Milostný trojúhelník .

Podle výpovědi zadržených se děj tohoto příběhu začal odehrávat na samotném konci roku 1973.

Je Silvestr 1973. Jaroslav a Petr, dva svobodní kamarádi, vyráží za zábavou do pražských ulic. Na své cestě nemíjí ani slavnou nábřežní kavárnu Slavia. Kavárna je sice plná k prasknutí, ale Petrovi stačí ukázat svůj průkaz příslušníka Veřejné bezpečnosti a jsou uvnitř. Zábava je v plném proudu. Kamarádům takřka okamžitě do oka padnou tři dívky, které sedí samy na baru. Zamíří k nim a za chvíli se všichni báječně baví. Všechny dívky jsou milé. Ale jedna se kamarádům líbí přece jen víc. Jana. Jakmile si Jana odskočí, začnou se kamarádi zbývajících dívek vyptávat: Je Jana svobodná? Má nějakého přítele? Ano, Jana je svobodná. Ne, žádného přítele nemá. Jaroslav s Petrem můžou být spokojení. A do Jany se ten večer zakoukají oba.Tančí s Janou na střídačku, ale Jaroslav Janu v kole protáčí přece jen častěji. Myslí si, že má vyhráno. Petr je rozmrzelý, chtěl by Janu jen pro sebe. Nakonec to vzdává. Omlouvá se,  musí ráno do služby, a ze Slavie odchází. 

Za několik dní zazvonil u Petra doma telefon. Na druhém konci Jana ze Slavie, chtěla by se s Petrem sejít. Petr se schůzkou samozřejmě souhlasil. Jana se mu svěřila, jak se věci mají. Sice o ni usiluje Jaroslav, ale jí se líbí Petr. Silvestrovský večer už bez něj prý nestál za nic. Jaroslav se opil a vyprávěl děvčatům o svém skvělém přátelství s Petrem. Jana využila Jaroslavova stavu a vytáhla z něj Petrovo telefonní číslo. Po několika dnech váhání zavolala. 

Začali spolu chodit, jen to nechtěli prozradit Jaroslavovi. Petr se mu vymlouval na služební povinnosti. Jana se Jaroslavovi vykrucovala jak mohla, i když se s ním přece jen občas sešla, aby nevzbudila ani stín podezření. Vztah se podařilo tajit až do léta. V srpnu 1974 dostal Jaroslav nápad. Vyjedou si všichni tři na Šumavu! Jana s Petrem nechtěli Jardovi kazit radost. Ale slíbili si, že po dovolené se mu konečně přiznají. Jejich šumavská pouť začala u Černého jezera. Jaroslav dokonale naplánoval trasu, včetně míst, na kterých budou přespávat. Chlapi nocovali ve stanu a pro Janu upravovali ležení v Petrově autě. Jednoho večera dorazili na louku u Františkova (dnes je na tomto místě pomníček převaděčům). Přejeli dřevěný můstek přes Vltavu a auto odstavili asi sto metrů od silnice pod lesem (Petr do protokolu uvedl, že si vůbec nevšiml cedule se zákazem vstupu do hraničního pásma).

Jednoho srpnového pondělního rána byla do služby vyslána pohraniční hlídka „Pátrač“. Hlídka měla určený směr postupu Kvilda – Vilémov – Olšinka – Františkov (na styk s 8. rPS), a pak po hlavní silnici zpátky na Kvildu. Při tomto typu hlídky mohli vybraní vojáci nosit civilní oděv a pohybovali se mimo hraniční pásmo. Chodili po přístupových cestách, vedoucích k pásmu. Vybavení byli radiostanicí, pistolí ČZ vz. 50 a náhradním zásobníkem. Věci měli uložené v batohu nebo brašně, pistoli v podpažním pouzdru. Služba toho dne probíhala bez problémů, dokud „Pátrač“ nedošel na styk ve Františkově. Pod lesem stálo odstavené Petrovo auto. Pátrač se vydal blíž. Myslel, že by mohlo patřit některému z lesních dělníků. Ale auto mělo pražskou spz a byly v něm poházené věci. Pátrač chtěl vysílačkou zavolat na jednotku, ale signál nebyl dostačující. Proto odešel do nedaleké rekreační chaty, jejíž správce mu dovolil na jednotku zavolat (chata patřila českobudějovické VŠ zemědělské). Po chvíli k odstavenému vozu dorazila poplachová hlídka. Prohledala místo, na kterém auto stálo, i jeho okolí, ale bez výsledku. Auto bylo samozřejmě zamčené. U Františkova se objevil i kvildský zástupce velitele praporu kapitán František W. s další skupinou pohraničníků PsK. Kapitán měl rozhodnout, jestli se vyhlásí pohraniční poplach na rPS a na sousedních rotách. Signální stěna nabyla narušena, od rána nebyl zaznamenán jiný zkrat než zkušební. Poplachový vůz řídil vyučený automechanik, nabídl se, že odstavené auto otevře. Kapitán souhlasil. V palubní schránce našli služební průkaz příslušníka VB. doklady od auta, Janinu občanku a mapu. Na mapě byly vyznačeny trasy ke státní hranici v Západočeském i Jihočeském kraji.  Okamžitě byl vyhlášen pohraniční poplach na Kvildě i sousedících rotách. SiS na trase byla zakryta pohraničníky. Pátrací skupina začala prohledávat okraje lesa směrem k hranici. Pes zachytil stopu a asi po čtvrthodině dovedl hlídku k seníku u Vlasaté cesty. Na seníku se objímali Jana s Petrem. 

Toho rána Jaroslav navrhnnul, že půjdou do lesa na houby. Vždyť Šumava je houbařský ráj! Trojice se vydala do lesa; že jsou v hraničním pásmu věděl jen Jaroslav. Ten po chvíli prohlásil, že nemá cenu, aby pořád chodili vedle sebe. Rozdělí se a tak za hodinku se sejdou u auta. Zabloudit se přece nedá, stačí jen jít z kopce k řece a proti proudu dojdou k autu. Jana s Petrem neměli samozřejmě ani tušení, že Jaroslav o jejich poměru ví už od května. Petr se tenkrát zase jednou vymluvil a Jaroslav ho sledoval. Janino odmítnutí a Petrova přetvářka ho pořádně zklamala. Navíc ho už delší dobu štvaly i poměry v Československu. Rozhodl se, že republiku opustí a při té příležitosti se „hrdličkám“ pomstí. Naplánoval dovolenou na Šumavě, pečlivě vybíral místa. Petr byl přece jen příslušník VB a Jaroslav věděl, že s jeho průkazem jim přestupky možná projdou. Věděl také, že průkaz nechává Petr ve schránce auta. Na mapě si označil fiktivní trasy přechodů přes hranici a mapu strčil do schránky k průkazu. Chtěl, aby Jana s Petrem měli problémy v práci a aby Petra navíc podezřívali ze spoluúčasti na jeho útěku. Když se trojice rozešla (Jana zůstala s Petrem, prý se v lese sama bojí), zmizel Jaroslav v mlází. Byl přesvědčený, že mapu má dokonale uloženou v paměti a vydal se vzhůru do kopců. 

Velitel Psk se zatím u seníku vyptával Jany s Petrem, co tu hledají. Po pravdě odpověděli že houby, jako důkaz mu ukázali tašku s několika nasbíranými hříbky. A že jsou tři a jeden z nich je někde v lese, taky hledá houby. „A proč máte ve voze mapu s vyznačenými přechody přes hranici?“ vypálil na ně velitel nakonec. Petr s Janou oněmeli úžasem. Až po chvilce se Petr zmohl na odpověď že o mapě nic neví. Hlídka o situaci informovala velícího důstojníka pohraniční akce. Ten nařídil, aby Janu s Petrem hlídal jeden voják, poslal k nim toho, co zatím čekal u odstaveného auta. A samozřejmě přišel rozkaz najít třetího houbaře.

V té době vedla vedla ještě trasa SiS podél Bučinské cesty až před „Alpskou vyhlídku“, kde se lomila vpravo a podél lesa pokračovala až za starý hotel, a potom z kopce na Knížecí Pláně. Po roce 1975 došlo k přebudování trasy SiS, která byla posunuta více do vnitrozemí kvůli snadnější kontrole. Vedla podél Židovské cesty směrem k cestě z Borových Lad na Knížecí Pláně. Jaroslav spěchal lesem k hranici. S Janou a Petrem se rozešli asi před hodinou. V jednom momentu Jaroslav zahlédl signální stěnu, ale vyplašil ho zvuk jedoucího auta. Rozhodl se raději dál postupovat lesem. Přešel Židovskou cestu a po chvilce byl na kraji lesa. Teď už si musel odpočinout. Najednou se z lesa ozval hlas psovoda, který pobízel psa. Jaroslav se rozběhl přímo přes louku. Marně. 

Všechny tři převezli na prapor k výslechu. Po nějaké době Jaroslav přiznal, proč se pokusil utéct. Pro Janu s Petrem si přijela pražská kriminálka, Jaroslava odvezli do vazební věznice v Českých Budějovicích. Jaké byly jejich další osudy netuším. 

(c) AUTOR:  Standa K. (Stenlly)


FOTOGRAFIE:  http://www.vojensko.cz/ 


Korektura: Hana J.    


PS OSH - Facebook: https://www.facebook.com/groups/326442737125/



PS OSH - Lidé.cz: http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=47832