Poslední den roku 1972, Silvestr – a nastal nový rok. V lednu a únoru 1973 se nic mimořádného nedělo. Do služby se vyráželo většinou na lyžích, protože sněhu bylo stále okolo půl metru. Pěšinky už byly prošlapané a ujeté od lyží, dalo se po nich dobře chodit (hlavně psům), ale v mrazech to křupalo, a to nebylo dobré, protože křupání prozrazovalo hlídky už z dálky.
Nejchladnějším strážním místem bylo stanoviště u mostku přes potok Rokytka, po cestě směrem ven z hraničního pásma, kousek od hospody U Cinka. Přehazovali jsem si přes nohy psy, abysme se vzájemně zahřáli, ale ani to nepomohlo. Naštěstí se tam nestřežilo trvale, jen nepravidelně.
Přišel březen, dny se pěkně prodloužily, mrazy ustoupily a sluníčko začalo dávat najevo svou sílu. Duben, obleva, sníh mizel před očima, a i když v noci ještě mrzlo, jaro bylo tady. V tu dobu si mě a Jirku zavolal vedoucí roty kapitán Charvát, že příští týden máme s Jiřím společné hraniční volno a půjdeme opravit ten plot, co jsme posledně poškodili. Týden utekl jak voda. Volno k opuštění posádky vyšlo na sobotu, tak jsme s Jiřím okolo 8 ráno vyrazili do města Hranice. Velitel nás vyprovodil se slovy ať si nic nebereme, že nářadí i materiál jsou připravené a čekají jen na nás.
Při příchodu na okraj Hranic jsme již slyšeli vrčet cirkulárku, protože domek s poškozeným plotem stál právě na kraji města. U domku na nás už čekal ten samý dědula, co na nás hulákal, když jsme mu plot poničili. A světe div se! Děda byl samý úsměv a ochota, zavedl nás na dvorek, kde stále vrčela cirkulárka a u ní stála dvě děvčata jako lusk, jedna jako druhá. Děda nařídil vypnout pilu a představil nás děvčatům, která již měla nařezané tzv. rýgle a plaňky na plot. Na to nás děda začal popohánět, abysme stihli práci do oběda, že bude husa a pivko. Plot jsme do oběda stihli krásně opravit a dědula dal patřičně najevo, jak se mu ten plot teď líbí a jak to pěkně zorganizoval.
Začalo mi být až podivné, kde se v dědulovi bere taková rozkazovačnost, děvčata (teď už Jana a Dana – identická dvojčata) jej poslouchala na slovo a vůbec neodmlouvala. U oběda se dědula rozpovídal, že u něj je vše na povel, no aby ne, když byl důstojníkem z povolání a teď v důchodu.
Po obědě jsem se šel projít s Janou a byla z toho láska na zbytek vojny. Jirky se to moc netýkalo, ten již svou lásku měl, ale husu a pivko ocenil. A dědula, až na to, že musel mít vše pod taktovkou, mi nakonec u velitelů vymáhal volno a prodlužoval vycházky.
Ale znáte to: Vojna je vojna, a vycházky vždy nebyly!
VZPOMÍNKA NA STARŠINU TONDU FIRÝTA (Bonus k 4.příběhu z Trojmezí).
Když byl Toník mladší, rád si zašel do hospody na pivko (třeba do Pražáku), sedával tam s místními. Sem tam s nimi poseděl i velitel roty J.Feďas a protože většina místních byla i tzv. pomocníky Pohraniční stráže (PPS), domlouvali si vstup do hraničního pásma. Někdo na dřevo, někdo na houby a také na polní práce, samozřejmě pod dohledem pohraničníků.
A tak se stalo, že jedno sobotní odpoledne v pozdním létě 1969 přijel před rotu traktor s valníkem. A v něm Toníkův kamarád, pomocník Pohraniční stráže, s tím, že má propustku a jede nasekat vojtěšku za dráty. Ze své zkušenosti vím, že to bylo běžné, neboť za stanovištěm Michal-Martin, kudy vedla cesta k hraničnímu kameni 1/1, bylo velké pole. Doprovázeli jsme a střežili tam zemědělce při různých činnostech.
Toník, který tu ošemetnou sobotu měl službu DDR, zašel za oním traktoristou, aby se domluvili, jak dlouho za dráty pobude. Protože se znali, pustil ho Toník samotného, bez dozoru, přes vrata na stanovišti Michal-Martin, za drátěné zátarasy s tím, že za tři hodiny pošle dozorčího, aby ho přes vrata pustil zpět.
Po třech hodinách Toník vyslal dozorčího roty ke stanovišti, aby vrata otevřel. Když dozorčí na stanoviště dorazil, traktorista nikde. Volá tedy Toníkovi, že traktor u vrat není, ale slyší ho blafat za terénní vlnou. Toník nařizuje, ať vrata otevře a že vysílá poplachovou hlídku, aby to prověřila. Hlídka hned vyjela a za terénní vlnou našla nastartovaný traktor s nasekanou fůrou vojtěšky, ale už bez traktoristy.
Toníkovi zřejmě došlo, co se stalo. Vyhlásil pohraniční poplach, nařídil překrytí hranice a uvědomil nadřízené. Všichni, co jsme na Trojmezí sloužili, víme, že od stanoviště Martin/Michal je to k hranici (statek Hollerung u HM3) jen co by kamenem dohodil. Nikdo tedy neměl šanci traktoristu dohnat, zvlášť když byl bez dozoru. Toník z toho měl nepěknou polízanici, prý mu i hrozil prokurátor za to, že pustil civilní osobu bez dozoru za drátěný zátaras.
Vyřešilo se to nakonec přes velitele brigády zaražením povýšení a postupu na pět let. Toto mi vyprávěl onen dědula, když jsem se neomaleně zeptal, proč je Toník stále jen nadrotmistrem, když jsou ostatní povyšováni.
Dodám, že po celou mou dobu základní vojenské služby, 1972–1974, byl Toník stále jen nadrotmistrem a kynologem roty. Povýšení přišlo až po mém odchodu do civilu, což pěti letům odpovídá. Ale kdo ví, jak to všechno bylo, jestli to nebyl jen drb či pomluva, Toník „díky“ svému svéráznému jednání nemusel být leckomu po chuti.
Třeba se něco podobného doneslo i vám…
(C) AUTOR PŘÍBĚHU: Miroslav
TEXTOVÉ ÚPRAVY: Hana Jirků
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro předcházející příběhy z Trojmezí.
* Psovodské vzpomínky - 1.část
* Psovodské vzpomínky - 2.část
* Psovodské vzpomínky - 3.část
