Kdo
by je neznal-někdo z doslechu, někdo z obrázku a někteří
i z vlastní zkušenosti. Ano, mám na mysli halucinogenní
houby, mezi jejichž nejznámější zástupce v našich
zeměpisných šířkách patří kropenatce a lysohlávky.
V druhé
polovině osmdesátých let byla konzumace „houbiček“ módním,
i když tajeným hitem tehdejší mládeže. Jejich účinky na
lidský organismus snad nejsou, pokud s nimi člověk
neexperimentuje příliš často, nikterak zhoubné. Nebezpečí
houbiček však spočívá v momentálních psychických
poruchách, které mohou vést k naprosto nepředloženému
chování konzumenta, které končívá i vážným úrazem. Na
druhou stranu lze po pozření přiměřeného množství houbiček
pozorovat své okolí úplně jinýma očima, než jak jsme zvyklí.
Tím v žádném případě nikoho nenabádám ke konzumaci
halucinogenních hub, tyto řádky jsou malým úvodem k příběhu,
který se odehrál na jedné z rot Pohraniční stráže, jehož
aktéry nebyl opět nikdo jiný, než zvědaví
druhoročáci-pohraničníci základní vojenské služby.
V minulosti
jsem občas čítával různé jízlivé poznámky, které
vyjadřovaly „nespokojenost“ s realitou mnou psaných
příběhů a kolikrát jsem si od různých negramotů vyslechl i
nějaké to poučeníčko z krizového vývoje. Tedy na
vysvětlenou: nepíši své příběhy proto, abych se komukoliv
zavděčil, nebo naopak někoho poplival i když si mé řádky mohl
někdo v minulosti vyložit i tímto způsobem (pokud byl
v právu-bylo to jednou, dvakrát, tak jsem se i s vysvětlením
omluvil, resp. jsem vše uvedl na správnou míru).
Tvořím proto,
abych popsal život na pohraničních rotách tak, jak existoval a
jak jsem jej sám jakožto bývalý pohraničník poznal. Zdůrazňuji,
že píši především pro zábavu, ať už svou nebo čtenářů.
V žádném případě si nepřisuzuji jakékoliv zásluhy stran
dějepisu a uvádění různých hovadin na správnou míru.
To ponechám těm, kteří se podobnými aktivitami profesionálně
zabývají, ať už na jedné nebo na druhé straně.
„Prej
by u toho měl být vždycky alespoň jeden, co to nezkusí. Jako aby
moh´ na ty ostatní dávat pozor,“ sděloval mi šeptem Marek,
který pocházel stejně jako já z Prahy a stal se tak pro své
bydliště v hlavním městě dalším oblíbencem našeho
starého pocházejícího odněkud od Vyškova. Já to měl u
velitele lepší. Sice Pražák, ale řízením osudu i rodilý
Hodoňák. O tom, jak jsem k této kombinaci přišel, se
rozepisovat nebudu. Zbytečně bych čtenáře odváděl od
podstatného.
Marek
šeptal proto, protože jsme se nacházeli vedle velitelovy
kanceláře, kde byla z jedné strany cimra poplachovky, ze
strany druhé místnosti operačního a dozorčího signálního
přístroje. A starý měl uši tenké jako netopýr-jak s oblibou
říkával. Také tvrdil, že když je pohromadě víc než jeden
Pražák, smrdí to průserem-částečně měl pravdu.
Pohraniční rota byla po příchodu nejmladšího ročníku konečně asi tak na
dvou třetinách plánovaného stavu, což znamenalo, že jsme „jeli“
v téměř standardním četovém režimu, který sebou nesl i
jednou v týdnu jednodenní hraniční volno, zvané hávéčko.
Hávéčko jsme na přelomu července a srpna hodlali mimo jiné
využít k houbaření. Tuto činnost starý po právu nerad
viděl a na jeho straně stály i vojenské předpisy. Ale kampak na
pány mazáky. Les byl po deštích zavlhlý a kolem signálky se už
tu a tam draly z trávy hnědé či načervenalé klobouky
hřibovitých hub, které jsme sice průběžně sbírali, ale užít
si opravdové houbařiny jsme chtěli trochu jinak než s automatem
na rameni.
Vymysleli
jsme si tehdy, že bychom si šli o hraničním volnu zaběhat do
terénu, proti čemuž nikdo nic neměl. Náčelník nás sice
doprovázel trochu nedůvěřivým pohledem, ale na druhou stranu byl
rád, že se mu z roty ztratí dva největší vzpurňáci. „Jen
ať se chlapci proběhnou, přidej jim buzolu, staršino,“ radil
starý výkonnému, „aby se nám tady v lesích nezaběhli,“
popichoval. „Tady není staroměstská promenáda, ani Václavák…“
Zcela přitom zapomněl na to, jak se kdysi sám ztratil pátračce a
na rotu jej potrhaného a zabláceného přivezla hlídka
armády, kterou jsme tenkrát požádali o součinnost při hledání
malého záškoláka se psem. Chlapce objevila hlídka o pár hodin
dříve než velitele roty. Vše dobře dopadlo, ale kapitán si
následně vzal dovolenou, aby nemusel čelit pobaveným pohledům
svých podřízených. Utéct pátrací skupině se dvěma psy a
následně zabloudit v úseku vlastní roty, byl opravdu výkon!
Ale stane se. Kdo sloužil na čáře, ví, že mlha a momentální
ztráta orientace jsou svinstvo.
Ráno
bylo mlhavé. Bylo to tím, jak se z porostu odpařovala voda.
Půda byla vlhká a sluníčko začínalo hřát. Ideální čas na
houby. Prošli jsme kolem pravé strany signálky do lesíka, který
sousedil s úsekem další roty a odložili jsme větší sáčky
od brambor, které nám za více jak hodinu sběru pěkně ztěžkly
kozáky, křemenáči, ale i pěknými hřiby. Vzduch v lese tak
voněl, že nás ani nenapadlo zamořovat jej cigaretovým dýmem.
Seděli jsme na zemi, sáčky s houbami pověšené na
sukovitých kmenech stromů. „Hele, myslíš, že už rostou i ty
houby co jsme se o nich včera bavili?“ dotíral kamarád. „Podle
všeho by už měly. Ale nerostou v lese, to bychom museli na
louku nebo hledat u někoho na zahradě. I když, bejvá to tady o
tejden dva, zpožděný než ve vnitrozemí. Můžeme se mrknout.“
„A už máš s těmi, no jak tomu říkáš“, „myslíš
lysohlávky?“ „jo, to jsou vony! Máš s nimi nějakou
zkušenost?“ „Osobní úplně ne. Ale byl jsem přitom, když se
tím jeden ňouma nakrmil a pěkně sjel. Když se probral, nevěděl
vůbec, co se s ním dělo. Popisoval různý obrazce, barevný
siluety, postavy jak z dávnejch světů a k tomu chtěl lítat. Ale
vandrovali jsme u stohu, tak v tomhle ohledu nebyl problém.
Bejt ale sám nebo bejt sjetý všichni, mohlo by to blbě
dopadnout.“ „Hm, to lítání je nebezpečný…“ „To je,
když si dáš houbičky, nesmíš lézt na pozorovatelnu“, snažil
jsem se obrátit list. „Zásadou je, pokud někdo chce s tímhle
artiklem experimentovat, mít u sebe někoho, kdo bude abstinovat a
může v hrozícím průseru zavolat pomoc. Nebo ji sám poskytnout.“
Má slova se Markovi asi nelíbila . Pravděpodobně si myslel, že
pro svůj experiment zláká někoho dalšího. Asi aby v tom
nelítal sám. U mne však narazil. „Hele, jestli tolik
toužíš po houbičkách, až je někde objevíme, ukážu ti, jak
vypadají. Ale v mý přítomnosti je nesbírej a už vůbec je
nejez. Spíš se jim pokaždé vyhni.“ „Ale jo, dyk já sem jenom
zvědavej.“ „Jo, zvědavej a vodvážnej, ty experimentátore!“
Pomalu jsme se zvedli a pokračovali přes pole zpět k rotě.
Když
jsme míjeli skupinu lysohlávek kopinatých, nedalo mi to, abych
jednu z nich neutrhl a nezačal Marka seznamovat s její
stavbou těla a popisovat znaky, podle kterých houbu pozná.
Mykologie byla a dodnes je mým koníčkem. Naivně jsem tehdy věřil,
že Marka od těchto hub odradím. Nebyla to ale pravda. Marek byl
zvídavější, než jsem si myslel. Přitom to byl nadmíru chytrý
a sečtělý chlap. Každý ale máme nějakou tu chybičku…
Houby,
které jsme donesli na rotu jsme dali do kuchyně, aby nám z nich
náš kuchtík udělal něco moc dobrého. Nejlépe smažené řízky.
Když se posypou trochou soli a pepře a nastrouhá se k nim
čerstvě vykopaný křen, nemá toto jídlo konkurenci široko
daleko.
Na otázku operačního, jak jsme si zaběhali, jsem
rotmistrovi doporučil, aby se za chvíli stavil v kuchyni, že
tam najde něco na zub. Výživa našich kamarádů je nám milejší
než bezúčelné běhání po lese! Hub jsme nasbírali dohromady
kolem patnácti kilo a bez problému posloužily jako vítané
zpestření jídelníčku pro celou jednotku.
Po
večeři jsme si šli lehnout. Jelikož velitel z jakýchsi
záhadných důvodů zůstal na rotě, nebylo ani pomyšlení otevřít
jednu z našich ukrytých lahví a počastovat naše lačné
útroby alkoholem. Čistil jsem si zuby v umývárně, když se
ke mně Marek přitočil. „Tak mám, dneska to vozkouším.“
„Aha, pán byl ještě jednou, podotkl jsem. Ale mne do toho
netahej.“ „Ty si nedáš?“ „Ne!“ Odmítl jsem kategoricky.
Markovi se můj odtažitý odstup nelíbil, ale neřekl nic. Chvíli
jsem si ještě četl Páralovu Profesionální ženu a pak jsem
usnul.
V noci mne vzbudilo ostré poplachové světlo. Zatřepal
jsem ještě několika spáči a běžel se v rychlosti
ustrojit. Na chodbě jsem si uvědomil, že Marek chybí. Vběhl jsem
za staršinou na dédéerku. Starý byl poblíž. „Vem si náhradní
poplachovku, Zdenále. Marek s Chinem ti bude dělat psovoda.“
Přikývl jsem, nafasoval kliku od vrat i s knihou provozu.
Staršiny jsem se chtěl původně na Marka zeptat, ale v přítomnosti
velitele roty jsem tuto myšlenku zapudil. Přidal se ke mně řidič.
„Hele, průser, nevím kde je psovod,“ sykl jsem koutkem úst.
„Já jo. Viděl jsem ho u kotců, ale motal se.“ Řidič šel
připravit auto, já jsem mazal ke psům.
Když jsem otevřel branku
vedoucí k jednotlivým kotcům, myslel jsem, že mne omyjí.
Marek seděl na zemi, u sebe svého vlčáka, na kterého hovořil
naprosto nesmyslnou řečí. Další psi, ani Chin na mne ani
nezaštěkali. Spíš se nechápavě dívali dílem na Marka a dílem
na mne. „Marku, ty jsi blázen“. Kamarád tak opravdu vypadal.
Byl jenom v trenýrkách a košili a kýval se ze strany na
stranu. Popadl jsem jej za loket a zdvihl ze země. Vůbec nekladl
odpor, jen nesrozumitelně mumlal. Padala z něj podivná slova
jako by hovořil některým z dávno zapomenutých jazyků. Za
chvíli začal i s němčinou. Z jednoho kotce jsem sebral
obojek a vodítko, postrojil China a s Markem z jedné
strany a se psem z druhé jsem se ve tmě pomalu přibližoval
k autu. „Ježiš, dyk von je úplně vožralej,“ zděsil se
řidič. „Je, odpověděl jsem, sám jsi to přece naznačoval, tak
se znova nediv a pojď mi pomoci.“ Z opilce táhne chlast,
z Marka se kromě potu a blábolení nelinulo vůbec nic. Za
pomoci řidiče jsme jej i se psem usadili na zadní sedadlo, já si
sedl na místo vedle šoféra.
Zatím jsme nikam nejeli. Poplach byl
kvůli tvrdému zkratu na levém styku v oblasti Waldorfu. Podle
všeho jej hlídka prověří a po nalezení příčiny, kterou bude
jistojistě nějaká srna nebo jezevec, zavolá na rotu a bude po
poplachu. Opak byl ale pravdou. Padl nový zkrat kousek pod právě
prověřovaným úsekem. Že by jezevec cestovatel? V rádiu to
zachrastilo a my se na signalistův pokyn vydali za svými kolegy.
Přibližně po půl hodině blbnutí jsme s řidičem a další
hlídkou zjistili, že zkraty způsobil s největší
pravděpodobností veliký výr, který kolem nás několikrát
přelétl, sedaje střídavě na kyvném horním zakončení signálky
ve tvaru písmena T, jehož jeden z vodičů byl uvolněn. Poté,
co pták odletěl, asi se mu nelíbily světelné kužely našich
baterek, byl klid. Stopy v orném pásu jsme nenalezli žádné.
Nicméně jsme ještě chvíli čekali, co kdyby se zkraty opakovaly.
Marek seděl ve voze a ani se nehnul, jindy aktivní pes vedle něj.
„Von je sťatej,“ konstatoval velitel první poplachovky a ukázal
prstem na Marka. „Je,“ přitakal jsem. „A to pil sám, vždycky
většinou kalíte spolu.“ „Hm, asi se nechtěl dělit,“
odvětil jsem desátníkovi. Ten zakroutil hlavou mumlaje cosi o
naprosto nekolegiálním jednání a soukal se nazpět do vozu.
S operačním
jsme se dohodli tak, že naše hlídka zůstane v úseku pro
jistotu další hodinu, původní poplachová hlídka se vrátí.
Vytáhl jsem tedy China a vzal si jej na vodítko. Byl to starý
dobrák. Znal mne a když viděl, že jeho pán spokojeně usnul,
několikrát se vyčural, složil své kosti vedle mých a s hlavou
na mém klíně začal dřímat. Řidič i Marek chrupali v autě.
Za nějakou chvíli pes zvedl hlavu. Marek se probouzel. Mnul si oči
a asi mu bylo divné, že je okolo něj tma. Přistoupil jsem i se
psem k vozu a otevřel dvířka. Marek na mne přihlouple civěl.
„Kde to jsme? Člověče já měl sny.“ „To věřím,“
utrousil řidič. „Něco jsi přece vypil.“ „Nech ho,“
přerušil jsem šmírákův špatně maskovaný projev hladu po
alkoholu. Pomohl jsem Markovi vystoupit z vozu, pes mu radostně
olizoval ruku.
Marek třepal hlavou a pomalu se rozvzpomínal. „Ty
jsi na mne nedal, viď,“ rýpl jsem si do něj. „Nedal,“
odpověděl. „A bylo to celý divný,“ vzpamatovával se. „Viděl
jsi hodně barevných obrázků,“ utahoval jsem si z kamaráda.
„No, na to, že jsem snědl jen jeden klobouček toho bylo až
dost. Dokonce jsem si zahrál i fotbal. Divný ale bylo, že
s hadrákem a ti kluci co jsem s nimi hrál na mne mluvili
německy, takovým huhlavým nářečím, moc jsem jim se svoji
školní němčinou nerozuměl. Pamatuju si ještě, že byli bosi a
měli takový veliký trenky. Ale fotbal váleli jedna radost. Zvlášť
ňákej Horst. Toho si vybavuju docela přesně. Pak ale někam
zmizel, jakási holka říkala, že už se nevrátí, že je daleko.
Tak hrála chvíli za něj. Potom mi, ty vole, řekla, že se ještě
uvidíme, někoho mi připomínala, ale teď mám v hlavě úplně
prázdno.“ „To není důležitý. Hlavně, že tě u těch kotců
neobjevil starej.“ „U kotců?“ podivil se Marek. „To víš,
je léto,“ pravil jsem. „Houby teď mají v sobě nejvíc
účinnejch látek. Lysohlávka je na ně nejbohatší v srpnu,
muchomůrka v září,“ zopakoval jsem moudro šumavských
dřevařů, kteří se s pomocí houbiček v minulosti při
nedostatku peněz na alkohol, přiváděli do podobných stavů jako
se dnes podařilo Markovi. „A kde jsou ta děcka?“ Otázal se
nesouvisle Marek. „Jaká děcka, „otázal jsem se. „No ti malí
Němci, co se tady motali, to byl nějaký zájezd?“ Viděl jsem,
že účinek psylocibinu z Markova organismu ještě zcela
nevyprchal. Nebo se rozvzpomínal na předchozí sny.
Věděl jsem,
že v minulosti byly s podobnými látkami u nás prováděny
řízené pokusy na dobrovolnících a výsledky byly opravdu
prapodivné. Lidem se vybavovaly dávno zapomenuté zážitky a
někteří dokonce tvrdili, že viděli sami sebe v předešlých
nebo budoucích životech. Dokonce různě nemocní lidé, které
potkali byli viděni v různých, ale shodných barvách.Pro
lékařské výzkumy se takové věci jistě hodily, pro tvrdé
marxisty však podobné počínání bylo zcela proti realitě
pracujícího člověka, tudíž nežádoucí. Tak tehdejší
státostrana rozhodla a tím podobné pokusy skončily.
Pomohl jsem Markovi posadit se zpět do auta a nedlouho nato jsme se
všichni vrátili na rotu. Psa jsem zavřel raději sám, Marka jsem
mezitím opřel o zeď zadní strany kuchyně a pak jsem jej ze všech
sil podpíraje, vpašoval na rotu a uložil do postele. Pro jistotu
jsem ještě šel zkontrolovat stojan se zbraní. Samopal byl na svém
místě. Díkybohu, že si toho při poplachu nikdo nevšiml, koukal
by z toho docela vážný problém.
Potěšilo
mne, když jsem slyšel Marka pravidelně oddechovat a zanedlouho
startovat velitelovu škodovku. Po chvíli jsem se vypravil na
dédeerku. Mrkl jsem na staršinu a ten mi gestem naznačil, že
starý je nadobro pryč. „A zejtra nepřijde,“ dodal ještě
mnouce si ruce. „No a vůbec, nechceš to dospat tady? Vzal bych
flintu a vyrazil ještě na pár hodin do lesa.“ Moc se mi nechtělo
a staršina to na mně poznal. „Víš, já bych.“ „Zkrátím
to,“ zarazil mne. „Dlužíš mi to za Marka.“ Pozdvihl jsem
v hraném údivu obočí. „Za Marka?“ „Jo, za něj. Viděl
jsem jej po večerce, jak se vožralej motá kolem kotců. Starý nic
neví a to i proto, že jsem schoval ten jeho samopal, co si na
zbrojárce zapomněl.“ Kývnutím hlavy jsem staršímu kamarádovi
poděkoval a zároveň i dal na srozuměnou, aby si klidně vzal
flintu a šel po zbytek služby na šoulačku, že těch pár hodin
za něj klidně dotáhnu. „A ranní hlášení dáš?“ zeptal
jsem se do prázdné chodby zcela zbytečně. Za chvíli zazvonila
brána a staršina oděn v uniformě doplněné místo
předpisové brigadýrky o zelený klobouk, ozbrojený služebním
škorpionem a kulovnicí, opustil pohraniční rotu jako duch.
Uběhly
roky a my s Markem jsme se po převratu a odstranění drátů
vydali z Prahy na jeden z výletů na naši bývalou
jednotku. Vyfotili jsme si budovu pohraniční roty, kde nyní
sídlila nová, demokratická a prakticky úplně zbytečná
pohraniční policie. Pomalu jsme pokračovali rovně k hranici.
Cestou se nám vybavovaly různé zážitky ze služby. Přišli jsme
k patníkům a potkali holky ze statku odnaproti. Byly
z nich pohledné ženské. Přešli jsme hranici a zavedli
s nimi řeč. Kupodivu si nás oba pamatovaly. Kolikrát nás
dráždily opalováním nahoře bez a my je pozorovali z baru
roty silnými dalekohledy.
Byl doma i starý sedlák, jejich dědeček,
který ještě pamatoval republiku a v dětství i císaře
pána. I on nás znal. Přeci jen jsme se podél hraničních kamenů,
za kterými stál jeho statek, toulávali dlouho a často. A měl nás
i svým způsobem rád. Vždycky nás česky zdravil a my mu německy
odpovídali. Jedno slovo dalo slova další a už jsme byli zváni do
bavorské seknice, kde jsme dostali něco k pití. Starý se
rozpovídal dílem česky, dílem německy, zvláště o starých
dobách. Těch předválečných i válečných, naštvaně zmínil
Hitlera a místní nacisty a potom i naše esenbáky a komunisty.
Přesto se obdivoval našim zemědělským mašinám a způsobu, jak
jsme v těch „zlých časech“ hospodařili. Vytáhl i nějaké
fotky. Když jsme se rozloučili, byl už pomalu večer.
„Vzpomínáš,“
oslovil jsem podivně zamlklého Marka. Podíval se na mne trochu
nepřítomným pohledem „Na co?“ „No, na to, co se stalo
přibližně před pěti lety?“ Kamarád působil dojmem, jako by
se ho dotkla veliká studená tlapa. Na rukách mu dokonce vyskočila
,husí kůže. „To byl ten zážitek tak silný?“ ptal jsem se
asi až nemistně pobaveně. Oba jsme samozřejmě měli na mysli
jeho někdejší první a asi i poslední experiment s lysohlávkou.
„Víš, Zdenále, ono to tehdy nebylo tak úplně jednoduché. A po
tom, co jsem viděl u Šmída, jsem zase tam, kde jsem byl před pěti
lety. Pamatuješ na to, jak jsem za každou cenu chtěl tu houbičku
ozkoušet?“ „Pamatuji a bylo mi to divné. Víš dobře, že jsem
tě od toho zrazoval.“ „No právě. A já blbec si nedal říct.“
„Mohl z toho být pěkný problém,“ opáčil jsem maje na
mysli zapomenutý a staršinou před velitelem roty ukrytý samopal.
„Pamatuješ na to, jak jsme občas vyvolávali duchy,“ pokračoval
Marek. „Ale to víš že jo, odvětil jsem.“ „Právě. Na
dovolené doma jsem našel nějaké časopisy z osmašedesátého,
kde o duchařině docela podrobně v jednom díle psali a
v dalším v té souvislosti psali i o lysohlávkách.“
„Aha, ty jsi chtěl přes houbičky proniknout do jiných dimenzí,“
rozesmál jsem se. „A podařilo se?“ „Teď už vím, že ano,“
odvětil vážně kamarád. „Vzpomínáš na ty skotačící
školáky z Waldorfu, o kterých jsem ti tehdy povídal?“
„Myslíš ty, co jsi s nimi hrál fotbal, zatímco jsem lezl
po kolenou mezi oranicí a signálkou?“ smál jsem se. „Právě,
ty.“ „No a?“ „Dnes jsem je viděl ještě jednou.“ „A
kde?“ byl jsem trochu z konceptu. „Na fotkách starýho
Šmída, asi před hodinou. Ty děcka byly úplně stejný jako ty co
jsem viděl v tom rauši někdy před pěti lety na Waldorfu. Na
fotce byl přeci mezi nimi i Šmídův táta v dětským věku.“
„Aha,“ odvětil jsem. „Myslíš toho, co se jmenoval Horst a
podle Šmídova vyprávění padl někdy před koncem první války v
Itálii. Šmíd o něm říkal, že byl dobrý fotbalista.“ „Jo,
přesně toho,“ odvětil kamarád. „Všiml jsi si taky na fotce
těch pár holek z jejich třídy?“ „Ano, jedna z nich jako by
z oka vypadla mladý Šmídový.“ „Přesně tak, pořád
jsem dumal, kde jsem ji kdy jindy viděl a až dneska mi to
docvaklo.“
Nevím
co je osud, o náhodě kdosi říká, že jde o nepoznanou
zákonitost, já si zase dnes myslím, že nic na světě se neděje
náhodou. Byla tedy náhoda, že jsem za rok po tomto setkání jel
na hranice znova? Tentokrát ovšem ne jako nostalgický turista, ale
jako svatební host a svědek na veselce mého kamaráda Marka, který
si bral za ženu jednu ze dvou Šmídových vnuček. Ne sice tu,
která se navlas podobala dívce z fotografie a Markova
bláznivého snu, ale její sestru.
Samozřejmě, že ještě před tím, než začala slavnostní
hostina, jsem se v kuchyni u Šmídů opatrně ujistil, že
podávaná jídla neobsahují žádné, ale vůbec žádné houby.
(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský