S
pojmem „studená válka“ nejen že neoddělitelně souvisí, je
jejím hlavním symbolem a atributem: „železná opona“. Hlavně
ona její forma, která byla svého času součástí hraničního
režimu, tedy vojenských, policejních a administrativních
opatření, mezi státy východního a západního bloku. V politice
a historii je pojem „železná opona“ chápána jako ideologicky
i fyzicky „nepřekonatelná“ nebo snad lépe řečeno
nekompromisní hranice. Jako politika ohraničení se, prováděná
jak fyzicky vybudováním bariér na hranicích a jejich střežením,
tak ideologicky a politicky v různých sférách a na různých
úrovních, ať už se jednalo o mezinárodní vztahy, činnost
mezinárodních organizací, sport, hospodářskou sféru, média či
střetávání zájmů v zemích třetího světa.
V
Evropě byla „železná opona“ na státních hranicích fyzicky
budována ze strany států východního bloku, sousedících se
státy bloku západního (ale také třeba mezi Maďarskem či
Bulharskem a Jugoslávií), od počátku 50. let, zprvu v poměrně
drastické podobě (včetně minových polí a drátěných překážek
s vysokým napětím), postupně však byla redukována, až v letech
1989/1990 zmizela úplně. Dlužno dodat, že nejtvrdší její
podoba existovala po celou dobu konfliktu Východ-Západ mezi oběma
německými státy a v rozděleném Berlíně.
Konec
„železné opony“ ve studené válce na hranicích odstartovaliMaďaři. Dne 2. května 1989 začali s odstraňováním drátěných
zátarasů na hranici s Rakouskem. Za první oficiální otevření
„železné opony“ bývá označován takzvaný „panevropský
picknick“, který proběhl na hranici mezi Maďarskem a Rakouskem
za souhlasu vlád obou států dne 19. srpna 1989. Maďaři se poté,
po likvidaci drátěných zátarasů, sice snažili o zesílené
střežení hranice, ale tlak občanů NDR, kteří se snažili přes
Maďarsko a Československo dostat se do Spolkové republiky, byl už
tak silný, že Maďaři v noci z 10. na 11. září 1989 rezignovali
na hraniční ostrahu a umožnili občanům NDR, tábořícím u
hranice, masový útěk do Rakouska, odkud pak směřovali do
západního Německa.
Zatímco
československá Pohraniční stráž, reagujíc křečovitě na
impotenci, naprostou bezradnost a zcela nekompetentní pokyny
politického a státního vedení ČSSR, na podzim 1989 „železnou
oponu“ na hranicích se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem
ještě nesmyslně
posilovala, dne 9. listopadu 1989 byla v Berlíně otevřena pověstná
„berlínská zeď“. To byl mezník v rozpadání „železné
opony“ a také symbol konce studené války.
Za otce
pojmu „železná opona“ bývá běžně označován Winston
Churchill, a to s odvoláváním se na jeho projev v americkém
Fultonu (5. března 1946); projev, který je pokládán za vytroubení
studené války. Bývalý britský premiér tehdy pravil: „Od
Štětínu na Baltském moři až po Terst na Jadranu se nad Evropou
spustila železná opona. Za ní leží všechna hlavní města
starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín,
Praha, Vídeň, Budapešť, Bukurešť a Sofie. Tato proslulá města
a obyvatelstvo vůkol leží v sovětském okruhu působení, tak to
musím říct, a podléhají, tím či oním způsobem, nejen pouze
sovětskému vlivu, nýbrž značnému a v některých případech
vzrůstajícímu řízení Moskvou.“
Churchill
ale použil tohoto výrazu už dříve, v telegramu odeslanému 12.
května 1945, tedy pád dnů po kapitulaci nacistů, americkému
prezidentu Trumanovi. „Železná opona je vyznačena jejich
frontovou linií. Nevíme, co se za ní děje,“ napsal tehdy
Churchill. Takže jemu je obecně přisuzována zásluha, že
„železnou oponu“ převedl jako první ze světa divadla do světa
politiky.
Jenže
tak tomu nebylo.
„Železná
opona“ jako metafora pro zásadní oddělení společenských a
politických fenoménů a systémů, pro nekompromisní vymezení se,
se objevila už za první světové války. Její autorství resp.
první použití v této souvislosti bývá připisováno anglické
spisovatelce a esejistce Violet Pagetové, která - pod pseudonymem
Vernon Lee - psala o Bachově vánoční hudbě v Anglii a Německu,
uvádějíc, že obě země nyní odděluje „monstrózní železná
opona“. Nelze zjistit, zda Pagetová inspirovala další osobnosti,
použivší ve svých vyjádřeních „železnou oponu“; spíše
nikoliv, což nutně platilo také pro německého říšského
kancléře Theobalda von Bethmann Hollweg, který ve svém memorandu
o ponorkové válce uvedl, že je neproveditelné, oddělit Anglii
ponorkami od okolního světa „jako železnou oponou“.
Ve 20.
a 30. letech se „železná opona“ jako metafora, kterou nebylo
tak nesnadné vymyslet, tu a tam objevovala v tisku a publikacích,
pojednávajících o první světové válce. Ale základ současného
chápání a výkladu „železné opony“ jako symbolu
ideologického a politického oddělení Východu a Západu a studené
války mezi těmito bloky byl položen koncem druhé světové
války, v roce 1945. A to nikoli Churchillem, nýbrž nacisty, kteří
mu - neboť Churchill stejně jako jiní představitelé
protihitlerovské koalice sledoval a znal německou propagandistickou
produkci - poskytli jím brzy použitý termín, kterým brzy
nezaslouženě proslul. Joseph Goebbels, ministr propagandy německé
říše, pranýřoval 25. února 1945 v týdeníku „Das Reich“
(Říše) v úvodníku „Rok 2000“ ujednání Spojenců z Jalty
jako výprodej pozic Západu ve střední a východní Evropě
Sovětskému svazu.
„Pokud
by třetí říše složila zbraně, obsadili by Sověti i po
dohodách mezi Rooseveltem, Churchillem a Stalinem celou východní a
jihovýchodní Evropu a k tomu největší část říše. Před
tímto obrovským teritoriem včetně Sovětského svazu by okamžitě
spadla železná opona, za kterou by začalo masové vyvražďování
národů, pravděpodobně také za potlesku londýnského a
new-yorského židovského tisku,“ napsal Goebbels. A pokud by šlo
o následky pozdější věštěné „třetí světové války“
pro Evropu, Goebbels uvedl: „Opět se železná opona spustí nad
touto nyní giganticky rozšířenou tragédií národů.“
Churchill
nepochybně Goebbelsův příspěvek v týdeníku „Das Reich“
znal a výraz „železná opona“ pro něj dostal inspirační
hodnotu poté, co konflikt „fašismus-antifašismus“ byl vzápětí
vystřídán konfliktem „Východ-Západ“, přesněji „Sovětský
svaz-Západ“ - aniž by samozřejmě uváděl zdroj své inspirace.
Mohl a zřejmě jím mohl být Goebbels. Ale nemusel. Protože on sám
byl v této záležitosti zřejmě inspirován někým jiným!
Týden
před otištěním jeho úvodníku se totiž na titulní straně
týdeníku „Das Reich“ objevil komentář nazvaný „Za železnou
oponou“. Jeho autor, podepsaný jako „cl Lissabon“ se zabýval
důsledky konference Spojenců v Moskvě v říjnu 1944 (takzvaná
čtvrtá moskevská konference, zabývající se poválečnými
sférami vlivu v Evropě včetně Balkánského poloostrova) a na
Jaltě (únor 1945). Relevantní věta komentáře zněla takto:
„Železná opona dovršených bolševických realit, přes
Churchillovu prosebnou cestu do Moskvy před Rooseveltovým zvolením,
se spustila před celou jihovýchodní Evropou; po Jaltské
konferenci se spustila nezadržitelně nad Evropou.“
Autor
„cl“ dále napsal: „Státní department a Foreign Office sice
soupeří ve vynalezení diplomatické mašinerie, aby doma vzbudily
dojem, že západní mocnosti ještě nějak železnou oponu
spoluobsluhují, dokud za ní nezmizí celá Evropa (...) Nicméně
vzadu už sedí moskevští režiséři pro další akt
komunistického prosazení Anglie a Ameriky.“
V
poválečném pátrání po původci termínu „železná opona“
upozornil německý historik Karl-Heinz Minuth na příspěvek autora
„cl“ v týdeníku „Das Reich“ v roce 1964, ovšem tohoto
autora se zatím nepodařilo identifikovat. Podařilo se to až
počátkem roku 2015 historikovi Georgu Meyerovi, bývalému řediteli
Vojenskohistorického ústavu bundeswehru: Za iniciály „cl“
vězel novinář a publicista Max Walter Clauss (1901-1988).
Clauss
byl synem továrníka z Offenburgu. Vystudoval germanistiku,
romanistiku, dějiny a sociologii. Před uchopením moci v Německu
nacisty byl neúspěšným kandidátem Německé státní strany do
Říšského sněmu. Působil jako vedoucí redaktor tiskové
agentury „Dienst aus Deutschland“ (Služba z Německa), poté
jako redaktor v jistém deníku, až se v roce 1943 stal
korespondentem listu „Das Reich“ v Lisabonu. Odtud poslal do
Berlína také své úvahy týkající se „železné opony“.
Po
válce, už v červenci 1945, využil „železnou oponu“ také
třeba budoucí spolkový kancléř Konrad Adenauer, ukazuje rovněž
na Sovětský svaz, který podle něj - pokud jde o Německo - tuto
oponu nad ním spouští. Ale jak už jsme uvedli, nejvíce, a to
dodnes, bývá „železná opona“ dávána do souvislosti s
výrokem Winstona Churchilla, učiněným ve Fultonu.
A
autor-neautor „železné opony“ Max Clauss? Jeho psaní pro „Das
Reich“ jako by nikdy neexistovalo. Několik poválečných let
ještě strávil v Portugalsku, kde patřil k zakladatelům Německé
obchodní komory. V roce 1956 přesídlil do Spolkové republiky.
Působil jako šéf pro zahraniční styky Hannoverského veletrhu a
věnoval se politické publicistice. Jeden z recenzentů jeho
nejznámější knihy „Cesta po Jaltě - Rooseveltova odpovědnost“
napsal, že k žádnému zlomu v Claussově smýšlení po válce
nedošlo...
Historie
nás někdy krmí až neuvěřitelnými paradoxy. V roce 1989
započali s odstraňováním reálné „železné opony“ Maďaři.
A v polovině června 2015 oznámilo Maďarsko světu, že na státní
hranici se Srbskem vybuduje 175 kilometrů dlouhý a čtyři metry
vysoký plot, který by měl bránit ilegálním migrantům ve vstupu
na maďarské území! A další „železné opony“ prý mají
následovat...
Existovaly,
existují a budou zřejmě existovat různé „železné opony“
mezi státy, územími a lidmi. Vždy a všude je však jejich vznik
projevem politického selhání a bezradnosti. Projevem snahy
řešit silou a umělou restrikcí problémy, které tak lze jen
možná tlumit, ale nikdy odstranit.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy:
