Před cca třemi lety (12.listopadu 2014) jsem zde, na weblogu POHRANIČNÍK, publikoval jednu ze svých vzpomínek na vojenskou službu u 1.rPS Trojmezí a mimo jiné se zmínil o jisté, poměrně dramatické situaci, kdy byly pohraniční hlídky z roty PS v Trojmezí a z 2.rPS Pastviny nuceny použít zbraně. Pravidelní čtenáři si možná ještě vzpomenou a ostatní mohou nalézt celý text v článku zde (klikněte si).
Článek vzbudil poměrně velký ohlas, v komentářích se objevilo několik různých reakcí, včetně té, kdy se anonymní pisatel rozčiloval nad výsledkem onoho incidentu. Diskuze je zde (klikněte si).
Ozvalo se i pár pohraničníků, kteří v té době sloužili, jak v Trojmezí, tak v Pastvinách a díky tomu, že odkaz na článek byl i na webu Vojensko.cz , například tady , ozval se po těch letech i jeden z přímých účastníků, který se zásahu spojeného se střelbou přímo účastnil. A onen bývalý pohraničník se rozhodl, že si dá tu práci a pro weblog Pohraničník napíše několik vět o tom, jak se onen incident, z jeho pohledu, odehrál.
Samozřejmě, jak je mým zvykem, pokud o to kdokoliv z přispěvatelů pro weblog Pohraničník požádá, utajím jeho identitu a uvedu jen iniciály či křestní jméno, případně přezdívku, což činím i v tomto případě. Jinak je mě identita známa, dokonce si onoho pohraničníka trochu vybavuji, znal jsem jej osobně, neboť později, po tomto incidentu, byl převelen z roty v Pastvinách k nám, do Trojmezí.
Chci ještě upozornit, že pokud budete, vážení čtenáři, reagovat v rubrice KOMENTÁŘE pod tímto textem, neuvádějte ve svém příspěvku plné jméno výše zmíněné osoby, pokud jej znáte. Takový komentář nebude na web propuštěn a bude smazán. Děkuji za pochopení.
A nyní již samotný text "insidera", který byl zaslán do redakce Pohraničníka.
Stalo
se 22.září 1989.
Sloužil
jsem na rotě v Pastvinách od konce srpna 1989 (ale upřesním, na
vojnu jsem nastoupil do Aše, do výcvikového kurzu jako řidič).
Naším velitelem čety byl desátník Miro M., se kterým jsem byl
převelen na 2.rPS Pastviny . Velitelem roty na Pastvinách byl tehdy
kpt.Kocour.
Nastoupil
jsem jako řidič. Převzal jsem vozidlo UAZ 469 a začal jezdit,
jenže během měsíce jsem se dostal do ztráty pohonných hmot,
chybělo 180 litrů benzínu! Co se stalo jsem zjistil, když jsem
přistihl starší vojáky, jak přečerpávají benzín z mého
auta do kanystru. Jeden z nich byl taky řidič, příjmení si
dodnes pamatuju, jmenoval se R. a byl z Chomutova, a druhý byl
Š. který chodil jako tzv.“pátrač“ do služby v civilu.
Dobové foto - pohled na část objektu 2.rPS Pastviny (80.léta).
Jako mladý voják jsme nemohl nic moc dělat, jenže jsem nebyl žádná
bačkora, takže jsem je v rozčilení hned na místě fyzicky
napadnul, přesněji řečeno, poprali jsme se jako psi.
Celé
to ale dopadlo nakonec tak, že moji mazáci řekli veliteli roty, že
mě přistihli jak kradu z aut benzín a že jsem je napadl a
způsobil jim pohmožděniny. Prostě to otočili proti mně.
Velitel
jim uvěřil a já byl jsem převelen z funkce řidiče na výkon
služby do kontrolní hlídky, místem výkonu služby bylo hlavně
Stanoviště 15, na styku s 1.rPS Trojmezí.
Ten
osudový den si pamatuji docela dobře.
Od
13. hodin jsem měl hlídku na stanovišti 15 s pohraničníkem,
který jinak v Pastvinách vykonával funkci tzv.staršího kuchaře
. Není vůbec pravda, co se píše v článku, že jsme odpočívali
a nevěnovali se ostraze úseku. Prvního ze dvou narušitelů
hranice zahlédl kolega.
Okamžitě
vystřelil do vzduchu varovný výstřel a zařval: „Stůj!“
Ze
sousedního stanoviště Bunkr-2 (B-2) v úseku 1.rPS Trojmezí
nemohli vidět nic, protože ve výhledu jim bránil cíp lesa. My na
stanovišti 15 jsme měli výhled kompletní. Narušitelé byli
schovaní před začátkem louky, kde nemohla hlídka z Bunkru-2
nic vidět. Úsek mezi špaky (pozorovatelny) byl asi 1 až 1,5
kilometru dlouhý, a v polovině úseku byl jakoby výběžek.
Věže byly naproti sobě.
Střelbu
tedy zahájilo naše stanoviště 15. Já osobně můžu ale
potvrdit, že jsme střileli ne do narušitelů, ale vedle nich,
prostě jste to tak udělali schválně. Nikdo nechtěl střílet do
lidí. Narušitelé přeběhli úsek a dostali se na dohled hlídce
z Bunkru-2 a trojmezští vojáci začali také pálit.
Bohužel,
jakmile vojáci z B-2 začali střílet a narušitelé se
dostali na silnici vedle kontrolního pásu, kulky se odrážely od
asfaltové cesty a dopadaly jak na stanoviště B-2 tak na stanoviště
15. Málem jsme sami sobě ublížili. Dodnes si pamatuju, jak kulky
lítaly kolem mě, tři přímo zasáhly věž, možná 15 cm od
místa, kde jsme leželi.
Mezitím
dorazila poplachovka pod vedením desátníka M., se psovodem, který
byl velmi malé postavy, měřil snad jen 160 cm a s řidičem,
vojínem R. Pamatuji se, že při pronásledování málem ztratil
psovod samopal, ne tedy úplně ztratil, ale prasknul mu popruh u
zbraně.
Problém
byl v tom, že narušitelé běželi po louce, která byla
úsekem 2.rPS Pastviny, ale dráty (signální stěnu) překonali v „rajónu“
1.rPS Trojmezí. Později pak začaly dohady o tom, čí ta „díra“
vlastně je.
Dobové foto - zásah Poplachové hlídky v úseku 1.rPS Trojmezí.
Jak
jsem zmiňoval, měl jsem s vojínem R. Konflikt, jenž jsem
popsal výše. Když velitel hlídky s psovodem pronásledovali
narušitele, musel jim vojín R. odemknout bránu a zůstat u ní
stát. Brána byla od špaku přibližně 20 metrů. Jak jsem byl po
střelbě plný emocí, zařval jsem na vojína R. „Hej, ty
parchante!“ a namířil jsem na něj samopal. „Chceš ode mě
taky jednu na památku?“
Vojín
R. později celý incident nahlásil veliteli roty, že prý jsem ho
chtěl zastřelit. Velitel roty kpt.Kocour mě nakonec po týdnu
převelel do Trojmezí. Doslova mi tehdy řekl: „Tam si to užiješ,
vojíne, kvůli tobě jsme měli díru, jen proto,že nedokážeš
trefit posranýho narušitele.“ A s tím jsem byl převelen.
Dobové foto - Poplachová hlídka v areálu 1.rPS Trojmezí
Musím
přiznat, že jsem měl strach, že mě na Trojmezí asi nebude nic
dobrého čekat. Jenže můj nový velitel major Juříček se choval
velice dobře a vojáci z Trojmezí mě mezi sebe časem bez problému
přijali. Major Juříček se zachoval opravdu jako chlap, řekl, ať
si z toho nic nedělám, že jsem řidič, tak budu jezdit. Pak
jsem ho vozil převážně já. Prostě v Trojmezí vojáci drželi
při sobě. Na 1.rotě PS byla, aspoň pro mne, větší pohoda.
Pak
jsem se dostal i já do služby na stanoviště Bunkr-2 a zjistil
jsem, že tenkrát vojáci z Trojmezí nic vidět nemohli, ve výhledu
jim překážel onen cíp lesa. Tudíž střelba proběhla jen naoko
kvůli pozdější reakci velení a vyšetřovatelů Nikdo tehdy, v
září 1989, nechtěl střílet po lidech.
Když
jsem mluvil s hlídkou, co na B-2 byla při střelbě,
potvrdili mi, že stříleli úplně mimo. Nikdo si neuvědomil, že
kulky, co nás míjely, byly střely odražené od asfaltové cesty.
To se vyjasnilo až mnohem později.
Autor (c): Miroslav M.
