4.dubna 2014 (pátek) v 17:00 hod. Restaurant Havránek OSTRAVA-Zábřeh.
Adresa: Restaurace Havránek
Výškovická 1
700 30, Ostrava - Zábřeh
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy:
Ostravští veteráni Pohraniční stráže na FB
Restaurant Havránek Ostrava
25. února 2014
SRAZ POHRANIČNÍKŮ V OSTRAVĚ 4.duben 2014
4.dubna 2014 (pátek) v 17:00 hod. Restaurant Havránek OSTRAVA-Zábřeh.
Adresa: Restaurace Havránek
Výškovická 1
700 30, Ostrava - Zábřeh
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy:
Ostravští veteráni Pohraniční stráže na FB
Restaurant Havránek Ostrava
17. února 2014
JAK TO BYLO S KRÁLEM ŠUMAVY
V poslední době se v ČR poměrně hodně medializuje tzv.Král Šumavy - a nemám teď na mysli onen kultovní pohraničářský film podle předlohy Rudolfa Kalčíka.
Nejedná se jen o osobu Josefa Hasila, původně příslušníka SNB, jenž sloužil na hranici se Spolkovou republikou na Šumavě, který později zběhnul na Západ a za peníze poté převáděl lidi z poúnorového Československa do západní zóny Německa.
Další známou osobou označovanou za "Krále Šumavy" byl i Franz Nowotny - Kilián. O obou sepíše v článku.
Vyšla kniha Návrat Krále Šumavy, v televizi jsme mohli shlédnout pár dojemných dokumentů o tom, jaký to byl hodný člověk, ryzí demokrat a zlatá povaha. Připravuje se údajně i film o Josefu Hasilovi a pokud si nějaký pisálek,nebo presstitutka od novin potřebuje v okurkové sezóně kopnout do československých pohraničníků , napíše článek o Králi Šumavy a "vrazích z hranice". Kola propagandy, polopravd a tisíckráte opakovaných lží se v českých masmédiích stávají standartem,že i Joseph Gobbels by uznale pokýval hlavou.
Shodou okolností (e-mailovou poštou) se mě dostal do ruky scan článku o J.Hasilovi z magazínu Zápisnik, jenž vyšel v roce 1968.
Rozhodnul jsem se, že článek si nenechám pro sebe a seznámím s ním i čtenáře weblogu Pohraničník. Jak známo, v této době byla již cenzura v Československu zrušena a autor článku tak neměl žádnou potřebu zalíbit se vládnoucímu společenskému systému a mohl psát svobodně, na základě faktů (inu, zlatá šedesátá).
Pokud si kliknete myší na: KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT TEXT , otevře se vám článek v nejvyšším rozlišení a bude se vám dobře číst.
Snad vás to aspoň trochu zaujme, budete si moci doplnit mozaiku informací, pokud se o téma "Král Šumavy" zajímáte a bude jen na vás,k čemu po úvaze dospějete.
Diskutovat o tomto tématu můžete na weblogu Pohraničník, v komentářích pod článkem, nebo na webu Diskutníci Pohraniční stráž - státní hranice ČSSR ,nebo na naší facebookové skupině Pohraniční stráž (pokud jste členy, FB skupina PS je neveřejná).
Tak či onak, téma je to kontroverzní i zajímavé a určitě je k němu co říci i napsat.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy:
Král Šumavy - realita,nebo mýtus?
Filmy s tématikou ochrany státní hranice
Literatura s tématikou ochrany státní hranice
Knihy o Pohraniční stráži - Vojensko.cz
Nejedná se jen o osobu Josefa Hasila, původně příslušníka SNB, jenž sloužil na hranici se Spolkovou republikou na Šumavě, který později zběhnul na Západ a za peníze poté převáděl lidi z poúnorového Československa do západní zóny Německa.
Další známou osobou označovanou za "Krále Šumavy" byl i Franz Nowotny - Kilián. O obou sepíše v článku.
Vyšla kniha Návrat Krále Šumavy, v televizi jsme mohli shlédnout pár dojemných dokumentů o tom, jaký to byl hodný člověk, ryzí demokrat a zlatá povaha. Připravuje se údajně i film o Josefu Hasilovi a pokud si nějaký pisálek,nebo presstitutka od novin potřebuje v okurkové sezóně kopnout do československých pohraničníků , napíše článek o Králi Šumavy a "vrazích z hranice". Kola propagandy, polopravd a tisíckráte opakovaných lží se v českých masmédiích stávají standartem,že i Joseph Gobbels by uznale pokýval hlavou.
Shodou okolností (e-mailovou poštou) se mě dostal do ruky scan článku o J.Hasilovi z magazínu Zápisnik, jenž vyšel v roce 1968.
Rozhodnul jsem se, že článek si nenechám pro sebe a seznámím s ním i čtenáře weblogu Pohraničník. Jak známo, v této době byla již cenzura v Československu zrušena a autor článku tak neměl žádnou potřebu zalíbit se vládnoucímu společenskému systému a mohl psát svobodně, na základě faktů (inu, zlatá šedesátá).
Pokud si kliknete myší na: KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT TEXT , otevře se vám článek v nejvyšším rozlišení a bude se vám dobře číst.
Snad vás to aspoň trochu zaujme, budete si moci doplnit mozaiku informací, pokud se o téma "Král Šumavy" zajímáte a bude jen na vás,k čemu po úvaze dospějete.
Diskutovat o tomto tématu můžete na weblogu Pohraničník, v komentářích pod článkem, nebo na webu Diskutníci Pohraniční stráž - státní hranice ČSSR ,nebo na naší facebookové skupině Pohraniční stráž (pokud jste členy, FB skupina PS je neveřejná).
Tak či onak, téma je to kontroverzní i zajímavé a určitě je k němu co říci i napsat.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkazy:
Král Šumavy - realita,nebo mýtus?
Filmy s tématikou ochrany státní hranice
Literatura s tématikou ochrany státní hranice
Knihy o Pohraniční stráži - Vojensko.cz
9. února 2014
Pár vzpomínek na službu u PS - IV
Několik vzpomínek na velitele.
Geniální řešení.
Vracím se z Modravy, kde jsem si dal pár piv. Vycházku jsem měl napsanou do osmnácti hodin a nástup do služby až pozdě v noci. Skrytou hlídku u zátarasu Na Hermanu, jak jsme tomu místu říkali. To jsem si zjistil dopoledne u dozorčího na rozpisu služeb. Po zdolání těch cirka osmi kilometrů dorazím o půl šesté na Březník. A zde se na mne hned vrhl dozorčí roty, dost naštvaný, kde se flákám, že jsem ho měl již ve čtyři vystřídat. Že mám jít hned jak přijdu ke starýmu. Marně jsem se s ním hádal, že žádnou službu dozorčího roty mít nemám.
To jsem tvrdil i veliteli roty nadporučíkovi F. Ale ten zase, že službu mám. Ať jsem se bránil, jak bránil, nic platné. Vždyť velitel a maminka mají vždy pravdu. Službu dozorčího roty jsem přímo nenáviděl. Prostě z nějakého mě neznámého důvodu přehodil mojí noční službu s jiným poddůstojníkem, co měl sloužit dozorčího. Ale to nemohl nahlas přiznat, že. I jal se mě vyslýchat, kolik jsem toho vypil. Asi uznal, že zase toho tolik nebylo, a potom pochodu z Modravy také z krve již něco ubylo. Pro formu ale něco udělat musel, abych si já nebo někdo jiný pro příště nemyslel, že i v mírném stupni alkoholového opojení můžeme nastupovat do služeb. A jak to vyřešíl ? Geniálně. Přesně tím svým stylem.
Zavolal k sobě do kanceláře dozorčího a vydal mu rozkaz: „Přiveďte si ještě svého pomocníka a vemte si každej pouta!“ No a já byl pak odveden na umývárku, tam se musel svléknout, postavit se pod sprchu, k sousedním sprchám mě kluci pouty přicvakli ruce a pustili na mne studenou vodu. Teplá ani na rotě nebyla. Pokud se někdo nerozhodl vykoupat a zatopit si pod bojlerem. Když starej uznal, že už to stačí, dal vodu zastavit. Kluci mě odemkli z pout a já dostal rozkaz: „Ustrojit a ihned nastoupit službu dozorčího roty!!“ Dokonale střízliv, ale řádně naštvaný jsem převzal službu od kolegy, který už mi ten pozdní příchod odpustil. To divadlo se sprchou mu stálo za to. Naštvaný jsem nebyl ani tak z té sprchy, ale protože službu dozorčího roty jsem opravdu nenáviděl.
Mazácké stromy.
Bylo to v čase, když jsme již stříhali metry. Nadporučík F. při jedné své kontrolní obchůzce po trasách hlídek objevil v blízkosti pěšin několik „mazáckých stromů“. To byl takový strom, do kterého si mazáci vyřezali jeden a půl metru dlouhý žlábek a lepili do něho odstřižené centimetry z mazáckého metru. A když ten dotyčný šel stejnou hlídku někdy příště, zase si tam ty další cenťáčky doplnil. A tohle starej nesnášel, nebo se tak alespoň dělal.
A tak jednoho krásného odpoledne, kdy už nikdo neměl spánek po noční službě, dal všem mazákům nástup na chodbě. Stálo nás tam asi dvacet vedle sebe v pozoru, dozorčí, taky mazák na kraji a dva kroky před řadou. Nadporučík F. proti nám. Vedl k nám morální přednášku, že takové manýry se na rotě vést nebudou, nebo že uvidíme. Pokud ještě najde další takový strom, bude běda a zbytek vojny nám ještě znechutí atd. U něho jste ale nikdy nevěděli, co myslí vážně a co jen spouští bandurskou pro formu.
My blbci se mu dívali do toho jeho naštvanýho ksichtu a tak nám uniklo, že měl pouzdro od pistole rozepnuté. Náhle bleskově tu pistoli vytasil, namířil na nás a zařval „Ruce vzhůru!!“ Všem nám okamžitě vylétly ruce nad hlavu jak Němcům u Stalingradu. Pak tu pistoli hodil dozorčímu, ten ji sotva chytil a houkl na něho. „Držte mně je v šachu!“ A pak nám začal šacovat ty malé kapsičky vpředu u kalhot vzor UNA 60 a hledal, kdo tam má „mazácký metr“. Myslím, že tenkrát nic nenašel. Kontroloval jenom ty stejné kapsičky vpředu. Jak by také mohl uhlídat sám 20 mazáků, pokud si případně v nestřežený okamžik metr přendali jinam, nebo ho u sebe vůbec neměli. Zklamán a nebo potěšen, že nás nenachytal, kdož u něho věděl, si vzal od dozorčího zpět svou pistoli. „Velte pohov a ruce dolů!“ Ještě jsme si vyslechli pár jedovatých poznámek a dal nám rozchod. Tak takovéto jsme s ním měli zážitky.
Samozvaný svobodník.
To jsme měli na rotě jednoho takového ještě bažanta, ale už sloužil asi devátým měsícem a tak mu již dost otrnulo. Měl na to i dost oprsklou povahu. Ale jinak byl dost šikovný. Před vojnou prý jezdil na čundry. Když se našla v lese kolem Březníku nějaká uhynulá zvěř, tak jí stáhl a kolem roty sušil na klackách kůže. Že si v civilu pak z toho něco ušije. Taky uměl nádherně vyřezávat ze dřeva.
A tak jednou odstranil u bodáku rukojeť a nahradil jí svou, dřevěnou, s nádherně vyřezanou indiánskou hlavou. A s tímto bodákem pověšeným na opasku, pak ve své oprsklosti, nastoupil před velitele k převzetí rozkazu na hlídku k ochraně a obraně státních hranic Československé socialistické republiky. I když ústrojová kázeň na rotě nebyla nic moc, tak tohle bylo na nadporučíka F. už příliš. Bohužel si již nepamatuji, co z toho pro toho oprsklouna vyplynulo, ale poučení si z toho nevzal, až musel být nakonec před celou rotou zesměšněn. To se nikomu jinému nikdy nestalo, aby byl nějaký přestupek řešen před nastoupenou jednotkou.
Na rotu byl od někud převelen, také ještě nějaký prvoročák a tenhle náš expert s ním měl jít jako velitel hlídky do služby. Dle předpisu postupovala hlídka lesem tak, že její velitel šel po pěšině a člen asi deset metrů od něho bokem lesem, přes kameny, kořeny, houštím a asi patnáct metrů vpředu. To aby nás případný ‚narušitel‘ nedostal oba najednou. A skutečně se to z počátku u nováčků tak dodržovalo. Když byli spolu v hlídce dva mazáci, tak to se šlo po cestě vedle sebe, ruce v kapsách a žvanilo se.
Později, když byl bažant ‚hodný‘, tak mu mazák dovolil jít taky po pěšině. Samozřejmě to bylo proti předpisům. Ale muselo se dávat bacha, aby nás tak nenachytal důstojník, když byl venku na kontrole. Na to jsme zase měli takovou dohodu. Čas od času jsme se museli pojítkem hlásit dozorčímu na rotu.(Podél našich cest a pěšin bylo nataženo telefonní vedení , na které jsme se napojovali) A ten nám na konci hovoru řekl jako pozdrav „Tak buď“ a to znamenalo, že je vzduch čistý. Když se rozloučil „Ahoj“, tak to znamenalo, že je v terénu ‚škodná‘.
No a tenhle náš rádoby už mazák si někde sehnal červenou frajtrpásku a na maskáče si jí těsně před službou na výložku našil. V kanceláři při přebírání rozkazu bylo vše v cajku, to měl blůzu od někoho vypůjčenou, bez hodnosti. Pak si blůzy přehodil, tomu nováčkovi , který ještě nevěděl, jak to všechno na pohraničních rotách chodí, poručil vzít na záda do služby plnou polní, sice bez polní lopatky, helmy, atombordelu, ale jinak vše. A tak ho hnal tím lesem po dobu celé jejich služby. No a nadporučík F. se to dověděl. Ten se stejně vždycky všechno dověděl.
A tak jednou po nástupu roty a po přečtení denního rozkazu a vyhlášení bojového rozdílení ještě nedal nadporučík F. rozkaz nastoupené rotě k rozchodu, ale dal tomuto pitomci vystoupit z tvaru před jednotku, postavil ho do pozoru a začal: „Představuji vám nového poddůstojníka na naší rotě.“ . Většina z nás o té šikaně dosud nevěděla. A už to začalo! Ale to by jste museli znát ty sarkastické průpovídky našeho velitele, když měl k tomu náladu. V té době byl v rádiu oblíbený komik Jarda Štercl, ale to bylo nic oproti nadporučíku F. To se kolikrát při nástupu po oficiální části rota řehtala, až jsme někteří mazáci klečeli smíchem na zemi a drželi se za břicha. V pohovu nevydržel stát nikdo.
A tak si to začal s tímto rádoby svobodníkem vyřizovat, a všem nám barvitě líčil, co si ten drzoun dovolil. To byla šikana jako prase a to se tedy na hranicích nevedlo. To už se nedalo přejít, takové ponižování kluka, se kterým chodíš do služby. A důstojník, jako náš velitel by takovouto šikanu absolutně nedovolil. Bezdůvodné ponižování druhého. „Půjdu s vámi do služby sám, vy si vezmete na záda polní, do ní kameny a poženu vás svinským krokem před sebou až na Velkou Mokrůvku!!“ (hora před Luzným), řval na něj.
Co z toho ten pitomec měl dál už si nepamatuji, z naší čety nebyl. Ale u nás i u důstojníků to měl jak se říkalo UPP DKV. (Úplně Po Piči Do Konce Vojny).
Výplata.
Vždycky, když mě byl vyplácen žold, ať už v přijímači nebo v péešce, tak jsem poděkoval. Tak jsem byl z domova vychován, za všechno slušně poděkovat. A podle mne to tak bylo v pořádku.
Když jsem však bral svoji první výplatu na pohraniční rotě, byl jsem poučen, že to v tomto případě není na místě. Velitel roty nadporučík F. mi vysázel jako vojínovi 75 Kčs plus 150 Kčs hraničního příplatku. Samozřejmě jsem řekl „Děkuji“. A to jsem neměl dělat. „Za co mě děkujete? To jsou vaše peníze. Já Vám je ze svého nedávám. Na ně máte nárok. Je Vám to jasný ?“ „Ano, soudruhu nadporučíku:“
Otázka zní. Proč mě dosud ostatní lampasáci při výplatě žoldu při mém poděkování nezarazili a tak pěkně mi to nevysvětlili ?
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? Klikněte si na odkazy:
Pár vzpomínek na službu u PS - III
Pár vzpomínek na službu u PS - II
Pár vzpomínek na službu u PS
3. února 2014
Pár vzpomínek na službu u PS - III
Pohraniční poplachy na rotě PS.
Zažil jsem jich hodně. Ale nečekejte žádné akční příběhy typu “Krále Šumavy“ atp. Skutečnost je většinou mnohem prozaičtější. A různé příhody s ‘‘narušiteli‘‘ se stávaly i bez těch poplachů.
Jako když se v lesích mezi Březníkem a Roklanskou hájovnou , již hluboko v hraničním pásmu objevil polský mládenec, který si to zamířil prý do Bavorska. Jenže v těch hlubokých a strašných lesích již daleko od Modravy byl se silami v koncích. Nevím jak si to hoch představoval, že by se mu to povedlo. Asi nevěděl nic o pohraničnících, jejich psech, elektrickém zátarasu s dosti vysokým napětím, výmetnicích natažených přes cesty, pěšiny a průseky, o pomocnících PS v příhraničních obcích.
Přes týl roty na začátku Hraničního pásma mohl v pohodě projít, hlídka tudy se psem chodila jen dvakrát denně, to by mu bylo ale houby platné, přes dráty by se stejně nedostal. A jak tak bloudil těmi lesy, utahaný, hladový, byl nakonec celý šťastný ,když na něho narazila hlídka.
Na rotě pak zhltal dva talíře polévky. Ale kluci z hlídky si neodpustili takovou srandičku, že tu polévku musel jíst pod hrozbou samopalu. Pak si pro něho přijeli kontráši.
To byl jediný ,,narušitel,, kterého jsme za 18 měsíců mé služby na Březníku měli. Žádné vzrůšo, že, ale zaplať pánbůh za to.
Něco o pohraničním poplachu.
Pokud se na pohraniční rotě pohraniční poplach procvičoval, tak se vždy vyhlašoval zásadně voláním „Cvičný pohraniční poplach“. Takže v pohodě. Matně si vzpomínám, že doba nástupu celé roty byla do 3 minut. Každý musel být řádně oblečen dle řádů, obuv dle ročního období buď kanady nebo lyžáky, vyzbrojen samopalem a dvěma zásobníky po 20 ostrých nábojích, velitelé hlídek ještě signální pistoli se sadou světlic, pouta, pojítko, dalekohled. Psovodi se psi, poplachová hlídla se psem, radiostanicí, šofér s gázem atd. Obyčejně když rota nastoupila, stopnul se čas, někomu z důstojníků se něco nelíbilo, byl dán rozchod a my se s remcáním rozešli. Toto se ale často neprocvičovalo, protože by to bylo stejně k ničemu. Snad to bylo dobré jen pro bažanty aby nevyšli ze cviku ještě z přijímače.
Ostrý poplach vypadal docela jinak. Při něm šlo opravdu hlavně o rychlost. Ten se vyhlašoval voláním „Pohraniční poplach“, bez toho „cvičný“. No a pak to začalo skutečně všechno lítat. Nezáleželo na tom, jak byl člověk ustrojen nebo neustrojen. V zimě musel mít na sobě hlavně bílé maskovací oblečení, ale co pod ním, jestli třeba jen košili a trenky, to už bylo jedno. Co si stihl obléci. A lyžáky, bez nich by na lyžích nemohl. Pokud nebyl sníh, jestli měl na nohou kanady, holínky, půllitry, kecky, to bylo fuk. Rychle opasek, aby bylo na co pověsit sumku, signální pistoli, pojítko, pouta, rychle na zbrojárku pro samopal, střelivo. A jak se seběhlo prvních pár kluků na nástup před velitele nebo službukonajícího důstojníka a získávali od něho průběžně informace o situaci, už vyrážely první hlídky na rozkazem určené místo. Nečekalo se, až se sejde celá rota.
Mezi tím již byla vystřelena světlice/dělobuch, jako echo pro stávající hlídky v terénu aby se napojili pojítkem na nejbližší zdířku někde na stromě nebo na svém stanovišti a byly tak uvědoměny o situaci. Nastupovali psovodi se psi, poplachovka podle vyhodnocení situace. Hlídkami se táhla clona buť podél hraničního zátarasu nebo hraničního pásma. Vše záviselo na vyhodnocení konkrétní situace. Prostě skutečný poplach na hranici. To už nebyla hra na vojáky, to byla profesionálně secvičená činnost. Dopředu nikdo nevěděl, co se z toho poplachu může vyvinout.
No a o třech takových bude řeč. Ale jak říkám, nečekejte žádná dramata, střílečky. Opravdové drama, které skončilo smrtí jednoho z nás se odehrálo během normální poklidné hlídky neopatrným zacházením s pro nás neznámou zbraní. Bohužel tomu byli svědky i civilisté. O tom ale psát nebudu.
Poplach, který byl vzápětí odvolán
Měl jsem již za sebou dva měsíce přijímače ve Volarech, měsíc služby na pohraniční rotě Gsenget poblíž Prášil, půl roku péešky opět ve Volarech ale na pohraniční rotě Březník jsem byl nováčkem. Sem do těch hrozných nekonečných lesů plných slatí a mlhy nás několik budoucích poddůstojníků přivezli v noci na náklaďáku teprve před třemi dny. Byl jsem určen do hlídky s jedním mazákem, psovodem, který byl zároveň i velitel hlídky. Normálně psovodi velitelé hlídek nebyli, protože šli se psem vpředu a velitel jako druhý. Kdyby pes zjistil cizí stopu. Byla nám určena trasa , kterou jsme měli za osm hodin projít. V rámci trenýrovky psa jsem vyfasoval ochranou koženou manžetu pod rukáv blůzy. Měl jsem totiž během hlídky našlápnout pro psa stopu, na jejímž konci mě měl pak pes zadržet.
Vyrazili jsme tedy po Staromodravské cestě směrem k začátku hraničního pásma, které tenkrát bylo asi v poloviční vzdálenosti mezi Modravou a Březníkem. Tam jsme se dali vpravo směrem k Modravskému potoku. Po nějaké době jsem byl velitelem hlídky zaúkolován abych pokračoval dál sám, dole před potokem abych z pěšiny sešel a vzal to k potoku lesem a asi padesát metrů proti proudu od lávky přeskákal ten po kamenech. Pak jsem měl pokračovat do protějšího svahu ale trochu bokem od průseku, kterým se normálně chodilo dál. On že mi dá půl hodiny náskok a pak zahájí stopování. A ať se nebojím. Když se nebudu při zadržení hýbat, tak mě pes jen vyštěká a kdybych se přece jen nějak pohnul a pes šel po mně, ať mu nastavím ruku s tou ochranou manžetou. Že se pes zakousne do ní a pak že on už přiběhne a odvolá ho. A tenhle že je už starší, docela klidnej, žádnej rabiják.
Přeskákal jsem tedy potok, přešel cestu, koukám do stráně kudy to vzít, ale žádný průsek nevidím. (Samozřejmě že ne, když jsem byl o 50 metrů jinde.) A tak jsem to vzal tudy, kde se mi zdál les řidší. Ušel jsem asi 300 metrů, opřel se o strom a mněl asi půl hodiny voraz. Pak už jsem začal s nervozitou vyhlížet psa, abych byl na něho připraven. Ještě nikdy před tím jsem figuranta nedělal, tak abych to zvládl. Minuty ubíhaly, čtvrthodiny ubíhaly, pes nikde. Asi za hodinu a půl už mě to bylo opravdu divný. Tak jsem se vrátil zpět k cestě, ale zůstal jsem skryt nad ní ve svahu a čekal dál, jestli se mazák někde neobjeví. Musí mě přece hledat a má psa. Po velmi dlouhé době, asi za hodinu nám měla končit služba, jsem se po cestě vydal zpět k rotě. V místě, kde se úzké údolí podél potoka rozšiřuje na široké údolí k Luznému, byla uzoučká lávka, kudy jsme si zkracovali cestu, aby se nemuselo chodit velkým obloukem napříč údolím pod Březnickou hájovnou. Vylezl jsem do strmého svahu, pak už by zbýval jen kousek přes louku kolem hájovny a to už bylo kousek od roty. Před loukou byl, ještě ale ve svahu, takže z roty tam nebylo vidět, takový veliký vývrat. A to jsem už věděl, že tam hlídky, které přicházejí ze služby tímto směrem, třeba chviličku pobudou, dají cigárko. Na rotu se ze služby muselo přijít přesně. Ani o 5 minut dříve. Říkal jsem si, že tam bude asi velitel hlídky na mě čekat, že se domluvíme a normálně se ze služby vrátíme. Ale nebyl tam. Když nastal čas, vydal jsem se tedy sám na rotu.
Vejdu do dveří baráku a tam na chodbě všechno lítalo. V různém stupni oblečení, někdo už i se samopalem. Vtom kolem mě běží Petr H., byli jsme spolužáci z náchodské průmky, uvidí mě a začne hulákat: „Konec poplachu, konec poplachu!“ A ke mně. „Ty vole, kdes byl? Tady je kvůli tobě vyhlášenej poplach, že ses ztratil“.
V kanclu jsem pak musel vysvětlovat ZVPákovi na operační mapě, kudy jsem chodil. Nějak mu nelezlo do hlavy, že jsem neviděl ten průsek. Za čas, kdy už jsem terén určený naší rotě lépe znal, mě to do hlavy nelezlo také. Mluvili jsme spolu v klidu, i on už byl v pohodě. Zřejmě byl také rád, že z toho nebyla žádná mimořádná událost. Já si ale neodpustil na svou obhajobu říci, že za to přece nemůžu, že je ten pes blbej a místo aby šel po mý stopě tak to bral furt po pěšině, jak byl za ta léta zvyklý. A že kdyby na mě velitel hlídky počkal před rotou a nebyl vyděšenej, že jsem se snad ztratil, tak jsme se normálně vrátili a žádný poplach nemusel být.
Měl jsem na mazáka docela vztek. Ale později jsem pochopil, že nemohl jednat jinak. Neznal mě a kdoví co si mohl myslet. Bylo to na hranicích a byl jsem tam nový. Jestli dostal pes zvýšenou dávku cvičení ve stopování, zaražené vycházky, menší porci do misky, nevím. Je zajímavé, že ještě dnes si pamatuji jména některých našich psů, Cyrda, Fero, Lesan … ale tohoto ne. Vím jen, že byl ze všech psů na rotě nejstarší. Mazák.
Druhý poplach. Pár facek
Bylo to v zimě 1964. Na Modravě utekli nějací učni z tamního dřevařského učiliště. Vedení učiliště to nahlásilo dost pozdě a tak jsme dělali clonu až na zátarasu, tzv. EZOH (Elektrické Zabezpečení Ochrany Hranic). To jsou ty dráty co se po Listopadu stříhaly. Tedy blíže ke státní hranici.
Když byl pohraniční poplach vyhlášen, rychle jsem na sebe natáhl jen přes košili a kalhoty ty bílé maskovací hadry, ušanku, lyžáky, opasek se sumkou a upaloval na zbrojárku pro samopal, ostré náboje, signální pistoli, světlice, pouta, pojítko, dalekohled a na nástup. Tam jsme se dověděli o co jde.
Rychle pro lyže a již s parťákem vyrážíme k nám určené strážní věží, tzv. špačkárně, u zátarasu. Bylo to tam asi 5 kilometrů. Jirka ještě v těch místech nebyl, tak mu říkám že pojedu první a kdyby nestačil, že tam dojede po mé stopě. Měl jsem v úmyslu jet mimo vyjetou lyžnici přímo lesem abychom to měli kratší. Hnali jsme co jsme mohli, Jirka za mnou ani moc nezaostával. Splavení a propocení jsme dorazili ke špačkárně, zapíchli lyže do sněhu a po žebřících vylezli na ochoz. Nedovolili jsme si ani na chvíli zalézt do budky abychom ani na okamžik neztratili z očí svěřenou část průseku se zátarasem, každý ve svém směru. Postupně jsme vychládali. Co s námi asi po čtvrt hodině dělala zima a vítr, při našem oblečení, si asi každý dovede představit. Vyzábli jsme na kost. A stejně na tom byli i ostatní hlídky. Konečně se asi za dvě hodiny ozval dělobuch, zapojím pojítko, Akce odvolána. Konečně.
Ti učni se prý už vrátili. Udělali si samostatný výlet někam do lesa, aniž by o tom někomu řekli. Když pak někteří kluci od nás z roty byli na Modravě na vycházce, dali si v „Chatě„ pár piv. Potom potkali venku několik chlapců z toho učiliště, tak jim dali tak říkajíc pár přez dršku. No neudělali by jste to taky?
Třetí poplach. Poslední, který nám byl vyhlášen
Bylo to pět dní před civilem a zrovna ještě k tomu pohraniční poplach. Vše lítalo, jak jsem již popisoval v předchozím. Až na to, že nám najednou začalo být divný, že velitel roty nadporučík F. neposílal okamžitě hlídky ven, ale poprvé za celou dobu se čekalo až se seběhnou všichni. Pak se před nás postavil a oznámil nám, že ze sousední roty zmizeli čtyři mazáci. Že nebudeme dělat clonu na el. zátarasu, ale přímo na státní hranici. Protože ti chlapi můžou mít u sebe klíče od průchodů v zátarasu a taky mohou být ozbrojeni. A ať si tedy dáváme bacha, protože ten prostor tam tak moc neznáme a abychom se taky náhodou nedostali za hranici.
A potom se obrátil ještě k nám mazákům s tím, že jdeme za pět dní do civilu a že by byl rád,abychom šli do něho všichni. Před několika dny se totiž stala v úseku naší roty nešťastná událost, při které jeden z nás nedovolenou manipulací svého parťáka se zbraní na hlídce přišel o život.
Již se nepamatuji jak dlouho akce trvala. Ale když si pak sousední rota při témže poplachu své čtyři mazáky našla kdesi v jejich úseku, jak leží a chrápou ožralí někde pod smrčkem, byl poplach odvolán. Co s nimi jejich velitelé udělali jsme se nedověděli. Myslím, že u nás u npor. F. by jim to s pořádným seřváním prošlo. My jsme se na ně nezlobili, vždyť i oni již sloužili 26. měsíc a na nějaký ten výstřelek již měli nárok. Jakýpak mazáci, těmi už byli naši bažanti, už byl v přijímači další ročník. My skoro už dva měsíce sloužili vlasti na státní hranici třetím rokem, takže jsme byli už skoro záložáci. Přáli jsme jim, aby to s nimi dopadlo dobře.
No a pak za pět dní přivezla větřieska na rotu další várku nováčků, mi již v civilu jim při nástupu rituálním způsobem předali své samopaly. Pak již jen loučení s kluky „Vydržte tady a doslužte bez průseru“, nasednutí na korbu náklaďáku a sbohem 10. Pohraniční roto Březník.
(c) AUTOR: Václav Kopecký
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? Klikněte si pro další příběhy:
Pár vzpomínek na službu u PS
Pár vzpomínek na službu u PS (2)
DISKUZE NA TÉMA POHRANIČNÍ STRÁŽ - klikněte zde:
Diskutníci CZ - Pohraniční stráž a státní hranice
Facebook - Pohraniční stráž (pouze na pozvání).
Zažil jsem jich hodně. Ale nečekejte žádné akční příběhy typu “Krále Šumavy“ atp. Skutečnost je většinou mnohem prozaičtější. A různé příhody s ‘‘narušiteli‘‘ se stávaly i bez těch poplachů.
Jako když se v lesích mezi Březníkem a Roklanskou hájovnou , již hluboko v hraničním pásmu objevil polský mládenec, který si to zamířil prý do Bavorska. Jenže v těch hlubokých a strašných lesích již daleko od Modravy byl se silami v koncích. Nevím jak si to hoch představoval, že by se mu to povedlo. Asi nevěděl nic o pohraničnících, jejich psech, elektrickém zátarasu s dosti vysokým napětím, výmetnicích natažených přes cesty, pěšiny a průseky, o pomocnících PS v příhraničních obcích.
Přes týl roty na začátku Hraničního pásma mohl v pohodě projít, hlídka tudy se psem chodila jen dvakrát denně, to by mu bylo ale houby platné, přes dráty by se stejně nedostal. A jak tak bloudil těmi lesy, utahaný, hladový, byl nakonec celý šťastný ,když na něho narazila hlídka.
Na rotě pak zhltal dva talíře polévky. Ale kluci z hlídky si neodpustili takovou srandičku, že tu polévku musel jíst pod hrozbou samopalu. Pak si pro něho přijeli kontráši.
To byl jediný ,,narušitel,, kterého jsme za 18 měsíců mé služby na Březníku měli. Žádné vzrůšo, že, ale zaplať pánbůh za to.
Něco o pohraničním poplachu.
Pokud se na pohraniční rotě pohraniční poplach procvičoval, tak se vždy vyhlašoval zásadně voláním „Cvičný pohraniční poplach“. Takže v pohodě. Matně si vzpomínám, že doba nástupu celé roty byla do 3 minut. Každý musel být řádně oblečen dle řádů, obuv dle ročního období buď kanady nebo lyžáky, vyzbrojen samopalem a dvěma zásobníky po 20 ostrých nábojích, velitelé hlídek ještě signální pistoli se sadou světlic, pouta, pojítko, dalekohled. Psovodi se psi, poplachová hlídla se psem, radiostanicí, šofér s gázem atd. Obyčejně když rota nastoupila, stopnul se čas, někomu z důstojníků se něco nelíbilo, byl dán rozchod a my se s remcáním rozešli. Toto se ale často neprocvičovalo, protože by to bylo stejně k ničemu. Snad to bylo dobré jen pro bažanty aby nevyšli ze cviku ještě z přijímače.
Ostrý poplach vypadal docela jinak. Při něm šlo opravdu hlavně o rychlost. Ten se vyhlašoval voláním „Pohraniční poplach“, bez toho „cvičný“. No a pak to začalo skutečně všechno lítat. Nezáleželo na tom, jak byl člověk ustrojen nebo neustrojen. V zimě musel mít na sobě hlavně bílé maskovací oblečení, ale co pod ním, jestli třeba jen košili a trenky, to už bylo jedno. Co si stihl obléci. A lyžáky, bez nich by na lyžích nemohl. Pokud nebyl sníh, jestli měl na nohou kanady, holínky, půllitry, kecky, to bylo fuk. Rychle opasek, aby bylo na co pověsit sumku, signální pistoli, pojítko, pouta, rychle na zbrojárku pro samopal, střelivo. A jak se seběhlo prvních pár kluků na nástup před velitele nebo službukonajícího důstojníka a získávali od něho průběžně informace o situaci, už vyrážely první hlídky na rozkazem určené místo. Nečekalo se, až se sejde celá rota.
Mezi tím již byla vystřelena světlice/dělobuch, jako echo pro stávající hlídky v terénu aby se napojili pojítkem na nejbližší zdířku někde na stromě nebo na svém stanovišti a byly tak uvědoměny o situaci. Nastupovali psovodi se psi, poplachovka podle vyhodnocení situace. Hlídkami se táhla clona buť podél hraničního zátarasu nebo hraničního pásma. Vše záviselo na vyhodnocení konkrétní situace. Prostě skutečný poplach na hranici. To už nebyla hra na vojáky, to byla profesionálně secvičená činnost. Dopředu nikdo nevěděl, co se z toho poplachu může vyvinout.
No a o třech takových bude řeč. Ale jak říkám, nečekejte žádná dramata, střílečky. Opravdové drama, které skončilo smrtí jednoho z nás se odehrálo během normální poklidné hlídky neopatrným zacházením s pro nás neznámou zbraní. Bohužel tomu byli svědky i civilisté. O tom ale psát nebudu.
Poplach, který byl vzápětí odvolán
Měl jsem již za sebou dva měsíce přijímače ve Volarech, měsíc služby na pohraniční rotě Gsenget poblíž Prášil, půl roku péešky opět ve Volarech ale na pohraniční rotě Březník jsem byl nováčkem. Sem do těch hrozných nekonečných lesů plných slatí a mlhy nás několik budoucích poddůstojníků přivezli v noci na náklaďáku teprve před třemi dny. Byl jsem určen do hlídky s jedním mazákem, psovodem, který byl zároveň i velitel hlídky. Normálně psovodi velitelé hlídek nebyli, protože šli se psem vpředu a velitel jako druhý. Kdyby pes zjistil cizí stopu. Byla nám určena trasa , kterou jsme měli za osm hodin projít. V rámci trenýrovky psa jsem vyfasoval ochranou koženou manžetu pod rukáv blůzy. Měl jsem totiž během hlídky našlápnout pro psa stopu, na jejímž konci mě měl pak pes zadržet.
Vyrazili jsme tedy po Staromodravské cestě směrem k začátku hraničního pásma, které tenkrát bylo asi v poloviční vzdálenosti mezi Modravou a Březníkem. Tam jsme se dali vpravo směrem k Modravskému potoku. Po nějaké době jsem byl velitelem hlídky zaúkolován abych pokračoval dál sám, dole před potokem abych z pěšiny sešel a vzal to k potoku lesem a asi padesát metrů proti proudu od lávky přeskákal ten po kamenech. Pak jsem měl pokračovat do protějšího svahu ale trochu bokem od průseku, kterým se normálně chodilo dál. On že mi dá půl hodiny náskok a pak zahájí stopování. A ať se nebojím. Když se nebudu při zadržení hýbat, tak mě pes jen vyštěká a kdybych se přece jen nějak pohnul a pes šel po mně, ať mu nastavím ruku s tou ochranou manžetou. Že se pes zakousne do ní a pak že on už přiběhne a odvolá ho. A tenhle že je už starší, docela klidnej, žádnej rabiják.
Přeskákal jsem tedy potok, přešel cestu, koukám do stráně kudy to vzít, ale žádný průsek nevidím. (Samozřejmě že ne, když jsem byl o 50 metrů jinde.) A tak jsem to vzal tudy, kde se mi zdál les řidší. Ušel jsem asi 300 metrů, opřel se o strom a mněl asi půl hodiny voraz. Pak už jsem začal s nervozitou vyhlížet psa, abych byl na něho připraven. Ještě nikdy před tím jsem figuranta nedělal, tak abych to zvládl. Minuty ubíhaly, čtvrthodiny ubíhaly, pes nikde. Asi za hodinu a půl už mě to bylo opravdu divný. Tak jsem se vrátil zpět k cestě, ale zůstal jsem skryt nad ní ve svahu a čekal dál, jestli se mazák někde neobjeví. Musí mě přece hledat a má psa. Po velmi dlouhé době, asi za hodinu nám měla končit služba, jsem se po cestě vydal zpět k rotě. V místě, kde se úzké údolí podél potoka rozšiřuje na široké údolí k Luznému, byla uzoučká lávka, kudy jsme si zkracovali cestu, aby se nemuselo chodit velkým obloukem napříč údolím pod Březnickou hájovnou. Vylezl jsem do strmého svahu, pak už by zbýval jen kousek přes louku kolem hájovny a to už bylo kousek od roty. Před loukou byl, ještě ale ve svahu, takže z roty tam nebylo vidět, takový veliký vývrat. A to jsem už věděl, že tam hlídky, které přicházejí ze služby tímto směrem, třeba chviličku pobudou, dají cigárko. Na rotu se ze služby muselo přijít přesně. Ani o 5 minut dříve. Říkal jsem si, že tam bude asi velitel hlídky na mě čekat, že se domluvíme a normálně se ze služby vrátíme. Ale nebyl tam. Když nastal čas, vydal jsem se tedy sám na rotu.
Vejdu do dveří baráku a tam na chodbě všechno lítalo. V různém stupni oblečení, někdo už i se samopalem. Vtom kolem mě běží Petr H., byli jsme spolužáci z náchodské průmky, uvidí mě a začne hulákat: „Konec poplachu, konec poplachu!“ A ke mně. „Ty vole, kdes byl? Tady je kvůli tobě vyhlášenej poplach, že ses ztratil“.
V kanclu jsem pak musel vysvětlovat ZVPákovi na operační mapě, kudy jsem chodil. Nějak mu nelezlo do hlavy, že jsem neviděl ten průsek. Za čas, kdy už jsem terén určený naší rotě lépe znal, mě to do hlavy nelezlo také. Mluvili jsme spolu v klidu, i on už byl v pohodě. Zřejmě byl také rád, že z toho nebyla žádná mimořádná událost. Já si ale neodpustil na svou obhajobu říci, že za to přece nemůžu, že je ten pes blbej a místo aby šel po mý stopě tak to bral furt po pěšině, jak byl za ta léta zvyklý. A že kdyby na mě velitel hlídky počkal před rotou a nebyl vyděšenej, že jsem se snad ztratil, tak jsme se normálně vrátili a žádný poplach nemusel být.
Měl jsem na mazáka docela vztek. Ale později jsem pochopil, že nemohl jednat jinak. Neznal mě a kdoví co si mohl myslet. Bylo to na hranicích a byl jsem tam nový. Jestli dostal pes zvýšenou dávku cvičení ve stopování, zaražené vycházky, menší porci do misky, nevím. Je zajímavé, že ještě dnes si pamatuji jména některých našich psů, Cyrda, Fero, Lesan … ale tohoto ne. Vím jen, že byl ze všech psů na rotě nejstarší. Mazák.
Druhý poplach. Pár facek
Bylo to v zimě 1964. Na Modravě utekli nějací učni z tamního dřevařského učiliště. Vedení učiliště to nahlásilo dost pozdě a tak jsme dělali clonu až na zátarasu, tzv. EZOH (Elektrické Zabezpečení Ochrany Hranic). To jsou ty dráty co se po Listopadu stříhaly. Tedy blíže ke státní hranici.
Když byl pohraniční poplach vyhlášen, rychle jsem na sebe natáhl jen přes košili a kalhoty ty bílé maskovací hadry, ušanku, lyžáky, opasek se sumkou a upaloval na zbrojárku pro samopal, ostré náboje, signální pistoli, světlice, pouta, pojítko, dalekohled a na nástup. Tam jsme se dověděli o co jde.
Rychle pro lyže a již s parťákem vyrážíme k nám určené strážní věží, tzv. špačkárně, u zátarasu. Bylo to tam asi 5 kilometrů. Jirka ještě v těch místech nebyl, tak mu říkám že pojedu první a kdyby nestačil, že tam dojede po mé stopě. Měl jsem v úmyslu jet mimo vyjetou lyžnici přímo lesem abychom to měli kratší. Hnali jsme co jsme mohli, Jirka za mnou ani moc nezaostával. Splavení a propocení jsme dorazili ke špačkárně, zapíchli lyže do sněhu a po žebřících vylezli na ochoz. Nedovolili jsme si ani na chvíli zalézt do budky abychom ani na okamžik neztratili z očí svěřenou část průseku se zátarasem, každý ve svém směru. Postupně jsme vychládali. Co s námi asi po čtvrt hodině dělala zima a vítr, při našem oblečení, si asi každý dovede představit. Vyzábli jsme na kost. A stejně na tom byli i ostatní hlídky. Konečně se asi za dvě hodiny ozval dělobuch, zapojím pojítko, Akce odvolána. Konečně.
Ti učni se prý už vrátili. Udělali si samostatný výlet někam do lesa, aniž by o tom někomu řekli. Když pak někteří kluci od nás z roty byli na Modravě na vycházce, dali si v „Chatě„ pár piv. Potom potkali venku několik chlapců z toho učiliště, tak jim dali tak říkajíc pár přez dršku. No neudělali by jste to taky?
Třetí poplach. Poslední, který nám byl vyhlášen
Bylo to pět dní před civilem a zrovna ještě k tomu pohraniční poplach. Vše lítalo, jak jsem již popisoval v předchozím. Až na to, že nám najednou začalo být divný, že velitel roty nadporučík F. neposílal okamžitě hlídky ven, ale poprvé za celou dobu se čekalo až se seběhnou všichni. Pak se před nás postavil a oznámil nám, že ze sousední roty zmizeli čtyři mazáci. Že nebudeme dělat clonu na el. zátarasu, ale přímo na státní hranici. Protože ti chlapi můžou mít u sebe klíče od průchodů v zátarasu a taky mohou být ozbrojeni. A ať si tedy dáváme bacha, protože ten prostor tam tak moc neznáme a abychom se taky náhodou nedostali za hranici.
A potom se obrátil ještě k nám mazákům s tím, že jdeme za pět dní do civilu a že by byl rád,abychom šli do něho všichni. Před několika dny se totiž stala v úseku naší roty nešťastná událost, při které jeden z nás nedovolenou manipulací svého parťáka se zbraní na hlídce přišel o život.
Již se nepamatuji jak dlouho akce trvala. Ale když si pak sousední rota při témže poplachu své čtyři mazáky našla kdesi v jejich úseku, jak leží a chrápou ožralí někde pod smrčkem, byl poplach odvolán. Co s nimi jejich velitelé udělali jsme se nedověděli. Myslím, že u nás u npor. F. by jim to s pořádným seřváním prošlo. My jsme se na ně nezlobili, vždyť i oni již sloužili 26. měsíc a na nějaký ten výstřelek již měli nárok. Jakýpak mazáci, těmi už byli naši bažanti, už byl v přijímači další ročník. My skoro už dva měsíce sloužili vlasti na státní hranici třetím rokem, takže jsme byli už skoro záložáci. Přáli jsme jim, aby to s nimi dopadlo dobře.
No a pak za pět dní přivezla větřieska na rotu další várku nováčků, mi již v civilu jim při nástupu rituálním způsobem předali své samopaly. Pak již jen loučení s kluky „Vydržte tady a doslužte bez průseru“, nasednutí na korbu náklaďáku a sbohem 10. Pohraniční roto Březník.
(c) AUTOR: Václav Kopecký
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? Klikněte si pro další příběhy:
Pár vzpomínek na službu u PS
Pár vzpomínek na službu u PS (2)
DISKUZE NA TÉMA POHRANIČNÍ STRÁŽ - klikněte zde:
Diskutníci CZ - Pohraniční stráž a státní hranice
Facebook - Pohraniční stráž (pouze na pozvání).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)