Nedávno jsem (08/2023) dal, během
diskuze na sociální síti Facebook, veřejný příslib, že pro
weblog Pohraničník napíšu článek na téma byrokracie u
Pohraniční stráže. A protože slovo důstojníka PS by mělo mít
svoji hodnotu a neměnnou platnost (aspoň v mém pojetí světa),
tak nyní sedím u svého notebooku a datluji tento článek.
Vím, že tento příběh nebude
příliš atraktivní svoji tématikou, ale je třeba si uvědomit, že
jsem byl pouhý velitel čety, na nejnižším článku hiearchie
ochrany státní hranice ČSSR, takže mohu popsat jen to, co jsem
zažil přímo na státní hranici, v letech 1985-1991, kdy jsem
sloužil v Trojmezí, na 1.rPS (1.prPS Aš, 5.bPS Cheb). Tudíž zde
nevyjevím žádné tajemství z pohraniční "high society"
:-)
Když jsem v létě 1985 nastoupil
do výkonu služby, jako velitel čety, začalo nástupní kolečko
pro důstojnické embryo v hodnosti rotmistra, které bylo stejné
asi u všech pohraničních rot. Nicméně, dnes se nebudu zabývat
jinými záležitostmi, než jsou výše uvedené papíry,
dokumentace a jiná byrokracie.
První, co jsem vyfasoval, byl
takový sešitek s názvem Osobní plán (možná ten název byl
trošku jiný, ale, kdo si to má po cca 38 letech pamatovat). Byla
to taková bílá brožurka, která měla na každý den jednu
dvoustranu, kde si měl každý pohraničník z povolání psát, co
konkrétně dělal, během pobytu na jednotce PS, za činnost. Což kontrolní orgány, mimo jiné,zajímalo, jak je tento dokument veden, ale, k tomu se ještě dostaneme.
Takže, třeba takhle, když byl
běžný den velitele čety, tzn úterý, středa, nebo čtvrtek. Na
rotu v Trojmezí jsme přijížděli autobusem z Hranic v Čechách v
07.hod ráno. Den jsem začal snídaní v jídelně (většinou
pečivo, máslo, džem, nebo paštika, pomazánka, potom v kanceláři
černé kafe, to jsem ale do výkazu Osobního plánu nepsal).
Od 08.hod bylo tři hodiny PŠM
(politické školení mužstva). To měl správně vést ZVP
(politruk), ale ten náš tak činil málokdy, páč byl většinou
vytížený pitím kávy a diskuzemi s velitelem roty, v klidném
separé velitelovi kanceláře. Takže, to zbylo na mě. Neměl jsem
tenkrát a nemám ani dnes, dar nějaké výřečnosti. Opravdu jsem
nebyl schopný žvanit tři hodiny o ničem. Takže se jen napsalo
téma PŠM na tabuli, kdyby "někdo přišel", některý z
nováčků z čety (tzv."holub či zobák") se poslal
hlídat ke schodišti, kdyby šla kontrola (učebna byla v 2.patře,
naštěstí. Vojáci si psali dopisy, podřimovali apod, já si četl
noviny, nebo nějaký časopis.
Nicméně, aby bylo byrokracii
učiněno zadost, musel jsem mít na PŠM písemnou přípravu. Ta se
psala do velkého, tlustého sešitu formátu A4, který byl
samozřejmě zaevidován a určen na stupeň "Výhradně pro
vlastní potřebu" (vyšší formy dokumentů byly: Tajné, nebo
Přísně tajné zvláštní důležitost PTZD, s tím jsem ale, jako
důstojnické embryo, vůbec nepřišel do styku).
Písemnou přípravu na PŠM mě
musel schválit svým podpisem politruk, velitel roty, nebo v
nejhorším případě velitel 1.čety, který by měl být,
formálně, zástupce velitele roty. Běda, běda, když
přijela kontrola z 5.bPS Cheb, nebo z praporu v Aši a písemná
příprava nebyla schválena nadřízeným. To hned bylo kázáníčko,
případně vojenský pojeb :-)
Ilustrační dobový obrázek.
To samé platilo při hodinách
Bojové přípravy, která se v délce cca 4 hodin prováděla po
trojhodinovce PŠM. Zde platilo to samé, co pro písemnou přípravu
na Politické školení mužstva.
Pokud možno písemná příprava na
dvě stránky, páč jedna strana formátu A4 byla kontrolními
orgány hodnocená jako odbytá, formální, velitel čety označen
jako floutek, který písemnost odfláknul.
To není ale všechno. Každý rok
se v Bojové přípravě na pohraničních rotách školilo to samé.
Jeden by řekl, že velitel čety prostě přípravy, které si pracně
sepsal první rok, použil i na roky další, neboť vše bylo stejné.
Ale kdepak, holoubci! Pěkně každý rok psát nové a nové, byť
vlastně stejné písemné přípravy znova.
"Opakování je
matka moudrosti, soudruzi, zvláště, když za hraničními mezníky
číhá nepřítel". A tak se vše do zblbnutí psalo znova a
znova. Dalo by se nad tím mávnout rukou, kdyby to byla jediná
byrokracie, ale, kdepak, tím to jenom začínalo.
Další záležitostí byly
tzv.Pohovory s vojáky. Každý voják v četě měl svoji složku,
ve které byly evidované papíry formátu A4, na které, psacím
strojem, zapisoval velitel čety obsah pohovoru s pohraničníkem ze své
čety. Pohovory se měly dělat minimálně 1x za měsíc, potom snad
i 2x měsíčně. Co bylo obsahem? Do zblbnutí to samé. Zda voják
nemá známé, přátele, rodinné příslušníky v zahraničí, s
důrazem na kapitalistickou cizinu, Západ. Zda je doma vše v pořádku, zda se nechce zastřelit, zběhnout a podobné věci.
OMG! Jako kdyby adepti pro službu
u PS nebyli prověřování orgány Ministerstva vnitra ještě před
samotným nástupem, odvodem, k PS (říkalo se přeci: "k PS
jsou vybráni nejlepší z nejlepších"), navíc na každé
rotě neustále šmejdil bdělý orgán Vojenské kontrarozvědky
VKR, který měl na každé pohraniční rotě jednak naverbované
informátory, jednak neustále pátral, slídil, vše bděle a
ostražitě, bo jedině tak to bylo správné. Mimochodem, osobně
nemám nic proti existenci tehdejší VKR, neboť i v západních
armádních jednotkách, US.Army, nebo třeba v Bundeswehru
kontrarozvědka pracovala podobně.
Ilustrační foto - dobový dokument.
Běda každému veliteli čety,
když přijela kontrola seshora a zjistila, že jste s podřízenými
vojáky pravidelně nemluvil a nenechal si pohovor s vojákem
podepsat (páč, důvěřuj, ale prověřuj). To bylo kraválu. A nedej Bože, pokud nějaký pohraničník udělal velký průšvih
ve službě, nebo, ó hrůzo, zběhnul na dekadentní Západ a
velitel čety s ním, v daném kalendářním měsíci, neměl
proveden pohovor, kde mu voják podepsal, že "vsjo normálno, v
parjádkě, budu sloužit lidu do roztrhání těla". To si pak
nebohého velitele čety podali všichni. Od velitele roty, velitele
praporu, kontrolních orgánů z brigády PS až po inkvizitory z HS
PS OSH Praha. Potom padaly tresty typu domácího vězení, nebo
tzv:"Sporožiro", což bylo snížení platu na dobu tří
měsíců o 15% (nebo tak nějak). To ještě mohl takový velitel
čety mluvit o štěstí, že s ním měl řízení jen Vyšetřovatel
brigády PS a ne vojenský prokurátor od ČSLA.
Papírování a byrokracie začalo
neustále přibývat, řekl bych tak někdy kolem roku 1987. V roce
1988 to už mělo silně vzestupnou tendenci. Kombinace zvůle
nadřízených orgánů, zupácké hlouposti a alibismu. Třeba jeden
příklad. Na celé pohraniční rotě v Trojmezí se musely nalepit
samolepky s nápisem "220V!" na každou zásuvku a vypínač.
Běda, když přijela kontrola seshora a nebylo to. Důvod: aby prý
vojáci věděli ,že je tam elektrický proud o napětí 220V. To se
mě chtělo brečet, z té hlouposti, kterou jistě vymyslel nějaký
pupkatý plukovník z Hlavní správy PS OSH Praha, který státní
hranici viděl jen ve filmu Král Šumavy.
Ilustrační foto - dobový dokument.
Také se při pohovorech s vojáky
muselo do papírů protokolárně zapsat a nechat od pohraničníků
podepsat, že se o dovolené doma nesmí koupat ve volné přírodě,
řídit osobní auto a další, mě už nepochopitelné nesmysly, ale
již si vše nevybavuji, bylo toho hodně, jedna stupitida větší
než druhá.
Jako kdyby pohraničníci byli
bezmozci a jejich velitelé bytosti po lobotomii. Neuvěřitelné,
ale tehdy, v druhé polovině 80.let reálná a běžná záležitost.
To všechno se postupně stávalo normou. Staří pardálové, vojáci z
povolání, jenž sloužili na čáře třeba od 60.-70.let jen
nevěřícně kroutili hlavou, protože tohle nikdy dříve, za
jejich mladých časů, u PS nebylo.
Opravdu mě mrzí, že když jsem
tenkrát, coby mladík, nosil uniformu PS, nepojal nápad vést
si deník. Dnes by to byl skvělý zdroj příběhů pro weblog
Pohraničník. Takhle se mě už téměř vše, včetně oné neuvěřitelné byrokracie, vykouřilo z hlavy a nemohu vám tak vše
vyjevit v "plné palbě, all inclusive".
Další smutnou záležitostí
byla (ne)důvěra vyššího velení v pohraničníky, lhostejno zda ve
vojáky v základní službě, nebo z povolání. Příklad? Vstup za
signální stěnu, za dráty (tím myslím onu tzv."železnou
oponu"). Za mé služby u PS mohl vstoupit za dráty kdejaký
hejhula, který si u SNB vybrečel průkaz "Oprávnění ke
vstupu do hraničního pásma" (nebo tak nějak se to
jmenovalo). Jasně, chápu takový vstup pro zemědělce, lesáky,
vodohospodáře a podobné profese, kteří většinou šli pracovat
za dráty ve skupině. Ovšem, pamatuji, že za dráty chodili i
hajní, houbaři (sběr lesních plodů) atd, a to jednotlivě, bez
asistence, doprovodu vojáky Pohraniční stráže. Jako, proč ne?
Ovšem, myslíte, že mohl za dráty, na houby třeba, na borůvky,
samotný důstojník, či voják? Ani náhodou, zapomeňte! Tolik
důvěry k nám zase soudruzi seshora neměli. Neuvěřitelné.
Přitom, v 70.létech to možné bylo, ostatně tady na weblogu
Pohraničník je příběh o tom, jak náš staršina, když osamoceně
bloumal za dráty, zabloudil a vyvolal menší incident, naštěstí
jen s bdělými východoněmeckými pohraničníky od GT DDR a
nikoliv s Bundesgrenzschutz, Grenzpolizei, nebo US.Army :-)
Takže důstojník, klidně i
velitel roty, či Straně oddaný politruk, sám za dráty nesměl.
Leda společně s jiným důstojníkem, nebo vojákem základní
služby. Pěkně ve dvou, ve třech, ale žádné sólo akce, ať už
při sběru lesních plodin, nebo ve službě, při provádění
tzv.demarkace státní hranice.
Takhle to bylo se vším. Nedůvěra,
podezřívavost, předposranost, povinné vohnoutství. Jako
dvacetiletý floutek v uniformě PS jsem z toho měl legraci, až
poději, kdy mě narostly zuby moudrosti, jsem pochopil, o co šlo a
kam tehdejší systém směřoval.
Dobové foto - soudruh Milouš Jakeš mezi pohraničníky (ČSSR).
Vždy, když se dnes dívám na
YouTube videa z DMZ na hranici KLDR – Jižní Korea, vidím
režimové opatření na severní části hranice, zvolám pateticky
"Čučche je věčné. Juche forever" a pak si ihned
vybavím, že v 80.létech jsme na tom, jako strážci hranic v ČSSR,
nebyli o moc lépe. Jak by řekli spřátelení pohraničníci z
Pohraničních vojsk Sovětského svazu: "Pačemu búkvy? Vsjó
jásno".
Článek se blíží do finále a
uzavřu ho těmito slovy: jak se nám ve službě neustále utahovaly
šrouby, jak se přijímaly nové a nové nesmyslné opatření, nové
pokyny dobré jen k buzeraci pohraničníků,tak jsme v letech
1988-1989 (aspoň někteří z nás) chodili na pohraniční roty s
nechutí, tudíž jsme nakonec, s velkou úlevou, uvítali Listopad 1989,
kdy se to všechno zhroutilo jako domeček z karet. Rok 1990 byl pak
obdobím velkých změn v systému OSH, ale, to už je jiná kapitola
a píšu o ní v jiném článku zde na weblogu.
Stále platí má výzva, prosba, k těm, jenž znají weblog Pohraničník. Pokud jste sloužili u Pohraniční stráže, Oddělení OSH, OPK, Vojsk Ministerstva vnitra, u jednotek PVOS ČSLA, třeba na vidových hláskách, nebo máte jen nějaké vzpomínky na Pohraniční stráž jako obyvatelé příhraničních oblastí, sepište je a pošlete na adresu redakce. Pokud naskenujete i dobové fotografie, bude to skvělé. Samozřejmě, když budete chtít, vaši identitu udržím v tajnosti a nezveřejním ji, diskrétnost je samozřejmá, to je moje alfa omega.
Děkuji.
Adresa redakce: pohranicnik@gmail.com