3. května 2016

HOUBIČKY (další pohraničářské Akta X)

Kdo by je neznal-někdo z doslechu, někdo z obrázku a někteří i z vlastní zkušenosti. Ano, mám na mysli halucinogenní houby, mezi jejichž nejznámější zástupce v našich zeměpisných šířkách patří kropenatce a lysohlávky.

V druhé polovině osmdesátých let byla konzumace „houbiček“ módním, i když tajeným hitem tehdejší mládeže. Jejich účinky na lidský organismus snad nejsou, pokud s nimi člověk neexperimentuje příliš často, nikterak zhoubné. Nebezpečí houbiček však spočívá v momentálních psychických poruchách, které mohou vést k naprosto nepředloženému chování konzumenta, které končívá i vážným úrazem. Na druhou stranu lze po pozření přiměřeného množství houbiček pozorovat své okolí úplně jinýma očima, než jak jsme zvyklí. Tím v žádném případě nikoho nenabádám ke konzumaci halucinogenních hub, tyto řádky jsou malým úvodem k příběhu, který se odehrál na jedné z rot Pohraniční stráže, jehož aktéry nebyl opět nikdo jiný, než zvědaví druhoročáci-pohraničníci základní vojenské služby.



V minulosti jsem občas čítával různé jízlivé poznámky, které vyjadřovaly „nespokojenost“ s realitou mnou psaných příběhů a kolikrát jsem si od různých negramotů vyslechl i nějaké to poučeníčko z krizového vývoje. Tedy na vysvětlenou: nepíši své příběhy proto, abych se komukoliv zavděčil, nebo naopak někoho poplival i když si mé řádky mohl někdo v minulosti vyložit i tímto způsobem (pokud byl v právu-bylo to jednou, dvakrát, tak jsem se i s vysvětlením omluvil, resp. jsem vše uvedl na správnou míru). 
Tvořím proto, abych popsal život na pohraničních rotách tak, jak existoval a jak jsem jej sám jakožto bývalý pohraničník poznal. Zdůrazňuji, že píši především pro zábavu, ať už svou nebo čtenářů. V žádném případě si nepřisuzuji jakékoliv zásluhy stran dějepisu a uvádění různých hovadin na správnou míru. To ponechám těm, kteří se podobnými aktivitami profesionálně zabývají, ať už na jedné nebo na druhé straně.

„Prej by u toho měl být vždycky alespoň jeden, co to nezkusí. Jako aby moh´ na ty ostatní dávat pozor,“ sděloval mi šeptem Marek, který pocházel stejně jako já z Prahy a stal se tak pro své bydliště v hlavním městě dalším oblíbencem našeho starého pocházejícího odněkud od Vyškova. Já to měl u velitele lepší. Sice Pražák, ale řízením osudu i rodilý Hodoňák. O tom, jak jsem k této kombinaci přišel, se rozepisovat nebudu. Zbytečně bych čtenáře odváděl od podstatného.
Marek šeptal proto, protože jsme se nacházeli vedle velitelovy kanceláře, kde byla z jedné strany cimra poplachovky, ze strany druhé místnosti operačního a dozorčího signálního přístroje. A starý měl uši tenké jako netopýr-jak s oblibou říkával. Také tvrdil, že když je pohromadě víc než jeden Pražák, smrdí to průserem-částečně měl pravdu.

Pohraniční rota byla po příchodu nejmladšího ročníku konečně asi tak na dvou třetinách plánovaného stavu, což znamenalo, že jsme „jeli“ v téměř standardním četovém režimu, který sebou nesl i jednou v týdnu jednodenní hraniční volno, zvané hávéčko. Hávéčko jsme na přelomu července a srpna hodlali mimo jiné využít k houbaření. Tuto činnost starý po právu nerad viděl a na jeho straně stály i vojenské předpisy. Ale kampak na pány mazáky. Les byl po deštích zavlhlý a kolem signálky se už tu a tam draly z trávy hnědé či načervenalé klobouky hřibovitých hub, které jsme sice průběžně sbírali, ale užít si opravdové houbařiny jsme chtěli trochu jinak než s automatem na rameni.

Vymysleli jsme si tehdy, že bychom si šli o hraničním volnu zaběhat do terénu, proti čemuž nikdo nic neměl. Náčelník nás sice doprovázel trochu nedůvěřivým pohledem, ale na druhou stranu byl rád, že se mu z roty ztratí dva největší vzpurňáci. „Jen ať se chlapci proběhnou, přidej jim buzolu, staršino,“ radil starý výkonnému, „aby se nám tady v lesích nezaběhli,“ popichoval. „Tady není staroměstská promenáda, ani Václavák…“ Zcela přitom zapomněl na to, jak se kdysi sám ztratil pátračce a na rotu jej potrhaného a zabláceného přivezla hlídka armády, kterou jsme tenkrát požádali o součinnost při hledání malého záškoláka se psem. Chlapce objevila hlídka o pár hodin dříve než velitele roty. Vše dobře dopadlo, ale kapitán si následně vzal dovolenou, aby nemusel čelit pobaveným pohledům svých podřízených. Utéct pátrací skupině se dvěma psy a následně zabloudit v úseku vlastní roty, byl opravdu výkon! Ale stane se. Kdo sloužil na čáře, ví, že mlha a momentální ztráta orientace jsou svinstvo.

Ráno bylo mlhavé. Bylo to tím, jak se z porostu odpařovala voda. Půda byla vlhká a sluníčko začínalo hřát. Ideální čas na houby. Prošli jsme kolem pravé strany signálky do lesíka, který sousedil s úsekem další roty a odložili jsme větší sáčky od brambor, které nám za více jak hodinu sběru pěkně ztěžkly kozáky, křemenáči, ale i pěknými hřiby. Vzduch v lese tak voněl, že nás ani nenapadlo zamořovat jej cigaretovým dýmem. Seděli jsme na zemi, sáčky s houbami pověšené na sukovitých kmenech stromů. „Hele, myslíš, že už rostou i ty houby co jsme se o nich včera bavili?“ dotíral kamarád. „Podle všeho by už měly. Ale nerostou v lese, to bychom museli na louku nebo hledat u někoho na zahradě. I když, bejvá to tady o tejden dva, zpožděný než ve vnitrozemí. Můžeme se mrknout.“ „A už máš s těmi, no jak tomu říkáš“, „myslíš lysohlávky?“ „jo, to jsou vony! Máš s nimi nějakou zkušenost?“ „Osobní úplně ne. Ale byl jsem přitom, když se tím jeden ňouma nakrmil a pěkně sjel. Když se probral, nevěděl vůbec, co se s ním dělo. Popisoval různý obrazce, barevný siluety, postavy jak z dávnejch světů a k tomu chtěl lítat. Ale vandrovali jsme u stohu, tak v tomhle ohledu nebyl problém. Bejt ale sám nebo bejt sjetý všichni, mohlo by to blbě dopadnout.“ „Hm, to lítání je nebezpečný…“ „To je, když si dáš houbičky, nesmíš lézt na pozorovatelnu“, snažil jsem se obrátit list. „Zásadou je, pokud někdo chce s tímhle artiklem experimentovat, mít u sebe někoho, kdo bude abstinovat a může v hrozícím průseru zavolat pomoc. Nebo ji sám poskytnout.“ Má slova se Markovi asi nelíbila . Pravděpodobně si myslel, že pro svůj experiment zláká někoho dalšího. Asi aby v tom nelítal sám. U mne však narazil. „Hele, jestli tolik toužíš po houbičkách, až je někde objevíme, ukážu ti, jak vypadají. Ale v mý přítomnosti je nesbírej a už vůbec je nejez. Spíš se jim pokaždé vyhni.“ „Ale jo, dyk já sem jenom zvědavej.“ „Jo, zvědavej a vodvážnej, ty experimentátore!“ Pomalu jsme se zvedli a pokračovali přes pole zpět k rotě.


Když jsme míjeli skupinu lysohlávek kopinatých, nedalo mi to, abych jednu z nich neutrhl a nezačal Marka seznamovat s její stavbou těla a popisovat znaky, podle kterých houbu pozná. Mykologie byla a dodnes je mým koníčkem. Naivně jsem tehdy věřil, že Marka od těchto hub odradím. Nebyla to ale pravda. Marek byl zvídavější, než jsem si myslel. Přitom to byl nadmíru chytrý a sečtělý chlap. Každý ale máme nějakou tu chybičku…

Houby, které jsme donesli na rotu jsme dali do kuchyně, aby nám z nich náš kuchtík udělal něco moc dobrého. Nejlépe smažené řízky. Když se posypou trochou soli a pepře a nastrouhá se k nim čerstvě vykopaný křen, nemá toto jídlo konkurenci široko daleko. 
Na otázku operačního, jak jsme si zaběhali, jsem rotmistrovi doporučil, aby se za chvíli stavil v kuchyni, že tam najde něco na zub. Výživa našich kamarádů je nám milejší než bezúčelné běhání po lese! Hub jsme nasbírali dohromady kolem patnácti kilo a bez problému posloužily jako vítané zpestření jídelníčku pro celou jednotku.



Po večeři jsme si šli lehnout. Jelikož velitel z jakýchsi záhadných důvodů zůstal na rotě, nebylo ani pomyšlení otevřít jednu z našich ukrytých lahví a počastovat naše lačné útroby alkoholem. Čistil jsem si zuby v umývárně, když se ke mně Marek přitočil. „Tak mám, dneska to vozkouším.“ „Aha, pán byl ještě jednou, podotkl jsem. Ale mne do toho netahej.“ „Ty si nedáš?“ „Ne!“ Odmítl jsem kategoricky. Markovi se můj odtažitý odstup nelíbil, ale neřekl nic. Chvíli jsem si ještě četl Páralovu Profesionální ženu a pak jsem usnul. 

V noci mne vzbudilo ostré poplachové světlo. Zatřepal jsem ještě několika spáči a běžel se v rychlosti ustrojit. Na chodbě jsem si uvědomil, že Marek chybí. Vběhl jsem za staršinou na dédéerku. Starý byl poblíž. „Vem si náhradní poplachovku, Zdenále. Marek s  Chinem ti bude dělat psovoda.“ Přikývl jsem, nafasoval kliku od vrat i s knihou provozu. Staršiny jsem se chtěl původně na Marka zeptat, ale v přítomnosti velitele roty jsem tuto myšlenku zapudil. Přidal se ke mně řidič. „Hele, průser, nevím kde je psovod,“ sykl jsem koutkem úst. „Já jo. Viděl jsem ho u kotců, ale motal se.“ Řidič šel připravit auto, já jsem mazal ke psům. 

Když jsem otevřel branku vedoucí k jednotlivým kotcům, myslel jsem, že mne omyjí. Marek seděl na zemi, u sebe svého vlčáka, na kterého hovořil naprosto nesmyslnou řečí. Další psi, ani Chin na mne ani nezaštěkali. Spíš se nechápavě dívali dílem na Marka a dílem na mne. „Marku, ty jsi blázen“. Kamarád tak opravdu vypadal. Byl jenom v trenýrkách a košili a kýval se ze strany na stranu. Popadl jsem jej za loket a zdvihl ze země. Vůbec nekladl odpor, jen nesrozumitelně mumlal. Padala z něj podivná slova jako by hovořil některým z dávno zapomenutých jazyků. Za chvíli začal i s němčinou. Z jednoho kotce jsem sebral obojek a vodítko, postrojil China a s Markem z jedné strany a se psem z druhé jsem se ve tmě pomalu přibližoval k autu. „Ježiš, dyk von je úplně vožralej,“ zděsil se řidič. „Je, odpověděl jsem, sám jsi to přece naznačoval, tak se znova nediv a pojď mi pomoci.“ Z opilce táhne chlast, z Marka se kromě potu a blábolení nelinulo vůbec nic. Za pomoci řidiče jsme jej i se psem usadili na zadní sedadlo, já si sedl na místo vedle šoféra. 

Zatím jsme nikam nejeli. Poplach byl kvůli tvrdému zkratu na levém styku v oblasti Waldorfu. Podle všeho jej hlídka prověří a po nalezení příčiny, kterou bude jistojistě nějaká srna nebo jezevec, zavolá na rotu a bude po poplachu. Opak byl ale pravdou. Padl nový zkrat kousek pod právě prověřovaným úsekem. Že by jezevec cestovatel? V rádiu to zachrastilo a my se na signalistův pokyn vydali za svými kolegy. Přibližně po půl hodině blbnutí jsme s řidičem a další hlídkou zjistili, že zkraty způsobil s největší pravděpodobností veliký výr, který kolem nás několikrát přelétl, sedaje střídavě na kyvném horním zakončení signálky ve tvaru písmena T, jehož jeden z vodičů byl uvolněn. Poté, co pták odletěl, asi se mu nelíbily světelné kužely našich baterek, byl klid. Stopy v orném pásu jsme nenalezli žádné. Nicméně jsme ještě chvíli čekali, co kdyby se zkraty opakovaly. Marek seděl ve voze a ani se nehnul, jindy aktivní pes vedle něj. „Von je sťatej,“ konstatoval velitel první poplachovky a ukázal prstem na Marka. „Je,“ přitakal jsem. „A to pil sám, vždycky většinou kalíte spolu.“ „Hm, asi se nechtěl dělit,“ odvětil jsem desátníkovi. Ten zakroutil hlavou mumlaje cosi o naprosto nekolegiálním jednání a soukal se nazpět do vozu.



S operačním jsme se dohodli tak, že naše hlídka zůstane v úseku pro jistotu další hodinu, původní poplachová hlídka se vrátí. Vytáhl jsem tedy China a vzal si jej na vodítko. Byl to starý dobrák. Znal mne a když viděl, že jeho pán spokojeně usnul, několikrát se vyčural, složil své kosti vedle mých a s hlavou na mém klíně začal dřímat. Řidič i Marek chrupali v autě. Za nějakou chvíli pes zvedl hlavu. Marek se probouzel. Mnul si oči a asi mu bylo divné, že je okolo něj tma. Přistoupil jsem i se psem k vozu a otevřel dvířka. Marek na mne přihlouple civěl. „Kde to jsme? Člověče já měl sny.“ „To věřím,“ utrousil řidič. „Něco jsi přece vypil.“ „Nech ho,“ přerušil jsem šmírákův špatně maskovaný projev hladu po alkoholu. Pomohl jsem Markovi vystoupit z vozu, pes mu radostně olizoval ruku. 

Marek třepal hlavou a pomalu se rozvzpomínal. „Ty jsi na mne nedal, viď,“ rýpl jsem si do něj. „Nedal,“ odpověděl. „A bylo to celý divný,“ vzpamatovával se. „Viděl jsi hodně barevných obrázků,“ utahoval jsem si z kamaráda. „No, na to, že jsem snědl jen jeden klobouček toho bylo až dost. Dokonce jsem si zahrál i fotbal. Divný ale bylo, že s hadrákem a ti kluci co jsem s nimi hrál na mne mluvili německy, takovým huhlavým nářečím, moc jsem jim se svoji školní němčinou nerozuměl. Pamatuju si ještě, že byli bosi a měli takový veliký trenky. Ale fotbal váleli jedna radost. Zvlášť ňákej Horst. Toho si vybavuju docela přesně. Pak ale někam zmizel, jakási holka říkala, že už se nevrátí, že je daleko. Tak hrála chvíli za něj. Potom mi, ty vole, řekla, že se ještě uvidíme, někoho mi připomínala, ale teď mám v hlavě úplně prázdno.“ „To není důležitý. Hlavně, že tě u těch kotců neobjevil starej.“ „U kotců?“ podivil se Marek. „To víš, je léto,“ pravil jsem. „Houby teď mají v sobě nejvíc účinnejch látek. Lysohlávka je na ně nejbohatší v srpnu, muchomůrka v září,“ zopakoval jsem moudro šumavských dřevařů, kteří se s pomocí houbiček v minulosti při nedostatku peněz na alkohol, přiváděli do podobných stavů jako se dnes podařilo Markovi. „A kde jsou ta děcka?“ Otázal se nesouvisle Marek. „Jaká děcka, „otázal jsem se. „No ti malí Němci, co se tady motali, to byl nějaký zájezd?“ Viděl jsem, že účinek psylocibinu z Markova organismu ještě zcela nevyprchal. Nebo se rozvzpomínal na předchozí sny. 

Věděl jsem, že v minulosti byly s podobnými látkami u nás prováděny řízené pokusy na dobrovolnících a výsledky byly opravdu prapodivné. Lidem se vybavovaly dávno zapomenuté zážitky a někteří dokonce tvrdili, že viděli sami sebe v předešlých nebo budoucích životech. Dokonce různě nemocní lidé, které potkali byli viděni v různých, ale shodných barvách.Pro lékařské výzkumy se takové věci jistě hodily, pro tvrdé marxisty však podobné počínání bylo zcela proti realitě pracujícího člověka, tudíž nežádoucí. Tak tehdejší státostrana rozhodla a tím podobné pokusy skončily. 

Pomohl jsem Markovi posadit se zpět do auta a nedlouho nato jsme se všichni vrátili na rotu. Psa jsem zavřel raději sám, Marka jsem mezitím opřel o zeď zadní strany kuchyně a pak jsem jej ze všech sil podpíraje, vpašoval na rotu a uložil do postele. Pro jistotu jsem ještě šel zkontrolovat stojan se zbraní. Samopal byl na svém místě. Díkybohu, že si toho při poplachu nikdo nevšiml, koukal by z toho docela vážný problém.

Potěšilo mne, když jsem slyšel Marka pravidelně oddechovat a zanedlouho startovat velitelovu škodovku. Po chvíli jsem se vypravil na dédeerku. Mrkl jsem na staršinu a ten mi gestem naznačil, že starý je nadobro pryč. „A zejtra nepřijde,“ dodal ještě mnouce si ruce. „No a vůbec, nechceš to dospat tady? Vzal bych flintu a vyrazil ještě na pár hodin do lesa.“ Moc se mi nechtělo a staršina to na mně poznal. „Víš, já bych.“ „Zkrátím to,“ zarazil mne. „Dlužíš mi to za Marka.“ Pozdvihl jsem v hraném údivu obočí. „Za Marka?“ „Jo, za něj. Viděl jsem jej po večerce, jak se vožralej motá kolem kotců. Starý nic neví a to i proto, že jsem schoval ten jeho samopal, co si na zbrojárce zapomněl.“ Kývnutím hlavy jsem staršímu kamarádovi poděkoval a zároveň i dal na srozuměnou, aby si klidně vzal flintu a šel po zbytek služby na šoulačku, že těch pár hodin za něj klidně dotáhnu. „A ranní hlášení dáš?“ zeptal jsem se do prázdné chodby zcela zbytečně. Za chvíli zazvonila brána a staršina oděn v uniformě doplněné místo předpisové brigadýrky o zelený klobouk, ozbrojený služebním škorpionem a kulovnicí, opustil pohraniční rotu jako duch. 

 

Uběhly roky a my s Markem jsme se po převratu a odstranění drátů vydali z Prahy na jeden z výletů na naši bývalou jednotku. Vyfotili jsme si budovu pohraniční roty, kde nyní sídlila nová, demokratická a prakticky úplně zbytečná pohraniční policie. Pomalu jsme pokračovali rovně k hranici. Cestou se nám vybavovaly různé zážitky ze služby. Přišli jsme k patníkům a potkali holky ze statku odnaproti. Byly z nich pohledné ženské. Přešli jsme hranici a zavedli s nimi řeč. Kupodivu si nás oba pamatovaly. Kolikrát nás dráždily opalováním nahoře bez a my je pozorovali z baru roty silnými dalekohledy. 

Byl doma i starý sedlák, jejich dědeček, který ještě pamatoval republiku a v dětství i císaře pána. I on nás znal. Přeci jen jsme se podél hraničních kamenů, za kterými stál jeho statek, toulávali dlouho a často. A měl nás i svým způsobem rád. Vždycky nás česky zdravil a my mu německy odpovídali. Jedno slovo dalo slova další a už jsme byli zváni do bavorské seknice, kde jsme dostali něco k pití. Starý se rozpovídal dílem česky, dílem německy, zvláště o starých dobách. Těch předválečných i válečných, naštvaně zmínil Hitlera a místní nacisty a potom i naše esenbáky a komunisty. Přesto se obdivoval našim zemědělským mašinám a způsobu, jak jsme v těch „zlých časech“ hospodařili. Vytáhl i nějaké fotky. Když jsme se rozloučili, byl už pomalu večer.



„Vzpomínáš,“ oslovil jsem podivně zamlklého Marka. Podíval se na mne trochu nepřítomným pohledem „Na co?“ „No, na to, co se stalo přibližně před pěti lety?“ Kamarád působil dojmem, jako by se ho dotkla veliká studená tlapa. Na rukách mu dokonce vyskočila ,husí kůže. „To byl ten zážitek tak silný?“ ptal jsem se asi až nemistně pobaveně. Oba jsme samozřejmě měli na mysli jeho někdejší první a asi i poslední experiment s lysohlávkou. „Víš, Zdenále, ono to tehdy nebylo tak úplně jednoduché. A po tom, co jsem viděl u Šmída, jsem zase tam, kde jsem byl před pěti lety. Pamatuješ na to, jak jsem za každou cenu chtěl tu houbičku ozkoušet?“ „Pamatuji a bylo mi to divné. Víš dobře, že jsem tě od toho zrazoval.“ „No právě. A já blbec si nedal říct.“ „Mohl z toho být pěkný problém,“ opáčil jsem maje na mysli zapomenutý a staršinou před velitelem roty ukrytý samopal. 

„Pamatuješ na to, jak jsme občas vyvolávali duchy,“ pokračoval Marek. „Ale to víš že jo, odvětil jsem.“ „Právě. Na dovolené doma jsem našel nějaké časopisy z osmašedesátého, kde o duchařině docela podrobně v jednom díle psali a v dalším v té souvislosti psali i o lysohlávkách.“ „Aha, ty jsi chtěl přes houbičky proniknout do jiných dimenzí,“ rozesmál jsem se. „A podařilo se?“ „Teď už vím, že ano,“ odvětil vážně kamarád. „Vzpomínáš na ty skotačící školáky z Waldorfu, o kterých jsem ti tehdy povídal?“ „Myslíš ty, co jsi s nimi hrál fotbal, zatímco jsem lezl po kolenou mezi oranicí a signálkou?“ smál jsem se. „Právě, ty.“ „No a?“ „Dnes jsem je viděl ještě jednou.“ „A kde?“ byl jsem trochu z konceptu. „Na fotkách starýho Šmída, asi před hodinou. Ty děcka byly úplně stejný jako ty co jsem viděl v tom rauši někdy před pěti lety na Waldorfu. Na fotce byl přeci mezi nimi i Šmídův táta v dětským věku.“ „Aha,“ odvětil jsem. „Myslíš toho, co se jmenoval Horst a podle Šmídova vyprávění padl někdy před koncem první války v Itálii. Šmíd o něm říkal, že byl dobrý fotbalista.“ „Jo, přesně toho,“ odvětil kamarád. „Všiml jsi si taky na fotce těch pár holek z jejich třídy?“ „Ano, jedna z nich jako by z oka vypadla mladý Šmídový.“ „Přesně tak, pořád jsem dumal, kde jsem ji kdy jindy viděl a až dneska mi to docvaklo.“

Nevím co je osud, o náhodě kdosi říká, že jde o nepoznanou zákonitost, já si zase dnes myslím, že nic na světě se neděje náhodou. Byla tedy náhoda, že jsem za rok po tomto setkání jel na hranice znova? Tentokrát ovšem ne jako nostalgický turista, ale jako svatební host a svědek na veselce mého kamaráda Marka, který si bral za ženu jednu ze dvou Šmídových vnuček. Ne sice tu, která se navlas podobala dívce z fotografie a Markova bláznivého snu, ale její sestru.
Samozřejmě, že ještě před tím, než začala slavnostní hostina, jsem se v kuchyni u Šmídů opatrně ujistil, že podávaná jídla neobsahují žádné, ale vůbec žádné houby.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský