KAČER.

Jak známo, po Vánocích, jen co slehne smažený kapr či řízek a člověk přestane polykat lžičky jedlé sody na spravení žaludku rozhozeného přebytkem majonézy v bramborovém salátu, je na pořadu další zátěž na trávící ústrojí v podobě mastného pekáče a na něm se vyjímajícího do zlata upečeného opeřence. Kachny,nebo husy, v lépe situovaných rodinách snad i krůty. Na druhu nezáleží. Právě takový opeřenec je i do jisté míry smutným hrdinou shora pojmenovaného příběhu.

Ilustrační foto.

Přestože to bylo z roty k rybníku pod Kostelem coby kamenem dohodil, byla v jejím areálu, potom co na troskách staré vyhořelé budovy byla postavena rota nová, zbudována kromě čističky odpadních vod a dalšího, v začátku osmdesátých let již povinného technického zázemí, i požární nádrž. Nebyla velká, ale komu se v ní dařilo, byli kapříci a další druhy ryb, které pohraničníci v průběhu sezóny nalovili a které přikrmovali šrotem a granulkami s obsahem masokostní moučky, pro které si potají chodili do sousedního kravína nebo do žlabů na krmení volně ustájeného skotu. Pravda, ryb nebylo mnoho, všehovšudy tak deset kaprů, něco línů, cejnů... Pstruha jsme do stojaté vody raději nepouštěli.  Rybářům jistě nemusím líčit pocity spojené s lovem na plavanou, kdy jsme seděli s udicí na klandru nádrže a na žížalku mrskali rybu za rybou. Čas od času jsme vytaženou rybu do nádrže nevrátili, ale zpestřili si s ní náš jídelníček. Na PS rotě jsme byli poměrně rozežraní a když si dnes vzpomenu, čím vším jsme tam v přírodě častovali svá břicha, ještě teď mám plná ústa slin. 

 „Já toho sviňáka roztrhnu“, rozčiloval se můj věrný kamarád Zdeněk. Povytáhl jsem obočí, neboť jsem přesně svému rozkacenému kamarádovi nerozuměl. Každý, kdo prošel službou u PS ví, že těch adeptů k „roztržení“ bývalo každý den několik. Kupříkladu kamarád z civilu, který si čím dál tím častěji dával rande s tvojí dívčinou, až jsi dostal jejich společné svatební oznámení s politování hodnou průpovídkou, že oba mrzí, že nemůžeš být v tak vzácný okamžik rovněž s nimi. Příčinou mohl být i nějaký ten mladší kolega, který neudělal vše tak, jak měl anebo udělal úplně vše, ale přesně naopak. Mohl jí být pes, který se během krmení tak vehementně vrhl po misce, kterou jsi v tom fofru zapomněl pustit a on si spletl tvou ruku s menáží, mohl jí být samozřejmě i někdo z nadřízených, tehdy se ovšem muselo povykovat přece jen opatrněji…Zkrátka, možností, které pohraničníka mohly rozladit, byla celá řada. 

„Koho máš na mysli,“ zeptal jsem se. „No koho, toho vola kačera!“ „Počkej, kačera nebo vola?“ „Jo, samozřejmě že toho číňana,“ rozhazoval roztrpčeně rukama Zdeněk, kluk z vesnice. Teď už jsem z toho byl úplný jelen. Pro jistotu jsem se ke kamarádovi přitočil s cílem zjistit, zdali si necucl něčeho ostřejšího. Nebylo tomu tak. Zdeněk zřejmě pochopil mou špatnou orientaci ve výčtu množství zvířat, která ve své krátké řeči použil. Nadechl se a vyhrkl: „Cinkův čínskej kačer nám chodí lovit naše ryby!“ „Cože!“ vyjekl jsem a vyběhl z budovy, zraky upřené k nádrži. „Tak tohle ti holomku pěkně spočítám!“ Zdeněk běžel za mnou, v ruce samopal se zásobníkem. „Hlavně ne dávku,“ varoval jsem kamaráda pozorujíce kačera, který si na břehu pochutnával na právě uloveném línovi. 

Ilustrační foto.

„Co tam blbneš s tou kosou Hušino,“ ozval se z blízkého výstrojního skladu staršina. „A do prdelky, a do prdelky, nejsem tady. Ne, já tu nejsem,“ cedil skrze zuby Zdeněk a nenápadně vyndával zásobník. „Není nabitá,“ informoval pohotově staršinu, „koukej,“ dal ránu jistoty. Prásk, vyšla z hlavně šlupka jak z děla. Naštěstí do vzduchu. Vystřelená kulka snad jen rozvlnila listí košaté lípy a olízla pěšinku litinovému Ježíši Kristu přitlučenému litinovými hřeby na rovněž litinovém kříži,  který stál na vyvýšenině za rotou. „To je blbec,“ ulevoval si staršina a přísně si měřil Zdeňka, který se i s kvérem dekoval na ubikace. Kamarád mi v té chvíli připomněl postavu stále hladového řeznického mistra z Hrabalových Slavností sněženek, který byl přistižen při tom, když během uzení sežral salámy připravované na myslivecký potlach. 

 Kačer si mezitím nerušeně pochutnával na úlovku. Ukázal jsem na něj a vysvětlil našemu výkonnému praporčíkovi situaci. Pochopil. Také se mu chování zvířete nezamlouvalo, i on občas dostal z našeho chovu na stůl nějakou tu rybu. „Počkej, vezmu na něj pytel,“ mrkl na mne staršina. Jak řekl, tak udělal a za chvíli jsme oba dva obcházeli po špičkách nádrž. Jeden ve funkci nadháněče, druhý pytláka. Co jsme s naším úlovkem zamýšleli učinit, je snad jasné. Kačera, který se vykrmil našimi rybami jsme hodlali sežrat!

Dílo se podařilo. Milý opeřenec skončil v pytli, snad to ani nezaregistroval. Kam ale s ním? „Hušino,“ zavolal nadrotmistr na Zdeňka, který po své střelecké eskapádě nevystrčil nos ze zbrojárky. Měl totiž službu dozorčího roty. Pro upřesnění: staršina sloužil dosah a má maličkost kroutila čtyřiadvacítku se žlutými šňůrami. „Polez,“ hecoval Zdeňka výkonný, „za trest budeš škubat.“ Zdeněk se nejistě rozhlížel: „Náboj hned doplním,“ pošeptal rychle staršinovi. „Jo, a kdes ho vzal,“ otázal se výkonný jedovatě a vrazil Hušinovi do ruky pytel. „Snad by mohl někdo z mladých,“ pokoušel se smlouvat Zdeněk, ale při pohledu na staršinu

raději zavřel ústa. „Samozřejmě, že až po službě,“ mrkl nadrotmistr na hodinky a odebral se ke skladu. Času je do večera dost, jen co se vystřídá směna, bude se náš kamarád věnovat škubání a kuchání. Přípravou pečínky raději pověříme někoho zkušeného. „A vůbec, neměl by se naložit,“ otázal jsem se nadrotmistra. Ten mávl rukou: „Stejně se hned sežere.“

            

  Plán nám ovšem nevyšel. Zablikalo poplachové světlo a celá rota byla vzhůru nohama. Hlídka z terénu hlásila dozorčímu na bedně, že za dráty se pohybuje blíže neurčená osoba. Potom, co jsem mrkl do deníku a zjistil, že všichni, co dnes za signálkou pracovali, jsou už nazpět, se mi udělalo nevolno, staršinovi taktéž. „Zkrat nebyl žádný?“ zeptal jsem se sípavě signalisty. Ten sveřepě zavrtěl hlavou. 

Foto z úseku SH 6.rPS Železná.

 Minuty, během kterých prověřovala poplachova terén se vlekly nekonečně dlouho. Přemítal jsem, zdali nebylo lepší nasměrovat na neznámého pěší hlídku. Ale bez psa? Ne, mohl by někam zaběhnout a bylo by to ještě horší. Uvidíme, na hranici je odtamtud dobré dva kilometry, poslali jsme navíc ven obě překrytí, s druhou poplachovou vyjel staršina. A světe div se, na koho nenarazil. Na starého Cinka, kterému patřil právě ulovený kačer. „Co tady děláte,“ otázal se jej přísně. „No co, sem jsem se dostal přes Pleš, já se i tam tudy vrátím, ale myslel jsem si, že kdyby tady u vás snad ještě byla hlídka, že bych se vrátil přes Železnou. Nebylo by to poprvé.“ „Ale to nejde, a vy to víte!“ zahřímal staršina. „Chcete přijít o povolení ke vstupu?“ drtil jej. „Ne, soudruhu, to ne, já jsem přeci zavážel jenom krávám krmení, dyť se známe tolik let…dědek kušnil a kušnil, až vzal staršina pojítko a milého Cinka na plešské rotě odhlásil. Poplachova otevřela vrata a starý se i s traktorem vrátil zpět.

            

  Příběh však ještě nemá konec. Poté, co jsme ten večer zvíře něco kolem půlnoci zkonzumovali (škubání trvalo milému Zdeňkovi dvě hodiny, kačer samotný se s ohledem na jeho pokročilý věk a váhu pekl další tři a půl hodiny), šli jsme si s plnými žaludky lehnout. Do druhého dne už nás nic nevyrušilo, ale znáte spánek ve službě. Ráno je člověk utahanější než večer.                                                                                                                                    

  Ten den přijel starý jaksi dříve než měl. Ale co, služba mi skončila, a jen co jsem ji předal, šel jsem opět na kutě. Jen jsem zamhouřil oko, byl u mne pomocník dozorčího. „Zdenále, máš jít k veliteli, něco tu smrdí.“ A smrdělo. V kanceláři velitele stála jak ztělesněná pomsta stará Cinková, ve tváři rudá vzteky. „To byl náš chovnej kačer,“ spustila na mne. „A všechno jsem viděla“-dodala jedovatě. No potěš, baba nás odněkud pozorovala. Ježíši, jestli ještě řekne o té Zdeňkově ráně do vzduchu, sejdeme se v base všichni i se staršinou. Byly na mně vidět rozpaky. Babka opět nabírala. Kapitán mávl rukou, aby byla zticha. „Co mi k tomu řekneš,“ otázal se. Nemělo cenu dělat blbého a tak jsem pomalinku začal líčit historku s kačerem. Snad se mi během mého vyprávění podaří vymyslet nějakou neprůhlednou improvizovanou lež. 

  Velitel se klepal jak sulc. Nevadila mu samozřejmě až tak naše kulinářská eskapáda, ale fakt, že nás u ní viděla největší klevetnice z okolí a jemu „tu krádež“ bude předhazovat ještě dlouho potom, co náš ročník odejde do civilu. Ještě jsem zdaleka neskončil, když jsem slyšel zabrzdit UAZ. „Á další pachatel,“ pravil velitel vizionářsky a přerušil mou pomalou řeč. „Soudruhu kapitáne, nadrotmistr…“ „Mlč, staršino.

Právě vyslýchám soudruha četaře.“ „A proč,“ opáčil s ledovým klidem staršina. „Nedělej blbého!!!“ zahřmělo kanceláří velitele. 

  Staršina samozřejmě již dříve odhadl která bije když pro něj starý poslal domů a stavil se cestou doma u Cinka. Na rozdíl od jeho staré ještě vyspával. Vzbudil jej, poručil mu aby se oblékl a jel s ním na rotu. Zde pan Cink, aniž by se své ženě podíval do očí, místopřísežně prohlásil, že kačera prohrál se staršinou v kartách. V babce by se krve nedořezal. „Cože, ty, ty vožralo, ty karbaníku, kolik rumů si to měl, když si zase hrál,“ hnala babka svého manžela ven z roty. Dozorčí jim ochotně otevřel.

            

   Starý seděl a klepal tužkou o sklo psacího stolu, my se staršinou stáli před ním. „Nebudu vaše další dobrodružství rozpitvávat. Kdybych tě staršino a tebe Zdenále, nepotřeboval,“ dostanete flastr, že z toho zmodráte. „A je tu ještě jedna osůbka, na kterou mám z dřívějška spadeno.“ Protočily se mi panenky. Hušina a jeho výstřel. „Dozorčí, předejte mi klíče od zbrojárky,“ pravil krvežíznivě velitel. „Provedu si namátkovou kontrolu zbraní a stavu munice.“ Kontrola dopadla dobře. Hušina i přes zmatek, který po lovu kačera následoval, stačil náboj dodat.  

Ilustrační foto - munice pro Sa vz.58.

                                                                                              

  A jak že to bylo s panem Cinkem a jeho vylhanou výpovědí před starou a před velitelem? Jistě v tom nebyl žádný kavalírský čin, kterým by chtěl před svou běsnící ženou zachránit napříč škodě podezřelé pohraničníky. Výkonný praporčík se na moje dotěrné dotazy stále usmíval a krčil rameny. Až do převratu jsem byl přesvědčen, že mu za jeho alibi slíbil nějakou tu součástku z výstrojního skladu. Nebyla to však pravda. 

  Poté, co byly strhány dráty a já se při jedné ze svých cest do zahraničí stavil na rotě, prozradil mi staršina pravdu: Před těmi pár lety se nejednalo mezi Cinkem a jím o jakoukoliv džentlmenskou dohodu, která by se pro oboustranný klid dala spláchnout lahví alkoholu a opotřebovaným vojenským kožichem. Staršina musel být na soupeře tvrdý a panu Cinkovi, vzornému pomocníku pohraniční stráže, ukázal pár fotografií, na kterých ho v minulosti při svých toulkách přírodou zachytil při výměně zboží s německými dřevaři...

            

   A to už je opravdu všechno. Končím, z kuchyně to začíná podezřele vonět. Budu muset jít honem nadzvednout pekáč a podlít kachnu. Nebo kačera?

(c) Pro čtenáře Pohraničníka: Zdeněk Nagovský, bývalý četař 6.rPS Železná 

Fotografie: 6.rPS - Vojensko.cz

Objekt 6.rPS Železná.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další příběhy od Z.Nagovského.

Letní noc v Bělé:  Zatoulaný obšourník

Nástrahy velkoměsta:  Není žena jako žena

Pozvánka - akce v Trojmezí.

Kliknutím na obrázek pozvánku zvětšíte.

Zajímá vás více?

Bližší informace o akci - klikni:    Region Hranicko

1.rPS Trojmezí - klikni:    Info o pohraniční rotě 

Historie a současnost - klikni:    Město Hranice a okolí 

ČLOVĚK NA PRVNÍM MÍSTĚ.

Zdravím a přeji všem ochráncům hranice pěkné svátky a pevné zdraví do příštího roku.

Trocha humoru nezaškodí a tak posílám pozdrav z armádního prostředí chebské posádky v počátku sedmdesátých let minulého století. Jde o jednu z 12 epizod mé útlé knížky s názvem „Zelené epizody“.

Všechny hraničáře zdraví M.Brož

Tato epizoda má název – Člověk na prvním místě.

Zasněžené a mrznoucí posádkové město Cheb navozovalo vánoční kouzlo. Bylo příjemné, dívat se na tu krásu ale jen z okna dobře vytopeného pokoje.
V tomto předvánočním čase se důstojníkům praporu v kasárnách „Na stráži“ do dozorčí služby nechtělo. Proto byla většina služeb dozorčího praporu obsazována poddůstojníky.

Byl určen do služby poslední neděli před Vánoci. Ze zkušenosti věděl, že služba z neděle na pondělí bývá většinou klidná. V kasárnách nebývají žádní důstojníci, pivní zběhové si odbyli svoje výlety v sobotu a nyní vyspávají na kavalcích nebo v posádkové věznici, pokud byli chyceni. Nehrozí tedy žádný větší průšvih. Vojáci se většinou z vycházek vracejí včas. Příjemné je, že se vojáci vracejí z dovolenek a přivážejí z domova dobré jídlo a pití. A aby to bez problémů pronesli na svou rotu, něco nechají také dozorčím.

Přesto se však ten den vyskytlo pár drobných problémů.
Z místnosti dozorčího praporu, kde vykonával službu, bylo dobře vidět na vchod do kasáren. Navečer ho upoutalo dohadování a zvláštní přetahovaná dozorčího u vchodu s nějakým civilem. Přetahovali se o vstupní vrátka, dozorčí se je snažil zavřít a civilista otevřít. Šel zjistit, o co se tam jedná. Mladší asi třicetiletý civilista, na první pohled opilý, se dožadoval přístupu ke služebnímu telefonu dozorčího. Zdůvodňoval to tím, že si musí zavolat taxíka a chce odvézt na nedalekou pohraniční rotu Svatý Kříž.

Blízkost státní hranice a možnost nějaké provokace jej vedla k ostražitosti.

Dozorčí vší silou držel vrátka a civilista mu sprostě nadával, že ho nechce pustit k telefonu. Proto přišel k civilistovi a vyzval ho, aby toho zanechal a šel se radši domů vyspat. Toho to však velmi popudilo a začal křičet, že si to s ním vyřídí, že ho nezná, že si to vypije a že mu zařídí cestu do vězení.

Tohle vyhrožování se mu vůbec nelíbilo. Přes mříž ve vrátkách požádal o doklady, ale nepochodil. „Trhni si nohou, pincásku!“ odpověděl civilista a dál lomcoval vrátky. Na něj bude platit jediné, pomyslel si a došel pro pomoc na strážnici, kde odpočívali strážní.
Společně ho odvedli do návštěvní místnosti a prohledali mu kapsy. Z opilého civilisty se podle průkazu vyklubal poručík kontrarozvědky z nedaleké brigády Pohraniční stráže. 

Soudruh poručík, který si v opilosti myslel, že je nejdůležitějším člověkem na planetě, si nedal vymluvit, že ze služebního telefonu nemůže objednat taxík. A navíc, je nepřípustné přetahovat se s dozorčí a strážní službou.

V tu chvíli již věděl, že nejlepším řešením vzniklé situace je zavolat dozorčího nedaleké brigády PS. Do jeho příjezdu poručík neustále vyhrožoval, že si to s ním vyřídí, ale dozorčí důstojník brigády pohraničníků, který pro něj přijel, byl jiného názoru. S požadavkem “Nikam to nahoru nehlašte, my to vyřídíme sami!“ Popadl poručíka a rychle společně odjeli.

Dobové foto: 10.rPS Svatý Kříž.

Blížila se večerka, těšil se jak se natáhne, když se ozval telefon. „Soudruhu četaři, máme tady asi průser,“ sdělil mu dozorčí jedné z rot. „Voják Imre vzal někde staršinovi láhev Okeny a vypil jí. Bloudí tady po chodbě a nechce si jít lehnout. Co s ním mám dělat ?“ Odpověděl, že se tam jde hned podívat. A skutečně, po příchodu na rotu vidí vojáka Imreho opřeného o zeď, přihlouple se tvářícího, v ruce skoro prázdnou litrovou láhev Okeny. Dobromyslně mu dokonce nabídl, aby si taky loknul.
„Sakra, ale co já s ním budu dělat?“ řekl si pro sebe.
Rozhodl se zavolat na útvarovou ošetřovnu, ale telefon tam nikdo nebral. Jako obvykle, když někdo potřeboval pomoc. „Aby se tak otrávil,“ táhlo mu
hlavou. Představa možných nepříjemností jej vedla k rozhodnutí zavolat civilní pohotovost.

Nemocnice byla nedaleko kasáren, sanitka s doktorem přijela za chvilku. Vojáka Imreho odvezli a předtím ho doktor ubezpečil, že to není nic vážného a vojáka po vypláchnutí žaludku buď v noci nebo ráno pošlou zpátky. Okolo třetí hodiny ranní přišel Imre zpátky z nemocnice.

Ilustrační fotografie.

Ještě naposledy šel zkontrolovat stráže. Měsíc osvětloval jasným světlem klidnou noční krajinu. Zašel se podívat i na nedaleké cvičiště za plotem kasáren. Poblíž plotu stálo osobní auto s německou poznávací značkou. „No, tak to mi dneska ještě chybělo, německý špion,“ zhrozil se. Došel pro velitele stráže a společně šli prověřit situaci. „Běž k autu a posviť dovnitř baterkou!“ nařídil mu. Ten vyrazil s pistolí v jedné a baterkou v druhé ruce k autu. Sám se pro jistotu také s pistolí v ruce ukryl za nedaleký strom a s vystrčenou hlavou sledoval, co se bude dít. Velitel stráže si před autem dodal odvahy, rozsvítil baterku a zakřičel: „Jménem zákona, předložte doklady!“ Po chvilce ticha baterka zhasla. Velitel stráže přišel zpátky k němu a řekl: „Hele, asi je nebudeme rušit, uvnitř je známá chebská šlapka s nějakým chlapem a souloží.“ „Jdi tam a řekni, ať rychle někam zmizí ze cvičáku. S tou svojí holou zadnicí nám Němec kasárna nevyfotí, ale ať nemáme ve službě nějaký průser!“ Velitel stráže pokyn posádce auta vyřídil a to za chvilku odjelo směrem do města.

Do rána se již nic mimořádného nestalo, a tak se díky bohatým nočním událostem značně nevyspalý, dočkal příchodu velitele. Byl to člověk neurčitého zeměpisného původu, nehovořil srozumitelně česky, ani slovensky, spíš česko-slovensky. Povinností dozorčího praporu je podat veliteli hlášení. “Soudruhu majore, během mé služby se vcelku nic zvláštního nestalo,“ zahlásil.
“Čo je to za blbosť, že vcelku nič?“ prohlásil velitel. Krátce a výstižně mu popsal události večera a noci.
“Boha, dufám, že ste nikomu nič hore nehlásil!“ zakřičel velitel. Největší strach mají totiž důstojníci z nahlášené mimořádné události někam výš.
Ubezpečil ho, že rozhodně ne. Velitele zaujal případ vojína Imreho. “A čože to ten vojáčik vychlastal?“ zeptal se. Popsal mu lahodný modrý čistící prostředek na okna. „No bože, toto,“ řekl a s kroucením hlavy odešel do své kanceláře. 

Zanedlouho volal telefonem a rozkázal „ Okamžito nechajte nastúpit´ prápor!“

Ilustrační fotografie.

Stalo se a pod tribunkou na nástupišti pak vyslechl s ostatními jeho znamenitou řeč:

“Súdruhovja, vojaci na tomto prápore nič nerobia a vačšinou sa potulujú hore-dolu! Vjetě, čo dá práce našim staršinom, než zoženú nejaký čistiaci prostreidok! A nejaký nezodpovedný voják im ho pokojně sám vychlastá!“

Nebyl z toho příliš moudrý, jestli mělo láhev Okeny vypít víc vojáků, nebo že je erární majetek nadevše. Určitě mu ale nešlo o zdraví člověka.

Pak následovalo potrestání viníka. Mělo svůj výchovný efekt. Spolubojovníci vojína Imreho, kteří rovněž pocházeli někde od slovensko-maďarských hranic, si z tohoto případu vzali ponaučení. Přestali pít „Okenu“ filtrovanou přes chleba. Vždy po obdržení služného se hromadně vydali do „Army“ a vykoupili zásobu masážní emulze Alpa. Malý frťánek „alpičky“ jim udělal z dechu uragán a ze žaludku rozpálený kotel. Z jejich výrazů a pozdějšího nesrozumitelného zpěvu pak bylo jasné, že prožívají chvíle štěstí i na vojně, daleko od domova.

Ilustrační fotografie.

Zajímá vás více? Články s tématikou ČSLA.

ZVS ve vzpomínkách:   VÚ 8522 CHEB 

Co armáda uplácala: Důstojníkem u ČSLA

Dva příběhy z Šumavy: PS očima vojáka ČSLA

Webové stránky:  ČSLA 
Smyslem webu ČSLA je poskytnout ucelený přehled o této armádě z vojensko-historického hlediska.Na více než 1000 stránkách naleznete řadu informací o výzbroji, technice, uniformách i mnoho dalšího. Pro bývalé vojáky základní služby i z povolání zde máme bohatou fotogalerii, vzpomínky i možnost kontaktu s kamarády a kolegy z vojny.

VESELÉ VÁNOCE 2012.

Aneb: 

          K NÁM SANTA CLAUS NEDOLETÍ !

(Pro zvětšení obrázku klikněte na fotografii)

                      S pozdravem  Pohranicnik@bloguje.cz

Pohraniční stráž - PS OSH:  Facebook

Pohraniční stráž - PS OSH:  Lidé.cz

Vojenské Vánoce - příběh ze státní hranice.

               Moje nejkrásnější Vánoce.

Určitě byly na čáře. Sedmdesátá léta nebyla nijak přívětivá i přes jejich některá nesporná pozitiva.  Starej (velitel roty pohraniční stráže) avízoval už tři týdny před svátky, že by se měli do služeb o Vánocích zapojit svazáčtí funkcionáři, mladí komunisté, ale nikde jsem od svých "soukmenovců" žádnou aktivitu a nadšení neviděl.

   Mohli jsme se u něj přihlásit i mimo služební postup. Díky přehledné situaci v terénu a dobré sněhové pokrývce byly plánovány jen kontrolní hlídky hraničního pásma ve dne, důkladné kontroly nástrahových systému a členitý úsek naší roty připadl k nepřetržité ostraze jen v prostoru statisticky předpokládaného náporu. Přesah – takzvaný.  Sdělil jsem mu svojí nabídku když jsme se setkali při mytí rukou na WC – tam se nezdraví, nezařazuje, nevystupuje vojensky, ale jen v rámci občanské slušnosti. 

  „Jo, dobrý, ale bude problém k vám někoho vybrat“. Vybral – Vencu. Bylo to jen proto, že se nepřímo hlásil sám. Měl jsem tedy dostat jednoho z největších flinků roty. Nesabotoval službu. Byl flinkem už svým „občanským založením“. Ale jinak špatný nebyl. No budiž, budu se snažit případný průšvih s ním minimalizovat. Takzvaný „přesah“ na Štědrý den obnášel službu od pěti od rána do jedenácti, dále od jedné do pěti odpoledne, potom od šesti do jedenácté noční, pak další dvouhodinová přestávka s ukončením o šesté ranní. Bylo to i s překrýváním časů na střídání. Další hlídky na tom byly časově včetně odpočinku nepochybně lépe než hlídka na stanovišti Polská chata.

    Olina – moje služební čubina si asi svoje psí Vánoce neuvědomovala. Byl to pro ni zimní den jako každý jiný. Po denní šichtě jsme šli na Štědrovečerní večeři, ale jídelna už byla vyklizená a pévéesku (politickovýchovnou světnici) ještě kluci nevyzdobili a nepřipravili na slavnostní večeři. Večeři jsme tedy přijali sedící na bedničkách od zeleniny a jedli na výdejním pultíku s Petrem. Trenčíňákem. Paťatý, šlachovitý Slovák se před jídlem zbožně pomodlil. Měl celý den dvouhodinovky odpočinku a služby strážného u objektu. Trpělivě jsme chvilku čekali, než jeho rty ševelivě dokončily motlitbu. Páni dobrý – tohle tak vidět naše „vrchnost“! Pak jsme se teprve pustili do jídla. Rybí polévka se smaženou houskou - non plus ultra, vepřový řízek - jak sloní ucho, vonící smažený kapr, hora bramborového salátu. K dochucení dvě kolečka citronu.

„Služebníci, tady máte něco s sebou“. 
Věčně špinavě umaštěný kuchař Honza nám pohodil na výdejní pultík v alobalu zabalené přilepšení, nadité papírové sáčky se sladkostmi. K tomu dvě polní láhve s horkým obsahem. Tvářil se znuděně, otráveně a naštvaně. Ale věděli jsme, že to pro nás dělá rád. Chtěl se ukázat a to ostatní byla jen jeho maska. Pevné podání ruky do výdejního okénka s úmyslem přání veselých Vánoc, ale další slova nějak z krku ven nelezla :
„Tak, Honzo…“.
„Jo, Vám taky…“  ale ani z okénka jsme neslyšeli více.

Na výdejním okénku byl o vánočním čase položený podnos s vánočním cukrovím. Rodiče nám jej hojně posílali na přilepšenou. Obvykle každý obdarovaný ochutnal svůj oblíbený druh a vše ostatní dal do kuchyně. Tady kuchaři postupně směsice sladkého přilepšení dávali na podnos místo obvyklých kbelíků se sádlem a marmeládou. 
Jeden z kontrolních orgánů před vánoci tento zvyk obdivoval a neváhal pak poslat řidiče z praporu s velkou krabicí. Tu sbírku udělal mezi vojáky z povolání, kteří různě velkými dávkami přispěli na rotu bohem zapomenutou a sněhem zasypanou. Vánoční pečivo a cukroví jsme pak zobali až do konce února.

Pak nástup k další činnosti. Černé kanady s lyžařskou podešví ve vysokém lesku, bílé zastíráky, mdle lesklé hlavně samopalů, brašna se signální pistolí a osmi náboji, telefonní mikropojítka, šedesátka ostrých do samopalu, dvoje pouta, mošna s jídlem a polní láhev s čajem. 

Jako velitel hlídky jsem hlásil připravenost do služby. Operační důstojník roty, politruk, nadporučík si nechal předložit zbraně, pozorně očima i svými krátkými roubíkovými prsty prohlédl výstroj i výzbroj. Beze slov. Věděli jsme, že jeho mlčení – mlčení pedanta, je pro nás uznáním.  
„Schopni?“ – zkrátil otázku, zda je hlídka schopna výkonu služby k ochraně státní hranice ve svěřeném úseku. Kouknu na Vencu – jen pokývl hlavou. Zahlásil jsem 
„Ano.“
Následovalo poučení, které jsme už tolikrát slyšeli. Dotazy jsme žádné neměli. Překvapivá byla ale slova důstojníka na závěr.
„Kluci, neblbněte… Vaší doma… Vraťte se mi v pořádku, ať ty příští…“
Vyšel s námi před budovu. Nabíjíme pod jeho dozorem samopaly, připínáme lyže a vyjíždíme. Za půl hodinky jsme všichni tři – přidala se k nám i moje čubina Olina, vyjížděli na Polskou chatu. Nikdo nevěděl, z čeho vzniklo označení tohoto stanoviště. Miloš s Jindrou i se Zitou jsou už připraveni opustit stanoviště.
Střídáme se s nimi bez přání šťastných a veselých Vánoc – jen podáním ruky. Kruci – kde se to najednou bere, vždycky se tohle všechno nejednou obešlo jen se zahučeným „Ahoj“?

Začíná nám normální běžný výkon služby. Z dřevěného malého oborohu na lyžích objíždíme v pravidelných intervalech na obě strany svěřeného úseku. Vencu jsem nepřistihl při tom, že by schoulený na stanovišti spal. Stál před přístřeškem, samopal na řemenu na prsou při každém střídání. Nemluvíme spolu. Stačí nám jen pohled, kývnutí hlavy, zvednutý palec, posunek bradou. Pod stříškou mi Olina signalizuje vrčením nebezpečí zpoza drátů. Pohled na svítící ciferník hodinek mě potvrzuje o tom, že ve svůj pravidelný čas přichází k Ježovému potoku malé stádo srnek pít vodu. Infradalekohled mě ujišťuje, že tomu tak skutečně je. Daly by se podle nich řídit hodinky – je 21:45.  Nos, uši a brada nám spolehlivě signalizují další zesilování mrazu. Za další půlhodinu se Olina natočí k příchodové lyžnici. Slyšíme při střídání na stanovišti šustění lyží. Jsou ještě daleko. Pár kývnutí hlavy, domluvené výmluvné signály rukou a čekání…


Lyžař se objevuje v jasné noci na malém paloučku mezi drátěným zátarasem a okrajem lesa, který je blíže do vnitrozemí.. 
„Stůj!“ ozve se lyžaři zprava kousek za jeho zády Vencům hlas.
Zákonitě se musel tím směrem otočit. Otočil se. Odlepuji se od silného smrku. Stojím dobrých dvacet metrů před ním. Mám jej v dobrém výhledu, noc je jasná a mrazivá. Lyžař dostává další výzvu, tentokráte ode mne : Zarachocení závěru osmapadesátky beze slov. Zezadu zase Vaškova výzva :
„Zvolání!“. Lyžař chvilku neodpovídá, asi takové přivítání nečekal. Krátce ho osvětlí zase ze předu ostrý paprsek mé baterky. Musel z toho být trochu rozházený.
„Celta“ – hlesne lyžař.
„Cetviny“ – ozýváme se mu současně oba dva – s Vencou.

Zaujímám předpisový postoj na lyžích, nadechuji se k podání hlášení. Lyžař – „starej“ reaguje po svém. Ukazováček přes rty a gesto ke vchodu do přístřešku. Sundaváme lyže všichni tři a vcházíme dovnitř. Vlastně čtyři. I Olina. Do teď dodržovala mé posunkové pokyny a „starého“ zná. I on párkrát chodil vařit psům a krmit je, když jsme byli v terénu na pohraničních akcích. Uměl se postavit ke každé práci na rotě – uvařit pro mančaft, opravit Gazika, uvařit pro psy, uměl vzít do ruky sekeru i motorovou pilu, opravil radiostanici i telefonní ústřednu, nikdo mu nemohl konkurovat ve střeleckých výsledcích z jakýchkoli zbraní. Získal si tím tichý obdiv a neformální autoritu. Naší ostudou bylo, že jsme mu nestačili ani na překážkové dráze – opičárně, neboli kripldráze. Byl o dobrých patnáct let starší než my – dvacetiletí mladíci a všechny nás nechával za sebou…

„Tak co, jak je ?“ ptá se pohodlně rozložený na lavičce.
„Dobrý“ odpovídáme oba dva. Bůhví proč potichu. Uvnitř oborohu nás nemůže nikdo slyšet.
„A Vy?“ ptám se přidrzle.
„Normálně“ 

Moc normální to asi nebylo. Měl doma ženu a tři dcery jak píšťaly varhan. Přezdívali jsme jim mens…. komando. Měl je dobře vycepované, ale ony jeho také.  
Olina otáčí hlavu a dívá se po jednotlivých řečnících, tak jak mluvíme. Starej vyndavá z kapsy bundy Marici s filtrem. Bereme si od něj nabízené oba dva s Vencou bez poděkování. Zapalujeme si všichni tři. Kouříme mlčky, se skloněnými hlavami. Každý pohroužený do svých myšlenek. Jen Olina si nás střídavě prohlíží. Je jí divné, že je ticho a že se jí nikdo nevěnuje. Pak se schoulí pod lavici na svoji houni s výrazem: „Tak si trhněte…“


   Nabízíme veliteli jídlo. Zavrtí hlavou. Podávám mu čutoru s čajem. Na tu přikývne. Ale průšvih – z otevřené láhve se line nevýrazná, ale znatelná vůně rumu. Ohryzek na krku veliteli poskakuje s jednotlivými velkými loky. Pak zbytek láhve s klidem a pohodou vylije do sněhu. Kolik? Napadá mě. Kolik vyfasuji a jakých – tichých, s krumpáčem, s dekou, ostrých? To všechno jsou druhy trestů, jak oficiálních, tak na rotě neoficiálních, které může „starej“ rozdat. Kloním hlavu. Můj průšvih. Jsem komandýr hlídky. Nenapil jsem se, ale - bude to zlé? Nemohu za to, že nám Honza uvařil čaj „výživnější“ než obvykle. 
Dokouřeno, vypito, vylito. Starej vychází ze sroubku. Musí hodně sehnout svojí vysokou kostnatou postavu v nízkém vchodu. Připne lyže, sundá rukavici z pravačky. Jeho ruka je teplá, stisk ruky nijak silácký, ale cítíme ho oba dva. 
„Tak dál bez průseru, bojovníci, jo?“. Odjíždí. On, koho jsme nikdo nikdy neslyšeli, že by někoho z podřízených (ať už lampasáků nebo záklaďáků) takto oslovoval. Olina ho doprovází několika veselými skoky, pak se ke mně vrací, když vidí, že o ni nejeví zájem. 


Ještě dvakrát dvě obchůzky a zase nás střídá další hlídka. Ke dvouhodinové přestávce jedeme smutně. Naposledy se otáčím k malému sroubku v terénní vlně – kdybych tohle všechno viděl na fotografii, jednoznačně bych jí označil za kýč. Stromky pokryté jiskřivým čerstvým prašanem. Vánoční stromky bez ozdob, ale neuvěřitelně krásné.  O přestávce čicháme nenapodobitelný těžký zápach sušárny. Výpary ovčích kožichů a ještě těžší zápach propocených kanad a ponožek. Nějak se nám nechce jít na ložnici a zavrtat se na tu krátkou dobu do spacáků.  Klimbáme na lavici pod věšáky. Na stropě se míhají červené střípky z mezer plotýnky násypných kamen. Naposledy vyrážíme dorazit služební šichtu. I ten zbytek je klidný, jen z bavorského městečka Heidmühle k nám zaznívá z reproduktorů „Stielle nacht, Heilige nacht…“

Končíme. Vracíme se k budově roty.  Dozorčí roty velí :
„Proti jezerní stěně – zbraň vybíjet!“ Následuje vyjmutí zásobníků, rána jistoty. Místo úsměvu jen jakýsi úšklebek. Špekoun Honza nás čeká na malém nádvoříčku roty. Opřený o klandr zábradlí, v klidu pokuřuje. Přes bílý zamaštěný kuchařský oděv má dlouhý kožich. Vaří nám zakázanou (Bůhsámví proč zakázanou) zrnkovou kávu, nabízí ameriky. Svačíme, nebo spíše snídáme před spánkem, zase u výdejního okénka kuchyně. I na Honzovi je vidět, že nespal. Smažil průběžně řízky, sám si i myl nádobí, přilepšoval, obsluhoval na pévésce. Zanedlouho bude pro ostatní vyhlášený budíček. 

  Radiostanicí nás volá strážný Petr. Máme už za sebou zahlášení ukončení a návrat ze služby u operačního důstojníka. Že by nám chtěl Petr popřát veselý Hod Boží Vánoční? Vycházíme k němu ven do mrazivého rána bez oteplovacích doplňků. Samopal už má vybitý. Ptá se lakonicky :
„Čistů, aľebo voňavů?“
Co blbne? Napadá mne. Pak ale než jsme mu stačili odpovědět, poskakuje po kamenech Jezerního potoka, aby nezanechal otisky stop ve sněhu a za chvíli přináší dvě láhve. Vodka a borovička. Chladily se v nemrznoucím průtoku. Ulízneme důkladně všichni čtyři z každé láhve. Petr vyndavá z kapsy stroužky česneku jako kamufláže na nečistý dech.. Žvýkáme všichni čtyři – Venca, Honza, Petr i já. Vidíme se takto v životě možná naposledy. Spíše určitě. A skutečně – od té doby jsme se od toho den už nikdy v civilu nesešli. A více než určitě se asi ani nesejdeme… 


Potom už stačily jen podání ruky; bez květnatých blahopřání o příjemných svátcích vánočních. Nikomu z nás by to nevyšlo z huby. To šlo všechno do pr… - do pryč. Objímali jsme jeden druhého a  popotahovali nosem. To že se nám krabatily brady zaplaťbůh nebylo vidět. Jo – ukápla, ale byla tma. Nebylo to ani nostalgií nad Vánočními svátky. Bylo to proto, že to tak bylo a asi být muselo… 


Ráno, krátce po tom, co jsme se zavrtali do spacích pytlů na hod Boží vánoční nás probudila krátkým přerušovaným houkáním siréna pohraničního poplachu. Na chodbu u dozorčího roty po mě jako další doběhli Venca (tak to je ten flink?), Petr trenčíňák a Honza kuchař. Všichni tři toho museli mít za celý den a noc plné zuby.  
„Pravá pět, jde to do zahraničí“ věcně nás úkoloval operační důstojník. Poplachová pohotovostní skupina „mlaďasů“ tam zahaprovala, jak se později ukázalo. Při poplachu vždycky jako záložní poplachová skupina vybíhal psovod, který doběhl na nástupiště jako první a po něm střelec první v nástupním pořadí. Dva jsme tedy měli vybíhat jako záložní poplachovka, kterou nikdo jmenovitě neurčoval. Šlo o rychlost, složení hlídek se zapisovalo do záznamu o průběhu služby u operačního důstojníka až dodatečně.  Nastoupili jsme první čtyři. Nikdo nás neurčil, nikdo nás nebudil přednostně, nikdo nás ani nebrzdil. Tenkrát takto prvně, pak nás čtyři rozdělil později až odchod do civilu. 



(C) AUTOR:  Michal Jezerák 

ILUSTRAČNÍ FOTOGRAFIE:  

Klub vojenské a policejní historie Československo.
https://www.facebook.com/pages/Klub-vojensk%C3%A9-a-policejn%C3%AD-historie-%C4%8Ceskoslovensko-%C4%8CSLA-PS-SNB-LM-KVH/109222285770173

Petr P. 
https://www.facebook.com/petpaz62




Zajímá vás téma vojenské Vánoce u PS? 
Čtěte více:  

Štědrý večer na Divokém dvoře.

http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/06/stedry-vecer-na-divokem-dvore.html


Vánoční příběh z pohraniční roty .
http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/06/vanocni-pribeh-z-pohranicni-roty.html

VÝZVA! 



Pokud někdo z vás, bývalých pohraničníků, nosí v hlavě


 vzpomínku na téma "Vojenský Silvestr" - lhostejno,zda 


přímo ze státní hranice,nebo týlové jednotky PS - sem s ním! 



Stačí jej sepsat a poslat na můj E-MAIL 

pohranicnik@bloguje.cz 


Není třeba,aby byl stylisticky dokonalý,ba ani pravopisné


chyby nevadí,neboť mám spolupracující korektorku,která jej 


upraví do spisovné češtiny. 


Příběh/článek/vzpomínku bych pak publikoval před 


31.prosincem na weblogu POHRANIČNÍK. 


Samozřejmě,pokud si to autor nebude přát,jeho identita


nebude zveřejněna. Díky!

Report z PS setkání v Praze.

 Na bronzovou sobotu osmého prosince 2012 se pohraničníci z Prahy a okolí sešli již tradičně v restauraci na Admiře. 

 Když píši z „okolí“, nejsem tak docela přesný. Radek T., jeden z bývalých velitelů čet ze Železné, dorazil až z dalekých Nemanic, další kamarád přikvačil z Tachovska, kam se na důchod odstěhoval. Další na sebe prozradil, že dobu od léta do podzimu trávívá ve svém karavanu u Lužnice a nebaví se ničím jiným, než lovem ryb. Budiž mi nebe milostivo, abych se i já dočkal takového odpočinku. Celkově se dá říci, že nejpočetněji byla na srazu zastoupena Domažlická, IX. brigáda PS. Roty Vašíček, Stoupa, Železná, Nemanice…

Jak je to dávno, co jsme během zesílené ochrany hranic o Štědrém dnu naposledy rozsvěcovali stromeček, pojídali vánočního kapra či řízek se salátem. 

 Kromě těch, kteří alkohol nekonzumují nebo jim to nedovolili jejich čtyřkolí miláčci, kterými k nám do Kobylis dorazili, jsme pili vynikající jedenáctistupňové pivo Ježek. No a utopenci či rozleželý sýr s ostrou feferonkou všemu jen dodali ten správný říz. 

  Během debaty se jako vždy ujasňovala fakta stran ochrany hranic a průběhu služby, samozřejmě že se hovořilo o zbraních a vyprávěly se všemožné historky. Možná, kdyby náš sraz navštívil někdo z inkvizitorů z ÚDV, zjistil by, že je na místě tento úřad zrušit. Ale právě proto z nich na podobná setkání nikdo nikdy nepřijde, stejně jako nikdo z internetových hrdinů, které v reakci na jejich fundované výlevy na Pohraničníkovi a na Vojensku či v jiných médiích na sraz každoročně zvu. Škoda, že nepřispějí do debaty nějakými svými svěžími myšlenkami. 

  Nechme však pokrytce i s jejich schovanými prvomájovými mávátky na pokoji a raději plánujme, do kterého kouta našeho pohraničí vyrazíme příští rok, aby bylo na dalším srazu opět o čem vyprávět. 


  Co Vy na to, milí „pražští hraničáři“, kdybyste mi poslali v dohledné době mailem každý jeden až dva příběhy ať už z vaší služby nebo z doslechu, které bychom společně doladili a sestavili z nich publikaci podobnou té poslední (Pohraniční stráž, kus našeho života…), kterou bychom si společně nadělili příští rok pod stromeček a z jejích navíc prodaných výtisků uspořádali pořádného Silvestra?



(c) Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS.


FACEBOOK  VIDEO ze setkání

Setkání PS v Ostravě 14.12.2012.

Předvánoční setkání pohraničníků a sympatizujících v Ostravě. 

ZMĚNA! 21.prosince 2012 u "Havránka".

Po oznámení spojaře Honzy G. o "fonogramu" na téma setkání bývalých pohraničníků a sympatizantů PS v adventním čase na našem oblíbeném místě,tzn. v restaurantu Havránek, nezbylo,než na weblog Pohraničník vyvěsit tuto "Bleskovku" s informací "kdy - kde - co". 

 

Obrázek: informace z fonogramu na diskuzním fóru PS OSH .

 Samozřejmě,že i tohle plánované setkání bude bez nějakých oficialit a neoblíbených formalit. Stále je platná naše dohoda,že se scházíme jako kamarádi,které spojuje prožitá služba v uniformě Pohraniční stráže, společné zážitky z "čáry" a chceme zavzpomínat na dobu vojenské služby, probrat historky veselé i ty méně zábavné. 

Že u toho vypijeme nějaký korbel piva, kopneme do sebe pár panáků velejemných destilátů,je samozřejmost,která k takovým vojenským akcím patřila a patří co svět světem stojí.
Ale i abstinenti si příjdou na své,výběr nealko nápojů je u Havránka široký :-) 

Avšak ,zpět k základní informaci "KDY a KDE": 

Setkání proběhne v pátek 21.12.2012 v 17:00 hod, ve výše
zmiňovaném restaurantu Havránek v OV-Zábřehu. 

INFO - klikni:  Restaurant Havránek 

Adresa: Restaurace Havránek
             Výškovická 1
             Ostrava - Zábřeh


Zpracoval: Zdeněk V.    Kontakt:  pohranicnik@bloguje.cz

       AKTUALIZACE 22.12.2012

Fotografie ze setkání - klikni: Akce u Havránka 

Zajímá vás více? Reportáž o jednom z dřívějších PS setkání v OV.
Klikněte zde:  Setkání ostravských a pražských pohraničníků.