🔃 ČTENÍ POUZE PRO DOSPĚLÉ ČTENÁŘE! 🔃
Když pan Goszij v roce 2013 či 2014 označil a vyfotil budovu prvorepublikové celnice, jako 13. rPS Potůčky, v úseku 3. bPS, tedy Karlovarské brigády, tak se mě ta neznalost dotkla a současně ve mně vzbudila vzpomínky na krásné, ale namáhavé noci v tomto domě prožité.
A vlastně byla příčinou, která mě na tyto stránky donutila vstoupit. Nikdy jsem takovou ambici neměl. Ale mé vzpomínky jsou tak silné, že mohou i někoho oslovit. Jestli o to budete stát, tak Vám o tom povyprávím.
A pokud si řeknete, že jsem sexuální maniak, tak klidně stránku zavřete a hrajte hru na slušňáky. Ale já byl tehdy mladý a plný touhy po nových prožitcích. Na tento zážitek jsem nikdy ani na chvilku nezapomněl a když jedu kolem domu, do bazénu, vše vidím před sebou vnitřním zrakem, jako by se to stalo včera a to i včetně podob aktérů.
Bylo to někdy začátkem léta 1964 až 1966. To se v lese obžínají malé lesní stromky od trávy, aby mohly dýchat a pak následuje sázení nových sazenic lesních stromků. K této činnosti jsou samozřejmě nutné pracovní síly. A protože to nebyla práce pro chlapy, tak ji dělaly ženy. Místní i ze vzdálených míst. Lesáci je převáželi z místa na místo dle potřeby z výchozího místa, které v Potůčkách byla lesácká ubytovna, tedy dům výše zmíněný.
Bydlely tu v tom čase pouze ženy. Mladší, starší, hezké i nehezké, lákavé i odpudivé. Prostě všehochuť, ale všechny za výdělkem.
Ovšem s kulturou to bylo velmi slabé. Co měly dámy dělat, chodit do hospody Na Haldě ? To dělaly tak dvě tři, zbytek posedával na ubytovně anebo špacíroval po vesnici. Televize byla v Potůčkách problém, nebyl signál. Chytnout se dala pouze DDR Fernsehen, ale německy uměla pouze část místních.
A tak lesáci dohodli na brigádě PS v Karlových Varech možnost, aby dámy mohly chodit k nám, na rotu, na promítání filmů. Filmy nám chodily vlakem, tak třikrát týdně. Na promítání byla účast nízká. Ale, když byly náhodou filmy americké, nebo francouzké či italské a to bylo dost často, (Francouzi tenkrát frčeli), tak k nám do bývalého hotelového sálu, jinak kinosálu, se mohly přijít pobavit. A některé tak rády činily. To pak v kinosále bylo narváno, kluci je mohli alespoň očumovat.
Mezi těmi mladšími chodily dvě, sice věkově nerovné, ale zjevně kamarádky. Později zjištěno, že ta, asi třicítka, je Maruška a ta mladší,cca sedmnáctka, Anička. Tehdy to byla běžná jména, dnes by rodiče váhali.
Když skončil film, kluci museli do služby, nebo po službě spát, jsme vždy pokecali. A časem to kecání bylo familiárnější, byli jsme si, my tři, bližší, až dobří známí. A holky když šly z roty, se vedly pod paždí, jako nerozlučné kamarádky.
Bydlel jsem,ač důstojník, v podkroví roty PS. Býval bych je pozval na pokoj, ale bylo to ve vojenském objektu. Vojáci by čuměli, byly by drby a bohvie, čo by na to velitel. Až to došlo tak daleko, že jsem dostal pozvání na mejdánek, na ubytovnu, přímo od holek. To se nedalo odmítnout, to bych byl srab.
S prázdnou se nechodí, tak jsem koupil litrovku červeného, polosladkého, asi to byla Frankovka. Od Milánka, našeho kuchaře, jsem si nechal nakrájet tak třicet deka turistického salámu, hodil se do civilu a byl připraven na soutěž, kdo z koho.
Bylo tak k osmé hodině a kráčím si to vesnicí, přes rameno chlebník lehké polní s dobrotami a těšení v duši na věci příští. A věci příští mě zcela jistě nezklamaly.
Jsa dříve informován, pronikám do otevřeného domu, do patra a klepu na dveře číslo osm. Trvá to jen chviličku, dveře se otvírají. Ve dveřích Maruška, nastrojená, vyšprlená, trošku macanda, halenku přes ty čtyřky napnutou k prasknutí. "Ahoj, pojď dále", přes rameno ji vidím černovlasou Aničku. Trochu ve mně hrkne, zase jsou dvě? Ale všechno dobré, když je konec dobrý. Pokoj je celkem stroze zařízený. Dvě postele, šatní skříň, dva noční stolky, stůl a dvě židle, třetí vypůjčená. Na stole tranzistorák, hraje německou muziku, české stanice zde nejsou. V pokoji je ještě umyvadlo, velké zrcadlo a to tak asi vše, no tak jako na ubytovně. V pokoji celkem pořádek, holky si daly záležet.
Vítám se i s Aničkou a beru pozvání ke stolu. Holky se nedaly zahanbit, ze skříně vyndávají také lahvinku, to samé i já z mé lehké polní. Tak, jaké si dáme? Navrhuji červené, to jejich bílé necháme, až budeme mít upito. Vinné skleničky nemají, ale hořčičáky taky stačí. A tak pohodlně sedíme, klábosíme, rozebíráme poslední francouzský film.
Rozlévám červené. První na ex, na zdraví. A mohl bych, dámy, to vaše bílé? To víš, že mohl, koumám co bude dál. Už jsme si potykali. Pilně dámám dolévám, sám se šetřím, dámy koupily ryzlink a o něm se říká, že i kyselé je veselé. Dámy pouští rádio silněji, tak na střídačku potančíme. Kurňa, ta Maruška má ale koziska, na těch se to tančí. Je po desáté, stmívá se, už na sebe tak dobře nevidíme. V protějším obchodě, u Mízlů, už svítí světla ve výkladech. I ta trocha světla ale stačí.
Už máme upito, holky víc, od stolu sedáme na postele. Pomalu začínám Marušku objíždět rukama. Nebrání mi v tom. Anička sedí, napůl leží, na vedlejší posteli a pokukuje. Maruška opětuje moje snahy. Začínám na halence, pěkně jeden knoflíček za druhým. Už vyskočila podprsenka. Bože, to mě ochraňuj! "Kamarád" mi mocně napíná kalhoty. Kladu zásadní otázku, což jsem dělal vždy: "Maruško, nechtěla by jsi se milovat"? Odpovídá mi kývnutím hlavy. "Ale co z Aničkou", ptám se? Nic ona nebude koukat. Jdu do toho!
Za chvilku jsme tak jak nás Pánbůh stvořil. Prsa jsou už na svobodě a radostně koukají na svět. Ruce mi na ně nestačí. Jedno je do dvou rukou. Během okamžiku je zbytek šatstva na nočním stolu. Ruka vpřed! Sjíždí do údolí stínů. Nachází radost. Hřiště je již řádně navlhčené. Už ani nic nemusím dělat, už na mě hledí nohy do V.
A co Anička, pořád opřená a pořád pokukuje. Ale co, to teď nehraje roli. Rozhrnu roští a během mžiku padám do hloubky těla. Nečekám, kopuluji. Na hřišti to nádherně klouže, asi se tu dlouho nikdo neproháněl. Tlačím, převalujeme se na bok. Teď, teď, to je to pravé. Ruka má přístup do místa rozkoše, hledá, nachází, usilovně laská. Doženu věc až na okraj orgasmu a ustávám. A znovu a znovu. Už nemohu vydržet, dokončuji akci, ruka zrychlí, tělo partnerky se vzpíná, obří orgasmus. Jen tak, tak jsem stačil vystoupit z rychlíku. Moje "bílá krev" letí směrem k Aničce. Anička hledí a vidí.
A teď chvíle odpočinku. "Vezmi si ručník, utři se Zdendo". Už jsme se vydýchali, něco žvatláme. Dopíjíme ryzlink, už nevadí, už lahodí. Pololežíme, polosedíme.
Maruška povídá: "víš Zdeno, my máme takový problém, potřebujeme, abys nám pomohl". Proboha co je to! Ale povídám protějšku, "problémy jsou od toho, aby se řešili, ven s tím". To, co jsem se dozvěděl, mi nebudete věřit, ale ani já jsem nevěřil svým uším, "Anička je moje kamarádka, je jí sedmnáct a ještě neměla chlapa, nepomohl by jsi nám s tím"? Do boha, jak? "No, že by jsi to s Aničkou zkusil. Jsi docela pěkný kluk, jí se líbíš. A ona ještě nemá žádné zkušenosti. Ona je ještě panna", dí Maruška. "Nemusíš mít strach já ji poradím". No jo dámy, teď jsem skončil, dejte mi chvíli pauzu.
Ztratil jsem iniciativu, stal jsem jen "penisem k použití".
"My se o tebe postaráme - Aničce říká velitelka Marie, "a teď se svlékni". Netrvá to dlouho a Anička je taky jak ji Bůh stvořil. Za ruku jsem vytažen z postele k umyvadlu, před zrcadlo. Maruška mě bere do ruky, a když v zrcadle vidím ty velká prsa a kmitající ruku, ani se nemusí moc snažit.
A teď, všichni co jste byli na vojně a víte co je IMZ - instrukčně metodické zaměstnání. Ale v sexu jste asi žádné IMZ neabsolvovali. Vedoucím zaměstnání - Maruška. "Aničko, víš, když mužský hned nemůže tak uděláš toto". A sjíždí do pokleku, jsem vyvalený jako myš, už ho má v puse. Můj životně první orál! Názorně předvádí a povídá, "budeš to dělat tak dlouho, dokud nebude akorát". Už jsem akorát.
Maruš spěchá na postel a nohy tvoří opět písmeno V. "Na mě pojď!". Než se nadála jsem uvnitř, ale kopulovat mě nenechala. "Tak Ani, a teď pojď místo mě". Anička se stydí, ale uléhá, Maruška jí více roztahuje nohy a urovnává "houští". A teď pojď ty, (to jako já). Zaklekám, ale již jsem Marií uchopen a veden k cíli. Jsem nasazen na pravé místo, ale jde to jen kousek. Ruka Marie pracuje na mém penisu, je na prasknutí. "Tak a teď zatlač". Jde to ztěžka. Náhle zakvílení. Jsem v domečku. "A teď s ní dělej to co se mnou". Tak se činím. Vrchol na sebe nedal dlouho čekat, ale Anička nic. Prý hlavně, že už to má za sebou. Myjeme se.
A tak to trvalo dva až tři týdny, než dámy dostaly menzes. Pak už jsem se jim vyhýbal jako malý klučina, i když docházely na rotu na promítání filmů. Trvalo to tak dlouho, než skončilo sázení stromků. Anička byla ze vsi, zdravili jsme se, ale už jsme spolu nikdy nic neměli. Byla štíhlá jak proutek, teď je z ní prý pořádná hospodyně. O Marušce jsem už nikdy neslyšel.
Tak to byly moje vzpomínky na chybně označenou 13. rotu PS, pane Gotsziji.
(c) Autor: Zdeněk Holek
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE NA TÉMA "Děvčata, slečny - prostě ženské" ?
Klikněte si pro příběhy s obdobnou tématikou:
"Nemravnosti ve vojenském stanu".
"Není žena jako žena".
"Jak jsme dostávali kopačky".
Když pan Goszij v roce 2013 či 2014 označil a vyfotil budovu prvorepublikové celnice, jako 13. rPS Potůčky, v úseku 3. bPS, tedy Karlovarské brigády, tak se mě ta neznalost dotkla a současně ve mně vzbudila vzpomínky na krásné, ale namáhavé noci v tomto domě prožité.
Dobové foto - 13.rPS Potůčky.
A vlastně byla příčinou, která mě na tyto stránky donutila vstoupit. Nikdy jsem takovou ambici neměl. Ale mé vzpomínky jsou tak silné, že mohou i někoho oslovit. Jestli o to budete stát, tak Vám o tom povyprávím.
A pokud si řeknete, že jsem sexuální maniak, tak klidně stránku zavřete a hrajte hru na slušňáky. Ale já byl tehdy mladý a plný touhy po nových prožitcích. Na tento zážitek jsem nikdy ani na chvilku nezapomněl a když jedu kolem domu, do bazénu, vše vidím před sebou vnitřním zrakem, jako by se to stalo včera a to i včetně podob aktérů.
Bylo to někdy začátkem léta 1964 až 1966. To se v lese obžínají malé lesní stromky od trávy, aby mohly dýchat a pak následuje sázení nových sazenic lesních stromků. K této činnosti jsou samozřejmě nutné pracovní síly. A protože to nebyla práce pro chlapy, tak ji dělaly ženy. Místní i ze vzdálených míst. Lesáci je převáželi z místa na místo dle potřeby z výchozího místa, které v Potůčkách byla lesácká ubytovna, tedy dům výše zmíněný.
Bydlely tu v tom čase pouze ženy. Mladší, starší, hezké i nehezké, lákavé i odpudivé. Prostě všehochuť, ale všechny za výdělkem.
Ovšem s kulturou to bylo velmi slabé. Co měly dámy dělat, chodit do hospody Na Haldě ? To dělaly tak dvě tři, zbytek posedával na ubytovně anebo špacíroval po vesnici. Televize byla v Potůčkách problém, nebyl signál. Chytnout se dala pouze DDR Fernsehen, ale německy uměla pouze část místních.
A tak lesáci dohodli na brigádě PS v Karlových Varech možnost, aby dámy mohly chodit k nám, na rotu, na promítání filmů. Filmy nám chodily vlakem, tak třikrát týdně. Na promítání byla účast nízká. Ale, když byly náhodou filmy americké, nebo francouzké či italské a to bylo dost často, (Francouzi tenkrát frčeli), tak k nám do bývalého hotelového sálu, jinak kinosálu, se mohly přijít pobavit. A některé tak rády činily. To pak v kinosále bylo narváno, kluci je mohli alespoň očumovat.
Orientační mapa - pohraniční obec Potůčky.
Mezi těmi mladšími chodily dvě, sice věkově nerovné, ale zjevně kamarádky. Později zjištěno, že ta, asi třicítka, je Maruška a ta mladší,cca sedmnáctka, Anička. Tehdy to byla běžná jména, dnes by rodiče váhali.
Když skončil film, kluci museli do služby, nebo po službě spát, jsme vždy pokecali. A časem to kecání bylo familiárnější, byli jsme si, my tři, bližší, až dobří známí. A holky když šly z roty, se vedly pod paždí, jako nerozlučné kamarádky.
Bydlel jsem,ač důstojník, v podkroví roty PS. Býval bych je pozval na pokoj, ale bylo to ve vojenském objektu. Vojáci by čuměli, byly by drby a bohvie, čo by na to velitel. Až to došlo tak daleko, že jsem dostal pozvání na mejdánek, na ubytovnu, přímo od holek. To se nedalo odmítnout, to bych byl srab.
S prázdnou se nechodí, tak jsem koupil litrovku červeného, polosladkého, asi to byla Frankovka. Od Milánka, našeho kuchaře, jsem si nechal nakrájet tak třicet deka turistického salámu, hodil se do civilu a byl připraven na soutěž, kdo z koho.
Bylo tak k osmé hodině a kráčím si to vesnicí, přes rameno chlebník lehké polní s dobrotami a těšení v duši na věci příští. A věci příští mě zcela jistě nezklamaly.
Jsa dříve informován, pronikám do otevřeného domu, do patra a klepu na dveře číslo osm. Trvá to jen chviličku, dveře se otvírají. Ve dveřích Maruška, nastrojená, vyšprlená, trošku macanda, halenku přes ty čtyřky napnutou k prasknutí. "Ahoj, pojď dále", přes rameno ji vidím černovlasou Aničku. Trochu ve mně hrkne, zase jsou dvě? Ale všechno dobré, když je konec dobrý. Pokoj je celkem stroze zařízený. Dvě postele, šatní skříň, dva noční stolky, stůl a dvě židle, třetí vypůjčená. Na stole tranzistorák, hraje německou muziku, české stanice zde nejsou. V pokoji je ještě umyvadlo, velké zrcadlo a to tak asi vše, no tak jako na ubytovně. V pokoji celkem pořádek, holky si daly záležet.
Vítám se i s Aničkou a beru pozvání ke stolu. Holky se nedaly zahanbit, ze skříně vyndávají také lahvinku, to samé i já z mé lehké polní. Tak, jaké si dáme? Navrhuji červené, to jejich bílé necháme, až budeme mít upito. Vinné skleničky nemají, ale hořčičáky taky stačí. A tak pohodlně sedíme, klábosíme, rozebíráme poslední francouzský film.
Rozlévám červené. První na ex, na zdraví. A mohl bych, dámy, to vaše bílé? To víš, že mohl, koumám co bude dál. Už jsme si potykali. Pilně dámám dolévám, sám se šetřím, dámy koupily ryzlink a o něm se říká, že i kyselé je veselé. Dámy pouští rádio silněji, tak na střídačku potančíme. Kurňa, ta Maruška má ale koziska, na těch se to tančí. Je po desáté, stmívá se, už na sebe tak dobře nevidíme. V protějším obchodě, u Mízlů, už svítí světla ve výkladech. I ta trocha světla ale stačí.
Už máme upito, holky víc, od stolu sedáme na postele. Pomalu začínám Marušku objíždět rukama. Nebrání mi v tom. Anička sedí, napůl leží, na vedlejší posteli a pokukuje. Maruška opětuje moje snahy. Začínám na halence, pěkně jeden knoflíček za druhým. Už vyskočila podprsenka. Bože, to mě ochraňuj! "Kamarád" mi mocně napíná kalhoty. Kladu zásadní otázku, což jsem dělal vždy: "Maruško, nechtěla by jsi se milovat"? Odpovídá mi kývnutím hlavy. "Ale co z Aničkou", ptám se? Nic ona nebude koukat. Jdu do toho!
Ilustrační fotografie.
Za chvilku jsme tak jak nás Pánbůh stvořil. Prsa jsou už na svobodě a radostně koukají na svět. Ruce mi na ně nestačí. Jedno je do dvou rukou. Během okamžiku je zbytek šatstva na nočním stolu. Ruka vpřed! Sjíždí do údolí stínů. Nachází radost. Hřiště je již řádně navlhčené. Už ani nic nemusím dělat, už na mě hledí nohy do V.
A co Anička, pořád opřená a pořád pokukuje. Ale co, to teď nehraje roli. Rozhrnu roští a během mžiku padám do hloubky těla. Nečekám, kopuluji. Na hřišti to nádherně klouže, asi se tu dlouho nikdo neproháněl. Tlačím, převalujeme se na bok. Teď, teď, to je to pravé. Ruka má přístup do místa rozkoše, hledá, nachází, usilovně laská. Doženu věc až na okraj orgasmu a ustávám. A znovu a znovu. Už nemohu vydržet, dokončuji akci, ruka zrychlí, tělo partnerky se vzpíná, obří orgasmus. Jen tak, tak jsem stačil vystoupit z rychlíku. Moje "bílá krev" letí směrem k Aničce. Anička hledí a vidí.
A teď chvíle odpočinku. "Vezmi si ručník, utři se Zdendo". Už jsme se vydýchali, něco žvatláme. Dopíjíme ryzlink, už nevadí, už lahodí. Pololežíme, polosedíme.
Maruška povídá: "víš Zdeno, my máme takový problém, potřebujeme, abys nám pomohl". Proboha co je to! Ale povídám protějšku, "problémy jsou od toho, aby se řešili, ven s tím". To, co jsem se dozvěděl, mi nebudete věřit, ale ani já jsem nevěřil svým uším, "Anička je moje kamarádka, je jí sedmnáct a ještě neměla chlapa, nepomohl by jsi nám s tím"? Do boha, jak? "No, že by jsi to s Aničkou zkusil. Jsi docela pěkný kluk, jí se líbíš. A ona ještě nemá žádné zkušenosti. Ona je ještě panna", dí Maruška. "Nemusíš mít strach já ji poradím". No jo dámy, teď jsem skončil, dejte mi chvíli pauzu.
Ztratil jsem iniciativu, stal jsem jen "penisem k použití".
"My se o tebe postaráme - Aničce říká velitelka Marie, "a teď se svlékni". Netrvá to dlouho a Anička je taky jak ji Bůh stvořil. Za ruku jsem vytažen z postele k umyvadlu, před zrcadlo. Maruška mě bere do ruky, a když v zrcadle vidím ty velká prsa a kmitající ruku, ani se nemusí moc snažit.
A teď, všichni co jste byli na vojně a víte co je IMZ - instrukčně metodické zaměstnání. Ale v sexu jste asi žádné IMZ neabsolvovali. Vedoucím zaměstnání - Maruška. "Aničko, víš, když mužský hned nemůže tak uděláš toto". A sjíždí do pokleku, jsem vyvalený jako myš, už ho má v puse. Můj životně první orál! Názorně předvádí a povídá, "budeš to dělat tak dlouho, dokud nebude akorát". Už jsem akorát.
Ilustrační fotografie.
Maruš spěchá na postel a nohy tvoří opět písmeno V. "Na mě pojď!". Než se nadála jsem uvnitř, ale kopulovat mě nenechala. "Tak Ani, a teď pojď místo mě". Anička se stydí, ale uléhá, Maruška jí více roztahuje nohy a urovnává "houští". A teď pojď ty, (to jako já). Zaklekám, ale již jsem Marií uchopen a veden k cíli. Jsem nasazen na pravé místo, ale jde to jen kousek. Ruka Marie pracuje na mém penisu, je na prasknutí. "Tak a teď zatlač". Jde to ztěžka. Náhle zakvílení. Jsem v domečku. "A teď s ní dělej to co se mnou". Tak se činím. Vrchol na sebe nedal dlouho čekat, ale Anička nic. Prý hlavně, že už to má za sebou. Myjeme se.
A tak to trvalo dva až tři týdny, než dámy dostaly menzes. Pak už jsem se jim vyhýbal jako malý klučina, i když docházely na rotu na promítání filmů. Trvalo to tak dlouho, než skončilo sázení stromků. Anička byla ze vsi, zdravili jsme se, ale už jsme spolu nikdy nic neměli. Byla štíhlá jak proutek, teď je z ní prý pořádná hospodyně. O Marušce jsem už nikdy neslyšel.
Tak to byly moje vzpomínky na chybně označenou 13. rotu PS, pane Gotsziji.
Místo činu - "Dům hříchu" v současnosti.
(c) Autor: Zdeněk Holek
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE NA TÉMA "Děvčata, slečny - prostě ženské" ?
Klikněte si pro příběhy s obdobnou tématikou:
"Nemravnosti ve vojenském stanu".
"Není žena jako žena".
"Jak jsme dostávali kopačky".
