28. září 2020

PŘÍBĚH ZBĚHA OD POHRANIČNÍ STRÁŽE

   Tento článek pro weblog Pohraničník dnes píšu docela neplánovaně, podnětem k jeho sepsání bylo video, které jsem viděl na YT kanále svého oblíbeného youtubera Michala Šopora

   Což je mládenec původem z Karviné, který už delší dobu žije v Los Angeles (USA) a ve svých reportážích přináší velmi, ale opravdu velmi zajímavé videa ze současného života v této části Ameriky. Nutno zdůraznit, že všechny jeho video reportáže jsou bez ideologického balastu a la Česká televize, nebo bez aktivismu a la CNN Prima News. Jeho náhled na Ameriku bývá často kritický, ale, dle mého, pravdivý, ve stylu "co je dobré pochválím, co je špatné zkritizuji, ale názor si učiňte sami". 

   V poslední době Michal Šopor také přináší zajímavé rozhovory, jak s rodilými Yankees (mezi nimi je i pár půvabných Američanek), tak i s lidmi původem z Česka, kteří v USA dlouhodobě žijí, moc se mě líbil třeba report z československé restaurace v New York City, kde mu průvodkyní byla krásná Češka, slečna Simona. Rozhodně doporučuji shlédnout! 

Anonce na tři videa - YT kanál Michal Šopor

   Ale, zpět k věci. Před pár dny jsem na tomto YT kanále zaznamenal clickbailt, jenž lákal na interview s bývalým vojákem Pohraniční stráže, jenž v roce 1975 zběhnul, během služby na státní hranici, i s pár kamarády, do sousedního Rakouska. Na video se můžete podívat zde: 

YT:  https://www.youtube.com/watch?v=-TARi1wvuyA&t=1s 

VIDEO - klikněte si.


  Ti, co mě znají, vědí,že nejsem žádná stará struktura, stalinista, nebo temná síla :-) ,že jsem člověk tolerantní, smířlivý a ač jsem bývalý důstojník Pohraniční stráže, mám jisté pochopení i pro ty, kteří vzali "krovky" na Západ, přes státní hranici, lhostejno, zda jako civilisté, nebo jako vojáci PS. Jediným kritériem pro mou benevolenci je, aby tento zběh během útěku nikoho nezavraždil, či nezranil. Což pan Jiří "George" Barteček splnil. Ostatně, kdysi jsem už podobný článek, s názvem "Utečeme na Jih" , na weblogu Pohraničník přinesl. Takže, u mě dobrý :-) 


    Ovšem, ve vyprávění pana Bartečka jsem narazil na spoustu, nechci říci lží, protože už je to cca půl století, co utekl na Západ a paměť po tak dlouhé době už neslouží, ale řekněme nepřesností, či nesmyslů. Nebudu reagovat úplně na všechny, ale jen na ty, co vyloženě křičí do světa o tom, že tak to nikdy nebylo. Možná, že pan Bárteček chtěl svému vyprávění přidat na zajímavosti, dramatičnosti a tak se dopustil toho, čemu se říká "literární nadsázka" , či "myslivecká latina". 



  ÚNOS ZPĚT DO ČESKOSLOVENSKA. 

Jsem si jistý, že v roce 1975 by čs.rozvědka neriskovala akci, při které by unesla zcela bezvýznamného vojína Pohraniční stráže , který se dopustil prachobyčejného zběhnutí. To už nebyly 50.léta, kdy StB unesla z Vídně zpět do Československa emigranta, vysokého představitele sociální demokracie. Ovšem, to byl velký papaláš a nepřítel čs.komunistického režimu, ne nějaký vojáček z roty PS. 


A už vůbec si nemyslím, že by rozvědka či StB uvažovala o fyzické likvidaci zběha Bártečka. Co by tím získala? Naopak, mohla by mnohé ztratit, takové akce jsou vždy obrovské riziko, vždy se může něco pokazit a ta mezinárodní ostuda by nestála zato. A to tvrdím i přes to, že StB měla na československé ambasádě ve Vídni rozsáhlé , početní zastoupení příslušníků Státní bezpečnosti a jak jsem sám slyšel od jednoho mládence z této bezpečnostní složky, přezdívalo se čs.ambasádě "Krajská správa StB Vídeň"  :-)  To samé platí i v případě, kdyby se J.Barteček vrátil zpět do ČSSR. Rok 1976 už nebyl rok 1950, takže by ho ani v Československu nezlikvidovali při výslechu, či tak něco. Možná by nedostal ani těch pověstných pár facek.

No a únos ze Spojených států do Československa? To už je čirá fantazie, které se můžeme jen pousmát, neboť tak logisticky a finančně náročnou operaci by v takovém případě neprováděla ani sovětská KGB.


DOSTAL JSEM ZA ZBĚHNUTÍ 26 LET.

Ach, Bože, tohle je takový nesmysl, že mě překvapuje,že to náš hrdina vypustil z úst. Ještě za reálného socialismu jsem na vojenské škole PS v Holešově studoval čs.právo a v roce 1985 z něj maturoval. Takže si i dnes docela dobře pamatuji, jaké pálky byly za tzv vojenské trestné činy. Za to, co pan Barteček udělal, by v 70.létech dostal tak 5 let, kdyby byl vojenský prokurátor zlý a hnal to do krajnosti, možná by mu vojenský soud upletl 7 let, slovy sedm. Víc ani náhodou. Později, 80.létech by vyfasoval tři roky a ani ťuk navíc.

Pálku okolo 25 let by mohl dostat, kdyby měl zvlášť přitěžující okolnosti. Řekněme braní rukojmí, zavlečení do ciziny, nějaká ta střelba a tak dále. Takže ta story o 26 letech - rozsudek v nepřítomnosti, to je čirá fantazie našeho hrdiny. Nic ve zlém, ale, tak to prostě bylo. Sorry, mr.Bartecek.


 Jediné, v čem se u vyprávění pana Bartečka shodnu je to, že, čistě teoreticky, by ho, za příznivých podmínek (zalesněný, nepřehledný terén, žádné domy v oblasti, žádní rakouští civilisté) mohla Poplachová hlídka, nebo Pátrací skupina pronásledovat pár stovek metrů, možná kilometr, na území Rakouska, s úmyslem zadržet ho a odvléci zpět na území Československa. Mohu osobně potvrdit, že pár takových případů se v historii Pohraniční stráže stalo. Proto bylo velmi prozíravé, že Jiří Barteček s kamarády nehodili relax hned za hraničními mezníky, ale zrychleným přesunem to brali hluboko do rakouského vnitrozemí. 



 Mohl bych ještě rozporovat pár dalších nesmyslů, o nichž Jiří Barteček mluví, ale neudělám to. Jednak proto, že každý vypravěč zajímavého příběhu má nárok na trochu té nadsázky, aby story byla "juicy", jednak proto, že příběh se mě jeví zajímavý a jsem za něj, jak jeho aktérovi, tak Michalovi Šoporovi svým způsobem vděčný. 

Na závěr dodávám, že necítím žádnou nenávist, nebo antipatii k panovi Bartečkovi jen proto, že on od PS zběhnul a já byl, o deset let později, důstojníkem PS. Šel tam, kde ho srdce táhnulo, při útěku nikoho nezastřelil, ani nezranil, a tímhle způsobem si splnil svůj sen a nakonec v USA prožil krásný život, což mu přeji. Oceňuji také, že si ve svém vyprávění odpustil nenávisté poznámky vůči bývalé vlasti, nebo proti existenci Pohraniční stráže. Michalovi Šoporovi děkuji za jeho edukativní činnost na Youtube, kterou provádí zábavnou a přitažlivou formou. 

Good Luck, Boys!  :-) 


(C) AUTOR:  Zdeněk - blogující pohraničník 

E-MAIL: pohranicnik@gmail.com

POUŽITÉ ZDROJE:  Youtube kanál Michal Šopor


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? 

Klikněte si: 

*** Youtube channel Michal Šopor

*** Utečeme na Jih (článek na weblogu Pohraničník)

18. září 2020

VELITELÉ - DŮSTOJNÍCI NA ROTĚ PS

   Přemýšlel jsem na jaké téma napíšu článek pro weblog Pohraničník. Původně jsem zamýšlel o tom, že to bude na téma "Suvenýry z demarkace", k čemuž mě inspirovala diskuze s kolegou, kamarádem od PS, Emilem Hruškou. Nakonec jsem se ale rozhodl, že si tohle téma ještě promyslím a napsal bych o tom třeba příští měsíc.



V dnešním článku bych se tedy věnoval tomu, čemu tak nějak rozumím a to je téma "Služba a život velitelů na pohraniční rotě". Cítím se být povolán o tom psát a to z prostého důvodu. Byl jsem totiž v letech 1985-1990 velitelem čety na 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).

    Budu se snažit psát o službě u PS tak, jak mě to zůstalo ve vzpomínkách. Samozřejmě, že mnohé se mě už vykouřilo z hlavy, neboť je to už 30 let od doby, kdy jsem vykonával funkci velitele čety (VČ).


Dobové foto z 1.rPS Trojmezí (80.léta).

   Protože tento pohraničářský weblog čtou nejen veterání PS, bývalí vojáci ČSLA, nebo znalci reálií prvosledových útvarů Pohraniční stráže, ale i civilisté vojnou nepolíbení (včetně dívek a žen), vysvětlím polopaticky i pár detailů, pro lepší pochopení faktů v tomto článku.


    V době, kdy jsem nosil uniformu PS (1981 – 1990) byla rota Pohraniční stráže, ať už na státní hranici s Německou spolkovou republikou (BRD) , nebo Rakouskou republikou, obsazena velitelským sborem v těchto, níže uvedených funkcích.


VELITEL ROTY (VR) – důstojnická funkce, nejvyšší hodnostář na rotě. Požadavkem na tuto funkci, mimo jiného, bylo i absolvování Vysoké školy, v tomto případě většinou VŠ SNB 3.fakulta OSH v Holešově. V takovém případě mohl jít velitel roty až na hodnost podplukovník (pplk). V realitě se však mnoho podplukovníků ve funkci VR nevyskytovalo. Já jsem za celou dobu své aktivní služby u PS snad slyšel jen o jednom, dvou případech.

   Pokud měl totiž velitel roty v hodnosti majora nárok na povýšení do hodnosti pplk, tzv.výsluhou let, v drtivé většině případů to znamenalo i funkční povýšení a dotyčný důstojník šel na nějakou významnější funkci, buď na prapor PS (prPS), brigádu PS (bPS), nebo dokonce na HS PS OSH v Praze.

   Dělat velitele roty, bylo z mého pohledu, neuvěřitelně stresující a náročné. Na většině pohraničních rot se pořád něco dělo. Zadržení narušitele, proryv státní hranice (tzn že narušitel frnknul na Západ), nějaké provokace z druhé strany hranice (různými aktivisty typu Robin Wood, nebo sudeťáckými seskupeními a revanšisty), mimořádné události (dopravní nehoda, zběhnutí vojáka na Západ, sebevražda).

    V těchto i mnoha dalších případech musel VR přijet na rotu a být k ruce veliteli praporu, vyšetřovateli bPS, důstojníkům VKR, zpravodajským orgánům ZS PS a také "inkvizitorům" z Prahy (HS PS OSH), což snad byli (podle mě) největší lumpové, arogantní zmetci, kterým dělalo potěšení povozit se na neštěstí druhých. Omlouvám se za expresivní výrazy, ale tyhle lidi jinak, ani po těch letech, nazvat neumím. Nechť shoří v Pekle.

   Jistě si umíte představit, jaký vliv tyto výše uvedené záležitosti museli mít vliv na osobní a rodinný život dotyčných velitelů rot. Nikdy nevěděli, co se podělá a kdy budou muset odjet z domova, místo volného času s rodinou, nebo místo spánku, na pohraniční rotu a tam si procházet očistcem.

   Ne každý tohle dlouhodobě snese. Někdo začal chlastat, někdo předčasně zestárnul, jiný měl z toho tolik zdravotních problémů, že ve finále byl více po nemocnicích, než na rotě.

   Neříkám, že TOHLE bylo úplně všude a neustále. Někde ty podmínky a služba ve funkci VR byly lepší a klidnější, někde to ale nemělo daleko k Předpeklí jak z Danteho románu.


ZÁSTUPCE PRO VĚCI POLITICKÉ (ZVP – POLITRUK). Rovněž důstojnická funkce, s hodností to bylo podobně jako u velitele roty. Politruk mohl být klidně v hodnosti podporučíka (ppor), pokud na funkci ZVP nastoupil po absolvování Důstojnické školy v Holešově a s tímto vzděláním mohl pak být nejvýše kapitán (kpt). Pokud absolvoval VŠ v Holešově, nebo politickou Vojenskou akademii ČSLA (mám dojem,že to byla VAAZ ve Vyškově), mohl skončit i jako vyšší důstojník, tzn na rotě minimálně jako major (mjr).

    Z mého pohledu (a zkušeností na 1.rPS Trojmezí) byla funkce ZVP/politruka ta nejlehčí, nejméně zodpovědná, nejméně náročná ze všech velitelských postů, co jich na rotě bylo. Ti, kdož mají rádi knihu/film Dobrý voják Švejk od Jaroslava Haška, by si měli vybavit feldkuráta Katze, převést ho do podmínek reálného socialismu a místo c.k.uniformy použít jako outfit uniformu PS a nebudou daleko od reality :-) Jasně, je to nadsázka, ale lepší přirovnání mě nenapadá.

    ZVP, podle dýnstreglamá (OSH 1/1) odpovídal za politický a morální stav pohraniční jednotky. Necituji asi úplně přesně, ale tak nějak ta funkce politruka byla popsána. Pokud z vás někdo vnímá, že povinnosti jsou popsány vágně, opět není daleko od pravdy. Ovšem zdůrazňuji, že se jedná o můj subjektivní názor.

    Politruk u nás na rotě (během služby v Trojmezí jsem zažil dva) měl na starosti nástěnky, dohlížel na poddůstojníka ve funkci Instruktora SSM (I SSM), měl pod palcem stranickou práci, ať už to znamenalo cokoliv, v realitě zejména schůze ZO KSČ každý měsíc, schůze ZO SSM, socialistickou soutěž na rPS, součinnost s orgány MNV, vyplňování různých papírů, statistik a hlášení pro velitelství prPS a bPS, takže bojištěm politrukovým byla kancelář ZVP, nebo kancl VR, kde společně s velitelem popíjeli kafe, pokuřovali a diskutovali. Sem tam zavolali nějakého vojáka, aby od nich dostal "pojeb", a když už politruka nebavil kancl, tak jel prostě do města (obce) na MNV na součinnost s předsedou.

    Povinností ZVP bylo také jezdit na bPS, kde se konala různá velitelská shromáždění (tzn, že odfrčel velitel roty i politruk), stranické aktivy KSČ, nebo různá školení pro politické pracovníky, ty se konaly více dnů a probíhaly (třeba v Kašperských horách),v objektu rekreačního střediska MV.

   Ale, abych politrukům nekřivdil, museli, podobně jako my ostatní vojáci z povolání, sloužit služby 24 hodinového Dozorčího důstojníka roty, nebo chodit na Prověrkové hlídky do terénu, nebo provádět občasnou demarkaci státní hranice.

    Povinností ZVP bylo také provádět Politické školení mužstva (PŠM). To trvalo tři vyučovací hodiny a provádělo se 3x týdně, pokaždé s tou četou, která měla Bojovou a politickou přípravu (BPP). Jeden z politruků, kterého jsem zažil, to bral relativně odpovědně a pokud to šlo, nějaké to PŠM odvykládal. Někdy celé ty tři hodiny (a velitel čety tak měl čas na svoji práci, třeba psaní Písemných příprav), někdy aspoň část PŠM.

    Zato ten druhý politruk, za dobu, kdy ho pamatuji, odvykládal PŠM jen párkrát a nikdy ne celé. Snad, jedinou vyjímkou bylo, když přijel na kontrolu provádění PŠM někdo ze shora. Drtivou většinu PŠM nechal náš milý politruk na bezradném veliteli čety a raději se diskrétně vytratil za vůní dobré kávy.

    Nevím, jak to dokázali politruci, ale já jsem zkrátka nezvládnul žvanit tři hodiny v podstatě o ničem. Tudíž jsem to udělal po svém. Učebna byla u nás na rotě v nejvyšším, druhém patře. Takže jsem vždy poslal jednoho vojáka hlídat ke schodišti, aby dal avízo, kdyby někdo šel na kontrolu. Na tabuli jsem napsal téma PŠM a zhruba v deseti minutách vojákům vysvětlil, o co jde, kdyby přišla kontrola a ptala se, co probíráme.

    Po těchto úkonech si vojáci mohli psát dopisy domů, číst si a hlavně být potichu. Já jsem si četl noviny, nebo nějakou knihu a tak nám ty tři hodiny PŠM příjemně uběhli :-) Ke cti mužstva musím podotknout, že o mém laxním přístupu k politickému školení se nikdo nezmínil ani veliteli roty či ZVP, ani bdělým orgánům VKR.



VÝKONNÝ PRAPORČÍK (VPr – STARŠINA). Jednalo se o funkci praporčickou, vykonával ji tady voják z povolání v hodnosti rotný (rtn) až nadpraporčík (nprap), absolvent Praporčické školy , nebo Střední odborné školy (SOŠ PS a VMV) v Holešově.

Z mého hlediska to byla funkce stejně náročná, jako u  velitele roty. Staršina měl totiž na starost veškerý chod pohraniční roty z hlediska logistiky a cateringu, jak se dnes říká.

    Měl pod palcem, v této sféře vše, od stravování vojska, přes kvalitu ubytování, vybavení do služby (od zbraní, munice, přes výstroj po krmení služebních psů), odpovídal za výstrojní sklad, muniční sklad, PZH hospodářství, čistírnu odpadních vod (ČOV), hygienu, vytápění, zkrátka a dobře vše v těchto oblastech a jistě i mnoho dalších věcí, které tady nejmenuji, bo jsem na ně zapomněl, nebo jsem o nich ani moc, nebo vůbec, nevěděl (klasicky NZ zásoby v bunkrech opěrného bodu pro případ války).

   Obrovská hmotná odpovědnost! Musíme si uvědomit, že každá pohraniční rota na státní hranici byla v podstatě absolutně samostatná jednotka. Po všech stránkách. Asi se mě to nepodaří vysvětlit těm, kdo na vojně nebyli, ale kdo je bývalý pohraničník z čáry, tak o tom má pojem a ví, jak to bylo.

    Kromě toho všeho odpovídal VPr – staršina i za stav obytných budov, kotelny, kotců pro služební psi atd. Taková pohraniční rota, zejména ty, které se nově stavěly v 80.létech, to byla nemovitost v miliónech tehdejší kčs, což byl obrovský balík.

    Zkrátka a dobře, staršinu, či-li výkoňáka mohl dělat jen ten, kdo pro takovou funkci měl nadání. Jednou nohou jste byli doslova v kriminálu, bez legrace. Ve všem byly totiž nemalé peníze a pokud by jste něco zanedbali, nebo odfláknuli, poslední slovo by řekl v takovém případě vojenský prokurátor.

    Výkonný praporčík měl, na pohraniční rotě, k ruce, poddůstojníky ve funkci provianťáka, staršího kuchaře a kynologa roty, vojína ve funkci tzv.prádelníka a také vojína, topiče/kotelníka, jenž měl pod palcem i PZH a ČOV, kteří mu byli přímo podřízeni a pokud svoji práci dělali odpovědně a dobře, měl Výkonný praporčík o čtvrtinu starostí méně.


     Ve svém životě, během služby v uniformě PS, jsem zažil, na vojenské škole, na pohraniční rotě a na jedné z rot na Ašsku, tři starší výkonné praporčíky a všichni tito muži byli, kulantně, velmi, velmi svérázní. Dnes je již mohu jmenovat: nprap.Březík (Holešov), nprap.Firýt (Trojmezí) a nprap.Špalek (Ašská). Dej jim Pánbůh věčnou slávu. Tihle tři staršinové se stali, ještě během svého života a služby u PS, doslova legendami, což potvrdí asi každý, kdo je poznal a dodnes se o nich, při různých setkáních bývalých pohraničníků, vyprávějí desítky příběhů. Něco málo naleznete i zde, na weblogu Pohraničník.

Velitelský sbor 1.rPS Trojmezí - zleva: VPr, VČ3, VČ2, VČ1, VR a ZVP.

TECHNIK ROTY (TR). I zde se jednalo o praporčickou funkci, s hodnostní a vzděláním na chlup stejným jako u Výkonného praporčíka. Tato funkce vyžadovala, aby dotyčný praporčík ve funkci měl aspoň trochu vztah k technice, spojovací, ženijní a k motorovým vozidlům, což se ne vždy zadařilo, páč nebyli lidi. Naštěstí byli na rotě, v patřičných funkcích vojáci a poddůstojníci, kteří naopak měli o technice i vozidlech velmi dobrý přehled ("zlaté české ručičky") a tak dokázali po stránce technické udržet pohraniční rotu v chodu i přesto, že TR byl technickou paní Můzou nepolíben, nebo, ve své bezradné dobré víře směřoval k tzv.Mimořádné události :-)

    Technik roty měl v referátu vše, co mělo kola, od terénních vozidel UAZ 469, přes Pragu V3S, motocykl ČZ, nebo JAWA, až po obrněné transportéry OT-64 (ty ovšem byly jen na hranici s BRD, na čáře s Rakouskem "otéčka" nebyly). Bylo s tím spousty práce, od pravidelné údržby v rámci Parko-hospodářského dne (PHD), ale i mimo ni. Vozidla přidělené na rotu byla relativně kvalitní a výkonná, ideální do terénu, ale, kdo zanedbal údržbu, splakal nad výdělkem a pak dostal pojeb od velitele, nebo kontrolního orgánu a mohl jít i na pár dní zpytovat svědomí do vojenské basy.

Vozidlo UAZ 469 - dobové foto z 1.rPS Trojmezí (80.léta).


    Technik roty také musel kontrolovat spotřebu pohonných hmot (PHM) a projeté kilometry na jednotlivých vozidlech. Ač si dnes kdejaký jouda či presstitut myslí, že Pohraniční stráž měla od strany a vlády neomezené prostředky, opak je pravdou. Papaláši z Prahy nás, prostřednictvím FMV brali pěkně u huby a na všechno byly limity. Takže, když nějaké vozidlo vyčerpalo přidělený měsíční limit kilometrů na provoz, muselo se odstavit a hotovo.

    Nikoho na HS PS OSH či FMV nezajímalo, že bylo v určitém období velké množství pohraničních poplachů a s tím spojených výjezdů motorových vozidel, ať už je vyvolal tlak na státní hranici, nebo nepříznivé meteorologické podmínky. Říkejte to pupkatým plukovníkům, jenž znají státní hranici leda tak z okna důstojnické jídelny, nebo televizního pořadu Maják.

    Vozidly to pro technika roty nekončilo. Odpovídal také za stav a provoz ženijně technického zabezpečení (ŽTZ), což byla třeba signální stěna (SiS), tedy ta pověstná "železná opona" z ostnatého drátu, která byla pod elektrickým signálem o napětí 24 V, což bylo, zejména během bouřek, zdrojem častých poruch, výpadků a zkratů (což znamenalo opět vyhlášení pohraničního poplachu, výjezd lidí a techniky). Také tam patřily různé vychytávky na principu pohybových čidel, jako byl Fénix, velmi nespolehlivý krám, hlavně během mlhy a deště, pak různé ty nástrahy s výmetnicemi na linii hraničního pásma, o kterých by dlouho mohli vyprávět i ženisté.

Technická hlídka (TH) na trase ŽTZ u HM 13/9 (ČSSR-DDR).


    Technik roty měl pod sebou i veškerý spojovací materiál, radiostanice, linkové pojítka (ano, to je ten bebech, co vypadá jako starý rozkládací mobil "Véčko" od fy Motorola), ale i signální přístroj, zvaný "bedna" v místnosti DSP, který blikáním červených diod a akustickým signálem oznamoval narušení, nebo technický problém v daném úseku signální stěny.

     Do povinností technika patřilo i vše okolo ženijního materiálu a zařízení, třeba taková hloupost jako dřevěné kůly "téčka", na nichž bylo instalováno vedení SiS. Určitě toho bylo víc, ale já už si to nepamatuji, nikdy jsem technika roty nedělal.

    Technik roty měl, podobně jako staršina, k ruce poddůstojníky ve funkci staršího spojaře, staršího ženisty a staršího řidiče. Snad to píšu správně. Pokud tito mládenci rozuměli svému vojenskému řemeslu, měl technik roty o 50% starostí méně a mohl dokonce vydržet na této funkci i když mu spousta záležitostí byla věcí neznámou a měl o nich jen mlhavé tušení.

    TR byl často objektem různých "pojebů" a nepříjemných kázání ze strany velitele roty (hlavně když se přečerpal limit kilometrů na provoz auta, nebo, nedej Bože, byla nadspotřeba PHM) a také různých kontrolních orgánů z praporu PS. U nás to byla TOV prPS Aš-Krásná, které velel jistý nprap.Rada, jenž uměl kteréhokoliv technika roty, či řidiče zdivočit tak, že by od něj pes kůrku chleba nevzal. Když přijel kontrolní orgán z brigády PS, šly na TR mdloby i když si myslel, že má vše v pořádku. Výsledek takové brigádní kontroly záležel od mnoha faktorů, včetně těch subjektivních. Pokud byl kontrolu provádějící důstojník dobře naladěn (dejme tomu kvůli dobrému obědu, či počasí) mohlo se stát, že místo "pojebu" bylo jen otcovské domlouvání.

Hlídka PS s vozidlem UAZ 469 u HM 13/9 (ČSSR-DDR).

VELITEL ČETY (VČ). Funkce velitele čety na pohraniční rotě je možno také nazvat "holka pro všechno". To musím napsat úvodem. Velitel čety mohl být voják z povolání jak v praporčické hodnosti, tak i důstojník, pokud absolvoval Důstojnickou školu (DŠ), nebo VŠ SNB v Holešově.

   Protože jsem byl u PS zařazen, po celou dobu výkonu služby na státní hranici, jako velitel čety, mám přebohaté zkušenosti a vzpomínky a některé zde zveřejním. Takže, teď píšu za sebe.

Studenti SOŠ PS a VMV Holešov - autor článku zcela vpravo (80.léta).  


    V létě 1985 jsem nastoupil na 1.rPS Trojmezí jako velitel třetí čety, v hodnosti rotmistra, jako absolvent vojenské SOŠ PS a VMV (1981-1985), bylo mě 18 let, byl jsem důstojnické embryo a neměl jsem rozhodně dojem, že mám v tornistře maršálskou hůl :-) Vojáci základní služby na rotě, do jednoho, byli ve věku 19 až 21 let, takže starší než já. Paráda, vážně. Manuál jak četě velet jsem v Holešově nedostal, jen nějaké teoretické znalosti a pár stáží na pohraničních rotách (rád vzpomínám na šumavskou rPS Stožec – Nové údolí). Pokud mám říct pravdu, v době, kdy jsem studoval VSOŠ, počítali s náma na funkce techniků rot a výkonných praporčíků, výuka podle toho také probíhala. Ale co už, stalo se.

Schůze na 1.rPS Trojmezí (80.léta).


    Byl jsem hozený do vody, tak jsem plaval. Jako velitel čety jsem měl pod sebou bojovou přípravu (BPP) a pak také PŠM, neb, jak už jsem uvedl, politruk, který měl PŠM v popisu práce, se spíše oddával jiným činnostem. Na všechno jsem musel mít sepsanou písemnou přípravu, schválenou od VR, nebo ZVP, na tom kontrolní orgány převelice bazírovaly. Úplně bezradný jsem nebyl, se spoustou věcí mě poradil velitel 2.čety rtm.Petr Fischer, kterého jsem znal ještě ze školy v Holešově, byl o ročník výše.

    Kromě BPP, jsem s vojáky chodil na "ostré" střelby, buď ty podle norem ČSLA, nebo a to častěji, na SCPH (Speciální cvičení pohraniční hlídky), které se provádělo i v noci. Vojenská střelnice byla hned vedle, na sousední 2.rPS Pastviny. Ale myslím, že střelby patřily k relativně oblíbené činnosti i přes ten fakt, že občas na střelnici vyvolával obavy a strach přísný velitel praporu, podplukovník Martínek, který zdivočil jak prostého vojáka, tak důstojníka, vsjó róvno :-)  Pravdou ovšem je, že pplk Martínek byl excelentní střelec a když se voják na střelbách vymlouval,že má nekvalitní zbraň, vzal si jeho Sa vz.58 do rukou a s tou údajně špatnou zbraní nastřilel na výtečnou.


    Se svojí četou jsme si "užívali" i občasné cvičné bojové poplachy, které se konaly, pokud mě paměť neklame, tak 3x do roka, možná 4x ,už nevím. Výjezd do cvičného opěrného bodu, s OT-64 a bezzákluzovými kanóny BzK, zejména pokud to bylo v zímě a mrazu, byl zážitek, na který se dobře vzpomíná jen v teple domova, se skleničkou velejemného destilátu v ruce, případně se sklenicí piva v útulné hospodě při setkání s kamarády z vojny.



     Jako velitel čety jsem, kromě spousty dalších povinností, sloužil taky 24 hodinové šichty "operáka", když se zadařilo, tak i každý druhý den a po týdnu jsem z toho už byl tumpachový. Chodil jsem na prověrkové hlídky, zvané "čmuchy", společně s kynologem roty prováděl i aktivizaci služebních psů. Pokud jsem byl v terénu, nejraději jsem chodil na tzv "demarkaci státní hranice", za drátama, kontrolovat stav hraničních mezníků, "dýchat západoněmecký vzduch" a téměř vždy jsem zažil nějakou zajímavou událost, setkání se západoněmeckými policisty, kdy jsem vedl zakázané rozhovory přes státní hranici, občas jsem si donesl nějaký souvenir (ale o tom až někdy příště), nebo jsem zažil u HM 1/1 incident s hlídkou US.ARMY, kdy nechybělo moc, abychom se navzájem postříleli (článek o tom už jsem zde publikoval).

    Další moje velmi oblíbená služební činnost, bylo tlumočení při provádění tzv "Dohovorů" s pohraničními orgány GT DDR, za což jsem vděčil své relativně dobré znalosti německého jazyka (tehdy jsem pochopil, jak bylo prozíravé, že mě už na ZDŠ rodiče přihlásili do kurzů německého jazyka, v nichž jsem pak pokračoval i na vojenské škole). Bylo fajn poznat kolegy z té spřátelené strany hranice (1.rPS Trojmezí totiž kromě čáry s BRD měla v úseku i kus hranice s DDR), stali se z nás přátelé a kromě služebních dohovorů, jsme spolu vypili v německých i československých hospodách mnoho piva a šnapsu. 

Často si říkám, jak se asi má štábní praporčík Klaus Lorenz z obce Pabstleithen/Vogtland, nebo velitel čety, poručík Stefan Lutze z GT Posseck. Bohužel, v 90.létech jsem se vrátil domů, na Ostravsko, sloužil jsem u Pohraniční policie na hranici s Polskem a s kamarády z GT DDR ztratil kontakt. Hledal jsem je pak na sociální síti Facebook, ale nenašel...


     Ještě k funkci velitele čety. Stihnul jsem i povýšení na nadrotmistra (nrtm), uff, dodnes pamatuji, jak jsem to s naším velitelským hloučkem z Trojmezí a s kolegy z GT DDR v hospodě U Cinka zapíjel. Do velkého stakanu s vodkou Seliko (nevychlazená, navíc to bylo v létě), jsem na radu východoněmeckých kamarádů hodil své nově nabyté stříbrné hvězdičky a vypil to na ex. Moc nechybělo a vrátil jsem tu zteplalou vodku zpět na denní světlo. Ale, potlačil jsem dávicí reflux a hrdě si nechal připnou nové hvězdičky na nárameníky.

     Později nám, velitelům čet, 5.bPS Cheb umožnila dálkové dvouleté studium DDŠ, abychom mohli být důstojníci. Po absolvování studia a zkouškách jsme byli povýšeni do hodnosti podporučíka. Já tedy až později, neb jsem měl zaražený postup, kvůli sérii přestupků, kterých jsem se dopustil, jsa mladý a neklidný nadrotmistr. Čo bolo, to bolo, těrazky som poručík v záloze a jímá mě předtucha, že už to na kapitána nedotáhnu. Ale co už.

     Poslední poznámka k VČ. Na pohraniční rotě byly tři čety a měli být tři velitelé čet. Velitel 2. a 3.čety klidně v praporčické hodnosti, velitel 1.čety měl být ale důstojník, protože, jako VČ1 měl být zároveň Zástupce velitele roty (ZVR). V praxi jsem se s tím ale nikde nesetkal, pokud mě paměť slouží, tak v případě, že byl VR mimo výkon služby (nemoc, dovolená apod), zastupoval ho vždy ZVP – politruk.


      A ještě jedna věc k vysvětlení. V 80.létech, jak známo, mnohdy "nebyli lidi". To platilo i o stavu velitelského sboru na pohraniční rotě. Funkce VR i ZVP byla vždy obsazena důstojníkem z povolání. Ale třeba funkci TR mnohdy vykonával poddůstojník základní služby a funkce technika tak byla vojákem z povolání neobsazena několik let.

     U velitelů čet to bylo tak, že byly třeba jen dva a museli si rozdělit povinnosti i za toho třetího, který prostě nebyl, případně byl odvelený na nějako dobu do výcvikáče, nebo ke studiu vojenské školy v Holešově. Občas, na některých rotách, byl na funkci velitele čety záklaďák, tzv "absík",či-li "špagát", takto absolvent VKVŠ, jenž byl na vojně pouze rok. Také jsem jednoho v Trojmezí zažil, nějaký inženýr z Ostravy. Ten byl na funkci jen do doby, než na rotu přijel velitel 5.bPS a náš milý absa ho pozdravil "dobrý den". Myslel jsem, že brigadýra trefí šlak.

   A to je myslím vše, co jsem chtěl napsat. V plánu byl článek kratší, ale když jsem začal psát, pochopil jsem, že tématiku nelze obsáhnout ve stručné formě.

     Uvítám v komentářích vaše názory, vzpomínku, případné dotazy, nebo i kritiku. Připouštím, že jsem se v něčem mohl splést, jak už jsem psal, třicet let tomu nazád :-) Dovoluji si též upozornit, že v článku popisuji situaci z druhé poloviny 80.let a v reáliích podřízenosti chebské brigádě PS. Je možné, že v jiném časovém období a u jiných brigád PS se mohla situace odlišovat.


    Stále platí má výzva k tomu, aby jste i vy, čtenáři weblogu Pohraničník, pomohli s jeho tvorbou. Zapojte se a pošlete své vzpomínky či zážitky, ideálně s dobovými fotografiemi na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com Pokud si budete přát, vaše identita nebude zveřejněna, ctím zásady soukromí. Stejně tak je redakce schopna opravit gramatiku, slovosled atd, každý není Alois Jirásek, podstatný je příběh, nikoliv "básnické střevo".


Budu se těšit na vaše reakce i případnou spolupráci.

NEPROJDOU!



AUTOR (C): Zdeněk - blogující pohraničník