Články s tématikou Vojenské kontrarozvědky či Zpravodajské služby na weblogu Pohraničník měli a stále mají vysokou sledovanost a patří mezi nejčtenější a to nejen v Česku a Slovensku, ale i v zahraničí. Proto jsem požádal svého kamaráda, bývalého vojáka US.ARMY (80.léta) , Mirka Katzla, aby pro weblog sepsal další ze svých vzpomínek, právě s tímto tématem.
Mirek je rovněž autorem knihy JAK SE NESTÁT AMERIČANEM, kterážto by měla vyjít v březnu 2022, v českém jazyce. Jímá mě předtucha, že to nebude jediná kniha, kterou Mirek Katzl napíše. Čtenáři weblogu naleznou ukázky z knihy zde: https://jaksenestatamericanem.com
Všichni víme, tedy aspoň ti, kdož byli na vojně v dobách ČSSR, že Vojenská kontrarozvědka (VKR) byly poměrně obávaná složka a každý, kdo měl dost rozumu, snažil se vyhnout jakémukoliv setkání s "kontráši". Většině vojáků se to povedlo, některým ne, včetně mojí osoby, páč jak čtenáři vědí, byl jsem nevycválaný důstojník, který soustavně narušoval rozličné nařízení,předpisy a jiné dienstreglamá, což znamenalo, že jsem párkrát u výslechu na VKR byl :-)
Ale dosti řečí, přesuňme se do roku 1988, na základnu US.ARMY.
* * * *
Vojenská základna Fort Lewis, stát Washington, březen 1988 - duben 1989
Když jsem se hlásil v polní nemocnici na základně Fort Lewis bylo ráno, ale klidně mohla být noc. Byla tma a padal ledový déšť. Byl jsem ve státě Washington na severozápadě Spojených států. Ve slunné Georgii jsem si na takové počasí odvykl.
Fort Lewis jsem si vybral. Práce v nemocnici na základně Fort Stewart se mi sice líbila, ale chtěl jsem zase vidět své české a slovenské přátele v Seattlu. Základna Fort Lewis se nachází přibližně sedmdesát kilometrů na jih od města Seattle.
Voják, který slouží v U.S. Army si někdy může vyměnit místo služby s jiným vojákem jinde. Musí ale sloužit nejméně jeden rok na stejném místě, musí mu do konce vojenské služby zbývat nejméně jeden další rok a k výměně musí svolit velitelé obou vojáků. Stěhování si pak voják zaplatí sám.
Výměnou místa služby jsem si moc nepomohl. Služba na základně Fort Lewis mě nebavila. V nemocnici Winn Hospital v Georgii jsem dělal něco, co mělo smysl, což se o práci v 47th CSH říct nedalo. Často jsme rozebrávali a sestavovali stany polní nemocnice, opravovali náklaďáky, které se pak prodaly do nějaké země třetího světa, nebo jsme mrzli v lesích, kde jsme hráli zraněné. Snad to mělo alespoň nějaký smysl pro armádu, a tak jsem to snášel.
Jednu věc jsem ale snášel jen těžce, a to když jsme lopatami házeli do zvláštního odpadu léky a zdravotní potřeby v milionových hodnotách.
„Proč se zbavujeme zásob, které nejsou prošlé a jsou ještě v dobrém stavu?“ jednou jsem se zeptal svého nadřízeného seržanta.
„Protože když se jich nezbavíme, tak příští rok dostaneme o to míň,“ vysvětlil.
„Tak proč je radši nedáme někomu, kdo je potřebuje?“
„Takhle armáda nefunguje,“ uzavřel seržant diskusi.
Totéž se dělo s municí. Kdykoliv se nějaká bojová jednotka na základně Fort Lewis chtěla zbavit přebytečné munice, hodila ji na nás zdravotníky. Díky tomu jsme na základně vystříleli snad více nábojů než průměrná jednotka ruské pěchoty.
Povýšení mě na základně Fort Lewis také nečekalo. Na základně Fort Stewart v Georgii jsem byl během jednoho a půl roku povýšen již třikrát a dosáhl hodnosti E-4 specialista. Ta mi zůstala až do konce vojenské služby. Další hodnost byla již seržant, a ta vyžadovala americké občanství, které jsem neměl. Tehdy bylo možné si o americké občanství zažádat až po třech letech aktivní vojenské služby a celé řízení mnohdy trvalo rok nebo i déle.
V roce 2021 si voják cizího původu mohl žádat o americké občanství již po 180 dnech činné služby v době vojenského konfliktu nebo po jednom roce činné služby v době míru. Ne tak v roce 1988.
*
„Jistě si na nás pamatujete?“ zeptal se mě jeden ze dvou mužů v obleku. Vojenská rozvědka.
„Jak bych mohl zapomenout?“ řekl jsem.
„Ano, je to zase takové milé setkání, že?“ řekl důstojník rozvědky se škodolibým úsměvem. „Snad jste si nemyslel, že se nás zbavíte?“
„Ani v nejmenším,“ zalhal jsem. „Co pro vás pánové mohu udělat tentokrát?“
„Možná byste nám mohl odpovědět ještě na několik otázek. Jestli vás to ovšem nebude příliš obtěžovat,“ řekl rozvědčík.
Jako bych měl na výběr.
Několik otázek zabralo týdny. Práci v rozvědce mi již nenabízeli, při výsleších padaly jen výhrůžky.
„V Americe jste skončil!“ křičel na mě jeden z vyšetřovatelů. „I kdybyste se z tohohle dostal, budete mít štěstí, když najdete práci někde sekat trávu. O to se postaráme.“
„Klidně budu sekat trávu,“ řekl jsem. „Je to práce na čerstvém vzduchu. Docela by se mi to i líbilo.“
„Co bude teď se vám ale líbit nebude,“ řekl druhý vyšetřovatel.
„To mě chcete mučit?“ zeptal jsem se.
Mohli by mě mučit? Pokud ano, tak bych se samozřejmě doznal třeba i k tomu, že jsem zavraždil vlastní babičku. Pokud je účelem mučení vynucení doznání, pak tyto metody výslechu fungují spolehlivě. Pokud je ale účelem mučení zjistit pravdu, pak je to složitější.
Americké právo stejně jako právo většiny zemí mučení jako způsob výslechu zakazuje.
Několik let poté se provalilo, že američtí vojenští vyšetřovatelé mučili vězně v zahraničí. Neříkali tomu mučení, ale „zdůrazněné“ či „vylepšené“ metody výslechu. Gestapo by jistě takové metody výslechu za vylepšené považovalo a asi by i navíc zbledlo závistí.
„Ne, mučit vás nebudeme,“ odpověděl na mou otázku jeden z vyšetřovatelů. „Bude to ještě horší.“
Co by mohlo být horší než mučení?
„Pošleme vás zpátky do Československa,“ řekl a sledoval mou reakci.
Ano, tak to by bolelo. V Československu bych šel rovnou sedět za opuštění republiky, službu v cizí armádě a kdoví za co ještě.
Pokud si ale americká rozvědka skutečně myslela, že jsem příslušník KGB, proč by mě posílala zpátky do Československa?
Takže si nejspíš nemysleli vůbec nic a jen to na mě zkoušeli. Kdyby mě ale poslali zpátky do ČSSR, zbavili by se tak jednoho problému.
Musím jít za velitelem. Možná zase pomůže armáda.
*
Naším velitelem byla vlastně velitelka. Kapitánka Allenová byl první žena, kterou jsem v této funkci v armádě potkal. Mé strasti trpělivě vyslechla.
„Tohle je vážné,“ řekla. „Musíte se hned poradit s vojenským právníkem. Teď zavolám na JAG a sjednám vám návštěvu.“
„Děkuji, madam.“ Jestliže jsme důstojníkům říkali „sir,“ tedy pane, pak důstojnice jsme oslovovali „ma‘am,“ což byla zkratka z „madam,“ tedy paní.
JAG (Judge Advocate General’s Corps) je sbor vojenských právníků, kteří působí jako obhájci nebo žalobci při vojenském trestním řízení, ale také poskytují právní poradenství vojákům ve věcech, jakými jsou rozvody, výživné, dluhy, daně a v mnohých dalších právních problémech. Vše bezplatně.
Příslušníci JAG jsou absolventi civilních právnických fakult, kteří musí prodělat šestitýdenní důstojnický kurz a jedenáctitýdenní kurz vojenského práva. V armádě pak nastupují v hodnosti kapitána.
Brzy se ukázalo, že bezplatná právní pomoc byla snad tou největší výhodou, kterou mně kdy armáda poskytla.
*
„Tohle došlo příliš daleko,“ řekl kapitán French, právník JAG. „Ti hoši z rozvědky si rádi hrají na špióny, ale mohou tak zničit život nevinnému člověku. Doporučuji vám, abyste se s nimi od této chvíle odmítl bavit. Souhlasíte?“
„Ano, pane.“
„Dobře, hned zavolám pár lidem a čekám vás tu zítra v 08:00,“ řekl. „A když už jsme u telefonů, pak je dobré vědět, že hovory na všech telefonech jsou odposlouchávány,“ dodal.
Vida, americká vláda také špehuje své vlastní občany. A to bylo v roce 1989, kdy málokdo používal počítače a internet byl ještě v plenkách. O možnostech špehování lidí, které tyto technologie přinesly později, si tehdy mohly zpravodajské služby a tajné policie nechat jen zdát.
*
Dorazil jsem do kanceláře JAG přesně v osm ráno. Nebyl jsem tam sám. Kromě kapitána Frenche jsem tam potkal také dva „známé“ z vojenské rozvědky.
„Specialista Katzl se rozhodl již dále nevypovídat,“ sdělil rozvědčíkům kapitán French.
„Ovšem, chápeme,“ odvětil jeden z rozvědčíků.
K mému překvapení mi pak rozvědčík poděkoval za mou dosavadní spolupráci a potřásl mi pravicí.
To bylo všechno? To jsem si mohl všechny ty potíže ušetřit od samého začátku? Kdybych šel za vojenským advokátem?
„Posaďte se,“ vyzval mě kapitán French poté, co rozvědka opustila kancelář. „Včera jsem hovořil se svým otce, který je generálem ve Virginii. Jelikož oba máme nejvyšší stupeň bezpečnostní způsobilosti, mohli jsme váš případ probrat. Můj otec se zná s náčelníkem vojenské rozvědky ve Virginii, a tak se s ním setkal a řekl mu, co si o tomhle všem myslí. Takže ti pánové, kteří zrovna odešli si pak také vyslechli něco nepěkného.“
„Velmi děkuji, pane,“ řekl jsem. „Co bude dál?“
„Tímto by to mělo skončit. Můžete se vrátit do služby. Pokud ve věci nastane nějaký nový vývoj, budu vás hned informovat.“
Nemohl jsem kapitánovi JAG dost poděkovat. Zřejmě mi zachránil svobodu. A možná i život.
*
Takže jsem byl opět svobodný. Na kariéru v armádě nebo ve státní službě jsem ovšem mohl zapomenout. Jednou podezřelý, vždy podezřelý.
Do té doby jsem si pohrával s myšlenkou stát se důstojníkem. Takové nápady byly ale od samého začátku pošetilé. Byl jsem z Československa, ze země, která byla spojencem Sovětského svazu a Sovětský svaz byl hlavním nepřítelem a soupeřem Spojených států v soutěži o vládu světa a jedinou zemí, ze které měli Američané opravdu strach.
Mít i jen vzdálené příbuzné ve východní Evropě mohlo být v Americe nebezpečné pro kariéru, zvláště pokud člověk pracoval ve státní službě nebo sloužil u ozbrojených sil. Znal jsem jednoho seržanta, který se oženil s ženou ze západního Německa. Protože dotyčná měla vzdálené příbuzné ve východním Německu, seržant se stal „bezpečnostním rizikem“ a armáda mu zarazila postup. Raději z armády odešel sám. V roce 1989 byla Studená válka téměř u konce, ale i tak stále ovlivňovala mnohé životy.
Zapomeň na kariéru a buď rád, že jsi živý a volný.
** ZS a VKR při ochraně státních hranic ČSSR
