TAKOVÝ BYL TONDA FIRÝT

Dostávám se opět k tomu,abych zavzpomínal na doby mé služby u pohraniční roty Trojmezí.
Tentokrát bych si dovolil věnovat svoji vzpomínku jedné osobě,která se nesmazatelně zapsala do mé mysli. 
Onou osobou je můj bývalý kolega z 1.rPS Trojmezí, výkonný praporčík (či-li staršina) Antonín Firýt. 

  
  Nikomu, kdo byl na vojně, lhostejno zda u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra,
nebo Československé lidové armády, nemusím vysvětlovat pojem "staršina" či "výkonný praporčík.
Ale, protože weblog Pohraničník čtou i "civilisté vojnou nepolíbení" chci jim vysvětlit, že 
funkce výkonného praporčíka by se dala v civilu přirovnat ke kombinaci zaměstnanecké pozice
skladníka, správce budovy, případně managera přes logistiku. 
  
  Ale, vrátím se zpět do "zlatých 80-tých" :-)
Se staršinou Tondou Firýtem jsem se poznal v létě 1985, když jsem do Trojmezí nastoupil coby 
novopečený velitel čety v hodnosti rotmistra, po absolvování vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově. 
Velitelem roty byl tehdy kapitám Miroslav K. - tomu jsem se jako prvnímu zahlašoval v kanceláři VR, ihned poté,co jsem byl z praporu PS v Aši Kelleru dovezen na rotu. Velitel roty mě potom seznámil se ZVP (politrukem), s technikem roty a druhým velitelem čety. 
Nadpraporčík Firýt na rotě nebyl, měl volno po službě dozorčího důstojníka (DDR). Osud tomu ovšem chtěl,abych ho také poznal ještě ten den a to za mírně dramatických okolností. 

  Jako nováček jsem samozřejmě neměl žádný byt,ani ubytovnu (nejbližší byla až v Chebu). 
Takže mě bylo třeba ubytovat přímo v areálu pohraniční roty. Připomínám, že v létě roku 1985
už stál v Trojmezí nový objekt, zprovozněný nedlouho před mým nástupem. Těmto novým budovám se leckde přezdívalo "horský hotel", jednalo se vskutku o moderní a komfortní stavbu. 

                                                         Pohled na objekt 1.rPS Trojmezí.  
  
  Velitel roty rozhodl,že budu tedy zatím bydlet v jakémsi "inspekčním pokoji", které byly na
rotě myslím dva. Jeden v přízemí, skromně vybavený: postel,skříň,stůl, židle, křeslo a další
v prvním patře, ten byl zařízen velmi pohodlně a srovnal bych ho, vybavením, s hotelovou 
kvalitou. 
  Nicméně, bylo třeba pokoj odemknout a to byl problém. Staršina měl na rotě všechno pod palcem,o všem měl přehled a od všeho měl klíče. A některé z těch klíčů (jako ten od mého pokoje) měl Tonda Firýt, v rozporu s předpisy, pozamykané u sebe v kanclu. Všichni velitelé,co se na rotě v Trojmezí vystřídali, tento fakt staršinovi vytýkali, dožadovali se nápravy po dobrém či po zlém, ale s Tondou nikdo nehnul, neboť ten se bál pouze své manželky - mějíce na paměti,že tu má na furt, zatímco velitelé rot přicházejí a odcházejí a lze je tedy s lehkou myslí ignorovat. 

  Velitel roty tedy vyslal do města Hranice vozidlo UAZ,aby staršinu za účelem vydání klíče 
dovezlo na rotu. Navíc také bylo třeba, aby mě výkonný praporčík vydal věci na spaní, tzn. 
ložní prádlo, přikrývku, polštář a podhlavník. Čekal jsem mezitím v kanceláři dozorčího důstojníka. 

  Zhruba za půl hodiny se vozidlo vrátilo. Uslyšel jsem bouchutí dvířek a pak už jen hlasité 
nadávky a kletby, vše hojně a často prokládáno slovem "kurva" :-)  Pak se rozrazily dveře do 
místnosti DDR a v nich stál nadpraporčík Firýt, s krví podlitýma očima a jeho nasraný výraz v 
obličeji vyzařoval rozličné negativní emoce, mezi nimiž by jste "You're welcome" hledali marně. 

  Vystřelil jsem jak pružina,jakožto důstojnické embryo, čerstvě po škole, jsem měl pořadovku a různá "dýnstreglamá" v krvi a chystal se mu, jako vyšší šarži, zahlásit. Ovšem staršina mě nedal příležitost a spustil: "No kurva, vojáku, nenecháte mě ani pořádně vyspat po službě. Musím se,kurva, trmácet na rotu, chvilku klidu nemám". Možná Tondu Firýta necituji úplně přesně,ale zhruba v tomto smyslu se nesl jeho "uvítací proslov" k mé maličkosti. A já si tenkrát vskutku přál být ještě menší a menší, nejlépe být úplně nejmenším na celém světě... 

  V době staršinova monologu vylezl ze sousední kanceláře velitel roty a se zájmem poslouchal 
staršinovo láteření a zdálo se, že se velitel dobře baví, podle mírného úsměvu bych řekl, že 
svědkem podobného vystoupení není kapitán Miroslav K. poprvé. Ve chvíli,kdy Tonda Firýt nabíral dech,aby na mě spustil další lavinu výčitek a kleteb, velitel roty řekl: "Toníku a kromě klíče od cimry dej tady rotmistrovi i věci na spaní a ložní prádlo". Poté VR zmizel zpět do bezpečí své kanceláře. 

  Staršina kupodivu ztichnul a rukou mě pokynul,ať počkám na místě. Zaradoval jsem se,že patrně autorita VR zapůsobila na výkoňáka tak mocně,že se mnou bude nyní jednat vlídně, nebo aspoň tak, jak se podle Vojenských řádů mezi vojáky z povolání patří. 
Ovšem, opak byl pravdou.  

  Za pár minut přiběhl dozorčí s tím, že mám jít za staršinou do skladu a protože jsem na rotě 
nováček,že mě tam dovede. Říkal jsem si: "Jak jsou ti vojáci tady na státní hranici ochota 
sama a dozorčí se nezištně nabízí jako průvodce po objektu roty". 
Dozorčí mě dovedl ke skladu: tam už stál nprap.Firýt, brunátný v obličeji, jako hypertonik v 
posledním tažení a mě došlo,že nikoliv autorita VR vedla k jeho vlídnosti, nýbrž,že toliko 
nabíral dech k další lamentaci: "No kurva,vojáku,to nemůžete spát ve spacáku? Tady nejste na
dovolené s Čedokem. Kurva,já tady snad ani žádné peřiny a polštář nemám. Nic tu nemám, jsem úplným žebrákem". Jeho slova ovšem ostře kontrastovala se skladem (nabouchaným lůžkovinami a obdobným sortimentem) až k prasknutí plným. 
  Staršina láteřil jak stará Kráčmerová a já si všimnul,že dozorčí neodešel,ale stojí opodál a
královsky se baví na můj účet. Na to konto jsem ihned přehodnotil svoji naivní ideu o ochotných vojácích základní služby  :-)

  Musel jsem si vyslechnout ještě asi tak dva gigabajty nářků, kleteb, hrozeb a různých nadávek,na které gentleman před 22.hodinou ani nepomyslí,natož aby je vyslovil. Prísambohu, být někde v okolí prodejna lůžkovin, šel bych tam a zakoupil raději věci na spaní za své peníze. Ovšem,nejbližší Textilia byla daleko,až v Chebu a IKEA až v Hofu,což bylo u protivníka ve Spolkové republice a tudíž také nedostupná. 

  Ale, zkrátím to. Nakonec jsem dostal své požadované a schlíple,že by pes ani pomyslnou kůrku
ode mne nevzal,jsem se odebral na cimru, abych se ubytoval. 
Staršina cestou k vozidlu ještě zdivočil dva,tři vojáky,kteří se mu připletli do cesty a poté 
odfrčel vozidlem UAZ domů, aby pokračoval v zaslouženém odpočinku po náročné službě.
  Takhle tedy proběhlo mé první setkání s výkonným praporčíkem Antonínem Firýtem, dej mu Pánbůh věčnou slávu. 

A ještě jedno musím napsat. Aby jste můj text špatně nepochopili: Staršina nebyl zlý člověk. Jen, pravda,neměl moc rád nováčky,lhostejno,zda to byli záklaďáci,nebo důstojníci. A dělalo mu jisté potěšení takového zelenáče trochu zdivočit. Stejné to bylo s tím jeho věčným lamentováním, nadáváním a nářkem nad "prázdnými sklady", jakožto i věčným "kurvováním",když chodil po objektu roty. Já po čase pochopil, že Tonda Firýt je ve skutečnosti "pes,který nekouše" :-) A dalo se s ním docela dobře vycházet.  Tedy, pokud jste po něm nechtěli,aby vám vydal něco ze svých skladů...

    Velitelský sbor 1.rPS Trojmezí. Staršina nprap.Firýt úplně vlevo. 
    Autor tohoto článku, Zdeněk V.přezdívaný "Šemík"- dřepící vedle něj.



Nyní ovšem přešaltrujme od vzpomínky mladého velitele čety v hodnosti rotmistra ke vzpomínce vojáka základní služby, psovoda Pavla Breuera (děkuji mu tímto jednak za zaslaný text vzpomínky na staršinu, ale i foto Tondy Firýta, zde publikované). 

Vzpomínka na staršinu

Jak sám o sobě často říkal: ,,Jsem jediný mazák na téhle rotě.‘‘ A byla to pravda, když dnes s odstupem času vzpomínám na službu u PS na rotě Trojmezí. Staršina, jak mu vojáci říkali si svým svérázným vystupováním , zvláštní artikulací, pro nově příchozího, někdy nesrozumitelnou řečí zjednal vždy pořádek a respekt i u vojáků, kteří to měli ,,za pár“.

První setkání s ním bylo ihned po příchodu na rotu ,kdy jsme fasovali výstroj. Nastupoval jsem na vojnu na podzim a nástup po přijímači byl někdy začátkem prosince. Trojmezí je 602 m.n.m., Takže chladnější počasí. Jako nováčci jsme vyfasovali slabé, roztrhané pláště. Protože i naši mazáci a supráci znali vrtochy staršiny, půjčovali nám nováčkům své kvalitní oblečení do služby a my museli čekat až supráci půjdou do civilu a my jsme si ho mezi sebou povyměňovali. 

Takže supráci odevzdali naše roztrhané hadry a my dostali od mazáků nebo supráků jejich výstroj (byla to výměna typu-kulový blesk). Pamatuji si, jak staršina vydával boty ,,podle oka“ Takže jsem vyfasoval holínky , které hodně tlačily. Když jsem to šel k němu reklamovat, ukázal mi, kde nechal tesař díru se slovy:,, Kurwa, tak si ten palec uřízněte, jiný nemám.“.

Jako psovod Pchh jsem ocenil jeho smysl pro realitu. To když v době říje srnci bojovali i u drátů a některé úseky byly pořád ,,ve stálým“,věděl dobře, kdo je na rotě pytlák, kdo posílá tajně domu balíčky se srnčími parůžky. Takového schopného vojáka vyplánoval na pár dnů na problematické stanoviště (třeba Lom, který se běžně neobsazoval) a problém byl vyřešený. Celý rozesmátý potom říkal při obědě kuchaři:,, Kurwa Konde, ten guláš je nějaký červený“.

Dalším jeho činem bylo, když o půlnoci nechal nastoupit všechny co spali, svézt všechny co byli na drátech a ti , co se chystali do služby nenastoupili. V jednu chvíli byla celá rota nastoupená ve vestibulu a čekali jsme, co se bude dít. Staršina jen prohlásil, že mu někdo z muničku ukradl světlice,oblečení a střelivo. Pokud se hned po rozchodu někdo přizná, dohodnou se a vše zůstane v utajení. Jinak volá kontráše (VKR). Nakonec se volat nemuseli. Tehdy to bylo od něho, pro všechny, dobré a odvážné rozhodnutí. 

I mezi vojáky na rotě byli někteří, co podávaly informace "výš". Tak kdo ví, jestli to bylo ututlané..?

Pamatuji, když jako mazák jsem přišel ještě s jedním na úkolování a staršina si všiml, že máme každý jinak nasazenou šálu. Jeden omotanou a druhý nasazenou. Vykázal nás z místnosti, ať se jdeme upravit. 

Na dotaz, co to má být, jsem mu odpověděl, že jsem nachlazený, proto ji mám nasazenou. ,,Dobře vojáku, zítra ráno jdete k lékaři.“ Službu jsem měl celou noc. Po službě, po chvíli spaní mě přišel vzbudit dozorčí-mladší číslo, že ho posílá staršina, že mám jít k lékaři. Tak jsem poslal jenom vzkaz, že už je to lepší. Za chvíli byl dozorčí zpátky, abych šel k němu dolů. Schválně jsem natahoval čas,aby autobus do Aše ujel. Přes to všechno jsem musel do Aše stopem, nechat si potvrdit razítko u doktora a mohl se vrátit.

Poslední setkání s ním bylo velice příjemné, když jsme navštívili Trojmezí v roce 1993, Spolu s manželkou a roční dcerou jsme šli kolem roty . Staršina vykoukl z okna a to jeho:,,Kurwa, co tady děláte?‘‘ Chvíli jsme se bavili, rozloučili a vydali jsme se podívat ,,na dráty“. 

 Ušli jsme pár metrů, když u nás zastavil UAZ a řidič nám sdělil, že ho posílá staršina a má nás dovézt, kam budeme chtít. Tak jsme projeli od HM 13/9 po B2 a na konec i na HM 1/1. Naše projížďka skončila na rotě, kde staršina uvařil kafe a my se dověděli, že zde slouží už jen pár profíků, jako ostraha hranic. Manželce jsem ukázal rotu, psovodskou…
Vzpomínek je hodně a někdo jiný by přidal jistě další.

Čest památce staršiny – Antonína Firýta

S úctou Pavel Breuer. 

Staršina nprap.Firýt - salutující úplně vlevo. Před ním dává hlášení velitel čety Evžen L.

 Opět si vezmu,jako Admin weblogu Pohraničník, slovo a dám sem na "sklo" pár veselejších příhod, kde hlavní roli sehrál právě Tonda Firýt. Možná,že se vše neodehrálo tak úplně přesně,jak zde budu popisovat. Ale,chci požádat čtenáře o trochu tolerance, neboť většina popisovaných skutků se stala i před více než třiceti lety a paměť už tak neslouží,jako když nám bylo dvacet. 
Navíc, popisované události asi nejsou nikde úředně zaznamenány (např.v Pohraničních knihách roty PS Trojmezí a zřejmě ani v protokolech VKR), mezi pohraničníky se předávaly jen ústně a možná dostala trochu prostoru i tzv.pohraničářská latina. 

  Tak či onak, základ těchto historek je zcela reálný a opravdu se odehrály. Kdoví, třeba se v rubrice Komentáře pod článkem objeví některý z očitých svědků a historku potvrdí, nebo upřesní. 


V hlavní roli staršina.

Tonda Firýt byl po všech stránkách velmi svérázný chlap. Dalo by se o něm vyprávět velmi dlouho a na imaginárním setkání všech bývalých pohraničníků z Trojmezí by jistě každý dokázal dát k dobru aspoň jednu story, nebo osobní zkušenost s ním. Pár jich tady do placu hodím i já, zprostředkovaně, tak, jak mě je vyprávěli moji kolegové z trojmezské roty PS.

Jako každý důstojník na rotě i náš staršina musel chodit tzv.do terénu. Což znamenalo nejen kontrolu hlídek v úseku roty (zejména v noci) při Prověrkové hlídce, kterou vojáci základní služby u nás v Trojmezí nazývali "čmuchy", ale i provádění aktivizace služebních psů, společně s kynologem roty, či tzv."demarkaci státní hranice", což byla povětšinou hlídka složená ze dvou vojáků z povolání (někdy ale jednoho důstojníka a jednoho, dvou vojáků základní služby), jenž měla za úkol zkontrolovat stav hraničních mezníků na státní hranici, stav vyznačení státní hranice (ano, to byly ty pověstné bílé kůly s červeným označením nahoře) a také provádět vojskové pozorování,což znamenalo sledovat pohyb protivníka (US.ARMY, BGS, BGP a ZOLL) na druhé straně hranice. 

        Státní hranice NSR - ČSSR v ůseku 1.rPS nedaleko trojstátí ČSSR-NSR-NDR 

V dobách,kdy jsem sloužil já, po roce 1985, v rámci režimových opatření (pod čímž se skrývala nedůvěra soudruhů z HS PS OSH v Praze) neexistovalo, aby šel za dráty (tzn.za signální stěnu) voják, nebo důstojník sám.
Ovšem dříve - šedesátá, sedmdesátá léta, bylo zcela běžné, že za dráty mohl jít důstojník sám, navíc i mnoho pohraničních rot bylo právě za dráty.
  A Tonda Firýt, jako správný samorost, toho využíval. Nechal si, jako voják z povolání, napsat od velitele provedení demarkace - a to zejména v období,kdy rostlo hodně hub. Vyrážel pak, vyzbrojen (kromě služební zbraně) i košíkem, kam nasbírané hřiby ukládal. Oděn byl vždy svérázně: zásadně polobotky, potom kombinaci maskáčů a běžné uniformy,na hlavě brigadýrku,nebo maskáčovou čepici,kterou si často vyzdobil nasbíranými pírkami ptactva, které cestou nacházel. 

  Takto vymustrován si vyrazil na houby i jednoho dne, kdesi v 70-tých létech. Hlídka na stanovišti Michal-Martin (naproti německému statku Hollerung u HM 3) jej propustila za dráty a dál se nikdo o staršinu nestaral. 
  Tonda se toho dne rozhodl, že vyhledá nový houbařský revír, tentokrát v lese, který byl ve výběžku sevřeném ze západu Spolkovou republikou a z východu Německou demokratickou republikou, s tím,že houby bude hledat u hranice blíže k NDR.

Ženista a spojař z 1.rPS Trojmezí u hraničního mezníku 13/9 (dobová fotografie z 80-tých let).

  Jak pamětníci z roty v Trojmezí vědí, u HM 13/9 končila čs.signální stěna a navazovaly na ni "dráty železné opony",které se pak táhly jakoby k severu a rozdělovaly tak západ a východ tehdejšího Německa,aby pak končily kdesi na severu, na pískové pláži.

           HM 13/9 - místo,kde končila čs.železná opona a začínala východoněmecká. 


   Tím pádem byl i kus hranice mez ČSSR a NDR z obou stran střežen vojskovým způsobem a režimová opatření zde byla stejná jako kdekoliv jinde na západní hranici. Zvláštností bylo,že hranice ČSSR-NDR táhnoucí se od HM 13/9 k HM 1/1 (kde bylo ono historické trojzemí tří států: ČSSR, NDR a NSR) nebyla z československá strany nijak technicky zajištěna, ani vojensky střežena, ale ostrahu prováděli východoněmečtí pohraničníci z GT DDR a to jak hlídkami,které chodívaly po vozovce z betonových panelů tak zejména vizuální ostrahou z vysokých betonových pozorovatelen, které se ve dne, v noci, východním Němcům provádělo velmi snadno, díky tomu,že veškeré stromy v tomto pásmu byly pokáceny a byla zde jen travnatá plocha.

Dobová operační mapa velitele 1.rPS Trojmezí.

  
V té době, kdy zde staršina trajdával a hledal nové houbařské revíry (připomínám, že to byla 70-tá léta), tam navíc tento prostor byl ze strany NDR na některých místech zaminován. I to byl důvod, proč tolik občanů NDR, kteří chtěli utéci do NSR, tak činili přes naši hranici,kde riziko bylo podstatně menší,než na čáře mezi NDR a NSR.

  Staršina, svérázně oděn v neurčitý "military outfit" z kombinací různých uniforem, navíc vymustrovaný peřím na maskáčové čepici, jako indiánský stopař Inčučůna, hnán houbařskou horečkou, zabrousil z území ČSSR do NDR a potuloval se nedaleko posledního hraničního plotu východoněmeckých pohraničníků. 
  
Jeho šmejdení ve střeženém sektoru neušlo bdělým očím hlídky GT DDR na věži. Je docela možné,že mládenci z NDR byli zmateni, protože ani pohledem dalekohledu nebyli schopni kategorizovat, v jakéto uniformě je oděn ten chlap,co se jim tam courá. Našinec by staršinu patrně vyhodnotil jako divokého trampa z Posázaví, ovšem trempování asi němečtí pohraničníci nehověli a tak osobu raději vyhodnotili tak, že se jim tam courá narušitel, a kdoví, dost možná že se jedná i o nějakou provokaci z druhé strany. 
  
Poddůstojník GT DDR tedy z ochozu věže,ve své mateřštině,mohutným a rázným hlasem vyzval staršinu,aby zůstal stát a dal ruce nahoru. Tonda Firýt na jeho požadavek nijak nereagoval. Možná ho ani v zápalu hledání hub nezaregistroval,anebo a to spíše, domníval se,že německý pohraničník pokřikuje na svého kolegu kdesi dole. Pravdou je,že goetheovým jazykem Tonda nevládnul a v češtině nikdo z pozorovací věže žádné pokyny nevznášel. 

 Hlídka na věži byla překvapena naprostou ignorací jejich požadavků. Navíc se zdálo,že staršina mění směr a mohl by se jim po chvílce ztratit z dohledu. Bylo na čase ukázat,kdo je v této oblasti pánem, na řadu přišly zbraně, aby se jednou někdo neptal "kde udělali soudruzi z NDR chybu". 

Zazněl varovný výstřel do vzduchu. Staršina zbystřil.
Poté zazněly dvě dávky, tentokrát již mířené. Kulky zasvištěly okolo staršiny, který byl náhle zcela oproštěn od houbařské horečky. Druhá dávka byla mířena, naštěstí pro Tondu Firýta hůře, ale zato její výsledek byl efektnější, neboť střely zasáhly minu na území NDR, což vyvolalo slušnou explozi. 

Výbuch miny u hraničního plotu na území NDR (ilustrační foto).

To ale už náš milý houbař ležel na zemi jak prkno a ze všech sil se snažil splynout s povrchem země a jen absence polní lopatky ve staršinově výzbroji způsobila,že tento nevykopal okop pro ležícího střelce v rekordně krátké době. 

  To už ovšem byl na německé pohraniční jednotce v Possecku vyhlášen pohraniční poplach, hlídky vyjížděli do terénu a prováděla se všechna potřebná opatření. Zanedlouho průchodem v hraničním plotě přišla k ležícímu staršinovi hlídka GT DDR, která ho prohledala, odzbrojila, spoutala a i s košíkem hub eskortovala do německého Possecku. 

  Průchod v hraničním plotu na hranici mezi NDR a Spolkovou republikou ve směru z NSR.


 Nicméně, Pánbůh staršinu neopustil ani v této těžké chvíli.
Důstojníkem ve službě na rotě v Possecku byl nějaký lajtnant, který Tondu Firýta znal od viděni z pohraničních setkání, jenž konala se pod záminou tzv.pohraničních dohovorů mezi pohraničníky GT DDR a PS ČSSR téměř každý měsíc a to většinou v trojmezské hospodě U Cinka, nebo na chatě PPS u trojmezské "přehrady". Bylo tedy nad míru jasné,že se jedná o nějaký politování hodný omyl, či nedorozumění. 

  Staršinovi byly sejmuty pouta, byla mu vrácena osobní zbraň i košík s houbami. Protože Tonda německy neuměl a nebylo tedy jak si pokecat u kávy, byl kolegy z NDR propuštěn a vozidlem pohraničníků NDR převezen přes HM 12 u obce Ebmath, okolo Hranic a Siedlunku až na rotu v Trojmezí. 

Samozřejmě,že tento incident se nepodařilo zakamuflovat.
Patřičné orgány na obou stranách byly bdělé a tento incident jim nezůstal utajen. 
Staršina z toho měl samozřejmě nějaký "pojeb", ale nic velkého, předpokládám, že dostal "sporožiro", což ve slangu znamenalo 15% z platu dolů na dobu tří měsíců, nebo pár dní domácího vězení.


Kdo nepije s námi, pije proti nám.


 Závěrem dám k dobru ještě krátkou story o tom, jak se staršina pobavil v hospodě U Cinka.
Tato hospůdka ležela u zastávky autobusu ČSAD, na dohled od pohraniční roty, po silnici tak 200 metrů. Co pamatuji, hostinskou tam dělala nějaká pani Woldertová, velmi často ji tam asistoval její manžel, leckdy, pokud paní Woldertová byla někde pryč, role hostinského se ujímal i samostatně.

Sortiment zde byl běžný pro hospůdku v pohraničí: místní čepované pivo, chebská Hradní 11°, nějaký ten šnaps ve formě SELIKO vodky, rumu, zelené, borovičky, nejušlechtilejším destilátem zde podávaným, byl jediný alkohol s lidskou tváří - Myslivecká :-) 

K jídlu gothaj, nebo tlačenka s cibulí, možná utopenci, neboť se nejednalo o žádný delikatesen handl, nýbrž o nálevnu, kde se lidé chodili občerstvit a vojáci zahnat žízeň, popřípadě se ožrat.

Co si já pamatuji, nikdy jsem v Hranicích, kde jsem bydlel, v žádné z hospod, které tam byly,nepotkal našeho staršinu, že by tam seděl u piva. Popravdě, nikdá jsem ho v žádné hranické nálevně nepotkal ani u limonády. Jediným místem, kde jsem si s Tondou Firýtem mohl přiťuknout stakanem vodky, nebo sklenicí s pivem, bylo pohostinství U Cinka v Trojmezí a to ještě zcela vyjímečně. Ovšem, to se pak Tonda uměl zpumprlíkovat jako Rudý námořník a že má dost se poznalo podle toho, že byl brunátný v obličeji, pořád se usmíval a už nekomunikoval. To bylo znamení,že je na čase ho odvézt domů, k rodinnému krbu.

Problém byl v tom,že staršinova manželka požívala jisté vážnosti a autority a to nejen u svého chotě,ale i u pohraničníků z Trojmezí. 
Nebyl tedy problém odvézt Tondu domů - ale, předat jej do péče milující ženy, která, zjistíce,že Tonda není těžce zraněn z pohraniční přestřelky, ale nacamraný jako papežský prelát, mohla by jednat zkratkovitě a po zásluze potrestat nejen staršinu, ale i jeho doprovod, coby posly špatných zpráv. 

Pamatuji, že jednou byl tímto delikátním úkolem pověřen politruk jednotky, kapitán Luboš B. Před eskortou staršiny k rodinnému krbu si dal u Cinka ještě dalšího panáka na kuráž a jelo se k Firýtům. 

Spolu s řidičem vedli Tondu k domovu. U dveří do bytu nastala chvíle pravdy. Řidič UAZu se po anglicku vytratil k vozidlu. Politruk Luboš promýšlel taktiku. Moudře usoudil, že i když na rozdíl od staršiny je ještě schopen mluveného projevu, kvalita jeho artikulace je přeci jen poněkud ovlivněna zkonzumovaným pivem a velejemnými destiláty od fy SELIKO, což by mohlo být na závadu při podání vysvětlení paní Firýtové a mírové řešení situce zdálo se nejistým. Jisté se naopak zdálo, že by mohl také jednu slíznout. 

Proto zvolil kpt.Luboš B. jediné možné řešení. 
Opřel výkonného praporčíka o dveře bytu, zazvonil na zvonek a zrychleným přesunem opustil panelák, zanechajíc staršinu jeho bezpochyby neradostnému osudu  :-)

Hostinec "U Cinka" (podnik Jednota) v Trojmezí.

Další příběh znám z vyprávění pamětníků.
Odehrál se patrně někdy na sklonku 70-tých let.
Byl opět čas provést Pohraniční dohovor mezi pohraničníky z roty v Possecku a v Trojmezí.
V praxi to probíhalo tak, že v pátek odpoledne z Possecku přijelo pár důstojníků GT, oficiální část dohovoru se provedla u operační mapy velitele v kanceláři VR a pak se šlo stvrdit dohodu k Cinkovi. Na rotě zůstal jen dozorčí důstojník a ostatní členové velitelského hloučku se šli také družit. Vždy tam byl někdo, kdo aspoň na začátku tlumočil a pak, když díky pivu a šnapsu padly jazykové bariéry, nebylo tlumočení potřeba. 

Této trachtace se účastnil i staršina. 
Nálada byla výtečná, pivo mělo říz, vodka i myslivec byly podávány řádně vychlazené, jak se sluší. když je v hostinci setkání na mezinárodní úrovni.

Mezi německými pohraničníky byl i nějaký nový politruk, který, už řádně pod parou, pocítil potřebu poděkovat všem přítomným,což byli kromě hostinského, pohraničníků GT a PS i členové místní jednotky PPS (Pomocníci Pohraniční stráže), ale i neorganizovaní civilisté a asi dva,tři občané z řad tzv.KZO (kádrově závadové osoby), kteří si toto onalepkování vysloužili svým návratem z emigrace na Západě. Nicméně, vypitý alkohol setřel všechny sociální a kádrové rozdíly.  

Německý politruk procítěně děkoval všem přítomným civilistům za pomoc při ochraně hranic, která, jak známo, je věcí všeho lidu. Jeho projev byl průběžně tlumočen a sklidil velký aplaus jak mezi kovanými pomocníky PS, tak mezi těmi, jenž v minulosti politicky zakolísali.

A patrně ona skutečnost natolik rozradostnila přítomného, již také poněkud ovíněného, staršinu natolik, že, patrně po vzoru kovbojů z filmu Limonádový Joe, vytáhnul z pouzdra pistoli a ze samé radosti vystřelil do stropu několik ran, než byl pohotovým velitelem odzbrojen.
Zbraň byla poté vybita a odnesena na rotu, kde byla uložena do trezoru na zbrojárce a staršina byl odvezen domů, aby si při dalším z projevů německého politruka nedal repeté. 

Jak byl poté Tonda potrestán nevím, ale faktem je, že i nadále sloužil jako výkonný praporčík a díky tomu jsem měl možnost tohoto svérázného chlapa poznat i já.

Dnes, v smutných časech mediokracie a bulvárních prestitutek by se tento poklesek patřičně rozmáznul v masmédiích a největší z pokrytců - Miroslav Kradousek by interpeloval ministra vnitra. K takovému extempore by jistě řekl své i státní zástupce a kdoví, zda by nepadl i nějaký, byť snad nepodmíněný trest.

Řízením osudu by se vlastně tento příběh už odehrát nemohl, neboť hospoda U Cinka přežila masarykovskou první republiku, připojení Sudet k Velkoněmecké říši 1938, osvobození Hranicka americkou armádou 1945, Vítězný únor 1948, Pražské jaro 1968, normalizaci a reálný socialismus, ale "Novou dobu" po roce 1989 hospoda U Cinka nepřežila a dnes už je zavřená.   

Staršina Tonda Firýt, k jehož nedožitým 73. narozeninám (dne 23.3.2015) je tento článek věnován, je už také na pravdě Boží ( + 14.10.2001) a nikdy už neuslyšíme jeho hartusení, nářky nad prázdným skladem a ani nikoho z nás, Trojmezáků z 1.rPS už nezdivočí tím svým svérázným: "No kurva, vojáku..." 

S přátelskou vzpomínkou - velitel čety přezdívaný "Šemík".

  

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE PŘÍBĚHŮ Z ROTY PS V TROJMEZÍ ? 


DISKUZE (německy) FORUM DDR GRENZE. 
http://www.forum-ddr-grenze.de/t8085f8-Dreilaendereck-BRD-DDR-CSSR.html

MIMOŘÁDKA V TROJMEZÍ.
http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/05/jak-jsem-zpusobil-mimoradnou-udalost-v.html

POPRAVA U ŽELEZNÉ OPONY.
http://pohranicnik.blogspot.cz/2009/08/poprava-u-zelezne-opony.html 

UFO NAD TROJMEZÍM.
http://pohranicnik.blogspot.cz/2009/08/ufo-nad-statni-hranici-cssr.html