Pád železné opony v Maďarsku - 1989.

Maďarská díra v železné oponě.

19. srpna 1989 uspořádala maďarská opozice na maďarsko-rakouské hranici u Šoproně „Panevropský piknik“. Asi 1 000 občanům NDR se v tento den podařil útěk na svobodu. Piknik udělal díru v železné oponě také proto, že maďarský hraniční důstojník Arpad Bella ustoupil a dělal, že nic nevidí.

Arpad Bella si přesně vzpomíná na první slova své ženy, když vstoupil večer 19. srpna 1989 do svých dveří v maďarské Šoproni. Zeptala se: „Kdo se bude starat o rodinu, když budeš sedět ve vězení?“ 

Bellova žena a jeho dcery sledovaly odpolední události v televizi. Chaos na hranici! Stovky občanů NDR uprchly na Západ! Tyto titulky je vyděsily. Uprostřed dění byl totiž její muž a otec jejich dětí. Arpad Bella, důstojník maďarské pohraniční stráže, jejíž nejdůležitějším úkolem bylo, držet vše pod kontrolou. Avšak právě toto se mu 19. srpna 1989 nepodařilo.

V přelomovém roce 1989 má Bella asi 40 let, muž v nejlepších letech, muž s velkou zodpovědností. V květnu začíná Maďarsko na hranici s Rakouskem s demontáží elektronického signálního plotu. 

To se rozkřikne také v NDR a v létě se dá do pohybu nezvykle velká vlna turistů do Maďarska. Mnozí doufají v průlom v železné oponě. Přelidňují kempy. Jsou zřizovány nouzové tábory. Několika stovkám lidí se podaří útěk na Západ. Tlak na Maďarsko roste. 

Pro Bellu a jeho kolegy je to období nejistot. Rozkaz ke střelbě je zmírněn: Použití zbraně pouze v případě sebeobrany. V případě útěku však záleží hodně na pohraničních velitelích, jak budou rozkazy shora interpretovat.

To platí také pro onen srpnový den, kdy maďarská opozice pořádá ve vysoké trávě pusty na maďarsko-rakouské hranici u Šoproně „Panevropský piknik“. Maďaři a Rakušané jsou pozvání, aby společně poseděli u táborového ohně, jedli opečenou slaninu a snili jedno odpoledne sen o Evropě bez hranic. 

Počítalo se také s několika východními Němci, kteří trávili dovolenou u Balatonu. Vrcholem mělo být symbolické otevření staré hraniční brány. Tři hodiny – od 15 do 18 hodin – měli Rakušané po předložení svých pasů projít, aby se zúčastnili pikniku.

Je krátce před třetí, když kapitán Bella stojí se svým rakouským kolegou Johannem Göltlem v blízkosti hraniční brány. V celou je očekávána oficiální delegace s družinou novinářů. Oba domlouvají poslední detaily. Všechno má probíhat spořádaně.

Potom, najednou, na návrší cesty skupina lidí. Z maďarské strany míří přímo k bráně. 150 až 200 lidí a velké mlčení. „Myslel jsem nejdřív, že to je ta delegace a šel jsem jim naproti směrem k bráně,“ říká Bella. To je ale omyl. Jsou to východní Němci. „Na otázky a odpovědi tu nezbyl žádný čas.“ Když masa dosáhla hraničního plotu, vzepřeli se první celou silou proti bráně. „Mojí první myšlenka byla: Co jsem to za smolaře! Nakonec jsme byli hnáni k odpovědnosti už za jednoho jediného uprchlíka.“

Jako zdymadlová vrata, která už nemohou vydržet tlak vodní masy, se otevírá oplocení. V tlačenici vypukl shon. Všichni chtějí na druhou stranu, tak rychle, jak jen to jde. Většina jsou mladí muži a ženy, rodiny s dětmi. Přes záda jim visí tašky, malé batohy, jenom to nejnutnější. Někteří se drží za ruce. Mají strach. Člověk se rychle ztrácí z očí. 

„Byl to velký zmatek,“ říká Bella. „Také ve mně panovala naprostá panika.“ Pohraničník však zachovává chladnou hlavu. I když ho Němci strkají stranou. Mnoho uprchlíkům se objeví v očích slzy, když projdou branou a jsou v Rakousku. Silné napětí ustupuje úlevě, štěstí. Konečně na druhé straně! První vlnu uprchlíků následovaly další. Bella dal svým mužům rozkaz, aby ustoupili a dělali, že nic nevidí. „Cokoliv jiného by bylo šílenství.“

Asi 1 000 občanům NDR se v tento den u Šoproně podařil útěk na svobodu. Události nutí Maďary rychle se rozhodnout. Tři týdny později, 11. září, otevírá země své hranice a nechává uprchlíky z NDR cestovat na Západ. Jen v prvních dvou dnech vycestuje asi 14 000 východních Němců. O dva měsíce později padá zeď v Berlíně. 

A Bella Arpad? „Nikdy bych si nepomyslel, že z toho vyjdu bez problémů. Ale nedošlo k žádnému předvolání, žádnému výslechu. Všechno se zametlo pod koberec.“ O deset let později propůjčil maďarský parlament mezitím penzionovanému podplukovníku záslužný kříž. Arpad Bella si je ale jistý: „Kdyby dějiny nabraly jiný směr, byl bych poslán minimálně na pět let do vězení.“






(c) ZDROJ  http://www.goethe.de/

(c) FOTOGRAFIE  http://www.mult-kor.hu/

Historie Hudby PS.

Historie Hudby Pohraniční stráže.

Hudba Pohraniční stráže byla založena v r.1951 pro  potřeby Vojenského učiliště  Pohraniční a Vnitřní stráže (PVS) v kasárnách Jana Roháče z Dubé v ulici 28. pluku v Praze Vršovicích. Na tomto učilišti se připravovali důstojníci pro nově vznikající Pohraniční stráž. Hudba PS, stejně jako celá Pohraniční stráž podléhala Ministerstvu vnitra.

 
Do funkce kapelníka byl 10. června 1951 jmenován staršina Jaroslav Kramer  a jeho prvním úkolem bylo vytvořit kádr hudebníků tak, aby zvládli služební repertoár a několik pochodů. K 1.září 1951 bylo k hudbě přiděleno 31 vojáků  hudebníků-amatérů. Zkušebna byla prozatímně zřízena v kinosále kasáren Jana Roháče z Dubé. Později bylo pro hudbu uvolněno místo v prostorách bývalého skladu  Na Přípotoční. Zde si zřídila novou zkušebnu a několik místností potřebných pro její provoz. Zásadním problémem se stal nedostatek hudebních nástrojů a také neobsazení některých nástrojových skupin, především bicích, tub a doprovodných nástrojů. K těmto skupinám se tedy přeškolovali hudebníci od jiných, nadbytečných nástrojů. Chybějící nástroje se zakoupily z peněz získaných od ministra  Národní bezpečnosti.
 
Hudba plnila výhradně úkoly související s výchovou důstojníků Pohraniční a Vnitřní stráže a Sboru národní bezpečnosti. Zajišťovala denní rozvod do zaměstnání, rozdílení stráží, čepobití, večerku, tělovýchovné akademie, slavnostní přísahy a vyřazení absolventů, nácviky učiliště na přehlídku ve Vodochodech. V neděli dopoledne pořádala veřejné koncerty a k obědu vyhrávala frekventantům učiliště. Bohužel v roce 

1953 kapelník podporučík Kramer vážně onemocněl se sluchem a hudba  se na krátké období ocitla bez velení. Hrála jen při služebních akcích pro potřeby učiliště.
K 1. říjnu 1953 nastoupil do funkce kapelníka nadporučík Evžen Mates. Jeho snaho bylo vytvořit opravdu reprezentační hudební těleso. Velení školy však nejevilo o podobný orchestr žádný zájem a  hudba vystupovala povětšinou na plesech, či tancovačkách v obsazení malého tanečního orchestru. Kapelník v této nelehké době požádal o přeložení a na jeho místo nastoupil 1. listopadu 1954 již zkušený vojenský hudebník podporučík Jan Moucha.

 Orchestr, který v té době sídlil na Moravě v městě Olomouci, přebíral v dezolátním stavu. Z původních 31 hudebníků jich zbylo 19. Hudba byla podřízena veliteli velitelské roty a členové hudby byli zařazováni do běžné vojenské činnosti. Archiv v té době neexistoval. Bylo nutné začít prakticky od začátku. Shánět nové hudebníky a přesvědčovat je, aby podepsali delší vojenský závazek, čímž by se získal poměrně stálý stav hudby.  Spolu s archivářem hudby Aloisem Dýbalem sestavil Statut hudby PS, který byl schválen Hlavní správou Pohraniční stráže (HS PS). Tím byla hudbě zajištěna možnost pravidelných zkoušek a hlavně stálý stav 36 hudebníků. 15. listopadu 1955 složila Hudba PS zkoušky v československém rozhlase Ostrava. Byla tím uznána způsobilou pro vystupování v jeho pořadech.
 
V roce 1957 se hudba z rozkazu ministra vnitra stěhovala z Olomouce do Vojenského učiliště PVS v Bruntále. Hudba Pohraniční stráže již   neplnila jen úkoly spojené s výchovou žáků učiliště, ale brzy ji znali všichni obyvatelé Bruntálu, kde pořádala veřejné koncerty a spolupracovala s amatérským divadelním souborem.

 
15. září 1963 se stal kapelníkem Hudby PS kapitán František Navrátil, který do 31.7. 1964 vedl hudbu spolu s kapitánem Mouchou, jenž  později odešel na zasloužený odpočinek.
Novému kapelníkovi se povedlo  stabilizovat stav hudby na 36 hudebníků, z nichž byla polovina praporčíků s odborným vzděláním a zbytek tvořili zkušení hudebníci,  kteří byli výbornými interprety dechového žánru.
 
V listopadu 1965 byl vydán rozkaz MV číslo 41 o podřízenosti Pohraniční stráže a Ministerstva vnitra  k Ministerstvu národní obrany (MNO). Současně bylo zrušeno Vojenské učiliště PVS v Bruntále. Nastalo jedno z nejkritičtějších existenčních období hudby PS. Inspektoři hudeb MNO měli zájem na zrušení Hudby PS a dělali pro to vše možné. Zjišťovali kvalitu orchestru zkouškami z hudební teorie, dějin hudby a harmonie.  Po mnoha jednáních byla hudba přidělena pod patronaci MNO ve Vyškově. Nastaly  nemalé problémy s byty pro příslušníky hudby  a jejich rodiny a proto se někteří hudebníci rozhodli pro přeřazení a převelení  k útvarům na Bruntálsku nebo odchod do zálohy. Z původního orchestru zůstalo pouze torzo a vše nasvědčovalo tomu, že Hudba PS bude úplně zrušena. Záchranou byl velitel pohraniční brigády v Plané u Mariánských Lázní plukovník Václav Beneš spolu s velitelem praporu  v Březové u Sokolova podplukovníkem Vojtěchem Šimoníkem, kteří dokázali nabídnout podmínky pro zachování a  potřeby hudby. Představitelé města Sokolov  pomohli vyřešit otázku  bytovou.

 
Tak se hudba ocitla u spojovacího praporu v Březové u Sokolova v počtu kapelník, tři praporčíci, z toho praporčík Žáček byl do 31. srpna 1967 veden  jako zástupce kapelníka, a šest vojáků základní služby. 1. září 1967 nastupuje   na místo zástupce kapelníka nadpraporčík Hájek, kterého o rok později střídá   podpraporčík Rudolf  Rydval.
 
Opět se začínalo od začátku. S nízkým počtem muzikantů a nedostatečným archivem mohla první úkoly hudba plnit jen za vydatné pomoci kapelníka Posádkové hudby Karlovy Vary kapitána Mrštíka, který často půjčoval různý počet hudebníků.
 
Stav muziky byl doplňován vojáky základní služby. Od roku 1967 byla Hudba PS postupně doplňována čerstvými absolventy Vojenské hudební školy Víta Nejedlého v Roudnici nad Labem.


Rozkazem ministra vnitra č.66. ze dne 23.12.1970 se  k 1.lednu.1971 Pohraniční stráž  převedla zpět k Ministerstvu vnitra.
 
Potvrzením označení „hudby cestovatelky“ byl rok 1973 ve kterém byla ke dni 20.7. 1973 Hudba PS převelena na Moravu k Důstojnické škole Pohraniční stráže v Holešově. Každý ženatý hudebník měl  možnost nastěhovat se do nového bytu. Do Holešova sice nešli  všichni vojáci z povolání, ale v porovnání s předcházejícími stěhováními jich bylo nesrovnatelně víc (18 praporčíků a 12 vojáků základní služby). Tím byla novému náčelníkovi Hudby  PS nadporučíku Rudolfu Rydvalovi z části usnadněna práce. Z holešovského působiště sice ještě odešlo několik vojáků z povolání do zálohy, ale po doplnění absolventy VHŠ VN se hudba rychle stabilizovala. Zázemí a prostory pro činnost hudby se vybudovaly a upravily v prostorách  holešovského zámku.

Po odchodu majora Navrátila do zálohy nastoupil do funkce zástupce  kapelníka člen orchestru nadrotmistr Alfons Širůčka. Doplňováním orchestru z řad absolventů VHŠ VN  z Roudnice nad Labem, přicházeli muzikanti vyškolení ve hře jak na dechový, tak taky na smyčcový nástroj. To dávalo možnosti praktikovat vedle dechového orchestru, taky orchestr smyčcový. Jednou ročně  Hudba PS nastudovala program s repertoárem malého symfonického orchestru, se kterým se představila holešovské veřejnosti. Jako partner s nimi vystupoval pěvecký sbor gymnázia Holešov. 3. srpna 1975, poprvé od svého vzniku, účinkovala Hudba PS na Pražském hradě v zahradě Na Valech. Tento koncert byl pro orchestr výjimečný tím, že ho z části vysílal přímým přenosem Československý rozhlas. V době působení v Holešově spolupracovali externě  s Hudbou PS zpěváci  Květa Assmanová, manželé Květa a Vlastimil  Ogrodnikovi a Libuše Jirásková.


 Hudba PS byla podřízena přímo náčelníkovi politického oddělení Hlavní správy Pohraniční stráže a Ochrany státních hranic (HS PS OSH) se sídlem v Praze na Smíchově. Z důvodu přiblížení hudby ke svému nadřízenému  orgánu byla Hudba PS  25.června 1978 přemístěna do Benešova u Prahy pod názvem Hudba Pohraniční stráže a ochrany státních hranic.
 
 V Benešově  v té době procházel výstavbou nových panelových domů a tak všem vojákům z povolání s rodinami, kteří nastoupili do nového působiště, byly  poskytnuty nové byty. Zkušebnu zajistil a propůjčil ONV Benešov v Šímově síni a pro ostatní potřebné zázemí zakoupila HS PS OSH budovu s pozemkem  bývalých Státních statků ve Vlašimské ulici.Tato budova byla upravena jako „svobodárna“ vojáků  z povolání a vojáků základní služby, sklad nástrojů, archiv, dílna pro drobné  opravy hudebních nástrojů, zkušebny pro nácvik hry v nástrojových skupinách, kanceláře velení hudby. Příslušníci Hudby PS se ve městě Benešově brzy přizpůsobili novým možnostem a po několika veřejných, ale i služebních vystoupeních se orchestr stal nedílnou součástí města. Jeho obyvatelé si Hudbu PS oblíbili nejen pro její možnosti interpretovat hudbu všech možných žánrů, ale také pro její účinkování na různých oslavách a akcích pořádaných ve městě i širokém okolí.
K 1. září 1978 odešel jako dirigent k Oblastní hudbě SNB Brno dirigent Alfons Širůčka a ve funkci jej nahradil člen orchestru nadrotmistr Ludvík Merta.

 
 Hned od začátku plnila hudba všechny požadavky HS PS OSH, které se týkají hlavně propagace PS v celé ČSSR. Každý rok na jaře a na podzim vyjížděla se svým programem do pohraničních měst, kde účinkovala nejen pro vojáky základní služby. Každé dva roky se zúčastňovala přehlídek hudeb Ministerstva vnitra v Hradci Králové, Praze, Bratislavě, Brně a Ostravě. Několikrát v roce vystupovala na pravidelných středečních koncertech v Praze na Kampě. Nezapomínala ale ani na domácí posluchače, kteří ji měli možnost slyšet ať už při promenádních koncertech na benešovském náměstí, v parku Konopiště, nebo koncertních sálech. Velmi prospěšnou činností byly výchovné koncerty pro žáky základních a mateřských škol. Mezi externí spolupracovníky patřili konferenciéři Ladislav Krečmer, Ivo Livonec a  Ota Robek. Zpěváci Marie Bartošová, Ludmila Brothánková, Blanka Tůmová, Renáta Podlipská a Jaroslav Dobner. Nejednou s Hudbou PS vystupovali zpěváci Hudby Hradní stráže Eva Samcová s Ivanem  Trnkou.
 
 U hudby samozřejmě fungovaly také menší skupiny orchestrů, jako malý dechový a taneční orchestr. Tyto skupiny měly poměrně velké uplatnění.  Ve spolupráci se zpěváky účinkovaly nejen na častých společenských akcích, tanečních zábavách a plesech, pořádaných v celém okrese Benešov,  ale i v jiných, převážně pohraničních městech.
Mnoho členů Hudby PS spolupracovalo s místními, nebo okolními amatérskými kapelami a rovněž řada členů kapely se uplatnila jako externí  učitelé v LŠU po celém benešovském  okrese.


 Zdálo se, že „hudba cestovatelka“ konečně našla své pevné místo a trvale zapustila kořeny. Repertoár obsahoval  přes 1500 skladeb různého žánru. Kromě pochodů, polek, valčíků, estrádních a tanečních skladeb  také skladby speciálně psané pro velké dechové orchestry a skladby hudby symfonické mezi něž patřily  například transkripce ouvertury k Werdiho Nabucco, Smetanově Prodané nevěstě a mnoho operetních árií. Transkripce této hudby prováděli přední vojenští dirigenti, například Karel Bělohoubek, Eduard Kudelásek, Jaroslav Zeman, Jindřich Brejšek.

 
 Šímova síň, kde měla hudba zkušebnu  patřila městu a navíc potřebovala rekonstrukci. Benešovské vedení hudby proto žádalo velitelství PS OSH  o výstavbu nové moderní zkušebny. Místo pro stavbu bylo naplánováno na pozemek vedle kanceláří hudby.
V zimě roku 1988 skutečně započaly výkopové práce. Stavební podnik okresu Benešov necelé dva a půl roku po zahájení stavby provedl kolaudaci a poté se Hudba PS s velkým nadšením mohla přestěhovat do nové budovy, kde byly vedle krásného a po akustické stránce velice moderně vybaveného zkušebního sálu také prostory pro další provoz orchestru. Každá hudební sekce zde měla svou malou zkušebnu a bylo zde i ubytování pro svobodné vojáky z povolání. Na tom, že se podařilo vybudovat tak dokonalé zázemí Hudby PS měl velkou zásluhu její kapelník podplukovník Rudolf Rydval.
 
 V této době se zdálo, že již nic nemůže bránit v opravdu profesionálním rozkvětu a vzrůstu celého orchestru. Hudba PS se k 27. 8. 1991 přejmenovala na Hudba Pohraniční policie ČSFR. V tomto roce se zároveň stala zastupujícím orchestrem Ústřední  hudby  FMV při státních audiencích na Pražském hradě. Pro všechny příslušníky Hudby Pohraniční policie byly ušity nové uniformy, navržené známým českým výtvarníkem Theodorem Pištěkem.


  I přes rozsáhlou vytíženost orchestru v oblasti služebního účinkování, veřejných vystoupení, promenádních koncertů a všeobecný úspěch u široké veřejnosti se na základě rozpadu ČSFR dne 31. 12.1992 zrušila  Pohraniční Policie ČSFR a taktéž  i Hudba PP OSH ČSFR.
Posledním veřejným  vystoupením Hudby PP byl koncert  5. 12. 1992 v Radiměři v okrese Svitavy. Před zahájením koncertu byli členové orchestru informováni o tom, že 7.12. bude Federální shromáždění  jednat o Pohraniční policii a tedy i o budoucnosti Hudby PP. Vše ale nasvědčuje tomu, že Hudba bude zachována.  Bohužel vše dopadlo jinak.


 V té době měla Hudba PP stav 43 hudebníků, 2 řidiče autobusů z povolání, 1 technika "zvukaře", 10 vojáků základní služby - hudebníků , 3 externí zpěváky a jednoho konferenciéra.
Náčelník Hudby podplukovník Rudolf Rydval spolu se svým zástupcem majorem Ludvíkem Mertou ihned zjišťovali možnosti přestoupení některých hudebníků k jiným vojenským hudbám.
Část muzikantů skutečně tuto možnost využila a konkurzem se prosadila  například v Ústřední hudbě armády, nebo Vojenské hudbě Tábor. Někteří, zejména z řad mladších, udělali konkurz do nově vznikajícího žesťového orchestru na Pražském hradě.

 Většina muzikantů však odešla  do zálohy a hledala zaměstnání v civilním sektoru. Mnozí ve spojení s hudbou pokračují i nadále a to jako učitelé v ZUŠ v Benešově, Voticích či ve Vlašimi. 

(c) ZDROJ:  http://hudba-pohranicnistraze.webnode.cz/   

6.10. Den Československé lidové armády.

Jeden příběh z 3. strážní roty Pozdišovce.

(c) Autor: Petr "Koneki" 

Foto: archiv autora.

Tento příběh se stal v parném létě jednoho srpnového dne léta páně 1988 u strážního útvaru na zapadlé výspě východního Slovenska, bohem zapomenuté vesničce Suché. Tato malá víska ležela v dosahu pohoří Vihorlat, obklopená ze třech stran horama, v tu čtvrtou se rozprostírala nedozírná východoslovenská nížina, v dáli se leskla v letním slunci Zemplínská Šírava. 

Vesnička to byla malá, obchod tam byl, myslím otevřen jen 3x týdně a to ještě na 4 hodiny, hospoda, jestli se ta místnost tak dá nazvat, byl výčep, jeden nebo dva stoly, zbytek hostů seděl na sudech od piva. Autobus tam jezdil 3x denně, kdo neměl auto, nebo motorku, tak byl namydlený. Tato vesnička byla na opačné straně objektu, který náše rota strážila, od kasáren nevím, cca 5 - 7 kilometrů. Tudíž jsme to neměli jaksi na území působnosti posádky, takže to pro nás tam bylo zapovězeno chodit. Ale víte, jak to chodí. Co kasárna kasárnama stávala, tak tam vojsko chodilo. Na šmelinu, na víno, které se tam pěstovalo, na "pálenku", za holkama. Tak to po léta bylo, no a když naši mazáci odešli do civilu, tak jsme tam začali sondovat půdu i my. 

Po prvních nesmělých oťukávačkách přešel podzim, zima a přišlo jaro. A jak to tak na jaře bývá, po tuhé východní zimě přišlo oteplení a s ním i navazování nových přátelství, tu bližších, tu jen okrajových. Já s pár kámoši jsme si s místní omladinou takříkajíc padli do noty, zvali nás na "živánky", kde se rožnilo, pilo víno, zpívalo. A my tam v rámci vycházek začali i chodit do hospody na pivo. Do Michalovec ani Pozdišovců se nám nechtělo, tudíž jsme si sice vycházku napsat nechali, ale oblekli se tak porůznu, a lá civil či supermáza a zadem přes kotce, přes objekt a les se vydali na cestu do Suchého. A zde se stal i příběh, který chci popsat. 

Jednoho dne jsme se vydali já, čili Petr K., des. Aleš L. a des. Pavel Š. opět na pár čepovaných. Já měl na sobě ojetý civil, co jsem si dovezl na lítačku z domu, oni dva tak všelijak, maskáčové kalhoty, civilní trička, tenisky. Vešli jsme do hospůdky, vrchní nám načepoval, nezapoměl se zeptat, zda nemáme něco na prodej, protože to byl i zdatný překupník a šmelinář se vším možným, když v tom se otevřely dveře a v nás by se krve nedořezal... Ve dveřích zelená bundokošile, důstojnícká brigadýrka a hodnost, vím já, myslím, že to byl kapitán. 

  On hledí na nás, my na něj, každý si myslí svoje. V tom zareagoval hostinský, který mu nalil decák snad borovičky a rázně, před námi, mu řekl stručně, ale jasně: "Jožo, pokud budeš robit problémy, tak si v dědině ani nevrzneš"! 

  Kapitán zrudnul, vypil na ex toho panáka a zmizel jak fujavica nad Šíravou. My tam seděli s pusama otevřenýma, taktéž jsme dopili a pakovali se z tama pryč. O co šlo? 

   Onen důstojník pracoval na OVS Michalovce, do vsi se přiženil, ale taky věděl, že vojáci tam i přes zákaz chodí. Vždycky jezdil aute, jen tentokrát,jak na potvoru, jel autobusem a nás vybral. Jak mu asi muselo být, když mu ten hostinský důrazně vysvětloval před náma, co a jak má být. Asi blbě. Ale k jeho cti je třeba říci,že  nikde se o tom ani slovem nezmínil, neboť velitel naší roty žádné "rošambo" nedělal a nikdo se v tom dále nepitval . 

 Jestli to onen důstojník ČSLA z OVS Michalovce náhodou bude číst, chtěl bych ho tímto pozdravit. A to je můj příběh, který se mi opravdu stal někdy v srpnu 1988 takových 45 - 50 dní před civilem v jedné bohem zapomenuté, východoslovenské vesničce...

V Československu byl 6. říjen dnem Československé lidové armády. 

Během Karpatsko-dukelské operace 6. října 1944 překročili příslušníci 1. čs. armádního sboru pod vedením Ludvíka Svobody státní hranici Československa

ČSLA-Facebook:  https://www.facebook.com/KVHCSLA

ČSLA-Lidé.cz:  http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=86093

HM 13/9 - místo kde v ČSSR začínala / končila tzv.Železná opona.

...díky dobovým fotografiím z 80-tých let můžete nahlédnout do úseku 1.rPS v Trojmezí, na nejzápadnější místo Ašského výběžku,kde začínala (nebo končila) signální stěna,nebo-li "dráty" jak říkáme,my, pohraničníci. Ono místo bylo u hraničního mezníku 13/9,na státní hranici mezi ČSSR a NDR...

Kliknutím na foto obrázek zvětšíte.

Na první fotografii je vidět pozorovatelna,tzv.špačkárna,která
je jen pár metrů od státní hranice ČSSR-NDR. Z levé strany je vidět čs.signální stěna U-70 a na ni vpravo navazuje hraniční plot na území NDR. 
Na horizontu, vlevo od lesa,je vidět část betonové pozorovatelny pohraničníků GT DDR z jednotky v Possecku.

Kliknutím na foto obrázek zvětšíte.

Za vozidlem UAZ s pohraničníky je hraniční mezník 13/9 a všechno za autem už je území NDR.
Na horizontu je část východoněmecké obce Pabstleithen.

Kliknutím na foto obrázek zvětšíte. 

A takhle ono místo vypadá v současnosti...

Zajímá vás více? http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/05/zelezna-opona-na-rozmezi-cssr-ndr-der.html

-------------

Lokalizace místa na mapě + pár fotografií: 

http://www.world-geographics.com/europe/germany/sachsen-912/2855772-pabstleithen.html

Autor článku: Pohranicnik@bloguje.cz 

(c) Dobové č/b fotografie: Pavel B.

Vojensko.cz: http://www.vojensko.cz/1-rps-trojmezi

PS OSH - FACEBOOK: https://www.facebook.com/groups/326442737125/

PS OSH - Lide.cz: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&auth=&forum_ID=47832

CO SE O NÁS PÍŠE JINDE .

POHRANICNIK.BLOGSPOT.CZ - apoliticky a nestranně blogující hraničář Zdeněk na novém blogu

V dnešní době tzv. necenzurovaného tisku jsou dvě možnosti získání relevantních informací ohledně historických událostí. Buďto osobní návštěva v archivech a sesumírování vlastního resumé, nebo vyhledávání a četba příspěvků na internetu. 

Weby, jenž za toto studování stojí, jsou součástí mozaiky novodobého undergroundu. Novodobý underground není permanentně ve při s režimem a jeho vepři, novodobý underground jen doplňuje to, co novodobému režimu není z hlediska demagogického či z důvodu másla na vlastní hlavě výhodné zveřejnit vůbec nebo zčásti. 

Celým příspěvkem chci říci, co si o daném webu myslím. Jsou to vzpomínky mužů z dob, kdy byli mladými, vlasatými kluky, museli se ostříhat na "kreténa" a sloužit vlasti. Synků, co znali pogo, měli rádi bigbít, hardrock, jazzrock, metal, prostě jedinou normální a použitelnou muziku. Měli rádi jak československé, polské, maďarské a východoněmecké kapely, tak anglosaské grupy. Muzika, a ta vycházející z rokenrolu zvláště, je totiž jedním ze zmizíků hranic mezi kulturami. Nad západoněmeckými muzikanty Lucifer's Friend, s nimiž naprosto přirozeně tvořil tým britský zpěvák John Lawton, se rozplývá jak Hans Joachim Neumann z Ramstadtu, tak Hans Jürgen z Drážďan, Martin Kolínský z Mnichova Hradiště, Fedor Frešo z Bratislavy, Józef Skrzek z Michałkowic, David Byron z Waddingworthu a Selmeczi Lászlo z Magyarcsanádu. Tyto muzikanty uznává třeba také Ir, Islanďan, Australan, Novozélanďan, Jihoafričan, Brazilec, Filipínec, Ind, Američan, Kanaďan, Rus, Malajec a v neposlední řadě Japonec. 

Ač hraničáři, uznávají něco, co neuznávali komouši a co nezná hranic. Lidé, bývalí pohraničníci, zde vzpomínají na svou službu v armádě, píší s nadsázkou, vyzdvihávají humorné zápletky podobně, ne však kopírovaně, jako dodnes velmi nedoceněný spisovatel Miloslav Švandrlík - prostě si z těch bolševických p.čí dělají naprostou p.ču. 

Osobně jsem antikomunista hlavně ze dvou důvodů. Prvý je, že zde komunisté natahali cikány, jež tato pokrytecká vláda nadále zbůhdarma živí z naprosto troskoidního státního rozpočtu. Druhým je fakt útlaku bigbítu a dlouhých vlasů, což jsem osobně zažil velmi silně ještě v devadesátých letech dvacátého století. 

POHRANICNIK.BLOGSPOT.CZ je jeden z mála svojských webů. Přežil i zánik původního blogovacího serveru (Bloguje.cz) a snad jej ještě nějakou dobu nechají překábatění estébáci a agenti ve službách modřin a silničářů svobodně publikovat. Přeji neohroženému blogujícímu pohraničníku Zdeňkovi co nejvíce entuziasmu do další práce. 

Všechny normální lidi zdraví webmaster Lugosy László. 

ZDROJ: http://smirci-krize.cz/index-clanky-ostatni.php#pohranicnik