29. května 2012


Letní noc v Bělé aneb zatoulaný obšourník.

Stalo se v létě roku 1987 v úseku rPS Železná.

Je ráno, něco kolem šesté. Sedím u stolu za oknem, popíjím chladnoucí kávu a pozoruji tu povánoční slotu. Když i ve vltavské kotlině klesne náplň teploměru pod deset stupňů pod nulou, jaká zima asi musí být v kopcích Českého lesa, Šumavy, Novohradských hor... Abych navodil poněkud přívětivější atmosféru, přenesu se časoprostorem o 24 let nazpět, do jednoho teplého letního dne, kdy jsem to se svými spolubojovníky měl doslova za pár.

Byl pátek odpoledne a naše četa čerpala hraniční volno. Tehdy to už šlo, neboť na Železnou http://www.vojensko.cz/6-rps-elezna před pár týdny přijela posila mladých pohraničníků a nám nejstarším se po několikaměsíční době půstu naskytla možnost vyrazit za zábavou do dvanáct kilometrů vzdáleného městečka Bělé.
Hodili jsme na sebe seprané zelené košile (ty z bílého dederonu už byly dávno někde zmačkané nebo prohnané kotlem ústředního topení), svá saka dozdobili povinnou bižuterií, přeleštili polobotky kusem naolejovaného hadru ze zbrojárky a jen co jsme sebou vzali něco peněz, vyrazili jsme za staršinou pro podpis do vycházkové knížky.
"Chcete jet gazem", zeptal se nás velkoryse výkonný praporčík. Být na jeho místě velitel, asi by podobná nabídka nepadla. Staršina byl mazák ve všech ohledech a jak každý, kdo prošel vojenskou službou jistě ví, i jedna z nejdůležitějších funkcí na rotě. Takže by veliteli podobnou maličkost dokázal vždy lehce zdůvodnit. "Ne!", vyhrkli jsme sborově.

6.rPS

Nadrotmistr se  ponejprv zarazil, ale posléze mu svitlo. Měl pro vojáky druhého ročníku pochopení. Chápal tedy i to, že jsme na začátku své vycházky byli natěšení na další cestující v autobuse Železná-Bělá a dále, kterými nebyl nikdo jiný než sezonní pracovnice lesního závodu vysazující průběžně za signálkou do vykácených míst nové stromky. Pro upřesnění : Bylo jich něco kolem patnácti v průměrném věku 30 let. To jsme věděli z propustek. Kontaktem zhodnocená známka všeobecné kvality horší dvě, která ovšem na stupnici vlčáků z hvozdů Českého lesa znamenala více než dobrou. "Vemte si alespoň tohle", vtiskl praporčík jednomu z naší pětice do ruky kožené pouzdro s mikrotelefonem. "Až vás cestou zpátky budou bolet nohy, tak zavolejte a já pro vás možná to auto pošlu", dodal, a tím jsme se rozloučili. Pojítko byla praktická věc. V dobu plánovaného návratu, tedy kolem jedné po půlnoci, k rotě už dávno žádný spoj nejel, a tak bychom byli odkázáni na dvanáct kilometrů pochodu do kopce po svých. Dost na to, jak většina z nás byla nachozená a nalítaná ve službě, aby musela takovéto libůstky praktikovat navíc během jednodenního volna a s pár pivy a rumy pod čepicí. Mikrotelefonem jsme se díky rozsáhlé vojskové telefonní síti mohli napojit kdekoliv po cestě a v případě nouze požádat o pomoc. Pokud by v hospodě, do které jsme mířili, nefungoval telefon. To se bohužel občas stalo a stačila k tomu docela krátká bouřka. 

V autobuse jsme se nacpali na zadní sedačky, abychom měli přehled a nenápadně jsme pozorovali brigádnice. No, nenápadně, to jsme si mohli tak akorát myslet. Ženské do nás, jako do všech vojáků, viděly jak do skleněných nádob. Předstírají, že si nás nevšímají, ale jejich štěbetání a chichotání napovídá, že jen čekají, až je některý z nás osloví. Jakožto nejvyšší šarže jsem byl popichován, abych konverzaci nějak navázal. Ale nestalo se tak. Aktivitu přebral vojín Miloš C., zkušený ženáč přezdívaný vojskem Otec. Vypadal starší než my a vzhledem k svému stavu měl z nás s příslušnicemi opačného pohlaví nejvíce zkušeností. "Jé, vy jste ženatý", popíchla Miloše jedna z dam, mezi které si zcela bezostyšně přisedl. Dvě seděly naproti a jedna vedle našeho kamaráda. Být mezi nimi já, asi bych nevěděl kam s očima a barva mé pokožky by po celou dobu jízdy připomínala dobře uzrálé rajské jablíčko. Ne tak Miloš. "Som", odvětil zcela prostě. "Vy tiež", ukázal na jednu z nich hlavou. Baby se začaly vrtět. "Není, je svobodná a se ženatýma si nezačíná", štěbetaly ostatní. "No, nevyzerá tak..."
Autobus pomalu sjížděl s kopce serpentinami směrem k Smolovu. Díky Milošovi a jeho duchapřítomné konverzaci padly pomyslné bariéry a se ženskými jsme začali komunikovat i my ostatní. Zpočátku opatrně, ale jak se autobus blížil k cíli, už jeho kabinou zněl řehot a ženské pištění. Ne že by si snad za tu čtvrthodinku kdokoliv dovolil více, než stanoví běžná etiketa, ale i tak jsme se při vystupování loučili jako dobří známí. "Tak kolem osmé", volaly otevřenými okénky v autobuse ty mladší, které přislíbily účast na dnešní tancovačce.
Jeden přes druhého jsme se hrnuli do dveří hospody. Usadili jsme se u velikého stolu a aniž jsme si objednali, už před námi stály orosené půllitry s Chodovarem. Tehdy byla doba, kdy desetistupňové pivo bylo skutečně pivem desetistupňovým a podle toho i chutnalo. Když se hospodský dobře staral o trubky a sklenice, mělo krásnou zlatou barvu a hustou pěnu, na které měl zase navíc zásluhu oproti dnešku dvojnásobně širší kohoutek pípy. Konečně se z ní i rychleji čepovalo. Ale to už je věc další, zejména v souvislosti s jeho tehdejší cenou. V létě sedmaosmdesátého, tři roky po cenové úpravě(rozuměj zdražení), stál i tak půllitr desítky ve třetí cenové skupině, jakou restaurační zařízení v kulturním domě v Bělé nad Radbuzou bylo, dvě padesát. Dřevaři byli po těžké práci navyklí běžně vypít za večer i deset piv. Proti tehdejším jejich 4-5ti tisícovým platům a cenám ostatních životních potřeb, to pro jejich peněženky nebyla až tak veliká zátěž.

pivo

Výčep se začal pomalu plnit a už bylo slyšet nesourodé zvuky laděných nástrojů z vedlejšího sálu. Jen co jsme dopili, zakoupili jsme vstupenky a zaujali místa u stolu potaženého bílým ubrusem. Ten bude za pár hodin vypadat, napadlo mne. Obsluhu tvořili kromě personálu navíc i vojáci základní služby z nedalekého armádního útvaru. Ona tenkrát v pohraničí v tomto směru vládla naprostá symbióza. Konečně na tři stovky žíznivých krků by těžko stálí zaměstnanci stačili obsloužit.

foto

Do sálu se začali trousit místní. Děvčata v pohraničí bývala vždy pohledná. Snad na tom opravdu mělo svůj podíl pro tento kraj typické mísení české a německé krve, jak kdysi napsal vynikající spisovatel Vladimír Páral. Zato kluci z hranic stáli za to, tedy ti místní. 

Nebyla zábava, aby nedošlo ke rvačce, kterou většinou sami vyprovokovali. Na svá děvčata zde byli mladí vždy velice hákliví, zejména když na některou z nich měl spadeno kdokoliv v uniformě. Bylo jedno jestli v armádní nebo v naší, hraničářské. Bylo kolem osmé, když k našemu stolu připlula skupinka nadmíru vkusně oblečených dam. "Máte tady volno", otázala se jejich mluvčí z autobusu. "A.., ano, jistě", vykoktal jsem jakž takž souvisle. "Vždyť přeci čekáme jenom na vás..."

Aktivity se ujal opět Otec. Vyskočil jako pero, odsouval židle, přesazoval a organizoval, navíc, jako by náhodou, hladil. Bezděky jsem se usmál. V té chvíli mi připomínal spíše přihřátého holiče, než pohraničníka. Pomyslel jsem si, že už musí mít pořádné svědění. Ve službě šel jeho elán vždy spíše do mínusu. K žádnému většímu představování nedošlo. Jména našich známých jsme měli vyčtená z propustek, ony si navíc pamatovaly, jak se navzájem titulujeme. Věděli, že Marek co propouští na vratech, má psa China, Peter Balta, s gazem že jezdí "Kačica", že mne do pojítka oslovují Zdeněk, za zádyPražák, že dokážu být navíc nervný a ještě větší pes než jejich čtyřnozí svěřenci a tak dále.

Objednali jsme bílého Sklepmistra, a ještě než muzika začala hrát, využili jsme čas ke konverzaci. Vzhledem k tomu, že ta trocha alkoholu, kterou dokázala naše těla doposud vstřebat, z nás pomalu odplavovala původní ostych, zábava nijak nevázla. Ba naopak. Na parketu jsem byl navíc nucen vzpomínat na hodiny v tanečních a než jsem se dostal do rytmu, ošlapal jsem několika z našich známých nohy. Moji spolustolovníci na tom byli podobně a ženské asi nic jiného nečekaly. Byly rády, že se mohou povyrazit. Domů jedou až příští týden, před sebou mají sobotní a nedělní směnu. Ty, které byly z okolí zřejmě na zábavě chyběly. Nebo jsme je v té změti lidí nezaznamenali, ale stejně by pro nás pod dozorem svých protějšků byly passe.

Nemusím zdůrazňovat, že čas věnovaný zábavě utíká daleko rychleji než obyčejně. A tak se stalo, že na kostelní věži odbyla jedenáctá a do konce tancovačky zbývala prakticky jedna, možná dvě hodiny. Trochu málo času na to, domlouvat něco navíc. V hlavě se mi honily různé myšlenky. Většinou se ale motaly okolo jedné z fešných spolustolovic.

foto2

Zatímco jsem přemýšlel jak a co v tomto směru v nejbližší době iniciovat a zaonačit, přiklátil se ke mě Miloš. Stál už na trochu nejistých nohách, okolo pasu jej objímala jedna z žen, se kterými tak bravurně konverzoval během naší cesty do města. Stačil jsem si všimnout, že měla na prsteníčku, stejně jako můj kamarád, žlutý kovový kroužek. Docela mne to zarazilo. 

Otec však, stejně jako paní, působil zcela bezstarostným dojmem"Ty, Zdenek," začal  vážně potom, co si mne vzal stranou a svou partnerku poslal zpět do sálu. Jeho "vážnosti" jsem dobře znal. Čekal jsem, co za moudro z něj vypadne. Možná si bude chtít protáhnout vycházku. Nemýlil jsem se. Jeho prosba přišla vzápětí. Bohužel si pro takové rozhodnutí vybral nesprávnou osobu. Četař není velitel roty, ani staršina. Navíc je rovněž na vycházce, takže momentálně nerozhoduje naprosto o ničem. Rozjařenému Milošovi to zjevně nevadilo, spíše nedocházelo. Po krátké odmlce pokračoval: "Čo keby som sa zpozdil?" "Jak  to myslíš?" "No, že bych sa vám naoko ztratil a dorazil na rotu až za vama, keby to něšlo ináč." "A jak?" "Raným autobusom." "Cože", vyhrkl jsem udiveně. "Ty se chceš z vycházky vrátit až ráno? Dovedeš si představit, že se to donese politrukovi nebo starému? Tebe roztrhne jako hada a nás se staršinou sežere i s chlupama." "Ale čo, nevzdával svůj plán Miloš. "Tak zavoláme tuná z krčmy na operačné Mirovi. On to snad povolí. Veď do pol osmé som nazpeť", vrtěl se.  "Nechci tě zrazovat, ale myslím, že zrovna staršinovi nebude vůbec jedno, že se mu vrátí voják z vycházky až ráno. Dovedeš si představit, jak by to schytal, kdyby se s tebou něco stalo? To myslím vážně. Takhle v partě je to v pohodě. Ale samotný někde..." "Kdě někde, veď chcem ísť za babou." "No právě. Náhodou bude ten její doma a..." "Pche, je sama." Jo sama, se snubákem na prstě. Sama je tak možná dnes večer, než se její starý vrátí odněkud ze šichty. "Bože, taká roba! Naozaj by to něišlo?" Otec na mne hleděl téměř dotčeně. Já se k ničemu neměl. "No a čo keby si na tu rotu zavolal staršinovi ty", nedal pokoj. "Vysvetlil bys mu trošku situáciu a prihovoril sa za mňa." "Proč ne", povzdechl jsem rezignovaně, přestože jsem dopředu věděl, jak celá věc dopadne. "Ale dej mi korunu, nebudu ten telefon platit ze svého." Otec vyhrabal z kapsy pár drobných, které mi velkoryse vtiskl do dlaně a už se cpal za mnou do kanceláře, kde byl telefon. "Dobrý večer", pozdravil jsem vedoucího. "Mohl bych si prosím vás odtud brnknout?" "Ale jo, vojáčku, jen pojď", zval mne hostinský a postrkoval ke mně aparát. Já jsem pro změnu vystrčil ze dveří Otecka. Nelíbilo se mu, že si za své peníze nebude moci ověřit, zda za něj u staršiny opravdu oroduji, ale takové už je holt riziko podnikání. Staršina ještě nespal. Když jsem mu nastínil situaci, reagoval jak jsem předpokládal. "Ne! A nikde necourejte, za hodinu pro vás pošlu Uaz a Miloš (Otec) ať se vrátí s váma. Nemám chuť poslouchat po Bělé nebo od politruka nějaké kydy." Se staršinou jsem konečně souhlasil. Poděkoval jsem provoznímu a zastrčil Milošovy drobné zpět do kapsy. Místo placení jsem dostal panáka koňaku nalitého jak jinak než do sklenky od hořčice. Byla plná, až po okraj.

Se staženým hrdlem a spáleným pajšlem jsem se vymotal z kanceláře, hledaje očima Miloše, abych mu sdělil to, co jsem vyzvěděl. Otec ale nikde. Nahlédl jsem na záchodky, kde se u neodtékající mušle potácela dvě napolo zdřevěnělými jazyky mezi sebou komunikující vlasatá individua. Nic! Ten parchant! Zřejmě se rozhodl nečekat na ortel a po anglicku se vypařil. Udělá přesně to, co si vzal do hlavy a bude se vymlouvat, že myslel, že je vše dohodnuté. Jako bych ho neznal. S tím telefonem to byla jenom taková komedie, aby se neřeklo. Pustil jsem zatím Otce z hlavy a vrátil se zpět do sálu, kde jsem svlažil popálené hrdlo pár loky sladké limonády. Jediné, která stála na našem stole.

Mírně zamlženýma očima jsem hledal své kamarády. Á...tady. Už je mám. Klestil jsem si cestu mezi těly tanečníků směrem ke středu parketu. Přistihl jsem se, že pokukuji po své dosavadní společnici. Změna! Místo hudby nutící tanečníky k bezbřehému se svíjení a trsání, naladila kapela pomalejší rytmus. "Tady jsi, kdepak jsi se nám toulal a s kým?" Objalo mne zubící se děvče majetnicky pažemi okolo krku a přinutilo mne přizpůsobit pohyby svého těla těm jejím. Snažil jsem se mírně odvracet, abych svou partnerku neskolil koňakovým odérem, který ze mne musel zcela zákonitě vycházet. Jí se to však jako na potvoru nezdálo. Dělala dojem, že má stejně jako já upito něco navíc a tanec, nezdá se mi to snad, bere jako předehru ke zcela jiné, při podobných příležitostech navazující činnosti. Přiznám se bez mučení, že těsný tělesný kontakt s mladou ženou ve mně vyvolal pocity, které každý zdravý mužský, vystavený dlouhému půstu, tak dobře zná. Nebyl důvod otálet. Na vojně se musí využít každá chvilka. S bontonem sice nemělo mé, ale nakonec ani dívčino vyzývavé chování nic společného (Na vině je stejně vždycky ženská!), na mentorování však bude dost času zítra a zpytovat v tomto směru svědomí není důvod.

girl


Nenápadně pomalu jsme vytančili z parketu, protáhli se předsálím kolem dokořán otevřených dveří výčepu a ocitli se před budovou. Podívali jsme se na sebe jako dva spiklenci a naše kroky zamířily k říčce Radbuze. Bylo v ní v tomto období docela málo vody. Usedli jsme pod jeden ze stromů, které koryto říčky lemují. Napovídali jsme toho během večera víc než dost, tudíž jakkoliv komentovat nastalou situaci bylo zbytečné. Říká se, že napoprvé se nemá. Vysvětlujte ale taková moudra dvěma mladým, rozdováděným a roztouženým lidem: vojákovi a děvčeti odněkud z...odkud že to vlastně jsi? Vzpomínám, že jsi vykládala něco o maturitě na střední škole v Plzni nebo v Rokycanech... je to  fuk. Teď se tulíš k vojáčkovi, jehož posledním zážitkem se ženou byl předvečer rozchodu s jeho téměř tříletou známostí- bývalou láskou z gymplu. O tom, co na něj jeho milá druhý den chystá v té chvíli neměl potuchy. Stejně jako o faktu, že sokem v lásce mu byl jejich bývalý profesor. Po krásném večeru následovalo ráno kalné jako voda v žumpě a předčasný návrat z dovolené zpět k útvaru, kdy bylo lepší čerstvě prožitý pocit zrady a veškerou duševní trýzeň zahnat únavou ze služby. Ať už si o tomto neobvyklém způsobu autoterapie tehdy kdokoliv myslel co chtěl...

Bylo slyšet klokotání vody obtékající vyčnělé, obnažené balvany. Leželi jsme trupy i hlavami  přitisknuti k sobě, jen ústa se vždy na chvíli oddálila. Snad aby si mohla na okamžik odpočinout, snad proto, aby pomohla plícím nabrat trochu okysličeného vzduchu. Netrvalo dlouho a naše těla se zmítala v divokých křečích doprovázených místy hlasitými, místy přidušenými výkřiky. Nebyli jsme ovšem v nastalé situaci a v onom místě tak docela sami. 

Na malém městě  příliš možností k tajenému fyzickému vyznání lásky či sympatií mimo zdi lidských příbytků pro místní či přespolní není, tudíž břeh říčky byl, předpokládám, že kromě hřbitova, obsazen i dalšími páry. Snad si i ony původně myslely, že jsou v okolí docela samy. Díky milosrdné tmě jsme pociťovali alespoň na chvíli jakýs takýs pocit soukromí, přestože jsem, jen co jsme se posbírali ze země, po pár metrech zakopl o dvoje natažené nohy.

Cítil jsem, že se mi točí hlava. Staršina svůj slib splnil. UAZ stál zaparkovaný před restaurací a v něm šofér ještě s jedním od nás. Rozpačitě jsme přešlapovali, děvče si nenápadně upravovalo šaty. "Musíš?"  "Jo, musím. Kam tě odvezeme," otázal jsem se. Pokrčila rameny. Otevřel jsem dveře. "Tak se přeci posaď." Pozdravil jsem naše kluky a uvelebil se spolu s dívkou za řidiče. Za pár minut jsme zastavili před ubytovnou. Loučení nebylo nijak dlouhé. Usmál jsem se a pohladil ji po vlasech. "Zítra, ale co, vlastně už dnes se seberu a udělám si  za vámi výlet. Tam, co sázíte ty vaše borovičky." "To nejsou jenom borovičky", opravilo mne děvče. "Já vím, také malé huňaté smrčky...a..." "A modříny...," doplnila se smíchem. "Jo, a taky jedličky", dodal jsem koutkem úst pro sebe a maně vzpomínal, zda znám ještě nějaké jiné jehličnaté stromky.

Dveře ubytovny zaklaply, rozsvítilo se světlo na chodbě, které vzápětí zhaslo a pak už z celé ubytovny byla vidět jen rozsvícená stolní lampička v jednom z pokojů v prvním patře. "Ty jo, snad jsi se nám nezamiloval", protáhl řidič. Voják vedle na sedadle mlčel. Měl za sebou teprve půlrok služby, tudíž zhodnotil, že se nesluší skákat mazákům do řeči nebo cokoliv z jejich soukromí komentovat. Je to stejně hloupost. Za pár týdnů z našeho ročníku budou opět civilisté a navíc v zaměstnání ti nejmladší a nejméně zkušení. Ale vojna má holt jiná pravidla, a pokud na sobě nosíme uniformu, je třeba se jimi řídit. "To nevím, ale bylo všechno, pokud to chceš opravdu vědět". "A jak se jmenuje?" Otázal se napůl otočen. "Ty vole, nevím", odpověděl jsem po pravdě. "Já to zapomněl", přiznával jsem se neochotně. "Zjistím to zítra, musím se podívat do deníku nebo do propustek."

Měl jsem v hlavě jako vymeteno. Na vině byla stoprocentně poslední doslova koňská dávka alkoholu. Zastavili jsme před hospodou. Chlapci spolu s děvčaty na nás čekali. "Vystupovat, ještě odvezeme holky." Voják z předního sedadla i já, jsme vylezli. Nastalo střídání stráží. UAZ praskal ve švech. Poněkud pokleslý v nápravách nezvyklou zátěží se rozjel. Jako bych to dopředu tušil, mezi našimi jsem nikde nezahlédl Otce. Nebylo se ale momentálně na něj koho zeptat. S posledními zbytky naděje jsem vrazil  do téměř vyprázdněného sálu, prošel kouty, dokonce nahlédl pod stoly. Restaurace byla zavřená. Na záchodech už nikdo, jen hejna much, která nalétala za světlem otevřeným malým okénkem. Z amoniakových výparů se mi zvedl žaludek. Jen tak tak jsem za sebou přirazil dveře. Šel jsem si opláchnout ruce k malému umývadlu.

Vyšel jsem ven zrovna ve chvíli, kdy se vracel prázdný UAZ. "Prosviť to ještě podél řeky", ponoukal jsem řidiče. "Vy jste se tam nepotkali", poznamenal další z přátel a naoko  mi začal oprašovat sako. Nasedl jsem do vozu. Několik naháčů, na které dopadl kužel světla, nám spílalo. "Opravdu neřekl kam jde?" Otočil jsem se k ostatním. Následovalo krčení ramen. "Jo, to nikdo neví." "Projedeme město a vrátíme se zpátky. Co dělá staršina?" "Spí." To je dobře. Téměř půl hodiny jsme brouzdali ulicemi, projeli jsme silnice i štěrkem vysypané cesty, kde se dalo předpokládat, že bychom na Miloše mohli narazit, ale bezvýsledně. Vrátili jsme se zpět ke kulturáku. Byl zavřený. Miloš nikde. "To je kokot," ulevil si kdosi za mnou. Neříkal jsem nic. Jen jsem doufal, že se co chvíli objeví. Poté, co uplynula další půlhodina, jsem rozhodl: "Jede se nazpět." Ještě jedna věc mne napadla. Miloš, pakliže se odpoutal od té své paničky, se mohl svézt s klukama z Pleše, pár jich tam přece bylo. Hm, to je možné, ale proč proboha nedal někomu vědět? "Dělej, popohnal jsem řidiče, popojedeme kousek, na sloupu se napíchneme pojítkem na plešáky a zjistíme jestli o něm nevědí." Bohužel. Mikrotelefon měl u sebe jak na potvoru právě Otec. Vysílačkou to zkoušet nebudeme. Kdoví, kdo má u sousedů službu, ještě by z toho mohla být nepříjemnost. Jeli jsme krokem. Možná, že Miloš vyrazil před náma a potkáme ho o nějaký ten kilometr výše na silnici. Moc jsem však tomu nevěřil. Jeho spády vedly ten večer docela jinam.

Na rotu jsme dorazili kolem půl druhé. Na dotaz, zda se náhodou náš kamarád nevrátil, strážný jen kroutil hlavou. Chlapci šli spát, řidič uklízel UAZ. Staršina hlasitě oddechoval. Prošel jsem dédeerkou po špičkách a vzbudil  klimbajícího signalistu. "Hele, zavolej na Pleš, jestli s nima nejel." Dozorčí na mne rozespale mžoural. "Jo, vydrž." Na Pleši na tom s výkonem služby byli podobně jako u nás. Telefon zvonil skoro minutu, než se uráčili jej zvednout. Ne, o Milošovi nikdo neví. "Naši ho ale viděli odcházet s nějakou babou, tedy takovou docela šik třicátnicí, snad někam do města. Prý těsně před tebou, smál se dozorčí." Bylo to tak, jak jsem předpokládal. Kdyby byl co k čemu, tak zavolá odněkud z budky, že prostě příjde až ráno. Když už je to takhle. Dostal by sice pojeb, ale pořád by to bylo lepší, než nás držet v nejistotě a nechat nás plašit s tím, že se mu něco přihodilo. Stačilo by potkat se s jejím starým, napadlo mne. Ale co, sám sobě osudu strůjce. Horší však bylo, že do problému jsme byli namočeni i my se staršinou. 

Opatrně jsem jej vzbudil a jen co byl schopen vnímat, vysvětlil jsem mu situaci. "Blbec", ulevoval si. "To jo, ale co s tím, počkáme do rána? Víš co měl původně v úmyslu." "Jo, to ale takhle nejde." "Snad  dorazí prvním autobusem. Nic jiného mne nenapadá," nadhodil jsem. "Leda, že bychom zkusili zavolat na ubytovnu, odkud ta, s kterou odcházel, možná bude. Ne, hloupost. Ženské, se kterými jsme byli u stolu se beze zbytku všechny vrátily.Odváželi jsme je. Navíc mi dochází, že ta, s kterou je Miloš, je z Bělé." "Hlavně, jestli vás u toho vašeho taxikaření hodně lidí vidělo," poznamenal sarkasticky staršina. "Ach jo, na téhle rotě nic nejde jednoduše," ulevoval si.  "Nic, necháme to na ráno", rozhodl. "Fajn, jdu si lehnout."                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          

Probudilo mne blikající světlo a krátký zvuk sirény. Pohraniční poplach. Podle světla venku mohlo být něco kolem šesté. Vydýchaný vzduch v místnosti se dal krájet. Otevřel jsem ve spěchu dokořán jedno z velkých oken, natáhl kalhoty, sako hodil jen tak na nátělník a skočil do gumovek. Byly pro tento případ daleko praktičtější než šněrovací kanady. Přiřítil jsem se na dédeerku. Čekal jsem, že mne staršina pošle s překrytím do terénu nebo pojede sám a já za něj vezmu službu na operačním. 

Takhle to běžně fungovalo. Těsně přede dveřmi jsem na poslední chvíli stačil zabrzdit, takže jsem do místnosti nevpadl, ale předpisově, pravda, neustrojen, vešel a zahlásil se-k mému velikému překvapení nikomu jinému, než veliteli brigády. Brigadýr byl vysoký štíhlý chlap. Byl oblečen v maskáčích a v ruce třímal kulovnici s optikou.
il.foto

Podal mi ruku. "Soudruhu četaři," začal staršina oficiálně, "seznámím vás se situací, která nastala..." Brigadýr zarazil nadrotmistra mávnutím ruky. "Jestli dovolíte, zopakuji vše ještě jednou. Vyrazil jsem asi před hodinou na čekanou. Seděl jsem na posedu kousek před Dianskou křižovatkou. Mám spadeno na dvanácteráka, který se tam občas ukazuje", usekával brigadýr věty. Pak pokrčil rameny. "Ten se skutečně se objevil. Ale představte si tu smůlu! Ještě než jsem stačil zamířit a vystřelit, něco ho poplašilo a utekl. Sedím dál, a najednou před sebou spatřím mezi stromy chlapa. 

Nestačil jsem si ale všimnout jak vypadal a co měl na sobě. Zavolal jsem na něj, ale v mžiku zmizel. V tuhle hodinu, navíc v sobotu, se  přece nikdo zbůhdarma nepotlouká po lese, navíc v blízkosti pásma. Soudruh operační už poslal poplachovku, aby celou věc prověřila. Zatím se ale psovi nepodařilo zachytit stopu. Myslím, že je na místě vyslat pátračku", otočil se na staršinu. "Nejlepší bude, když pojedu s ní, abych přesně označil místo, kde jsem to individuum zahlédl. Nemusím vysvětlovat, že kdyby se dostalo na dráty, máme problém. Ale třeba se všechno vysvětlí."

Mezitím staršina úkoloval velitele skupiny překrytí a náhradní poplachové hlídky. Obě už čekaly na signál v nastartovaných vozech před rotou. "Veslař 227, Veslař 227 pro základnu, udejte polohu. Máte stopu? Ne? Za chvíli za vámi dorazí funkce brigády, čekejte u vozidla!" "227 rozumí!" Obléval mne studený pot a staršinu jak bylo vidno, také. "Soudruhu podplukovníku, nechcete raději zůstat zde, dám vám uvařit kávu, k jídlu vám kuchař připraví...", zkoušel smlouvat staršina v předtuše, že onou osobou, která vyplašila jelena a uprchla před brigadýrem, by mohl být náš kamarád, který si i přes zákaz protáhl vycházku. "Ale kdepak, soudruhu nadrotmistře. Jak by to vypadalo", pohoršoval se brigadýr. "Přeci si nemohu dovolit honit vojáky na akci a sám se jí nezúčastnit, a ještě využívat vaší pohostinnosti jako nějaký zdegenerovaný anglický lord", kroutil prošedivělou hlavou. "Nota bene, když jako jediný jim mohu opravdu pomoci." Staršina už nic neříkal. Počítám, že se v duchu modlil.


fotka


Nastoupila pátračka se dvěma hafany doplněná o rozkuráženého brigadýra s kulovnicí a povadlého staršinu s radiostanicí na zádech. Zaujal jsem místo na dédeerce. Jen co projeli branou, vsunul jsem do úst cigaretu a zastrčil ruce do kapsy. "Myslíš na to na co já," zadeklamoval dozorčí. "Přesně! Ale Mirek není vůl. Myslím, že si poradí." "Vůl jak anděl je Otec." "Ty jo, jestli ho nějaký pes chytne za prdel, bude z toho průser jak mraky. A mimořádka. A titul vzorná rota v prdeli!" A já se staršinou to pěkně slíznem, pomyslel jsem si už pokolikáté. Ozvala se radiostanice. Oznamovali zahájení pronásledování. V měkkém terénu otisk výrazného vzorku gumovky. Tak to nebude Otec. Potichu jsem se zaradoval. Od té doby, co brigadýr neznámého spatřil, uběhla poměrně dlouhá doba. Tak akorát na to, abychom ho měli na drátech. Kontrolní hlídka byla sice o celé stuaci zpravena, ale v případě zkratu bude jako na potvoru daleko na to, aby byla schopna zakročit.

Ozval se strážný. V tuto chvíli měl být na obchůzce. Ano, vždyť volá od postranní brány vedle požární nádrže. "Cože? No, to je dobrý." Dozorčí mi podal sluchátko. Nevěřil jsem vlastním uším. Strážný mi šeptem sděloval, že při pochůzce objevil v trávě za plotem blíže neurčenou zhroucenou postavu. Když přišel blíž, zjistil, že se jedná o vojáka ve značně znečištěné uniformě. Chrápe prý jako dřevo. Až po chvíli v něm poznal našeho ztraceného cestovatele. Vyslal jsem dva maníky, aby milého Otecka postavili na nohy a pomohli mu dostat se na rotu. Za pět minut se i s ním ocitli u dozorčího. 

Vypadal příšerně a na nohou měl obuty roztrhané polobotky. Požádal jsem ještě chlapce, aby jej doprovodili pod sprchu. "A nechte jí odtéct tak, že se z ní budou sypat krystalky ledu", nabádal jsem je. To bude pro Miloše to nejlepší, co pro něj budeme moci momentálně udělat, než si s ním další vyřídí staršina.
Staršina! Napadlo mne. Raději jsem zahučel zpět do kanceláře dozorčího důstojníka. Právě včas, abych stačil zaznamenat hlášení radiostanice. V domělém narušiteli byl zjištěn místní občan, mimo jiné člen pomocné stráže (PPS), toulající se letním ránem po lese s košíkem plným hnědých hříbků, na které si ve zšeřelém lese navíc svítil baterkou. Brigadýra na posedu se prý lekl, protože si myslel, že je to nějaký ostřelovač, který jej má na mušce. Vycházku do lesa nikam nehlásil. Byla přeci sobota a nechtěl tak brzy budit operačního. Výmluva hodná mentální úrovně dítěte z mateřské školky. Navíc natržený kabát od psa. Ale dobrá, vše se vysvětlilo.


pps


"Veslař 229, napojte se na síť", ponoukal jsem po radiostanici staršinu. "Tak je doma," vyhrkl jsem do telefonu. "Kdo prosím?" Ozvalo se ze sluchátka. Na chvíli jsem oněměl. Vzápětí  mi docvaklo. Místo nadrotmistra se napíchl velitel brigády. Představil jsem se a požádal, zda bych mohl mluvit s výkonným praporčíkem. Jen zdálky jsem zaslechl zmateného velitele, jak se ho ptá, o kom že to mluvím. "Slyším," ozval se staršina. "No tak už to víš, je doma. Vrátil se špinavej jak prase, kluci ho hodili pod sprchu." "V pořádku, rozumím", zaklapl nadrotmistr nezvykle rychle pojítko-zřejmě proto, že brigadýrovi, který byl nablízku, nebyl náš hovor příliš srozumitelný a staršina jej nechtěl zbytečně provokovat k případným nepříjemným otázkám.
Za pár chvil dorazila pátračka i s poplachovou hlídkou na rotu. Brigadýr pouze přesedl do své lady a odfrčel.

"Kde je ten dobytek," domáhal se Otecka už od dozorčího stolku schvácený staršina. "Koho máte na mysli," tázal se nevinně dozorčí, "velitel roty dnes nedorazí." Aniž mu nadrotmistr věnoval pozornost, vletěl do umýváren. Takhle nahlas řvát jsem ho ještě neslyšel. Nelenil jsem a šel se podívat. Byl to pohled opravdu pro bohy. Napůl zemdlelá, škytající ochlupená postava s viditelnými otlaky na nohou, kymácející se jak třtina ve větru. Navíc byl zOtecka cítit na sto honů alkohol. "Prosím tě, kolik jsi toho vypil", dorážel staršina. "Len malůčko, velitěl, ale bola dobrá...", usmíval se nepřítomně Miloš. Netušil jsem, zdali má na mysli onu dámu, se kterou jsem jej zahlédl nebo nějaký blíže neurčený druh lihoviny. "Zlakol som sa tej bíelej lady, tak som chcel prelésť plot, no a takto to dopadlo, než som to stačil zrobiť, zaspal som," pokrčil rameny. "Ale průser som vam nězrobil." "Ukliďte ho do postele," mávl staršina rukou. Večer má službu.

Zašel jsem si na snídani. Mazal jsem si na rohlíky tlustou vrstvu másla a játrové paštiky a v hlavě si rekapituloval noční a ranní události. Nebylo jich za těch pár hodin málo. Včetně návštěvy brigadýra. Navíc, jak se zdá, dopadlo vše pro staršinu, mne a Otecka dobře. Pokud se k nepovolaným uším nedonese něco z toho, co náš ženáč během vycházky vyváděl. A nebo, jestli si kromě toho chlastu navíc nezasolil. Dojedl jsem a pomalu  jsem se odebíral k ložnicím.                                                                                                                                                                                                                                                                          

Hodinu potom, co jsem ulehl a zabral, jsem byl opět na nohou. Vzbudil mne dozorčí. "Máš jít na bránu, někdo tě tam čeká." Vstal jsem, ošplíchl si obličej vodou, navlékl si košili a kalhoty a tentokrát vklouzl jen do pantoflí. Stála ve vratech. Svěží, opálená, vzpřímená, v ranním slunci lesknoucí se vlasy sčesané dozadu a zapletené do copu. Navíc se usmívala. Zdálo se, že jsem v noci nic nepokazil. I přes seprané montérky, které měla na sobě, jí to velice slušelo. Objal jsem ji a držel v náručí. Doprovázel jsem ji pomalu k dalším, které čekaly u kostela a nahlas, jak jsou ženy v houfu zvyklé, žertovaly a debatovaly s hlídkou. O nic nešlo, nikam nepospíchaly. Vždyť byla sobota a navíc bylo o čem si vyprávět.

Dodnes máme s Alenou sobotní rána v oblibě. Zvláště ta letní, kdy nás oba vyhánějí z postele už první paprsky slunce. Koncem srpna tomu bude dvacet čtyři let, co jsme se spolu jedno takové ráno, pár metrů od hranic, objali.


mapa



© AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nágovský http://www.lide.cz/z.nagovsky
FOTOGRAFIE: http://www.vojensko.cz/

FORUM PS OSH: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&auth=&forum_ID=47832

FACEBOOK: http://www.facebook.com/group.php?gid=326442737125&v=wall

1 komentář:

Mirek B. řekl(a)...

K tomuto článku jsem se dostal až teď, tedy trochu pozdě. Moc krásná povídka Zdendále. Díky