Pohraničářské "Akta X" .
Už opravdu velmi dlouho se chystám,že na tento blog,kde zveřejňuji povětšinou materiály s tématikou ochrany státní hranice z různých externích zdrojů,přidám konečně i něco přímo ze svých vzpomínek.
Ale,víte jak to bývá,kovářova kobyla chodí bosa :-) Pořád bylo co publikovat od bývalých pohraničníků,které znám buď osobně,nebo díky internetu,spoustu zajímavého materiálu bylo i různě poschováváno na internetových www,mnoho fotek a článků dostávám i od lidí,kteří hranici a dění kolem ní mají jako své hobby anebo se jen zajímají o historii Pohraniční stráže. Takže se k napsání vlastních zážitků ani nedostanu...
Rozhodl jsem se,že se to pokusím změnit – a začínám právě nyní a to s tématikou UFO.
V době,kdy jsem ještě studoval na vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově,mohlo to být v roce 1983,1984,teď už si přesně nevzpomenu,měli jsme na jeden z vojenských předmětů jako vyučujícího jistého majora Musila,což byl jeden z nemnoha lidí,kteří v Holešově vyučovali a nebyli tzv.parketovými důstojníky bez praxe na "čáře",ale který přišel přímo z výkonu služby na některé z pohraničních rot.
A jak už to tak někdy bývá,přišli na přetřes i různé zážitky ze státní hranice,tedy,z té západní. Major Musil nám tehdy vyprávěl docela zajímavý příběh. V době,kdy měl jednou službu na pohraniční rotě (patrně asi jako dozorčí důstojník roty,tzv.DDR) mu v noci hlídky z úseku roty začali hlásit pohyb podivného,svítícího objektu, který přiletěl jakoby ze západní strany hranice a pohyboval se nad státní hranicí.
Major Musil tedy vyjel s poplachovou hlídkou PchH do míst,odkud byl pohyb onoho "tělesa" hlídkami hlášen. Když projížděli s PchH po silnici kolem signální stěny (v žargonu PS "kolem drátů") tak to konečně spatřili: jednalo se o jakousi červeně zářící kouli,která se pohybovala v nevelké výšce nad nimi. Její pohyb byl zcela nehlučný. Onen objekt se kromě pohybu i několikrát na místě zastavil,což vylučovalo myšlenku na to,že by se jednalo o tzv.kulový blesk.
Celé to pozorování trvalo jen několik minut. Poté zářící objekt odletěl směrem do zahraničí a opět nastal klid,jako by se nikdy nic takového nestalo...
K použití zbraní nebylo podle mjr.Musila důvodu,neboť nijak neútočil na pohraniční hlídky,nikoho a nic neohrožoval,prostě se jen tak pohyboval,zastavoval a po chvíli odletěl. A mezi námi – žádný vojenský předpis,včetně notoricky všem pohraničníkům známého OSH-I-1 s výskytem UFO ve vojensky střežené zóně nepočítá ;-)
Všichni ve třídě jsme si onen příběh se zájmem vyslechnuli,chvilku se ještě diskutovalo "co by,kdy by",občas jsme se ještě o něm bavili,ale postupně tak nějak upadnul v zapomění.
V roce 1985 jsem nastoupil jako velitel čety na pohraniční rotu (1.rPS chebské brigády) v Trojmezí a netušil jsem,že si ještě na příběh vyprávěný mjr.Musilem živě vzpomenu.
Někdy v roce 1988,možná 1989,na měsíc ani rok už si přesně nevzpomenu,jsem přijel ráno do služby na rotu – a ta byla celá vzhůru nohama,kvůli události,jež se stala minulé noci.
Hlídky ze stanovišť Michal-Martin (oproti HM 3) a Bunkr-2 (oproti HM 4/4) začali na rotu hlásit,že ze Spolkové republiky přilétla nějaká zářicí červená koule,které se pohybuje nad celým střeženým úsekem. Ti z vojáků,kteří zpanikařili více (patrně pod dojmem dříve shlédnutých sci-fi) rovnou hlásili,že na ně nalétává UFO :-)
Co já bych za to dal,kdybych tu noc měl službu operačního důstojníka! UFO a různé záhady byly v té době mým velkým hobby. Ericha von Daenikena či Ludvíka Součka jsem četl x-krát a to,co se dělo oné noci by byl pro mě velký zážitek.
Bohužel,"operáka" sloužil jistý poručík Zdeněk H.- pro svoji náklonnost k alkoholu všeho druhu a pivu zejména,vojáky přezdívaný "Lahváček". Ušmudlané,věčně neoholené individuum,jehož jediným zájmem kromě chlastu byl sběr hub,hra v karty a případné běhání za ženskýma.
Poručík byl zcela bezradný,nevědouce co dělat – na žádném školení se tahle situace neprobírala a co je to UFO tušil Lahváček jen zcela okrajově. Takže pro jistotu vyhlásil pohraniční poplach (tím nemohl nic zkazit,neboť z praxe u roty věděl,že ten může "houknout" kvůli každé pitomosti). A potom ho už nenapadlo nic jiného,než přehrát odpovědnost na vyšší šarži :-) Zavolal tedy na brigádu v Chebu tzv.Stálého operačního důstojníka-SOD. Ten,k Lahváčkově smůle řešil nějaký jiný,důležitější incident na některé z podřízených pohraničních rot a tak poručíka odpálkoval s tím,že pokud "UFO" nesestřelili,nemá ho obtěžovat,neboť na hlouposti nemá kdy.
Myšlenka na sestřelení objektu se Lahváčkovi zdála zajímavou,zvláště kdyby průšvih z případných následků padla na hlavu někoho jiného. Nicméně,v době kdy poručík vedl telefonát s velením v Chebu,neidentifikovatelný objekt odlétl v temné noci někam nad Německo. K palbě na UFO nedošlo, pohraniční poplach byl zrušen a tím celá akce vlastně skončila.
Takže ani tentokrát nemohu podat svědectví o oné záležitosti jako přímý účastník celého incidentu. Tajně tedy spoléhám na to,že můj článek bude číst některý z bývalých pohraničníků z Trojmezí,kteří oné noci byli ve výkonu služby na hranici a podají své svědectví,případně opraví chyby,kterých jsem se v popisu události dopustil (je to přeci jen více než 20 let). Uvítám i vaše názory,případně obdobné zážitky (nejen) pohraničníků,vojáků ČSLA či příslušníků tehdejší policie-SNB či důstojníků O OSH. Rubrika KOMENTÁŘE je vám všem plně k dispozici. Případně můžete psát na můj mail: pohranicnik@gmail.com Cokoliv z vašeho mailu zveřejním jen s vaším souhlasem a samozřejmě i tady platí,že identitu bez souhlasu taktéž nezveřejňuji.
Co napsat závěrem? Snad jen to,že je zajímavé,jak jsou si oba příběhy podobné: ten první,který nám kdysi vyprávěl mjr.Musil a který se,myslím,stal koncem 70-tých let kdesi na Šumavě i ten druhý,který se stal v 80-tých letech na Ašsku.
A pozor – rozhodně si nemyslím,když píšu o UFO,že onen neznámý objekt musel být mimozemským zdrojem. Mohlo se jednat i o nějakou,mě neznámou anomálii přírodního původu. Mohlo to být něco,v čem měla prsty "druhá strana"např. legrácka od techniků z US.ARMY či Bundeswehru,nebo Bundesgrenzschutzu. Kdo ví...
Zajímá vás více?
Další příběhy: Od rotmistra po podporučíka 5.část.
(c) Autor: Zdeněk Pohranicnik@gmail.com
I když název zní hrozivě a temně,mohu p.t.čtenáře ujistit,že ve skutečnosti se o žádnou likvidaci kohokoliv nejednalo,právě naopak,tahle historka ze služby u PS patří spíše k těm veselejším. Tudíž – "outlocitné" povahy mohou směle číst dál a tzv.(polistopadoví) bojovníci proti totalitě se nedozví nic,nad čím by pokrytecky mohli lkát,řkouce,jaké že to hrůzy se děli na státní hranici Československa ;-)
Ve střeženém úseku státní hranice mé "domovské" pohraniční roty v Trojmezí jsme měli stanoviště Michal-Martin,kde kromě pozorovatelny,"špaku",byl i tzv.piket (což byla ve skutečnosti zateplená a pro pobyt vojáků upravená maringotka) a kde byl prováděn výkon služby v podstatě 24 hodin denně.
Oproti stanovišti byl hraniční mezník 3 a kousek od něj byl bavorský statek zvaný "Hollerung" u nějž bylo i menší parkoviště pro vozidla. Z německého území bylo tedy velmi dobře vidět pohraniční stanoviště, signální stěnu i pohyb pohraničních hlídek kolem ŽTZ.
U statku občas parkovala vozidla německých turistů,kteří si cestou z Dreiländerecku přijeli prohlédnout československou "železnou oponu" a pozorovatelnu pohraničníků. Obdobně tomu tak bylo i onoho letního dne,kdy se udála událost o níž se chci ve své vzpomínce zmínit.
Na parkoviště přijelo několik vozidel z nichž vystoupila skupina Němců a v trávě si patrně udělali piknik. Roztáhli si deky,vytáhli košíky s jídlem,na dekách se objevila i basa piva a nějaká ta láhev "schnapsu". Občas na naši hlídku na pozorovatelně zamávali a podobně.
Nicméně,kombinace piva,kořalky a horkého letního dne není dobrá kombinace :-) Alkohol vlezl německým turistům poněkud do hlavy a s rostoucím počtem promile v krvi,rostlo i jejich sebevědomí a vzpoměli si na časy,kdy pod vedením Vůdce prováděla Velkoněmecká říše "Drang nach osten".
Jali se vojákům na hlídce spílat,hrozit pěstmi,bojovně máchali prázdnýma flaškama od vypitého piva a vykřikovali cosi o komunistech a obdobně. Na takový vývoj situace naši vojáci nebyli zvyklí a tak vše hlásili na rotu službu konajícímu dozorčímu důstojníkovi.
Operačního na rotě v Trojmezí měl důstojník,kterého tady nechci jmenovat a ani se zmiňovat jaké měl funkční zařazení. Ale mnohé vám snad napoví ten fakt,že byl upřímně oddán straně a vládě a Západ neměl rád až takovým způsobem,že ani doma občas nesledoval vysílání západoněmecké televize či rozhlasu (což,jak vím z osobní zkušenosti bylo i mezi vojáky z povolání unikum),nesmělo se u nich kupovat zboží z Tuzexu a snad,což však nemám ověřeno,nepil ani alkohol,který byl vyroben kdekoliv v tzv.kapitalistické cizině! ;-)
A právě jemu hlídka oznámila,co se děje. Vrcholem všeho bylo,když voják (a mám dojem,že tím záměrně našeho důstojníka ve službě popíchnul) oznámil,že Němci při pohraniční provokaci urážejí i Stranu. Dozorčí důstojník začal vidět rudě,já osobně mám takový dojem,že by nejraději osobně odjel na státní hranici a drzé Germány ztrestal na místě prachem a olovem – želbohu,za daných okolností a v té době neměl k podobnému činu patřičné pravomoci :-)
A v té chvíli dostal operační důstojník ďábelský plán,jak s drzými provokatéry zamést a nahnat jim i něco strachu. Napadlo ho totiž,že před očima západních turistů zinscenuje pohraniční akci a to včetně likvidace narušitele.
Vyčlenil k akci vojáky náhradní poplachové hlídky,jeden voják,jako figurant se šel obléci do jakéhosi polocivilu,který se v podstatě skládal z teplákové sportovní soupravy a kšiltovky. Neboť každá akce musí být řádně materiálně zabezpečena ("o MTZ jde až v první řadě") zavolal si staršinu,nebo-li výkonného praporčíka (VPr)
U osoby VPr se z dovolením zastavím. V době mé služby v Trojmezí dělal staršinu jistý nadpraporčík Tonda Firýt (jméno si dovoluji uvést,neboť onen dobrý muž je již na pravdě Boží). Chlap,který vypadal o patnáct let starší,než skutečně byl. Nevím,co se na něm tak podepsalo,ale slyšel jsem cosi o dřívějším bujarém životě. Inu,život vojenský,život veselý. Nebál se nikoho,kromě velitele brigády,náčelníka týlového oddělení chebské bPS a – své ženy :-) Mluvil zvláštním,trochu huhňavým hlasem,jeho radostí bylo,když na rotě mohl,cituji "zdivočit vojáky" (a respekt si Tonda uměl získat,nejen u nováčků,ale i u mazáků) a jeho zálibou bylo opatrovat nakřečkovaný materiál ve svých skladech - a že tam toho měl! Strašně nerad vydával jakýkoliv materiál,lhostejno zda mýdla,oděvy,nebo munici. Když za ním přišel voják,že něco potřebuje nafasovat,nejčastější staršinova odpověď byla: "Kurwa,vojáku nemám. Nic nemám. Sklady mám prakticky prázdné" :-)) I velitel roty měl leckdy problém od staršiny cokoliv získat. Já osobně mám dojem,že v praporčíkových skladech by se ještě našlo i něco trofejních uniforem po Afrikakorpsu,v kterých dočasně na sklonku 40-tých let chodili první ochránci hranice z legendárního pluku NB 9600 :-)
Ale zpět k oper. důstojníkovi,který si nechal zavolat staršinu,aby mu vydal cvičné střelivo (tzv.slepé patrony) a cvičné nástavce na samopaly. Výkoňák byl již o požadavku informován a chtěl spustit své nářky o prázdných skladech – když tu uviděl operačního,silně nasraného,s krví podlitýma očima. Staršina pochopil,že není vhodná doba ke stížnostem na nedostatek materiálu a vše požadované raději vydal a jako bonus pomáhal vojákům dokonce s páskováním cvičného střeliva do zásobníků (!).
Operační důstojník rychle seznámil nastoupenou poplachovku a figuranta se svojí představou o nasimulované akci a vše se rozeběhlo.
Jaký pohled se naskytnul rozkuráženým Němcům,které bych se nyní už odvážil označit za revanšisty?
Nejdříve zaslechli práskání výstřelů ze samopalu. Na dekách s piknikem zavládlo hrobové ticho a turisti se začali pozorně dívat k drátům,co se to děje: Naskytl se jim pohled na muže v modrých teplákách,který utíká směrem k drátům a v patách má tři pohraničníky,kteří po něm občas vystřelili.
"Narušitel" doběhl k drátům a pokoušel se je,opakovaně a neúspěšně přelézt. Znovu a znovu se drápal na signální stěnu,ale byl vskutku nešikovný,dráty byly pružné,neumožňovali uprchlíkovi je lehce překonat.
V nachmelených Němčourech by se krve nedořezal.
Tu pronásledovatelé dostihli "narušitele",odtrhli jej od signální stěny,spoutali kovovými pouty a odvedli přes kontrolní pás na vozovku a před sebou ho vedli k pozorovatelně a piketu,kam mezitím dorazily i dvě vojenské vozidla UAZ s posilou.
Netřeba snad zdůrazňovat,že turisté v Bavorsku si mohli oči vykoukat,aby jim nic neuniklo.
Vojáci se mezi sebou radili a pak,jako by se rozhodli: postavili "narušitele" ke sloupu telefonního vedení,tři vojáci se postavili pár metrů od něj,namířili zbraněmi,třeskla salva – a spoutaný "uprchlík" padnul k zemi jak podťatý. Dva vojáci k němu přišli,uchopili jej a odnesli do UAZu. Ostatní také nastoupili do vozidel a celá kolona odjela zpět do našeho vnitrozemí,po silnici k pohraniční rotě.
Naši revanšisté na místě vystřízlivěli. Tu tam bylo odhodlání zůčtovat s těmi na druhé straně,duch Velkoněmecké říše se rozplynul... Urychleně naskákali do nedalekostojících vozidel (mám dojem,že rychlost se kterou překonali místo mezi piknik-platzem a auty by vydala na olympijský výkon) a urychleně odfrčeli do nitra rodné Bundesrepubliky.
Dozorčí důstojník roty spokojeně pochrochtával,jak jsme to těm revanšistům natřeli a měl akci za ukončenou. Opak však byl pravdou.
Západoněmečtí svědci "hrůzného činu čs.pohraničníků" si vše nenechali pro sebe a patrně informovali nejbližší policejní dienststelle,neboť zanedlouho vypukli na bavorské straně hranice doslova manévry.
K statku,na parkoviště přijela vozidla všech složek ochrany západoněmecké hranice: zelené vozidla Bundegrenzschutzu,bílozelené vozy Bayerische Grenzpolizei a béžové auta Zoll. A protože i Američané byli bdělí a ostražití a nepochybně monitorovali německý policejní radioprovoz,dorazil i terénní vůz US.ARMY a na obloze bzučel vrtulník Cobra. Asi dvě hodiny se tam naši "protivníci ve zbrani" motali,cosi vyměřovali, fotografovali a filmovali naše území. Jediný,kdo tam chyběl,byl snad už jen hauptkomissar Schimansky a Chuck Norris za Delta Force :-)
A právě onen rej na západní straně čáry se stal osudným i našemu milému důstojníkovi,který celou akci spískal. Tak,jako Američani a Němci odposlouchávali naše vysílačky,tak i naši zpravodajci monitorovali rádiový cvrkot protivníka na Západě. Tudíž,že se něco děje u HM3 si vydedukovali vzápětí a rozjelo se vyšetřování. Nakonec to celé dobře dopadlo, akční důstojník patrně dostal tzv."pojeb",nějaké procenta z platu a celé se to zametlo pod koberec.
A samozřejmě,že aktivita onoho důstojníka na nějakou dobu poklesla na úroveň mrazu :-)
Zajímá vás více?
Služba u PS: Treffpunkt Pabstleithen DDR
(c) Autor: Zdeněk pohranicnik@bloguje.cz
Tentokrát jsem vylovil z paměti story o jedné,dá se říci pohraniční akci,která se odehrála na mé domovské 1.rPS Trojmezí a to v lokalitě někde mezi hraničním mezníkem 13/9 na státní hranici mezi Československem a tehdejší Německou demokratickou republikou a dále v přilehlých německých obcích Pabstleithen a Ebmath v oblastin zvané Vogtland.
Pohraniční rota,na které jsem v letech 1985 – 1990 sloužil,měla v úseku dva sousedy. Na levé straně 2.rPS Pastviny (obec Studánka) a na pravé straně prapor pohraničních vojsk NDR (Grenzbatallion GT DDR),který měl své sídlo v nedalekém městě Posseck.
Když jsem v roce 1985 nastoupil na rotu v Trojmezí jako nový velitel čety,žádné oficiální ani neoficiální styky s německými kolegy od Pohraničních vojsk nebyly. Jediné,co svědčilo o tom,že máme za sousedy ty "hodné Němce se špatnýma markama" :-) bylo přímé telefonické spojení na prapor v městečku Posseck. Bednista,nebo-li dozorčí signálního přístroje (něco jako operátor dispečinku PCO u dnešních bezpečnostních agentur či Policie) měl za povinnost vždy při nástupu nové směny vyzkoušet spojení a to tím způsobem,že stlačil tlačítko na speciální tlf.ústředně a když se mu ozval dozorčí ve východním Německu,pouze řekl "Adam – gut?". Pokud vše bylo OK,jeho německý kolega pouze potvrdil slovy "Adam-gut!" Pak už zaznělo jen německé "Tschuss" a naše "Ahój" a spojení se ukončilo. Na nástěnce měl ještě náš dozorčí nákresy "komunikace světlicemi" či jak to nazvat,které používala německá GT DDR. Dvě červené světlice byl myslím pokus o proryv z NDR do NSR,dvě zelené z NSR do NDR a pak ještě nějaké kombinace,pro přivolání pomoci apod. Samozřejmě,že němečtí kolegové používali stejně jako my radiostanice,vojenské tlf.linky apod. Světlice i u nás byla jakási záloha,minimálně používaná.
A to bylo vše. Ve starších kronikách roty ale byla zaznamenána spousta setkání,včetně bohaté fotodokumentace,takže nějaké styky i na neoficiální úrovni zde byly,včetně sportovních utkání a podobných trachtací. Ale,jak už jsem psal,v době,kdy jsem nastoupil na rotu,nic takového nebylo.
Vše se změnilo jednou v červenci,mám dojem že to bylo v roce 1987. Byl jsem na rotě,ten den jsem myslím školil bojovou přípravu na učebně. O přestávce jsem šel dolů,na místnost "operačního" – tedy dozorčího důstojníka roty,abych si tam s operákem vypil kafe. Sloužil tehdy nprap.Tonda Firýt (už jsem se o něm zmiňoval v jiném článku . Tu náhle bednista oznámil,že k závoře u roty přijel nějaký trabant s poznávací značkou NDR. Staršina ožil a zvolal: "No kurva,vyhlaste poplachovce ihned Taras!"
Taras – to bylo kódové označení pro případ,že by se nějaké vozidlo pokusilo projet po komunikaci na Západ. V takovém případě Poplachová hlídka zaujala určené stanoviště a vyzbrojena kromě samopalů i kulometem na podstavci a protitankovou RPG-7 měla za využití těchto zbraní přejezdu v úseku roty zabránit.
Proč staršina Tonda Firýt tento rozkaz vydal – nevím. Trabant stál pokojně za speciální silnou závorou u roty a nic nesvědčilo tomu,že by řidič sedící ve vozidle jevil jakékoliv pošetilé úmysly prorazit bakelitovým autem pevnou ocelovou závoru.
Z okna jsem pozoroval,jak kluci z poplachovky naklusali za závoru,v klidu umístili kulomet na podstavec,připravili UK-59 i RPG ke střelbě. Potom velitel PchH volal na nprap.Firýta,který stál vedle mě v okně: "Staršinóóó,ten Němec je v uniforměěě. Je to pohraničnííík".
Staršina se zamyslel a řekl mě: "No kurva,to se mě ještě nestalo. Ty umíš německy,jdi to prověřit". Já už na nic nečekal a běžel jsem k závoře.
V Trabantu opravdu seděl muž v uniformě – poručík pohraničních vojsk NDR. Pozdravili jsme se a já se ho zeptal,co si přeje. Poručík,jmenoval se Stefan Lutze,mě sdělil,že byl poslán z velitelství v Possecku,aby naší rotě předal tzv.bojové pozdravy a dar k blížícímu se svátku Pohraniční stráže ČSSR. Vše bylo "alles klar" :-)
Pozvali jsme poručíka dál,nechali nastoupit rotu,kde bylo poblahopřáno našim vojákům ke dni PS – u této příležitosti byl urychleně přivolán i politruk roty Luboš B. a praporní ZVP mjr.Šrůma (již je také napravdě Boží jako náš staršina Firýt) – zkrátka,byla to taková formální trachtace,která ovšem měla pro nás jeden zásadní přínos. O této akci se dozvěděli i na brigádě v Chebu a poté bylo dáno jakési svolení (jak já soudím),aby kooperace mezi námi a Němci pokračovala. Dostali jsme "befehl" ze shora,že máme pravidelně dělat i jakési dohovory s německými kolegy na úrovni pohraničních rot,abychom se navzájem informovali o situaci na čáře,zlepšili součinnost (což byl podle mne následek toho,že u hraničního mezníku 13/9,v místě,kde končila naše "signálka" a začínala německá,utekl na Západ nějaký bývalý voják GT DDR).
A právě o jednom takovém "součinnostním dohovoru" s německými kolegy tady chci psát.
Na pravidelné páteční poradě nám sdělil velitel roty Tonda J.že se má konat dohovor s německými kolegy a že to má na starost. Prý přijede náš velitel praporu podplukovník Martínek a tlumočit bude některý ze zpravodajců,z praporu v Krásné. Dohovor se má konat u nás,nejlépe přímo na státní hranici,tzn. u HM 13/9.
U osoby velitele praporu pplk.Martínka se zastavím. Prápora,přezdívaný Marťas,nebo Marťan, byl snad dvoumetrový chlap s rucema jako lopaty. Už svojí vizáží tedy budil respekt. Uznáván vojáky i důstojníky byl však ještě i pro jinou vlastnost: měl perfektně v malíčku terén v úseku všech rot svého praporu. Znal velmi dobře všechny patřičné vojenské předpisy a nařízení. Když byly cvičné střelby,nebál se vzít do ruky samopal,kulomet a velmi dobře vše nasázet na cíl. Jednoduše řečeno – co vyžadoval po jiných,to sám zvládnul. A to ho rozhodně neidealizuji.
Ještě jednu vlastnost měl: byl vysazený na nově příchozí důstojníky u pohraničních rot. Já sám si vzpomínám na svoji panickou hrůzu,kdykoliv se u brány roty objevila jeho služební červená škodovka či praporní UAZ. Nikdy jsem předem nevěděl,za co mě prápora zdivočí jak sysla. Starší kolegové na rotě si ze dělali legraci,že velitel praporu má svoji Tabulku chemických prvků a já jsem prý dusík :-) Inu,podusit mě uměl dobře...
Nicméně,v den,kdy měl pohraniční dohovor probíhat,došlo k tomu,že vypadl zpravodajec,který měl tlumočit. Bylo to na poslední chvíli,neboť zpravodajci museli odjet na nějakou důležitou akci. Prápora přijel k nám do Trojmezí a řešil s mým velitelem,zda celý dohovor nezrušit,neboť není tlumočník. Tu náhle našeho starého napadlo: "Velitel 2.čety umí německy!". Prápora mě nechal ihned zavolat do kanceláře.
"Rotmistře,vy umíte německy?" ptal se. "Ano",odpověděl jsem. "Chodil jsem na němčinu ještě na základce a učil jsem se německy i na střední v Holešově".
"A jak to,že tu nejste,když vás potřebuji jako tlumočníka?" ptal se záludně a já vážně nevěděl,jak odpovědět.
"Veliteli,on se vás bojí" prásknul práporovi náš starej. Velitel praporu se zasmál a povídá: "Kapitáne,mě se bojí i větší šarže" :-) Poté jsem byl v milosti propuštěn z kanceláře VR.
Aby pohraniční dohovor s německými kolegy neprobíhal ve stoje někde u hraničních mezníků,zorganizoval to náš VR následovně. K místu setkání,u HM 13/9 nechal přistavit vojenskou V3S. Ke sklopeným lavicím nechal přidat úzké stoly z učebny,pokryté ubrusy. A abychom nemuseli šplhat na korbu,zabavil na chvíli vojákům dřevěné schůdky,které si mazáci vyrobili pro nastupování do véesky,až je poveze do civilu.
Staršina se také vytáhnul,dal patřičné příkazy provianťákovi,takže bylo nachystáno i nějaké občerstvení ve formě obložených mís. K pití limonády a pod stoly byla diskrétně schová basa piv a láhev vodky. Akce mohla začít.
Kolegové z NDR přijeli přesně. Důstojníky z Possecku přivezl náčelník místního oddělení ochrany hranic – Klaus Lorenz (jež nebyl voják,ale vlastně policista),která měla na starost nikoliv západní čáru jako prapor v Possecku,ale hranici NDR-ČSSR a já poprvé v životě uviděl terénní Trabant v khaki barvách a se znakem NDR.
Dohovor probíhal v přátelské atmosféře,snažil jsem se překládat jak nejlépe jsem uměl,tak snad byli spokojeny obě pohraniční strany. Jen si vzpomínám na jednu věc. Když přišla řeč na Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei – použil jsem při hovoru s východními Němci výraz "vaši kolegové". Důstojníci GT DDR se ihned ohradili,že ne,že to nejsou kolegové,ale protivník,nepřítel,nebo tak nějak.
Po skončení oficiální části,došlo,se svolením našeho prápory,k otevření vodky a piv (láhvová chebská Hradní 11°),němečtí kolegové také dotáhli nějaký schnaps,takže jsme nebyli smutní. Velitel praporu se potom rozloučil a odjel směr Aš,viditelně spokojený,že akce se vydařila a rozkaz seshora tak byl splněn – a i já na to měl jistý podíl.
Atmosféra na korbě vétřiesky byla velmi dobrá,jen se vyskytnul problém. Neboť nás bylo více (z Trojmezí velitel roty Tonda J.,politruk Luboš B. a moje maličkost,z NDR také tři kolegové) schnaps i pivo brzo zmizelo v našich žíznivých hrdlech. Náš starej navrhoval,že pošle poplachovku do hospody u Cinka pro další basu s pivem,ale to bylo Němci zamítnuto s tím,že nás recipročně zvou k nim,a že pojedem do nějakého blízkého Gasthausu. Nikdo neprotestoval.
Jeden z německých důstojníků přivolal další vozidlo,takže k terénnímu Trabantu se přidal ještě UAZ. Prošli jsme německým hraničním plotem a odjeli směrem na Pabstleithen,někam k oné hospodě,kde jsme byli kolegy pozváni – typický německý Gasthaus,s vývěsním štítem a reklamou na místní pivo Stern,uvnitř bylo útulno,obsluha dobrá,pivo chutné a různých druhů schnapsu jsme ochutnali něúrekom :-)
Docela legrační také bylo,jaký měl alkohol příznivý účinek na naše kamarády ve zbrani. Totiž,ti samí,kteří mě opravili při tlumočení,že Bundesgrenzschutz a Grenzpolizei nejsou žádní kolegové,nýbrž protivníci,mě nyní přesvědčovali,že Německo je pouze jedno a že "Mauer muss weg"-tedy,že Berlínská zeď musí být zbourána ;-) Ericha Honeckera i šéfa STASI Mielkeho by z takového ideového tápání patrně kepla pepka. Leč prohřešek východoněmeckých pohraničníků zůstal výše jmenovaným papalášům v Berlíně (Ost) utajen.
Byl to fajn večer,ve finále se k nám připojili i další přítomní štamgasti,takže jsme se na konci všichni zhulákali jako Rudí námořníci a byl tedy čas jet domů. Jenže se vyskytnul drobný zádrhel. Záhadně zmizel náš velitel roty,který už byl také jak Rin Tin Tin a šveholil ne česky či německy,ale svahilsky. Na toaletách ani v přilehlých prostorách hospody nebyl a ani nikde venku nebyl nalezen v poloze ležícího střelce.
Náčelník německého oddělení OSH Klaus Lorenz tedy mě a politruka odvezl přes Ebmath až domů,do Hranic,kde jsme bydleli,s tím,že se ještě po našem starém kolegové od GT DDR podívají a snad ho někde v okolí najdou,nebo,že ho v nejhorším zadrží němečtí pohraničníci u drátů,nebo na linii hraničního pásma.
Druhý den,když jsem ještě s bolavou hlavou, přijel na rotu,dozvěděl jsem se od našeho starého,co se vlastně oné noci,kdy zmizel,přihodilo.
Velitel vyprávěl,že chtěl jít na čerstvý vzduch. Vyšel před hospodu,aby se vyluftoval – a od té doby,že má okno. Pak už si jen pamatuje,že seděl v nějakém pokoji,za stolem a nějaká starší,německá dvojice,mu dává pít kávu :-) Jak velitel vyprávěl,v té chvilce se strašlivě polekal,neboť první,co ho napadlo,v jeho alkoholem ovlivněném mozku bylo,že se nějakým záhadným způsobem dostal do Bavorska a zatímco je napájen kávou,hlídka BGS či US.ARMY už je na cestě pro něj,aby byl vzat do zajetí.
Problém byl v tom,jak se domluvit. Němečtí penzisté češtinou nevládli,to bylo jisté. Ze strany velitele zde byla jazyková bariéra,neboť anglicky uměl leda tak říct "Hello Dolly" a německy uměl zvolat jen "Hande hoch". Nakonec vše vsadil na jednu kartu – tedy,že se stále nachází na území NDR a řekl jediné dvě slova,na které si vzpoměl: Klaus Lorenz.
To jeho německým hostitelům však stačilo. Šli k telefonu a někam volali. No a zanedlouho se objevil náš strý známý náčelník místného oddělení pohraniční Volkspolizei,naložil velitele a odvezl ho,opět přes Ebmath a Hranice,domů,do osady Siedlung (jak se této části Trojmezí říkávalo).
Takže opět se potvrdilo ono známé – "Konec dobrý – všechno dobré".
Jen tak poznámka naokraj: já pak přemýšlel,jaké asi museli být pocity oné dvojice dobrých německých penzistů,když jim v noci kdosi buší na vrata – oni otevřou a za dveřmi stojí nachmelený,uniformovaný (a navíc pistolí na opasku ozbrojený) československý kapitán Pohraniční stráže...
A ještě jednu vzpomínku si neodpustím. Po čase na naši rotu opět přijel obávaný velitel praporu pplk Martínek. Měl jsem zrovna službu dozorčího důstojníka,utéci před ním tedy nebylo kam,neboť jsem mu musel podat hlášení. Když jsem tak učinil,očekával jsem,že mě prápora opět za něco "podusí". Ale kupodivu mě potřásl rukou,usmál se a povídá: "Tak co,jak se máš,ty starý veteráne?" :-)
Říkám vám,učit se němčinu se fakt vyplatí – zvlášť sloužíte-li u Pohraniční stráže.
Autor: Pohranicnik@gmail.com
