24. března 2020

NA VOJENSKÉM CVIČENÍ - 1986


Úplně to vidím. Bylo to v září 1986.

Jak říkal ve srandě náš instruktor PS přípravy v Nýrsku: „ Zima. Mlha. Tma. 
Natáhneš ruku, konec nevidíš. Stopadesát metrů chlap. Diverzant jak svině" :-)

   Jako bývalý absa a násl. ppor. sloužící ZS u Pohraniční stráže jsem byl tehdy povolán na cvičení. Na VK VŠ jsme byli cvičení jako velitelé čet týlového zabezpečení. Tak jsem si to asi měl holt také zkusit. „Narukovali“ jsme do pražské ÚVN, do Střešovic. Vymustrovali nás (maskáče a nic víc) v jejím centrálním skladu v Hostivících (teď správně Hostivici), a za pár dní večerní přesun autokolonou na Šumavu.

Dobové foto: příjezdová cesta k Dobré vodě.


   To byl zážitek jak prase. Pamatuji si, jak jsme někde v Sušici čekali, až nás dojedou těžké Tatry. Pak jsme jeli furt dále a dále do kopců. V noci vjezd do VVP Dobrá voda. Pak Slučí tak a do srubů. Obrovské palandy a jen deky. Většina jsme ale měli své spacáky – ještě, že tak. Zima tam už byla teda fest a jedna kamínka malá u vchodu. 

   Asi po týdnu jsme měli koupání v mobilních koupelnách. Sranda nevídaná. To byl fakt bezva zážitek. Jo: Jednou večer nám na palouce z VSky promítali film Kladivo na čarodějnice – nedávno jsem se dověděl, že byl za totáče zakázaný. No cca prapor měl asi vlčí mlhu…

   V mobilní kuchyni vyvářeli záložáci – kuchaři z různých hotelů. Nemělo to chybu. Až nám jednou došla pitná voda. Vzal jsem teda řidiče záklaďáka, povolení od našeho náčelníka – ortoped (pplk. Š. fajn furťák z ÚVN) a v rámci vojenského újezdu jsem vyrazil. Neomylně jsem trefil Prášily a tam samo hned rotu PS. 
   
   Tam se ani nedivili. Armáďáckou cisternu pustili k hlavní budově a pitná voda tekla proudem. Já vyrazil do konzumu. Prodavačka se ptala, co jsem zač a odkud. Asi jsem vyzradil vojenské tajemství, ale řekl jsem zhruba "vocogo" a že ještě od nás určitě někdo zase dorazí. Kývla a řekla – jo, přiobjednám. Co chci se vůbec neptala, asi to bylo jasné, rum v ten moment došel. Pak jsme se ještě zastavili U Michala na točené pivko a vyrazili zpět.

   Jednou (20. září – koukám přitom do starého diáře) jsme taky vyrazili do Železné Rudy. Náčelník ortopéd dostal žízeň (a jakou!), zajeli jsme také štábákem -VSkou až k Černému jezeru a záklaďák. PS stojka vlevo na hrázi pár metrů před začátkem signálky z toho byl v šoku. Čapnul pojítko a hned volal. To jsem tehdy samo netušil, že rota je hned za zatáčkou. 

Dobové foto: Praga V3S ve štábní úpravě ČSLA


   Tak jsem k němu přišel a povídám mu „Vole klídek, my blbneme na Dobrý vodě na cvičení a hned zase vypadneme, žádnej proryv nechystáme. Já sloužil ZS u PS“ Asi, jak slyšel to „proryv“, tak se usmál a něco zabrblal do pojítka a drát hned vyndal. Bylo vidět, že už je celkem v klidu. Poplachovka PS nedorazila. 
   My se pokochali pohledem a zase odjeli. Myslím, že to byla doba, kdy se k jezeru jezdilo jen autobusem ze Sedla, ale pěšky to nešlo. Dostat se tehdy k druhému (Čertovu) jezeru nešlo vůbec.

   V Rudě jsem se pak trochu coural a okukoval místa, která jsem znal jako hodně malej kluk, ale to by bylo o něčem jiném.

Najednou u mne přistál UAZ a očividně také důstojník/záložák se mne ptá: „Nevíš, není tu někde hodinářství? Vybila se mi baterka u hodinek“. A já ani nevěděl jak, ale obratem jsem mu odpověděl: „Jasně sjeď dolů a pak doleva“. Za nějakou chvíli se hnal UAZ zpátky a důstojník/záložák mi hrozí pěstí.

   Moc jsem nechápal: Musel přece vědět, že ho posílám na přechod do Bavorska, ne? Pak jsme se tomu společně chechtali, div jsme nepraskli. Prý dojeli až k první závoře. Tam se dost divili, ale už se jich na hodinářství neptal (možná škoda,ne?). 
No,upřímně a s odstupem - fakt nevím, myslím, že kecal a že až k té první závoře nedojeli
Jo a až po řadě let jsem zjistil, že v Bavorské Rudě žádné hodinářství není.

Dobové foto: objekt ve VVP ČSLA Dobrá voda 


   Teď jezdím po těch všech místech křížem krážem rád a dost často na kole, protože u Rudy částečně bydlím a často to samo všechno vořvu. Moc věcí tam samo taky vypadá jinak. VVP nikde, sruby také nikde, z těch pár baráků na Slučím tahu jsou až na dva samé rekreační baráky… a jen to stromořadí a staré smrky, co ještě přežili, vědí, že to všechno tehdy tak bylo…

Jo a na úplný závěr – netušil jsem, že kdybych na té rotě v Prášilech tehdy mluvil s jejím velitelem, tak bych mluvil s tehdy mjr. Kabátem. To se mi povedlo až o moc později a ne jednou.


(C) AUTOR: Radek, por. ČSLA a snad furt i PS, v. z. 

5. března 2020

POHRANIČNÍK NA MANÉVRECH

   V jednom z předchozích článků jsem vybízel bývalé pohraničníky, vojáky VMV a vlastně kohokoliv, kdo byl na vojně, včetně jednotek ČSLA, aby poslali nějakou vzpomínku na doby v zeleném.  

   Před pár dny mě přišel mail od Jirky, s krátkým příběhem, vzpomínkou na vojenské cvičení, které, ač bývalý pohraničník, absolvoval u jednoho z útvarů ČSLA. A tak vám jej zde předkládám.

   Slíbil jsem povídku z vojenského cvičení, kterých jsem přežil několik. První bylo v roce 1983, druhé v roce 1985, a další v roce 1989. Mezitím jsem jezdil na školení do Šumperku a byl jsem na takovém výletě v Přáslavicích. A začnu od konce.

   22.3.1989  jsem narukoval na tři týdny do Hodonína. Bylo to logické, na konci měsíce odcházejí kluci do civilu, a noví rukují. Je třeba doplnit stavy. Když nás vystrojili, hned jsem poznal, že to žádná vojna nebude, protože nám nedali ani maskáče, ani montérky, o plné polní ani nemluvím. 

   Když jsme se s kolegy oblékli do stejnokrojů bylo vidět, že nejnižší hodnost je desátník, nejvyšší kapitán. Ty nejvyšší hodnosti se někam vytratili, byli to doktoři, ať už lékaři, nebo právníci. Hned jsem si tam našel krajana Pepu z Jeseníku a kolegu, s kterým jsem měl strávit celé cvičení, Jirku z Olomouce. Celé manévry jsme byli taková prima trojka, Jirka, z nás tří nejstarší, měl hodnost nadrotmistra, Pepa hodnost rotmistra a já, nejmladší, hodnost rotného.

   Jirku a mě přidělili do autoparku, měli jsme dohlížet na přechody techniky na letní sezonu. Pepu přidělili k náčelníkovi pyrotechniků. Měl velet při oplocování muničáku v Čejkovicích. Ale o tom až jindy.

Ilustrační dobové foto: BVP v kasárnách ČSLA Hodonín.

    Nejkrásnější bylo, když jsme po ranním rozdělení šli do autoparku, soudruzi důstojníci tam měli štabák, kde se každé ráno sešli a cinkali tam skleničkami. Podle lokality soudím, že to bylo vínečko. Někdy bílé jindy červené. Potom nám to potvrdil náš dočasný velitel. 

Ilustrační foto: vojáci Střední skupiny vojsk SSSR


   Když jeli na spojenecké cvičení se sovětskými vojáky, Sověti jim říkali, že to je jen vodička, ale jednou se tak ožrali z té vodičky, že jistý sovětský důstojník nechal v zástavě BVP hospodskému. Hospodský byl vyděšený, co z toho bude. Ale za pár dní důstojník přišel, zaplatil sekeru, sedl s vojáky do vozidla a odjeli pryč. 

   Ale vrátím se k naší činnosti. Měli jsme s kolegou Jirkou dohlížet na přechody techniky. Jednoho dne, vejdeme do dílny, tam voják na montážní jámě stříká pistolí acetonovou barvou OT-64. Na tom by nebylo nic divného, kdyby na té stejné jámě druhý voják nenahříval autogenem na požární Tatře 138 brzdové klíče. 

Ilustrační dobové foto: vojenská Tatra 138.


   Přijdu za vojákem s tou stříkací pistolí ať toho okamžitě nechá nebo jak to chytne, to bude prda jak z děla, a on mi odpověděl. „ Za kolik to mám abych toho nechával?“ Tyhle mazácký kecy mám nejraději. „Je mi jedno za kolik to máš vojíne, já mám možná odslouženo na cvičeních víc než ty jako záklaďák, a rád bych se za pár dní zase rád vrátil do civilu, okamžitě přestaň a blbé kecy si nech pro holuby. To je rozkaz!

Vojáček sice remcal, ale vypnul to. Pokračoval až, když Tatra sjela z montážní jámy pryč. 

Byl jsem u toho :-)

(C) Autor:  Jirka Mac

Fotografie: web ČSLA