Vlak mi pomalu přijížděl do stanice, která tenkrát prodělávala velké stavební úpravy. Už dva kilometry před stanicí jel vlak témež krokem a z okna chodbičky jsem si všiml armádního podplukovníka, který vrávoravě poskakoval po staveništi nádraží.
Chtěl jsem se tam trochu opláchnout na umývárce a něco pojíst. V hale byly již zdaleka slyšet pověstné okované kanady s koženými podrážkami. Ty zdůrazňovaly u hlídky i zbrusu nové hnědé, kožené rukavice.
Hlídka mě zastavila. Desátník, velitel hlídky, ještě před tím než začal listovat ve vojenské a vycházkové knížce byl zvídavý : "Vy máte druhou výkonnostní třídu"? Dost možná, že mi ji záviděl. "Ne - mám tři druhé výkonnostní třídy". "Jaké"? "Dvě psané arabsky, jedna má číslo římské". Desátník nepochopil. Zaujatě se zahloubal do studování předložených dokladů; zjevně je četl i s předtiskem.
Za poměrně dlouhou chvíli jsem měl možnost si je všechny tři prohlédnout. Měli mnoho společného - především ostré puky na kalhotách a tupé pohledy očí. U jiného druhu živočichů by se daly tyto oči nazvat inteligentní. Ty jejich však budily strach i osob totálně nevinných. Až to na mě dělalo dojem, že to jsou snad bratry, s toutou podobou.
Svobodník s vojínem koukali svému veliteli přes rameno do mých dokladů. Asi se chtěli přesvědčit všichni tři, jestli jsem náhodou ty "dvojky" nekoupil někdy u "handrláka"... Všichni tři stáli otočeni zády do výlohy kadeřnictví, kde jsem v zrcadle zahlédl za mnou stojícího podplukovníka, an juká zpoza rohu stánku s tabákem. Tedy - kontrola kontrolujících. Vydržel tam až do mého "rozloučení" s pořádkovou hlídkou.
Pak celý ten estrádní koncert začal nanovo. Podplukovník si nechal vysvětlovat od své hlídky celou jejich činnost a pídil se po zjištěných nedostatcích a závadách. K nepříčetnosti jej převedlo sdělení desátníka, že žádné závady nebyly zjištěny. I on si vyžádal znovu mé doklady a dalším krůčkem k jeho možnému infarktu bylo zjištění, že nikde nemám zapsánu provedenou kontrolu. Seřvával je všechny mohutným hlasem, ale se zvláštním dialektem - připomínalo to tzv.vasrpoláčtinu střiženou jakousi rusínštinou a dalším, jen těžko definovatelným jazykem, nebo jazykovou enklávou.
Musel jsem střídavě zvednou obě nohy, aby se soudruh podplukovník mohl přesvědčit, zda nemám ochozené podpatky polobotek pod přípustnou mez...
Patřil evidentně do oné skupiny Svobodovců (i podle stužek vyznamenání a odznaků), kteří za zásluhy dostávali funkční místa v hlubokém zápolí, daleko od bojových jednotek. Jinak proti nim nic nemám, naopak si jich hluboce vážím pro to, co si všechno museli zažít a prodělat za války. Z celé té skupiny jsem si asi jenom sám uvědomil přítomnost čumilů. Zmožený nudou jsem je začal počítat. U čísla pětačtyřicet jsem skončil.
Z nudy mne vytrhlo až podplukovníkovo mohutné : "Rozchóóód"! Běžný vojenský povel, který by snad vyzněl normálně na cvičišti, ale v nádražní hale směřovaný k houfu zvědavých civilistů musel nutně vypadat více než komicky, stejně tak jako autor.
Inu - život vojenský - život veselý :-)
(C) Autor příběhu: Michal H."Jezerák".
Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si:
* Jak jsme dostávali „kopačky“
* Poslední večeře
* Nejhezčí Vánoce
* Návštěvy
* Jiné - i taneční zábavy