Z e-mailové pošty.

Dobrý den,

doporučuji zveřejnit na Vašem blogu článek šéfredaktora Britský listů pana Čulíka, pod názvem Hájit Václava Kučeru odkazem na právní řád autoritářského státu je ošemetné, kde v podstatě přirovnává službu při ochraně SH ke službě strážných v nacistických koncentračních táborech. Článek je na http://www.blisty.cz/art/67625.html .

K tomuto článku jsem napsal komentář a protože BL nepřipouští diskusi na svém serveru, zaslal jsem ho na emailovou adresu pana Čulíka. Zde je můj komentář a záleží jen na Vás, zda ho zveřejníte, nebo ne.

Dobrý den,

Vážený pane Čulíku, přirovnávat službu pohraničníků při ochraně státní hranice ČSSR se službou strážných v koncentračních táborech není jen omylem, ale pěkným svinstvem. Nevzpomínám si, že by ČSR a později ČSSR byla koncentračním táborem, že by lidé zde žijící měli podmínky ke svému životu na úrovni nacistického KT. Pokud si to myslíte Vy, prosím, nikdo Vám v tom bránit nebude. Můžete v tom smyslu také učit Vaše studenty na univerzitě, kde působíte. U nás to na úrovni základních a středních škol takto funguje již delší dobu. Zblbnout mladou generaci to je cílem dnešních demokratů. Naštěstí pro běžné lidi a na neštěstí pro vás "demokraty" pořád jsme ještě tady my sedmdesátníci a starší a nás zblbnout je velký oříšek, protože si hodně pamatujeme. V létech 1948 - 1989 byl svět bipolární, rozdělený na dva nepřátelské tábory a západní hranice ČSR (ČSSR), jakožto země přidělené Jaltskou dohodou do sféry zájmů SSSR, byla hranici mezi těmito dvěmi tábory. Jak byste chtěl jinak tuto hranici hlídat?  

Moc rád bych Vás viděl jak byste se tvářil, kdybyste dnes chtěl přejít bez dokladů zelenou hranici mezi ČR a SRN a na výzvu dnešních ochránců hranic (a je jedno zda z české, nebo německé strany) byste nereagoval a dotyční by bez váhání a po výstražném výstřelu použili zbraň. Nebo si myslíte, že to dnes takto nefunguje? Vy si vážně myslíte, že ty hranice dnes nikdo nehlídá? Vy si vážně myslíte, že pro různé bandy pašeráků drog, "dovozců" kradených aut a další podobná kvítka, je hranice naprosto propustná? Vaše případné argumenty, že dnes jde jen o tyto podobné případy, kdežto za minulého režimu šlo o mírumilovné občany, kteří jen chtěli utéci "za kopečky", neobstojí. Ti kluci, co tam sloužili nikdy dopředu nevěděli, zda jde o "kopečkáře", nebo vycvičeného agenta se samopalem v ruce. O tom, že to není výmysl svědčí těch 351 mrtvých pohraničníků, jež jsou v evidenci do roku 1974. Pak se již asi evidence nedělala, nebo ji někdo uklidil a na tuto zapomněl. (Zdroj http://www.klub-pohranici.cz/pohranicni-straz/polozili-sve-zivoty/ ). 351 mladých kluků položilo své životy jen proto, že plnili přísahu, že budou vždy a za každých okolností dělat vše, co služba v ozbrojených silách vyžaduje. Položili to nejcennější co měli, svůj život a Vy jste z nich udělal "strážné v nacistickém koncentráku".

Vážený pane Čulíku. Váš článek spolu s tímto mým komentářem zveřejním na svém blogu www.topcz.net a zašlu ho ke zveřejnění na blog bývalých příslušníků PS, aby se i ostatní bývalí strážci hranic seznámili s názory šéfredaktora Britský listů. (http://pohranicnik.blogspot.cz/ ).

Přejí Vám hezký den

mjr. v.z. Ing. Vladimír Mikuša

v létech 1956-1961

velitel 17. PS roty Javoří Pila

7. sušické brigády PS

FOTO: 17.rPS Javoří Pila.

FOTO: rota PS Javoří Pila.

Zajímá vás více?

Britské listy 14.11.2005:   Zodpovědnost pohraničníků?

Povídka (Týdeník Kmen):  Zločinci a hrdinové.

Únos linkového autobusu 9.11.1984 - OPK Strážný.

Roku 1984 začal marný pokus o násilný přechod státní hranice do západního Německa za použití uneseného linkového autobusu. V 80. letech byla převážná většina občanů ČSSR, kteří se pokoušeli ilegálně překročit hranici, z řad těch, kteří prchali před zodpovědností za různé kriminální činy, různé dobrodruhy a jen menší část prchala ze skutečných politických důvodů. 

O únosci V.B. toho mnoho nevíme, přesto i podle toho mála jej můžeme zařadit spíše do první skupiny. V.B. bylo roku 1984 26 let a v té době byl již trestán za násilnou trestnou činnost. Pocházel ze Slovenska, kde se mu podařilo v některém slovenském těžebním podniku krádeží získat průmyslovou trhavinu Danubit, ze které si zhotovil dvě nálože po 10,2 kg, které uložil do svařených forem o rozměrech 30x20x10 cm. Stěny byly dvojité a prostor mezi nimi vyplnil hřebíky, šrouby a kusy železné kulatiny. Do středu každé formy V.B. uložil čtyři náložky Danubitu s elektrickou rozbuškou. Obě nálože s vysokým střepinovým účinkem uložil do kufru a spínač měl vyveden ven kabelem.

9. listopadu 1984 nastoupil na Slovensku do autobusu jedoucího do Brna a od tud pokračoval do Českých Budějovic. Z Budějovic chtěl pokračovat dál na západ do Plzně, ale omylem nastoupil do autobusu, který jel z Plzně zpět směrem na Brno do Dačic. Autobus (modrá Karosa JH-48-91) z Českých Budějovic vyjel v 19:01 a kromě únosce a řidiče v něm sedělo 48 cestujících včetně 8mi dětí do 15ti let, mezi kterými byl také 14tiletý syn řidiče. 

V.B. zjistil svůj omyl v Lišově a tehdy se rozhodl konečně jednat. Přistoupil k řidiči Janu Kučerovi a začal na něj křičet aby autobus otočil. Řidič se zprvu bránil, ale po té co V.B. vytáhl revolver r.38, na nejbližší křižovatce za Lišovem autobus otočil a vracel se zpět na Budějovice. To již zpozorovali i cestující co se děje. Ujeli asi 150 m když V.B. přikázal cestujícím aby se všichni přesunuli do zadní části autobusu a vyhrožoval, že má v kufru trhaviny a když nebudou poslouchat, vyhodí celý autobus do vzduchu. Aby dodal svým slovům vážnosti, vystřelil revolverem do stropu, který prostřelil. Cestující ho ve strachu poslechli, museli se na sedadlech skrčit a někteří i polehat na zem. 

Po té únosce vyndal z kufru dvě nálože a umístil je mezi sedadla za řidičem a uprostřed ke dveřím. Na sedadlo vedle druhé z náloží posadil řidičova syna, aby si tak ještě více vynutil jeho poslušnost. Od náloží vedly kabely do tlačítka v ruce únosce. Cestující utvrzoval ve strachu, že se jedná o tlakový spínač a stačí aby se mu unavily prsty nebo na něj začal jít spánek a nálože vybuchnou. Nevyznal se v jihočeské krajině a nepostřehl, že se řidič snaží získat čas a z Budějovic místo přímo na západ, jede na jih ke Kaplici, kterou projeli asi ve 20:00. Před Dolním Dvořištěm autobus odbočil směrem na Lipno. 

Cestou cestující nepozorovaně vyhazovali z okna lístečky se vzkazem, co je s jejich autobusem. Někde v prostoru Volar, kterými autobus projížděl, jeden ze vzkazů nalezl místní občan a rychle informoval SNB. Na hraničním přechodu Strážný tak již byli připraveni pohraničníci, příslušníci SNB včetně pyrotechnika Antonína Klůce.

Krátce po 22. hodině dojel autobus k Soumarskému mostu, kde V.B. přikázal zastavit. Cestující začal rozmisťovat po autobuse tak aby mu posloužili jako živé štíty a zamezil tak pohraničníkům střílet. Některé osoby nechal stoupnout i do dveří. Řidiči zakázal v autobuse svítit. Asi ve 22:30 dojel autobus k první hraniční závoře, ještě relativně daleko od hranice, kde začínalo hraniční pásmo. Zde začalo vyjednávání s pohraničníky. Přes cestující jim V.B. předal dopis s nákresem rozmístění náloží. Originální znění dopisu:

„Žiadam do 15 minut dovolit pokračovat v jazde. Dávám záruku že sa nikomu nič nestane. Nerobte poplach, lebo upozorňujem kdo sa postaví zo zbraňou na odpor bez vizvania strielám. Ak zlikvidujeta mňa zlikvidujete všetkých moje nálože dokončia celé dielo. Zo mňa a z tu přítomných nedáte dokupi ani jednu košelu. Nokoniec zasiahne to aj vás. Nie som žiaden zlodej ani vrah a důfám že životy týchto ludí nechcete mať na svedomí. Nerobte hlúposti lebo aj při menším prelaknutí možem povolit spojovač v ruke ktorý je strašně citliví. To bude koniec, sám mám totiž strach keď viem čo v tých náložiach je!! Za pochopenie ďakujem. V.B.“

Dále V.B. požadoval aby hranicí projel celý autobus i s cestujícími, chtěl protiplynovou masku a protichemický oblek, protože v náložích je prý kromě trhaviny také sarin a další chemické látky a požadoval zhasnutí veřejného osvětlení. Pohraničníci hráli o čas, snažili se vyjednávání stále prodlužovat a únosce tím unavit a znervóznět. Během tohoto vyjednávání propustil čtyři cestující. 

  Mezitím pohraničníci v příhodném terénu mezi první závorou a hranicí, vybudovali falešný hraniční přechod. Vyjednávání trvalo déle než 4 hodiny, než se autobus rozjel na další cestu. Ujel asi kilometr, když dojel k falešnému přechodu. Před přechodem čekali příslušníci SNB a snažili se přesvědčit únosce, že Němci odmítají přijmout autobus, ve kterém jsou nálože a že tyto musí být zneškodněny ještě na českém území a cestující musí nejdříve vystoupit. V.B. při vidině brzkého úspěchu začal ustupovat a propustil polovinu cestujících. Po půl hodině další. V autobuse jich ale ještě několik zůstalo. 

Nakonec od falešného přechodu přijelo osobní auto se západoněmeckou značkou a v něm několik pohraničníků s pyrotechnikem, převlečených do civilu. Údajní Němci nastoupili do autobusu s tím, že si jej jdou převzít. Jeden z nich mluvil na únosce předstíranou špatnou češtinou. 

FOTO: Pyrotechnik SNB Antonín Klůc.

 V.B. stále držel v ruce spínač a revolver. Pyrotechnik Klůc poznal, že nejde o tlakový spínač, ale obyčejný klapkový, který navíc únosce drží v ruce volně. Dal o tomto poznatku znamení pohraničníkům. Jeden z cestujících poznal, že jde o lest a v neopatrnosti pohraničníky prozradil. Ti museli rychle jednat. Jeden z nich udeřil V.B. do hlavy pažbou pistole, Klůc přiskočil k náložím, přestřihl kabel a vyjmul rozbušky. Únosce byl odzbrojen a zpacifikován.

Celé noční dobrodružství skončilo asi ve 4:00 10. listopadu 1984. Cestující byli převezeni do Volar, kde dostali najíst a k dispozici byla i lékařská pomoc. Každému bylo vystaveno potvrzení pro zaměstnavatele omlouvající jejich nepřítomnost 10. listopadu. Ráno byli odvezeni do Českých Budějovic a odtud do svých domovů.

Zatčený V.B. byl přinucen pod dozorem pyrotechnika Klůce znovu vyrobit své nálože, protože ty původní byly zařazeny do důkazního materiálu. Po zhotovení nových, nálože Klůc otestoval ve vojenském prostoru Jince na vyřazeném autobusu ČSAD. Do autobusu rozmístil i figuríny cestujících. Při odpalu byl autobus zcela zničen a jeho trosky létaly 200m daleko. Do minuty byl celý interiér v plamenech. Všechny figuríny byly zasaženy nejméně 3mi a nejvíce 17ti střepinami. Nikdo by uvnitř autobusu nepřežil...

Výstřižky z dobového tisku - kliknutím na obrázek jej zvětšíte:

Výstřižky z kroniky SD Jednota, jejíž vedoucí byl jedním z rukojmí:

ZDROJ: http://www.severniceskobudejovicko.estranky.cz/

Autor: Jan Ciglbauer

Prameny:

OÚ Borek, Kronika obce Borek II. Díl.

Reportáž čs. televize ze dne 10.listopadu 1984.

Rudé Právo ze dne 10.listopadu 1984.

Jihočeská pravda ze dne 10.litopadu 1984.

Jihočeská pravda ze dne 12.litopadu 1984.

Antonín KLŮC, Život pyrotechnika, Praha 2003.

OPK Strážný (Zollamt Philippsreut)

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Teroristé na OPK Pomezí  Stalo se 23.5.1978.

Statistika Bayer.Grenzpolizei Útěky z ČSSR do NSR.

Úspěšně realizované únosy Z ČSSR do NSR.

OPK Strážný (květen 1989) Pokus o násilný přejezd.

POSLEDNÍ VEČEŘE.

...Tuhle se na facebookové skupině PS OSH v žertu mluvilo o tzv. Poslední večeři Páně... 

  Vojenskou výstroj a výzbroj jsme už měli odevzdanou, rozloučení se psy ukončeno. S mladšími jsme už vyměnili některé kusy výstroje už s předstihem. Staršina (výkonný praporčík s pomocníkem) je brali jen jako kusy podle výstrojního listu. 

 Sloužili jsme (rozuměj náš ročník odcházející do zálohy) všichni noční služby, pár hodin spánku stačilo. Poslední „pomazlení“ se samopalem. Výrobní číslo 37669f snad nikdy nezapomenu. Několik dalších, posledních drobností rozdáno mezi mlaďasy – vycházkové polobotky, holení, civilní pulovry, které jsme nosívali jako mazácký doplněk uniforem. Rozdány byly i listy s adresami spolubojovníků. V rohu PVSky jsou položeny schlíplé skromné tašky. 

 Jídla bylo nepřeberně – polévka klasická s játrovými knedlíčky, pečené kuřecí stehno s opečenými bramborami, řízek s bramborovým salátem. Kompot, sladké zákusky, ovoce. Ani jsme to všechno nestačili spořádat. Nový starší kuchař se vytáhl, nedalo se tomu skutečně nic vytknout. Zručně na jedné ruce přinášel i šest talířů. Jeho pohyby byly civilní, zapadaly by spíše do nějaké lepší restaurace. Ukazoval, co umí. K pití zas jen limonády – v rámci boje proti alkoholismu a jiným toxikomániím. Přezdívali jsme jim unifikovaným názvem:  KRKO KOLA. Ohromně dobře se po nich říhalo – odtud ten pejorativní název. 

  Dávám si k pití přinést od svého nástupce vodu z jezera v ešusu. Mám chápavého nástupce – v malém ešusu mi přináší (po předchozí domluvě) porci jen půllitrovou. Padají otázky : Co to má znamenat? Vysvětluji to tím, že se tímto způsobem loučím s jezerem a protože jsem prohrál osobní, soukromou sázku, musím jí teď ten půllitr z ešusu vypít. Střídavě upíjím jezerní vodu a Krko-Kolu. Moje zvláštní doplnění večeře vzbuzuje údiv a posměšky okolí, ale i tyto „starosti“ brzy opadají a věnujeme se jídlu. Kdyby tak věděli ostatní, co nevěděli. A tento můj poslední husarský kousek zůstal neprozrazen. I za cenu toho, že jsem okolím v duchu označován za magora…

Pochopitelně sedíme už v civilním ošacení, které prodělalo několik „trenýrovek“ a „módních přehlídek“. Vstup do nového života mnozí vylepšovali nejrůznějšími deodoranty a spreji. Zanedlouho budoucí záložáci zaváněli jak proslulý zájezd ze Sovětského svazu. (Předchozí dobu vojenské služby tomu tak nebývalo…) Někdo mi nabídl k použití takový výrobek zakoupený v Tuzexu. I ten jsem odmítl. Zastávám teorii, že správný chlap má smrdět i na fotce a ti největší bouráci že smrdí i ve vzpomínkách… Používám jen Pitralon po holení.



  V čele stolu velitel se svým zástupcem a staršinou. Celá večeře má (nebo spíše – má mít) punc organizované důstojné, vojensky veselé slavnosti. Není to zrovna to, co by mi bylo blízké. Až teď si uvědomuji a vzpomínám na to, že po celou dobu na jezeru jen velitel s námi večeřel nepravidelně v jídelně. Takové zvláštně rozpačité bylo moje setkání s ním v této přívětivé místnosti. Seděl u mazáckého stolu a spokojeně lžící se věnoval večeři.  Chtěl jsem si sednout o dva stoly dál. Plnými ústy se mě zeptal, jestli se ho štítím,nebo bojím a ukázal na volnou židli vedle sebe. Nezbylo nic jiného, než zdvořile poděkovat a přisednout. Nikdo z ostatních důstojníků v jídelně s námi tako nejedl, nestoloval… 

  Nevím, proč zrovna na tyto věci vzpomínám. Je k neuvěření jaké vzpomínky se teď člověku míhají hlavou.Neuspořádané, nabíhají na přeskáčku…

  Kuchař s pomocníkem odnášejí použité nádobí. Zůstává přede mnou jen ešus, stačil jsem vypít polovinu z jeho obsahu, zbytek posílám Vojtovi, který po mně převzal čubinu. Na stolech zavoní pravá zrnková káva, která nám jindy byla na rotě bůhvíproč odpírána a zakazována. Nikdo nikdy nám vysvětlil proč. Až s cigaretou u kávy ze mne opadává poslední napětí ze služby. Nic jsme nepro….i. Vrchnost neopustila budovu roty.  Na prověrce výkonu služby nám nikdo nebyl. A i kdyby – makali jsme jak jsme měli.

  Velitel k nám vede poslední proslov. Seznamuje nás s tím, kterým rodičům zasílá osobní dopis s poděkováním a uznáním naší činnosti. Děkuje nám za naši odvedenou práci, i když mezi slovy slyšíme, že „… to mohlo být i o trochu lepší“. S obdobným proslovem vystupuje i politruk. Jen s tím rozdílem, že se snaží svůj hlas ladit do dojímavých tichých tónin. „Nechali jste tady každý kus svého JÁ, dostali jste tady to, co jinde nedostanete.“

  Má pravdu, ale jen částečně. Kus mého JÁ mi tady bylo náležitě i trochu zdeformováno. Jinde jsem se s tím skutečně už ani později nepotkal. Byli to moje první životní zkušenosti, které jsem tady získal a které mi v budoucnu pomáhaly vyrovnávat se s podobnými situacemi. Ne, nelituji toho dodnes, necítím se ani jako ublížený a ubližovaný.

Ilustrační dobové foto.

  Pak dostáváme prostor k projevům my. Co nám vojna dala, jak hodnotíme ty dva roky v zeleném… Sedím na nejvzdálenější židli od vrchnosti, proto přicházím na řadu jako poslední. Do té doby jsem poslouchal, jaká jsme byli dobrá parta, jak nás vojna zocelila, jak budeme uplatňovat zkušenosti z vojny v civilním životě… Nejraději bych z této diskuse utekl. Na stolech se objevují výjímečně i popelníky a povel „kouřit povoleno“. Následkem toho to za chvíli to v místnosti vypadá jak v plynovém stanu na zkouškách těsnosti plynových masek.

  Vzpomínám, jak jsem byl na rotě přijat. Nikdo mi neřekl ani vítáme vás, žádné podání ruky. Jen nasupené pohledy na „něco“, co přináší někomu další práci a nové problémy. Budiž, přežil jsem to, ale proč na závěr to dojetí – to jsem nepochopil dodnes. Mne tato atmosféra ani prostředí rozhodně do dojetí nepřenesla. Pokud si mne nikdo nevšimne, řečnění se snad vyhnu. Co jsem si s kým chtěl vypovídat už bylo za mnou. Původně jsem měl v úmyslu jen připojit se k „projevům předřečníků“ s tím, že vlastně nemám už co říci, že to bylo všechno řečeno už přede mnou. 

  Bohužel – velitel měl oči všude. Nekrčil jsem se, neschovával, ale asi si v paměti odškrtával všechny. Vyzval i mne. 
„Tak co vám vojna dala?“

  Povzbuzen vodou z jezera, jsem (na rozdíl od jiných dalších) u stolu vstal a stručně vysvětlil, že vojna mi dala jen sebeovládání a pocit vědomí sebe. Ne sebevědomí. V těch termínech je velký rozdíl. A že ty dva roky jsem bral jako každou jinou práci. Dvě krátké holé věty. Kupodivu nikdo z velení neměl žádný dotaz, i když velitel jen krátce a beze slov nepatrně zakroutil hlavou. 

  Následovala ještě asi hodinku volná zábava, velitelství střídavě přesedává a krátce promlouvá s každým z nás. Neunikl jsem tomu ani já. Velitel se mě krátce zeptal, co jsem tím svým vystoupením chtěl říci.  
„Jen pravdu. Víc nemám, co bych k tomu dodal“. Snažím se při tom odvracet hlavu, aby ze mne nebyla cítit silná a osvěžující jezerní voda. Zábava začínala slábnout, velitel se čím dál tím častěji díval na hodinky až zavelel k nástupu do vozidla. Poslední podávání rukou a objetí s bažanty. 

  Najednou se nikomu na Vejtřasku jakoby nechce nastoupit. Vedle schůdků na korbu stojí čestná stráž bažantů se samopaly. Vpravo vysoký štíhlý, nosatý Jirka Šejbal. Občanským jménem Schejbal. Lodní modelář. Pečlivě obrušoval svoje modýlky v době vzácného volna. Jeho GAZ vždycky nastartoval na první škrtnutí, důkladný, zdánlivě pomalý, ale vždy důsledný a pečlivý. V jakékoli činnosti. Seřval jsem ho jednou (a to tak, že dost sprostě) pro nějakou pí…..u. Snad neúměrně. Teď na sebe rozpačitě koukáme.
„Tak co, Jirko, dobrý?“
„Jo, dobrý, Míšo. Měj se…“ podání ruky s ním. Vzal to jako omluvu…? Dodnes jsem neměl možnost si to s ním vyříkat, nesešli jsme se, stále ho hledám…

  Vystupuji po schůdcích jako první a sedám si na lavičku za kabinou. Ještě na schůdcích otáčím hlavu a dívám se do míst, která už asi nikdy neuvidím. Souzeno mi to bylo až za dlouhých dvacet let. Pak odjezd. Jen s jednou zastávkou na Jeleních Vrších, kde na nás čekají dřevorubci, lesáci a hajní. Mockrát jsme je doprovázeli za dráty, mockrát mi dlužili nějaký menší obolus a někdy i já jim, mockrát s námi byli účastní jako pomocníci při různých pohraničních akcích, vícekrát jsme s nimi zdolali nějakého toho „lahváče“ a „poldeci“. Loučení s nimi je krátké. Spíše jej zkrátil velitel, protože v našem bratrském seskupení začalo kolovat několik nebezpečných lahví různých alkoholických tvarů s čirým obsahem, který čile ubýval.  

  Naposledy mě bere za ramena Paľo – bývalý saniťák, východňár. Dneska mechanizátor lesní těžby – lidsky řečeno dřevorubec s motorovou pilou.
„Nebudeš to mať v živote ľahké. Si príliš mäkká povaha, ale tvrdá hlava, hoci si dosť odolný a veľa priami.  To nie je dneska tá najlepšia zmes. Drž sa!“

  Před volarským nádražím už stojí další dvě vétřiesky ze sousedních rot. Tady jsem před dvěma roky vystupoval i s dalšími z vlaku. Zdá se mi, že to bylo včera… Z některých (už civilních) zavazadel se ozývá chrastění signálních nábojnic. Moje vzpomínky a zkušenosti nechrastí. Poslední cigareta vykouřená s kamarády. 

  Někdo mne upozorňuje, že na parkovišti stojí bleděmodrá oktávka s berounským číslem a jediný z tohoto okresu na rotě jsem byl já. Stalo se – táta na naléhání mojí nastávající, si neváhal přes své známé zjistit, kdy nás budou „vagonovat“ na cestu domů. Snažil jsem se to utajit, ale proti těmto krokům – o nichž jsem navíc ani nevěděl – jsem byl bezmocný. 

Ilustrační fotografie.

Žádám velitele o povolení k odjezdu po vlastní ose. S úsměvem, klidně, mi vydává vojenskou knížku, v ní složený povolávací rozkaz a ještě jakousi písemnost. Vašek, se kterým jsem odsloužil Štědrovečerní službu, mě prosí, jestli by nemohl jet s námi, chtěl by být doma co nejdříve. V pohodě ho za dvě hodiny vysazujeme na nádraží ve Zdicích. 

  Poslední loučení s ním na peroně. Mezi kolejemi prochází manipulantka ČSD. Postava tajícího sněhuláka, o hlavu vyšší než já, starší tak o 30 kilogramů, chůze boxera v dobré formě. Má místo stejnokrojové horní části na sobě modrobílý svetr se vzorem bílých sobů. Táhne za sebou bez větší námahy jednou rukou starodávný dřevěný  vozík s kovovými ráfy , na něm  balíky. Dostávám od ní na pravé rameno bodyček.
„Uhni, mladej.“
Před dvěma roky jsem slyšel totéž.

  A pak jsem zůstal sám… Se svými blízkými, ale sám. Vlastně jen nějaký čas přetrvával pocit samoty, stejně tak jako před dvěma lety.

Ilustrační fotografie.

(c) AUTOR: Michal "Jezerák" 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další články tohoho autora:

Vánoční příběh: Moje nejkrásnější Vánoce.

Pár vzpomínek: Návštěvy.

KARANTÉNA .

Byl konec února roku 1987, když jsem v místnosti dozorčího důstojníka roty přebíral fonogram. Jeho přesné znění si už samozřejmě nevybavím, ale obsah byl jasný: V resortu PS vznikla chřipková epidemie. Je tedy na místě, aby vojáci, u kterých se projevily první náznaky onemocnění byli izolováni na ošetřovnách příslušných jednotek proto, aby zde byli léčeni a především-aby jejich viry nenakazily dosud zdravé pohraničníky. V ranním hlášení jsem se navíc dozvěděl, že praporní ošetřovna v Rozvadově je už teď plná marodů. Pravdou bylo, že mne již druhý den pobolívala hlava a ani nosní dutiny nevykazovaly stoprocentní průchodnost. Ještě, že jsem měl v zásobě množství papírových kapesníků. Pokud si vzpomínám, jejich plošný obsah byl tehdy minimálně dvojnásobný než obsah dnešních smrkacích šidítek. Napadá mne, že možná právě tenhle nadstandard byl příčinou čtrnáct dní trvajícího nedostatku hajzlpapíru, který o dva roky později položil režim. Alespoň podle toho, co tuhle vysílali v Retru.

Dozorčího „bedny“ ve vedlejší místnosti sloužil můj věrný kamarád Zdeněk, dosah měl starý. Byl ale doma a jak večer než odjížděl oznámil, přijede nazítří kolem osmé. Tedy v obvyklou dobu. Ale přivstal si. Jen co jsem mu na bráně podal hlášení, zeptal se mne, co je nového. Přitom mi nadzdvihl čepici. Pokrčil jsem přitom rameny, ale on pokračoval: „Vídím, četaři, že bude potřeba zkontrolovat upravenost jednotky, jsi zarostlý jako poustevník. Ále, čemu se divím, vždyť jsi v civilu pražský frajer,“ rýpal do mne. Netušil jsem sice ani vzdáleně, co mají poustevníci společného s naším hlavním směrem, ale budiž. Zatím jsem nedokázal odhadnout jak se dnes náš polobůh vyspal, tak jsem raději mlčel a pomalu jsem jej následoval. „Soudruh podporučík dnes nepřijde?“ ptal jsem se naoko ostýchavě, jelikož to vypadalo, že starý bude sloužit po mně. „Soudruh podporučík marodí,“ ozvalo se z velitelových úst s opovržením. „No to jo,“ pomyslel jsem si. „Včera byla v Bělé zábava, tak se zas ožral jak trojzubé vidle,“ vzpomínal jsem velitele čety, kterému jsem už dobrý půlrok pravidelně týden před výplatou půjčoval jednu až dvě stovky. 

Bylo vidět, že mi velitel čte myšlenky. „Nepřišel nějaký fonogram,“ natáhl ruku ke knize. „Přišel, řádí chřipka.“ V tu chvíli jsem bezděky kýchl. „Pardon,“ omluvil jsem se. Velitel nic. Chvíli studoval písemnosti a pak poručil. „Svolej jednotku!“ Učinil jsem jak přikázal a podal hlášení. Starý nařídil velet rozestupy. Poté procházel jednotlivé řady. Po pravdě- při omezených počtech vojska střežících hranici, disponovala v té době naše jednotka pouze třiceti lidmi, z toho byli čtyři v terénu. Starému tím pádem nečinilo problém každého vojcla důkladně zrentgenovat. Viděl jsem, že nejdéle se náš velitel dívá na hlavu. Jako by každému očima měřil délku vlasů. Že bych byl na vině? Pravda, nestříhal jsem se už dobrý půlrok a chlupy jsem honil pod brigadýrkou jak se dalo, aby nebylo nic poznat. Tedy až do dnešního rána. „Cítí se někdo marod,“ otázal se kapitán? Tušil jsem, co bude dnes následovat. Stříhání. A tak jsem se přihlásil. „Mně je nějak divně, soudruhu kapitáne,“ pravil jsem přiškrceně a pro jistotu si odkašlal. Velitel mi moc pozornosti nevěnoval. „Mně taky,“ ozval se nesměle Zdeněk. V tu chvíli se otevřely dveře a do nástupní místnosti vpadl psovod, který se vrátil ze služby. Podával veliteli hlášení. Jeho oči vyhlížely doslova horečně. „Je vám něco,“ zeptal se jej starý. „Je, je mi blbě jak koňovi, asi mám horečku.“ „Hm, dobře. Ti co se cítí marod ke mně, dostanete řidiče a alou na prapor k doktorovi. Jen doufám, že vám bude stačit jeden UAZ.“ Stačil. Kromě nás tří se nikdo nepřihlásil. 

Starý podepsal knihu, my jsme si ještě pro jistotu před ním zachrblali a vyrazili jsme. Ani jsme mezi sebou moc nemluvili. Službu měl známý absa, dnešního času primář v jedné prestižní nemocnici. „Tak co je, syčáci,“ uvítal nás. „Co, nic, ale prý je nějaká epidemie,“ odpověděl jsem. S absou jsem se znal z nějakých školení a byli jsme si navzájem sympatičtí. „Za kolik to mají tví kámoši, Zdenále,“ optal se mne. „Za tolik co já.“ „Tak pojďte.“ Lékař nám rozlil do kádinek něco čistého lihu. „To je na chřipku nejlepší,“ podotkl, načež jsme laboratorní sklo jedním tahem vyprázdnili. Měl jsem jen podezření, že psovod je opravdu nemocný. „Jak s tebou Marku,“ optal jsem se. „Jak, nijak.“ „Já myslel, že je ti opravdu zle, když jsem tě viděl přijít.“ „Není, ale docela jsem se polekal starého.“ „Fakt?“ „No, poslední dvě hodiny služby jsme spali v psovodské kuchyni.“ Chytil jsem se za hlavu. „Hele, Zdenále, myslíš, že se vyhneme tomu stříhání?“ „Snad. Proto jsme přeci tady.“ „Zklamu vás, přátelé,“ vrtěl hlavou lékař. „Jsme plní. Budete muset zpět a marodit na rotách.“ „Ale jo,“ mávl jsem rukou, „s tím se počítá.“ V mé černé mysli mi vytanuly možnosti, spojené s minimálním týdenním osvobozením od služeb. Včetně profylaxe v podobě alkoholických nápojů z protějšího konzumu. Karty a bufety. Chudáci kluci, co to za nás odnesou. Ale co, naši půlročáci to mají doslova za pár, ať si ještě užijí. A na mladé serem.

Dostali jsme spoustu tablet, které praporní lékař nafasoval v rámci prevence a potírání chřipky, pár rad, jak správně naklepávat teploměr a záznam do zdravotní knížky. 

Samozřejmě, že jsme si cestou zpět udělali malou zajížďku a vybavili se nějakou tou dobrotou v podobě voňavých klobás a dalších trvanlivých uzenářských výrobků v řeznictví na Přimdě. Já si zakoupil navíc několik časopisů a knih. Byl mezi nimi i nádherně čtivý paperback plný humoru nesoucí název „E=mc na druhou“. 

 Jen co jsme dorazili na rotu, převlékli jsme se do pyžam, sebrali svých pět švestek včetně medikamentů a odebrali se do prvního patra na „rotní marodku“. Za chvíli byla zábava v plném proudu a jen co se přehouplo odpoledne k večeru a velitel odjel domů, otevřeli jsme lahvinku plnou po jehličí vonící medicíny. Marodilo se nám hezky. Snídaně a obědy nám byly nošeny až do postele, na večeře a televizi jsme samozřejmě chodili sami. Šlo jen o to, aby u jednotky nebyl přítomen velitel nebo politruk. Jak jsem předpokládal, vyhnuli jsme se i holičské mašince, přestože její hrozba vyplývala právě z mého fanfaronství.

Uplynulo pět dní a marodění se nám začalo zajídat. Přišla veliká obleva a během jednoho dne slezl téměř všechen sníh. Všude bylo bláto a voda. Ne, že by se nám v tom marastu chtělo ven, ale trochu nás trápilo svědomí. Ostatní sloužili za nás. Že zdatně simulujeme asi věděli. Za Zdeňka a Marka chodili ven vojáci, za mne seděli na dédéerce důstojníci. Až na jednoho všichni ženatí. Rozhodl jsem se tedy své marodění ukončit. Kluci až po kontrole, aby to nebylo příliš nápadné. Ale jak se říká, za dobrotu na žebrotu. 

Ve čtvrtek ráno jsem přes staršinu opatrně vzkázal, že mi je celkem dobře a nic se nestane, když mi velitel napíše nějaké služby na rotě. Na to, co mne vedlo k tomu podvádět, jsem již zapomněl. Dopoledne se nedělo nic, po obědě se však otevřely dveře. V nich stál velitel a v ruce třímal sesličku. Ta sloužila k jedné jediné věci-k usazení chlupo-dravcova klienta. Holičem nebyl nikdo jiný než kotelník, v civilu automechanik. Ale stříhání mu docela šlo. Za půl hodiny jsme byli všichni tři odbaveni. Otrávení jak švábi. Velitel se vítězoslavně usmíval. „Ještě, že jsi se připomněl, Zdenále,“ poklepával mne po rameni s úsměvem. „Dneska v noci máš službu, po čtvrté si přebereš šňůry.“ „Ale já jaksi nejsem ještě úplně…“ „Mlčet!“ vyštěkl kapitán. Hušina začal pro jistotu kašlat. „A ty půjdeš k bedně,“ rozkázal velitel. „Já,“ pokoušel se i Zdeněk o marný odpor. Starý jej umlčel gestem ruky. „No a Mareček dnes a zítra uvaří pejskům a následující odpoledne tě chci vidět na nástupu! Zápis do zdravotních knížek provedu sám!“ Ani jsme nedutali. Holič se už raději zdekoval. „Kdybyste milánci chtěli vědět, co mne k takovému rozhodnutí vede, podívejte se z okna.“ Marek byl nejaktivnější. Jen co vyhlédl skrze sklo, bylo vidět, jak bledne. 

„No, to bychom měli,“ ukončil velitel svou návštěvu a poněkud hlasitěji bouchl dveřmi. Zdeněk se vrhl k oknu, já se pro změnu otočil na Marka. „Ty vole,“ okomentoval pohled z ošetřovny Zdeněk a sedl si na postel. Místnost, která se stala přechodně naší několikadenním flákárnou se nacházela v prvním patře roty, nad velitelovou kanceláří.

Potom, co přišla obleva se místo sněhu v prostoru pod okny objevila mokrá slehlá tráva a na ní asi stovka rozměklých bílých tablet různého druhu, které jsme vyfasovali od spřízněného lékaře-absolventa na potírání chřipky a které jsme nelikvidovali jinak, než že jsme je pro případ možné kontroly místo polykání házeli do sněhu.

Pomalu jsem sešel po schodech a trochu nejistě jsem se zahlásil službu konajícímu politrukovi. Nijak předání neprodlužoval. Podepsal jsem si pohraniční knihu a mrkl na hodinky, měla se vracet hlídka. Na politrukovi bylo vidět, že má horečku. Oči měl zarudlé a na stole byl zcela prázdný popelník, který jeho zdravotní stav jen potvrzoval. Z vedlejší kanceláře se ozval dusivý kašel. Za chvíli vylezl starý. Měl na sobě tlustý kožich a na hlavě beranici. Navzdory tomu, že venku bylo kolem osmi stupňů a foukal teplý vítr. Za těch pár hodin, co jsem kapitána neviděl, se jeho vzhled, vynechám-li ten strašný ohoz, změnil. Byl na tom podobně jako politruk.

Příštích čtrnáct dní se místnost dozorčího důstojníka stala téměř mým domovem. Ne z důvodu, že by mi velitel chtěl cokoliv vracet, ale proto, že většina z pětičlenného důstojnického sboru opravdu omarodila. Jen by mne zajímalo, jestli se naši nadřízení neléčili podobně jako my a tablety, které od vojenského felčara vyfasovali, opravdu jedli. Možná jsme měli ukecat staršinu, aby nám podepsal jízdu do Bělé, abychom zkontrolovali, zdali se pod okny bytovek důstojníků neválejí na trávníku napolo rozpuštěné medikamenty.

Pro čtenáře Pohraničníka: Zdeněk Nagovský  
(bývalý četař rPS Železná).

6.rota PS:  Železná   

6. rota 1. praporu 9. brigády Pohraniční stráže v obci Železná.

Okres: Domažlice

GPS: 49°35'10.566"N, 12°35'17.433"E

Najít na mapě

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další příběhy od Z.Nagovského:

Stalo se v roce 1986:  Kočička .

Ve výcvikáči 1985: Čum na ty dráty!

PS OSH - Lide.cz: Diskuzní fórum