Ano, jsem hrdý na to, že jsem sloužil na čáře.
V kontextu dnešní doby mám tedy punc zločince, vraha a vyvrhele společnosti.
Ve 21 letech jsem po absolvování přijímače, nastoupil službu na rotu PS, umístěnou v krásné přírodě Šumavy. Vznikla tak láska na celý život.
Většina kluků na rotě, se obávala situace vedoucí k použití zbraně,ale to dnešním vykladačům pravdy nehodlám vysvětlovat.
Scházíme se do dnešních dnů na místech základní vojenské služby, na naší milované Šumavě. Věkem už dědci, ale oči nám září při vzpomínkách na legraci a zážitky.Ale ten kdo neprožil, nepochopí.
Služba u prvosledové jednotky nebyla jen náročná, byla tam i sranda a jak to bývá na vojně, některé věci i s odstupem doby vyloudí úsměv na tváři.
Rád bych se podělil o jeden zážitek. Nazvu ho třeba:
Příběh první - Sekáči.
Musím začít trochu ze široka, ale k věci se dostaneme.
Píše se rok 1981, parné léto, moje milovaná slečna odjela na dovolenou s rodiči do Srní. Kontaktuji její nejlepší kamarádku, uděláme si výlet za Lucií? Romana souhlasí, její role je jasná, cesta lépe uběhne, návrat nebude tak smutný a hlavně, pokud tam bude Romana, rodiče Lucii bez problémů pustí z dohledu. No a já budu mít větší šanci na důvěrnosti, které tak chybí.
Den D, hodina H, sedám do tatínkova žigula, následně vyzvedávám Romanu. Přichází v upnutém plném tričku a já již vím, že celkově bude den krásný (jak jinak) pohledem mladého klučiny.
Cesta rychle utíká, před Srním zastavuji na kraji lesa, všude již cedule "Pozor! Hraniční pásmo".
Vystoupím a jdu si ulevit. Najednou je tam hlídka se psem a otázka, kam jedu, co tam dělám. Dávám vysvětlení a loučíme se. Moje první setkání s PS.
Po příjezdu a souhlasu rodičů vyrážíme na procházku. Romana se taktně vzdaluje, my objevujeme krásné vůně neposekané louky a pak se svět se zatočil.
Po návratu na zem pozoruji, jak po nedaleké louce jede Praga V3S, za ní se pohybují vojáci do půl těla a vidlemi nahazují kupky sena na korbu. Tehdy vůbec nic nechápu. Mé pocity a dojmy mají úplně jiný směr.
Střih, píše se rok 1984, parné léto, jsem vojákem ZVS, sloužím na pohraniční rotě a máme zde i prasata, ovečky a adoptovanou kozu.
Velitel čety dává dohromady údernou jednotku na kosení trávy, jako pták mám účast jistou. Rota rychlého nasazení v počtu 5 mužů fasuje kosu (na sekání, v ruce ji mám poprvé (Pražák) a vyrážíme na louku u roty.
Mazáci ihned po příchodu zaléhávají do trávy, jsme na to již pouze tři. Pražák, Lenoch a kotelník (v zimě topil, stojky u roty, v létě hospodářství a teplá voda pro rotu). Byl to hodný kluk, původem Maďar, ale vždy když o něco šlo, nerozuměl.
První jsem se zranil já, při broušení kosy jsem si málem uřízl prst, krve jak z vola. Zadržuji krvácení, přijde starý kus, a povídá: "jak to nevyřešíš, budeš drbat, já to sekat nebudu". No, rada nad zlato.
Vzápětí se ztrestal Lenoch, sekl se do holeně, ležíce vedle sebe tiše krvácíme. Kotloš jen procedí „jebemci boha to sú kokoti“.
Vracíme se zpět na rotu, následně ošetřeni a opatřený nálepkou „sabotéři“. Naštěstí příště už dostáváme práce, kde se nezraníme.
V úseku naší i vedlejší roty jsou velké pastviny, krávy většinou na pastvě za dráty. Jednou se stalo, že stádo odešlo dírou v ohradníku do Německa.
Uvelebilo se na louce sedláka, celou ji pošlapalo, uválelo a zesralo. Navíc některé kravky ještě rozdivočely jeho 2 býky a byl to skoro „mezinárodní konflikt“.
Naše stádo si prověřený pastevec odehnal zpět do Čech, opravila se ohrada. Náš velitel potom dojel na čáru a dohodlo se, že si Němci nebudou stěžovat. Náhrada bude dvě fůry sena, víno Ludmila a kartón tvrdých cigaret Sparta.
Toto řešení bylo možné, v úseku naší roty se převáželo dřevo do Německa, vykládalo se na české straně z vlaku a kontakt byl pravidelný.
Po schválení z praporu , že je možné tak vyřešit (Sparty a Ludmila byla mimo) se dal běh událostí do pohybu.
Jednoho dne přijel na rotu valník se senem, druhý den opět. Nikdo z nás nechápal, kotloš jen lamentoval kam to narve, vždyť už máme dost sena v přístavku.
Při rozkaze jsem já a Lenoch nebyl velen do služby, pouze VR řekl, že v 8.00 hodin budeme ve vycházkové uniformě u Dozorčího důstojníka roty.
Věděl jsem, že focení se zástavou to určitě nebude, na výlet to taky nevypadalo. No, těžká noc to byla.
Ráno nástup, přijdeme k rozkazu na operačku.
DDR nás zkontroluje, nechá vyzbrojit jak na BP (velká sumka, 4 zásobníky, radiostanice). Následně sděluje: jste určeni jako doprovod na předání sena na Překládku. Velení se ujme velitel 3.čety, vše bude dle jeho rozkazu.
A to už slyšíme bafání dvou traktorů Zetor před pohraniční rotou. Vojenské lesy a statky jsou slušná firma, traktory září novotou, valníky opatřeny nátěrem.
Velitel čety nám dává nové vidle : naložte seno na valníky a pojedeme. Vycházková uniforma, bílá košile a dvě hodiny „jebání“ se senem.
Když máme naloženo, prohlédne velitel čety ostřížím zrakem naši skupinu a suše řekne: "kola jsou špinavá". Takže bereme krémy na boty a mazlíme kola Zetorů.
Z roty na státní hranici naštěstí vede dobrá cesta, tak již víme, že se nebude opakovat.
Po příjezdu na Překládku (na české straně), vyslechneme rozkaz: "seno vyložte zde".Na mojí otázku, zda si mohu odložit samopal slyším: "jste ve službě na hranici, nelze tedy".
Takže, vycházková uniforma, bílá košile, nové vidle, samopal na zádech a vykládáme 2 valníky sena, řidiči pokuřují a smějí se pod vousy.
Následně se předá taška dle dohody, cinkalo to. Pevně věřím, že to vše pozorovala americká rozvědka a naši zpravodajci zakopaní tři metry pod zemí a ve střehu.
Tolik moje malá vzpomínka, jak jsem střežil státní hranici a chránil klidný spánek vás všech.
Dovětek.
V létě 2022 jsem potkal na našem setkání onoho velitele třetí čety. Kromě legrace, vzpomínek a všech probraných kravin nám důvěrně sdělil, že ty (tenkrát) nové vidle má stále doma.
Tak snad jedny dostanu a dám si je do síně slávy. Budou tam mít čestné místo.
(c) AUTOR: Nové údolí (identita na žádost autora je skrytá).
(c) DOBOVÉ FOTO: archív autora příběhu.
Zajímá vás více? Klikněte si na odkaz:
