Jak se (ne)stát Američanem.
Mirkův neobyčejný příběh.
Ukázky z knihy.
Kniha vychází u nakladatelství CPress.
Vojenská základna Fort Jackson, stát Jižní Karolína, USA, 2. září – 1. října 1986
Instruktor výcviku nás odvedl na kopec před dřevěné baráky z druhé světové války. Bylo nás asi čtyřicet mladých mužů. Ženy procházely základním vojenským výcvikem odděleně.
Pryč byla nuda přijímacího střediska, kde na nás řvali civilové amatéři. Teď na nás budou řvát opravdoví profesionálové.
„Vítejte na Tankovém pahorku,” k nám hlasem jako zvon promlouval vysoký instruktor s tradičním plstěným kloboukem. „Jsem instruktor Miles a udělám z vás vojáky. Vůbec se vám to nebude líbit. A ani se vám to líbit nemá.”
Vojenská základna Fort Stewart, stát Georgie, USA, listopad 1986
V Georgii bylo slunné pondělní ráno, když někdo zabušil na dveře mého pokoje v barácích.
„Co se děje?“ mžoural jsem na vojáka u dveří. Byl jsem rozespalý, měl jsem volné pondělí a přispal jsem si.
„Jste vojín Katzl?“ zeptal se voják, který měl dozorčí službu.
„Ano.“
„Hoďte na sebe uniformu. Půjdete se mnou.“
Uprchlický tábor Traiskirchen, Rakousko, 6. září 1984
V sedm hodin ráno mě probudily nějaké dělbuchy. A nejen mě.
„Co se děje?” zeptal jsem se Pavla.
„Venku po sobě střílí nějaký Albánci a četníci,“ řekl.
Vyšli jsme na chodbu a vykoukli na dvůr. Dva četníci ozbrojení pistolemi se kryli za popelnicemi. Zazněly další výstřely.
Uprchlický tábor Traiskirchen, Rakousko, 2. září 1984
Po obědě přišla dobrá novina. Rakušané si ověřili, že nejsem ani mezinárodně hledaná, a ani soudně trestaná osoba, a pustili mě z izolace. Mohl jsem z tábora odejít, ale nebylo kam. Bez peněz a pracovního povolení bych moc nepořídil.
Dostal jsem „Lagerausweiss,“ táborový průkaz česky zvaný „lágerka.“ Lágerka sloužila jako dočasný průkaz totožnosti a karta zdravotního pojištění. Tím jsem byl s okamžitou platností povýšen na „lágerníka.“
Vídeň, Rakousko, 18. srpna 1984
Vídeň vypadala navlas jako Praha, snad jen trochu uklizenější. Tramvaj nás dovezla na Gumpendorfer Strasse. Po kratší chůzi jsme vstoupili do pětipodlažní budovy z devatenáctého století, která zoufale potřebovala opravy.
Připadal jsem si jako v tehdejší Praze někde na Smíchově. Prošli jsme zanedbaným nádvořím ve vnitrobloku a po kamenném schodišti bez výtahu vylezli do pátého patra. Na konci chodby Werner odemkl dveře.
„Není to nic moc, ale přespat se tu dá,“ pokrčil rameny.
Bělehrad, Jugoslávie, 17. srpna 1984
Vyspal jsem se do růžova. V ubytovně mě hezky požádali, abych odešel před sedmou hodinou ranní. To bylo běžné u mnoha nocleháren pro mladé v celé Evropě.
Pokud bych byl turista, pak by Bělehrad stál za návštěvu. Je to jedno z nejstarších měst v Evropě a jedno z těch nejzajímavějších, která jsem kdy viděl.
Letiště Tivat, Černá Hora, Jugoslávie, 14. srpna 1984
„Passenger Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside.”
Moje angličtina je sice slabá, ale hlášení kapitána rozumím. Mám vystoupit z letadla a venku se někomu hlásit. Nebo se mi to jen zdá?
„Opakuji, cestující Miroslav Katzl, vystupte z letadla a hlaste se personálu venku.”
Nezdá se mi to. Jak mě ale tak rychle našli?