V době, kdy publikuji tento článek, je adventní čas, doba před Vánoci. A tak jsem si řekl, že by bylo vhodné dát na weblog nějaké příjemné čtení, takříkajíc oddychovku. Vzpomněl jsem si, že už pár měsíců mám v archivu uložené nějaké texty, které mě posílal kamarád, kolega od PS - Jirka.
Své vzpomínky, formou velmi krátkých textů, mě Jiří posílal během měsíce září a října 2019, časem se tyto střípky vzpomínek nashromáždily a teď, v prosinci, mě připadá vhodná doba ke zveřejnění.
Takže, uvařte si šálek vonného mocca, udělejte si čaj, nebo svařák, případně nalejte sklenku dobrého vína či stakan velejemné pálenky a dejte se do čtení.
Jak je všeobecně známo z dob T.G.M. hraniční pruh má být čistý a prostý všech překážek v šířce tří metrů.
Říká se však, že kdesi kdysi stála hospoda, kdy výčepem procházela státní hranice. Na západě se čepovalo bavorské a na východě české pivo. Možná bylo, možná nebylo.
Ale co bylo určitě?
Místo na státních hranicích, kde docházelo k burze informací mezi Bavorskou hraniční policii a Pohraniční stráží. Stane se třeba, že když muži zákona najdou vzájemné pochopení ze služby na hraničních přechodech. A to se tenkrát stalo. Vzájemné důvěry se rozhodnou využít vysoce postavení páni.
A tak, když bylo potřeba, vyrazil náš major o výšce dvou metrů a váhy něco kolem 160 kg. Teda nepřehlédnutelný. Zvlášť když měl batoh.
V tu chvíli vyšel také německý policejní úředník (Polizeibeamter). A jako na potvoru si sedli zády ke stromu, který, nevím jak je to možné, zůstal v hraničním pruhu.
Otevřeli pivo, kořalku, vybalili něco k snědku a v družném pohovoru poseděli. Každý dostal informace, které se smělo "prodat" a pokyny, jaké informace má "koupit". Fungovalo léta k plné spokojenosti pánů v Praze i v Mnichově. Nikdy se nesmělo říct jak informace byly získané, ale, za "tepla" se využívaly.
Při jedné mé pozdější cestě, v bavorském Chamu, jsem zjistil, že ač doba trhla oponou, tito dva pánové se stále na pivu scházejí.Už nikomu nemusí nic hlásit a oba ví, že šlo poctivý obchod,tak tedy, proč by se na sebe mračili?
* * * * *
Jako "vedlešák", ke své hlavní funkci, jsem se stal zástupcem hraničního zmocněnce na hranici s NDR, v úseku Západočeského kraje. Nebylo mi čtyřicet, byl jsem major. Mým protějškem byl generálporučík. Sedmdesát let.
Prostě jsem byl proti němu ucho, ucho, ucho. Mým štěstím bylo, že na Úsekovém oddělení sloužil německý rodilý mluvčí, později můj vážený kolega, bez kterého jsem se prostě neobešel. Znal i Egerland (Chebsko). O čemž se oficiálním tlumočníkům Federálního ministerstva vnitra mohlo jen zdát.
Co se stalo při prvním setkání. Pepa, zde uvedený můj kolega, jen co promluvil, pan generál okamžitě zbystřil, přerušil jednání. Pepu si vzal bokem a dlouze a opravdu dlouze spolu hovořili. Soudruhovi generálovi bylo jasné, že Pepa je rodilý Němec. Nemohl jenom pochopit, že on, jako Němec, slouží bez problémů v československé ozbrojené složce.
Nutno podotknout, že následují jednání, možná pro výše popsané, byla naprosto srdečná.
* * * * *
Franta přišel na oddělení z pasové kontroly v hodnosti kapitána, ve věku kolem padesáti let. Dostal "speciální" pracoviště, kam bylo možné dostat se přes kuchyňku. Vznikla tak "zašivárna" kam se chodil ukrýt i velitel brigády, aby s Frantou zafilozofovali o životě a tak vůbec.
Frantovo výtvory jsem dostával ke kontrasignaci, než byly postoupeny dál. Všiml jsem si, že hodnost píše "Kpt." a ne "kpt".
Ptal jsem se proč? Odpověď: "Hodnost kapitána mám sedmnáct let a ta časem nějak povyrostla na velké Ká".
Po všech dotazech bůhví kde všude jsem se dozvěděl, že na hodnostní postup nemá Franta nárok. Absolvoval sice vojenské učiliště, ale toto vzdělání nebylo postaveno na úroveň maturitního. Takže nic.
Jednou za dva roky se zpracovávalo komplexní hodnocení, které jsem, jak jinak, musel zpracovat. Mimo jiné byl stanoven úkol, kam se hodnocený měl ubírat. Na mysl mi přišel ruský spisovatel Gogol a jeho "mají univérzitěty". Prostě Franta měl vystudovat vysokou školu studiem života.
Náčelník, když to viděl, tak ječel. Zpupně jsem odvětil, že nic předělávat nebudu, on má sekretářku. Asi poslechl, myslel jsem si, protože bylo ticho. Pak si mě přeci jenom zavolal do kanceláře a potutelně mě vybídl ať si Frantovo hodnocení prohlédnu. Valil jsem bulvy. Mnou navržený úkol podepsal nejen velitel brigády, ale i generál Šádek.
Využili jsme jedné návštěvy velitele brigády u Franty v "noře". Začali jsme rozvíjet teorii jak je Franta moudrý člověk, který snad absolvoval vysokou školu studiem života. Velitel nadšeně přikyvoval. Tak jsme před něj předložili komplexní hodnocení Franty s konstatováním, že zadaný úkol splnil. Když velitel viděl svůj podpis tak stuhnul. Ale pak se rozřechtal, až mu slzy tekli - "von to podepsal i Šádek!"
Ale pak bylo zase ticho a klid před bouří.
Byl hnusný listopadový den, samé spadané listy a vlhko vůkol. Všichni byli už pryč. Seděl jsem ve své kanceláři, protože se mi nechtělo k mé rozhádané ženě. Franta, jako šťastně rozvedený, také nikam nespěchal. Ticho rozřízlo telefonické zvonění a podle kontrolky přímo od velitele brigády. "Je tam ještě Franta"? ""Jo, sedí v noře". "Tak ať nikam nechodí a ty přijď ke mně"! Stalo se.
"Hele, když jste si utahovali ze mně, tak teď vám zatnu tipec"
"Právě jsem dostal od Šádka rozkaz, že Franta je povýšen na majora".
"Tak ho přiveď".
"Franto, mám tě předvést před velitele brigády".
"Copak, copak, co jsem provedl"?
"Utopil jsem žáka základní školy nebo jsem spáchal jiný hrdinský činů?
"Nevím, ale snad dostaneš hodinky".
"Jéééé, těch já mám..."
Jsme před velitelem brigády. Ten bez okolků vypálil text kádrového rozkazu o povýšení. Při pohledu na Frantu jsem se opravdu bavil. Býk na jatkách, který právě obdržel smrticí ránu. Nohy roztažené, ruce roztažené, prsty roztažené, huba na plno rozevřená, oči vyvalené. A nikde ani hlásku.
Velitel přistoupil, dal Frantovi výložky majora, poklepal po rameni a řekl: "Příště abych tu měl doktora". "Ale lidskýho, ne toho co máš vedle sebe".
"Tak běžte chlapi".
Na cestě do "nory" říká Franta: "Tos mi nemohl něco říct?"!
"Franto nemohl, to sem si nemohl nechat ujít".
"Víš co mě to stálo nervů"?
Druhý den byl pátek a ranní nástup velitelství brigády na nástupišti. I my tam chodili v uniformách. To ráno přišel Franta v uniformě, na náramenících hodnost majora.
Kolegové chodili okolo. "Franto na tobě je něco divnýho".
Ale až na apelu jim došlo, po oficiálním vyhlášení, že Franta je major.
Poznámka: Do výslužby odcházel v hodnosti podplukovník.
* * * * *
Důstojník PS se vojensky pozdravil s příslušníkem německé BGP a nad mezinárodním konfliktem se zavřela voda.
* * * * *
Události na státních hranicích s NDR jsme operativně řešili na místní úrovni. Jako vytečení škodlivé látky na přechodu Bad Brambach, kdy tam zajížděli naši, tehdy požárníci. Udržování přechodů pro mimořádné události, atd, atd.
Jednou, na plánované schůzce s mým protějškem z NDR se stala "nesmírně vážná událost". Z mého pohledu "krávovina", protože dobytek seběhl z území ČSSR do Saska. Pan generálporučík měl hlavu v "pejru". Kde tak narychlo sehnat veterináře, kamiony k přepravě přes hraniční přechod cca 50 km vzdálený? A co opatření na hraničních přechodech?
Můj protinávrh, po zkušenostech z Bavorska, byl: zahnat zpět, škodu zaplatit v naturáliích. Mohu rozhodnout sám a na místě. On, že musí projednat s Berlínem.
Požádal jsem o odklad jednání na pozdní odpoledne. Odjel jsem do Chebu, volal na odbor Federálního ministerstva vnitra. Vzala jakási kapitánka s milým hlasem a jiskřivým smíchem. Vysvětlil jsem, ona pochopila.
Za dvě hodiny mi volala, že Berlín souhlasí. Zajistil jsem si, aby se na místo útěku krav dostavili odpovědní zaměstnanci statků . Všichni jsme přišli na místo, Němci nahnali krávy k nám, naši je kvapem hnali dál do vnitrozemí, němečtí a naši statkáři se dohodli na vyrovnání škod. Hotovo.
* * * * *
Jednu dobu se Američané chovali dost neurvale. Vrtulník Cobra učinil přelet nad plukem ČSLA v Domažlicích a rychle zmizel mezi kopci. Při druhém přeletu na vrtulník vyrazila naše stíhačka. Jenomže ta spíš měla problém udržet se nad naším územím a Cobra bez nesnází uletěla.
Při dalším pokusu Cobry přiletěl náš letoun Delfín. Byl rychlejší než Cobra, letět mezi kopce mu nečinil problém. Z palubních zbraní vypálil dávku, která se zaryla pod Havraní vrch. Americký pilot měl dozajista problémy s neposkvrněností spodního prádla. Vícekrát se už nad naším územím neobjevil :-)
Napadlo nás něco vyzkoušet.
Do té doby nám byly přidělovány vrtulníkové oblety z letky FMV. Využívaly se k bezduchému kopírování "drátů". Pravda, každé porušení bylo z výšky dobře vidět.
Nyní jsme se rozhodli využít vrtulníků k monitorování situace přímo na "čáře". Zároveň jsme aktivizovali náš odposlech, abychom znali ohlas složek ochrany státních hranic na bavorské straně. Znali jsme čas našeho průletu, čas hlášení hlídek protivníka a tak s porovnáním hlášení odposlechu jsme odkryli stanoviště skrytých hlídek.
Americká Cobra nás sice doprovázela, ale v uctivé vzdálenosti. Armáda totiž v té době obdržela nové "vzteklé" vrtulníky a ty se občas kolem trasy našeho letu objevovaly. Nutné konstatovat, že byly tak šikovně konstruovány, že z pohledu ve vzduchu z nich byla vidět jen úzká čára.
* * * * *
Náčelník správy jednou prohlásil: "Franto, ty kdybys nic jiného nedělal a jen byl, tak jsi pro oddělení požehnáním". Měl pravdu. S náčelníkem jsme kolem sebe obíhali jako dvě planety. Nebylo nic jednoduché, jiskry sršely. Ale, ve výsledku bylo oddělení velice úspěšné a profesionální. S náčelníkem jsme se celý den hádali. Pak nás vzal Franta do hospody a za 15 minut jsme se dohodli.
Franta byl fenomenální i v tom, že každou stresující situace v sobě přetavil, dal věci jiný úhel pohledu, přidal zakončení. A všichni nám záviděli cože krásného jsme opět prožili.
Samozřejmě jsme mu nic neodpustili jako příklad:
Franta byl rozvedený a tak se občas nějaká ta přítelkyně objevila. My říkali, že nastala fáze divokých telefonátu. Pak přišla fáze: "vezmi mi ten telefon".
"Prosím, Franta ...(gestikulace nejsem tady) tu není".
"Kde je?"
Franta šeptá " Jsem ve vyhnanství".
"Mladá paní, je ve vyhnanství, tady na služební cestě v Rozvadově".
"Jak dlouho"?
Franta vztyčuje tři prsty.
Údaj té paní hlásím, slibuji, že Frantu budu pozdravovat.
Za chvíli Franta leze do skříně, balí a žádá mě o auto.
"To víš, já půjdu z práce a ona bude u brány, anebo se u mě bude večer svítit".
"Nic,jedu do Rozvadova".
Moc se mi líbilo Frantu nenásilně posílat na několik dní do Rozvadova.
S prázdnou se nikdy nevrátil.
* * * * *
Výskyt hlídek Spolkové ochrany hranic (BGS) jsme museli znát, protože při přechodu čáry by jim, naší lidé (zpravodajci), padli přímo do náruče. Málem se nám nepovedlo vypustit do Bavorska člověka odněkud z rovníkové Afriky. Právě, když měl překročit hranici, zjistili jsme, že na směru jeho postupu zaujala skryté stanoviště hlídka ZOLL,
Ovšem po jejich odjezdu bylo bezpečno a "náš" člověk se mohl vydat dál.
Jindy jsme měli vysadit agenta jiného spřáteleného státu.
V úkolu však měl "ilegálně" překročit státní hranice. Kdybychom zorganizovali vše kolem akce na státních hranicích pod signálem "proryv", to by se nám velitel brigády pěkně poděkoval za "díru". Při solidaritě k veliteli jsme udělali vše jinak.
Milého "kamaráda" jsme naložili v Plzni. Ukázali jsme mu místo, kde si vzal "stopa"a cestou jme ho upozorňovali na důležité zajímavosti v terénu.
Vystoupil na Přimdě. Pozorně si prohlédl kamion a řidiče TIR z Německa, který tankoval. Přestoupil do UAZu a ověřil si, jak postupoval terénem, aby se vyhnul kontaktu s lidmi. Náhle byl před dráty. Nechápavě se díval. Ukázal jsem mu izolátor a vybídl, aby se pozorně na stěnu podíval. Pochopil, že nikde na stěně izolátory nejsou, čili žádné vysoké napětí.
Další úkol byl vysvětlit, proč ostnaté dráty na stěně jsou souběžné.
Pochopil, že by mohl vyvolat zkrat. U sloupu jsme vodiče vytáhli i se skobičkami z původního připevnění a přiklepli cca 2 cm nad přízemní vodič. Tak jsme postupoval nejdřív dolů a pak nahoru až vznikl kosočtverec a tím "kamarád" proskočil. Vodiče jsme uvolnily. stopy společné zahladili smrkovou větví. Dostal pokyn přihlásit se německé policii, co nejdřív na území NSR a způsob překonání pak podrobně popsat vyslýchajícímu úředníkovi.
Bylo nám jasné, že brigáda nebude mít "díru" a Němcům bude naprosto jasné, proč nedošlo k vyhlášení poplachu na české straně. Přidanou hodnotou pak byla naprostá důvěra v prostředí kam byl "kamarád" vyslán.
Bylo nám to později potvrzeno ve velice srdečném poděkování z vysílající rozvědky.
* * * * *
Každoročně bylo dohodnuto překračování státních hranic z bavorského Waldmuenchenu na českou stranu, pod horu Čerchov, za účelem čištění studní. Němci prostě brali vodu z Čech a museli za ní platit.
Nelíbilo se to tehdejšímu představiteli mnichovského prezidia Bavorské hraniční policie, panu Enderovi. Zjistil, že obdobně teče voda z Bavorska do Chebu. Chtěl vzájemný zápočet a stále nechtěl pochopit, že Cheb čerpá vodu ze svého vlastního zdroje v tzv. "Chebském lese". Bavorská vláda sice zakázala, aby oprávněný vlastník se svým majetkem nakládal, ale vodu si odstřihnout netroufla. Pan Ender byl i v chebské archivu, ale s věcí nic nezmohl. Voda ze studní pod Čerchovem byla zpoplatněna, ta chebská ne.
Chebský les "propadl" nadaci až v poslední době, díky slabosti chebského zastupitelstva.
* * * * *
Mnoho českých spisovatelů a malířů v dobách národního obrození popisovali s nadšení vlastenectví Chodů. Ve skutečnosti šlo o pevnost vztahů uvnitř chodských klanů a rodin.
I v socialistických dobách toto pevné sevření trvalo. Například obyvatelstvo Domažlic natvrdo rozlišovalo mezi Onďáky, Náplavou a Ksindlem.
Onďák = prarodiče prarodičů na místním hřbitově.
Náplava = přiženil se/přivdala se.
Zbytek obyvatelstva řádně přihlášeného byl Ksindl, který většinou bydlel na Kozinovo poli.
A tak my, Ksindl, vědomí si, že vše podpultové v Domažlicích pro nás není a tak jsme nakupovali jinou cestou.
Venca, jinak řečený "Obchodní příručí " nevynechal jediný obchod. Neopomenul ani domažlické náměstí. V železářství chtěl nějakou drobnou součástku k vodovodní baterii. Paní prodavačka navrhla ať si koupí celou baterii. Pak se rozpovídali a když prodavačka zjistila, že Venca bydlí na Kozinovo poli, na chvilku odběhla dozadu a požadovanou součástku přinesla.
Na dotaz mého kolegy, "kolik platím", odvětila, že není možné platit za něco, co nemají.
"Tak kde jste to vzala"?
"Vymontovala z baterie".
"Ale ta je teď vadná".
"Jistě, budu ji reklamovat".
A pak řekla tu památnou větu, kterou si budu pamatovat celý život, která mi nesčíslně pomohla když jsem si ji v duchu opakoval:
"MY, KSINDL, SI MUSÍME POMÁHAT" :-)
* * * * *
Problém migrantů není věcí poslední doby. Před rokem 1990 došlo několikrát k zadržení migrantů z Indie, kteří si chtěli vyšlápnout přes "zelenou" hranici, ve skupinách přes padesát osob a byli pochopitelně zadrženi.
Pak mnoho a mnoho papíru bylo popsáno, aby nakonec skončili na Ruzyni. Ne v base, ale na letišti, odkud byli odesíláni mimo území ČSSR.
My, jako pohraničníci, bychom neměli problém, kdyby imigranti klidně pokračovali dál, protože měli víza opravňující k opuštění ČSSR. Jen zvolili jiné místo než hraniční přechod k tomu určený. Což bylo z principu nepřípustné.
Indové tedy zvolili jinou metodu a zavčasu z vlaku nevystoupili. Míč byl na naší straně. Víza k opuštění republiky měli, byli na oficiálním hraničním přechodu na odbavení, ale neměli německá víza.
"Nemůžeme je dál pustit, protože nám je Němci vrátí".
"Co je nám do Němců, ať je raději vrátí Němci, než je mít "na zelené".
"Poradím jim, až vlak bude před státními hranicemi, ať pasy vyhodí z okna vlaku".
Za dvě hodiny Němci hlásili, že od nás přijela skupina Indů, že je nám vrátí. Naše odpověď byla, že samozřejmě, pokud odbavovacím razítkem z Chebu bude potvrzeno, že od nás hranice skutečně překročili. Žádný takový doklad nebyl předložen a tudíž nebyl důvod Indy převzít.
Asi dva měsíce byl klid.
Pak hlášení z hraničního drážního přechodu:"Máme tu další skupinu Indů, udělat jako posledně"? Jak jinak.
Ovšem stala se chyba. Pasy padaly na německé území. Hlídky Bavorské hraniční policie prohledávaly okolí železniční tratě a pasy úspěšně našly. Vítězoslavně nám pasy předaly a Indy nahnaly na hraniční most. Ti posedali a vyhlásili, že nehnou. Už byl listopad, v noci pěkná zima, oni v sandálech a oblečení jen nalehko.
Provoz na hraničních přechodech byl zastaven. Užití jakéhokoliv násilí jsme Němcům odmítli. Jim a nám bylo jasné, že drsnost podmínek pracuje za nás. Přivezli jsme várnici čaje, s tím, že snídaně je připravena v budově na naší straně.
Za dvě hodiny se šli najíst a autobus je odvezl do pražské Ruzyně na letiště.
A odtud byli rozeslání do světa.
Jen jedno nechápu - kde byla masmédia, aby referovala, jak jsou k nám z Bundesrepubliky zpět nahánění lidé toužící po svobodě?
* * * * *
Mnoho se nyní hystericky hovoří o útocích psích smeček na volno. Osobně vím jen o jedné, na Bystřici. Psi byli v kotcích mimo rotu a vyráželi na zásah na základě akustického nabuzení od dozorčího roty.
Naše zkušenost byla taková, že do prostoru krytého tímto způsobem, vnikli čtyři Poláci. Psi byli vypuštěni a do prostoru ihned vyrazila Poplachová hlídka a možný směr pravděpodobného postupu byl zajištěn Skupinou překrytí.
Když "poplachovka" na místo dorazila, naskytl se ji zábavný pohled. Poláci stál k sobě obráceni zády a snažili se do kroužících psů kopat. Psi se evidentně bavili. Zábavu jim pohraničníci zrušili, psi zavřeli do kotců a Poláky převezli na rotu k zahájení úkonů trestního řízení.
Psům ani Polákům se nic nestalo. Důležité bylo, že pohraniční rota v obtížném prostoru získala čas.
Samozřejmě jsme se snažili situaci vyhodnotit. Aktivizaci psů prováděli vojáci v uniformách. Čili, psi byly vycvičení na vojáky a ne na civilní osoby.
Také se u těchto psů více projevila jejich přirozenost. Jako šelmy pronásledují utíkající. Kdo se zastaví přestává být kořistí. Pokud se člověk zastaví, sedne si, hlavu mezi kolena, tak psi budou sedět a čekat až přijede hlídka. Kdo se psy aktivně bojuje, je prohrávající. Stejně tak, kdo se zastaví na varovný výstřel je v bezpečí. Kdo neuposlechne, bývá zasažen.
Platí i dnes. Policie ČR, když může, pálí bez zaváhání i za cenu, že jsou poškozené nezúčastněné osoby (spolujezdkyně), jak víme ze zpravodajství.
Své vzpomínky, formou velmi krátkých textů, mě Jiří posílal během měsíce září a října 2019, časem se tyto střípky vzpomínek nashromáždily a teď, v prosinci, mě připadá vhodná doba ke zveřejnění.
Takže, uvařte si šálek vonného mocca, udělejte si čaj, nebo svařák, případně nalejte sklenku dobrého vína či stakan velejemné pálenky a dejte se do čtení.
Jak je všeobecně známo z dob T.G.M. hraniční pruh má být čistý a prostý všech překážek v šířce tří metrů.
FOTO: hraniční pruh na státní hranici ČSSR - BRD
Říká se však, že kdesi kdysi stála hospoda, kdy výčepem procházela státní hranice. Na západě se čepovalo bavorské a na východě české pivo. Možná bylo, možná nebylo.
Ale co bylo určitě?
Místo na státních hranicích, kde docházelo k burze informací mezi Bavorskou hraniční policii a Pohraniční stráží. Stane se třeba, že když muži zákona najdou vzájemné pochopení ze služby na hraničních přechodech. A to se tenkrát stalo. Vzájemné důvěry se rozhodnou využít vysoce postavení páni.
A tak, když bylo potřeba, vyrazil náš major o výšce dvou metrů a váhy něco kolem 160 kg. Teda nepřehlédnutelný. Zvlášť když měl batoh.
V tu chvíli vyšel také německý policejní úředník (Polizeibeamter). A jako na potvoru si sedli zády ke stromu, který, nevím jak je to možné, zůstal v hraničním pruhu.
Otevřeli pivo, kořalku, vybalili něco k snědku a v družném pohovoru poseděli. Každý dostal informace, které se smělo "prodat" a pokyny, jaké informace má "koupit". Fungovalo léta k plné spokojenosti pánů v Praze i v Mnichově. Nikdy se nesmělo říct jak informace byly získané, ale, za "tepla" se využívaly.
Při jedné mé pozdější cestě, v bavorském Chamu, jsem zjistil, že ač doba trhla oponou, tito dva pánové se stále na pivu scházejí.Už nikomu nemusí nic hlásit a oba ví, že šlo poctivý obchod,tak tedy, proč by se na sebe mračili?
* * * * *
Jako "vedlešák", ke své hlavní funkci, jsem se stal zástupcem hraničního zmocněnce na hranici s NDR, v úseku Západočeského kraje. Nebylo mi čtyřicet, byl jsem major. Mým protějškem byl generálporučík. Sedmdesát let.
Prostě jsem byl proti němu ucho, ucho, ucho. Mým štěstím bylo, že na Úsekovém oddělení sloužil německý rodilý mluvčí, později můj vážený kolega, bez kterého jsem se prostě neobešel. Znal i Egerland (Chebsko). O čemž se oficiálním tlumočníkům Federálního ministerstva vnitra mohlo jen zdát.
Co se stalo při prvním setkání. Pepa, zde uvedený můj kolega, jen co promluvil, pan generál okamžitě zbystřil, přerušil jednání. Pepu si vzal bokem a dlouze a opravdu dlouze spolu hovořili. Soudruhovi generálovi bylo jasné, že Pepa je rodilý Němec. Nemohl jenom pochopit, že on, jako Němec, slouží bez problémů v československé ozbrojené složce.
Nutno podotknout, že následují jednání, možná pro výše popsané, byla naprosto srdečná.
* * * * *
Franta přišel na oddělení z pasové kontroly v hodnosti kapitána, ve věku kolem padesáti let. Dostal "speciální" pracoviště, kam bylo možné dostat se přes kuchyňku. Vznikla tak "zašivárna" kam se chodil ukrýt i velitel brigády, aby s Frantou zafilozofovali o životě a tak vůbec.
Frantovo výtvory jsem dostával ke kontrasignaci, než byly postoupeny dál. Všiml jsem si, že hodnost píše "Kpt." a ne "kpt".
Ptal jsem se proč? Odpověď: "Hodnost kapitána mám sedmnáct let a ta časem nějak povyrostla na velké Ká".
Po všech dotazech bůhví kde všude jsem se dozvěděl, že na hodnostní postup nemá Franta nárok. Absolvoval sice vojenské učiliště, ale toto vzdělání nebylo postaveno na úroveň maturitního. Takže nic.
Jednou za dva roky se zpracovávalo komplexní hodnocení, které jsem, jak jinak, musel zpracovat. Mimo jiné byl stanoven úkol, kam se hodnocený měl ubírat. Na mysl mi přišel ruský spisovatel Gogol a jeho "mají univérzitěty". Prostě Franta měl vystudovat vysokou školu studiem života.
Náčelník, když to viděl, tak ječel. Zpupně jsem odvětil, že nic předělávat nebudu, on má sekretářku. Asi poslechl, myslel jsem si, protože bylo ticho. Pak si mě přeci jenom zavolal do kanceláře a potutelně mě vybídl ať si Frantovo hodnocení prohlédnu. Valil jsem bulvy. Mnou navržený úkol podepsal nejen velitel brigády, ale i generál Šádek.
Využili jsme jedné návštěvy velitele brigády u Franty v "noře". Začali jsme rozvíjet teorii jak je Franta moudrý člověk, který snad absolvoval vysokou školu studiem života. Velitel nadšeně přikyvoval. Tak jsme před něj předložili komplexní hodnocení Franty s konstatováním, že zadaný úkol splnil. Když velitel viděl svůj podpis tak stuhnul. Ale pak se rozřechtal, až mu slzy tekli - "von to podepsal i Šádek!"
Ale pak bylo zase ticho a klid před bouří.
Byl hnusný listopadový den, samé spadané listy a vlhko vůkol. Všichni byli už pryč. Seděl jsem ve své kanceláři, protože se mi nechtělo k mé rozhádané ženě. Franta, jako šťastně rozvedený, také nikam nespěchal. Ticho rozřízlo telefonické zvonění a podle kontrolky přímo od velitele brigády. "Je tam ještě Franta"? ""Jo, sedí v noře". "Tak ať nikam nechodí a ty přijď ke mně"! Stalo se.
"Hele, když jste si utahovali ze mně, tak teď vám zatnu tipec"
"Právě jsem dostal od Šádka rozkaz, že Franta je povýšen na majora".
"Tak ho přiveď".
"Franto, mám tě předvést před velitele brigády".
"Copak, copak, co jsem provedl"?
"Utopil jsem žáka základní školy nebo jsem spáchal jiný hrdinský činů?
"Nevím, ale snad dostaneš hodinky".
"Jéééé, těch já mám..."
Jsme před velitelem brigády. Ten bez okolků vypálil text kádrového rozkazu o povýšení. Při pohledu na Frantu jsem se opravdu bavil. Býk na jatkách, který právě obdržel smrticí ránu. Nohy roztažené, ruce roztažené, prsty roztažené, huba na plno rozevřená, oči vyvalené. A nikde ani hlásku.
Velitel přistoupil, dal Frantovi výložky majora, poklepal po rameni a řekl: "Příště abych tu měl doktora". "Ale lidskýho, ne toho co máš vedle sebe".
"Tak běžte chlapi".
Na cestě do "nory" říká Franta: "Tos mi nemohl něco říct?"!
"Franto nemohl, to sem si nemohl nechat ujít".
"Víš co mě to stálo nervů"?
Druhý den byl pátek a ranní nástup velitelství brigády na nástupišti. I my tam chodili v uniformách. To ráno přišel Franta v uniformě, na náramenících hodnost majora.
Kolegové chodili okolo. "Franto na tobě je něco divnýho".
Ale až na apelu jim došlo, po oficiálním vyhlášení, že Franta je major.
Poznámka: Do výslužby odcházel v hodnosti podplukovník.
* * * * *
FOTO: hraniční tabule BRD.
Vojenská kontrarozvědka měla vždy pochopitelný strach z úniku
informací, nebo ze zrady. Jenomže, normální život na hranicích chce běžné vztahy,
studená válka sem, studená válka tam. Dnešní, tzv.Pražská kavárna občas blábolí o
"zemi nikoho". To je prý území mezi "dráty" a skutečným
průběhem státních hranic.
Samozřejmě nesmysl. Za "dráty" byla spousta
pastvin a na nich mnoho jalovic a býčků. Přes den, přes noc. Někdy se skot
vyplašil, někdy jen z "plezíru" šel na návštěvu do Bavorska.
Ráno měl zástupce hraničního zmocněnce, což byl
příslušný náčelník Oddělení pasové kontroly, nótu "na krátko" na
stole. Zástupce velitele brigády si nechal nahlásit škodu. Něco kolem 1.200,- DM.
Kde by Státní statek sehnal devizy? Jak dlouho by to případně trvalo?
Náčelník
OPK se tedy zeptal, kolik by v Bavorsku stál pytel pšenice. Po přepočtu bylo jasné, že
by škodu bylo možné uhradit malým valníkem obilí. Bavorský sedlák
spokojený, Státní statky otřely zpocené čelo.
Posledním problémem však byla západoněmecká ZOLL. Protože
však na obou stranách hranice byli rozumní "sedláci", Bayresche Grenzpolizei se s pohraničníky dohodla.
V době kdy ZOLL byla mimo službu, na
"čáru" přijel rychle jedoucí traktor s valníkem, a zaměstnanci statků přeložili pytle na
přistavený německý valník.
Důstojník PS se vojensky pozdravil s příslušníkem německé BGP a nad mezinárodním konfliktem se zavřela voda.
* * * * *
FOTO: varovná tabule na státní hranici DDR.
Jednou, na plánované schůzce s mým protějškem z NDR se stala "nesmírně vážná událost". Z mého pohledu "krávovina", protože dobytek seběhl z území ČSSR do Saska. Pan generálporučík měl hlavu v "pejru". Kde tak narychlo sehnat veterináře, kamiony k přepravě přes hraniční přechod cca 50 km vzdálený? A co opatření na hraničních přechodech?
Můj protinávrh, po zkušenostech z Bavorska, byl: zahnat zpět, škodu zaplatit v naturáliích. Mohu rozhodnout sám a na místě. On, že musí projednat s Berlínem.
Požádal jsem o odklad jednání na pozdní odpoledne. Odjel jsem do Chebu, volal na odbor Federálního ministerstva vnitra. Vzala jakási kapitánka s milým hlasem a jiskřivým smíchem. Vysvětlil jsem, ona pochopila.
Za dvě hodiny mi volala, že Berlín souhlasí. Zajistil jsem si, aby se na místo útěku krav dostavili odpovědní zaměstnanci statků . Všichni jsme přišli na místo, Němci nahnali krávy k nám, naši je kvapem hnali dál do vnitrozemí, němečtí a naši statkáři se dohodli na vyrovnání škod. Hotovo.
* * * * *
Jednu dobu se Američané chovali dost neurvale. Vrtulník Cobra učinil přelet nad plukem ČSLA v Domažlicích a rychle zmizel mezi kopci. Při druhém přeletu na vrtulník vyrazila naše stíhačka. Jenomže ta spíš měla problém udržet se nad naším územím a Cobra bez nesnází uletěla.
Při dalším pokusu Cobry přiletěl náš letoun Delfín. Byl rychlejší než Cobra, letět mezi kopce mu nečinil problém. Z palubních zbraní vypálil dávku, která se zaryla pod Havraní vrch. Americký pilot měl dozajista problémy s neposkvrněností spodního prádla. Vícekrát se už nad naším územím neobjevil :-)
FOTO: americký vrtulník Cobra.
Napadlo nás něco vyzkoušet.
Do té doby nám byly přidělovány vrtulníkové oblety z letky FMV. Využívaly se k bezduchému kopírování "drátů". Pravda, každé porušení bylo z výšky dobře vidět.
Nyní jsme se rozhodli využít vrtulníků k monitorování situace přímo na "čáře". Zároveň jsme aktivizovali náš odposlech, abychom znali ohlas složek ochrany státních hranic na bavorské straně. Znali jsme čas našeho průletu, čas hlášení hlídek protivníka a tak s porovnáním hlášení odposlechu jsme odkryli stanoviště skrytých hlídek.
Americká Cobra nás sice doprovázela, ale v uctivé vzdálenosti. Armáda totiž v té době obdržela nové "vzteklé" vrtulníky a ty se občas kolem trasy našeho letu objevovaly. Nutné konstatovat, že byly tak šikovně konstruovány, že z pohledu ve vzduchu z nich byla vidět jen úzká čára.
* * * * *
Náčelník správy jednou prohlásil: "Franto, ty kdybys nic jiného nedělal a jen byl, tak jsi pro oddělení požehnáním". Měl pravdu. S náčelníkem jsme kolem sebe obíhali jako dvě planety. Nebylo nic jednoduché, jiskry sršely. Ale, ve výsledku bylo oddělení velice úspěšné a profesionální. S náčelníkem jsme se celý den hádali. Pak nás vzal Franta do hospody a za 15 minut jsme se dohodli.
Franta byl fenomenální i v tom, že každou stresující situace v sobě přetavil, dal věci jiný úhel pohledu, přidal zakončení. A všichni nám záviděli cože krásného jsme opět prožili.
Samozřejmě jsme mu nic neodpustili jako příklad:
Franta byl rozvedený a tak se občas nějaká ta přítelkyně objevila. My říkali, že nastala fáze divokých telefonátu. Pak přišla fáze: "vezmi mi ten telefon".
"Prosím, Franta ...(gestikulace nejsem tady) tu není".
"Kde je?"
Franta šeptá " Jsem ve vyhnanství".
"Mladá paní, je ve vyhnanství, tady na služební cestě v Rozvadově".
"Jak dlouho"?
Franta vztyčuje tři prsty.
Údaj té paní hlásím, slibuji, že Frantu budu pozdravovat.
Za chvíli Franta leze do skříně, balí a žádá mě o auto.
"To víš, já půjdu z práce a ona bude u brány, anebo se u mě bude večer svítit".
"Nic,jedu do Rozvadova".
Moc se mi líbilo Frantu nenásilně posílat na několik dní do Rozvadova.
S prázdnou se nikdy nevrátil.
* * * * *
Výskyt hlídek Spolkové ochrany hranic (BGS) jsme museli znát, protože při přechodu čáry by jim, naší lidé (zpravodajci), padli přímo do náruče. Málem se nám nepovedlo vypustit do Bavorska člověka odněkud z rovníkové Afriky. Právě, když měl překročit hranici, zjistili jsme, že na směru jeho postupu zaujala skryté stanoviště hlídka ZOLL,
Ovšem po jejich odjezdu bylo bezpečno a "náš" člověk se mohl vydat dál.
FOTO: Hlídka německé BGS na státní hranici.
Jindy jsme měli vysadit agenta jiného spřáteleného státu.
V úkolu však měl "ilegálně" překročit státní hranice. Kdybychom zorganizovali vše kolem akce na státních hranicích pod signálem "proryv", to by se nám velitel brigády pěkně poděkoval za "díru". Při solidaritě k veliteli jsme udělali vše jinak.
Milého "kamaráda" jsme naložili v Plzni. Ukázali jsme mu místo, kde si vzal "stopa"a cestou jme ho upozorňovali na důležité zajímavosti v terénu.
Vystoupil na Přimdě. Pozorně si prohlédl kamion a řidiče TIR z Německa, který tankoval. Přestoupil do UAZu a ověřil si, jak postupoval terénem, aby se vyhnul kontaktu s lidmi. Náhle byl před dráty. Nechápavě se díval. Ukázal jsem mu izolátor a vybídl, aby se pozorně na stěnu podíval. Pochopil, že nikde na stěně izolátory nejsou, čili žádné vysoké napětí.
FOTO: signální stěna v hraničním pásmu.
Další úkol byl vysvětlit, proč ostnaté dráty na stěně jsou souběžné.
Pochopil, že by mohl vyvolat zkrat. U sloupu jsme vodiče vytáhli i se skobičkami z původního připevnění a přiklepli cca 2 cm nad přízemní vodič. Tak jsme postupoval nejdřív dolů a pak nahoru až vznikl kosočtverec a tím "kamarád" proskočil. Vodiče jsme uvolnily. stopy společné zahladili smrkovou větví. Dostal pokyn přihlásit se německé policii, co nejdřív na území NSR a způsob překonání pak podrobně popsat vyslýchajícímu úředníkovi.
Bylo nám jasné, že brigáda nebude mít "díru" a Němcům bude naprosto jasné, proč nedošlo k vyhlášení poplachu na české straně. Přidanou hodnotou pak byla naprostá důvěra v prostředí kam byl "kamarád" vyslán.
Bylo nám to později potvrzeno ve velice srdečném poděkování z vysílající rozvědky.
* * * * *
Každoročně bylo dohodnuto překračování státních hranic z bavorského Waldmuenchenu na českou stranu, pod horu Čerchov, za účelem čištění studní. Němci prostě brali vodu z Čech a museli za ní platit.
Nelíbilo se to tehdejšímu představiteli mnichovského prezidia Bavorské hraniční policie, panu Enderovi. Zjistil, že obdobně teče voda z Bavorska do Chebu. Chtěl vzájemný zápočet a stále nechtěl pochopit, že Cheb čerpá vodu ze svého vlastního zdroje v tzv. "Chebském lese". Bavorská vláda sice zakázala, aby oprávněný vlastník se svým majetkem nakládal, ale vodu si odstřihnout netroufla. Pan Ender byl i v chebské archivu, ale s věcí nic nezmohl. Voda ze studní pod Čerchovem byla zpoplatněna, ta chebská ne.
Chebský les "propadl" nadaci až v poslední době, díky slabosti chebského zastupitelstva.
* * * * *
Mnoho českých spisovatelů a malířů v dobách národního obrození popisovali s nadšení vlastenectví Chodů. Ve skutečnosti šlo o pevnost vztahů uvnitř chodských klanů a rodin.
I v socialistických dobách toto pevné sevření trvalo. Například obyvatelstvo Domažlic natvrdo rozlišovalo mezi Onďáky, Náplavou a Ksindlem.
Onďák = prarodiče prarodičů na místním hřbitově.
Náplava = přiženil se/přivdala se.
Zbytek obyvatelstva řádně přihlášeného byl Ksindl, který většinou bydlel na Kozinovo poli.
A tak my, Ksindl, vědomí si, že vše podpultové v Domažlicích pro nás není a tak jsme nakupovali jinou cestou.
FOTO: Domažlice (ČSSR).
Venca, jinak řečený "Obchodní příručí " nevynechal jediný obchod. Neopomenul ani domažlické náměstí. V železářství chtěl nějakou drobnou součástku k vodovodní baterii. Paní prodavačka navrhla ať si koupí celou baterii. Pak se rozpovídali a když prodavačka zjistila, že Venca bydlí na Kozinovo poli, na chvilku odběhla dozadu a požadovanou součástku přinesla.
Na dotaz mého kolegy, "kolik platím", odvětila, že není možné platit za něco, co nemají.
"Tak kde jste to vzala"?
"Vymontovala z baterie".
"Ale ta je teď vadná".
"Jistě, budu ji reklamovat".
A pak řekla tu památnou větu, kterou si budu pamatovat celý život, která mi nesčíslně pomohla když jsem si ji v duchu opakoval:
"MY, KSINDL, SI MUSÍME POMÁHAT" :-)
* * * * *
Problém migrantů není věcí poslední doby. Před rokem 1990 došlo několikrát k zadržení migrantů z Indie, kteří si chtěli vyšlápnout přes "zelenou" hranici, ve skupinách přes padesát osob a byli pochopitelně zadrženi.
Pak mnoho a mnoho papíru bylo popsáno, aby nakonec skončili na Ruzyni. Ne v base, ale na letišti, odkud byli odesíláni mimo území ČSSR.
My, jako pohraničníci, bychom neměli problém, kdyby imigranti klidně pokračovali dál, protože měli víza opravňující k opuštění ČSSR. Jen zvolili jiné místo než hraniční přechod k tomu určený. Což bylo z principu nepřípustné.
Indové tedy zvolili jinou metodu a zavčasu z vlaku nevystoupili. Míč byl na naší straně. Víza k opuštění republiky měli, byli na oficiálním hraničním přechodu na odbavení, ale neměli německá víza.
"Nemůžeme je dál pustit, protože nám je Němci vrátí".
"Co je nám do Němců, ať je raději vrátí Němci, než je mít "na zelené".
"Poradím jim, až vlak bude před státními hranicemi, ať pasy vyhodí z okna vlaku".
Za dvě hodiny Němci hlásili, že od nás přijela skupina Indů, že je nám vrátí. Naše odpověď byla, že samozřejmě, pokud odbavovacím razítkem z Chebu bude potvrzeno, že od nás hranice skutečně překročili. Žádný takový doklad nebyl předložen a tudíž nebyl důvod Indy převzít.
Ilustrační dobové foto: Pasová a celní kontrola na hraničním přechodu mezi ČSSR a BRD.
Asi dva měsíce byl klid.
Pak hlášení z hraničního drážního přechodu:"Máme tu další skupinu Indů, udělat jako posledně"? Jak jinak.
Ovšem stala se chyba. Pasy padaly na německé území. Hlídky Bavorské hraniční policie prohledávaly okolí železniční tratě a pasy úspěšně našly. Vítězoslavně nám pasy předaly a Indy nahnaly na hraniční most. Ti posedali a vyhlásili, že nehnou. Už byl listopad, v noci pěkná zima, oni v sandálech a oblečení jen nalehko.
Provoz na hraničních přechodech byl zastaven. Užití jakéhokoliv násilí jsme Němcům odmítli. Jim a nám bylo jasné, že drsnost podmínek pracuje za nás. Přivezli jsme várnici čaje, s tím, že snídaně je připravena v budově na naší straně.
Za dvě hodiny se šli najíst a autobus je odvezl do pražské Ruzyně na letiště.
A odtud byli rozeslání do světa.
Jen jedno nechápu - kde byla masmédia, aby referovala, jak jsou k nám z Bundesrepubliky zpět nahánění lidé toužící po svobodě?
* * * * *
Mnoho se nyní hystericky hovoří o útocích psích smeček na volno. Osobně vím jen o jedné, na Bystřici. Psi byli v kotcích mimo rotu a vyráželi na zásah na základě akustického nabuzení od dozorčího roty.
Naše zkušenost byla taková, že do prostoru krytého tímto způsobem, vnikli čtyři Poláci. Psi byli vypuštěni a do prostoru ihned vyrazila Poplachová hlídka a možný směr pravděpodobného postupu byl zajištěn Skupinou překrytí.
Když "poplachovka" na místo dorazila, naskytl se ji zábavný pohled. Poláci stál k sobě obráceni zády a snažili se do kroužících psů kopat. Psi se evidentně bavili. Zábavu jim pohraničníci zrušili, psi zavřeli do kotců a Poláky převezli na rotu k zahájení úkonů trestního řízení.
Psům ani Polákům se nic nestalo. Důležité bylo, že pohraniční rota v obtížném prostoru získala čas.
Samozřejmě jsme se snažili situaci vyhodnotit. Aktivizaci psů prováděli vojáci v uniformách. Čili, psi byly vycvičení na vojáky a ne na civilní osoby.
Také se u těchto psů více projevila jejich přirozenost. Jako šelmy pronásledují utíkající. Kdo se zastaví přestává být kořistí. Pokud se člověk zastaví, sedne si, hlavu mezi kolena, tak psi budou sedět a čekat až přijede hlídka. Kdo se psy aktivně bojuje, je prohrávající. Stejně tak, kdo se zastaví na varovný výstřel je v bezpečí. Kdo neuposlechne, bývá zasažen.
Platí i dnes. Policie ČR, když může, pálí bez zaváhání i za cenu, že jsou poškozené nezúčastněné osoby (spolujezdkyně), jak víme ze zpravodajství.
Ilustrační foto: demarkační hlídka PS na hranici ČSSR - BRD.
