Nevím, zda
čtenáři znají můj před lety již publikovaný příběh
s názvem „Kočička“, jehož hrdinou bylo malé koťátko
chované napůl potají na rotě pohraniční stráže v Železné
v polovině osmdesátých let, kde jsem v té době
vojákoval. Pokud ne, nevadí.
Ilustrační obrázek
Pro úplnost dodám, že to malé
zvíře bylo nejen velmi nadaným lovcem, ale rovněž věrným
domácím mazlíčkem s talentem pro různá zvířecí alotria.
Navíc bylo známo svou až neuvěřitelnou mlsotou. K pití
vyžadovalo zásadně plnotučné mléko, lépe však sladké
kondenzované. Nad poctivou psí konzervou práskalo vztekle vousisky
tak, že jste měli pocit, že vám v nejbližší chvíli zatne
své ostré drápy do obličeje. Krmeno bylo tedy různými
pochutinami: Zvláště oblíbenými restovanými játry na slanině
či smaženými řízky. Ani pečené filé nebylo k zahození.
Jelikož však celkem poctivě lovilo myši (které ovšem nejedlo,
ale pouze ukazovalo), bylo bráno naší třicetičlennou posádkou
za prvek k životu jednotky potřebný.
Co však bylo
zvláštní, chutnala naší kočičce houbová smaženice. Člověk
si řekne: Pcha, houby-vždyť obsahují jen trochu chitinu a vody.
Nu dobře, ale do porce zmíněné smaženice je třeba započíst i
lžíci sádla a vejce. Tyto ingredience zvířecí chuti a žaludku
zase až tak neodporují. Zvláště, pokud se jedná o sádlo
z domácího, na rotě chovaného pašíka a o vejce od slepic
rovněž z vlastního chovu. Anebo vyšmelené s místními
výrostky za nějaký ten odznak nebo nábojnici.
Ilustrační obrázek
Ale abychom
pokročili. Byl podzim a hub rostlo jako všude v Českém lese
tolik, že by se daly sekat „kůsou“, jak se s oblibou
vyjadřoval můj kamarád Hušina, rodilý Východočech. Na denním
pořádku byly různé houbové pokrmy, které sice byly na posádce
před nadřízenými z vyšších instancí tajeny, ale jen do
jisté míry. Každý zkušený velitel věděl, že konzumací hub
se dá v kuchyni pěkně ušetřit na časy příští-třeba na
Vánoce, Silvestra či další dny, kdy bude potřeba mužstvo
pořádně nakrmit. Nasbírali jsem tehdy s Hušinou něco
bedel, holubinek a žampiónů.
Jen co jsme houby pořádně
prohlédli (a holubinky okoštovali), dali jsme je k dispozici
kuchaři s prosbou, zda by pod ně nehodil něco nakrájené
slaniny a neopekl nám je jen tak na divoko na plotně. „Přidal
jsem vám tam ještě dvě vejce,“ halekal kuchtík. „Ale to my
nechtěli,“ vrčel Hušina. „Já si dám,“ přihlásil jsem se
„a ty si třeba zakroj salám,“ počastoval s opovržením
kamaráda kuchtík. Hušina pokrčil rameny a dál se nestaral.
V proviantním skladu si prostě zakrojil kus vysočiny, stejně
tlustý jako byla patka bílého chleba, kterou přikusoval.
Jen co
jsem ukojil „vlčí hlad“, začala mi smaženice lézt, jak se
lidově říká, i ušima. Vzpomněl jsem si tehdy na vztyčený
varovný prst svého dědečka, který mne coby kluka varoval před
přejídáním se houbami. „Přejezení je druh otravy!“ pravíval
vážně vrásčitý mykolog, bývalý, kdysi třicetiletý
nadporučík rakousko-uherské armády, který se houby naučil
sbírat za světové války v ruském zajetí (ostatně za hladu
po světové válce se mu jeho zkušenosti se získáváním potravy,
které nabyl na Sibiři, mnohokrát hodily).
Ilustrační obrázek
Dbalý rad svého
dědečka jsem tehdy věnoval dobrou polovinu obrovské porce
smaženice kočce, která se ke mně během jídla vřele lísala.
„Na, maličká,“ shrnoval jsem jí houby s vejci do jedné
z jejích asi deseti mističek, rozmístěných v budově
roty. Kočka žrala jak pominutá. Přitom předla, a občas si
utřela vousiska o mé chlupaté nohy. Jakmile dojedla, krkla a
natáhla se v jídelně pod radiátorem. Asi jsem jí neměl tolik
dávat. Už tak je dost tlustá, pomyslel jsem si.
Netrvalo
ani hodinu a začalo být ouvej. Kočka se kroutila a začala hlasitě
mňoukat. Alespoň tak to tvrdil dozorčí. Vyběhl jsem schody do
prvního patra a zesinal. Bylo tomu skutečně tak. První co mne
napadlo, bylo slovo „smaženice“. Málem jsem se pozvracel.
Málokdo z dnešních mladých si dovede představit průser,
který z celé věci koukal.
Čert vezmi kočku, ale otrávený
poddůstojník, to by bylo sousto pro vojenského prokurátora.
Úspora neúspora. Vše jsem v rychlosti vyblekotal službu
konajícímu dozorčímu důstojníkovi, který byl v tu chvíli
bledší než já, sedl na motorku a upaloval na praporní ošetřovnu.
„Snad mne po těch muchomůrkách ještě stačejí zachránit,“
běželo mi hlavou při tom, co jsem řezal ostré zatáčky mezi
Dianou a Rozvadovem. Najednou jsem musel zastavit. Motocykl jsem
opřel o patník a zvracel ošklivé hořké šťávy. Fuj! Nic,
musím dojet. Do brašničky od pojítka jsem ještě seškrábal
z asfaltu pár vzorků zvratků na případný chemický
rozbor-to aby lékaři věděli, čím jsem se otrávil. Nebo aby
patolog věděl, na co jsem chcípnul.
Polomrtvý
jsem dorazil na ošetřovnu. Službu měl můj kamarád absík. (Dnes
šéflékař jedné z prestižních nemocnic v americkém státě Connecticut). „Ty vole, já se votrávil,“ vypadlo ze mne. Absa
mne vzal za loket a odvedl do ordinace. „Z roty už volali,“
uklidňoval mne. Já mu na oplátku podával pouzdro od pojítka se
zajištěnými blitkami. „Jdi do prdele, Zdenále,“ pohoršoval
se doktor a místo aby převzal vzorek k rozboru, naléval cosi
čiré tekutiny z baňaté lahve do zvláštní kónické
sklenice. Sobě rovněž. „To je protijed?“ ujišťoval jsem se.
„Jo, je z Moravy, tak na zdraví!“ Opatrně jsem přičichl.
„Ale to je alkohol, ty mě chceš zabít!“ „Nechci, Zdenálku,
jen si klidně přihni,“ pobízel mne lékař. Mámě a doktorům
se nemá odporovat, vzpomněl jsem si na další dědovo pořekadlo a
tak jsem do sebe pohárek obrátil. No, mohu říci, že se mi po pár
chvílích opravdu ulevilo. Mezitím mi saniťák vracel vymyté
pouzdro od mikrotelefonu. „Vy tedy nebudete zajišťovat vzorky?“
obrátil jsem se nejistě na kamarády. „Nebudeme, ale jestli
chceš, necháme si tě tady tak den na pozorování.“ „To jako
fakt? A léčit mne budete nebo už to nemá cenu?“ tázal jsem se
roztřeseným hlasem, věda, že na otravu houbami se umírá i
několik dní.
V tu
chvíli propukl v ordinaci řehot. Jediný kdo se nesmál, jsem
byl já. Když se situace uklidnila, sdělil mi slzející lékař,
že otravu z hub rozhodně nemám a že potom, co jsem nakvap
odjel z roty, naše Micka porodila čtyři koťata.
Navíc,
protože jsem prý veselá kopa, tu láhev slivovice spolu dopijeme a
dnes večer nemusím už opravdu vůbec nikam. Se starým si to prý
sám vyřídí.
Foto: 6.rPS Polná
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Další příběhy od Zdeňka Nagovského - stačí kliknout:
