„SLUNÍČKO ZAPADÁ ZA VOLARSKÚ HORÚ...“
Po ukončení péešky v květnu 1980 jsem vyfasoval umístěnku k 2.školnímu praporu PS do Volar, sbalil si kufr a s "číslem" 550 a několika dalšími šťastlivci vyrazil směr Šumava.
Čím víc se naše vejtřaska blížila k cíli, podezřele se ochladilo a přibývalo sněhu. Znal jsem tyhle končiny už z několika školních výletů a došlo mi, že se tu moc neohřejeme.
Útvar se skládal z budovy štábu s ošetřovnou, jídelny, autoparku a z několika nízkých, obytných baráků. Tady jsme pak jako velitelé družstev tři měsíce proháněli naše první bažanty, kteří vyměnili maminčinu teplou kuchyni za zelenou pakárnu, neboť je armáda povolala.
Velmi nepopulární byl u nich pahorek s lyžařským svahem, překážková dráha i tělocvičný gorodek. Budoucí psovodi kapali na těchto novodobých mučidlech v loužích potu a proklínali nás, frajtry, i celý socialistický tábor. A když byl výcvikový den zakončen slavnostním pochodem na buzeráku se zpěvem „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“, měli všichni svorně vojny plné zuby.
Protože zaměstnání probíhalo až do večera, rychle se blížil konec výcviku a my s napětím očekávali, kam teď zelená mašinérie posune naší figurku. Za týden bylo jasno, většina z nás zamířila na pohraniční roty Sušické brigády, někdo na výcvikáče a já vyfasoval místo výkonného praporčíka – staršiny na zdejší kádrové rotě. To byla poslední štace důstojníků se zaraženým postupem pro nějaký škraloup a posádku tvořili vojáci záklaďáci různých profesí – kuchaři, šoféři a údržbáři, pečující o budovy praporu. Brzy se ukázalo, že tu nebude tak zle, vojenský výcvik tu byl omezen na minimum, hlavním bojovým úkolem bylo zajištění tepla, vody a elektřiny.
Milým překvapením pro mě bylo, že jsem tu objevil spolužáka Jirku z průmyslovky a hned jsme navázali spolupráci. Byli jsme pořád 1.ročník, ale vlastní vařič a občas funkce dozorčího v kuchyni znamenaly blahobyt, který nám i mazáci záviděli. A když k tomu přibylo ještě přátelství s ošetřovatelem vepřů Jardou, byly z toho nezapomenutelné víkendové hostiny s a propašovaným pivem a kytarovým doprovodem. K základním životním potřebám patřil hlavně dobový ztužený tuk značky Iva - nevlastní sestra másla, tvrdé Sparty a tekuté mazadlo Alpa z Army, z kterého odborníci z roty za pomoci kondenzovaného mléka míchali obstojný vaječný koňak.
Pracovní den výkonného praporčíka začínal ranní prohlídkou při nástupu před rotou a byl to žalostný pohled na naše vojíny-řemeslníky v pytlatých stejnokrojích vzor 63, přestože se na nich odpoledne snažili žehličkou občas vytvořit puky. Za deset minut bylo zpravidla zkontrolováno a všichni odcházeli radostně po své práci s jasným úmyslem zašít se na celé dopoledne.
Ale nebylo tomu tak vždy – jedno pondělní ráno dorazil do práce už z domova „bohovsky nasratý“ velitel praporu Rapl Vincenc, zdivočil hned dozorčího na bráně i déveťáka a pak zahlédl náš nástup. Skokem byl u nás, z fleku poslal dva vojáky znovu oholit a jednoho ostříhat. To však nebylo všechno a na řadu přišly mazácké doplňky - čepice. Dobrácká, placatá elpíčka bažantů byla totiž po roce umělecky tvarována do výhrůžných zobáků, které dodávaly bojovníkovi vzhled ostříleného,šumavského vlka. Nejodvážnější výtvor strhnul Vincenc majiteli z hlavy a s vydatným kraválem jí okamžitě rozšlapal.
Další výsadou mázy byly gumičky na nohavicích, které elegantně držely nohavice na vršku kanad a vypadaly mnohem líp, než zevnitř trčící nohavice. Velitel praporu zařval, vytáhl z kapsy nůž a vrhnul se k nejbližšímu mazákovi. Bohužel to byl správce lyžařského svahu Igor. Ten nám nedávno představil svůj vynález z vyřazeného vázání na lyže Kandahár – místo nedostatkových gumiček na nohavice začal používat tyto kovové pružiny. Ozvalo se nepříjemné sřípění nože o železo a velitel zesinal. Ještě chvíli hulákal, že si to s námi vyřídí jinak a zmizel na štábu. Oddychli jsme si, ale byla to drsná chvilka!
Další mojí mojí povinností byl odvoz „odsouzených“ vojínů do basy do Prachatic, u nás na útvaru totiž nebyla. Tyto tresty následovaly většinou po nedovoleném vzdálení z útvaru dírou v autoparku za účelem návštěvy lehkých děvčat u nádraží, nebo za neoprávněné prodloužení dovolené, protože výtečníkovi šla karta. Flastr za hrubé porušení předpisů vyfasovali i dva strážní, když neodolali pokušení a vychlastali o víkendu zabavený alkohol bažantům, vrácejícím se z vycházky.
Méně romantická už byla realita, že „vostré“ strávené v lochu se nasluhovaly po skončení vojny, zatímco bezúhonní spolubojovníci již v civilu mizeli za cedulí Volary…
Nechybělo mnoho a koncem léta jsem to mohl vyzkoušet na vlastní kůži. Ráno po rozvodu si mě zavolal velitel roty Mazák Jarda a oznámil mi výhrůžným hlasem dost velký průser. Orgán vojenské kontrarozvědky odhalil v mojí poště zakázanou tiskovinu, kterou jsem šířil dál a potrestání ponechává na něm. Jednalo se o naší toužebně očekávanou bankovku třístovku, která symbolizovala mému ročníku vstup do řad mazáctva. Vytiskli ji obětavě moji spolupracovníci z civilu, ale během přepravy prasknul balík a vysypal se zrovna na štábu v poště.
Velitel mi oznámil, že na basu to vyjímečně nebude, ale ruší moje plánované povýšení a tím považuje věc za podmínečně vyřízenou. Nestačil jsem si ani oddychnout, když mě volal znovu a vydal další rozkaz: “Teď půjdete do vepřína, nasbíráte tam žížaly a odpoledne pojedeme na ryby na Lipno – odchod!“ Zasalutoval jsem a rychle vypadnul, situace se tu měnila každou chvíli, jako na bojišti.
Nechyběly ani úsměvné zážitky, mezi které patřil krátkodobý pobyt záložáků .S velkými obtížemi jsme je oblékli a ubytovali na dřevěném baráku za kuchyní, protože už tam několikrát dřív pobývali a nebylo třeba zvláštních úprav. Ale všechny pokusy přivést je k vojenské disciplíně se setkaly s nezdarem - zarostlí strejcové se nevojensky courali po útvaru s ešusy na jídlo, chodili na vycházky v plandajících maskáčích a všude házeli vajgly.
Padlo rozhodnutí zaměstnat je sušením trávy, ale byla jen jedna kosa a jedny hrábě. Tady se ukázala opět vojenská rozhodnost velitele v každé situaci – bez rozmýšlení nařídil, aby trhali trávu rukama! Tak po dva dny lezlo třicet „záložek“ po kolenou, svorně nadávajíc a škubalo pampelišky. Všichni jsme si oddechli, když byli za týden odveleni do Sušice.
Ale tím to neskončilo - asi za týden přiběhl vykulený dozorčí roty a sháněl provaz. Teprve za chvíli z něj vylezlo, že náš truhlář opravoval na záložácké budově podlahu a propadnul se do sklepa. A co tam neobjevil – snad všechny generace záložek sem ukládaly prázdné láhve od alkoholu, který propašovaly do kasáren. Bylo jich tu snad tisíc a z toho polovina vratných – pak je celý měsíc jezdil hotovostní řidič vracet tajně po okolních prodejnách a hezky jsme si navýšili příjem!
Na podzim odjel velitel roty na školení a velení převzal zástupce pro věci politické Táta Fanda. Byl to veterán Pohraniční stráže ze šedesátých let a absolvent sovětské vojenské školy. Preferoval na rozdíl od Mazáka Jardy otcovský přístup k mužstvu a jeho oblíbený rozkaz pro mě zněl: “Staršino, nástup, všeho nechat a do města do samoobsluhy odchod!“ Znamenalo to koupit čtyři placatky rumu, které se přesně vešly do saka vz.63 a po návratu pak jejich pomenšování s Fandovým heslem „nepřátel se nelekejme!“ Přečíst pak v 16.hodin rozkaz před jednotkou dalo občas ukrutnou práci, ale vojna měla hned příjemnější tvář...
Dalším zpestřením dlouhých večerů bylo naše amatérské muzicírování. Mladší spojař Jano si z dovolené přivezl harmoniku a podařilo se nám sečvičit sérii lidových melodií, kterými jsme škádlili hudební sluch našich spolubojovníků. Jednou nás však přistihnul déveťák a všechno vyzvonil veliteli roty. Čekali jsme, že bude kravál, ale kupodivu ne, místo toho dorazilo pozvání na ozvučení srazu důchodců PS.
Byl to pak zajímavý pohled na dědky v uniformách, jak odložili hole a vytáčeli v kole babky Šumavačky, které se před chvílí vrátily v gumovkách z lesa. Dokonce jsme se dočkali potlesku, na závěr dostali i pivo s frťanem a tak si užili příjemnou chvilku slávy.
Druhé vánoce jsme prožili opět na vojně, protože díky novému systému odměn (pochvala, pochvala před nastoupenou jednotkou, společná vycházka, děkovný dopis do bydliště atd) byl opušťák asi na osmém místě a málokomu se poštěstilo jej získat. Ale byly to poslední, proto mnohem veselejší. Blížící se konec vojny jsme trávili většinou ve službách, tam to rychleji utíkalo a mezi nejvyhledávanější patřila uzavíračka při střelbách nováčků na zdejší střelnici..
Jednalo se o kruh hlídek okolo, které dohlížely na zákaz vstupu do oblasti ohrožené střelbou a nejžádanější byla Svatá Kateřina. Bylo to stanoviště na holém kopci daleko od civilizace u zrušeného kostela a případná kontrola byla vidět už z dálky.
S vyfasovanou denní dávkou konzerv KDP a dvěma lahváči z nejbližší Jednoty to byl velmi příjemně strávený den a další dílek z mazáckého metru. Pozvolna jsme dotrhali i zbytek a byl tu konec vojny.
Většina našeho ročníku byla fajn parta, právě díky tomu jsme snáz překonali ten hrozný počet nekonečných dnů plných vojenského drilu, odloučení od svých blízkých a prchavých chvil drsného chlapského humoru.
Poslední noc jsme si na závěr zahulákali péesáckou hymnu „Na stárym Móohelně, na státní hranici“, dostrkali mazácké hodiny na nulu a oblečeni v civilu skočili do nové etapy života. Vojna nás stála dva dlouhé roky života, někteří ztratili své lásky, našli nové kamarády, ale ani v civilu většina z nás nezapomněla na staré vojenské heslo „voják se stará, voják má!“
AUTOR PŘÍBEHU: Petr
FOTOGRAFIE: Archív autora
(V článku od autora nebyly prováděny žádné korektury, ani změny textu).
Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.
Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.
Děkuji.
Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.
Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem,
podle svého uvážení, každá i malá částka pomůže a počítá se.
Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):
109 555 800 / 0300
Pro příspěvky ze zahraničí:
IBAN: CZ09 0300 0000 0001 0955 5800
BIC: CEKOCZPP
Návštěvnost našich webstránek (26.září 2022) je nyní 1.480.896 zobrazení.
Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem odmítnul, vy ani já jistě nechceme mít pohraničářský weblog, který bude zaplevelený reklamními banery.
Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.
Děkuji.
