29. května 2012


PAŠERÁCKÝ LES. V PASTÍCH ČESKOSLOVENSKÉ TAJNÉ SLUŽBY.

Der Pascherwald. In den Fängen des tschechoslowaischen Geheimdienstes. 

Vždycky jsem se domníval,že největší slátaninu pro důvěřivé obecenstvo na téma Pohraniční stráž,ochrana státní hranice ČSSR a zpravodajské služby, jsou schopni vytvořit pouze Američané ve své hollywoodské produkci. Ostatně,kdo viděl film ČTVRTÁ VÁLKA ,ví o čem mluvím :-)

 

No,abych byl upřímný,ještě větší hlouposti předkládají k uvěření odborníci u nás v Česku: jména pěvce J.Hutky, katolického inkvizitora A.Rázka či spisovatela L.Navary se staly legendárním pojmem pro polopravdy a tendenční lži.

Nedávno mě přišlo mailem ze dvou různých zdrojů upozornění na literární počinek jistého Sudeťáka,který vydal šestákový román s tématikou Zpravodajské služby Pohraniční stráže, StB,západoněmeckých tajných služeb a nejen jich. A celý obsah toho "románu" se odehrává zejména na Ašsku,v bývalé ČSSR a v protilehlém bavorském pohraničí,to vše zasazeno do realit 80-tých let (!). Dovoluji si Vám předložit obsah onoho románu,ať se také pobavíte. Neboť,jak se říkávalo v dobách reálného socialismu: "Po práci legraci" :-)


Nedávno zesnul v německém Medenbachu jistý Adolf Wolf. Nekrology měly co připomínat: agilní vysoký funkcionář Sudetoněmeckého landsmanšaftu (mj. prý v České republice podal šest trestních oznámení týkajících se poválečných „zločinů na Němcích“), právní expert na tzv. otázky vyhnanců a uprchlíků, před odchodem do výslužby šéf jednoho z tzv. vyrovnávacích úřadů (Ausgleichsamt) pro vyhnance a uprchlíky, a dokonce nositel vysokého státního vyznamenání – Spolkového záslužného kříže… Ale také publicista, pilný přispěvatel hlavně do sudetoněmeckého tisku a konečně autor knihy.


Jeho paperback s názvem PAŠERÁCKÝ LES. V PASTÍCH ČESKOSLOVENSKÉ TAJNÉ SLUŽBY  (Der Pascherwald. In den Fängen des tschechoslowaischen Geheimdienstes) vyšel v roce 2008 a měl ambici státi se jakýmsi publicistickým zúčtováním nejen se zlopověstnou československou státní bezpečností, ale také s Pohraniční stráží a její zpravodajskou službou. Adolf Wolf byl totiž po celá desetiletí fascinován bavorsko-českou hranicí. Ta neviditelná, ale žhavá a vibrující linie ho přitahovala doslova jako rozžatá lampa noční hmyz, a pan Wolf tak strašně moc toužil „něco“ odhalit, usvědčit ty komunistické hrdlořezy a dát je svou knihou na doživotní pranýř. Inu – snažil se opravdu hodně! :-)


Takže zde je příběh Wolfova Franze Wölfela, rodáka z Podhradu u Aše a vedoucího „kolchozu“ tamtéž.

Píší se léta osmdesátá. Franz je po matce Němec, jeho otec byl Čech. Rodina disponuje jedním „temným tajemstvím“: aby mohl Franz studovat v Plzni „zemědělské vědy“ (autor knihy je s reáliemi vůbec na štíru, ale jeho chabá fantazie a tvrdošíjné úsilí o tendenční konstrukci za každou cenu mají jednoznačně navrch), přihlásí se při sčítání lidu k české národnosti. Odměnou mu je funkce „vedoucího kolchozu“ a propustka do „uzavřeného území“, neboť „kolchoz Podhrad měl pastviny u Nových Domů u Aše“ (pokud jsou mezi čtenáři této recenze znalci Ašska, asi se dobře baví).

Nicméně – Franz sledoval pilně západoněmeckou televizi a byl jí – v prvé řadě reklamami – natolik ovlivněn, že se rozhodl uprchnout v polovině 80. let přes „zelenou hranici“ do SRN! Nikoli snad využít svého pracovního pobytu v „uzavřeném území“, nebo – což by v jeho případě bylo nejjednodušší – odvolat se na svůj poloněmecký původ a legálně vysídlit.

Ne, autor Wolf potřebuje, aby Franz Wölfel prchal v dešti střel, záblesků světlic a za štěkotu psů! Tak se také stalo, ovšem ubohý Franz nakonec zdařile skončil v rukou německých pohraničních policistů. A hned tady, na služebně v bavorském Selbu, dostalo se mu poznání, jež v něm probudilo neskonalou vlnu nadšení a rozkoše: německý úředník – to je člověk, to je ráce, bože můj, s takovými lidmi se ještě nesetkal! A díkybohu za ně! Však bez nich by Franz, jak dále uvidíme, asi nepřežil…

Jsou přivoláni specialisté z německých tajných služeb. Franz je vyslýchán k poměrům v ČSSR, ke své vojenské službě, k zajištění hranice a dalším záležitostem. A tady spisovatel Wolf zjevně využívá informací, kterými jej v jeho úřadě krmili žadatelé o azyl, „aby to měli dobré“.
„Chyběly zemědělské stroje,“ líčí kupříkladu Franz dramaticky poměry ve svém „kolchozu“. „V blízkosti hranice museli pohraničníci sklízet obilí a seno, neboť zaměstnancům statku se nevěřilo...“

Následuje pobyt Franze Wölfela v uprchlickém táboře v Norimberku. A tady se podle mne dostáváme k tomu nejcennějšímu z jinak ubohoučké Wolfovy knihy. Autor totiž bravurně, ergo z vlastní bohaté praxe líčí, kterak a za jakých podmínek a argumentů probíhalo „uznávání“ uprchlíků z ČSSR, byli-li tito německých kořenů. Náročně a podrobně byl totiž zkoumán STATUT nebohého Wölfela, tedy zda splňuje podmínky pro německé občanství.
„Musím zjistit, zda jste německým státním příslušníkem nebo příslušníkem německého národa (deutscher Volkszugehöriger), a zda u vás existuje ´nátlak k vyhnání´ (Vertreibungsdruck) ve smyslu výroku Spolkového správního soudu,“ říká Wölfelovi jeho modla – německý úředník, a pokládá mu zásadní otázku: „Z jakého důvodu jste se při posledním sčítání lidu přihlásil k Čechům?“ (Wölfel komentuje: „Ztratil jsem hlas. Údajům při sčítání lidu jsem nepřikládal význam. Vzpomněl jsem si na slova své babičky: Jsme sudetští Němci! Češi nám vzali všechno, ale naše němectví nám vzít nemohou!“)
Úředník pokračuje: „Při sčítání lidu jste se přihlásil k českému národu. Ovšem podle našeho práva to znamená odklon od německého národovectví (Volkstum). Výjimku lze akceptovat jen tehdy, pokud údaje uvedené při sčítání lidu byly sděleny pod nátlakem. Vy jste však mohl studovat, z čehož nelze uznat nátlak k vyhnání.“
A úředník (resp. pan Wolf, disponující příslušnými znalostmi a zkušenostmi) vysvětluje: „Jako nucený vysídlenec nebo vyhnanec může být uznán jen ten, kdo byl vyhnán. Vyhnanecká opatření vůči Němcům byla v Československu ukončena kolem roku 1948. Jako srovnatelné opatření platí dnes utlačování německého obyvatelstva v Československu, tedy vyhnanecký nátlak.“

Leč úředník má pro zkroušeného uprchlíka Wölfela i slova útěchy: „Mluvíte chebským dialektem. To je indicie toho, že jste německy formován…“
Franz Wölfel je prozatím uznán jen jako uprchlík a následuje další řízení ohledně přiznání mu statutu „německého vyhnance“. Jde v první řadě o to, zda mu může být přiznána „příslušnost k německému národu“.

Další úředník Wölfelovi v této souvislosti sděluje: „Vzhledem k tomu, že váš otec byl české národní příslušnosti, musí být přezkoumáno, kdo byl ve vaší rodině určující“ (sic!). Co že to znamená? „Aby vám byl udělen statut vyhnance, je nutné, aby vaše přiznání se k německému národu bylo věrohodné.(Ale ano, milý čtenáři, kniha stále pojednává o polovině 80. let minulého století!) Protože na počátku všeobecných vyhnaneckých opatření jste ještě nežil, je vaše přihlášení se k němectví odvozováno od vašeho děda a vaší matky. Vzhledem k vašemu českému otci je důležité, kdo byl určující při vaší výchově. Vzhledem k tomu, že mluvíte dobře německy a z dokumentů vyplývá, že rovněž vaše německá babička byla pro vás určující, hovoří mnohé pro vaše přihlášení se k němectví…“

Ale ještě není nic skončeno, problém národnosti udané při sčítání lidu stále není poražen! Naštěstí na konci tunelu už je světlo a poučený Franz při posledním vyšetřování jeho původu „mohl udat, že jeho děda byl členem Henleinovy strany, že ho vychovávala babička a matka a v rodině se mluvilo jen německy. Český otec proti tomu nic neměl, cítil se být při sudetských Němcích.“
„Měl jsem dobrou náladu, že už brzy budu moci být úplným Němcem,“ rozplývá se Franz.


A je tady spolkový občan Franz Wölfel, usadivší se kdesi v Hessensku a užívající si svého pracně potvrzeného němectví. Ale! Náhoda mu vžene do cesty Češku jménem Pavla Stránská, která se do západního Německa sice legálně vystěhovala (?), leč má fatální trauma. „Jsem zajatkyní, vydíranou StB,“ svěřuje se v intimních chvílích Franzovi. „Abych mohla vycestovat, podepsala jsem spolupráci s StB, jinak by mé rodiče nechali odvézt do blázince.“

Franz nelení a vše zatepla oznamuje svým známým milým úředníkům z německé tajné služby. Ti zasáhnou, síť komunistických agentů jest rozbita a českoslovenští diplomaté – špióni houfně prchají domů… Franz se rozhodl bojovat proti komunismu ještě více a ještě úspěšněji. A tady se objevuje další fenomén, kterému se autor Wolf snaží dostat na kobylku. Protivník je to nad jiné obávaný, ale i záhadný – československá Pohraniční stráž, zejména pak její zpravodajská služba, operující údajně v německém pohraničí.
foto

A tak se Franz vydává ke státní hranici, a kam jinam, než proti Ašsku. V Selbu se mu od bavorských pohraničních policistů dostává výstrahy: nechť se vyhýbá nepřehledným místům u hranice, českoslovenští pohraniční zpravodajci jsou všude! Ne, nikoho sice ještě neodhalili, ale – to je přece nabíledni!
Tady se „díky“ svérázným myšlenkovým pochodům spisovatele Wolfa protne vlastně vše – jak obskurní státní bezpečnost, tak Pohraniční stráž. (Autor této recenze musí bohužel poznamenat, že při čtení Pašeráckého lesa, zejména pak jeho špionážních a pohraničnických pasáží, měl obsedantní dojem, že pan Wolf tvořil svůj opus buď ve stavu permanentní opilosti, nebo že byl dementní; jeho intencí přece nebyla trapná groteska, ale vážně myšlený počin, účtující se „státem zla“, jakým bylo předlistopadové Československo!)

Franz je náhle (!) kontaktován pojišťovacím agentem – Čechem jménem Oldřich Stránský. Z pojišťováka se však vyklube zavilý agent StB, který Franzovi s rozkoší sděluje: jeho matku zavřela StB do blázince, chce-li jí pomoci, musí s StB spolupracovat! Ovšem osudem, nebo spíše těmi „zvláštními náhodami“ pronásledovaný Franz opět vše promptně oznámí svým milým přátelům z německé tajné služby a jimi dirigován přistoupí na vymáhanou spolupráci. Úkoly, které od StB dostává, jsou vskutku ďábelsky náročné a dokládají nebezpečnost této zlotřilé složky. Tak třeba „estébáci“ chtějí brožury vydávané Sudetoněmeckým landsmanšaftem! Nedosti na tom však, Franz musí sledovat denní tisk a vystřihovat z novin články o německé policii, celnících atd. Činí tak pilně, je chválen a odměňován, vždyť takový výstřižek je zřejmě terno! (Napadá nás: třeba onen Oldřich Stránský, ten nevystřihuje? Třeba nemá na noviny…)

Leč osud vede Franze od výstřižků opět ke státní hranici, k Wolfem milovanému Ašsku. Nebo spíše s výstřižky, neboť „estébáci“ Franzovi přikázali, aby se vydal na dalekou cestu a získané brožury a výstřižky uložil do skrýše umístěné 50 metrů na československém území. Nic jednoduchého však! Franz je totiž při své túře podél hranice řízen rádiem (!) a poté jsou mu dávány z čs. území světelné signály! No, tedy pane Wolfe…

A tak Franz jezdí přes půl Německa k československé hranici, cpe noviny do mrtvých schránek, až jednoho dne… Zkrátka, když šel Franz po pěšině podél státní hranice někde mezi bavorským Selbem a českou obcí Libá, byl náhle přepaden dvěma muži, číhajícími v křoví! Ti jej spoutali a odvlekli do kasáren Pohraniční stráže u Hranic u Aše (což je asi 30 kilometrů daleko, ale jak už jsme uvedli, pan Wolf si s reáliemi nelámal hlavu a při psaní zřejmě neměl ani mapu). V kasárnách byl Franz uvězněn v cele (tak nevím, bývalí pohraničníci, měli jste v kasárnách taky vězení?) a denně vyslýchán brutálním kapitánem PS, který jej bil a bil za řvaní „my tě dostaneme, ty imperialistická svině!“

Aby nebyl dále mučen, přiznal se Franz, že vlastně pracuje pro StB. Nato byl promptně vyzvednut dvěma „estébáky“ a odvezen „v ruské limuzíně“ do Prahy na „centrálu StB“, kde mu jakýsi generál vyslovil uznání za jeho činnost (kdyby tak ten hlupák věděl, že Franz je ve skutečnosti jeho úhlavní nepřítel!). Ale proč vlastně Franze na hranici přepadli a unesli?
„Byl to omyl,“ vysvětlil mu „estébák“ jménem Daribor (sic) Drábek. „Rozvědčíci z Pohraniční stráže, operující na území Spolkové republiky, měli za úkol pouze pozorovat a hlásit získané poznatky.“ (Jaké, z hustého lesa?, nedá nám nezeptat se. Jenže to neví ani pan Wolf…)


Příběh jde ke konci. Franze „estébáci“ vysadí přes „zelenou hranici“ zpátky do Německa, on naoko dál spolupracuje s StB a informuje o tom BND, CIA a další tajné služby, takže celá StB je z toho trop. No a potom přijde listopadová revoluce a Franz může bez obav, a jak se mu zachce chodit přes bavorsko–českou hranici… :-)

Autor tohoto příspěvku (Ed.Hanzal)  konzultoval obsah Wolfovy knihy s některými bývalými důstojníky Pohraniční stráže. Ti zprvu nevěřili, pak se od srdce smáli. Leč vůči jejich už dávno neexistující, avšak stále pilně z politických důvodů atakované ozbrojené složce, se autor Wolf dopustil nechtěného, totiž implicitně pozitivního, a to pokládám za další zásadní informační přínos jeho spisku (vedle vylíčení pochmurného a nechutného „udílení němectví“ na pokrevní bázi).

Bývalí příslušníci PS totiž potvrdili (byť pochopitelně bez znalostí bližších údajů), že Pohraniční stráž skutečně disponovala zpravodajskou službou, orientovanou výhradně na získávání informací z příhraničního území Spolkové republiky – a to informací v prvé řadě o aktivitách americké armády, bundeswehru a západoněmeckých pohraničních složek u státní hranice. Tyto informace měly sloužit výhradně k obranným účelům.


Ostatně: každodenní aktivita doslova po zuby ozbrojených Američanů na bavorsko–české hranici byla vskutku masivní a začasto provokativní. Rozvědka Pohraniční stráže prý – opět se odvoláváme na sdělení bývalých pohraničníků – pracovala efektivně a tiše, s jejím působením nebyly spojeny žádné aféry a skandály; však by jich „druhá strana“ politicky využila jak se patří! S tím je spojen další aspekt: pokud šlo o ryze vojenské zaměření předlistopadové Pohraniční stráže, to bylo výhradně defenzivní, obranné, což údajně není žádné tajemství.
Výše nastíněné problémy „ochrany hranic“ musí být nutně brány v úvahu při posuzování role Pohraniční stráže v její komplexnosti a politickohistorických souvislostech. Ano, v hlavním zaměření této ozbrojené složky postupem let převládlo jaksi „vnitřní“ střežení hranic, což nebylo dobré. Avšak ani tuto skutečnost nelze brát jako klacek na pohraničníky, a to nejen s ohledem na jejich obranná zadání, včetně onoho zpravodajského. Byli totiž – a nejen oni – vojáky studené války, kterou si nevymysleli, ani ji nevyvolali. Leč na hranicích mezi západním a východním blokem se tato válka projevovala nejvíce.

Dlouholetý premiér ČSSR Lubomír Štrougal napsal ve svých kontroverzních pamětech (kontroverzních hlavně z hlediska jeho osobní odpovědnosti): „Hranice se státy západního společenství se střežila v souladu s režimem ve všech zemích Varšavské smlouvy. Mohli jsme uplatňovat nejrůznější připomínky, zvláště od šedesátých let, kdy se vzhledem ke zmírnění mezinárodního napětí nabízela opatření k uvolnění pohraničního režimu. Vše bylo odmítnuto. Zavedený režim se musel i nadále striktně dodržovat… Dosáhnout uvnitř Varšavské smlouvy úpravy ve smyslu stávajícího systému ochrany západních hranic bylo absolutně nemožné. Všeobecnou kritiku vojsk Pohraniční stráže a jejich příslušníků odmítám. Všichni věděli, jak se má občan na hranici chovat. A daný pohraniční režim – ať se nám to líbilo či nelíbilo – respektovat.“

Také proto nezbývá než dodat na adresu všech bývalých příslušníků už neexistující Pohraniční stráže: Pánové, nepohráli jste.
logo

© AUTOR ČLÁNKU: Eduard Hanzal

Zdroj – LINK:   http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2011&cis=05&cl=03

FOTO (kniha): http://www.sudetendeutsche-in-hessen.de/heimatpolitik_37.html

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

To sou kecy! PS měla v případě konfliktu se západem působit diverzní akce v týlu tehdejšího nepřítele!

Anonymní řekl(a)...

celkem vyvážený článek.taková byla doba.