26. srpna 2023

Z vojenského života veselého - z americké základny až ke kanadským hranicím

 

Únor 1990, základna Fort Lewis-McChord, stát Washington, USA.


„Hele chce s Váma mluvit velitel,“ řekl mi nadřízený seržant hned ráno po nástupu. „Okamžitě.“

Tak jo, co jsem provedl? Zase průser. A šel jsem k veliteli do kanceláře.

K mému úděsu tam ale neseděl náš kapitán, ale plukovník. Tak je zle.


Předpisově jsem se mu nahlásil.

„Dobře, Katzl,“ řekl. „Teď si tady sedněte a dobře mě poslouchejte.“

Sedl jsem si a začal se třást strachy.

„Víte, proč jste tady?“ zeptal se plukovník.

„Nevím, pane.“

„Nebojte, vše je ok. Jen Vám řeknu takový příběh a pak Vám dám rozkaz.“

„Ano, pane.“

„Možná víte, že jsem Němec…“

„Pane…“

„Chlape, držte hubu a poslouchejte!“

Ani jsem nedutal.


„Ale co asi nevíte a tohle neví snad nikdo je, že můj dědeček byl na sklonku roku 1939 v generálním štábu Wehrmachtu. Chystal se útok na to Vaše Československo. S tímto plánem většina vedení Wehrmachtu nesouhlasila. Čekali jsme pořádný boj a doufali jsme, že pak za válečné zločiny zatkneme, ale raději pobijeme, všechny nacistické vůdce. Jenže to se nestalo. Hitler k vám napochodoval bez většího odporu. Pan Beneš si zdrhnul do Anglie. V tu chvíli jsme už nečekali až nás zatkne Gestapo. Naštěstí jsme měli od Canarise každý dva pravé jihoamerické pasy. Konečně jsem to mohl někomu říct,“ oddychl si.

„Jen vzpomínám na dětství v Argentině,“ pokračoval. „Pak jsme se nějak dostali do USA a časem jsem šel na vojenskou akademii. Tam nebyl den, kdy mně mladému klukovi někdo nenadával do Skopčáků. Ale proč Vám to vlastně říkám?“

„Nevím, pane,“ řekl jsem.

„Asi proto, že jsem slyšel o Vašich problémech s rozvědkou,“ pokračoval. „Tohle si nechte pro sebe, ale byl na mě tlak, abych Vás vyrazil z armády. To jsem odmítl. A to mám jen dva roky do důchodu. Takže mohli vyrazit i mě.“

„To je mně líto, pane,“ uznale jsem pokývl.

„Mně to líto není,“ řekl rázně. „Zažil jste věci, kterým rozumí snad málo lidí. A já jsem jeden z nich.“

„Jste dobrý voják a bylo by Vás škoda. Navíc jste prý slušný člověk. Máte jen pár měsíců služby a já Vám chci trochu očistit jméno. My Němci si musíme pomáhat.“

„Ale pane,“ namítl jsem. „Já nejsem žádný Ně…“

„Držte hubu!“ zařval. „Já jsem četl vaši žádost z roku 1988 o německé občanství a proto dobře vám, že jste nejméně Volksdeutsch. Mimochodem, mně kopii přinesla rozvědka. Poslal jsem ty kluky do prdele.“

„Děkuji, pane.“

„Není za co,“ řekl plukovník. „Ale k věci. Zítra zahajujeme strategické cvičení. Bude tu hlavní seržant celé armády a jistý generál. Ptali se mě, koho doporučuji, aby je chránil. Řekl jsem, že vás. Asi jsem je trochu nasral. Jenže tohle je vaše šance. Takový úkol je přesně pro vás.“

„Ano, pane, děkuji!“

Základna Fort Lewis-McChord.



Únor 1990, kdesi u kanadských hranic, stát Washington, USA.


„Ježíši, to je smrad,“ uplivl se seržant major vedle mě, řidiče. Pan generál si zrovna sundal boty a vzadu v autě zalehl.

„Seržante, já na chvilku vyvětrám,“ nahlásil jsem.

„Je načase,“ řekl seržant major.

„Do prdele,“ najednou zezadu zařval generál, kterého čerstvý vzduch probudil. „Já se tady klepu zimou a vám je to všem jedno. Já tu snad ani neusnu. Tak a teď mi vojáku přineste ze skladu nějaké polštáře a deky.“

Podíval jsem se na seržanta majora vedle mě. Jeho výraz byl jasný. Co máme s tím kokotem dělat? To neřekl, ale kývl a řekl, „Tak běžte.“

Když jsem přišel do „skladu“ zastavil mě jiný seržant major.

„Seržante,“ hlásil jsem se mu. „Mám rozkaz vyfasovat tři polštáře a tři deky.“

„Kurva, dobře se kolem podívejte,“ odvětil seržant. „Co tu do hajzlu vidíte?“

„Seržante, na zemi vidím stovky vojáků, kteří chcípají zimou.“

„To je kurva pravda,“ řekl uznale seržant. Sám se klepal zimou. „A Vy chcete pro toho vašeho teploušskýho generála deky? Aby náhodou neutrpěl nějaké nepohodlí? Nasrat!“

„Ano, seržante,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Raději bych byl tady,“ zalhal jsem. „Jenže, a to je mi líto, nemám na výběr. Dovolte mi poznámku.“

„Tak do prdele mluvte, člověče,“ zazněl pokyn seržanta.

„Mně to taky sere, seržante. Jenže rozkaz je rozkaz. Co byste dělal na mém místě?“

„Kurva,“ řekl seržant. „Tak a já teď jdu několika vojákům vzít deky. Ale sere mě to.“

„Mě taky, seržante.“

Za chvíli se vrátil s několika polštáři a deky. „Vyřiďte tomu čůrákovi aby se dobře vyspal.“

„Vyřídím, seržante.“

Zase lžu jako když tiskne. Panu generálovi jsem to nevyřídil. Naopak jsem mu něžně dal pod hlavu dva polštáře a hodil na něj dvě deky.

Seržant major vedle mě jen kroutil očima.

„Vojáku,“ za chvíli řekl. „Nebylo by od věci, abychom se i my trochu vyspali. Dejte ty sedačky dolů.“

„Ano, seržante majore.“

Tak jsme se všichni v polosedě onu noc vyspali. Jen nás občas budilo nejen generálovo prdění vzadu, ale také jeho hlášky ze snů. Jako třeba „Už mi to miláčku nedělej, bolí to.“

Seržant major se také párkrát vzbudil. „Tahle celá armáda je na hovno,“ prohlásil a začal chrápat.



***

„Tak tohle bylo skvělé, chlapci,“ ráno prohlásil pan generál. „Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal. A vy dva jste odvedli úžasnou práci. Teď ale nevím, kam se mám jít vychcat a vysrat.“

„Tak ho tam vojáku odveďte,“ nařídil mi seržant major.

Odvedl jsem ho tam. Schytal jsem přitom nenávistné pohledy zmrzlých vojáků.

„Výborně,“ pochvaloval si poté pan generál. „A co teď jako máme dělat?“

„Pane,“ řekl seržant major, „dnes je na programu je strategické nakládání letadel C-17.“

„Tak to zní zajímavě,“ řekl generál. „Možná se tam taky podívám.“

Nepodíval. Mezitím se někde ožral. Ale jelikož byl z americké rodiny s dobrým rodokmenem tak mu to prošlo.

Nakládání letounu C-17 Globemaster


Pak jsem celý den vláčel zásoby do chřtánu letounů. S nákladním tahačem, který jsem předtím nikdy neřídil. Párkrát jsem se málem netrefil. Asi při mně stáli všichni svatí a dopadlo to dobře.

Možná v armádě zjistíte, že máte na víc než si myslíte. Nebo jindy na míň. Zažil jsem oboje.


(C) Autor: Mirek Katzl

U.S. Army 1986-1990

Vysvětlivka: Seržant major je v U.S. Army jednou z nejvyšších služebních praporčických hodností. Musí sice salutoval i nižším důstojníkům, ale jde o zkušeného vojáka před kterým se často třesou i vyšší důstojníci.

Hodnostní označení seržanta-majora U.S. Army


Zajímá vás více příběhů od autora  článku M.Katzla?

Klikněte si zde: 

** Vojákem US.ARMY na druhé straně hranice.

** Porovnání VKR u PS a US.ARMY.

** "PŠM" v jednotkách US.ARMY běhen studené války.

** Tady jste skončil.

** Interview s československým pohraničníkem. /Česky/

** Interview s československým pohraničníkem. /English/

** Pohraniční stráž v USA (Border Guard).

** Hranice Kuba - USA. /Česky/

** Hranice Kuba - USA. /English/

1. srpna 2023

MÝM ČTENÁŘUM...

 "Mea Culpa, mea maxima culpa".

Ilustrační obrázek.


Ano, moji milí čtenáři, návštěvníci weblogu Pohraničník, vojáci PS, pohraniční policisté i civilisté vojnou nepolíbení, sypu si pomyslně popel na hlavu a provádím očistnou sebekritiku, neboť jak pravil soudruh Stalin: "Kritika a sebekritika jsou naší nejsilnější zbraní". No, možná přímo tohle Josif Stalin neřekl, ale v Československu 50.-60.let to byla oblíbená mantra soudruhů a činitelů lidosprávy :-)   

A protože "kádrový posudek si každý píše sám", pociťuji potřebu vám všem vysvětlit, proč jsem se od února 2023 na půl roku odmlčel. Vylepším si tím karmu, upřímnou zpovědí snad  odvrátím od sebe váš spravedlivý hněv abych se později pokusil navázat tam, kde jsem před půlrokem skončil.

Příčinou toho, že jsem přestal dělat na weblogu Pohraničník byl syndrom vyhoření. Vím, že je to dnes módní výraz, který požívají zejména lidé, jenž se rádi označují jako "sůl této země", politici, podnikatelé, byznysmeni s miliardovými obraty, zdravotníci i čučkaři z BIS. Vždy jsem se tomu smál, považoval jsem to za slabost intelektuálů a plachých introvertů. Do té doby, než to potkalo mě.

Měl jsem prostě takové období, kdy mě chyběla chuť do života, cítil jsem se jako mátoha a stálo mě hodně úsilí, abych to na veřejnosti, v rodině, mezi přáteli, kolegy nedal moc znát. Navíc, přidružily se i nějaké ty zdravotní problémy (co už, jsem starý opelichaný pes), v zaměstnání jsem byl občas více než doma (u mě moc nefunguje rčení, že když má člověk problémy, má se ještě více ponořit do práce). A nějak se to všechno nechtělo lepšit. Jasně,vím, že na chándru je nejlepší vodka Stolichnaya a na deprese Xanax. Bohužel, tvrdý alkohol už téměř vůbec nepiju a od léků se držím, pokud možno, zdaleka. U lékaře jsem už nebyl cca 13 let a jsem tomu rád.

Aby toho nebylo málo, tak naše republika, moje vlast, se od posledních voleb dostala do hluboké morální, kulturní a zejména ekonomické krize. Nechci tady řešit politiku, tak jen ve zkratce uvedu, že jsem volil ty druhé, ale nebylo to mě a i jiným spoluobčanům nic platné. Poprvé od období 1948 - 1989 tu máme opět vládnutí jedné (Pěti)strany, "fialoví Khmeři" plně ovládají vládu ČR,všechny ministerstva a vládní úřady, Poslaneckou sněmovnu, Senát ČR, prezidentský úřad, Českou národní banku i Ústavní soud. To hovoří za vše a není sebemenší světlo na konci tunelu. Navíc, tihle lidé u moci jsou všeho schopni, nemají sebemenší skrupule a změny, které otevřeně i tajně činí, budou nevratné a dotknou se nás všech, tedy i těch rozjásaných idiotů, kteří tomu nyní vesele aplaudují. To mě vážně netěšilo a netěší.

Navíc, zdálo se, že máme akutně nakročeno k aktivní účasti ve válce na Východě. Byť Ukrajina není členem NATO a nejsme ji ničím povinováni a nejsme UA nic dlužni, spíše naopak, už proto, že v krizovém období, za tzv Pražského jara 1968 byl spouštěčem vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR Ukrajinec Leonid Iljič Brežněv, a většina okupantů z řad sovětské armády byli Ukrajinci (zeptejte se třeba gasudara Klička, současného starosty Kyjeva, co dělal jeho otec, jako ukrajinský okupant v Milovicích). Ovšem, nynější generálský panák na Pražském hradě, bývalý soudruh, oddaný, kariérní slouha čs.vojenské rozvědky, stejně jako náčelník Generálního štábu AČR gen.Řehka a ministryně obrany "Marfuša" Černochová si myslí něco jiného. Moc rádi by si na Východě zabojovali, klidně do posledního českého života (našeho, ne jejich, samozřejmě). Sociopat gen.Řehka se pak mediálně zviditelnil projevem, kdy vytruboval, že Česko prostě musí do války. Najděte si ten projev na YouTube, až z něj mrazí. Naposledy takhle vřískal J.Goebbels, když 18.února 1943 vyzýval k totální válce na Východě. Strašné. Bylo mě z toho mdlo. 

A tím "politickou vsuvku" uzavřu.

A tohle všechno, o čem teď píšu, mě dostalo k tomu "vyhoření" a nezájmu o cokoliv, včetně práce na weblogu Pohraničník. A přiznám se, že jsem si ještě nedávno myslel, že už s tvorbou pohraničářského webu nebudu pokračovat nikdy. 

Co mě přimělo ke změně názoru?

Cítím se o něco lépe, byť zdravotní potíže už mě asi nikdy neopustí, ale budu rád, když to aspoň nebude horší. Na druhé straně, jak to řekl jeden vojevůdce: "Vojáci, chtěli by jste snad žít věčně"?  A měl pravdu :-) Líbí se mě také jeden německý výrok, nevím, zda budu citovat správně: "Nur keine Panik, wir leben noch". Jsem naplněn mírným optimismem v mezích zákona, v zaměstnání teď toho nemám tolik a do té války na Východě, bojovat za evropské hodnoty a vyšší zisky korporací a bank zřejmě (aspoň doufám), také nepůjdeme. Bohužel, naše země je stále ovinuta temně fialovými mraky, ale s tím se, za daného rozložení sil, stejně nedá nic dělat. Český národ na barikády nepůjde a tak budeme i nadále brblat u piva a nadávat po interenetech.

Sečteno a podtrženo, vypadá to, že budu na weblogu Pohraničník pokračovat i nadále. Upřímně ale musím prohlásit, že toho času v hlavě nenosím žádný námět na článek. Mám po té půlroční pauze v hlavě vymeteno, žádné vzpomínky,o kterých jsem ještě nepsal se mě nevybavují a vrtošivá paní Můza se mě vyhýbá, žádný polibek se nekonal. 

Zatím tu mám v archivu připravený článek od Mirka Katzla, který, jak víte už z publikovaných článků tady na webu, sloužil v 80.létech na druhé straně Železné opony, v US.ARMY a jeho příběhy ze života běžného vojáka, bývalého občana ČSSR v americké armádě, bez příkras a politických slimejšů, jsou tady docela čtené. Možná, pokud bude mít M.Katzl čas a chuť, bude tady publikovat nějaké články související s ostrahou hranic. Ale nic neslibuji! Je to jen takový projekt, který by mohl být realizován. 

A stále platí má výzva, prosba, k těm, jenž znají weblog Pohraničník. Pokud jste sloužili u Pohraniční stráže, Oddělení OSH, OPK, Vojsk Ministerstva vnitra, u jednotek PVOS ČSLA, třeba na vidových hláskách, nebo máte jen nějaké vzpomínky na Pohraniční stráž jako obyvatelé příhraničních oblastí, sepište je a pošlete na adresu redakce. Pokud naskenujete i dobové fotografie, bude to skvělé. Samozřejmě, když budete chtít, vaši identitu udržím v tajnosti a nezveřejním ji, diskrétnost je samozřejmá, to je moje alfa omega.

Adresa redakce:  pohranicnik@gmail.com

Zkrátka a dobře, pomozte mě s tvorbou weblogu Pohraničník. K dnešnímu dni zde už bylo více než milión a půl návštěv a to není zlé na tak úzce specifické web stránky, no ne? 

POČET ZOBRAZENÍ STRÁNKY

099
191
260
396
448
529
641
753
867
954
1039
1148
1261
1373
1449
1537
1640
1735
1865
1971
2086
2150
2243
2351
2464
2529
2641
2746
2846
2919
 1546230

Ještě bych chtěl touto cestou poděkovat nejmenovanému dárci, který přispěl, na účet uvedený dole na konci webových stránek, částkou 1.000,-Kč. Vážím si toho. Ale, neboť nemám souhlas s uvedením jména donátora, nemůžu ho uvést.

Co jsem chtěl to jsem napsal. Ještě jednou se omlouvám za politickou vsuvku, ale bez ní by prostě moje zpověď nebyla úplná. A co na srdci, to na weblogu :-) 

Na závěr zde připojím jedno video, hudební klid s pohraniční tématikou. Klip se odehrává sice v časech studené války, ale v  zemi, ze které písnička pochází, nejsou hloupí a ochranu hranic si udrželi dodnes, podobně jako třeba v Polsku, Maďarsku, nebo v USA.

S pozdravem "Neprojdou"

Zdeněk - admin weblogu Pohraničník.  



VIDEO si můžete legálně stáhnout zde.