PF 2017 :-)
19. prosince 2016
7. prosince 2016
VÝZVA ČTENÁŘŮM WEBLOGU POHRANIČNÍK
Kamarádi, kolegové, spolubojovníci, vážení čtenáři !
Obracím se na vás, nyní,na sklonku roku 2016, s následující výzvou.
Pokud máte nějaké vzpomínky z dob služby u PS, zajímavou příhodu, neobvyklý zážitek, nebo legrační "story" a chcete se o ni podělit s ostatními, sepište ji a pošlete na adresu: pohranicnik@gmail.com
Nabídka platí i pro bývalé vojáky ČSLA, zejména hláskaře od PVOS, jenž sloužili v blízkosti státní hranice se Spolkovou republikou Německo, nebo s Rakouskem. Příběhy z "modré" hranice mohou být stejně zajímavé, jako ty z hranice "zelené".
Rovněž by bylo přínosem, pokud by se ozvali i bývalí příslušníci Oddělení OSH, kteří sloužili na státní hranici se socialistickými zeměmi na tzv."východní hranici" (NDR, PLR, MLR a SSSR).
Stejně jako zaměstnanci Oddělení pasové kontroly (OPK) z hraničních přechodů, nebo letišť. Neboť i zde se odehrálo mnoho zajímavých událostí, které by neměly být zapomenuty.
Pokud sepíšete článek, do přílohy mailu můžete přidat i dobové fota, pokud mají vztah k danému příběhu. Nelamte si hlavu s pravopisem, nebo slohem, článek mohu upravit do "přijatelné kvality", byť ani já nejsem žádný Alois Jirásek.
Když budete chtít, nebudu zveřejňovat vaše jméno, identita zůstane skryta, diskrétnost je samozřejmostí, ne každý chce být zveřejněn jako autor plným jménem. Iniciály, nebo přezdívka je úplně vyhovující.
Váš příběh pak bude publikován,s vašim svolením, na webstránce POHRANIČNÍK
Pokud sepíšete článek, do přílohy mailu můžete přidat i dobové fota, pokud mají vztah k danému příběhu. Nelamte si hlavu s pravopisem, nebo slohem, článek mohu upravit do "přijatelné kvality", byť ani já nejsem žádný Alois Jirásek.
Když budete chtít, nebudu zveřejňovat vaše jméno, identita zůstane skryta, diskrétnost je samozřejmostí, ne každý chce být zveřejněn jako autor plným jménem. Iniciály, nebo přezdívka je úplně vyhovující.
Váš příběh pak bude publikován,s vašim svolením, na webstránce POHRANIČNÍK
Nabídka platí trvale, záleží jen na vás, zda se budete chtít rozdělit o své vzpomínky s ostatními a přispět tak k vylepšení webu Pohraničník, který v podstatě jako jediný se zabývá výše uvedenou formou o tuto tématiku.
Děkuji.
Zdeněk - admin weblogu.
6. prosince 2016
VÁNOCE NA STÁTNÍ HRANICI ČSSR
V době, kdy píšu tenhle článek, je prosinec 2016, adventní čas v plném běhu a Vánoce jsou skoro za dveřmi. A jak už to tak bývá, muži, jenž byli na vojně, si mnohdy v tomto období vzpomenou na ty své vojenské Vánoce. Ani já nejsem vyjímkou.
Letos mě ale došlo, že doposud na weblogu Pohraničník psali o svých vzpomínkách na Vánoce jiní pamětníci, rekrutující se z řad pravidelných čtenářů blogu. Proto jsem se rozhodl, že tentokrát nebudu nikoho o článek na vánoční téma žádat, ale zhostím se toho sám. Nejsem ovšem Jirásek ani Viewegh, takže omluvte můj sloh, slovosled i krasopis :-) Dále musím upozornit milovníky akčních příběhů z čáry za dob studené války, že tentokrát nebudou v textu rachotit uzávěry samopalů, ani nebude kvílet siréna pohraničního poplachu. Hodlám mírumilovně rozjímat o státní hranici v čase vánočním, tak, jak si ji vybavuji já.
Rok 1985, kdy jsem nastoupil jako velitel čety na 1.rPS Trojmezí (Ašský výběžek), byl i prvním rokem, kdy jsem trávil poprvé Vánoce mimo domov. Čerstvý absolvent vojenské školy PS v Holešově, důstojnické embryo v hodnosti rotmistra - to vše ve věku 18-ti let. Takže mladší než i ten nejposlednější "bažant" na rotě a ze všeho také patřičně vykulený. Na pohraniční rotu jsem nastoupil v létě a ještě v zimě jsem nebyl tak úplně zorientován v problematice služby, neznal jsem terén tak dobře jako ostřílení mazáci, nebo délesloužící důstojníci z tzv."velitelského hloučku". Ale snažil jsem se to nějak vstřebat a moc v tom nelítat. Ostatně, každý, kdo nastoupil jako mlaďoch na čáru,ví, o čem to píšu a je úplně fuk, zda se jedná o záklaďáka, nebo důstojníka.
Jak už to tak ve vojenských či policejních jednotkách bývá, tak jsem jako "mladé ucho" vyfasoval službu přes vánoční svátky. V mém případě se jednalo o službu Dozorčího důstojníka roty (tzv."operák") a nějaké ty noční Prověrkové hlídky v terénu (přezdívané našimi pohraničníky z roty "čmuchy", nebo také "výběry").
Nijak mě to nestresovalo, rodičům doma v Ostravě jsem telefonoval, že na svátky nepřijedu, takže s tím byli srozuměni (a asi s tím počítali už před mým telefonátem, naši tušili,že služba u PS není ten typ profese, kdy se o svátcích neslouží a v létě bere celozávodní dovolená).
Žádné slzičky ani dojímání se u mě nekonalo, cítil jsem se v těch okamžicích děsně dospělý, odvážný, hrdý a ve chvílích, kdy jsem se zasnil, jsem si připadal skoro jako poručík Kot z filmu Král Šumavy :-) Ano,až takhle jsem byl zblblý z prožívané první zimní OSH, kombinované s dojmy z výše uvedeného filmu.
Vždyť to píšu, "důstojnické embryo"...
V té době jsem ještě neměl vlastní bydlení, ubytovna pro vojáky z povolání v Hranicích, ani Aši samozřejmě nebyla, nejbližší se nacházela až v Chebu, což bylo docela z ruky a tak jsem bydlel ve svém "separé" přímo v objektu pohraniční roty.
Na Štědrý den už byla rota slavnostně vyzdobena vánočními motivy, rajóny vydrhnuté tak,že se podlahy a schodiště leskly jako psí kulky, na PVS (vysvětlení pro civilisty vojnou nepolíbené: něco jako klubovna a zasedací místnost) se tyčil parádní stromek uříznutý za dráty (tam bylo z čeho vybírat), samozřejmě nádherně vyzdobený a celou rotou se táhla příjemná vůně připravované večeře. Vůně smažených řízků byla tak intenzivní,že ji snad museli cítit i na statku Hollerung v sousedním Bavorsku.
Ráno a dopoledne se podávala vánočka, kterou si každý podle libosti mohl namazat máslem a džemem, k tomu bílá káva, nebo čaj. Myslím, že se nikdo nepostil,aby viděl zlaté prasátko. :-)
Vánoční atmosféru na rotě umocňovaly i vánoční koledy linoucí se z rozhlasového přijímače v místnosti dozorčího důstojníka a pohádky, komedie či filmy pro pamětníky vysílané Československou televizí na obou programech, hojně na PVS sledované vojáky, kteří měli buď volno, nebo před, či mezi službou v terénu. Nálada mezi mužstvem byla prostě vánoční, všichni byli tak trochu jiní, slušnější a ani ten staršina nehulákal po chodbách a nedivočil vojáky za skutečné či domnělé prohřešky jako jindy, ale byl takový zjihlý, až jsem se divil. Inu, Vánoce...
Společná štědrovečerní večeře se nepodávala večer, ale brzy odpoledne. Bylo to z vícero důvodů, jedním z nich bylo i to, že se na rotu v Trojmezí dostavilo pár pozvaných funkcionářů z MNV Hranice, dále zástupce jednotky trojmezských PPS a samozřejmě také důstojníci, jenž měli doma své rodiny, ale o volnu přijeli na rotu, pobýt s vojáky, ovšem večer je čekali u štědrovečerního stolu jejich blízcí.
Jídlo se podávalo v PVS, aby se všichni přítomní vešli (jídelna vedla kuchyně byla podstatně menší). Nevzpomínám si zcela přesně, zda se kromě hrachové polévky s krutony podávaly jako druhý chod pouze vepřové řízky (velké jako sloní ucho) s bramborovým salátem, nebo i rybí řízky z kapra. Opravdu, ač jsem drtil paměť jak jsem mohl, tohle si vážně nevybavím. Bramborový salát samozřejmě bez majonézy (kvůli riziku salmonely, která by mohla vyřadit komplet celou rotu "z boje"), ovšem naši kuchaři byli tak šikovní, že salát za pomoci láku z okurek a koření vyladili chuťově tak, že byl skoro jako ten od maminky.
Po slavnostní večeři odjela návštěva i důstojníci z roty domů,do Hranic a na jednotce zůstal jen dozorčí důstojník a pak já, neb jsem na rotě byl ubytován a večer mě čekaly "čmuchy" v terénu.
Původně jsem měl jít večer do úseku, v rámci Prověrkové hlídky, společně s rotním kynologem a měli jsme dělat aktivizace služebních psů u hlídek, které by byly v terénu. Ale nakonec si to velitel roty rozmyslel a když byly ty Vánoce, nechal kynologovi volno a měl jsem tedy prověrku vykonat sám. Pravdou je, že se velitel zeptal, jestli to zvládnu jako jednočlenná hlídka. "Pche. Já a bát se? Nikdy"! :-)
Po 22.hodině večerní jsem tedy vyrazil do terénu, teple oblečen, vyzbrojen samopalem vz.61 (tzv."škorpión"), 50 ks munice ráže 7,65mm ve třech zásobnících (tato palebná síla mě dodávala pocit jistoty), malou radiostanicí Tesla PR 11 (no, malou - na tehdejší poměry, kapesní walkie-talkie Motorola měla US.ARMY, ale ne my), pojítkem pro linkové spojení a pouty.
Takto vymustrován vykročil jsem pravou nohou z oploceného objektu pohraniční roty, podél linie hraničního pásma, směrem k lesní cestě, po které jsem měl dojít až k signální stěně a stanovišti, kde byla hlídka (Bunkr-2, Trojmezáci vědí).
Když jsem vešel do lesa, vytáhnul jsem z pouzdra "škorpíka", natáhnul, abych měl náboj v hlavni, vše připraveno k rychlé střelbě a zkontroloval, zda mám zbraň zajištěnou. Teprve potom jsem samopal dal zpět do pouzdra. "Jistota je jistota" - omlouval jsem sám před sebou ten fakt, že mám přeci jen trochu nahnáno, ač jsem veliteli tvrdil opak.
Ne,že by to byla moje první hlídka, kdy jsem byl v noci venku sám. Ale ve škole jsem slyšel spoustu historek o tom, jak diverzanti, narušitelé, pašeráci a jiná svoloč zkouší štěstí právě o Vánocích, protože se domnívají, že hlídek v terénu je méně a navíc jsou díky svátkům méně bdělé.
Hm, dalo by se to považovat za pohraničářskou latinu (nebo-li "urban legend" jak se říká dnes), kdyby ovšem stejnýma historkama neaktivizoval vojáky za mé přítomnosti na rotě i náš politruk, který, jak se dnes domnívám, slyšel podobné story rovněž během studia na vojenské škole PS v Holešově.
Došel jsem na stanoviště, kde byla hlídka. Samozřejmě o mé přítomnosti v úseku všichni dávno věděli, neboť "bednista" (dozorčí signálního přístroje) jim dal echo. Vojáci na čáře nebyli žádné ořezávatka a měli propracovaný systém, jak dát avízo hlídkám, že je v terénu někdo na kontrole. O připravované prověrkové hlídce věděl i dozorčí roty, třeba jen z toho, že si u něj někdo z velitelů bral přidělenou zbraň ze zbrojárky, pokud chtěl rafinovaně udělat kontrolu hlídek tzv.z domu, bez toho, aby se předtím stavil na rotě, anebo výkon Prověrkové hlídky předem zaznamenal do plánu služeb na operační den a Pohraniční knihy.
S hlídkou jsme chvilku podebatovali, služební pes, když zjistil, že se nic dít nebude, s povděkem zalezl zpět do boudy, neboť noc byla ještě mladá. Asi po deseti minutách jsem se s hlídkou na stanovišti rozloučil a vykročil po silnici vedoucí kolem "drátů" směrem z levého do pravého úseku roty.
Šel jsem po cestě, pod nohama mě drobně křupal sníh, bylo docela jasno a hlavně absolutní ticho. Bylo až takové ticho, že člověk mohl vnímat jak mu tluče srdce. Jen v některých místech bylo slyšet takové to bzučení drátů telefonních linek a vedení, které napájelo signální stěnu, podél které jsem šel. Ihned jsem si vybavil film Král Šumavy, jenž začíná scénou s bzučícími dráty vedení za mrazivé šumavské noci.
Došel jsem doprostřed linie signální stěny, na stanoviště s piketem, které ovšem v té době nebylo momentálně obsazeno. Stál jsem u vrat signálky, které rozdělovaly silnici, jenž vedla směrem k státní hranici, až k hraničnímu mezníku HM 1/1, kde se stýkaly hranice Československa, Spolkové republiky a Německé demokratické republiky.
Stanoviště bylo na vyvýšeném místě, státní hranice byla pod mírným svahem, kde se rozprostírala louka a hned za HM 3 byl už bavorský statek nazývaný Hollerung (podle jména majitele, místního sedláka).
Za okny statku se svítilo a mě připadalo, jako bych slyšel tóny vánoční písně "Stille Nacht, Heilige Nacht". Ale možná se mě to jen zdálo, tahle melodie na mě poslední týden útočila ze všech tří programů západoněmecké televize, na kterou jsem koukal pořád, neb z domova jsem byl zvyklý jen na československou televizi, případně polskou TVP, ale ARD, ZDF a BR - to byl prostě Tuzex :-)
Mrzelo mě,že jsem si sebou nevzal i dalekohled, mohl jsem si vylézt na pozorovatelnu a tak se podívat "zblízka" jak vypadají pravé bavorské Vánoce. Při téhle myšlence se mě okamžitě vybavilo co asi naši doma. Což je pochopitelné, protože, jak už jsem uvedl dříve, byly to mé první (a ne poslední) Vánoce mimo domov. S touhle myšlenkou na své blízké jsem vykročil směrem do pravé části úseku.
Čekal jsem, že uvidím za statkem, na okraji lesa, hlídkující zelené vozidlo Bundesgrenzschutzu, nebo bílozelenou policejní audinu Bayerische Grenzpolizei. Občas se stávalo, když bavorští policisté viděli pohyb na naší straně, že na nás zablikali modrým majákem a my jim na oplátku zamávali, nebo bliknuli baterkou.
Ovšem tentokrát bylo všude ticho a klid, po západoněmeckých strážcích hranice ani stopy. "Asi všichni slaví doma vánoční svátky, když vědí,že tu hranici hlídáme i za ně", pomyslel jsem si a pokračoval v chůzi.
Vystoupal jsem po mírném kopci až na stanoviště Lom, kde se signální stěna prudce lomila doleva a z kopce vedla rovně dolů, až k státní hranici s Německou demokratickou republikou u HM 13/9. Pravidelní čtenáři weblogu Pohraničník už vědí, že zde končila naše "železná opona" a napojovala se na ni ta východoněmecká, která se podél hranice mezi NSR a NDR táhnula na sever, až k Baltu.
Z Lomu bylo velmi dobře vidět na území východního Německa. Vlevo pláň, rozprostírající se mezi dvěma hraničními ploty, střežená nejen ženijně-technickým zabezpečením, ale i betonovou pozorovatelnou Pohraničních vojsk NDR, jenž se rýsovala na horizontu. Vše samozřejmě utopené ve tmě a tichu.
Vpravo, v ostrém kontrastu k levé části, zářila světla osady Pabstleithen. Podobně jako v bavorském statku Hollerung se za okny domů svítilo, navíc u některých domů byly vánoční stromky i venku, ozdobené barevnýma žárovkama, které nádherně poblikávaly do tmy a opět v mých myšlenkách nabuzovaly pocit vánoční atmosféry.
Byl jsem svým způsobem i rád, že jsem takhle, na Štědrý večer, v terénu, na státní hranici. Protože to bylo úplně jiné,než všechny mé dosavadní Vánoce dříve.To ticho, klid, poletující sníh, zářicí vánoční stromy na druhé straně hranice, vyvolávalo zvláštní pocity a spoustu myšlenek, které by mě, kdybych seděl doma v křesla u televize a ládoval se cukrovím, nenapadly.
Těžko to nějak vysvětlovat, ale myslím, že každý, kdo prožíl Vánoce ve výkonu služby na čáře u Pohraniční stráže, ale klidně i na stráži ve službě u ČSLA, mě rozumí a chápe ty pocity a myšlenky.
I když jsem mnohé další vánoční svátky pak trávil doma, v rodinném kruhu, vždy jsem si vybavil, byť jen třeba na moment, tyhle okamžiky prvních vojenský Vánoc roku 1985. A nezapomínám na ně i dnes. Tenhle text budiž toho důkazem.
(c) Autor: Zdeněk - admin weblogu
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA VOJENSKÉ VÁNOCE? Klikněte si pro další články.
*1. Moje nejkrásnější Vánoce
*2. Štědrý večer na Divokém dvoře
*3. Ohňostroj na státní hranici
*4. Vánoční příběh z pohraniční roty
Letos mě ale došlo, že doposud na weblogu Pohraničník psali o svých vzpomínkách na Vánoce jiní pamětníci, rekrutující se z řad pravidelných čtenářů blogu. Proto jsem se rozhodl, že tentokrát nebudu nikoho o článek na vánoční téma žádat, ale zhostím se toho sám. Nejsem ovšem Jirásek ani Viewegh, takže omluvte můj sloh, slovosled i krasopis :-) Dále musím upozornit milovníky akčních příběhů z čáry za dob studené války, že tentokrát nebudou v textu rachotit uzávěry samopalů, ani nebude kvílet siréna pohraničního poplachu. Hodlám mírumilovně rozjímat o státní hranici v čase vánočním, tak, jak si ji vybavuji já.
Rok 1985, kdy jsem nastoupil jako velitel čety na 1.rPS Trojmezí (Ašský výběžek), byl i prvním rokem, kdy jsem trávil poprvé Vánoce mimo domov. Čerstvý absolvent vojenské školy PS v Holešově, důstojnické embryo v hodnosti rotmistra - to vše ve věku 18-ti let. Takže mladší než i ten nejposlednější "bažant" na rotě a ze všeho také patřičně vykulený. Na pohraniční rotu jsem nastoupil v létě a ještě v zimě jsem nebyl tak úplně zorientován v problematice služby, neznal jsem terén tak dobře jako ostřílení mazáci, nebo délesloužící důstojníci z tzv."velitelského hloučku". Ale snažil jsem se to nějak vstřebat a moc v tom nelítat. Ostatně, každý, kdo nastoupil jako mlaďoch na čáru,ví, o čem to píšu a je úplně fuk, zda se jedná o záklaďáka, nebo důstojníka.
Jak už to tak ve vojenských či policejních jednotkách bývá, tak jsem jako "mladé ucho" vyfasoval službu přes vánoční svátky. V mém případě se jednalo o službu Dozorčího důstojníka roty (tzv."operák") a nějaké ty noční Prověrkové hlídky v terénu (přezdívané našimi pohraničníky z roty "čmuchy", nebo také "výběry").
Nijak mě to nestresovalo, rodičům doma v Ostravě jsem telefonoval, že na svátky nepřijedu, takže s tím byli srozuměni (a asi s tím počítali už před mým telefonátem, naši tušili,že služba u PS není ten typ profese, kdy se o svátcích neslouží a v létě bere celozávodní dovolená).
Žádné slzičky ani dojímání se u mě nekonalo, cítil jsem se v těch okamžicích děsně dospělý, odvážný, hrdý a ve chvílích, kdy jsem se zasnil, jsem si připadal skoro jako poručík Kot z filmu Král Šumavy :-) Ano,až takhle jsem byl zblblý z prožívané první zimní OSH, kombinované s dojmy z výše uvedeného filmu.
Vždyť to píšu, "důstojnické embryo"...
V té době jsem ještě neměl vlastní bydlení, ubytovna pro vojáky z povolání v Hranicích, ani Aši samozřejmě nebyla, nejbližší se nacházela až v Chebu, což bylo docela z ruky a tak jsem bydlel ve svém "separé" přímo v objektu pohraniční roty.
Na Štědrý den už byla rota slavnostně vyzdobena vánočními motivy, rajóny vydrhnuté tak,že se podlahy a schodiště leskly jako psí kulky, na PVS (vysvětlení pro civilisty vojnou nepolíbené: něco jako klubovna a zasedací místnost) se tyčil parádní stromek uříznutý za dráty (tam bylo z čeho vybírat), samozřejmě nádherně vyzdobený a celou rotou se táhla příjemná vůně připravované večeře. Vůně smažených řízků byla tak intenzivní,že ji snad museli cítit i na statku Hollerung v sousedním Bavorsku.
Ráno a dopoledne se podávala vánočka, kterou si každý podle libosti mohl namazat máslem a džemem, k tomu bílá káva, nebo čaj. Myslím, že se nikdo nepostil,aby viděl zlaté prasátko. :-)
Ilustrační foto k článku - Vojenské vánoce
Vánoční atmosféru na rotě umocňovaly i vánoční koledy linoucí se z rozhlasového přijímače v místnosti dozorčího důstojníka a pohádky, komedie či filmy pro pamětníky vysílané Československou televizí na obou programech, hojně na PVS sledované vojáky, kteří měli buď volno, nebo před, či mezi službou v terénu. Nálada mezi mužstvem byla prostě vánoční, všichni byli tak trochu jiní, slušnější a ani ten staršina nehulákal po chodbách a nedivočil vojáky za skutečné či domnělé prohřešky jako jindy, ale byl takový zjihlý, až jsem se divil. Inu, Vánoce...
Společná štědrovečerní večeře se nepodávala večer, ale brzy odpoledne. Bylo to z vícero důvodů, jedním z nich bylo i to, že se na rotu v Trojmezí dostavilo pár pozvaných funkcionářů z MNV Hranice, dále zástupce jednotky trojmezských PPS a samozřejmě také důstojníci, jenž měli doma své rodiny, ale o volnu přijeli na rotu, pobýt s vojáky, ovšem večer je čekali u štědrovečerního stolu jejich blízcí.
Jídlo se podávalo v PVS, aby se všichni přítomní vešli (jídelna vedla kuchyně byla podstatně menší). Nevzpomínám si zcela přesně, zda se kromě hrachové polévky s krutony podávaly jako druhý chod pouze vepřové řízky (velké jako sloní ucho) s bramborovým salátem, nebo i rybí řízky z kapra. Opravdu, ač jsem drtil paměť jak jsem mohl, tohle si vážně nevybavím. Bramborový salát samozřejmě bez majonézy (kvůli riziku salmonely, která by mohla vyřadit komplet celou rotu "z boje"), ovšem naši kuchaři byli tak šikovní, že salát za pomoci láku z okurek a koření vyladili chuťově tak, že byl skoro jako ten od maminky.
Ilustrační fotografie k článku - Štědrý večer na rotě PS
Po slavnostní večeři odjela návštěva i důstojníci z roty domů,do Hranic a na jednotce zůstal jen dozorčí důstojník a pak já, neb jsem na rotě byl ubytován a večer mě čekaly "čmuchy" v terénu.
Původně jsem měl jít večer do úseku, v rámci Prověrkové hlídky, společně s rotním kynologem a měli jsme dělat aktivizace služebních psů u hlídek, které by byly v terénu. Ale nakonec si to velitel roty rozmyslel a když byly ty Vánoce, nechal kynologovi volno a měl jsem tedy prověrku vykonat sám. Pravdou je, že se velitel zeptal, jestli to zvládnu jako jednočlenná hlídka. "Pche. Já a bát se? Nikdy"! :-)
Po 22.hodině večerní jsem tedy vyrazil do terénu, teple oblečen, vyzbrojen samopalem vz.61 (tzv."škorpión"), 50 ks munice ráže 7,65mm ve třech zásobnících (tato palebná síla mě dodávala pocit jistoty), malou radiostanicí Tesla PR 11 (no, malou - na tehdejší poměry, kapesní walkie-talkie Motorola měla US.ARMY, ale ne my), pojítkem pro linkové spojení a pouty.
Takto vymustrován vykročil jsem pravou nohou z oploceného objektu pohraniční roty, podél linie hraničního pásma, směrem k lesní cestě, po které jsem měl dojít až k signální stěně a stanovišti, kde byla hlídka (Bunkr-2, Trojmezáci vědí).
Když jsem vešel do lesa, vytáhnul jsem z pouzdra "škorpíka", natáhnul, abych měl náboj v hlavni, vše připraveno k rychlé střelbě a zkontroloval, zda mám zbraň zajištěnou. Teprve potom jsem samopal dal zpět do pouzdra. "Jistota je jistota" - omlouval jsem sám před sebou ten fakt, že mám přeci jen trochu nahnáno, ač jsem veliteli tvrdil opak.
Ne,že by to byla moje první hlídka, kdy jsem byl v noci venku sám. Ale ve škole jsem slyšel spoustu historek o tom, jak diverzanti, narušitelé, pašeráci a jiná svoloč zkouší štěstí právě o Vánocích, protože se domnívají, že hlídek v terénu je méně a navíc jsou díky svátkům méně bdělé.
Hm, dalo by se to považovat za pohraničářskou latinu (nebo-li "urban legend" jak se říká dnes), kdyby ovšem stejnýma historkama neaktivizoval vojáky za mé přítomnosti na rotě i náš politruk, který, jak se dnes domnívám, slyšel podobné story rovněž během studia na vojenské škole PS v Holešově.
Ilustrační fotografie k článku - Dozorčí signálního přístroje (DSP)
Došel jsem na stanoviště, kde byla hlídka. Samozřejmě o mé přítomnosti v úseku všichni dávno věděli, neboť "bednista" (dozorčí signálního přístroje) jim dal echo. Vojáci na čáře nebyli žádné ořezávatka a měli propracovaný systém, jak dát avízo hlídkám, že je v terénu někdo na kontrole. O připravované prověrkové hlídce věděl i dozorčí roty, třeba jen z toho, že si u něj někdo z velitelů bral přidělenou zbraň ze zbrojárky, pokud chtěl rafinovaně udělat kontrolu hlídek tzv.z domu, bez toho, aby se předtím stavil na rotě, anebo výkon Prověrkové hlídky předem zaznamenal do plánu služeb na operační den a Pohraniční knihy.
S hlídkou jsme chvilku podebatovali, služební pes, když zjistil, že se nic dít nebude, s povděkem zalezl zpět do boudy, neboť noc byla ještě mladá. Asi po deseti minutách jsem se s hlídkou na stanovišti rozloučil a vykročil po silnici vedoucí kolem "drátů" směrem z levého do pravého úseku roty.
Šel jsem po cestě, pod nohama mě drobně křupal sníh, bylo docela jasno a hlavně absolutní ticho. Bylo až takové ticho, že člověk mohl vnímat jak mu tluče srdce. Jen v některých místech bylo slyšet takové to bzučení drátů telefonních linek a vedení, které napájelo signální stěnu, podél které jsem šel. Ihned jsem si vybavil film Král Šumavy, jenž začíná scénou s bzučícími dráty vedení za mrazivé šumavské noci.
Došel jsem doprostřed linie signální stěny, na stanoviště s piketem, které ovšem v té době nebylo momentálně obsazeno. Stál jsem u vrat signálky, které rozdělovaly silnici, jenž vedla směrem k státní hranici, až k hraničnímu mezníku HM 1/1, kde se stýkaly hranice Československa, Spolkové republiky a Německé demokratické republiky.
Stanoviště bylo na vyvýšeném místě, státní hranice byla pod mírným svahem, kde se rozprostírala louka a hned za HM 3 byl už bavorský statek nazývaný Hollerung (podle jména majitele, místního sedláka).
Za okny statku se svítilo a mě připadalo, jako bych slyšel tóny vánoční písně "Stille Nacht, Heilige Nacht". Ale možná se mě to jen zdálo, tahle melodie na mě poslední týden útočila ze všech tří programů západoněmecké televize, na kterou jsem koukal pořád, neb z domova jsem byl zvyklý jen na československou televizi, případně polskou TVP, ale ARD, ZDF a BR - to byl prostě Tuzex :-)
Mrzelo mě,že jsem si sebou nevzal i dalekohled, mohl jsem si vylézt na pozorovatelnu a tak se podívat "zblízka" jak vypadají pravé bavorské Vánoce. Při téhle myšlence se mě okamžitě vybavilo co asi naši doma. Což je pochopitelné, protože, jak už jsem uvedl dříve, byly to mé první (a ne poslední) Vánoce mimo domov. S touhle myšlenkou na své blízké jsem vykročil směrem do pravé části úseku.
Ilustrační foto k článku - Vánoce v kasárnách Bundesgrenzschutz
Čekal jsem, že uvidím za statkem, na okraji lesa, hlídkující zelené vozidlo Bundesgrenzschutzu, nebo bílozelenou policejní audinu Bayerische Grenzpolizei. Občas se stávalo, když bavorští policisté viděli pohyb na naší straně, že na nás zablikali modrým majákem a my jim na oplátku zamávali, nebo bliknuli baterkou.
Ovšem tentokrát bylo všude ticho a klid, po západoněmeckých strážcích hranice ani stopy. "Asi všichni slaví doma vánoční svátky, když vědí,že tu hranici hlídáme i za ně", pomyslel jsem si a pokračoval v chůzi.
Vystoupal jsem po mírném kopci až na stanoviště Lom, kde se signální stěna prudce lomila doleva a z kopce vedla rovně dolů, až k státní hranici s Německou demokratickou republikou u HM 13/9. Pravidelní čtenáři weblogu Pohraničník už vědí, že zde končila naše "železná opona" a napojovala se na ni ta východoněmecká, která se podél hranice mezi NSR a NDR táhnula na sever, až k Baltu.
Ilustrační foto k článku - Vojenské vánoce u Grenztruppen der DDR
Z Lomu bylo velmi dobře vidět na území východního Německa. Vlevo pláň, rozprostírající se mezi dvěma hraničními ploty, střežená nejen ženijně-technickým zabezpečením, ale i betonovou pozorovatelnou Pohraničních vojsk NDR, jenž se rýsovala na horizontu. Vše samozřejmě utopené ve tmě a tichu.
Vpravo, v ostrém kontrastu k levé části, zářila světla osady Pabstleithen. Podobně jako v bavorském statku Hollerung se za okny domů svítilo, navíc u některých domů byly vánoční stromky i venku, ozdobené barevnýma žárovkama, které nádherně poblikávaly do tmy a opět v mých myšlenkách nabuzovaly pocit vánoční atmosféry.
Ilustrační foto: Vánoční stromek na hranici BRD - DDR
Byl jsem svým způsobem i rád, že jsem takhle, na Štědrý večer, v terénu, na státní hranici. Protože to bylo úplně jiné,než všechny mé dosavadní Vánoce dříve.To ticho, klid, poletující sníh, zářicí vánoční stromy na druhé straně hranice, vyvolávalo zvláštní pocity a spoustu myšlenek, které by mě, kdybych seděl doma v křesla u televize a ládoval se cukrovím, nenapadly.
Těžko to nějak vysvětlovat, ale myslím, že každý, kdo prožíl Vánoce ve výkonu služby na čáře u Pohraniční stráže, ale klidně i na stráži ve službě u ČSLA, mě rozumí a chápe ty pocity a myšlenky.
I když jsem mnohé další vánoční svátky pak trávil doma, v rodinném kruhu, vždy jsem si vybavil, byť jen třeba na moment, tyhle okamžiky prvních vojenský Vánoc roku 1985. A nezapomínám na ně i dnes. Tenhle text budiž toho důkazem.
(c) Autor: Zdeněk - admin weblogu
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE TÉMA VOJENSKÉ VÁNOCE? Klikněte si pro další články.
*1. Moje nejkrásnější Vánoce
*2. Štědrý večer na Divokém dvoře
*3. Ohňostroj na státní hranici
*4. Vánoční příběh z pohraniční roty
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)