Zdravím všechny návštěvníky tohoto blogu, moc rád pročítám příspěvky. Vrací mě nostalgicky do doby vojenské základní služby a dnes přidávám i svůj zážitek.
Narukoval jsem na podzim 1979 do Péešky v Zadním Chodově (alias Záchodově, či v Mongolsku) a podle očekávání to byla pakárna a vydatný fičák. Od budíčku všechno v poklusu na čas, když jsme nestíhali, tak v osobním volnu probíhaly nácviky od převlečení do pyžama až po nástup s plnou polní, dokud se to nezlepšilo. Silně nás rozladilo zjištění, že jako „výběrová elita“ ozbrojených složek musíme za půl roku zvládnout nejen pohraničnický výcvik, tak i kompletní armáďácký včetně boje s obrněnou technikou.
Díky tomu byl náš den velice pestrý – ráno jsme ničili v zákopu nepřátelské tanky, za dvě hodiny lítali v teplákách na bradlech, pochodovali na buzeráku, hned potom honili narušitele na drátech a konečně usínali na politickém školení u memoárů Vladimíra Iljiče Lenina.
Po přísaze nás čekala drsná realita vojny v podobě hlídek na muničáku u Plané.
Noční stojky v deštivém listopadu s nabitým samopalem a strašidelné historky mazáků pošramotily tenkrát nervy každého z nás. Ale, byly i úsměvné chvilky, když voják z jiného družstva v noci neopatrným pohybem zachytil dnem zásobníku samopalu o plot a vysypal do mokrého listí všech třicet ostrých nábojů. Do rána lezla celá stáž po kolenou, hledala ztracené „včely“ a nadávala na dotyčného bažanta.
Znamenitý voser byla služba v kuchyni – vstávalo se ve tři hodiny ráno a občas se rozbila elektrická škrabka na brambory. Zvládnout pak ty pytle pro celý útvar hraničilo s zešílením. Vařilo se tu obstojně, jen čas na jídlo byl šibeničně krátký. Vystáli jsme frontu, rychle shltli příděl, ale ti poslední z družstva už jen strčili knedlíky do kapsy maskáčů a už nás buzeranti poddůstojníci hnali zase na další štaci.
Koncem listopadu nás nečekaně potkala krutá událost – nedaleko kasáren došlo ke střetu naší stráže s ozbrojeným zběhem. Bohužel velení podcenilo vážnost situace, do akce poslalo svobodníka půlročáka a s ním jako člena jednoho z nás, nováčků. V přestřelce, která následovala byl zběh zastřelen, ale těžké zranění utrpěl i náš spolubojovník Miloš.
A za pár dní dorazila strašná zpráva, že svému zranění podlehl. Jeho místo na nástupu zůstalo prázdné a v tu chvíli jsme si všichni uvědomili, že místo něj tam mohl být kdokoliv z nás.
Ale čas šel neúprosně dál, na nejbližší vycházce jsme se s přáteli Rosťou a Stanem příšerně zpráskali v hospodě v blízkém Mexiku a cestou zpátky ručkovali pro jistotu podél plotu. Naštěstí deveťák už spal a tak nás malý kůň (pomocník) propašoval bez průšvihu přes bránu.
Zima tu byla ukrutná, ledový vítr se honil na zdejších holých pláních a nemilosrdně prověřoval kvalitu našich zimních doplňků. Ideální nebyly ani návštěvy – vlak stavěl v Chodové Plané a tak jsme za rodiči a láskami chodili podle předpisu v polobotkách a brigadýrce v chumelenici nebo dešti nepříjemných pět kilometrů.
Vše pokračovalo pak zase dokola – služby, výcvik, poddůstojníci nás krvežíznivě honili po cvičáku Béčko, aspoň to však utíkalo a naše číslo se zmenšovalo.
Nechyběly průsery – na chvíli jsem si po střelbách opřel sapík o strom, abych si upravil předpisově kongo a než jsem se otočil, měl ho na zádech velitel roty! A byly z toho hned měsíc zaražené vycházky.
Byli jsme zařazeni jako motostřelci, zasírali si samopaly slepými náboji a náš frajtr (svobodník) Jarda nám při čištění s gustem mazal po obličeji přehlédnuté zbytky šmíru.
Koncem ledna vyhlásil velitel praporu prověrky všech dovedností, které jsme usilovným studiem na škole nabyli. Mimo jiné došlo i na ukázku výsadku z OT 64 na cvičáku, zničení nepřátelské obrany a opětovné rychlé nasednutí. Úspěšně jsme provedli první část bojového zadání, na čáře dotyku jsme přískoky dobyli nepřátelský zákop a komisař se spokojeně usmíval. Bohužel to nemělo dlouhého trvání.
Zahájili jsme nasednutí do pomalu jedoucího ótéčka, což je celkem obtížný úkol, plynmaska, lopatka a samopal v ruce dovedou vydatně překážet. Celé družstvo se konečně vydrápalo dovnitř, ale než se rozsadilo, poslední střelec při zavírání dveří vypadnul ven. A aby zabránil pádu, zachytil se kolegy před sebou a do toho řidič nic netušíc přidal plyn. Během chvilky se ve sněhu válelo v chumlu pět střelců , komisař hulákal na velitele čety, který stál jako zpráskaný pes a my jen taktak dusili smích. Byl to průser, domů jsme dělali kačáky, ale pak to vyšumělo do ztracena.
Jak všechno má svůj konec, dočkali jsme se i my - po půlroce jsme odcházeli jako frajtři na pohraniční roty nebo do výcvikáčů a odškrtli ve svém životě další velkou zkušenost. Je jen otázkou, jestli se vojna musela odehrávat v těchto mazáckých kulisách a pod taktovkou věčně uřvaných velitelů, deformovaných tím zeleným prostředím.
(C) AUTOR: Petr V.
(C) FOTO: http://www.vojensko.cz
Téma výcvikáč Zadní Chodov - zajímá vás více? Klikněte si pro další články.
** Vzpomínka na PS útvar Zadní Chodov.
Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.
Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.
Děkuji.
Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.
Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem, podle svého uvážení, můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet ČSOB.
109 555 800 / 0300
Děkuji.
Návštěvnost našich webstránek (květen 2022) je cca 1.451.000 zobrazení. Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem, z pochopitelných důvodů odmítnul.
