29. května 2012


Co se odehrálo na OPK Pomezí 23.května 1978 .


Exkluzívní výpověď od přímého účastníka události  


Podnětem pro publikování tohoto článku na weblogu Pohraničník,s tématikou dodnes poměrně známé události,která se odehrála na konci 70-tých let,byl e-mail od jistého bývalého důstojníka SNB u OPK ,z něhož vybírám tuto pasáž:


...přečetl jsem všechny příspěvky k teroristickému činu na OPK Pomezí  Některé jsou hrozně zkreslené a pravděpodobně ze zdroje JPP (jedna paní povídala). Jsem poslední žijící příslušník SNB z OPK Pomezí, který se akce přímo zúčastnil, a proto bych chtěl tuto akci popsat, jak jsem ji já přímo na hraničním přechodu prožil. Protože jsem nebyl hlavní a rozhodující aktér, nebyl jsem nikde u soudu jako svědek. Proto se chci zeptat jestli je možno napsat jména zúčastněných (všichni přísl. OPK jsou již po smrti) a dále všechny okolnosti případu...


Je pravdou,že tématu terorismu v bývalé ČSSR,včetně incidentu s únosem na OPK Pomezí jsme se na Pohraničníkovi párkrát zabývali. Kdo je pamětníkem sedmdesátých a částečně i osmdesátých let ví,že v té době byla západní Evropa,zejména Itálie a Spolková republika,zmítána vlnou teroru. Díky jinému společenskému systému,odlišného od toho na Západě,se tehdejšímu Československu vlna terorismu vyhnula,ovšem,jak už to tak někdy bývá,našlo se i na Východě několik lidí,kteří se nechali inspirovat skutky německé R.A.F. či italské Brigade Rosse. Tak,jak tomu bylo v případě Barešovců.


Samozřejmě,že jsem o informace z první ruky od "insidera" měl velký zájem,ostatně,kdo z nás bývalých pohraničníků by se nechtěl dozvědět,jak to doopravdy tenkrát bylo. Jiná věc jsou oficiální protokoly z té doby (a oficiální předlistopadová propaganda),něco úplně jiného jsou domněnky a tvrzení současných "historiků" a tzv.nezávislých novinářů,kteří píšou podle toho,jak se jim zaplatí,nebo jaká je momentální společenská objednávka.


Dohodl jsem se v několika e-mailech se svým zdrojem,že mě popíše,co tenkrát během akce na OPK Pomezí zažil a viděl. A já to všechno poté zveřejním na weblogu Pohraničník. Můj "zdroj" původně chtěl,až zveřejním jeho plné jméno,což jsem mu vymluvil,neboť si myslím,že není třeba,aby ho na základě zveřejnění identity,někdy v budoucnu obtěžoval nějaký pisálek s novinářským průkazem hledající senzaci o krvelačných strážcích hranice,nebo nějaký servilní posluhovač ÚDV http://www.zkratky.cz/UDV/12666 poslaný třeba senátorem Sobotkou,nebo Štětinou :-)  

Naše spolupráce byla úspěšná a "zdroj" mě opravdu příběh,který prožil,zaslal a díky tomu se s ním budete moci seznámit i vy.



Krátce si připomeňme,k čemu na OPK Pomezí (hraniční přechod do tehdejší Spolkové republiky Německo) vlastně došlo.


Pomezí nad Ohří bylo odedávna známým pomezním bodem na česko-německé hranici. Po nedaleké solné stezce do Bavorska se údolím Ohře valily formanské vozy. Cestou, po které jezdily, dodnes lemují zbytky tehdejších opevnění, většinou malých tvrzí. Jejich posádky vybíraly mýto a staraly se o bezpečí a klid pocestných. Rota Pohraniční stráže v Pomezí není  a ani tehdy, 23.května 1978, nebyla z celniště a prostoru OPK vidět. Stála vlevo od asfaltové silnice. Na první pohled mohla připomínat vesnický panelák. Autobus Škoda RTO, SPZ: PH-40-04, patřící JZD Modletice, přijel toho dne na přechod v Pomezí po setmění. To už se vědělo, že na spadnutí je obrovská tragédie.


Kdo někdy jel do Německa přes Pomezí, určitě si vybaví, že za vsí silnice mírně stoupá do kopce. Vpravo se leskne hladina přehrady Skalka, vlevo končí lesní masiv Zelené hory. Za posledními domy v Pomezí tehdy byla první dřevěná závora s hlídkou. Jejím úkolem bylo pouštět vozy dál v návazností na obsazenost celnice a tak se tam někdy tvořily kolony. Ten večer  tam ale bylo pusto a prázdno. Hluk motoru se rozléhal na hezkých pár set metrů daleko. Hlídka závoru uvolnila ještě předtím, než ji osvítily reflektory. Cesta k přechodu byla volná. Tři muži uvnitř autobusu, kteří puškami mířili na devětatřicet vyděšených gymnasistů, třeťáků z Říčan u Prahy, mohli být spokojeni. Robert (22), Václav (20) a Milan (26) Barešové šestnácti a sedmnáctileté kluky a děvčata unesli před necelými dvěma hodinami z kempinku u Jesenické přehrady. „Pomůžete nám dostat se do Německa. Držte huby a nic se vám nestane" řvali, když nutili řidiče autobusu Jana Nováka (26) k nastartování a odjezdu. Jejich útok byl překvapivý a cíl splnil – čtyřicet rukojmí v rukou teroristů dějin Československa ještě nezažily.


Nejednalo se o žádné politické odpůrce režimu v ČSSR. Každý z bratranců Barešových byl známou firmou. Živili se většinou mezi lidmi, kterým se říká "světští". Lochneska, kolotoče, sem tam nějaká šmelina nebo prodej kradeného zboží a bratříčkování se sobě rovnými – to bylo pro ně pravé a léty prověřené. Nestěžovali si, do jejich prostředí se zákon dostával obtížně. Zato zákon mlčení a vzájemného krytí zad jim často pomohl vyváznout i tehdy, když se to zdálo nemožné. Ale klec přece jen párkrát spadla a všichni tři bratranci pomalu začali získávat pověst obzvlášť nebezpečných recidivistů...
Milan Bareš měl 23.května 1978 nastoupit k výkonu svého čtvrtého trestu. Loupežné přepadení mu dokázali, když byl ještě v podmínce a to žádný soud na světě nepromíjí. Jenomže tři příbuzní se rozhodli, že tentokrát zůstanou spolu za každou cenu.



„Ale aby nám to vyšlo, musíme pryč. Do svobodného světa. Už jsme o tom mluvili mockrát, no a teď, když to mělo na Milana zase spadnout, jsme se rozhodli, že už nic odkládat nebudeme," řekl později u výslechu Robert Bareš, označený při stejné příležitostí Václavem za hlavního organizátora celé akce.
Od samého počátku jim bylo jasné, že přechod přes zelenou hranici nezvládnou a kromě toho Robert se prý až panicky bál psů. Při představě, že se po jeho stopách řítí štěkající vlčák a v závěsu za ním chlapi se samopaly, se mu dělalo fyzicky špatně. Právě on rozhodl, že k cestě do Německa potřebují zajatce. „ Pohrozíme, že je zabijeme a péesáci se podělají. Musí to jít."


Milan a Václav souhlasili, zbývalo jen přijít na to, jak se k zajatcům dostat. Zbraně si opatřili vyloupením hájovny nedaleko Sokolova a autem dojeli až k autokempinku za hrází Jesenické přehrady, necelých osm kilometrů od Chebu. Dál si netroufli, jejich představách bylo celé příhraničí zadrátováno a hlídáno už před vlastní hranicí.Čtyři kulovnice, několik set nábojů do nich a rovněž ukradený triedr hlídal v autě na parkovišti nejmladší Václav. Milan s Robertem se zatím procházeli kolem dřevěné budovy vyhlášené rybí restaurace  a přemýšleli, kdo z lidí kolem – turistů i místních – by se dal nejsnáze unést. Uvažovali o postarším západoněmeckém manželském páru, který přerovnával nákup v kufru svého volkswagenu a možná by se o to i pokusili, ale osud rozhodl jinak. Ze silnice do kempu odbočil červenožlutý autobus plný dětí. Školní výlet. „Ty vole, to je vono," vydechl rozčíleně Robert. „Ty uděláme!"

Z autobusu vystoupili jen učitelé, dva muži a mladší žena. „Děcka, než se vrátíme, nikdo nikam nepůjde. Zjistíme, jak je to s noclehem, tak ne abychom někoho z vás potom museli shánět," zavolal jeden z nich. Na svém místě za volantem zůstal i řidič, dveře do autobusu nezavřel. Byl příjemný, vlahý a teplý večer.

Trojice bratranců neváhala. S puškami v rukou vtrhli do autobusu a kdosi z nich vypálil do vzduchu pár ran. Vyděšenou mládež zahnali do zadní části autobusu, ale několika děvčatům přikázali posadit se na přední sedadla, vedle nich a řidiče. Jako živé štíty. U nedaleké benzinové stanice, tam, kde se kvůli tvaru silničního rozcestí říká Na ypsilonce, vysadili prvního studenta. Bledý strachy vyřídil pumpařovi, že musí vzkázat policii, aby uvolnila hraniční přechod v Pomezí. Jinak prý únosci svoje rukojmí postupně postřílejí.


A tak začala akce, která do té doby neměla v dějinách Pohraniční stráže obdoby.

Po vyhlášení bojového poplachu pohraničníci celý prostor celnice v Pomezí okamžitě vyklidili.

Německé turisty, vracející se domů, odkláněla dole ve vesnici zvláštní hlídka na vedlejší cestu, na přechod nikdo nesměl.
Vrtulníkem z Prahy přiletěl velitel Pohraniční stráže genpor.František Šádek, velení akce na sebe vzal velitel chebské brigády PS.
O situaci byla zhruba třicet minut před příjezdem autobusu s rukojmími, zpravena i německá Grenzpolizei.
Uzávěra prostoru byla dokonalá, jen jedna cesta vedla dovnitř, jen jedna ven. Hlídky pohraničníků zalehly a dokonale se zamaskovaly. Pak následovalo mučivé čekání. „Střelbu zakazuji, ať se děje, co chce,"rozkázal velitel. „Všechno je třeba podřídit záchraně dětí."  

Ke střelbě ale došlo. Jakmile se nahoře na kopci objevil autobus, začalo se střílet z něho. Teroristé uvnitř se domluvili a poté, co dorazili do prostoru přechodu, vystřelil každý z nich nejméně pět až osm ran skrze okna. Sklo se tříštilo, kulky se odrážely od asfaltu a zdí kolem. Poté, co tímto způsobem dali najevo, jak vážně všechno myslí, Robert Bareš opakoval požadavek celé trojice – otevřít hranici, uvolnit průchod, nestřílet. Jinak začnou zabíjet rukojmí.

Vyčerpávající jednání se táhla několik hodin. Bratranci pro unesené děti nedovolili dodávku potravin ani vody. Teprve poté, co několika dívkám v autobuse povolily nervy a oni se zhroutily v hysterickém záchvatu, propustili je a spolu s nimi i několik ostatních dětí. Dobré dvě desítky jich stále měli ve své moci.
Následující průběh vylíčení nemusí být zcela přesný, ale shodli se na něm někteří žijící pamětníci a potvrzuje ho – i když to zní možná nadsazeně – rovněž terén, kde se vše odehrávalo. Je třeba vědět, že cestu z tehdejšího prostoru celnice do NSR tarasila další závora, druhá v pořadí. Byla ocelová a silný elektromotor ji posunoval mezi dvěma železobetonovými bloky. K její instalaci došlo po neúspěšném pokusu o překonání státní hranice nákladním vozem.
Ovšem tuto závoru považovala trojice pachatelů za konečnou bránu do Německa a při vyjednávání s důstojníky PS se v tomto smyslu také několikrát vyjádřili. Bylo rovněž jasné, že i část signálního zátarasu, viditelného za ocelovou závorou, brali jako železnou oponu.

Velitel akce se toho rozhodl využít. „Dobrá, my vám tu závoru otevřeme a budete moci odjet tam, kam chcete. Ale před ní propustíte všechny děti a slíbíte, že se nic nestane řidiči."


Autobus se pomalu, na jedničku a přiškrcený plyn došoural k železobetonovým blokům a závoře mezi nimi. Jeden z důstojníků PS, jen v kalhotách a košili, aby bylo vidět, že nemá zbraň, uvedl závoru do pohybu. V ten okamžik začaly z autobusu vyskakovat děti. Mnohé z nich ihned upadly, šok a strnulé svalstvo udělaly své. Důležité ale bylo, že ven se dostaly všechny.
Pak motor nabral obrátky a v rozbitých oknech se na okamžik objevily rozesmáté obličeje únosců. Jeden z nich dokonce zamával.

Autobus přejel jednokolejovou železniční trať, vybral mírně pravotočivou zatáčku a před únosci se objevila několik set metrů dlouhá rovinka. Skutečná hranice byla až za ní. Těžko říci, co v té chvíli Barešové cítili, podle svého přesvědčení už byli ve vytouženém Německu.


Jenomže vtom zprava vyrazil obrněný transportér, až dosud ukrytý v podjezdu pod železniční tratí. Jeho posádka dostala rozkaz přehradit teroristům cestu a zachránit život poslednímu z rukojmí – řidiči Janu Novákovi. To už ale možné nebylo.


Někdo z únosců ho – možná v šoku nad krachem plánu – zastřelil ihned poté, co z megafonů maskovaných hlídek PS, ležících kolem silnice, zazněla výzva k zvednutí rukou.






Dva bratranci, kteří následnou přestřelku přežili, Robert a Václav, sice shazovali vinu za vraždu na zastřeleného Milana, ale skutečného viníka se zjistit nepodařilo.


Krajský soud v Plzni 6.září 1978 rozhodl o trestu smrti pro Roberta Bareše a o pětadvacetiletému odnětí svobody pro Václava.


Za zmínku stojí, že okamžitě po změně poměrů v Československu nařídila první polistopadová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová obnovu celé trestní kauzy a zároveň nechala Václava Bareše propustit z vězení.
Záminkou se stalo údajné porušení zákona v neprospěch  obžalovaného, usoudila paní ministryně. Prý by jim za tutéž činnost příslušely daleko nižší tresty...


 
  VIDEO YOUTUBE - výpovědi svědků k události.




Vylíčení události od přímého účastníka incidentu na OPK Pomezí 23.5.1978:

Po přečtení příspěvků na stránkách Pohraničníka jsem se rozhodl vložit se svůj článek o tom, jak to skutečně té noci na OPK Pomezí proběhlo. Zatím jsem stále jenom četl zprávy od různých novinářů,podle toho,kdo si článek zadal,nebo příspěvky typu "možná, asi a kdyby! 



Této akce jsem se zúčastnil jako řadový příslušník OPK Cheb. Další zúčastnění příslušníci OPK: kpt. Kolář František N OPK Cheb, kpt. Machek Josef ZN OPK Cheb, kpt. Eichler Miloslav vedoucí směny OPK Cheb, prap. Smejkal Drahomír přísl. OPK Cheb. 

Toho dne kolem 20 hodiny u mne zazvonil kpt. Machek, jestli bych jej neodvezl na Pomezí. Měl jsem auto před domem. Musel jsem si obléci stejnokroj a vzít služební zbraň. Až teprve v autě mi sdělil proč na Pomezí jedeme. 
Při cestě nás zastavila u restaurace Myslivna hlídka SNB, že je přechod uzavřen a vracela cestující jedoucí do SRN. 
Po příjezdu na OPK Pomezí jsem odstavil auto na parkoviště vedle kostela a zahlásili jsem se veliteli brigády. Byli zde i další příslušníci štábu 5.bPS Cheb a ostatní funkcionáři.

Dobové foto: budova OPK Pomezí




Autobus v té době stál na silnici směrem do SRN asi 100m před signální závorou. Těsně před závorou stálo i osobní vozidlo. 


S kpt. Machkem jsme prošli mezi budovami k železniční trati Cheb-Schirnding a podél ní jsme se pokusili dostat k signální závoře z druhé strany. V této době se z autobusu ozývala střelba. U trati bylo překrytí vojáky 8.rPS. Po příchodu k 8.rotě Pomezí jsme po cestě sešli na silnici a pak směrem k závoře. 


To už, ale střelba zhoustla, k závoře jsme se nedostali a museli jsme se ukrýt. Únosci nutili studenty volat o pomoc a můžu říci, že to byla dost brnkačka na nervy. Potom se povedlo únoscům přestřelit dráty veřejného osvětlení a všude kolem nastala tma. Řidič rozsvítil u autobusu dálková světla. 


Bylo zřejmé, že se až k závoře  nedostaneme, a tak jsme odešli směrem do celniště na pracoviště OPK.  Zde se nacházel kpt. Eichler.


Malé odbočení. Původně měl mít velitele hlídky prap. Smejkal, ale příslušník, který s ním měl sloužit potřeboval vyměnit službu. Místo něho tedy šel sloužit kpt. Eichler.





Z oken kanceláře byl přehled po celním prostoru, který byl osvětlen. Po seznámení se situací mě kpt. Machek úkoloval k obsluze tel. ústředny. Zde bylo spojení na 8.rPS,odkud byla řízena činnost PS dle okamžité situace. Přímé spojení do Plzně – KS SNB a další tlačítko na ústřednu do Prahy – HS PS OSH, s předností spojení na funkcionáře až po ministra vnitra. 
Na hraničním přechodu byl poměrně klid, protože veškerá činnost se odehrávala u signální závory. V této době už se probíraly varianty k likvidaci násilného přejezdu. 

Jako první varianta: použit plyn k uspání únosců – zamítnuto. Rozstřílená okna, plyn by neúčinkoval okamžitě. (Možná to mohly být i dýmovnice). 


Druhá varianta: za železničním přejezdem po projetí zabezpečovací závory (horní) vytvořit klamnou státní hranici. Nechtěli však použít stejnokroje příslušníků SRN, ale zapůjčit stejnokroje příslušníků NDR na hraničním přechodu Vojtanov (Schoenberg). Tato varianta ztroskotala  na souhlasu z Berlína, protože přišel pozdě. 


Třetí varianta: zabránit přejezdu státní hranice za použití technických prostředků, které nakonec bylo,bohužel,použito. 

Od 21. do 24. hodiny byli pověření důstojníci Pohraniční stráže a OPK v západoněmeckém Schirndingu na služebně Bayerische Grenz Polizei (BGP) celkem dvakrát na jednání o dalším postupu v případě propuštění autobusu do SRN.
Příslušníci bavorské Pohraniční policie nabídli k vrácení řidiče a studenty. Únosci a autobus by zůstal v SRN. 


Přibližně kolem 22.hodiny přijel z Prahy generál PS Šádek a vedl jednání s únosci.
http://www.kcprymarov.estranky.cz/clanky/vyznamne-osobnosti/o-zivote-a-vojenske-kariere-generalporucika-ing_-frantiska-sadka--.html 


Občas někdo zavolal telefonem a chtěl informaci o tom, jaká je situace. A tak to bylo asi do 02.00 hodin dne 24.května. Potom se na hraniční přechod (OPK) začali přesouvat někteří funkcionáři PS. 
Asi ve 2,30 hodin byl propuštěn autobus do prostoru hraničního přechodu. Zde byly zavřeny manipulační závory (ohraničovaly celní prostor). Autobus přijel těsně před tyto závory v prostoru 3.a 4. odbavovacího pruhu. 


V té době tam  z roty OPK sloužil noční službu mladšího kontrolora takový menší Slovák,jméno už jsem zapoměl. Toho poslali,aby závory otevřel. Takže on stál necelý metr před hlavní kulovnice únosce, který seděl vedle řidiče. 


Autobus potom popojel pod druhý konec střechy, přímo před okna kanceláří OPK. Po zastavení začali studenti vystupovat a odcházeli do budovy celnice. Po vystoupení studentů kpt. Eichler odložil opasek se služební zbraní a šel autobus zkontrolovat. 
Po celou dobu kdy procházel autobusem na něho mířil únosce kulovnicí. Údajně při této kontrole měl v místech, kde se říkalo “čtyřka“ pod sedadly nalézt dva ukryté studenty. Ty z autobusu samozřejmě ihned také vyvedl. 


Po této kontrole nahlásil velícímu generálovi Šádkovi,že je autobus v pořádku a dostal pokyn k otevření zabezpečovací závory a propuštění autobusu do SRN. To bylo asi ve 3 hodiny ráno. 
Kpt. Eichler došel k tlačítku na ovládání závory,aby ji otevřel a propustil autobus do NSR.



Jenže v ten moment nastal kolotoč, o kterém se nikde nepsalo: 


Na panelu ústředny se mi rozsvítilo tlačítko pro spojení na 8.rotu PS a kpt. Kolář se ptal, co se na přechodu děje. Odpověděl jsem: "Studenti vystoupili, autobus odjíždí". Kpt. Kolář doslova zařval do telefonu: „Nepouštějte je!!!“ (Později vysvětlím proč). 


Předal jsem tel. sluchátko plukovníkovi Baxovi a běžel k oknu,které se dalo otevírat a zakřičel na kapitána Eichlera: „Nepouštějte je!“. Plk. Baxa mezitím slyšel to co já. Vyběhl z kanceláře na vstupní schody do budovi a také zakřičel na kpt. Eichlera:“Nepouštějte je“. 


Do toho křičel generál Šádek (Slováci prominou jestli to bude chybně napsané): „Pústě ích“. Od tlačítka kpt. Eichler: „Tak do prdele, kdo tady vlastně velí?!“ 
Generál Šádek: „Pústě ích,já som tuná generál“. 


Během tohoto dohadování dojel autobus k zabezpečovací závoře,která byla otevřená jenom do půlky a autobus do ní narazil pravou přední částí. Závoru poněkud ohnul a měl hodně poškozený pravý světlomet a masku. 
A do toho zmatku, popsaného výše, křičeli únosci: „Pusťte nás nebo ho odděláme“ a mířili na řidiče autobusu ČSAD.
Kpt.Kolář mi volal z roty aby jsme je nepouštěli, protože ztratili spojení s obrněným transportérem OT-64.

Kapitán Eichler otevřel závoru až kam to dovolovalo její ohnutí a autobus projel. Jednou stranou dřel o beton,kam zavora zajížděla a druhou o závoru. Pokud by závora šla otevřít jenom o 10 cm méně, už by neprojel. 


To už jsem stál v celništi před budovou. Byla vidět pouze koncová světla odjíždějícího autobusu,jak mizí za horizontem.
Do celního prostoru najela služební vozidla Ministerstva vnitra a sanitní vůz. 


Od čs.-bavorské státní hranice se ozvala střelba (netrvala více než 5 vteřin) a potom už jela k místu zásahu sanitka a služební vozidla UAZ. Zanedlouho sanitka projela opravdu vysokou rychlostí celništěm zpět,směrem do Chebu. Po krátké době také vozidlo UAZ se zraněným teroristou. 


Po ukončení akce přišel generál Šádek osobně informovat studenty o výsledku(stál jsem vedle něho). Generál řekl,že únosce,který byl vzadu je mrtev. Někteří studenti jej litovali,že byl z těch třech nejhodnější. 


Potom ještě chtěl gen.Šádek,abych mu spojil ministra vnitra s tím,že by mu nahlásil výsledek akce. Jenže,mezitím generál někam odešel,a tak to hlášení zbylo na mě. Tím také pro mě tento zásah skončil. 


Později,až k ránu,když už se rozednívalo,přitáhla vojenská Tatra autobus na hraniční přechod. Byl jsem se s kpt.Machkem podívat uvnitř. Ten zastřelený únosce ležel na podlaze,před posledním sedadlem a měl vstřel přesně uprostřed čela. 


Na podlaze autobusu bylo plno skla a všude špína. Od důstojníků PS jsem slyšel,že řidič dostal zepředu dávku ze samopalu Sa vz.58,od pravého boku k levému rameni a ještě měl ránu v zádech – z teroristovy brokovnice (to by mohlo odpovídat skutečnosti, protože v době  odjezdu autobusu z celního prostoru za řidičem seděl únosce s brokovnicí). 


Ráno, když se začalo rozednívat, přijeli vyšetřovatelé SNB a začali případ dokumentovat a vojáci PS potom uklidili zbytky autobusu ze silnice.


Když ráno nastoupila denní směna začalo se na OPK běžně odbavovat,tak,jako kterýkoliv jiný den.



mapa 






© Autor příběhu a účastník události: Jméno a e-mail.adresa v "redakci" blogu Pohraničník


Použité zdroje v úvodním článku:  

http://www.ct24.cz/domaci/90557-bratranci-baresovi-40-rukojmi-v-rukou-teroristu/


http://www.youtube.com/watch?v=JPLem8lluj8


http://www.klub-pohranici.cz/pribehy_BARESOVI.htm


Fotografie:  http://www.vojensko.cz/objekty-ps



AKTUALIZACE – 25.3.2011 18:30 hod.
-------------------------------------------------------------------
Na základě anonce na Facebooku a diskuzním fóru PS OSH, mě po sepsání článku a jeho uložení na web před sobotní publikací na blogu Pohraničník,přišel e-mail od Petra N. s tímto textem a přílohou (dobový protokol/služební záznam):


Nebyl jsem u toho,takže pouze zprostředkovaně (byl jsem v té době na VŠ).To je opis toho co při obnoveném vyšetřování  před pár lety popsal před vyšetřovatelem v Chebu Rudolf V. Vyslýcháni byli i další důstojníci, kteří se akce zúčastnili. 

Podle vyprávění tehdy mjr.F.V., ho zpovídala nějaká majorka z UDV, která se na závěr ptala: "jestli za tuto akci dostal rovněž opušťák"...  :-)


Nakonec nebyl proces s gen.F. Šádkem obnoven.


Podle toho co mi říkal kolega F.L. který byl rovněž na OPK ,tehdy náčelník směny kpt.E. před odjezdem autobusu z celniště ke státní hranici říkal řidiči, aby v okamžiku, kdy narazí do transportéru, bez ohledu co se bude dít, rychle otevřel dveře a vyskočil z autobusu.
Bohužel se to nestalo. Když odjížděl autobus z celniště, tak kpt.E. brečel...


Podle mého soudu bylo zastavení autobusu tímto způsobem jediné možné řešení. Němci totiž po vyjednávání s mjr.P. odmítli Bareše přijmout. A západoněmecké uniformy pro postavení fiktivní hranice východní Němci,kteří je měli, kvůli složitosti jednání nedodali.


Aby se to nemohlo opakovat, byla u 5.brigády v Chebu sestavena skupina, která by v tomto případě zasáhla.


Byly připraveny krásné hraniční patníky, německé cedule a já jsem měl  v této skupině rovněž krásnou uniformu Zoll.
Nebylo to ale už třeba nikdy použít.
Ahoj. Petr.







10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Řidiče obětovali a zastřelili pohraničníci. Že by ho zabili únosci, to je pitomost, ti ho přece potřebovali. A proč by pak estébáci asistovali u jeho pitvy a pobrali všechny důkazy (např. střely vyjmuté z těla)?

Anonymní řekl(a)...

A teď ještě o červené karkulce. Objektivní výpověď esenbáka

Anonymní řekl(a)...

neprošli

Anonymní řekl(a)...

Za prvé:
- soud nerozhodoval o vině za
smrt řidiče autobusu Nováka
-kdyby v autobusu zůstali i
studenti, tak by autobus
rozstříleli taky
- a to hlavní soud neposuzoval,
právo na svobodný pohyb (tehdejší
ČSSR podepsala mezinárodní
smlouvu Mezinárodního helsinského
výboru pro lidská práva
Listinu základní práv a svobod,
ale touto mezinárodní smlouvou se
neřídila a proto za vraždu řidiče
nese rozhodnutí nepustit autobus
do SRN(mezinárodní smlouvy mají
vyšší právní silu než zákon a
použití zbraně u PS neměla oporu
ani v zákoně ( podobně to bylo u
zbraní LM)
- nedodržení slíbeného slova Fero
Šádka únoscům,taky vypovídá o
tom, jak to mohlo dopadnou bez
ztráty života
- propuštěním autobusu do SRN by
se studenti mohli i s řidičem
vrátit, o tom snad nikdo
nepochybuje

Anonymní řekl(a)...

O věrohodnosti tohoto příspěvku mám pochybnosti. Účastníkem byl i mjr. Němec, a pokud vím, tak je ještě mezi živými.

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Re: 21. března 2013 15:36

Než začnete cosi komentovat a psát o pochybnostech,máte si článek pořádně přečíst.

"Insider" jasně uvádí,že je poslední žijící příslušník SNB. Víte co to znamená? Pracovníci OPK (stejně jako O OSH) byly ve služebním vztahu příslušníka SNB.

Důstojníci PS byly ve služebním vztahu vojáka z povolání. To je i případ velitele 8.rPS Pomezí mjr.Němce...

ADMIN pohranicnik@bloguje.cz

Anonymní řekl(a)...

Na stránkách ústavu pro vyšetřování zločinů totalitních režimů je to popsané, včetně pramenů a důkaziva. Tj. foky prostříleného předku autobusu v PDF, fotky sedačky řidiče. Bohužel zdejší článek je právě typu "jedna paní povídala". http://www.ustrcr.cz/cs/milan-bares-jan-novak

Anonymní řekl(a)...

V textu jsem se dočetl o zmíněmém kpt.Koláři.Jedná se o mého děda Františka Koláře,působil také jako podplukovník.

Martin Benák řekl(a)...

Rozhodně tak úplně nesouhlasím s jednáním Barešů ale oni toho řidiče nezabily,toho má na svědomí ta bolševická banda.Čest jeho památce.











Anonymní řekl(a)...

když chceš někoho kritizovat Benáku tak se nejprve nauč češtinu.