29. října 2013

Pietní akt u příležitosti tragické smrti vojína PS Miloše Kukly.

Kliknutím na foto obrázek zvětšíte.



Pietní akt u příležitosti tragické smrti pohraničníka Miloše Kukly se koná 30.11.2013 v 10.00 hod.

Bližší informace: Místo a datum





ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Tragický incident v pohraničí 27.11.1979 Zadní Chodov 

BOJ O POHRANIČÍ - vychází nová kniha.

Emil Hruška dvakrát v edici Magnetka

Úvodem nutno předeslat, že ediční řada Magnetka, na jejímž vydávání se podílí nakladatelství Epocha společně s Pražskou vydavatelskou společností, navazuje od roku 2007 na někdejší, dnes již vpravdě legendární knižní edici Magnet, věnující se kdysi převážně popularizaci literatury faktu a novodobé historie. Doplňovat k tomu asi nemusím, že některé svazky bývaly tematicky poznamenány momentálním politickým vývojem. Prvním šéfredaktorem Magnetu hned po jeho vzniku v roce 1965 byl básník Jaromír Hořec, a to až do počátku let sedmdesátých, kdy se stal autorem samizdatu, posléze i různých exilových tiskovin a mj. začal též spolupracovat s mým vydavatelstvím Obrys / Kontur – PmD v Mnichově. Ve vedení této více méně periodicky vycházející knižnice ho pak nuceně vystřídali Gustav Hajčík, Josef Gajda a postupně mnozí jiní, kteří přesto vesměs veleúspěšně pokračovali i v dalších desetiletích. Tenkrát skromná sešitová (odborněji vyjádřeno brožovaná) a číslovaná řada dosahovala totiž jednotlivými tituly nákladů až téměř dvou set tisíc výtisků. Ještě během roku 1989 ji prodávali po šesti až osmi korunách československých.
V současné Magnetce, knížkách výjimečně velmi profesionálně připravovaných (čímž míním též jazykově bezchybně!) a na rozdíl od dřívějška s úhlednou pevnou vazbou, bylo doposud vydáno něco přes třicet titulů. Mne z toho množství upoutaly obzvlášť tituly dva, oba od autora Emila Hrušky, a hlavně z následujících důvodů: Hrušku znám osobně, poznal jsem jej brzy po převratu, a později – v letech 2004 až 2009 – zaměstnával ve funkci poslaneckého poradce v Evropském parlamentu. Obeznámen jsem zároveň dost obstojně s celkovou Hruškovou tvorbou, která má velmi široký záběr; tedy nejenom s jeho někdy opomíjenými verši a naproti tomu čtenářsky úspěšnými povídkami, z nichž některé vyšly i v němčině, ale taktéž se skutečně obsáhlou činností publicistickou. Především pak o tom, co se speciálně dotýká jeho pojetí nedávné české (československé) minulosti, mohu prohlásit, že jím bylo zpracováváno s pomocí dalekosáhlých rešerší v archivních dokumentech a v zodpovědném přístupu k nim.
Hruškova kniha, kterou chci stručně zmínit jako první, má název Převedu vás… Na onen svět a skrývá v sobě tři hrůzyplné, ale autentické případy poválečného převaděčství. Právě takového, jehož zneužily nejodpornější hamižné lidské hyeny k tomu, aby stovky důvěřivců, kteří ať už z jakýchkoli pohnutek chtěli přejít státní hranici na Západ, připravili nejenom o peníze a cennosti, ale i o životy. Zatím co o primitivním masovém vrahovi a sadistovi Hubertu Pilčíkovi bylo už možné leccos se dočíst (ačkoliv nikde tak dopodrobna jako u Hrušky), o následujících dvou případech čtenáři nejspíš ještě neslyšeli. Ocitnou se v nich pro změnu v prostředí protektorátní a těsně poválečné herecké smetánky, stejně jako poté mezi falešnými partyzánskými „hrdiny“, ve skutečnosti ale bestiemi s cílem své oběti okrást a zavraždit. A co je také na knize zajímavé: Všechny ty události se do jisté míry prolínají!

 


Druhou Hruškovou knihou v Magnetce je Boj o pohraničí s podtitulem Sudetoněmecký freikorps v roce 1938. Tu považuji za obzvlášť přínosnou publikaci k nedávnému 75. výročí Mnichovského diktátu, hodnotnou podobně jako tomu bylo u jeho obšírných Sudetoněmeckých kapitol, mnou ještě coby europoslancem finančně dotovaných před pěti lety. 

Mnohem přístupnější formou než tehdy (hodilo by se snad napsat formou méně vědeckou, čili populárnější) popisuje zde autor průběh definitivního zániku první Československé republiky, jemuž předcházelo na základě mnichovského diktátu krvavé anektování pohraničního území nacisty. Četnými fakty potom Hruška znovu dokládá, že „druhá světová válka začala v září 1938 bojem o československo-německé pohraničí“ a vzdává hold všem našim obráncům, „kteří se tak stali prvními hrdiny“ následné brutální válečné vřavy. 

Jde o vpravdě jedinečné čtení, které jistě přispěje k pozdvižení v posledních letech značně upadající národní hrdosti!



Anotace knihy.

Neblaze proslulá paravojenská formace – Sudetoněmecký dobrovolnický sbor – vznikla a působila v česko-německém pohraničí během dramatického podzimu 1938. Teroristické, sabotážní a diverzní akce Freikorpsu měly ve spojení s masivní propagandou sloužit Hitlerově zahraniční politice jako nástroj ovlivňování veřejného mínění, zastrašování českého obyvatelstva v pohraničních oblastech a možného nátlaku na britskou a francouzskou vládu. 

Publikace popisuje organizační, personální a materiální aspekty Freikorpsu, mapuje jeho nejdůležitější operace a přibližuje jeho hlavní aktéry. Specifickou část představuje vylíčení konkrétní činnosti formací Freikorpsu na Ašsku, které bylo již 21. září 1938 obsazeno nacisty za přímé účasti pravidelných vojenských jednotek Říše. Na kontě poměrně krátké existence Freikorpsu zůstalo vedle materiálních škod více jak 100 zabitých Čechů a přes 2000 zavlečených do Německa…





ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Kniha - E.Hruška  Převedu vás na onen svět

E.Hruška - jako bývalý pohraničník Na Starým Mohelně, na státní hranici...

Vydané knihy Emila Hrušky

Kuriozní článek E.H. v Literárkách   K.H.Frank - Na veverky nestřílet! 




16. října 2013

Setkání pohraničníků v Ostravě - listopad 2013

Bývalí pohraničníci a sympatizující se opět setkají na srazu v Ostravě, který je plánován na pátek 29.11.2013 v 17:00 hodin, místem konání je tradičně Restaurant Havránek v O-Zábřehu. 


Pozvánku si můžete zobrazit tady:  Setkání PS v Ostravě 29.11.2013



(c) Pozvánka:  Ladislav


Lokalizaci najdete tady:  Restaurant Havránek

Další informace budou k dispozici na Facebookové skupině Pohraniční stráž nebo na diskuzní skupině webu Lidé.cz PS OSH  ,případně se můžete dotazovat na mé mail.adrese: ADMIN weblogu Pohraničník .



S pozdravem 

blogující pohraničník Zdeněk




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Srazy pohraničníků v Ostravě:  Fotogalerie 


14. října 2013

Hranice v německém filmu (NSR, NDR)

Na pohraničních oblastech ulpívá většinou zvláštní image a často přitom převažují negativní úsudky. S pohraničím bývají spojovány nejen představy o provinčnosti resp. zaostalosti za centrální oblastí, ale také pocity nejistoty, nejednoznačnosti a ohrožení. 

Přes blízké hranice může přece pronikat všechno cizí a mizet to vlastní. A často bývá průběh hranice stejně sporný jako etnická příslušnost lidí, kteří v daném místě žijí.

Pro většinu lidí na Západě končil svět u této hranice, jejich zájem o to, co leží za ní, byl nepatrný. 

Ale také z hlediska československého vnitrozemí se pohraničí jevilo jako neatraktivní a zatížené problémy.

 

Slib. 

© Studiocanal
Režie: Margarethe von Trotta
SRN 1995 


V roce 1961 začíná v Německu, respektive především v Berlíně, jeden z nejpozoruhodnějších experimentů v historii – stavba zdi. Německý národ, který nepříliš dlouho předtím chtěl společně dosáhnout nadvlády nad světem, je během krátké doby rozdělen na národy dva. Hranice mezi východním a západním Německem pak nadlouho rozdělí nejen ideologie, ale také rodiny, milence, přátele a nepřátele. 
O přesně takový „hraniční“ osud jde v dramatu německé režisérky Margarethe von Trotta Das Versprechen /Slib/. Milenecká dvojice Sophie a Konrad plánuje společně s přáteli útěk na Západ – kanalizací se chtějí dostat z východního do západního Berlína. Konrad je ale při pokusu o nezákonné opuštění republiky zatčen pohraniční stráží, a tak zůstane ve východní části města. Uplyne sedm let, než má Konrad v létě roku 1968 možnost jet jako mladý vědec na kongres do Prahy, a tak se téměř legální cestou znovu setkat se Sophií. Shledání obou by vedlo téměř k happyendu, kdyby právě v té době nedošlo k násilnému potlačení Pražského jara. Uprostřed revoluční vřavy se cesty Sophie a Konrada znovu rozejdou, ale Sophie odjíždí z Prahy těhotná. 

Hranice a sousedství.
© Studiocanal Hraniční situace ve filmu se vztahuje spíše na hranici mezi západním a východním Německem než na hranici německo-českou. Tehdejší Československo je tu zobrazeno spíše jako brána k Západu, protože tato země na konci 60. let usilovala o mnohem humánnější socialismus než bývalá Německá demokratická republika. Vzájemné hranice mohli lidé z obou stran v podstatě bez problémů překračovat. Také sousedský vztah Čechů k západnímu a východnímu Německu je ve filmu zobrazován jako stejný a nestranný. Skutečné překročení německo-českých hranic ve filmu vidět není, je spíše znázorněno prostřednictvím Konradova vycestování do Prahy. 
Hranice mezi východním Německem a Československem se jeví ve filmu jako mnohem neproniknutelnější než hranice mezi východním a západním Německem. 

Charaktery a klišé.
© Studiocanal Film Das Versprechen působivým způsobem ukazuje, jak rozpolcené byly životní situace na obou stranách německo-německé hranice, ale i v bývalém Československu. Zobrazování agentů německé tajné policie Stasi je plné známých klišé jako v mnoha jiných filmech o této době. Jen Konrad je velmi dobrým příkladem svobodného ducha, který navzdory zcela absurdním událostem a své velké lásce na Západě nedokáže opustit svou vlast – kvůli své víře, své rodině a své domovině. Sophie je naopak svobodný duch, který nemá co ztratit a především nechce být uvězněný. Při vzájemném setkání dvojice v Praze se „Čech“ stává přítelem a pomocníkem, který by pro lásku mileneckého páru udělal všechno. Také atmosféra v Praze je zobrazována jako mnohem pestřejší a šťastnější než atmosféra v NDR. 



Látka, z níž jsou utkány sny.

© Studiokanal
Režie: Alfred Vohrer
SRN 1972 


Frankfurt nad Mohanem/ Praha rok 1968 – zatímco v jednom městě panuje pokojný všední den, do druhého města vjíždějí tanky. Německý film Látka, z níž jsou utkány sny propojuje životní příběhy ze západní a východní Evropy se špionážními prvky ve stylu Jamese Bonda a se shakespearovským dramatem. V uprchlickém táboře v Neurode u německých Brém se všechny příběhy střetávají – jedenáctiletý český chlapec Karel, který na útěku osiřel, Irina (v podání Hannelore Elsner), která následuje svého uprchlého snoubence, „přeběhlíka“, a novináři Walter a Bertie, kteří v uprchlických dramatech větří dobrý námět na reportáž. Po pokusu o únos a po brutální vraždě se protagonisté zaplétají do stále složitější špionážní sítě, protože vražda byla jen malou částí skládanky v mezinárodní aféře mezi CIA, KGB a německou civilní kontrarozvědkou BfV (Spolkový úřad pro ochranu ústavy). 

Neproniknutelná hranice

© Studiokanal Hranice mezi západním Německem a Československem nebyla nikdy tak neproniknutelná jako v oněch dobách, což je patrné i ve filmu Látka, z níž jsou utkány sny. Film německého režiséra Alfreda Vohrera zpracovává tematiku hranic a uprchlíků tehdejší doby a zobrazuje domnělou ignoranci Západu vůči tomu, co se dělo v Československu. Ukazuje celé spektrum charakterů mezi uprchlíky a přeběhlíky, kteří jsou zkoušeni osudem a zaplétají se do špionážní činnosti. 

„Dobří Češi" a „ziskuchtiví západní Němci"

© Studiokanal Západní Němci jsou ve filmu vykresleni jednostranně záporně jako arogantní, ignorantští a ziskuchtiví lidé. Obraz Čechů je naopak veskrze kladný – dobrotivý český otec, který dá všechno za to, aby jeho syn Karel mohl vyrůstat ve svobodě, Karel, zdvořilé a milé dítě, které je lehce zmatené a vystrašené událostmi, a Irina, překrásná, důvěřivá a obětavá mladá žena, která by udělala všechno pro to, aby znovu uviděla svého milovaného snoubence. Film Látka, z níž jsou utkány sny se pokouší o kritický pohled na intriky tehdejší politiky a tisku. Je napínavý a zároveň i zábavný, promyšlený a nevypočitatelný.



Noc v pohraničním lese.

© Progress Film Verleih
Režie: Kurt Barthel
NDR 1967/ 68 


Film Nacht im Grenzwald /Noc v pohraničním lese vypráví příběh dvou chlapců v nacistickém Německu roku 1936. Celkově je Nacht im Grenzwald spíše filmem o dospívání (žánr „coming of age“). Jde tedy o jakýsi dokument, který pojednává hranici jako téma ovlivňující lidský vývoj protagonistů.Film začíná projevem nacistického funkcionáře k žákům jedné školy v německo-českém pohraničí. Funkcionář doslova říká „dort drüben, bei den Tschechen“, což česky zhruba znamená „tam na druhé straně, u Čechů“. To vsugerovává jasné zeměpisné i lidské vymezení. Formulace „dort drüben“ /tam na druhé straně/ ozřejmuje, že Němci a Češi se nacházejí v bezprostředním sousedství. Paradoxně se však v celém filmu neobjeví ani jeden Čech, všechny postavy jsou Němci. 

Hlavní postavy, chlapci Albert Klose a Fritz Brüggemann, vnímají hranici jako něco pozitivního. Překročení hranice znamená záchranu před pronásledováním ze strany nacistů. Hranice tedy vzájemně nerozděluje ani tak státy, jako spíš systémy myšlení, víry a konání. Z německé i české perspektivy je hranice předmětem propagandy. Nacisté ve filmu důsledně používají pro české země označení „Tschechei“, tedy propagandistický pojem, který Češi vnímají negativně. „Z druhé strany hranice“ přichází – z perspektivy nacistů – jen to špatné (antifašistické letáky, disidenti atd.).

Hranice a sousedství

© DEFA-Stiftung, D. Kleist Německo-české sousedství jako takové není tématem tohoto filmu. Česko je prostě místem, kde jsou „komunisté“. Češi a komunisté jsou tím stavěni na roveň. Hranice jako taková je ve filmu přítomna spíše implicitně. Není vidět žádná pohraniční stanice ani závora, jedině skála odděluje Česko a Německo. Hranice se jeví jako něco málo uchopitelného, spíše jako koncept než geografická a/nebo státoprávní administrativní linie.

Charaktery a klišé

© DEFA-Stiftung, D. Kleist Zobrazení nacistů je plné známých klišé, postavy působí chladně a nelidsky. Obecně jsou charaktery strnulé a málo živé, dialogy působí prkenně. Komunisté jsou označováni za „podlidi“, chlapci mají být tvrdí a sportovní, při venkovních hrách mají žáci „tvrdě a neúprosně“ bojovat. Film tedy nejen příkladně ukazuje, jak se utvářely postoje mládeže v nacistickém Německu, ale také to, jak stereotypně byla tato doba filmově zobrazována v bývalé NDR.

(C)  Tatyana Synková





Youtube VIDEO: Grenze zwischen Hof und Plauen
http://www.youtube.com/watch?v=ZG9A4T6LJeM 




ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?


Filmy o Pohraniční stráži:  Stručná filmografie


Filmová hranice:  Šumavská Kvilda

3. října 2013

Fata morgana

  Pokud se vážený čtenář s ohledem na nadpis domnívá, že jsem snad v době svého vojačení či kdy v životě putoval coby žíznivý poutník vyprahlou pouští, kde se mi zjevil přízrak v podobě z písku tryskajícího pramene vody, tak je na omylu. Na poušti jsem nikdy nebyl. Ani jako voják, ani jako turista (což se nedá říci o mém dobrém kamarádovi z dob gymnaziálních studií, který se na několik měsíců ocitl v rámci výcviku raketového vojska ČSLA v kazašské poušti). 

  Jakž takž jsem procestoval Evropu a jedinými cizími zeměmi, kam dosud pravidelně jezdím, jsou Německo, občas Rakousko. Je to proto, že jsou relativně blízko, v obou státech se bez problémů domluvím, dobře se najím a nakoupím. 
Grilovačka na mořské pláži, zasekaná letištní hala nebo hraniční přechod někde na Balkáně jsou pro mne představou dobrovolné sebedestrukce, kterou odmítám. Jsem zkrátka takový český pecivál, který tráví volno nejraděj na zahrádce, na rybách nebo v lese. 

A právě v lese, poblíž státní hranice s tehdejším Západním Německem, se před více než čtvrtstoletím odehrál příběh, o který se chci s Vámi podělit.

Ne, že by pro vojsko na Železné platily nějaké zvláštní předpisy, které by pohraničníkům udělovaly výjimku z nařízení o sběru hub či lesních plodů-to bylo obecně zakázáno. Ale každý, kdo u naší zbraně sloužil, ví, a ostatní si domyslí, jak se rozkazy podobného typu dodržovaly. Když se navíc zpestřením jídelníčku o houby či jiné přírodní pochutiny dalo uspořit maso, které se náramně šiklo třeba na Vánoce.

  Trio z našeho ročníku, jež tvořili kromě mé maličkosti navíc dva další kamarádi a které bylo známo tím, že se o sebe umí velice dobře „postarat“, bylo jednoho časně podzimního dne ze strany provianťáka požádáno, zdali by právě za účelem ušetření jedné, dvou večeří, nenasbíralo pro rotu v lese něco na zub. Přesněji houby. Rostlo jich v té době všude habakuk. Vše se odehrálo pár měsíců po výbuchu v Černobylu, tak jaképak štráfy. Houby jsme na rotě jedli všichni. Mladí, staří, vojáci i oficíři. 



 „Houby se nedají skladovat,“ poučil proviantního Hušina. „Musej se jíst čerstvý, zavařený nebo sušený v polívce. Když je zmrazíš, můžeš z nich udělat akorát tak dobrou smaženici nebo je hodit pod maso. Na řízky jsou na prd.“ „Vím, vím,“ uklidňoval kamaráda proviantní. „Jen je nasbírejte. Dneska z nich udělám k večeři vaše oblíbené řízky, zbytek dám do lednice a v pátek bude k večeři houbový guláš. Ten přeci musíš znát Hušino. Vostrej jak břitva a s knedlikem.“ „Pravda, pravda,“ mnul si bradu kamarád, „ten si dám líbit.“ „Konečně mi jednou houby připraví taky někdo jiný,“ zamudroval ještě.



Po obědě jsme vyrazili. Staršina nám napsal technickou hlídku a my jsme, vyzbrojeni kromě nezbytných kvérů i nůší a houbařskými nožíky, zahájili sběr. „Klouzky neberte, ty sou měkký,“ dirigoval nás Hušina. „Sbírejte hlavně křemenáči nebo kozáci!“ „A taky hřibové,“ dodal zlomyslně Marek, se kterým jsme se na sebe krátce podívali. Oba jsme byli Pražáci a výslovnost a skloňování našich mimopražských kamarádů nám byly často pro smích. Do dneška mi jdou ústa do podkovy, když slyším, jak Plzeňáci říkají, že celý víkend jenom „žrali“. Nebo když si vybavím pro nás někdejší bažanty nepochopitelný výraz svobodníka Krutka (přezdívaného Pinočet), který na nás v poddůstojnické škole při večerním nástupu vřískal, že „vyčistíte aj zbraně tých, čo sú tu není.“Nehledejme však logiku v různých druzích nářečí, ale věnujme se hledání a sběru hub. 

Houby rostly už při cestě. Většinou skutečně pěkní kozáčci, něco křemenáčů. „Kde sou ty hřibové, kde sou ty hřibové,“ povídal si polohlasně pro sebe Marek. Ovšem tak, abychom ho Hušina i já slyšeli. Ten, potom, co pochopil, že si z něj Marek střílí, zarytě mlčel. Asi urazil jeho selskou duši. „Jdeme na styk,“ zavelel jsem a přihodil Hušinovi do nůše skoro půl kilový exemplář křemenáče březového. Přidali jsme do kroku. „Jenom se modleme, aby nás nepředběhli dianský,“ mudroval Hušina. S tím se dalo souhlasit. Čert nikdy nespí a přestože bylo všude v lese hub dost, styk s Dianou byl mezi pohraničníky vyhlášen právě krásnými zdravými „praváky“: Hřiby smrkovými a dubovými. Ano, nacházeli jsme. Sice menší, ale bylo jich dost. Nůši jsme postavili ke stromu a sbírali všude okolo. Ale znáte to. Tuhle hříbek, támhle babka, jé ty lištičky vezmeme také. Gulášek musí vonět, do toho se dají přidat přeci i jiné druhy než jen ty tvrdé na řízky, doma to roztřídíme. 



Tak se stalo, že jsem se najednou ocitl v lese sám. Na dráty vidět nebylo. Nu což, řekl jsem si a plnil dále svlečenou montérkovou blůzu, co se dalo. A pak jsem ho spatřil. Byl asi půl metru vysoký, bílá noha, mohutný hnědý, v odpoledním slunci lesknoucí se klobouk. Pravák jak vyšitý. S očima přilepenýma na hřibovém gigantu jsem udělal krok a jak jinak, než že jsem zakopl o pařez, který jsem zaslepen posedlosti sběrem, přehlédl. Svalil jsem se jak široký tak dlouhý do jehličí. 

Hned jsem chtěl vyskočit, ale nešlo to. Se sykáním jsem se posadil na zadek. Kotník! Snad ne zlomený. „Aú!“ šel jsem opět do podřepu, když jsem se pokoušel posadit i podruhé. Vysílačku jsem neměl, a tak jsem po pár chvílích a pár tazích z cigarety, začal volat. Dopadlo to dobře. Snad díky mému ještě před nedávnem ve výcviku nováčků trénovanému zupáckému hlasu, se mi podařilo na sebe upozornit. 

Chlapi mne podepřeli. „Můžeš,“ ptal se Marek. „Jo,“ ale vyl jsem bolestí. Podpírali mě z obou stran, Hušina nesl navíc na zádech plnou nůši hub. „Počkejte,“ vyjekl jsem . „Ještě toho velikého hřiba,“ ukázal jsem hlavou před sebe. Hušina sundal mou paži z ramene, udělal pár kroků a zakroutil hlavou. „No jo, dyk to pořád poudám. Měšťáci. Nepoznaj vobyčejnou kolčavu vod hřiba.“ Hlava se mi zatočila. „To chceš říct, že ta houba, kvůli které jsem se málem zabil, není hřib?“ „No, tak nějak,“ pravil konejšivě, ale s ironií v hlase Marek. Přestože jen těžko věděl, co kolčavou Zdeněk myslí. „Kolčava?“ otázal jsem se. „Holubinka kolčaví,“ pokračoval kamarád. „Pěkně děkuju,“ pomyslel jsem si. „Ale bereme ji, je jedlá a dobrá,“ pokračoval. „Nakonec ten tvůj držkopád tak marný nebyl.“ Noha bolela jako čert, ale kotníkem jsem pomalu hýbal. 

FOTO: Holubinka kolčaví  (Russula mustelina)

Na rotu jsme se vrátili podobně jako Němci od Stalingradu. Ovšem s plnou nůší. Staršina ji hned zkontroloval, ale Zdeňkova holubinka se mu nezdála. „Dyť to má lupeny,“ ukazoval na spodek houby. Zdeněk kroutil očima. „Ty tomu nerozumíš,“ snažil se odbýt staršinu. „Ne. Všechny houby jsou v pořádku, ale tahle na stůl nesmí,“ rozhodl nadrotmistr. Zdeněk s úšklebkem sebral houbu, kuchaři si odnesli nůši a každý jsme si šli po svém. Tedy kromě mne, jelikož jsem pořádně pajdal. Ale co. Večer střídám staršinu na dédéerce, zítra mám volno, tak to nějak přežiju. Na nohu už jsem se odvážil i opatrně došlapovat.

   „Prej si měl tu fatu morgánu,“ zkoušel mne dozorčí, ukazuje na mou dolní končetinu, potom co si předtím cosi šuškal s Markem. „Ale, ty mně taky,“ odpověděl jsem a odebral se na pokoj. Ve chvíli, kdy jsem za domnělým hřibem vyrazil, bych jej za nic jiného nepokládal. Lesní vlhkost, sluneční paprsky a lidská touha holt dovedou člověka pěkně ošálit, ani smrtelnou pouštní žízeň k tomu nepotřebuje.

    Řízky z hub byly vynikající a tak jsem v průběhu večera zapomněl i na pobolívající kotník. Ale nebyl jsem sám, kdo ten den utrpěl vidinu zvanou „fata morgana.“ Druhou její obětí byl sám Hušina. S jeho znalostí mykologie to ve skutečnosti asi nebylo tak, jak nám „měšťákům“ naznačoval a houba, kvůli které jsem se málem přerazil, a kterou přes staršinův zákaz on sám, upravenou na másle se solí a kmínem, s požitkem snědl, nebyla tou, za kterou ji považoval. 

V noci vykřikoval ze spaní, několikrát zvracel a pil-no asi jako vysílený a žíznivý pouštní trosečník. Je ovšem rovněž možné, že houba jedlá byla, ale vadila jí láhev v drogerii zakoupeného desetikorunového višňového vína, kterou náš kamarád houbové hody spláchl.



Pro čtenáře Pohraničníka: Zdeněk Nagovský



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ?

Zatoulaný obšourník:  Letní noc v Bělé 

Studna: Der Brunnen


Kočička: Stalo se na 6.rPS Železná 


Video perlička na závěr  :-)

Ilegální přelet MUDr.Naxery z Domažlic do NSR (18.září 1989)