Přemýšlel jsem na jaké téma
napíšu článek pro weblog Pohraničník. Původně jsem zamýšlel
o tom, že to bude na téma "Suvenýry z demarkace", k
čemuž mě inspirovala diskuze s kolegou, kamarádem od PS, Emilem Hruškou. Nakonec jsem se ale rozhodl, že si tohle téma ještě
promyslím a napsal bych o tom třeba příští měsíc.
V dnešním článku bych se tedy
věnoval tomu, čemu tak nějak rozumím a to je téma "Služba
a život velitelů na pohraniční rotě". Cítím se být
povolán o tom psát a to z prostého důvodu. Byl jsem totiž v
letech 1985-1990 velitelem čety na 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).
Budu se snažit psát o službě u
PS tak, jak mě to zůstalo ve vzpomínkách. Samozřejmě, že mnohé
se mě už vykouřilo z hlavy, neboť je to už 30 let od doby, kdy
jsem vykonával funkci velitele čety (VČ).
Dobové foto z 1.rPS Trojmezí (80.léta).
Protože tento pohraničářský
weblog čtou nejen veterání PS, bývalí vojáci ČSLA, nebo znalci
reálií prvosledových útvarů Pohraniční stráže, ale i
civilisté vojnou nepolíbení (včetně dívek a žen), vysvětlím polopaticky i pár detailů, pro lepší pochopení faktů v tomto článku.
V době, kdy jsem nosil uniformu
PS (1981 – 1990) byla rota Pohraniční stráže, ať už na státní
hranici s Německou spolkovou republikou (BRD) , nebo Rakouskou
republikou, obsazena velitelským sborem v těchto, níže uvedených
funkcích.
VELITEL ROTY (VR)
– důstojnická funkce, nejvyšší hodnostář na rotě.
Požadavkem na tuto funkci, mimo jiného, bylo i absolvování Vysoké
školy, v tomto případě většinou VŠ SNB 3.fakulta OSH v
Holešově. V takovém případě mohl jít velitel roty až na
hodnost podplukovník (pplk). V realitě se však mnoho podplukovníků
ve funkci VR nevyskytovalo. Já jsem za celou dobu své aktivní
služby u PS snad slyšel jen o jednom, dvou případech.
Pokud měl totiž velitel roty v
hodnosti majora nárok na povýšení do hodnosti pplk, tzv.výsluhou
let, v drtivé většině případů to znamenalo i funkční
povýšení a dotyčný důstojník šel na nějakou významnější
funkci, buď na prapor PS (prPS), brigádu PS (bPS), nebo dokonce na
HS PS OSH v Praze.
Dělat velitele roty, bylo z mého
pohledu, neuvěřitelně stresující a náročné. Na většině
pohraničních rot se pořád něco dělo. Zadržení narušitele,
proryv státní hranice (tzn že narušitel frnknul na Západ),
nějaké provokace z druhé strany hranice (různými aktivisty typu
Robin Wood, nebo sudeťáckými seskupeními a revanšisty),
mimořádné události (dopravní nehoda, zběhnutí vojáka na
Západ, sebevražda).
V těchto i mnoha dalších
případech musel VR přijet na rotu a být k ruce veliteli praporu,
vyšetřovateli bPS, důstojníkům VKR, zpravodajským orgánům ZS
PS a také "inkvizitorům" z Prahy (HS PS OSH), což snad
byli (podle mě) největší lumpové, arogantní zmetci,
kterým dělalo potěšení povozit se na neštěstí druhých.
Omlouvám se za expresivní výrazy, ale tyhle lidi jinak, ani po těch letech, nazvat neumím. Nechť shoří v Pekle.
Jistě si umíte představit, jaký
vliv tyto výše uvedené záležitosti museli mít vliv na osobní a
rodinný život dotyčných velitelů rot. Nikdy nevěděli, co se
podělá a kdy budou muset odjet z domova, místo volného času s rodinou, nebo
místo spánku, na pohraniční rotu a tam si procházet očistcem.
Ne každý tohle dlouhodobě
snese. Někdo začal chlastat, někdo předčasně zestárnul, jiný
měl z toho tolik zdravotních problémů, že ve finále byl více
po nemocnicích, než na rotě.
Neříkám, že TOHLE bylo úplně
všude a neustále. Někde ty podmínky a služba ve funkci VR byly
lepší a klidnější, někde to ale nemělo daleko k Předpeklí
jak z Danteho románu.
ZÁSTUPCE PRO VĚCI POLITICKÉ
(ZVP – POLITRUK). Rovněž důstojnická funkce, s hodností
to bylo podobně jako u velitele roty. Politruk mohl být klidně v
hodnosti podporučíka (ppor), pokud na funkci ZVP nastoupil po
absolvování Důstojnické školy v Holešově a s tímto vzděláním
mohl pak být nejvýše kapitán (kpt). Pokud absolvoval VŠ v
Holešově, nebo politickou Vojenskou akademii ČSLA (mám dojem,že
to byla VAAZ ve Vyškově), mohl skončit i jako vyšší důstojník,
tzn na rotě minimálně jako major (mjr).
Z mého pohledu (a zkušeností na
1.rPS Trojmezí) byla funkce ZVP/politruka ta nejlehčí, nejméně
zodpovědná, nejméně náročná ze všech velitelských postů, co
jich na rotě bylo. Ti, kdož mají rádi knihu/film Dobrý voják
Švejk od Jaroslava Haška, by si měli vybavit feldkuráta Katze,
převést ho do podmínek reálného socialismu a místo c.k.uniformy
použít jako outfit uniformu PS a nebudou daleko od reality :-)
Jasně, je to nadsázka, ale lepší přirovnání mě nenapadá.
ZVP, podle dýnstreglamá (OSH 1/1)
odpovídal za politický a morální stav pohraniční jednotky.
Necituji asi úplně přesně, ale tak nějak ta funkce politruka
byla popsána. Pokud z vás někdo vnímá, že povinnosti jsou popsány vágně, opět není daleko od pravdy. Ovšem zdůrazňuji, že se jedná o můj subjektivní názor.
Politruk u nás na rotě (během
služby v Trojmezí jsem zažil dva) měl na starosti nástěnky,
dohlížel na poddůstojníka ve funkci Instruktora SSM (I SSM), měl
pod palcem stranickou práci, ať už to znamenalo cokoliv, v realitě
zejména schůze ZO KSČ každý měsíc, schůze ZO SSM,
socialistickou soutěž na rPS, součinnost s orgány MNV, vyplňování
různých papírů, statistik a hlášení pro velitelství prPS a
bPS, takže bojištěm politrukovým byla kancelář ZVP, nebo kancl
VR, kde společně s velitelem popíjeli kafe, pokuřovali a
diskutovali. Sem tam zavolali nějakého vojáka, aby od nich dostal
"pojeb", a když už politruka nebavil kancl, tak jel
prostě do města (obce) na MNV na součinnost s předsedou.
Povinností ZVP bylo také jezdit
na bPS, kde se konala různá velitelská shromáždění (tzn, že
odfrčel velitel roty i politruk), stranické aktivy KSČ, nebo různá
školení pro politické pracovníky, ty se konaly více dnů a
probíhaly (třeba v Kašperských horách),v objektu rekreačního
střediska MV.
Ale, abych politrukům nekřivdil,
museli, podobně jako my ostatní vojáci z povolání, sloužit
služby 24 hodinového Dozorčího důstojníka roty, nebo chodit na
Prověrkové hlídky do terénu, nebo provádět občasnou demarkaci
státní hranice.
Povinností ZVP bylo také
provádět Politické školení mužstva (PŠM). To trvalo tři
vyučovací hodiny a provádělo se 3x týdně, pokaždé s tou
četou, která měla Bojovou a politickou přípravu (BPP). Jeden z
politruků, kterého jsem zažil, to bral relativně odpovědně a
pokud to šlo, nějaké to PŠM odvykládal. Někdy celé ty tři
hodiny (a velitel čety tak měl čas na svoji práci, třeba psaní
Písemných příprav), někdy aspoň část PŠM.
Zato ten druhý politruk, za
dobu, kdy ho pamatuji, odvykládal PŠM jen párkrát a nikdy ne
celé. Snad, jedinou vyjímkou bylo, když přijel na kontrolu
provádění PŠM někdo ze shora. Drtivou většinu PŠM nechal náš
milý politruk na bezradném veliteli čety a raději se diskrétně vytratil za vůní dobré kávy.
Nevím, jak to dokázali
politruci, ale já jsem zkrátka nezvládnul žvanit tři hodiny v
podstatě o ničem. Tudíž jsem to udělal po svém. Učebna byla u
nás na rotě v nejvyšším, druhém patře. Takže jsem vždy
poslal jednoho vojáka hlídat ke schodišti, aby dal avízo, kdyby
někdo šel na kontrolu. Na tabuli jsem napsal téma PŠM a zhruba v
deseti minutách vojákům vysvětlil, o co jde, kdyby přišla
kontrola a ptala se, co probíráme.
Po těchto úkonech si vojáci
mohli psát dopisy domů, číst si a hlavně být potichu. Já jsem
si četl noviny, nebo nějakou knihu a tak nám ty tři hodiny PŠM
příjemně uběhli :-) Ke cti mužstva musím podotknout, že o mém
laxním přístupu k politickému školení se nikdo nezmínil ani
veliteli roty či ZVP, ani bdělým orgánům VKR.
VÝKONNÝ PRAPORČÍK (VPr –
STARŠINA). Jednalo se o funkci praporčickou, vykonával ji
tady voják z povolání v hodnosti rotný (rtn) až nadpraporčík
(nprap), absolvent Praporčické školy , nebo Střední odborné
školy (SOŠ PS a VMV) v Holešově.
Z mého hlediska to byla funkce
stejně náročná, jako u velitele roty.
Staršina měl totiž na starost veškerý chod pohraniční roty z
hlediska logistiky a cateringu, jak se dnes říká.
Měl pod palcem, v této sféře
vše, od stravování vojska, přes kvalitu ubytování, vybavení do
služby (od zbraní, munice, přes výstroj po krmení služebních
psů), odpovídal za výstrojní sklad, muniční sklad, PZH
hospodářství, čistírnu odpadních vod (ČOV), hygienu, vytápění,
zkrátka a dobře vše v těchto oblastech a jistě i mnoho dalších
věcí, které tady nejmenuji, bo jsem na ně zapomněl, nebo jsem o
nich ani moc, nebo vůbec, nevěděl (klasicky NZ zásoby v bunkrech
opěrného bodu pro případ války).
Obrovská hmotná odpovědnost!
Musíme si uvědomit, že každá pohraniční rota na státní
hranici byla v podstatě absolutně samostatná jednotka. Po všech
stránkách. Asi se mě to nepodaří vysvětlit těm, kdo na vojně
nebyli, ale kdo je bývalý pohraničník z čáry, tak o tom má
pojem a ví, jak to bylo.
Kromě toho všeho odpovídal VPr
– staršina i za stav obytných budov, kotelny, kotců pro služební
psi atd. Taková pohraniční rota, zejména ty, které se nově
stavěly v 80.létech, to byla nemovitost v miliónech tehdejší
kčs, což byl obrovský balík.
Zkrátka a dobře, staršinu,
či-li výkoňáka mohl dělat jen ten, kdo pro takovou funkci měl
nadání. Jednou nohou jste byli doslova v kriminálu, bez legrace.
Ve všem byly totiž nemalé peníze a pokud by jste něco zanedbali,
nebo odfláknuli, poslední slovo by řekl v takovém případě
vojenský prokurátor.
Výkonný praporčík měl, na
pohraniční rotě, k ruce, poddůstojníky ve funkci provianťáka,
staršího kuchaře a kynologa roty, vojína ve funkci tzv.prádelníka
a také vojína, topiče/kotelníka, jenž měl pod palcem i PZH a
ČOV, kteří mu byli přímo podřízeni a pokud svoji práci dělali
odpovědně a dobře, měl Výkonný praporčík o čtvrtinu starostí
méně.
Ve svém životě, během služby v
uniformě PS, jsem zažil, na vojenské škole, na pohraniční rotě
a na jedné z rot na Ašsku, tři starší výkonné praporčíky a
všichni tito muži byli, kulantně, velmi, velmi svérázní. Dnes
je již mohu jmenovat: nprap.Březík (Holešov), nprap.Firýt (Trojmezí) a nprap.Špalek (Ašská).
Dej jim Pánbůh věčnou slávu. Tihle tři staršinové se stali,
ještě během svého života a služby u PS, doslova legendami, což
potvrdí asi každý, kdo je poznal a dodnes se o nich, při různých
setkáních bývalých pohraničníků, vyprávějí desítky
příběhů. Něco málo naleznete i zde, na weblogu Pohraničník.
Velitelský sbor 1.rPS Trojmezí - zleva: VPr, VČ3, VČ2, VČ1, VR a ZVP.
TECHNIK ROTY (TR). I zde
se jednalo o praporčickou funkci, s hodnostní a vzděláním na
chlup stejným jako u Výkonného praporčíka. Tato funkce
vyžadovala, aby dotyčný praporčík ve funkci měl aspoň trochu
vztah k technice, spojovací, ženijní a k motorovým vozidlům, což
se ne vždy zadařilo, páč nebyli lidi. Naštěstí byli na rotě,
v patřičných funkcích vojáci a poddůstojníci, kteří naopak
měli o technice i vozidlech velmi dobrý přehled ("zlaté
české ručičky") a tak dokázali po stránce technické
udržet pohraniční rotu v chodu i přesto, že TR byl technickou
paní Můzou nepolíben, nebo, ve své bezradné dobré víře
směřoval k tzv.Mimořádné události :-)
Technik roty měl v referátu vše,
co mělo kola, od terénních vozidel UAZ 469, přes Pragu V3S,
motocykl ČZ, nebo JAWA, až po obrněné transportéry OT-64 (ty
ovšem byly jen na hranici s BRD, na čáře s Rakouskem "otéčka"
nebyly). Bylo s tím spousty práce, od pravidelné údržby v rámci
Parko-hospodářského dne (PHD), ale i mimo ni. Vozidla přidělené
na rotu byla relativně kvalitní a výkonná, ideální do terénu,
ale, kdo zanedbal údržbu, splakal nad výdělkem a pak dostal pojeb
od velitele, nebo kontrolního orgánu a mohl jít i na pár dní
zpytovat svědomí do vojenské basy.
Vozidlo UAZ 469 - dobové foto z 1.rPS Trojmezí (80.léta).
Technik roty také musel
kontrolovat spotřebu pohonných hmot (PHM) a projeté kilometry na
jednotlivých vozidlech. Ač si dnes kdejaký jouda či presstitut
myslí, že Pohraniční stráž měla od strany a vlády neomezené
prostředky, opak je pravdou. Papaláši z Prahy nás,
prostřednictvím FMV brali pěkně u huby a na všechno byly limity.
Takže, když nějaké vozidlo vyčerpalo přidělený měsíční
limit kilometrů na provoz, muselo se odstavit a hotovo.
Nikoho na HS PS OSH či FMV
nezajímalo, že bylo v určitém období velké množství
pohraničních poplachů a s tím spojených výjezdů motorových
vozidel, ať už je vyvolal tlak na státní hranici, nebo nepříznivé
meteorologické podmínky. Říkejte to pupkatým plukovníkům, jenž
znají státní hranici leda tak z okna důstojnické jídelny, nebo
televizního pořadu Maják.
Vozidly to pro technika roty
nekončilo. Odpovídal také za stav a provoz ženijně technického
zabezpečení (ŽTZ), což byla třeba signální stěna (SiS), tedy
ta pověstná "železná opona" z ostnatého drátu, která
byla pod elektrickým signálem o napětí 24 V, což bylo, zejména
během bouřek, zdrojem častých poruch, výpadků a zkratů (což
znamenalo opět vyhlášení pohraničního poplachu, výjezd lidí a
techniky). Také tam patřily různé vychytávky na principu
pohybových čidel, jako byl Fénix, velmi nespolehlivý krám,
hlavně během mlhy a deště, pak různé ty nástrahy s výmetnicemi
na linii hraničního pásma, o kterých by dlouho mohli vyprávět i
ženisté.
Technická hlídka (TH) na trase ŽTZ u HM 13/9 (ČSSR-DDR).
Technik roty měl pod sebou i
veškerý spojovací materiál, radiostanice, linkové pojítka (ano,
to je ten bebech, co vypadá jako starý rozkládací mobil "Véčko"
od fy Motorola), ale i signální přístroj, zvaný "bedna"
v místnosti DSP, který blikáním červených diod a akustickým
signálem oznamoval narušení, nebo technický problém v daném
úseku signální stěny.
Do povinností technika patřilo i
vše okolo ženijního materiálu a zařízení, třeba taková hloupost jako dřevěné kůly "téčka", na
nichž bylo instalováno vedení SiS. Určitě toho bylo víc, ale já
už si to nepamatuji, nikdy jsem technika roty nedělal.
Technik roty měl, podobně jako
staršina, k ruce poddůstojníky ve funkci staršího spojaře,
staršího ženisty a staršího řidiče. Snad to píšu správně.
Pokud tito mládenci rozuměli svému vojenskému řemeslu, měl
technik roty o 50% starostí méně a mohl dokonce vydržet na této
funkci i když mu spousta záležitostí byla věcí neznámou a měl
o nich jen mlhavé tušení.
TR byl často objektem různých
"pojebů" a nepříjemných kázání ze strany velitele
roty (hlavně když se přečerpal limit kilometrů na provoz auta,
nebo, nedej Bože, byla nadspotřeba PHM) a také různých
kontrolních orgánů z praporu PS. U nás to byla TOV prPS
Aš-Krásná, které velel jistý nprap.Rada, jenž uměl
kteréhokoliv technika roty, či řidiče zdivočit tak, že by od
něj pes kůrku chleba nevzal. Když přijel kontrolní orgán z
brigády PS, šly na TR mdloby i když si myslel, že má vše v
pořádku. Výsledek takové brigádní kontroly záležel od mnoha faktorů,
včetně těch subjektivních. Pokud byl kontrolu provádějící
důstojník dobře naladěn (dejme tomu kvůli dobrému obědu, či
počasí) mohlo se stát, že místo "pojebu" bylo jen
otcovské domlouvání.
Hlídka PS s vozidlem UAZ 469 u HM 13/9 (ČSSR-DDR).
VELITEL ČETY (VČ). Funkce
velitele čety na pohraniční rotě je možno také nazvat "holka
pro všechno". To musím napsat úvodem. Velitel čety mohl
být voják z povolání jak v praporčické hodnosti, tak i
důstojník, pokud absolvoval Důstojnickou školu (DŠ), nebo VŠ
SNB v Holešově.
Protože jsem byl u PS zařazen, po
celou dobu výkonu služby na státní hranici, jako velitel čety,
mám přebohaté zkušenosti a vzpomínky a některé zde zveřejním.
Takže, teď píšu za sebe.
Studenti SOŠ PS a VMV Holešov - autor článku zcela vpravo (80.léta).
V létě 1985 jsem nastoupil na
1.rPS Trojmezí jako velitel třetí čety, v hodnosti rotmistra,
jako absolvent vojenské SOŠ PS a VMV (1981-1985), bylo mě 18 let,
byl jsem důstojnické embryo a neměl jsem rozhodně dojem, že mám
v tornistře maršálskou hůl :-) Vojáci základní služby na
rotě, do jednoho, byli ve věku 19 až 21 let, takže starší než
já. Paráda, vážně. Manuál jak četě velet jsem v Holešově
nedostal, jen nějaké teoretické znalosti a pár stáží na
pohraničních rotách (rád vzpomínám na šumavskou rPS Stožec –
Nové údolí). Pokud mám říct pravdu, v době, kdy jsem studoval
VSOŠ, počítali s náma na funkce techniků rot a výkonných
praporčíků, výuka podle toho také probíhala. Ale co už, stalo
se.
Schůze na 1.rPS Trojmezí (80.léta).
Byl jsem hozený do vody, tak jsem
plaval. Jako velitel čety jsem měl pod sebou bojovou přípravu
(BPP) a pak také PŠM, neb, jak už jsem uvedl, politruk, který měl
PŠM v popisu práce, se spíše oddával jiným činnostem. Na všechno jsem musel mít sepsanou písemnou přípravu,
schválenou od VR, nebo ZVP, na tom kontrolní orgány převelice
bazírovaly. Úplně bezradný jsem nebyl, se spoustou věcí mě
poradil velitel 2.čety rtm.Petr Fischer, kterého jsem znal ještě
ze školy v Holešově, byl o ročník výše.
Kromě BPP, jsem s vojáky chodil na
"ostré" střelby, buď ty podle norem ČSLA, nebo a to
častěji, na SCPH (Speciální cvičení pohraniční hlídky),
které se provádělo i v noci. Vojenská střelnice byla hned vedle,
na sousední 2.rPS Pastviny. Ale myslím, že střelby patřily k
relativně oblíbené činnosti i přes ten fakt, že občas na
střelnici vyvolával obavy a strach přísný velitel praporu,
podplukovník Martínek, který zdivočil jak prostého vojáka, tak
důstojníka, vsjó róvno :-) Pravdou ovšem je, že pplk Martínek byl excelentní střelec a když se voják na střelbách vymlouval,že má nekvalitní zbraň, vzal si jeho Sa vz.58 do rukou a s tou údajně špatnou zbraní nastřilel na výtečnou.
Se svojí četou jsme si "užívali"
i občasné cvičné bojové poplachy, které se konaly, pokud mě
paměť neklame, tak 3x do roka, možná 4x ,už nevím. Výjezd do
cvičného opěrného bodu, s OT-64 a bezzákluzovými kanóny BzK,
zejména pokud to bylo v zímě a mrazu, byl zážitek, na který se
dobře vzpomíná jen v teple domova, se skleničkou velejemného
destilátu v ruce, případně se sklenicí piva v útulné hospodě
při setkání s kamarády z vojny.
Jako velitel čety jsem, kromě
spousty dalších povinností, sloužil taky 24 hodinové šichty
"operáka", když se zadařilo, tak i každý druhý den a po
týdnu jsem z toho už byl tumpachový. Chodil jsem na prověrkové
hlídky, zvané "čmuchy", společně s kynologem roty
prováděl i aktivizaci služebních psů. Pokud jsem byl v terénu,
nejraději jsem chodil na tzv "demarkaci státní hranice",
za drátama, kontrolovat stav hraničních mezníků, "dýchat
západoněmecký vzduch" a téměř vždy jsem zažil nějakou
zajímavou událost, setkání se západoněmeckými policisty, kdy
jsem vedl zakázané rozhovory přes státní hranici, občas jsem si
donesl nějaký souvenir (ale o tom až někdy příště), nebo jsem
zažil u HM 1/1 incident s hlídkou US.ARMY, kdy nechybělo moc,
abychom se navzájem postříleli (článek o tom už jsem zde publikoval).
Další moje velmi oblíbená
služební činnost, bylo tlumočení při provádění tzv
"Dohovorů" s pohraničními orgány GT DDR, za což jsem
vděčil své relativně dobré znalosti německého jazyka (tehdy
jsem pochopil, jak bylo prozíravé, že mě už na ZDŠ rodiče
přihlásili do kurzů německého jazyka, v nichž jsem pak
pokračoval i na vojenské škole). Bylo fajn poznat kolegy z té
spřátelené strany hranice (1.rPS Trojmezí totiž kromě čáry s
BRD měla v úseku i kus hranice s DDR), stali se z nás přátelé a
kromě služebních dohovorů, jsme spolu vypili v německých i
československých hospodách mnoho piva a šnapsu.
Často si říkám,
jak se asi má štábní praporčík Klaus Lorenz z obce
Pabstleithen/Vogtland, nebo velitel čety, poručík Stefan Lutze z
GT Posseck. Bohužel, v 90.létech jsem se vrátil domů, na
Ostravsko, sloužil jsem u Pohraniční policie na hranici s Polskem
a s kamarády z GT DDR ztratil kontakt. Hledal jsem je pak na
sociální síti Facebook, ale nenašel...
Ještě k funkci velitele čety.
Stihnul jsem i povýšení na nadrotmistra (nrtm), uff, dodnes
pamatuji, jak jsem to s naším velitelským hloučkem z Trojmezí a
s kolegy z GT DDR v hospodě U Cinka zapíjel. Do velkého stakanu s
vodkou Seliko (nevychlazená, navíc to bylo v létě), jsem na radu
východoněmeckých kamarádů hodil své nově nabyté stříbrné
hvězdičky a vypil to na ex. Moc nechybělo a vrátil jsem tu
zteplalou vodku zpět na denní světlo. Ale, potlačil jsem dávicí
reflux a hrdě si nechal připnou nové hvězdičky na nárameníky.
Později nám, velitelům čet,
5.bPS Cheb umožnila dálkové dvouleté studium DDŠ, abychom mohli
být důstojníci. Po absolvování studia a zkouškách jsme byli
povýšeni do hodnosti podporučíka. Já tedy až později, neb jsem
měl zaražený postup, kvůli sérii přestupků, kterých jsem se
dopustil, jsa mladý a neklidný nadrotmistr. Čo bolo, to bolo,
těrazky som poručík v záloze a jímá mě předtucha, že už to
na kapitána nedotáhnu. Ale co už.
Poslední poznámka k VČ. Na
pohraniční rotě byly tři čety a měli být tři velitelé čet.
Velitel 2. a 3.čety klidně v praporčické hodnosti, velitel 1.čety
měl být ale důstojník, protože, jako VČ1 měl být zároveň
Zástupce velitele roty (ZVR). V praxi jsem se s tím ale nikde
nesetkal, pokud mě paměť slouží, tak v případě, že byl VR
mimo výkon služby (nemoc, dovolená apod), zastupoval ho vždy ZVP
– politruk.
A ještě jedna věc k vysvětlení.
V 80.létech, jak známo, mnohdy "nebyli lidi". To platilo
i o stavu velitelského sboru na pohraniční rotě. Funkce VR i ZVP
byla vždy obsazena důstojníkem z povolání. Ale třeba funkci TR
mnohdy vykonával poddůstojník základní služby a funkce technika
tak byla vojákem z povolání neobsazena několik let.
U velitelů čet to bylo tak, že
byly třeba jen dva a museli si rozdělit povinnosti i za toho
třetího, který prostě nebyl, případně byl odvelený na nějako
dobu do výcvikáče, nebo ke studiu vojenské školy v Holešově.
Občas, na některých rotách, byl na funkci velitele čety
záklaďák, tzv "absík",či-li "špagát",
takto absolvent VKVŠ, jenž byl na vojně pouze rok. Také jsem jednoho v Trojmezí zažil, nějaký inženýr z Ostravy. Ten byl na funkci jen do doby, než na rotu přijel velitel 5.bPS a náš milý absa ho pozdravil "dobrý den". Myslel jsem, že brigadýra trefí šlak.
A to je myslím vše, co jsem
chtěl napsat. V plánu byl článek kratší, ale když jsem začal
psát, pochopil jsem, že tématiku nelze obsáhnout ve stručné
formě.
Uvítám v komentářích vaše
názory, vzpomínku, případné dotazy, nebo i kritiku. Připouštím,
že jsem se v něčem mohl splést, jak už jsem psal, třicet let
tomu nazád :-) Dovoluji si též upozornit, že v článku popisuji
situaci z druhé poloviny 80.let a v reáliích podřízenosti
chebské brigádě PS. Je možné, že v jiném časovém období a u
jiných brigád PS se mohla situace odlišovat.
Stále platí má výzva k tomu, aby
jste i vy, čtenáři weblogu Pohraničník, pomohli s jeho tvorbou.
Zapojte se a pošlete své vzpomínky či zážitky, ideálně s
dobovými fotografiemi na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com
Pokud si budete přát, vaše identita nebude zveřejněna, ctím
zásady soukromí. Stejně tak je redakce schopna opravit gramatiku,
slovosled atd, každý není Alois Jirásek, podstatný je příběh,
nikoliv "básnické střevo".
Budu se těšit na vaše reakce i
případnou spolupráci.
NEPROJDOU!
AUTOR (C): Zdeněk - blogující pohraničník