29. srpna 2013

Bundesgrenzchutz BRD versus Grenztruppen DDR




Článek z dobového tisku NDR.


"...Zelené jsou naše šaty, ozdobené orlem. Lesklé jsou naše zbraně a pevný náš krok, směle táhneme tam, muž mužem veden. Kamarádi pojďme spolu..."

Takové jadrné písně mají. Jinak by přeci nebyli těmi téměř nejpoctivějšími policisty.
Se všemi, kdož zde táhnuli v zelených šatech, ozdobenými dravým ptákem, s lesklými zbraněni a sebejistým krokem ovšem nemáme v NDR ty nejlepší zkušenosti.

Například v noci z 20.na 21.srpna 1959 vpadlo v prostoru Nordhausenai 30 osob na území NDR. Demolovali zařízení pohraniční ochrany. Tento vpád byl zajišťován policisty "v zeleném, s lesklými zbraněmi".

Smíšená hlídka BGS a US.ARMY na hranici s NDR.


14.srpna 1962 narušili takoví "kamarádi" zase jednou výsostné území našeho státu. Velitel roty pohraniční jednotky kapitán Rudi Arnstadt se jim postavil na odpor. Byl chladnokrevně zastřelen.

15.červen.1976. Dva policisté BGS pronikli do prostoru Kella, okres Heilngenstadt, na teritorium NDR. Byli ozbrojeni automatickými pistolemi, karabinami, a vybaveni radiostanicí. Jejich úkolem bylo získat informace o zařízeních naší pohraniční ochrany.

Narušení hranic, provokace a vražda.
Tyto tři jmenované případy nejsou jedinými, které padají na konto těchto "kamarádů".
A jsou jen malou součástí toho, co padá na vrub jednotek Spolkové ochrany hranic.





Vražda kapitána GT DDR Rudi Arnstadta.

Rudi Arnstadt, velitel 6.pohraniční roty 11.brigády GT DDR v Meinigenu dohlížel 14.8.1962 na technickou údržbu ženijně-technického zařízení na státní hranici NDR se Spolkovou republikou, kterou prováděli vojáci z jeho pohraniční roty v oblasti Wiesenfeld, kde území NDR připomínalo jakýsi výběžek vklíněný do NSR.

kapitán GT DDR Rudi Arnstadt.


Kapitán Arnstadt si všimnul tří důstojníků BGS, kteří při pozorování činnosti pohraničníků vstoupili na území NDR.  Rudi Arnstadt šel k nim,ukázoval na hraniční mezník a dával jim pokyn k návratu na území NSR. Dva příslušníci BGS poté ustoupili zpět za hranici, třetí z nich,důstojník Plüschke výzvy neuposlechnul a tak se ho kpt.Arnstadt rozhodnul zajistit. Během zákroku došlo ke střelbě, po níž zůstal na zemi ležet mrtvý kapitán GT DDR R.Arnstadt.

Obyvatelé NDR se o události dozvěděli ten den ve večerních zprávách televize,kdy hlasatel Horst Sindermann oznámil smrt kapitána pohraničních vojsk s tím, že byl cíleně zavražděn.

Vyšetřování pohraničního incidentu na hranici NDR-NSR.


V NDR byla sestavena vyšetřovací komise,výsledky jejího šetření však byly na Západě zpochybňovány jako "východoněmecká propaganda".
Toni Plüschke je později v NDR odsouzen za vraždu kapitána pohraničních vojsk na 25 let vězení.

Incidentem se také zabývaly západoněmecké justiční orgány: šetření však nebylo namířeno vůči BGS, ale proti pohraničníkům NDR.
Vyšetřování je uzavřeno s tím,že důstojník BGS zastřelil kapitána GT DDR v sebeobraně.


Dobové foto z vyšetřování incidentu.


Důstojník Toni Plüschke odešel v roce 1970 z BGS,údajně z důvodů vlastní bezpečnosti, s tím,že mu zůstalo dovoleno nosit zbraň a zakládá si vlastní firmu - taxislužbu.

V srpnu 1997, byl Plüschkeho případ opět prezentován veřejnosti u příležitosti 35. výročí incidentu. Tehdy udělal onen bývalý důstojník BGS s německou TV Hessen-3 rozhovor,v němž přiznal, že vystřelil na kapitána GT DDR Arnstadta.

Der ehemalige BGS-Beamte Hans Plüschke gibt dem Hessischen Rundfunk 1997 ein TV-Interview. Als 23-Jähriger erschoss er am 14. August 1962 während seines Dienstes an der innerdeutschen Grenze den Hauptmann Rudi Arnstadt - in Notwehr, wie bundesdeutsche Ermittler befanden. Am 15. März 1998 wurde der inzwischen als Taxifahrer arbeitende Plüschke selbst getötet - wie Arnstadt mit einem Schuss in den Kopf, oberhalb des rechten Auges, und nur wenige Kilometer von dem damaligen Tatort entfernt. Die genauen Umstände beider Vorfälle sind bis heute ungeklärt.



Dne 15. 03. 1998 byl T.Plüschke nalezen mrtvý, asi deset kilometrů od místa tehdejšího incidentu, v taxíku své firmy. Příčina smrti byla stejná jako u zavražděného kapitána Pohraničních vojsk NDR: průstřel nad pravým okem...


Použité zdroje (text a foto). 

Wikipedia  http://de.wikipedia.org/wiki/Rudi_Arnstadt 

SPIEGEL  http://einestages.spiegel.de/



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?  Články s obdobnou tématikou:


*  Pohraniční operace US.ARMY

*  Železniční doprava na hranici NDR - NSR

*  Jak se bortila železná opona v NDR




"An die Grenze" (Na hranici) film o GT DDR.



21. srpna 2013

Brigády Pohraniční stráže po 21. srpnu 1968

Tento článek je nástinem některých událostí, k nimž došlo v srpnových dnech roku 
1968 u brigád Pohraniční stráže po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy.

Při pramenném výzkumu nepřekvapí, že mnohé zdroje informací nejsou dochovány, 
ač o jejich existenci v archivních materiálech zmínky jsou. Je to především proto, že 
nařízení se v té době předávala telefonicky, rádiem či ústní instruktáží, tedy bez fixace, eventuálně že byla mnohdy po provedení ničena. 

Příkladem materiálů, na něž se některé prameny odvolávají, jsou například operační 
nařízení velitele 5.brigády PS Cheb plukovníka Jaroslava Janů ze dne 21. srpna 1968.

Další příklad – na rozkaz velitele 7.brigády PS Sušice z 21. srpna se odvolává též 

operační nařízení velitele této brigády Pohraniční stráže z 30. srpna 1968.

Nejucelenější jsou tudíž „analýzy“ dochované ve fondu Vojenské rady HS PS OSH , sestavované zpravidla v roce 1970, eventuálně již o rok dříve. 

První rovinu tohoto nástinu tvoří bezprostřední reakce brigád Pohraniční stráže 
na vstup vojsk Varšavské smlouvy. 

V Chebu bylo 20. srpna 1968 před půlnocí (ve 23:20 hod.) vyzváno velení brigády velitelstvím PS, aby se dostavilo na pracoviště.


Ve Znojmě byly osobní zbraně přidělené vojákům z povolání vydány asi v 1:15 hod. při vyhlášení pohraničního poplachu, který byl upřesněn na poplach bojový.


 Další reakce brigád vyplývá například z ranního hlášení operačního důstojníka 7. sušické pohraniční brigády MNO ze dne 21. srpna 1968: „Na základě obsazení našeho území vojsky Varšavské dohody byla vyhlášena zesílená ochrana st. hranice, obsazena st. hranice na DZ.“ 


Co mohla znamenat realizace tohoto hlášení? Především je třeba upřesnit některé termíny v něm uvedené. Drátěný zátaras (DZ) se nacházel v hraničním pásmu. 

Hraniční pásmo byla zóna při státní hranici, v níž nesměl nikdo bydlet, resp. vstup 
tam byl jen na povolení.
Drátěný zátaras byl původně, v padesátých letech, stavěn těsně u státní hranice. Posléze při dalších přestavbách a výstavbách nových úseků se začal napřimovat a na mnoha místech vzdalovat od hranice. 

V souvislosti s plošnou instalací „signálních stěn“ (drátěný zátaras s osnovou drátů, jimiž procházel elektrický proud o nízkém napětí, který při pokusu – např. o přelezení – byl zdrojem 

signálu pohraniční rotě) se setkáváme v první polovině šedesátých let se zdvojením 
drátěných překážek. Trase drátěného zátarasu, v němž byl do roku 1966 elektrický 
proud o vysokém napětí, předcházela na některých místech ve vnitrozemí trasa signální stěny (týlová), vzdálená od třístěnného či dvoustěnného zátarasu v „ideálním
případě“ několik minut běhu.

Hloubka hraničního pásma závisela na osídlení území, jeho hospodářském využívání a přírodních poměrech. Činila až dva kilometry, avšak v některých případech mohla jeho hloubka dosáhnout i šest a více kilometrů 

(např. na Šumavě).




V otázce hloubky obrany státních hranic vůči zásahu zvenčí lze využít i pamětí 
důstojníka Pohraniční stráže Jana Krátkého, který byl v roce 1968 velitelem 16. roty 
Krabonoš 15. českobudějovické pohraniční brigády. Ve svých vzpomínkách
vydaných roku 2008 uvádí mj., že před 21. srpnem „něco viselo ve vzduchu“. Že počítali 
s vpádem cizích vojsk do Československa a radili se (tj. velitelé sousedních rot Fi-
šerovy Chalupy, České Velenice a Krabonoš), jaká opatření provést. Jedním z nich 
byla obrana území, v němž Pohraniční stráž operovala. Vedle hraničního pásma šlo 
i o přilehlé vnitrozemí vymezené silnicemi z Českých Velenic na Suchdol a Nové Hrady a o lesní úseky podél nich, kde měla PS svá stanoviště. Přitom počítali s tím, že 
mohou být vytlačeni na rakouské území. Za tímto účelem také proběhla konzultace 
s rakouskými pohraničníky, jak uvádí Jan Krátký.

Nepředpokládám tedy, že by pohraničníci zaujali postavení jen na trase někdejšího 

elektrifikovaného drátěného zátarasu při státní hranici, ale že mohlo jít prakticky o celý 
prostor, v němž pohraniční roty běžně operovaly a v němž měly svá stanoviště.

Brigády Pohraniční stráže, které byly v té době na státní hranici, lze rozdělit 

na dvě skupiny. 
Zatímco v první polovině padesátých let bychom je podle střežených hranic rozdělovali na brigády (brigády na hranici s NSR a brigády na hranici s NDR a Rakouskem), nyní je posuzujeme podle rychlosti obsazení jejich úseku „vojsky internacionální pomoci“.

K těm, jejichž úseky byly obsazeny nejdříve, patřily 11.bratislavská pohraniční 

brigáda Ministerstva národní obrany a 5. chebská pohraniční brigáda MNO. (V oblasti Bratislavy to bylo vlastně ihned, zároveň s počátkem invaze: několik československých pohraničníků bylo internováno maďarským vojenským útvarem. 

Do úseku chebské pohraniční brigády se proud sovětských vojsk valil přes Vojtanov , takže k obsazení Chebu došlo také vzápětí.)


Do druhé skupiny bychom pak zařadili 15. českobudějovickou, 7. sušickou a 9. domažlickou pohraniční brigádu MNO. 


Plánská brigáda (12. pohraniční brigáda Planá u Mariánských Lázní) a 4. znojemská stojí zhruba mezi oběma skupinami.

Se zmiňovaným poplachem na velitelstvích pohraničních brigád souvisí i aktivity 

útvarů a jednotek směřující k tomu, aby nebyly odzbrojeny cizími vojsky.

Kromě situace, že bylo odvlečeno vedení KSČ a státu do Moskvy, zde velkou roli sehrála i vlastní 
zkušenost pohraničníků – pokus sovětských vojáků odzbrojit 8. pohraniční rotu Dubina chebské brigády a zajetí pohraničníků 11. brigády z roty Rusovce maďarskými vojáky. 

Na pohraniční brigády došly zprávy o obklíčení kasáren ČSLA ve Vysočanech 

u Boru u Tachova a v Janovicích nad Úhlavou sovětskými vojsky. K tomu lze připočítat i zapůsobení požadavku důstojníka sovětské armády vzneseného na jednání s velitelem 4.znojemské pohraniční brigády, že sovětská vojska „převezmou ochranu státní hranice v jejich úseku.“

V prostoru objektu velitelství 9. brigády Domažlice došlo tedy 22. srpna po poledni k rozmístění tří tanků 12. motostřeleckého pluku s ostrou municí (v situaci, kdy ministr národní obrany nedovoloval výjezdy bojové techniky!) 


Kolem velitelství byla organizována obrana s využitím zabezpečovacích jednotek brigády – byl vyhotoven 

plán obrany, zřízena samostatná místnost pro velitele obrany a samostatná telefonní 
linka ke 12. motostřeleckému pluku.

Obdobně bylo postupováno u obou výcvikových praporů 9. brigády (výcvikové 

prapory Nýrsko a Poběžovice ). V Nýrsku byly od 22. nebo 23. srpna v prostoru vjezdu 
do kasáren instalovány po dobu tří dnů dva obrněné transportéry a v prostoru vjezdu 
u velitelské budovy jeden obrněný transportér (analogie s ostatními útvary ČSLA).

Ve Znojmě u 4. brigády došlo k zatarasení vjezdu nákladními auty, k rozdělení 

objektů kasáren na obranné úseky a k vydání ručních granátů velitelům jednotlivých 
úseků.

Kromě zabezpečení objektů kasáren brigád Pohraniční stráže proti vniknutí, 

je u 15. brigády doložena (Jan Krátký) likvidace směrových označníků (u 16. roty 
15. brigády, Halámky, Nová Ves) a vyhýbání se kontaktu se sovětskými vojsky.




U všech pohraničních brigád bylo připravováno náhradní velení pro jednotky 
brigád, včetně náhradního telefonického spojení. Asi 25. srpna se z velitelství PS 
rozjely skupiny provádět k tomuto náhradnímu velení instruktáž (např. plk. Josef Švihovec k 9. domažlické brigádě, k 15. českobudějovické brigádě pplk. Eduard Keller a major Milan Nejezchleba, pplk. Petr Soga ke 4. znojemské brigádě).

Pro velitelské stanoviště vybrala 9. brigáda objekt po bývalé rotě Zámeček (poblíž pohraniční roty Čerchov) ještě před instruktáží. Dne 27. srpna byla vypracována dokumentace pro výcvikové prapory a pohraniční roty – v zalepených obálkách s heslem „Praha“. Součástí dokumentace byla i mapa s vyznačením záložního místa velení a nákres linkového spojení. 


Po týdnu byly obálky staženy a zničeny. Objekt bývalé roty Zámeček měl tu výhodu, že odtud bylo možné vést linky k 5. rotě Čerchov , a Čerchov byl pro účely bojové pohotovosti určen jako rádiový spojovací uzel . 


Byly vyčleněny dvě operační skupiny, které se v případě zadání uvedeného hesla velitelstvím PS měly ujmout velení, a byl převezen materiál pro patnáct osob. Operační skupiny byly ubytovány u 5. roty Čerchov a u 7. roty Folmava . Jejich činnost na přikázaném místě však byla poměrně krátká. Byly vyslány připravit stanoviště 27. srpna a ještě týž den odvolány – důvodem byl návrat československých představitelů z Moskvy.


Takovéto skupiny byly vytvořeny i u chebské brigády. 

U znojemské brigády byl vydán rozkaz k přípravě náhradního velení a spojení 25. srpna na základě instruktáže, kterou týž den prováděl „zmocněný zástupce velitelství PS pplk. Petr Soga. Instruktáž obsahovala pokyny pro organizaci záložního velitelského stanoviště, pokyny k vývozu materiálu k zajištění tohoto úkolu, pokyny k organizování přechodů nebo převádění osob, které se prokáží zvláštním doporučením nebo smluveným heslem, přes státní hranici.“ 

S přípravou záložních velitelských stanovišť mohlo souviset i využití spojovacích 

prostředků. Českobudějovická 15. brigáda vyvezla prostředky spojovací techniky 
(rádiovozy Třinec, RDS-66 a RDM-61) do prostoru Lipno, Nové Hrady, Suchdol a Kaplice.

Využití spojovací techniky však bylo důležité i jako podpora stranických a státních 

orgánů. Využilo se brigádní rozhlasové zařízení „Bouře“, z něhož byly vysílány v okruhu 
působení brigád relace pro obyvatelstvo. 
Při příjezdu delegace sovětských důstojníků na velitelství 9. brigády Domažlice z něj byla v ruském jazyce přečtena rezoluce proti vstupu vojsk.24 
Na teritoriu znojemské brigády z něj četli provolání velitelství brigády, jak u rot (a následně i v pohraničních vesnicích), tak i u výcvikového praporu v Břeclavi. 
V sídle druhého z praporů – v Jemnici – tomu Rusové údajně zabránili.

Dále šlo o použití rádiového vysílače SS -1000. Domažlická 9. brigáda PS jej využila k přenosu vysílání plzeňského rozhlasu v den vstupu vojsk 21. srpna.

Českobudějovická 15. brigáda PS spojovací techniku zapůjčila jihočeskému rozhlasu. Na zimním stadionu v Českých Budějovicích byla umístěna směrová vysílačka RDM-61. Připraven byl i vysílač SS -1000.

U pohraničních brigád se velitelé i řadoví příslušníci Pohraniční stráže pokoušeli o odposlech a rušení sovětských rádiových sítí. U 15. brigády vyhledali frekvenci spojovacích útvarů intervenčních vojsk a tři dny rušili jejich spojení, nežli jejich vysílačky zaměřil sovětský vrtulník. 


U 9. brigády byl do spojovací sítě sovětských vojsk vysílán přes radiostanici R -105 magnetofonový záznam nezjištěného obsahu. U českobudějovické brigády byl také organizován dálnopisný příjem jugoslávské tiskové agentury TANJUG a překlady jejích zpráv. 

Na žádost jihočeského Krajského výboru KSČ zřídila brigáda tajnou linku mezi 15. brigádou a velitelstvím Pohraniční stráže ke spojení krajského výboru s pražským vysočanským sjezdem.




Spontánní odpor vůči cizím vojskům se projevil jak v letákových akcích , tak v průběhu vojenských přísah připadajících na rok 1968. 

Z příkladu 7. sušické pohraniční brigády vyplývá, že nešlo o úmyslný přesun termínu přísahy, 

i když oddálení o několik dnů nelze vyloučit. V zásadě však platí, že nováčci obvykle 
do jednoho měsíce po nástupu skládali vojenskou přísahu. Ve dnech 31. července 
a 1. srpna probíhala prezentace povolanců ve třech výcvikových střediscích – Železná 
Ruda, Volary a Strážný . 
Již 7. srpna byl rozkazem velitele brigády stanoven termín vojenské přísahy na 31. srpna 1968. 
Tento termín tedy nebyl stanoven až následně po invazi. Obdobně vycházel termín přísahy i v minulých letech.

Text vojenské přísahy měli totiž nováčci podepsat nejpozději měsíc po nástupu vojenské základní služby. 

Obvyklou formou byla hromadná recitace. 
Sporným se však stal poslední odstavec přísahy: „Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních 
socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“ 

Na dotaz řídícího důstojníka – ve výcvikovém středisku 1. výcvikového praporu 

znojemské pohraniční brigády (i jinde tomu tak bylo): Kdo chce, aby byl z přísahy 
vypuštěn poslední odstavec? – odpověděli kladně všichni vojáci. Proto byl podepsán 
text přísahy bez tohoto posledního odstavce.

Autor se formou sondy do materiálu fondů brigád Pohraniční stráže pokusil sestavit určitou mozaiku reakcí příslušníků PS a jejich velitelů na vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSR. 

Zaměřil se především na prvních několik dní po 21. srpnu 1968, které ukazují, že chování a jednání velitelství pohraničních brigád bylo v této době ve shodě s celospolečenskou situací, a v žádném případě nebylo prosovětské. 

Tomu odpovídaly i čistky ve velitelském sboru Pohraniční stráže. Málokterý člen velení brigád byl na stejném nebo vyšším postu ještě po dvou letech… 


(c) AUTOR:  Pavel Vaněk 

ZDROJ:  http://www.abscr.cz/





ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

PS OSH po 21.srpnu 1968  
Osobní vzpomínky, články z německého a rakouského tisku.

12.brigáda PS Planá
Události v letech 1968 - 1969.

Dva tanky přerazily hraniční závoru
Začala invaze do Československa.




14. srpna 2013

Pokus o násilný přejezd hranice autojeřábem.

Na Bielu sobotu 28. apríla 1970 sa trojica bratislavských mladíkov rozhodla emigrovať do Rakúska. Anton M., Marián P. a Marián B. (prví dvaja mali sedemnásť, tretí devätnásť rokov) sa rozhodli použiť ťažké stavebné vozidlo, ktorým chceli preraziť štátnu hranicu.
Pretože v predchádzajúcom období sa v tomto úseku uskutočnili viaceré pokusy o násilné prerazenie hranice dopravným prostriedkom, vedenie pohraničnej stráže a ochrany štátnych hraníc rozhodlo o výmene obyčajnej závory za pevnú oceľovú so systémom kladiek a lán, ktoré sa v prípade nárazu napli. Konštruované boli tak, aby zabránili prerazeniu akýmkoľvek dopravným prostriedkom.

V nočných hodinách chlapci odcudzili z Národného podniku Doprastav stavebný autožeriav na podvozku Tatry 138. Stavebná technika, ktorá sa v tom čase používala pri stavbe Mostu SNP, bola z dôvodu Veľkonočných sviatkov odstavená a nestrážená priamo na stavenisku. 


  Cez Starý most sa dostali s autožeriavom na Viedenskú cestu a pokračovali smerom k hraničnému prechodu Berg. Pred signálnou závorou stáli príslušníci pohraničnej stráže, ktorí svetlom i rukami požadovali, aby vozidlo spomalilo. Chlapci nezastavili, prerazili závoru a pokračovali smerom k priestoru colnice. Hliadka pri signálnej závore okamžite vyhlásila poplach. 
  Autožeriav v rýchlosti okolo 80 až 90 km/h (rýchlosť bola odhadnutá pri vyšetrovaní prípadu, paradoxne najvyššia konštrukčná rýchlosť uvedeného vozidla bola iba 71 km/h) prišiel do priestoru colnice, kde colníci práve kontrolovali juhoslovanský autobus s turistami.
Hraniční přechod Petržalka - Berg v noci.

Ako colník v tom čase slúžil Jozef Gál. Ten si na ten okamih spomína takto: „Pamätám si to dodnes, bolo to krátko pred Veľkou nocou. Boli tri hodiny desať minút ráno a s kolegami sme kontrolovali juhoslovanský autobus. Odrazu sa zo slovenskej strany ozval rev a piskot, ako keď niečo nasáva vzduch. Objavili sa svetlá a niečo veľké sa valilo na colnicu. Nevedeli sme ešte, čo sa deje, ozvali sa sirény a všetci utekali preč.“
Keď pätnásťtonový kolos pokračoval ďalej, príslušníci pohraničnej stráže spustili na vozidlo streľbu z automatických zbraní. Auto narazilo do železnej závory a betónových podstavcov. Náraz bol taký silný, že vytrhol motor z vozidla a ten preletel na rakúske územie. Kabína auta bola zdemolovaná. Náraz zničil aj oceľovú závoru. 

  Na zadržaní vozidla sa podieľali piati príslušníci pohraničnej stráže, pričom každý vystrelil na prenikajúce auto jednu dávku z automatickej pušky. Všetci traja chlapci utrpeli pri náraze a streľbe početné zranenia. „Neviete si predstaviť, koľko tam bolo krvi. 
  Chlapcov sme vykliesnili z auta a v momente sa tam objavili rakúski novinári, televízie, fotografi. Pre nich bol príbeh chlapcov, ktorí chcú utiecť do slobodnej zeme, bombastickou vecou. Chlapci boli postrelení, zranení, ale žili. Kričali, plakali, volali o pomoc,“ opisuje Jozef Gál vtedajšie udalostí.
Zranení chlapci boli prevezení do vojenskej nemocnice v Bratislave. Príslušníci pohraničnej stráže dostali od nadriadených tradičnú odmenu za službu vlasti – hodinky. Jozef Gál sa rozhodol po tomto zážitku odísť z hraničnej colnice a stal sa zamestnancom colnej pátracej služby.






ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

3. srpna 2013

DVOJČATA

Dnes koukám na televizní pořad „Všechnopárty“, kde je hostem český moderní pětibojař David Svoboda, který vzpomíná na doby, kdy se svým bratrem dvojčetem dělali různé lotroviny. Jak chodili jeden za druhého na rande s děvčaty. 

  Hned jsem si vzpomněl na kolegu z vojny Petera.
Peter pocházel z Kendic a doufám, že stále pochází a těší se dobrému zdraví. U naší roty sloužil jako psovod. Jak si tak s odstupem času vzpomínám, většina psovodů z našeho ročníku nebyli žádní obři, vlastně to vypadalo, že ti kluci menšího vzrůstu dostali psy, aby je ti psi chránili. Ať to byl Peter, Milan, Michal, Karel nebo Jozef. Ale k samotnému příběhu.

  Bylo nádherné letní nedělní odpoledne a já měl zrovna službu dozorčího roty. Před několika desítkami minut jsem vyslal hlídky do terénu, byl mezi nimi i psovod Peter. Dohlédl jsem na nabití zbraní a zamknul za odchozími branku.Vrátil jsem se do místnosti dozorčího roty, všude klid jak na hřbitově, jen z kuchyně je slyšet cinkání umývaného nádobí, tak jsem si odložil brigadýrku na stůl, zasedl ke stolku a začal psát dopis své milované. Než přijdou na rotu vystřídané hlídky, mám ještě spoustu času. 




  Sotva jsem napsal pár řádků, zazvonil strážný u roty. Pomocník mi zahlásil, že na bráně někdo stojí. Kouknu z okna a nechce se mi věřit vlastním očím. Venku u brány stojí vojín Peter. Na vteřinku mi úplně vyrazil dech, stál tam v civilu a tvářil se jako by se nic nedělo. Po těch letech se teď sám divím, že jsem na něj nevykřikl co blbne. Jen mi blesklo hlavou, jestli si ho někdo všiml, třeba velitel roty nebo výkonný praporčík, kteří bydleli v dvojdomku hned vedle. Zadělává si na pořádný průšvih, že se převlékl do civilu a jen tak se tu promenáduje. 

  Vstal jsem od stolku, nasadil si čepici, na chodbě si srovnal opasek, kouknul na sebe v zrcadle (jak jsme si zvykli kontrolovat svůj zevnějšek) a šel k bráně. U brány stál kluk hodně se podobající Peterovi, měl jen trošku delší vlasy a byl v civilu. Měl jsem nutkání se zeptat, kde vzal civil, ale ty delší vlasy mi v tom zabránily. 

  Ano, ty delší vlasy mi připomněly dva sourozence, dvojčata z učňáku. Jeden se jmenoval Petr a druhý Pavel. Dost dlouho nám trvalo, než jsme kluky od sebe rozeznali. Vzhledově si byli podobní jako vejce vejci, dokud jeden z nich neotevřel ústa – podle vyjadřování jsme hned věděli, který je který. Pak se jednomu z nich udělal za uchem nějaký tukový nádor a museli mu ho vyříznout, zůstala tam jizva a bylo po parádě. Všichni už věděli, kdo je kdo. Ale než se tak stalo, zamotali hlavu mnoha děvčatům. 
Ale to už zase odbočuji. 

  Schválně jsem šel k bráně pomalu, abych si mohl záhadnou postavu lépe prohlédnout. Předpisově jsme pozdravil a vyžádal si občanský průkaz. Zručně zalistuji v občance a tam čtu: Pavol P. Pro jistotu jsem si jméno přečetl ještě jednou. Opravdu se jedná o Pavla P. Zkušeným okem jsem ho změřil od hlavy k patě a zjišťuji, že nějaká odchylka od Petera tu je. A když promluvil, došlo mi vše. Řekl jsem mu, že Peter je ve službě, že bude muset počkat, než se vrátí z kontrolní hlídky, což bude asi za tři hodiny.  Venku je hezky teplo, klidně může počkat před rotou na lavičce. Ještě jsem mu slíbil, že ohlásím dévéťákovi, že tu má Peter návštěvu a jestli mu můžeme zavolat vysílačkou, aby se vrátil na rotu. 




  Dévéťák návrhu vyhověl a pomocník zavolal hlídce, ať se Peter vrátí na rotu. Byl v kontrolní hlídce, skládající se ze tří psovodů se psy, značkaře a rotního kynologa. Návrat vojína na rotu nijak neohrožoval ochranu hranic. Někdy to dévéťák povolil, když někomu přijela návštěva a dotyčný byl zrovna ve službě. Hlídka se doplnila někým, kdo měl hraniční volno nebo měl po službě. Sám jsem několikrát střídal kolegy na špaku, aby mohli být aspoň chvíli se svými nejbližšími. Věděl jsem, že za mnou nikdo nepřijede, kdo by se trmácel tři sta kilometrů napříč republikou ze severu na jih, aby riskoval, že mě nezastihne na rotě? 

  Já jsem mezitím chvilku vytěžoval Pavla a dozvěděl se, že jsou opravdu dvojčata, jenže Peter je zdravý, tak ho odvedli na vojnu, a jemu zjistili nějakou srdeční vadu a dostal modrou knížku. Tak se dva sourozenci setkali. Měl jsem možnost je porovnat, když Peter přišel z hlídky a nějaké rozdíly tam opravdu byly. 

Byl jsem u toho. 

(C) Autor:  Jirka M.

Korektura textu:  Hana J.

Fotografie: http://www.vojensko.cz/


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Ostrostřelec z Rakouska


Rychlokurs slovenského jazyka



Parkohospodářský den