Je
mnoho postav, které jsem potkal na svých toulkách, na některé
zapomenu okamžitě, na jiné po pár dnech a jiné nemohu pustit
z hlavy a v mých vzpomínkách mají významnou roli. Zvláštní
kapitolou jsou muži zákona. V paměti mi utkvěli především dva,
shodou okolností pravděpodobně příslušníci Pohraniční
policie. Vracím se tedy ve vzpomínkách o pár let zpět – není
to nic složitého - venku mrholí až přímo prší dnes jako
tehdy, rozdíl snad jen v maličkosti - sedím v suchu u klávesnice
a tehdy - jak to jenom bylo:
Strážmistr
„Flanderka“
Přespal
jsem v lese nad Horou Svatého Šebestiána a staccato hrané deštěm
na můj stan naznačovalo změnu počasí. Co se dá dělat - bylo
hůř a smáli jsme se - utěšoval jsem se při šlapání po
Krušnohorské magistrále.
A
na Novodomské cestě jsem jej spatřil poprvé. Schován před
deštěm v policejním autě sledoval moji navlhlou postavu zrakem, o
němž se zajisté domníval, že je dostatečně pátravý a tvrdý
- asi jako zrak šerifů v amerických srač..., pardon, filmech.
Podruhé jsem jej spatřil v místě, zvaném Zákoutí. To již
vystoupil z auta a pohybem ukazováčku mi naznačoval kam mám
přijít.
Ilustrační foto: okolí Hory sv.Šebestiána
Na
takové posunky jsem alergický a tak jsem jej ignoroval a pokračoval
v chůzi. To bylo něco pro něj! Něčím, co se podobalo vzdáleně
běhu, se přesunul a zastoupil mi cestu: “Vaše doklady!“
poručil mi hlasem, o kterém předpokládal, že je více než
mužný. Drže v rukou můj OP podrobil mne křížovému výslechu.
“Když jinak nedáš,chlapče“, pomyslel jsem si, "tož já
se k tomu divadélku připojím“.
Na otázku,odkud jdu jsem se
začal zmateně točit dokola a tvrdit, že tu cestu ,po které jsem
přišel nepoznávám. “Ale asi to bude támhleta“, mávnul jsem
neurčitě rukou. Následovala otázka co tam dělám. Na moji
pravdivou odpověď-že se jen tak procházím po vlastech českých
kontroval: “A v dešti,co? To povídejte někomu jinému! A ve
vašem věku..“.
Nebudete
věřit,ale nedokázal pochopit jednoduchou věc - čas dovolené si
musíme plánovat již v lednu-a to se počasí těžko odhaduje. V
jeho očích jsem viděl tu radost - má někoho podezřelého, ten
se potlouká v dešti nedaleko státní hranice a ještě k tomu má
bágl,stan a mapu! V době, kdy televize vysílaly jednu reportáž o
převaděčích za druhou! (Bylo to v době předschengenské).
Rázem
jsem pro něj byl nejméně krušnohorským hajným palečkem s
Galapetrem dohromady! Já jej v tom nechal - ba ještě jsem ho v tom
podezření potvrzoval- na jeho „záludnou“ otázku-proč se
neprocházím na Ašsku, když tam podle OP žiji (v tu ránu jsem si
vzpomněl na - ,,a fotil byste nádraží,kdybyste
měl fotoaparát?....) - jsem zabrebtal -„Tam už mě policajti
znaj, teda vlastně chtěl jsem říci že už to tam znám!“.
Chytil
se! V očích mu zajiskřilo, již se viděl minimálně povýšen,
oslavné články v novinách atd, atd.. Nebudu zdržovat- po mnoha
minutách, kdy dokonce konzultoval s někým pomocí telefonu či
vysílačky, jsem byl propuštěn. Nedalo mi to a při odchodu jsem
položil otázku: “Promińte,nejste příbuzným strážmistra
Flanderky z Putimi?“. Zatvářil se ještě nadutěji a nasadil
všemu korunu: “Ne,já na Moravě
žádné příbuzné nemám!“
„Rambo“
O
několik dnů později jsem rázoval na Moldavsku.Počasí se již
vyřádilo, takže ke spokojenosti mi nic nechybělo - mohl jsem si
vychutnávat krajinu. Ztepilé smrky-vzhledem podobné těm v
Jeseníkách či na Šumavě - o devastaci Krušných hor neměly ani
ponětí, sem tam srnka přeběhla přes cestu, vyhýbám se
odpadkům, které v lese zanechali „takyturisté“ a v tom
najednou porušilo ospalý klid polední přírody vzdálené
“túút,túút,túút“.
“Který
debil“,pomyslel jsem si,“troubí tady jak na lesy,IQ má zajisté
pražáka-lufťáka“ pokračoval jsem ve svém vnitřním monologu.
Šlapaje dál-blížil jsem se k onomu zdroji hluku – v
pravidelných intervalech ozývalo se troubení. A pak jsem spatřil
na lesní cestě policejní auto. V něm popřevratový policista-
čepici hluboko do týla, dveře auta otevřené - opíral se o ně
levou nohou, levou ruku ležérně opřenu o střechu auta, pravá
ruka škádlila klakson. Na očích nezbytný doplněk mužů zákona
- černé zrcadlovky. Snad se tam tak sám bál, proto to troubení,
nebo dával znamení, či skutečně měl ono výše zmíněné IQ.
Nevím, ale takové figury bych hnal z lesa „svinským krokem“.
Pomalu
jsem docházel k jeho autu. Byl tak zaujat sám sebou, že moji
maličkost přicházející zezadu neregistroval. Docházeje na jeho
úroveň slušně jsem pozdravil. A začal tanec. Polekal se - chtěl
se vzpřímit – neuvědomil si, že sedí v autě. Dutá rána do
hlavy ukončila jeho snahu. Černé brýle opustily své místo na
jeho nose a odrážeje se od volantu padaly pod jeho nohy. Něco
chtěl říci - z jeho úst se ozvalo něco nesrozumitelného. Podle
jeho šokovaného výrazu bych soudil pohromu v kalhotách.
Víc jsem
neviděl - pokračoval jsem v chůzi a raději se neohlížel. Nechci
být škodolibý, ale po celý zbytek dne jsem se vnitřně usmíval
vzpomínaje na jeho vytřeštěný výraz. Jo, jak se říká - boží
mlýny melou pomalu…
(c) AUTOR: Solitér (bývalý důstojník PS)
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?
Klikněte si: Pohraniční stráž po listopadu 1989
