29. května 2012


ZODPOVĚDNOST POHRANIČNÍKŮ ?

Článek publikovaný 14.11.2005 na serveru Britské listy.


Tak se znovu k soudnímu projednávání vrací případ pohraničníka, který podle obžaloby zastřelil občana tehdejší NDR, jenž se pokoušel překonat československou hranici a přejít do Bavorska. 
Nepochybuji o tom, že určité občanské iniciativy se budou rozplývat nad tím, že snad konečně soud potrestá „komunistický" zločin, opačný názor se pokusí zveřejnit bývalí pohraničníci, kteří budou tvrdit, že pohraničník plnil rozkaz a nemůže tedy být obžalován z vraždy. 
Přidají se komentátoři, dost možná se rozvine i „zasvěcená“ debata. To všechno ovšem o události, která se udála v době studené války přesně tak, jak se udát musela.





Odmyslíme-li si politický kolorit, zůstanou strohá fakta: voják ve strážní službě (služba na hranici je samozřejmě tou nejpřísnější) použije vůči narušiteli střeženého prostoru zbraň a způsobí mu smrt. Je na místě zkoumat, zda splnil přesně stanovené podmínky dříve, než na osobu, která pronikla do střeženého prostoru, vystřelil. (To jsou ony známé výzvy a výstrahy, které zná každý, kdo byl na vojně z praxe, ale také každý člověk, který kdy přečetl knihu, nebo viděl film, kde se cosi jako vojenský nebo policejní zásah udál). Pokud tedy strážný dodržel stanovený rituál a narušitel přesto neposlechl jeho výzvy a výstrahy, nezbývalo mu nic jiného, než použít zbraň, jak mu to vojenské řády ukládají. V opačném případě by se vystavil trestnímu stíhání pro nesplnění povinnosti ve strážní službě. To patří k jednomu z nejtěžších vojenských provinění. Tvrzení, že těžší je trefit se, než minout, je sice zajímavé, ovšem veskrze naivní. Při použití dávek ze samopalu je možnost minout cíl značně obtížná.

Ostrahu státní hranice zabezpečují všechny státy světa. Pokusy o její neoprávněné překonání nekompromisně postihují. Děje se tak na hranici USA a Mexika, Palestinských území a Izraele, Pákistánu a Indie a samozřejmě kdekoliv jinde na světě. Nelegální přechody a převaděčství jsou pro přestupce poměrně nebezpečná hra: jsou-li přistiženi, hrozí jim buď vězení, nebo (pokoušejí-li osud) zastřelení. Žádný stát nezkoumá motivy, které přestupce vedly. Prostě zakročí. Těm, kdo budou namítat, že je to totalitní vidění skutečnosti bych doporučil, aby se přesvědčili o tam, jaká je pravda například tím, že by se pokusili bez platných dokladů vstoupit ilegálně na území USA. Okamžitě by pochopili, o čem je řeč.
Můžeme tedy lidsky soucítit s obětmi pokusů o nepovolená překročení státní hranice. Bohužel nemáme právo soudit ty, kteří ji (někdy dokonce s nasazením vlastního života) střežili.

Že je hranice ČSSR přísně střežena, bylo všeobecně známo. Rozhodl-li se tedy někdo ji přesto násilně překonat, musel počítat s tím, že se mu to velmi pravděpodobně nepodaří. Musel tedy mít velmi závažný důvod ( jaký asi byl natolik pádný, aby člověk vědomě riskoval život?)
Možnosti cestování „za železnou oponu“ byly samozřejmě velmi omezeny. Přesto existovala celá řada příležitostí, jak z republiky vyjet prakticky kamkoliv. Kromě vycestování na příslib či pozvání dále jen namátkou: zájezdy s cestovní kanceláří, výběrové rekreace, výjezdy nejrůznějších souborů profesionálních, ale i kolektivů zájmové činnosti. Díky tomu mohl vycestovat prakticky kdokoliv, pokud mu nebyl odepřen cestovní pas (ale kolik z těch, kteří přišli na hranici o život, patřilo mezi ty „odmítnuté!“).

Jsem tedy přesvědčen, že jednoduché odsouzení pohraničníků s tím, že „sloužili totalitní moci“ je velmi neseriozní. To proto, že ostraha hranic (jak jsem uvedl výše) patří k k prioritám bezpečnostní politiky každého státu bez rozdílu politického systému. Každý, kdo se rozhodne ilegálně hranici překročit, se vystavuje nejvyššímu riziku. Znovu jen pro ilustraci uvádím výčet příkladů ze současnosti: obyvatelé někdejší Jugoslávie prchající do Itálie, Marokánci, hledající azyl ve Španělsku, občané „třetího světa“ migrující do Evropy. Ti všichni, jsou-li přistiženi, jsou deportováni zpět, pokud by ovšem kladli při zadržení odpor, vystavují se nebezpečí, že budou - zastřeleni! O trestech pro převaděče je zbytečné mluvit.

Buďme tedy velmi střízliví při zpolitizovávání historie. Hodnoťme věcně, spravedlivě, nikoliv tendenčně a nepravdivě. Hranice je i v normálních časech vždy tabu. V napjaté situaci je to ještě zřetelnější. Nedělejme si iluze, že v době studené války se rozhodli „přejít přes kopečky“ naivní nešťastníci. Pochopitelné byly útěky z republiky bezprostředně po únoru 48. Ty se také většinou zdařily. Později už se o překonání hranice z té či oné strany pokoušeli buď potencionální sebevrazi či lidé, kteří riskovali velmi uvědoměle.

Může nám být líto, že jejich životy nešťastně skončily někde na té pomyslné čáře. Ale rozhodně se tak nestalo proto, že by si zběsilí komunističtí pohraničníci s rozkoší zastříleli na ohavné imperialistické agenty. Oni - ať se nám to zdá sebeabsurdnější - pouze střežili hranici svojí vlasti. Jestli socialistické, kapitalistické, nebo svého království není podstatné. Taková je skutečnost. Bez politického vykolorování.



7 komentářů:

Pohranicnik Bloguje řekl(a)...

Zkouška zaslání komentáře

Anonymní řekl(a)...

Jako byvaly pohranicnik (1981-82) a emigrant (od roku 1985) souhlasim s obsahem clanku.

Svaťa SCHEIBER řekl(a)...

Dík Adminovi a všem,kteří nalezli chuť,možnost a prostor pokračovat v psaní tohoto skvělého blogu. Vděčný čtenář.

JB řekl(a)...

Inu,
pan autor nějak neví moc o době, o které píše.
Jedná se mi o jeho tvrzení, že bylo možno celkem bez problémů vycestovat za hranice a nebylo třeba násilně překračovat hranice.
Inu, vycestovat na "západ" jednoduché nebylo a stálo to mnohé úsilí, ohýbání hřbetu a podkuřování skoro každému, kdo vlastnil kulaté razítko. ZV ROH, ZV KSČ, uliční výbor KSČ, zaměstnavatel, mám pokračovat? Těch razítek na "žádost o devizový příslib" bylo cca 16, no a nakonec byla žádost zamítnuta.
Osobně jsem rok co rok podnikal tuhle kalvárii od roku 1970, a až roku 1977 jsem uspěl, asi jsem byl vyhodnocen za prudiče kterej nedá pokoj. Druhé kolo, o které jsem se snažil každoročně do roku 1989, už se nepodařilo úspěšně provést. No a po roce 1989 jsem za "imperialistickou čárou" několikráte do roka. Takže rozdíl tu byl, a značný, a ne že ne.
Takže pane autore, nemáte pravdu.
A tvrzení, že ochrana hranic (třeba USA/Mexiko) je normální stejně jako za socíku u nás, je taky na vodě a vachrlaté.
Co vím, tak hranice USA jsou Američany chráněny a hlídány proti průniku zvenčí, kdežto náš socsystém byl svojí filozofií a provedením především zaměřen proti průniku zevnitř. Proti venkovnímu narušení chránil minimálně, ale to zdejší pamětníci dozajista vědí, akurát si to nechtějí přiznat. Takže dávat na roveň ochrani hranice USA/Mexiko a třeba ČSSR/BRD je nesmysl, ledaže by se to bralo s "opačným znaménkem".-)
No nic, konec poznámek:-))))

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s panem JB, n hranici USA Mexiko jsem byl několikrát. Při přechodu hranice směr Mexiko Američané (dokonce ani Mexičané) nikoho nekontrolují, opačným směrem samozřejmě americká kontrola je, a to docela důkladná.Takže USA střeží hranice pro průnik zvenčí, nikoliv že by odtamtud někdo prchal-)) Já sám osobně mám nepříjemné zkušenosti se získáváním popvolení pro cestu na Západ v sedmdesátých letech, v jednom podniku mně bylo dokonc sděleno, že se souhlas zaměstnavatele s cestou do KS vydává pouze nejlepším pracovníkům. No a když jsem konečně u dalšího zaměstnavatele kýženou doložku dostal, dva dny před odjezdem mi ji StB zase sebrala, a pas k tomu. A to jsem se nijak proti režimu neangažoval. Pro korektnost ovšem musím dodat, že po uvolnění poměrů v roce 88 jsem už do USA doložku dostal. Jinak jsou vaše stránky zajímavé a rád si v nich čtu, zaznívá tam nostalgie těch dob, kdy jsme prostě byli mladší, a i nepříjemné věci nám tak nevadily.

Anonymní řekl(a)...

o precházení USA - mexickej hranice a jednoduchosti. Skuste prejst hranicu dva kilometre mimo hraničného prechodu a uvidíte ako "milo" sa k vám budú chovat američtí pohraničníci. A je jedno z či pojdete do Mexika, alebo z Mexika.

A k tomu, že sa nekontrolovali, alebo iba minimálne kontrolovali prieniky smerom z Nemecka do CSSR, to mohol napísat len človek, čo nema šajnu o OSH

Tomáš řekl(a)...

Musím se myšlenkově připojit k panu JB.

Opravdu všichni bývalí strážci hranic se dopouštějí (doufám, že jen nevědomě, možná jako následek roků PŠM?) zásadní logické chyby ve svých přirovnáních.

Je jistě výsostným právem každého státu (či jejich skupin) si rozhodovat, koho na své území vpustí.

Systém ochrany hranic před rokem 1989 byl u nás ale nastavený především (a o tom jsou na tomto blogu stovky stránek) tak, aby kontroloval, kdo tento stát opouští a případně mu v tom silou zabránil.

Ano, do USA, či jiných států se dnes mnohdy nedostanete, případně je to dlouhá a třeba i ponižující procedura. Ovšem to je strana vstupní - nikoliv situace, kdy by jiný stát svému občanovi omezoval, zda to vůbec může zkusit (strana výstupní). Ten drobný rozdíl, je snad teď už patrný každému?

V tomto světle je pak úsměvná myšlenka: "pokud bychom stěnu nepostavili my, jistě by ji postavili na straně SRN" a nabízí se otázka, proč jsme tedy tak obrovské materiální a lidské zdroje vyplýtvali, když by stačilo počkat, až to udělá druhá strana?