si to nezažil, nezná a nepochopí. Byli jsme mladí… Nástup na večeři byl nesmírně veselý. Kluci mě s úšklebky zdravili, ptali se jak se mám, co je nového, co doma, jak žiju, jak se daří. No – sranda k popukání. Jen pár hloubavějších mlčelo.

  Termín svatby se nezadržitelně blížil, musím přiznat, že moje myšlenky byly víc než divoké. Co jí provést? Neblbni – zavrhoval jsem v duchu možné nepředloženosti. Sebevraždit se kvůli tomu nebudu.

   Uklízel jsem před sobotní prohlídkou. Balíček Jitčiných dopisů a pár fotografií ležel ve skříni v mezi rezervními košilemi na svém místě. Co s ním, napadlo mě. Druhý den ráno jsem jel s řidičem pro poštu a s provianťákem na nákup. Gazík kodrcal po rozbité trase objížďky, natřásal se mnou tak, že jsem se bacil do hlavy o plachtový oblouk – jako kdyby mi ta rána přinesla inspiraci!

   Na poště jsem se ptal paní u přepážky, zda je možné doručit doporučený balíček na místo určení i v přesný čas. Svěřil jsem se jí i s tím, že zásilka je svatebním darem svatebčanům a že bych si přál, aby jim byl doručen na svatební hostinu. 
„No to budou mít radost. Málokdo si takové doručování vzpomene“, horlila přepážka mému nápadu. Takže můj zámysl vlastně požehnaný byl; i když jen cizí nezúčastněnou osobou. V duchu jsem se smál, té prorokované radosti.
Pak už stačilo málo : Vytvořit úhledný balíček, vyplnit nezbytnou průvodku zásilce, zaplatit příslušné poplatky při odesílání na poště. Vnitřek dopisu měl ještě jeden obal – noblesnější, v bílém papíru převázaný zlatou stužkou. Piplal jsem se s tím dlouho…
„A budu mít nějaký doklad o tom, že adresáti zásilku skutečně převzali a kdy?“ dotazoval jsem se ještě u přepážky.
„Ano, i to je možné, ale musíte si ještě pět korun připlatit“. S úsměvem jsem zašmátral v peněžence.

  
   Škoda, že jsem nemohl být malou muškou, která by viděla převzetí zásilky novomanžely. Musela mě hřát jen ta představa vize… Nic jsem k dopisům a fotkám nepřipisoval, nepsal žádný průvodní dopis, neblahopřál, nespílal, nevyčítal. Snad stačilo jen to, co jsem poslal a hlavně – kdo to poslal. 
Až po létech jsem zjistil, že balíček účinky měl. Ale to už by byla jiná kapitola…


   Asi po týdnu opět při návratu ze služby mě nezvykle a smutně zdravil strážný u roty 
Peter Kráč slovy :
„Servus, koľega“.
„Kolega? Co se stalo?“
Peter se včera vrátil z opušťáku. Byl zaražený, nemluvný. Poseděli jsme u jeho klobásek a sladkého závinu. Jen silně kouřil, nervózně bánil jednu za druhou. Posezení skončilo. Petr se mě jen zeptal co je v nového v kuchyni (míněno – v kuchyni pro psy). Naznačil převrácení panáka do hrdla a bylo mi to jasné. Do kuchyně jsem ho pozval.  Mezi těstovinami v komodě byla uložená na dně…. Petr začal pomalu vyprávět. Lokneme si jen jednou.
„Išiel som domov prekvapit. No a prekvapenie bolo na mojej strane. Zrovna s ním zachádzala na émenvé. Nevedel som o tom. Tebe to alespoň napísala v predstihu. Ja som jej za to nestál… Zajtra spolu máme trenýrovku, šľapem ti stopu. Ešte pokecáme“. 




   Tradičně byla trenýrovka ukončena pod Jeleními Vrchy. Petr už to chladil v potůčku. Láhev tady ukryl po cestě při návratu z opušťáku. Takových míst bylo v týlu úseku více. Člověk nikdy nevěděl kdy se kam dostane a uctít kamaráda bylo vždy dobrým zvykem. Na těchto místech bývaly i tři-čtyři skleničky, které jsme si vypůjčili v různých restauracích jako odškodnění za nedotočená piva a počtářské chyby při vyúčtování. Dneska chceme být se svým trápením sami. Nepřitahuje nás kamarádská společnost dřevorubců a lesáků, jejich zemitá řeč a vyprávění drsných vtipů. Ani upečená zvěřina. Sedíme nad příkopem za šípkovým keřem skryti od okolí. Hulíme a ulizujeme z ukrytých skleniček čirou tekutinu. Z láhve pijí jen ožralové, kdežto mi jsme byli „ochutnávači“, dneska by se dalo říci – someliéři. Přiťuknutí s pohledem do očí, jak je na Slovensku zvykem… Vychutnáváme si to téměř obřadně. Odvážně jsem kopl do sebe prvního panáka.
„Ježišmarjá, co to je?“
„Hádaj“. Neuhodl jsem – nenapadlo by mě, že by to mohla být pálenka z plodů bílé moruše. Silou mi to spíše připomínalo náplň do plamenometů. Na nic se neptám, nepospícháme s hovorem. Olina spokojeně leží ve stínu, pak se zvedne a jde se také napít, ale pochopitelně jen z potůčku. Znovu zalehne na své místečko a spokojeně dřímá ve stínu šípkového křoví. Idyla.
„Chcel som Zuzku aj naších prekvapiť. Zo stanice som išiel domov cez záhrady, keď som videl ten sprievod na námestí. Došiel som domov, iba som sa opláchol po ceste. Mama mi nadala, prečo som prišiel, že na tom nič nezmením a že mi to ani nepísali, aby som niečo nevyviedol. Nič ani meniť nechcem, ľebo nemôžem. Celá dedina pozerala iba na svadobný sprievod, mňa si vcelku nikto nevšimol. Až keď vychádzali z kostola. Spadli ím čeľuste. Okolostojúci nevedeli, či sa majú posmievať alebo ma ľutovať. Málokto ma pozdravil. Nič som nevystrájal, nič som nerobil, nehovoril, negestikuloval. Len som sa pozeral na tých dvoch. Neveril by si, ako ích to prekvapilo. Potešili ma tie ích rozpaky. Do toho sa ešte nasral fotograf. Sranda bolo, ako ích presviedčal do úsmevu a oni stále len pozerali na mňa. Budú mať skutočne pekné fotky zo sobáša...“

    Další cinknutí skleniček, další cigareta. Na oplátku popisuji Petrovi zaslání „svatebního daru“. Do detailu. Směje se tak, že polovinu z další skleničky vyprskl a rozkašlal se.
„Ty kôň, no to by ma nenapadlo, na to by som neprišiel, to bol dobrý fór“
Potom sáhodlouze prorokujeme co je v životě potká, jak jim to ten nahoře vrátí, že jsou všechny stejně proradné a prodejné. A hlavně neférové. Napříště pro nás budou všechny ženy na světě vždy jen krátkodobým objektem zájmů ryze živočišných. 
 
    Z půllitrové hranaté láhve trochu ubylo – asi tak polovina. Za to my nejsme napůl, ale jsme na… totál, když to řeknu slušně. Byl jsem zrovna „odskočený“, když pro nás přijel GAZ, bohužel vedle řidiče seděl velitel roty. Peter se snažil podat mu hlášení. Stál sice v pozoru, ale vertikální osa jeho těla se neustále vychylovala – tu do strany, dopředu a dozadu, ba dokonce i napříč všem pěti světovým stranám… Vybatolil jsem se před velitelův ostříží zrak. Jen mávl rukou. 
„Tím nic nespravíte. Hodinu máte na návrat na rotu a abych vám to ulehčil, odvezu vám zbraně a střelivo. Necháte si jen mikropojítka. Proberu to všechno s vámi až budete střízliví, abyste z toho něco také měli.“ Velitele jsem slyšel zařvat snad jen třikrát. Uměl zformulovat příkaz a myšlenku bez křiku, ale takovým způsobem a intonací hlasu, že z toho šel až mráz po zádech. Bez vulgarismů, bez urážek člověka. 

     Druhý den hned ráno jsem kajícně vysvětloval důvod, proč jsem se ze žalu opil.
„To chápu, co se vám stalo o tom vím (a jéje – nějaký zvoník už tahal za provaz…), ale proč jste s sebou musel vzít i Kráče do toho smutku mi není jasné?“
„Jsme kolegové.“ Popravdě a podrobně  jsem informoval velitele. Myslím, že měl pro tyhle případy vzácné pochopení. 
„Mno, tak abych vám to tady usnadnil, měsíc se oba nemusíte psát na vycházky. Jasné?“
„Dokonale“, pak už jen odchod z „jámy lvové“.  


    Petr potom za několik dní na to odeslal novomanželům dodatečný svatební dar. Zuzčiny dopisy s fotkami a stejně tak jako já – i bez průvodního dopisu. Jen na rub balíčku mu kaligrafickým písmem bažant Pekárek vyvedl nápis : Dodatočný svadobný dar. Nebyly to dopisy obsahově nijak chladné, předčítal mi před zabalením balíčku některé jejich části. Přečtené pasáže místy hraničily až s hrubou pornografií… Rozhodně se novomanžel musel náležitě pobavit, když je dostal i on (jak se později ukázalo) do rukou… Neviděli jsme v tom škodolibost. Jen důkaz  toho, že jsme neměli v žádném případě úmysl tyto dopisy nějakým způsobem zneužít. 
Mimochodem – obě nevěsty porodily předčasně – už sedm měsíců po svatbě...




Doslov  ADMIN : Když mě Michal v e-mailu posílal tento příběh,napsal mě,ať zdůrazním,že by si ho na weblogu Pohraničník měly přečíst i ženy. Proč,to je myslím zřejmé.

Přemýšlel jsem o tom,že bych pod Michalovu vzpomínku přidal nějakou písničku, videoklip. Dlouho jsem hledal něco na internetu,až jsem tady nakonec zařadil kdysi velký hit "CITRÓNOVÁ HOLKA". Vzpomínáte, 80-té léta :-) 
A kdesi na diskuzi webu Vojensko.cz jsem četl příspěvek,kde někdo vzpomínal na tuhle píseň: "furt jsme si ji na rotě pouštěli".

Jak je všechno krásné a svět růžový,když je člověk mladý a zamilovaný.
Písničku V.Vávry jsem zařadil i proto,že tento "zpívající bubeník" si vojenskou základní službu odkroutil u Pohraniční stráže, na 1.prPS v Železné Rudě



Tuhle písničku,dříve tolik oblíbenou mezi vojáky,snad ani představovat nemusím  :-)


...Mám kluka na vojně,
mám kluka snáší prý on obstojně.
Má, má, má jenom starost s kým se znám, 
mám kluka na vojně...









ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další články Michala "Jezeráka".

Vzpomínka na odchod do civilu: Poslední večeře.

Vánoční rozjímání: Nejhezčí Vánoce.