I.část.
Minule
jsem psal o starém německém hřbitově. Dnes bych chtěl
pokračovat ve svých pamětech, ale půjdu proti proudu času.
Po
tříměsíčním výcviku v Aši nás převeleli na roty. Byl
začátek letních prázdnin a nám začal náš pravý pohraničářský
život. Mou vyjevenou a mírně vystrašenou maličkost odvezla i
s kufrem Praga V3S na 10. rPS Svatý Kříž, jen kousíček nad
Cheb. Kousek za rotou byl i hraniční přechod do SRN.
Po
příjezdu jsme já i další „bažanti“ seskákali z náklaďáku.
U hlavního vchodu už stáli naši budoucí starší „kolegové“
s psíčkem na klopě. Ti chlapi vypadali jinak, než jsme byli
zvyklí z výcviku, vypadali o dost starší než my, nějak
neupravení, no prostě „staří psi“.
Potom
přišlo ubytování, vystrojení a další aktivity, spojené
s příjezdem nováčků. Večer si nás na pokoj vzali naši
staří a dali nám spoustu užitečných informací, jak to na rotě
chodí. Bylo nám sděleno, že první týden bude tzv. „hájení
ptactva“ – tedy že se nás netýkají služby ani nic
ve spojitosti s běžným chodem roty. Celý týden jsme chodili
jen ve vycházkovém a užívali si víceméně nicnedělání.
Jedinou výjimkou byl úkol od velitele naložit haldu odpadků na
VS3ku a zlikvidovat ji. Přistavili nám vozidlo a my se pustili
do práce, abychom si tu stravu alespoň nějak zasloužili. Halda
zaplnila celý nákladní vůz, asi po dvou dnech se vše odvezlo na
skládku a mohu potvrdit, že tam bylo naprosto všechno, od
popela až po tlející maso.
Po
týdnu jsme vyfasovali i zbraně. My psovodi jsme ale hlavně šli do
kotců seznámit se s našimi čtyřnohými kamarády, kterým
páníčci odcházeli do civilu. Po příchodu do kotců a přidělení
vlčáků jsem jaksi zalitoval, že jsem budoucí psovod, protože
psi vyváděli až hrůza, a já jsem blahořečil těm, co do kotců
vyrobili tak pevné mříže. Bylo nám doporučeno, ať ke psům
chodíme co nejčastěji, abychom si na sebe zvykli, a také ať sem
tam něco přineseme. A já se opravdu snažil, chodil jsem za svým
psem často. V Armě jssem tenkrát nechal za pamlsky slušný
obnos. Po nějakém čase se pašáci zklidnili, pomalu si zvykali a
čekali na nějakou tu dobrůtku. Úplně jsem zapomněl zmínit, že
můj mladý tříletý pes se jmenoval Hasan.
Jednoho
dne nám rotní kynolog oznámil, že nastal čas jít do kotce
nasadit vodítko a náhubek a pak na procházku. Pocit? Nebyl to
strach, jen jakási nejistota, jestli jsem těch pamlsků nanosil
dost. No, šlo se na věc, kotec jsem otevřel, vše bylo v pořádku,
zůstal jsem celý a od té doby z nás byli kámoši.
Starý
kynolog šel do civilu a nastoupil mladý kluk. Byl na vojně o půl
roku déle než my a přišel čerstvě z PŠ v Libějovicích.
Vzal nás do učebny a měl proslov o tom, že není žádný blb a
prošel si svým, že když budou psi ve výcviku „šlapat“
nebude nám dělat „pakárnu“. Mysleli jsme si, že máme
vyhráno, ale později jsme se měli přesvědčit o pravém opaku.
Dny
ubíhaly a my se naplno zařadili do běžného chodu roty. Psovodský
výcvik, služby, rajony, atd. Na každý pokoj byl umístěn jeden
nováček. Na pokoji bylo tak 5 – 6 vojáků a o úklid se vždy
staral nováček. Po rajonech jsem sesbíral 5 párů kanad a běžel
do rajonkoutku všechny vyleštit, aby měli mazáci obuv stále
čistou. Spánek, ráno znovu úklid, snídaně, dopolední výcvik
se psem, oběd, odpolední výcvik se psem, čištění kotců,
vaření pro psy, mezitím tajně napsat domů, večeře, rajony,
někdy služba, a takto dokola každý den.
Jednoho
dne jsem ze z rozkazu dozvěděl (rozkaz byl vždy v 15
hodin), že jdu do služby s naším rotním technikem, což byl
voják z povolání. Začátek byl tuším v 19 hodin a
konec někdy kolem půlnoci. Dozorčího měl ten den jeden z našich
starých, který se dlouho těšil, že my nováčci budeme tzv.
„drbat“. Já odešel do služby s technikem, ale kluci se do
toho museli pustit. Celou službu jsem si myslel, že jsem se tomu
vyhnul, ale to jsem se mýlil. Po příchodu na rotu jsem vyfasoval
kyblík a rejžák a jako rajon jsem dostal zadní schodiště. Tak
jsem začal. Asi ve 3 ráno přišel dozorčí „šikanista“, ať
už toho nechám. Byl jsem rád, měl jsem toho za ten den dost.
A ráno v 6 byl zase budíček a jelo vše nanovo.
Čas
ubíhal. Výcvik se odvíjel v duchu „dokud se nerozběháme,
necvičíme“, a tak jsme kroužili po poli vždy 10 nebo 15
koleček. Musím podotknout, že ten rok bylo velmi teplo, nebo se
nám to tak aspoň zdálo – byli jsme upnutí v montérkách,
čepici, na zádech samopal, na opasku 60 ostrých, bajonet a
čutoru s vodou. To všechno bylo v tom vedru a při běhu
těžší a těžší. Pot z nás lil, nakonec ani psíci už
tak neběželi. Kolečka jsme si počítali sami a nějak jsme se asi
tenkrát spletli a napočítali méně. Museli jsme běhat znovu.
Jindy
se zase náš kynolog asi špatně vyspal. Před rotou bylo velké
pole. Šli jsme z výcviku a on nám přikázal, že budeme
běhat kolem toho pole tak dlouho, než ho přejde. A věřte, že šel
velmi pomalinku.
Chci
taky vzpomenout na zážitek, kdy jednou jdeme z výcviku a pes
mě najednou začne táhnout na jinou stranu, než jsme měli jít.
Já ještě v té době nepoznal, že chytil nějakou stopu, a
strhl jsem ho. Po návratu na rotu jsem se dozvěděl, že se
nedaleko od nás pohybovali běženci tuším z Afghánistánu.
Když je přivedli, tak jsme je jednotlivě hlídali. Při řešení
tohoto případu jsem zjistil, že kdybych toho psa nestrhl, mohl
jsem mít první zadržení narušitelů státní hranice jako
naprostý nováček. Stalo se, no.
Musím
též podotknout, že s námi šel občas na výcvik starší
psovod, jakože na ukázku. Nikdy na to nezapomenu – byl to
maďarsky mluvící Slovák odněkud z východu, náš půlročák.
Jenže to byl taky blb. Museli jsme v ten den běhat, on nás
čekal na konci na takovém vyvýšeném místě. My už opravdu
nemohli, tak jsem šli kousek krokem. Na to nikdy nezapomenu: V tom
vedru a z té dálky na nás křičel „BÉHOM, BÉHOM,
BÉHOM“, abychom běželi, a přísáhám, že stačilo málo, aby
ten samopal někdo natáhl a odpráskl ho jako prašivého psa. Poté,
co jsme se k němu doslova dobelhali, jsme se chtěli napít
vody z čutory, ale kynolog-blb nám oznámil, že voda v čutoře
je jen pro psy, tak dostali napít jen naši psi. My jsme při
návratu našli pod lesem u pole takovou tu stojatou vodu, prostě
louži, byly na ní duhové skvrny, no ale nedalo se nic dělat, měli
jsme žízeň, byla sice hnusná, ale my se napili.
Čas
šel dál. Byla půlka srpna a já měl narozeniny. „Oslava“
probíhala tak, že jsem se musel svléknout do jen trenýrek, pouty
mě připoutali k plotu v kotcích, vzali černidlo na boty
a po těle mi načmárali můj věk – 19. V kotcích posbírali
exkrementy od všech psů, podotýkám, že jich bylo hodně, myslím
13. V kýblu se to naředilo se zbytky z kuchyně a ten
obsah na mě vylili. Náš „hodný“ kynolog vzal hadici a celého
mě jakž takž očistil vodou. Byli u toho i moji kolegové nováčci.
Jednoho chtěl postříkat též, ale ten namítl, že je ve
vycházkovém, jak by to potom sušil, prostě se postříkat
nenechal. Milý kynolog se naštval. Já jsem se šel umýt a obléct
do služebního. Dotyčný, co se vzepřel,
měl sloužit strážného roty. Protože jsem byl oslavenec, vzal
jsem to místo něj. Ostatní museli dlouho obíhat to pole naproti
roty, chudáci. Já na ně koukal, jak tam krouží, a měl jsem celý
narozeninový den zkažený.
Zážitků
bylo tenkrát hodně. Blížil se konec prázdnin i našeho výcviku.
Myslel jsem, že už bude tak nějak klid, dokonce se proslýchalo,
že naši rotu budou rušit a my půjdeme sloužit do měst
k policii. Ale jednoho dne jsem šel k veliteli a bylo mi
řečeno, že jsem se psem převelen do Libějovic do
kurzu pátracích psů. Úplně se mi podlomila kolena, protože o
Libějovicích šly ty nejhorší zvěsti, psovodská PŠ, takže
hrůza.
Ale
o tom všem a o zbytku vojny na 1.rPS Trojmezí bych napsal zase
někdy jindy.
Vše,
co jsem napsal, jsem prožil během necelých dvou měsíců, nic
jsem si nevymýšlel (nemám to v povaze). Malé zamyšlení:
Ačkoliv jsem na ZVS nastoupil 3.4.1990, tedy těsně po revoluci,
občas slyším od těch, co sloužili před revolucí, že po roce
1989 to nebyla žádná vojna. Nechť si po přečtení mých
„pamětí“ každý vytvoří úsudek, jakou jsem měl vojnu. A to
jsem ještě nepsal o Libějovicích.
Ale
jedno mi věřte. I když se na některé věci dobře nevzpomíná,
tak je vojna u PS období, na které vzpomínám velmi často
a rád, a je-li to jen možné, vracím se velmi rád na místa mého
působení. Vzpomínám i na spoustu lidí. Jak vojáků z povolání,
tak záklaďáků.
II.část.
Již
jsem psal o zážitcích z 10. rPS Svatý Kříž, kde jsem
prošel základním psovodským výcvikem. Na konci září toho roku
se rotou šířily zvěsti, že ostraha našeho úseku bude ukončena
a my půjdeme do měst ve vnitrozemí k policii. Já jsem byl
převelen do Libějovic, psovodské poddůstojnické školy do
tříměsíčního kurzu pátracích psů. Nebudu se zde moc
rozepisovat o průběhu kurzu, neboť zase šlo o
každodenní výcvik se psy. Tato poddůstojnická škola byla známá
velkou fyzickou, ale i psychickou zátěží, což se nám velitelé
družstev – tedy bývalí frekventanti této PŠ – snažili
přiblížit. Celé tři měsíce jsme prožili v poklusu po
schodištích, chodbách i z ložnice na toaletu, taktéž se
běhalo do jídelny na stravu. Chci podotknout, že tato
poddůstojnická škola byla v objektu zámku, ke kterému
patřila velká plocha bývalého parku obehnaná signálkou.
Jednoduše řečeno život v běhu a zastavili jsme se opravdu
až po večerce při ulehnutí na kavalec.
Ale
život tam utíkal a přišel konec. Vraceli jsme se plni dojmů se
svými psy ke svým „mateřským“ brigádám.
Já
se dostal v listopadu 1990 na 1. rPS Trojmezí, které jsem
zmiňoval již v mém příběhu o starém německém hřbitovu.
Dnes bych chtěl vzpomenout, co jsem ještě na Trojmezí zažil a
jsem malinko pyšný, že jsme jako mladí kluci možná zachránili
život. Nevím, posuďte sami.
Po
těch letech už ani nevím, jestli to bylo na jaře nebo na podzim,
ale to je úplně jedno, jen vím, že se to stalo.
Jednoho
večera jsme si každý plnili nějakou tu svou činnost. Vtom si nás
všechny zavolal službu konající operační důstojník. Jen pro
doplnění, nebyla nás plná rota, v té době už byla ostraha
hranic poloprofesionální, takže nás vojáků základní služby
byla jen hrstka a i to s obměnami, tak do sedmi vojáků.
Vojáků z povolání bylo asi dvanáct.
Operační
důstojník měl telefonát od člověka, který bydlel někde mezi
Trojmezím a Hranicemi v Čechách, že se doma pohádal se
ženou a ta mu v afektu oznámila, že jde do lesa a prostě se
oběsí. On z toho nejdříve nic nedělal, ale když se dlouho
nevracela, začal mít o svou paní velký strach a byl přesvědčen,
že to opravdu udělá, proto zavolal o pomoc.
Oblékli
jsme se, my dva psovodi běželi do kotců pro psy a vyrazili jsme do
lesa, kam měla mladá žena utéct. Vytvořili jsme tuším dvě
skupiny a prohledávali les křížem krážem, koukali do korun
stromů, jestli tam paní už nevisí, a hlavně jsme velice nahlas
volali její jméno. Naše pátrání trvalo nějakou dobu (po těch
letech už nevím přesně, asi hodinu nebo dvě), když se ve
vysílačce ozval hlas operačního, že máme zrušit akci a vrátit
se na základnu.
Druhý
den si nás velitel zavolal a sdělil nám, že paní v lese
opravdu byla, velmi rozrušená a ve špatném
psychickém stavu. Když ale slyšela, jak křičíme její jméno,
vrátila se domů. Manžel poté veliteli prý moc děkoval a
poděkování patřilo i nám. Takže vše dobře dopadlo.
Další
zážitek, o kterém chci psát, byl zvláštní a ani nevím, jak ho
pojmenovat, snad „Bláznivá ženská“.
Nedaleko
v Hranicích bývalo O OSH, ti měli za úkol střežení
hranice s bývalou NDR. Jednoho dne byl v nočních
hodinách vyhlášen poplach, ale já byl ve službě v terénu.
Zbylé osazenstvo naší roty rychle obléct, vyfasovat zbraně a
vyjeli ke stohu v nedalekém poli, kde už čekali právě
„kolegové“ z Hranic. Prý k nim volala jedna
obyvatelka, že cestou kolem pole se stohem se podívala k nebi
a nad stohem viděla parašutisty snášející se na padácích.
Když tam naši přiběhli, byl už stoh obklíčen. Ti hraničtí
příslušníci snad měli s sebou i kulomet. Začali
prohledávat stoh i okolí, ale nikde nikdo. Druhý den se
říkalo, že ta paní je prý „známá“ osoba a snad měla i
určité promile alkoholu, a ten jak známo dělá divy.
Za
ten necelý rok se na tom našem Trojmezí ledacos zažilo, ať
příjemného či méně příjemného. Čas našeho odchodu do
civilu se blížil a my se nemohli dočkat. Ten den opravdu přišel.
Odevzdali jsme vše, co jsme měli vyfasováno, už jsme se jen
poflakovali v civilu. Náš staršina – nadpraporčík
– nám oznámil, že máme jít na první noční vlak, který jel,
do Hranic. A běda jak pojedeme dřív. Dodnes si pamatuji,
že vlak jel v 01.52. Tehdy měl operačního jeden pan major,
který byl vzhledem k funkci, kterou vykonával před listopadem
89, dost důsledný. My už od dopoledne seděli u něj na operačním
a mezi povídáním ho stále prosili, aby nás pustil dřív, že to
na něj neřekneme. Odolával až do podvečera a pak najednou říká:
„Hoši, sbalte se.“ Operačku převzal jeden z mladších a
on nás odvezl UAZem až na nádraží do Hranic, abychom stihli
podvečerní vlak do Chebu. Slečně výpravčí řekl, že jedeme do
civilu, ať nás doveze v pořádku, a rozloučil se s námi.
Viděl, jak moc chceme domů, byl to velký frajer.
Ještě
malý dovětek. Za ten rok a půl na vojně jsem myslím zažil dost.
Ale to nejhorší z nejhorších mě čekalo poslední den
vojny. Rozloučit se s mým psem, kamarádem, který se mnou byl
vždy – ve vedru, za deště, nebo ve vánici, a nikdy
neprotestoval. Loučení to bylo velmi smutné. Dodnes na svého psa
rád vzpomínám, nechť je mu psí nebe lehké. Jmenoval se Maik.
To
je asi vše, co jsem měl na srdci. Možná si někdo bude říkat,
že to není možné, ale vše bylo tak jak jsem popsal. Na dobu
v zeleném rád vzpomínám a jsem rád, že jsem se dostal
právě tam kde jsem sloužil, tenkrát ještě v České a
Slovenské federativní republice.
Jirka,
psovod v záloze
(c) AUTOR: Jiří H.
(c) FOTO: archív autora.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si.
** Starý německý hřbitov v Trojmezí (strašidelný příběh).