„SLUNÍČKO ZAPADÁ ZA
VOLARSKÚ HORÚ...“
Po
ukončení péešky v květnu 1980 jsem vyfasoval umístěnku k
2.školnímu praporu PS do Volar, sbalil si kufr a s "číslem" 550 a
několika dalšími šťastlivci vyrazil směr Šumava.
Čím víc
se naše vejtřaska blížila k cíli, podezřele se ochladilo a
přibývalo sněhu. Znal jsem tyhle končiny už z několika školních
výletů a došlo mi, že se tu moc neohřejeme.
Útvar se skládal z
budovy štábu s ošetřovnou, jídelny, autoparku a z několika nízkých, obytných baráků. Tady jsme pak jako velitelé družstev
tři měsíce proháněli naše první bažanty, kteří vyměnili
maminčinu teplou kuchyni za zelenou pakárnu, neboť je armáda
povolala.
Velmi nepopulární byl u nich pahorek s lyžařským
svahem, překážková dráha i tělocvičný gorodek. Budoucí
psovodi kapali na těchto novodobých mučidlech v loužích potu a
proklínali nás, frajtry, i celý socialistický tábor. A když byl
výcvikový den zakončen slavnostním pochodem na buzeráku se
zpěvem „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“, měli všichni
svorně vojny plné zuby.
Protože zaměstnání probíhalo až do
večera, rychle se blížil konec výcviku a my s napětím
očekávali, kam teď zelená mašinérie posune naší figurku. Za
týden bylo jasno, většina z nás zamířila na pohraniční roty
Sušické brigády, někdo na výcvikáče a já vyfasoval místo
výkonného praporčíka – staršiny na zdejší kádrové rotě.
To byla poslední štace důstojníků se zaraženým postupem pro
nějaký škraloup a posádku tvořili vojáci záklaďáci různých
profesí – kuchaři, šoféři a údržbáři, pečující o budovy
praporu. Brzy se ukázalo, že tu nebude tak zle, vojenský výcvik
tu byl omezen na minimum, hlavním bojovým úkolem bylo zajištění
tepla, vody a elektřiny.
Milým překvapením pro mě bylo, že jsem
tu objevil spolužáka Jirku z průmyslovky a hned jsme navázali
spolupráci. Byli jsme pořád 1.ročník, ale vlastní vařič a
občas funkce dozorčího v kuchyni znamenaly blahobyt, který nám i
mazáci záviděli. A když k tomu přibylo ještě přátelství s
ošetřovatelem vepřů Jardou, byly z toho nezapomenutelné
víkendové hostiny s a propašovaným pivem a kytarovým
doprovodem. K základním životním potřebám patřil hlavně
dobový ztužený tuk značky Iva - nevlastní sestra másla, tvrdé
Sparty a tekuté mazadlo Alpa z Army, z kterého odborníci z roty za
pomoci kondenzovaného mléka míchali obstojný vaječný koňak.
Pracovní
den výkonného praporčíka začínal ranní prohlídkou při
nástupu před rotou a byl to žalostný pohled na naše
vojíny-řemeslníky v pytlatých stejnokrojích vzor 63, přestože
se na nich odpoledne snažili žehličkou občas vytvořit puky. Za
deset minut bylo zpravidla zkontrolováno a všichni odcházeli
radostně po své práci s jasným úmyslem zašít se na celé
dopoledne.
Ale nebylo tomu tak vždy – jedno pondělní ráno
dorazil do práce už z domova „bohovsky nasratý“ velitel
praporu Rapl Vincenc, zdivočil hned dozorčího na bráně i
déveťáka a pak zahlédl náš nástup. Skokem byl u nás, z fleku
poslal dva vojáky znovu oholit a jednoho ostříhat. To však nebylo
všechno a na řadu přišly mazácké doplňky - čepice. Dobrácká,
placatá elpíčka bažantů byla totiž po roce umělecky tvarována
do výhrůžných zobáků, které dodávaly bojovníkovi vzhled
ostříleného,šumavského vlka. Nejodvážnější výtvor strhnul
Vincenc majiteli z hlavy a s vydatným kraválem jí okamžitě
rozšlapal.
Další výsadou mázy byly gumičky na nohavicích,
které elegantně držely nohavice na vršku kanad a vypadaly mnohem
líp, než zevnitř trčící nohavice. Velitel praporu zařval,
vytáhl z kapsy nůž a vrhnul se k nejbližšímu mazákovi. Bohužel
to byl správce lyžařského svahu Igor. Ten nám nedávno
představil svůj vynález z vyřazeného vázání na lyže
Kandahár – místo nedostatkových gumiček na nohavice začal
používat tyto kovové pružiny. Ozvalo se nepříjemné sřípění
nože o železo a velitel zesinal. Ještě chvíli hulákal, že si
to s námi vyřídí jinak a zmizel na štábu. Oddychli jsme si, ale
byla to drsná chvilka!
Další
mojí mojí povinností byl odvoz „odsouzených“ vojínů do basy
do Prachatic, u nás na útvaru totiž nebyla. Tyto tresty
následovaly většinou po nedovoleném vzdálení z útvaru dírou v
autoparku za účelem návštěvy lehkých děvčat u nádraží,
nebo za neoprávněné prodloužení dovolené, protože výtečníkovi
šla karta. Flastr za hrubé porušení předpisů vyfasovali i dva
strážní, když neodolali pokušení a vychlastali o víkendu
zabavený alkohol bažantům, vrácejícím se z vycházky.
Méně
romantická už byla realita, že „vostré“ strávené v lochu se
nasluhovaly po skončení vojny, zatímco bezúhonní spolubojovníci
již v civilu mizeli za cedulí Volary…
Nechybělo
mnoho a koncem léta jsem to mohl vyzkoušet na vlastní kůži. Ráno
po rozvodu si mě zavolal velitel roty Mazák Jarda a oznámil mi
výhrůžným hlasem dost velký průser. Orgán vojenské
kontrarozvědky odhalil v mojí poště zakázanou tiskovinu, kterou
jsem šířil dál a potrestání ponechává na něm. Jednalo se o
naší toužebně očekávanou bankovku třístovku, která
symbolizovala mému ročníku vstup do řad mazáctva. Vytiskli ji
obětavě moji spolupracovníci z civilu, ale během přepravy
prasknul balík a vysypal se zrovna na štábu v poště.
Velitel mi
oznámil, že na basu to vyjímečně nebude, ale ruší moje
plánované povýšení a tím považuje věc za podmínečně
vyřízenou. Nestačil jsem si ani oddychnout, když mě volal znovu
a vydal další rozkaz: “Teď půjdete do vepřína, nasbíráte
tam žížaly a odpoledne pojedeme na ryby na Lipno – odchod!“
Zasalutoval jsem a rychle vypadnul, situace se tu měnila každou
chvíli, jako na bojišti.
Nechyběly
ani úsměvné zážitky, mezi které patřil krátkodobý pobyt
záložáků .S velkými obtížemi jsme je oblékli a ubytovali na
dřevěném baráku za kuchyní, protože už tam několikrát dřív
pobývali a nebylo třeba zvláštních úprav. Ale všechny pokusy
přivést je k vojenské disciplíně se setkaly s nezdarem -
zarostlí strejcové se nevojensky courali po útvaru s ešusy na
jídlo, chodili na vycházky v plandajících maskáčích a všude
házeli vajgly.
Padlo rozhodnutí zaměstnat je sušením trávy, ale
byla jen jedna kosa a jedny hrábě. Tady se ukázala opět vojenská
rozhodnost velitele v každé situaci – bez rozmýšlení nařídil,
aby trhali trávu rukama! Tak po dva dny lezlo třicet „záložek“
po kolenou, svorně nadávajíc a škubalo pampelišky. Všichni jsme
si oddechli, když byli za týden odveleni do Sušice.
Ale tím to
neskončilo - asi za týden přiběhl vykulený dozorčí roty a
sháněl provaz. Teprve za chvíli z něj vylezlo, že náš truhlář
opravoval na záložácké budově podlahu a propadnul se do sklepa.
A co tam neobjevil – snad všechny generace záložek sem ukládaly
prázdné láhve od alkoholu, který propašovaly do kasáren. Bylo
jich tu snad tisíc a z toho polovina vratných – pak je celý
měsíc jezdil hotovostní řidič vracet tajně po okolních
prodejnách a hezky jsme si navýšili příjem!
Na
podzim odjel velitel roty na školení a velení převzal zástupce
pro věci politické Táta Fanda. Byl to veterán Pohraniční stráže
ze šedesátých let a absolvent sovětské vojenské školy.
Preferoval na rozdíl od Mazáka Jardy otcovský přístup k mužstvu
a jeho oblíbený rozkaz pro mě zněl: “Staršino, nástup, všeho
nechat a do města do samoobsluhy odchod!“ Znamenalo to koupit
čtyři placatky rumu, které se přesně vešly do saka vz.63 a po
návratu pak jejich pomenšování s Fandovým heslem „nepřátel
se nelekejme!“ Přečíst pak v 16.hodin rozkaz před jednotkou
dalo občas ukrutnou práci, ale vojna měla hned příjemnější
tvář...
Dalším zpestřením dlouhých večerů bylo naše
amatérské muzicírování. Mladší spojař Jano si z dovolené
přivezl harmoniku a podařilo se nám sečvičit sérii lidových
melodií, kterými jsme škádlili hudební sluch našich
spolubojovníků. Jednou nás však přistihnul déveťák a všechno
vyzvonil veliteli roty. Čekali jsme, že bude kravál, ale kupodivu
ne, místo toho dorazilo pozvání na ozvučení srazu důchodců PS.
Byl to pak zajímavý pohled na dědky v uniformách, jak odložili
hole a vytáčeli v kole babky Šumavačky, které se před chvílí
vrátily v gumovkách z lesa. Dokonce jsme se dočkali
potlesku, na závěr dostali i pivo s frťanem a tak si užili
příjemnou chvilku slávy.
Druhé
vánoce jsme prožili opět na vojně, protože díky novému systému
odměn (pochvala, pochvala před nastoupenou jednotkou, společná
vycházka, děkovný dopis do bydliště atd) byl opušťák asi na
osmém místě a málokomu se poštěstilo jej získat. Ale byly to
poslední, proto mnohem veselejší. Blížící se konec vojny jsme
trávili většinou ve službách, tam to rychleji utíkalo a mezi
nejvyhledávanější patřila uzavíračka při střelbách nováčků
na zdejší střelnici..
Jednalo
se o kruh hlídek okolo, které dohlížely na zákaz vstupu do
oblasti ohrožené střelbou a nejžádanější byla Svatá
Kateřina. Bylo to stanoviště na holém kopci daleko od civilizace
u zrušeného kostela a případná kontrola byla vidět už z dálky.
S
vyfasovanou denní dávkou konzerv KDP a dvěma lahváči z nejbližší
Jednoty to byl velmi příjemně strávený den a další dílek z
mazáckého metru. Pozvolna jsme dotrhali i zbytek
a byl tu konec vojny.
Většina našeho ročníku byla fajn parta,
právě díky tomu jsme snáz překonali ten hrozný počet
nekonečných dnů plných vojenského drilu, odloučení od svých
blízkých a prchavých chvil drsného chlapského humoru.
Poslední
noc jsme si na závěr zahulákali péesáckou hymnu „Na stárym
Móohelně, na státní hranici“, dostrkali mazácké hodiny na
nulu a oblečeni v civilu skočili do nové etapy života. Vojna nás
stála dva dlouhé roky života, někteří ztratili své lásky,
našli nové kamarády, ale ani v civilu většina z nás nezapomněla
na staré vojenské heslo „voják se stará, voják má!“
AUTOR PŘÍBEHU: Petr
FOTOGRAFIE: Archív autora
(V článku od autora nebyly prováděny žádné korektury, ani změny textu).
Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.
Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.
Děkuji.
Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.
Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem,
podle svého uvážení, každá i malá částka pomůže a počítá se.
Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):
109 555 800 / 0300
Pro příspěvky ze zahraničí:
IBAN: CZ09 0300 0000 0001 0955 5800
BIC: CEKOCZPP
Návštěvnost našich webstránek (26.září 2022) je nyní 1.480.896 zobrazení.
Americký server blogger.com , na němž weblog Pohraničník provozuji (aby byl mimo dosah cenzury CZ, SK, EU) , mě nabídl platby, pokud dovolím na Pohraničníkovi reklamy, což jsem odmítnul, vy ani já jistě nechceme mít pohraničářský weblog, který bude zaplevelený reklamními banery.
Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.
Děkuji.
Poděkování za příspěvek.
Děkuji tímto paní Světlaně za její příspěvek pro
weblog Pohraničník ve výši 500,- kč. Vážím si toho.